»
S
I
D
E
B
A
R
«
Globální oteplování: problém nebo mediální výtvor?
30. Červenec 2011
Všichni žijeme své životy, děláme mnoho individuálních aktivit a nepřemýšlíme nad matkou přírodou a neohlížíme se na budoucí generaci, co jí zde po nás zanecháme a v jakém stavu jí předáme stav životního prostředí. To, jak jsme všichni sobečtí, způsobuje znečišťování životního prostředí, dochází ke společenským odchylkám, přibývá ohrožených živočišných druhů. To vše spadá do jednoho celosvětového problému, kterým je globální oteplování. Mnoho lidí jistě ani netuší, co všechno tento pojem zahrnuje, jaké problémy a přírodní katastrofy způsobuje, jaký to má vliv na lidstvo, které je zkažené moderní dobou. Zamysleme se nad tím, jak můžeme zabránit tomu, aby nedošlo k záhubě lidstva. Aby světadíly planety Země neskončily na dně oceánu.

Stále častěji se setkáváme v médiích s alarmujícími zprávami o zhoršování se klimatu na zemi a jeho důsledcích. Čím hlouběji se do tohoto problému ponořuji, tím větší obavy o naši planetu získávám. Otázka je, jak dalece jsou tyto informace pravdivé a vědecky podložené. Jestli to je jen módní záležitost nebo jestli to je skutečná hrozba mohu jen těžko posoudit. Na jedné straně jsou fakta, na druhé straně jsou odhady a předpoklady, jak se to bude dál vyvíjet a jako třetí jsou optimističtější názory a myšlenky. Fakta, se kterými se seznamuji v odborné literatuře, jsou například z posledních dvanácti let, z nichž bylo jedenáct let skutečně historicky nejteplejších. Za posledních 40 let se zvýšil obsah CO2 v atmosféře z 300 ppmv a globální teplota přitom stoupla nejvýš o 0,5 °C. Na druhé straně jsou známy historicky povětrnostní záznamy, které ukazují, že v minulosti vydatně mrzlo a dokonce i v létě padal sníh, zatímco jindy byla enormně teplá zima a parná léta. Takže se tedy střídají teplé a chladnější roky. Což je normální jev, který funguje staletí. Za třetí se objevují úvahy typu, proč by ale za dalších 40 až 60 let měla najednou stoupnout globální teplota tak, že dojde k tání ledovců, zaplavení pobřežních nížin, přesunu pouští? Odpověď je, že jen kvůli zvýšení obsahu CO2 a jiných skleníkových plynů v ovzduší nic takového nenastane. Jsem toho názoru, že ze strany BBC jde jen o matení a strašení.
Odhady říkají, že teplota na zemi se může zvýšit o více než 6 stupňů a hladina oceánů stoupnout o 58 centimetrů. To by znamenalo zánik malých ostrovních států. V Evropě by se ničivý efekt týkal nížin v Holandsku, severu Německa a Polska do 60 let. Vědci se snaží dokázat, že za všechno můžou skleníkové plyny. Ledovce ve světě se zmenšují rekordní rychlostí a mnoha z nich hrozí, že během několika desetiletí zcela zmizí. Oteplování planety s sebou přinese víc dešťových srážek, než s čímž se dosud počítalo. Asi dvě třetiny největších světových měst včetně New Yorku či Tokia, které leží v pobřežních oblastech s malou nadmořskou výškou, ohrožuje stoupající hladina moře a dopady globálního oteplování. Odborníci odhadují, že do roku 2080 bude kvůli stoupající mořské hladině každý rok zaplaveno 100 milionů lidí, a vyzývají k ochranným opatřením. V okolí Středozemního moře bude decimovat sucho. Za jediný rok v Severním ledovém oceánu roztálo zhruba 720.000 čtverečních kilometrů trvalého ledu. To je přibližně plocha, jakou zabírá americký stát Texas. Teplejší zimy s větší vlhkostí a sušší léta s lijáky jsou nebezpečné jevy pokračujícího oteplování planety pro Nizozemsko, jehož 60 procent území leží pod úrovní mořské hladiny. V důsledku globálního oteplování se tropy rozšířily o 225 kilometrů. To způsobilo nadměrná sucha a nadměrné ubývání dešťových srážek.  Stálá sněhová pokrývka vrcholku nejvyšší hory Afriky Kilimandžára mizí stále rychleji. Tak by se do deseti let mohlo stát, že bude Kilimandžáro úplně bez sněhu i na špici.
Co se týká rostlin, tak by se za 50 let mohli vzácnou plodinou stát brambory. Sucha by střídaly ničivé povodně, zkrátil by se podzim a jaro.  Podle některých teorií by mohlo být léto tak dlouhé, že by se v Česku mohlo sklízet dvakrát do roka, jelikož by všechny rostliny mnohem rychleji rostly a tím pádem by i plody na stromech či keřích byly dříve zralé. Globální oteplování má dopad i na zvířecí říši, doba zimního spánku se u evropských zvířat výrazně zkrátila a zvířata dokonce i méně váží. Problém je také doba k ukládání se na zimní spánek a probouzení se. Dnes se zvířata probouzejí až o jeden měsíc dříve, jelikož je budí teploty, na jaké jsou zvyklí, jenže tyto teploty jsou dříve než v předchozích letech.
Dále také hrozí vyhynutí polárních medvědů do 50 let. Problém se skýtá v tom, že medvědi když plavou v oceánu za potravou nebo se přesouvají z místa na místo, tak nemohou uplavat více jak cca 80km a jelikož dochází k tání ledovců, dochází i k tomu, že tají kry a medvědi se tak nemají kde zachytit a nemají kde si odpočnout a nabrat nové sily a tak se totálně vyčerpaní topí v oceánu. Druhé téma v globálním oteplování, co se týče medvědů, je, že američtí vědci odhalili u ledních medvědů žijících na severním pobřeží Severní Ameriky projevy kanibalismu. Domnívají se, že k pojídání jedinců stejného druhu je vede nedostatek potravy, způsobený táním ledu a zmenšováním jejich loveckých teritorií, které má na svědomí globální oteplování planety. Další zvířecí druhy jako například vrabci ztrácejí výrazně váhu, protože musejí tvrději než dříve bojovat o své místo v přírodě a adaptovat se na podstatně jiné přírodní podmínky. Změn doznal ale všeobecně celý rozmnožovací cyklus ptáků, plazů či hlodavců. Výrazně ubývají některé druhy tažných ptáků, kteří každoročně migrují mezi Afrikou a Evropou. V Británii jsou nyní zřídkakdy k vidění druhy dříve naprosto běžné.
Někteří teoretici varují, že části světa bude sužovat hladomor. Zároveň sebou změna klimatu přinese extrémní projevy počasí jako vlny veder nebo silné srážky. Globální oteplování také přinese mnoho dalších hurikánu podobným Katrině. Síla bouří i jejich trvání se zvýšily za posledních třicet let o celou polovinu. Hurikány i tajfuny přicházejí dříve a jejich sezona končí později. Pokud bude pokračovat současné tempo spotřeby energie, průměrná teplota se ve světě zvýší do roku 2100 o pět stupňů Celsia. Jen v Evropě si přitom přírodní katastrofy, které způsobí globální oteplení, mohou kolem roku 2070 vyžádat až 40.000 mrtvých ročně.

Nemalou pozornost globálnímu oteplování věnují média. Ať už jsou to odborné diskuze na toto téma nebo akce typu Live Earth. Někdy má člověk dojem, že se na něj ze všech stran hrnou informace o tom, jak je to s naší planetou špatné. To člověka ale velmi zneklidňuje a způsobuje to úvahy o tom, zda je náš svět opravdu tak zkažený a ve špatném stavu, jak o něm hovoří mediální pracovníci. Mnoho z nás se ptá: „ Dožijeme se ještě onoho úplného roztání velkého ledovce či vymřou opravdu některé druhy zvířat jako například lední medvědi?“  Jaká bude opravdu naše budoucnost? Bohužel na tuto otázku nám nedokáže odpovědět nikdo, snad jen Bůh.
Existuje mnoho názorů na dané téma, které se snaží nám tvrdit, že stav země není zas až tak alarmující, že střídání tepla, zim a i jiných klimatických jevů bylo mnoho let před naší generací. Tedy že se tyto období střídají a vlastně se není čeho obávat. Oproti tomu se lidé pracující v médiích snaží nám podat informace, které nás děsí a nutí se zamyslet. Každý menší poryv větru, či lehké rozvodnění řeky nám popisují jako něco velmi výjimečného jako něco, co je schopno ohrozit mnoho lidských životů. Na druhou stranu jsou tyto zprávy důležité a použitelné v našem běžném životě, kdy si dáváme pozor a jsme lépe připraveni na zhoršující se stav klimatu. I přesto si ale myslím, že média se snaží tak trochu na stavu planety Země vytěžit a jakmile mají možnost něco přidat, neváhají a ihned upozorňují. Používám slovo - upozorňují a dramatizují, jelikož mám pocit, že už kolikrát ani tak moc neinformují, prostě se jen snaží vytěžit z katastrof, které zabijí lidské životy.
Tématika globálního oteplování se stala pro média módní záležitostí. Ano, je třeba podnikat kroky, aby se klima nezhoršovalo, ale není možné všechny informace, které se objeví v médiích považovat za vědecky podložené. Často se jedná jen o odhady nebo chcete li prognózy. Není možné počítat s tím, že se žádné změny na naší planetě dít nebudou, ale je možné některé procesy zpomalit. Ruku v ruce s vývojem techniky, životního stylu, někdy až hektického života, přichází negativní jevy. Těžko lze přesvědčit lidstvo, aby přestalo využívat něco, co svět objevil k tomu, aby lidem usnadňovalo život jako například automobily, letadla…

Prezident ČR Václav Klaus je známý svým postojem k této problematice. Své názory shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta.  Nezpochybňuje existenci globálních změn klimatu, avšak je kritikem boje proti nim. Podle Václava Klause jsou změny klimatu přirozeného původu a boj proti nim je podle jeho názoru bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení vidí v adaptaci a technologickém pokroku:
Namísto marných pokusů ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.” Václav Klaus kritizuje názor, že globální oteplování je způsobeno člověkem.  Rovněž dlouhodobě kritizuje panel  IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Označuje enviromentalismus jako ideologii, která se snaží nahradit přirozený vývoj lidstva centrálním – globálním plánováním celého světa. Panel IPCC  byl založen v roce 1988 pod patronací OSN – Mezivládní panel pro změny klimatu. Za spolehlivé, metodicky jednotné a dostatečně reprezentativní jsou IPCC považovány meteorologické údaje od roku 1850. Kromě pozemních stanic a měření na lodích jsou od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky.Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států zavázalo snížit v období 2008–2012 emise skleníkových plynů pod úroveň roku 1990.
Přestože globální oteplování je celoplanetární jev, na některých měřicích stanicích se za dobu měření teploty nezvýšily, někde se dokonce ochladilo.Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla vypařováním. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezonním sněhem a mořským ledem. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec-únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder. Více se také oteplovala města než okolní volná krajina. Je to způsobeno tzv. efektem „městského tepelného ostrova“. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století).

Atlas podnebí České republiky uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,028 °C za rok. Jedním z důležitých faktorů nepřímo ovlivňujících rostoucí trend teplot jsou úbytky ploch pokrytých sněhem. V posledních deseti letech poklesly hodnoty týkající se sněhové pokrývky. Například se snižují počty dní se sněhovou pokrývkou. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.

A jak je na tom Česká republika s emisemi skleníkových plynů?  Možná, že pohledem laika – mně se zdá, že jsme se skutečně pustili do boje se vším, co souvisí, ať už přímo nebo nepřímo, se změnou klimatu.  Z mého pohledu se životní prostředí v České republice začalo zlepšovat. Omezili jsme například znečišťování ovzduší oxidem siřičitým ze spalování uhlí. Lidé začali chápat, že je to nejen čistší, ale také pohodlnější – otočit knoflíkem nebo přikládat uhlí do kamen. Co ale vidím v posledních letech, mě znepokojuje. Lidé se opět začali vracet k topení uhlím – v lepším případě dřívím – v ještě horším případě ke spalování všeho, co se doma najde, včetně plastů. Není to určitě tím, že by si neuvědomovali, jak hodně tím škodí ovzduší, není to ani tím, že by nechtěli topit plynem či elektřinou. Prostě přišla na řadu ekonomická stránka věci. Vytápění plynem, potažmo elektrickou energií, začíná být luxusem. Luxusem, který si bohužel řada lidí u nás v České republice nemůže dovolit. A tak beze studu a nějakých výčitek svědomí pálí v kamnech vše, co hoří. Myslím si, že tady má Česká republika co dohánět. Nejen v oblasti PR ale i v podobě různých pobídek, bonusů pro ty, kteří chtějí topit ekologicky a naopak nekompromisních pokut a postihů pro ty, kterým je prostě životní prostředí ukradené.

Dlouhodobě má Česká republika velmi vysoké měřené emise skleníkových plynů, patří mezi nejvyšší mezi členskými státy Evropské unie. Znečištění ovzduší je v současnosti v Česku aktuálním problémem. V souvislosti se zveřejněním Zprávy o životním prostředí 2009 uvedl tehdejší ministr životního prostředí, že je nutno se soustředit na další snižování emisí znečišťujících plynů do ovzduší. Podle studie Evropské komise znečištění ovzduší jemným prachem zkracuje život každému obyvateli ČD o více než 10 měsíců. V letech 2005 – 2007 výrazně stoupaly emise z dopravy. V roce 2005 tvořily 5 %, v roce 2007 již přes 13 % z celkových emisí. Cíl Státní politiky životního prostředí ČR ke snižování emisí skleníkových plynů se nedaří plnit.
V ČR působí v oblasti životního prostředí celá řada nevládních neziskových organizací, z nichž velká část je sdružena v asociaci Zelený kruh, která vznikla v listopadu 1989 a v roce 2009 sdružovala 28 organizací. Některé organizace jsou členy mezinárodních sítí, jiné působí na národní úrovni, ale převážná většina má jen místní nebo regionální působnost. Přesto se odvážím říct, že o nich toho mnoho nevím. Mnohdy to nemusí být ani organizace, ale prostě dobrý nápad, který dostane lidem do povědomí obavu o vývoj klimatu sa zároveň chuť pro Zemi něco udělat. Takovým nápadem je Live Earth.
Co mě velmi zaujalo a stojím za tímto nápadem, je akce Live Earth, což jsou koncerty probíhající na všech kontinentech současně, jejichž cílem je vyjádřit, prostřednictvím přímých přenosů do celého světa, kolektivní obavy mladé generace o vývoji klimatu planety Země.

Těchto koncertů se zúčastnilo několik milionů lidí a nepočítám jen ty, kteří se přišli podívat na zaplněné stadiony, ale započítávám do toho i ty, kteří sledovali koncert v televizi v přímém přenosu. Všichni účinkující se vzdali honoráře pro dobrý účel a to: zachránit naši planetu. Trochu se mi v tom odráží paradox, který nejde přehlídnout. Zachránit planetu se nám snaží právě ti, kteří ji, podle mého názoru, nejvíce znečišťují. Ti, kteří skoro denně vyrážejí na cesty v rámci svých turné a promo akcí, tedy skoro denně létají svými soukromými tryskáči za prací, někdy i jen za zábavou a jakmile mohou, usedají do svých naleštěných limuzín. Ale je mi jasné, že právě tito lidé mají největší vliv na obyvatele planety.
Symbolický vůdce manipuluje lidmi přes svoji image, jakým typem člověka se zdá být, stylem života a postojem jaký symbolizuje. Lidi vzhlížejí k němu v masách a v posluchačích. Takže nemá zapotřebí být byrokratický nebo jiného statusu, aby byl efektivní. Může kombinovat organizované a symbolické vůdcovství (jako to dělal Gandhí), ale symbolický vůdce zřídka zastává funkci mimo tyto specializované a organizované sféry jako například (lidi jako Bono Vox, The Roots, Jessica Biel, Bill Gates, Madonna, aj.). Jsou našimi vzory a právě proto jejich slovo dokážeme vnímat, uvažovat nad nimi a po té se rozhodovat, co je správné a třeba se také zapojit do takové nějaké neziskové organizace, která možná dokáže zachránit náš domov – náš svět.
Přijde mi zbytečné zde rozbírat, co, kdo, kdy a kde na jaké konferenci či vědeckém symposiu přednesl a zdokumentovat. Myslím si, že pro naši planetu je nyní velmi důležité, jak se k ní budeme chovat. Pro někoho to mohou být drobnosti ba dokonce zbytečnosti, ale tyto maličkosti mohou opravdu pomoci životnímu prostředí a jednou se nikdo z nás nebude muset stydět, v jakém životním stavu jsme předali planetu příštím generacím.
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.
Rekreační cyklistika: Nešetrný zásah ministerstva dopravy
27. Červenec 2011
Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek reagoval na zprávu ministerstva dopravy o zákazu přívěsných vozíků za kolo. „Samozřejmě, že dětské vozíky za kolo musí lidé používat s rozumem a opatrností. Právně ale tyto vozíky nepodléhají žádnému schvalování ani zákazu,“upozorňuje Bělobrádek.
Mnoho rodin provozujících cyklistiku zneklidnila zpráva ministerstva dopravy, které chce zakázat dětské přívěsné vozíky na silnicích a cyklostezkách. Postoj k dětským přívěsným vozíkům má dvě roviny - bezpečnostní a právní. Proto předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek tuto otázku konzultoval současně s bezpečnostními experty i s právníky.
Podle odborníků na bezpečnost silničního provozu je přívěsný vozík stejně nebezpečný jako malé dětské jízdní kolo. Tvrdí, že čtyřletý dětský cyklista je z hlediska bezpečnosti větším problémem než dítě v přívěsném vozíku.
Cyklista by měl volit trasu i způsob jízdy tak, aby maximálně eliminoval možný střet s motorovým vozidlem. Musí zvažovat nejen vhodnou trasu, ale také zajistit maximální viditelnost svoji, vozíku i dospělého cyklisty za vozíkem,“ říká předseda lidovců. „Z právního hlediska je pak věc zcela jasná. Jízda s dětským vozíkem je legální všude tam, kde může jet kolo. Kola a obdobná vozidla nepodléhají žádnému schvalování,“ dodal Pavel Bělobrádek.
Místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka je přesvědčen, že mezi rodiči - cyklisty je drtivá většina těch, kteří si rizika spojená s přívěsným vozíkem jasně uvědomují. „Cyklistika s dětmi nemůže být nikdy zcela bezpečná. Míra rizika je ale vždy přímo úměrná zodpovědnosti rodičů. Pro zodpovědné rodiče je ale přívěsný vozík užitečným pomocníkem a nevidím proto důvod k avizovaným restrikcím,“ uzavřel Jurečka.
Ministr podlehl energetické lobby
27. Červenec 2011

Ministr zemědělství Ivan Fuksa v pátek 22. července 2011 ve své tiskové zprávě stručně oznámil všem zemědělcům, že zastavuje administraci dotačního programu na výstavbu a modernizaci bioplynových stanic z důvodu úspor finančních prostředků. Ministerstvo přitom před několika týdny dotační program samo vyhlásilo a přijímalo žádosti.
„Chování a přístup pana ministra je naprosto nepřijatelné. Volají mi rozhořčení zemědělci, kteří strávili poslední měsíce vyřizováním nutných formalit, strávili hodiny papírováním a investovali desítky tisíc do povolení apod., aby nakonec zjistili, že jejich práce a snažení byly zbytečné,“ říká místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka.
„Je to kocourkov a arogance. Ministerstvo ještě před měsícem vyhlašuje nějaký program, aby za několik týdnů zjistilo, že na něj nemá údajně peníze. Přitom je tento program financován z EU. Celkově by se jednalo o přibližně 500 mil. Kč., při čemž finanční příspěvek ČR by byl cca 120 mil Kč. Vláda tak opět šetří na naprosto nesprávných místech. Pokud by zastavila nějaký národní dotační program, šlo by to ještě pochopit, ale zastavit program, který mohl do českého zemědělství přinést několik stovek miliónů korun, je neomluvitelné a nepochopitelné,“ konstatuje 1. místopředseda KDU-ČSL Petr Šilar. „Plně v tomto smyslu podporuji stanovisko Agrární komory, které včera tlumočil její prezident Jan Veleba na tiskové konferenci,“ doplnil Šilar.
„Toto rozhodnutí má potom pouze jedno jediné vysvětlení. Vláda ODS, TOP09 a VV je tažena lobby velkých energetických společností, které nemají zájem o výrobu el. energie z obnovitelných zdrojů, které nemají pod vlastní kontrolou. Rozhodnutí o zastavení tohoto programu údajně vzešlo přímo od premiéra Petra Nečase. KDU-ČSL proto odešle předsedovi vlády dopis, ve kterém ho vyzveme, aby vysvětlil svoji úlohu v tomto případě. Rovněž vyzveme ministra Fuksu, aby přehodnotil své rozhodnutí a dotační program znovu obnovil. Vše zatím totiž nasvědčuje tomu, že se nejedná o bohulibý záměr ušetřit finanční prostředky, ale vyhovět energetické lobby, která je jedním z hlavních přispěvatelů do stranických pokladen. A čeští zemědělci? Ti opět jen spláčou nad výdělkem,“ dodává na závěr místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka.

Vynikající sportovci, ale jako podnikatelům se jim nedaří
26. Červenec 2011

Ne všichni špičkoví tenisté podnikatelsky uspěli. Tak například Goran Ivaniševič přiznává, že ani dobří známí v chorvatské politice mu nepomohli, když mu radili, do kterých podniků ve své rodné zemi má investovat své akcie. „Prodělal jsem na investici do strategických chorvatských podniků,“ přiznává Ivaniševič, kterého naštěstí nepostihl bankrot jako svého času Švéda Björna Borga. Ten chtěl dokonce prodávat vítězné trofeje z Wimbledonu, ale jeho velký protihráč a zároveň přítel John McEnroe mu to rozmluvil. Galérie výtvarného umění Johna McEnroea v centru New Yorku už také nevydělává to, co dříve a McEnroe také uznal, že i peníze, které vložil do dráhy kytaristy byly jaksi vyhozené oknem. To hudební dráha naopak francouzskému mušketýrovi Yanicku Noahovi přinesla nejen úspěchy, ale také slušný výdělek. Hudební nosiče s jeho písněmi totiž dobyly nejen francouzský, ale i africký trh. Chorvat Niki Pilič či Španěl Sergi Bruguera se řídili heslem „čerte, drž se svého kopyta“ a začali podnikat jako trenéři a majitelé tenisové akademie. „Výdělky? Nestěžuji si,“ říká nyní Niki Pilič, který byl také nehrajícím daviscupovým kapitánem Němců i Chorvatů.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Nejlepší potraviny jižní Moravy: I pivo Kvasar!
26. Červenec 2011

Malinový řez brněnského cukráře Labského, dezertní sýr z Mlékárny Olešnice nebo sentické pivo Kvasar uspěly v letošním ročníku soutěže o nejlepší potravinu Jihomoravského kraje a Zlatou chuť jižní Moravy. Zástupci kraje a agrární komory vítěze představili novinářům.

Jedním z tradičních vítězů je řeznictví a uzenářství Janíček - Čupa ze Židlochovic. Letos uspělo se salámem Židlochovák a svou zlatou paštikou. Porota ocenila také guláš, který firma vyrobila.

“Pro nás je to jako malého výrobce důležité. Vyrábíme pouze pro své prodejny, děláme i dárkové balení. Obchodním řetězcům konkurovat nemůžeme,” uvedl spolumajitel firmy František Janíček. Podle něj kvalita výrobku zároveň neznamená nízkou cenu, kterou lidé hledají v řetězcích. “Lidi kupují například naše dárkové balení. Je to specifikum regionu,” uvedl Janíček. Podle něj zájem o výrobky firmy je, proto chce společnost otevřít novou prodejnu v Brně.

Pivem Kvasar oslovil porotu jeho výrobce Jiří Jelínek. Pivo vyrábí v malém množství do 1000 hektolitrů ročně. Také on uvažuje o rozšíření své produkce. Oproti klasickým pivovarům pivo rozšiřuje přes prodejce, kteří si ale do Sentic musí přijet sami.

“Pivo vaříme už téměř 20 roků. Za ocenění jsem rád,” uvedl Jelínek. Zájem o speciály lidé mají. Rodinnému podniku roste výstav, letos na zhruba 900 hektolitrů. Licenci na Kvasar má také pivovar v Černé Hoře ze skupiny K Brewery. Obě strany spolu o značku vedly soudní spory. Nakonec se dohodly. Podle Jelínka tomu pomohla změna majitele černohorského pivovaru. S příchodem K Brewery spory ustaly, dnes Pivovar Černá Hora v některých svých prodejnách nabízí i sentický Kvasar.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Život se psem v domácnosti
26. Červenec 2011

“Co dělat, když má pejsek špinavé tlapky nebo spí rád v křesle?”

Je to kamarád, člen domácnosti, největší přítel rodiny, ale také ten, kdo rozbíjí vázy nebo špiní a ničí koberec a křeslo. Pes či kočka mohou v bytě způsobit spoustu nepříjemností. Před mnohými se však můžeme ochránit, například vhodnou volbou nábytku. Kdo si nechá položit na podlahu dlažbu, ušetří si mnoho starostí než ten, kdo se rozhodl pro koberec. Podobně dokáží ulehčit práci snímatelné potahy z křesel, které je možné snadno vyprat v pračce. To ovšem neznamená, že musíte mít na křeslech kvůli svým čtyřnohým miláčkům nevzhledné strakaté deky. Všechno lze vymyslet a zkombinovat tak, aby tyto „zvířecí pomůcky” ladily s celkovým charakterem bytu.

Co když váš pejsek miluje koberec? U podlahy jsou samozřejmě nároky na úklid největší a je jedno, jestli bydlíte v malém bytě nebo v rodinném domku. Stejně tak příliš nezáleží na tom, jestli máte jezevčíka nebo vlčáka. „Tam, kde se volně pohybují po bytě psi, zejména větší plemena, bych rozhodně doporučila laminátové podlahy, případně dlažbu,“ říkají lidé z firem, které se specializují právě na podlahy. Laminát a dlažba jsou tvrdé materiály, kterým nevadí ani ostré drápy velkých psů. To už se nedá říct o dřevěných podlahách nebo korku. Někteří psi milují koberec. Přes dlažbu rychle přeběhnou a rychle se uvelebí právě na koberci. V něm se samozřejmě chlupy a další nečistoty velmi dobře drží. Proto by měl majitel psa dát přednost spíše umělému koberci před vlněným, který se hůře udržuje.

Pamatujte, že chlupy se lépe dostávají z koberce s nižší smyčkou. Vhodné jsou vysavače s rotačním kartáčem, existují ale rovněž speciální nástavce na vysavač. Jejich cena dosahuje několika tisíc korun.

A co když si váš pejsek „zabere” křeslo? Čtyřnohý miláček si jen těžko nechává vysvětlit, že je sice rovnoprávným členem rodiny, ale že si na rozdíl od tatínka nemůže sednout či lehnout, kam se mu zlíbí. To platí především u čalouněného nábytku. Aby línající srst nezůstala na křesle či pohovce, je možné psům či kočkám koupit vlastní pohovku, která odpovídá jejich rozměrům. Takový zvířecí divan ovšem vyjde opět na několik tisíc korun. To různé košíky, pelíšky či deky jsou podstatně levnější - za ty nejlacinější zaplatíte stokoruny. Pokud si ale pes nedá říct a stále si sedá na křeslo nebo gauč, můžete přes nábytek natáhnout snímatelné potahy, které se připevňují suchým zipem nebo šňůrkami. Výhodou je čalouněný nábytek, který výrobce už nabízí s odnímatelným potahem. Mnohé z nich si dokonce můžete vyprat sami v pračce.

Lidé, kteří bydlí v paneláku, mají smůlu. O svou koupelnu se musí dělit se svým psem, kterému musí ve vaně umývat tlapky od bláta nebo v zimě od posypové soli. Majitelé rodinných domků ale mohou zřídit speciální psí koupelnu ve sklepě nebo u garáže. Nemusí to být hned vana, nebo sprchový kout, úplně postačí umyvadlo nebo dokonce jen kohoutek a pod ním odpad. Tam si ostatně můžete umýt i nářadí ze zahrádky nebo ušpiněné boty.

Každý pes a kočka by měl mít doma i své hračky. Jednak se tím zabaví, jednak se tak vyhnete škodám na zařízení bytu. Zvláště jezevčíci jsou hodně zvědaví, lezou a skáčou po skříních nebo po záclonách a závěsech, takže je lepší odstranit všechny vázy, sošky nebo dečky, které by především štěňata mohla rozbít nebo poškodit.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

(autor přednáší na UJAK v Praze Teorii masové komunikace)

Láska přes internet ji dodala sebedůvěru
26. Červenec 2011

Petra je už rok paní domu v Americkém Chicagu. Do svého nastávajícího manžela, o sedm let staršího Bena se zamilovala díky jeho omylu přes internet. Ani velká vzdálenost jí nezabránila prožít velkou lásku a po mužích, se kterými strávila maximálně jednu noc, našla toho pravého chlapa na celý život. Přestože jí mnozí vztah „přes počítač“ vymlouvali, ona to nevzdala. Díky Benovi získala potřebnou sebedůvěru. Je šťastná, že si mohla vzít muže, který si umí dělat legraci i sám ze sebe a miluje ji takovou jaká je. I se všemi chybami.

Ani jeden z nás dříve nehledal na internetu seznámení, spíše jsme ho využívali pro doplnění informací ze školy. Vše se ale změnilo, když jsem si začala prostřednictvím e-mailů dopisovat s Benem. Seběhlo se to vše náhodou, měla jsem podobnou e-mailovou adresu jako jeho kamarádka a on mi omylem poslal vzkaz. Když jsem ho zdvořile upozornila na omyl, reagoval velmi mile a já jako bych v tom člověku najednou uviděla úplně jiného kluka, než na které jsem byla zvyklá ze školy. Nebyl to takový ten sebejistý, vždy suverénní chlapec. Používal zdvořilá slova, na jeho e-maily jsem se těšila, psal krásnou angličtinou, kterou jsem se zrovna učila ve škole a i díky jeho pozdravům jsem se v ní zdokonalovala.Byli jsme kamarádi přes internet celých osm měsíců, než se Ben vyslovil, že by mě rád viděl i osobně a pozval mě k sobě za oceán, aby jsme spolu mohli začít doopravdy chodit. A nebylo to snadné, musela jsem si sehnat vízum, abych za ním do Ameriky mohla jet. Jestli máte také vztah na dálku, asi dobře víte o čem mluvím a snad vám můj příběh přinese naději a víru, že v takovém vztahu vytrváte.

Ben a já jsme od sebe žili celých 3 987 kilometrů vzdušnou čarou. Když jsem ho poprvé mohla jet navštívit, let trval přes jedenáct hodin z Prahy do Frankfurtu a pak s přestupem až do Chicaga, kde Ben bydlel. To už ani nepočítám další tři dlouhé hodiny, než jsem se dostala z letiště do domku, kde Ben bydlel. Když jsme si začali psát, ani jsem netušila, že někdy překonáme tuto vzdálenost. Bylo dost nepravděpodobné, že se vůbec někdy setkáme. Ale zatímco vzdálenost můžeme změřit, internet takovouto dálku mezi námi zmenšil. Když mě poslal peníze, abych za ním z Prahy do Chicaga přiletěla, začala jsem věřit v osud. „Určitě to nebyla náhoda, že mi jednou omylem poslal e-mail právě tento muž,“ říkala jsem si, když jsem poprvé seděla v letedle a mířila do USA, abych konečně mola spatřit mladíka, který mi posílal tak milé vzkazy. Psal mi o svém životě, o rodině, která pro něj moc znamená i o tom, jak by jednou chtěl potkat tak dokonalou ženu, jakou je jeho maminka. Musím zpětně přiznat, že se nedalo do něj nezamilovat.

Ty jeho zprávy pro mě hodně znamenaly. Začala jsem si s ním psát v době, kdy jsem byla na výměnném studentském pobytu v Anglii a cítila se strašně sama. Psali mi moji rodiče, ale žádný chlap, který by mi dal najevo, že mu na mě záleží. Naše láska takříkajíc přes internet začala v prosinci, Ben mi později řekl, že to bylo přesně 12. prosince. On si opravdu vše pamatoval, dokonce i znění té zprávy, kterou mi omylem napsal. Stálo v ní: „Ten referát už mám dokončený!“ Udržovali jsme mezi sebou kontakt, psali jsme si emaily celých šest měsíců aniž bychom věděli, jak ten druhý vypadá. Ben mě pořád rozesmával svými vtipy, byl to skvělý společník. Začala jsem přemýšlet, jak skvělý by to byl přítel, ale nezabývala jsem se tím moc, protože bydlel skoro na druhém konci světa. V této době jsme si stále nevyměnili fotky, nevěděli jsme, jak ten druhý vypadá. Ben mi sice psal, že má pocit, že mám krátké černé vlasy. Ale já se strašně bála mu svoji fotku poslat a také ho požádat, aby mě alespoň napsal, jak vypadá on. „Co když bude vypadat hrozně nebo to bude naopak strašně hezký kluk a já se mu nebudu líbit,“ myslela jsem si, až mi s tímto problémem pomohla kamarádka Ludmila. Ona mě přemluvila, abych ho požádala o fotografii a Ben jí skutečně poslal! A vypadal opravdu skvěle. Byl sice o sedm let starší, ale vypadal mladě. Moc se mi líbil.

I já jsem mu poslala fotku, kterou jsem dlouho vybírala. Chtěla jsem vypadat co nejlépe, být alespoň trochu originální. A tak jsem mu poslala fotografii z vánoc od stromečku. Na té fotce mám sobí parohy a jsem celá v červeném. Výměna fotek udělala z našeho přátelství něco reálnějšího, než bylo předtím. V této době jsme začali pociťovat sympatie jeden k druhému. Něco se mezi námi začalo vytvářet. Často mi vyprávěl, že se mu o mně zdálo, jednou mi dokonce napsal barvitou povídku, jak mě přijel navštívit do Anglie, podruhé, že mi dal kaktus místo kytky, když na mě čekal na letišti. To bylo opravdu záhadné, protože jsem měla celou sbírku kaktusů, ale on to nemohl vědět. Tak jsem mu nakreslila kaktus a obrázek mu poslala, to byl takový můj zvláštní způsob flirtování. Zaznamenali jsme, že bylo velmi těžké a stále těžší a těžší se večer rozloučit a jít od počítače pryč. Dokonce jsem si začala ukládat naše konverzace, abych si je mohla číst, až nebudu připojená na internet.

A pak přišel onen zlomový moment. Ben mi poslal email se spoustou podivných povzdechnutí a také otázek, na které jsem neuměla odpovědět a které ve mně vyvolávaly pocit, že k sobě patříme. „Proč mi tolik chybíš, když máš vypnutý počítač? Proč jsem tak smutný při myšlence, že musím jít do práce a ne si s tebou psát?“ psal mi a já si začala myslet, že je to ten jediný chlap v mém životě. Měla jsem pocit, jakoby mě chtěl za každou cenu vidět osobně a mluvit se mnou. Zdálo se, že kontakt přes internet už mu nestačil. Byl smutný z toho, že je tak daleko. Asi čekal, že ho slušně odmítnu. Byla jsem zmatená, ale zároveň roztřesená. Poslala jsem mu ale více zmatenou zprávu než on mně, něco jako varování. Ale když jsme potom spolu mluvili prostřednictvím mobilního telefonu, dala jsem mu najevo, že k němu cítím to samé, co on ke mně. Abych tak řekla, obcházeli jsme to téma dokola, ani jeden ho nechtěl nakousnout. Nebyl žádný způsob, jak říct, že se máme rádi, že jsme zamilovaní. Vyhýbali jsme se přímým slovům, ale bylo jasné, že jeden k druhému chováme silné sympatie. Později v noci se mě Ben zeptal, jestli chci být jeho přítelkyní a já byla najednou zaskočená svou odpovědí: „Ano, chci!“ V duchu jsem si říkala, co je to vlastně za nesmysl, jak spolu můžeme chodit, když jsme tak daleko od sebe a ještě jsme se ani neviděli? Nedokázala jsem na to odpovědět, ale tušila jsem, že se to brzy změní. Víte, je nesmírně těžké přiznat otevřeně své city, zvlášť když to neříkáte z očí do očí.

Ben a já jsme byli oba trochu omráčeni. Já jsem si říkala: „Co se to s námi děje?“ Potkali jsme se na internetu, nikdy jsme se neviděli. Ben říkal: „K čertu, jak se to vlastně mohlo stát a zrovna mě?“ I já jsem si říkala to samé. Nikdy předtím jsem neměla stálého a věrného přítele, teď jednoho mám. Ale na druhé straně Atlantiku. Hodně jsme mluvili o našem setkání, i o možnosti že by Ben bydlel v Anglii, kde jsem v té době studovala. Vzpomněla jsem si na všechny svoje kluky, se kterými jsem se milovala, žádný z nich mi nikdy nedal najevo, že by se mnou chtěl být stále, že by náš vztah myslel vážně. A najednou je tu muž, který mi to dává najevo až přespříliš. Shodli jsme se, že bychom se měli vidět co nejdříve. Oba jsme asi byli hodně nervózní a přemýšleli o tom, jak se někdo může zamilovat do někoho, koho vůbec neviděl. Říkala jsem si, jestli to není jen moje fantazie a přání vytvořit si tak silné citové pouto pouze po internetovém spojení.

Než jsme se s Benem viděli, věděli jsme, že se máme rádi, že k sobě něco cítíme, ale věděli jsme, že se musíme vidět, abychom se v tom mohli ujistit. A mohli si konečně promluvit z očí do očí a plánovat budoucnost v objetí. Nyní si už myslím, že internet je dobré místo k seznámení, nejste omezeni hranicemi. A navíc, jsem velmi stydlivá, tak pro mě bylo snadnější někoho najít přes internet než v realitě. Jsem ráda, že Ben byl ke mně stoprocentně upřímný a pravdivý. Já byla otevřenější, než co jsem v normálním životě. Jestli s někým randíte po internetu, je možnost, že vám ten dotyčný nebude říkat pravdu, ale mezi námi to bylo jiné. Ale měli jsme své vlastní obavy, před naším prvním setkáním.

Než jsem potkala Bena, tak jsem měla čtyři piercingy. Ben měl velkou fobii z jehel, která vede k naprosté nenávisti piercingů. Bála jsem se, že když se Ben na mě poprvé podívá, tak se zhrozí a už mě nikdy nebude chtít vidět. Každý, komu jsem se svěřila, říkal, abych všechny piercingy sundala. Ben byl jediný, kdo si myslel, že si je mám nechat. A když jsme se poprvé viděli, tak se s tím vyrovnal velmi rychle. Ben se také velmi bál prvního setkání, že není tmavovlasý dlouhovlasý týpek s piercingem. Ale můžu říci, že je výstřední až dost i bez piercingu. Den, kdy jsme se poprvé setkali byl 18.srpen. Tento den byl významný, náš vztah se pohnul ze světa internetu do reality. Moji rodiče mě zavezli na ruzyňské letiště, to už jsem byla doma v Praze a potkávala se s přáteli, které jsem během svého pobytu v Angli nemohla vidět. Skoro všichni mi návštěvu Bena a Chicaga vymlouvali. „To snad nemyslíš vážně, že poletíš tolik hodin za někým, koho znáš jen přes internet,“ říkávala mi babička. Ale já si to nenechala vymluvit. Rodiče mě naopak fandili. Byli oba šťastní i za mě, že se konečně uvidím s Benem. Byli velmi chápaví. Ale když jsem mamce volala z Benova domu, že jsem dorazila v pořádku, vypadala v tu chvíli velmi ustaraně a nervózně. Asi se o mě hodně bála. To já jsem neměla strach, že by Ben byl někdo úplně jiný, než jsem ho poznala na internetu. Jen jsem se obávala, jak spolu budeme vycházet osobně. A jak zvládneme ten přechod ze vztahu po internetu do vztahu úplně normálního, jak bude vypadat náš osobní kontakt. Ostatně, Ben byl můj první přítel a trochu jsem se obávala, že můj nedostatek zkušeností se vztahem a s muži vůbec bude trochu problémový.

Můj let měl přistát v jednu odpoledne tamějšího času, ale měli jsme trochu zpoždění. Trvalo to celou hodinu, než jsem vyšla z letadla a prošla všemi kontrolami a vyzvedla si zavazadlo. Ben už na mě čekal. Celé to čekání bylo pro něj ještě více znervózňující. Zároveň bylo těžké uvěřit, že teď už se opravdu osobně setkáme po tak dlouhé době komunikace po internetu. Byla jsem tak roztřesená a zároveň vzrušená po tak dlouhém letu, ale chtěla jsem ještě minutku, abych si stihla učesat vlasy. Ale nikde jsem žádnou umývárnu nenašla, tak mě Ben při prvním setkání viděl takovou, jaká jsem opravdu byla. Rozcuchaná a nelíbila jsem se ani sama sobě. Což teprve Benovi…

Prošla jsem bránou, byl tam dav lidí čekajících na své milé a příbuzné. Znala jsem Bena jen z obrázku, teď je to vlastně poprvé, co ho uvidím. Nevhodný čas se zmýlit! Napsala jsem mu, jak vypadá můj kufr a byla jsem jediná osoba v letadle s lehce zelenými vlasy, takže neměl být problém mě poznat. Stál vzadu za davem. Udělala jsem pár kroků směrem k němu. Mával na mě obrovskou bobří žvýkací tyčkou, to byl jeho romantický a zároveň velmi netypický dárek pro mě, protože ví, že ráda sbírám věci z přírody.

Nikdo z davu nestál okolo nás, Ben mi vzal kufr, projevil se džentlmensky a odnesl do auta, které stálo nedaleko. Potom jsme si stoupli k jeho džípu a on se zeptal: „Neuděláme to?“ Myslela jsem, že se ptá, jestli už nepojedeme, ale on rozevřel náruč a objal mě. Tak jsme prolomili náš počáteční stud a poprvé se objali. Četla jsem mnoho románů a povídek o párech, které se potkali na internetu, a pokaždé, když se poprvé potkali, tak se políbili. To nebyl náš případ, plně se projevilo, že jsme oba velmi nesmělí, tak jsme potřebovali čas se trošku otrkat. Ben mi potom řekl, že nečekal, že se mi bude líbit, a proto neměl žádná romantická očekávání. Toto a jeho nervozita byly příčinou, že mě hned nepolíbil. Byli jsme oba moc šťastní, že jsme nic neuspěchali. Potom jsme absolvovali dvou a půl hodinovou cestu do Benova domu. Mluvili jsme o okolí Chicaga, o scenérii, kterou jsme míjeli a která byla nádherná.

Nechci zacházet do moc velkých detailů našich prvních společných hodin, už proto, že při cestování mi bývá velmi špatně. Zvládla jsem let bez toho, aniž bych měla cestovní nemoc, ale potom jsem začala prožívat neuvěřitelné zdravotní problémy. Chytlo mě to první noc! Povídali jsme si s Benem v jeho pokoji a najednou se mi udělalo strašně špatně a běžela jsem do koupelny. Bylo to i tou obrovskou nervozitou, která ze mě spadla. Ale on proto měl pochopení: „To se přeci stává!“ A já pochopila, že mě má rád i se všemi chybami, co mám.Trvalo nám chvíli, než jsem se začali k sobě chovat přirozeně a bez zábran. Ben si zvykl rychle na mé piercingy, a cestou, když jsem viděla jeho mohutné mužné paže, jsem si moc přála držet se s ním za ruku. Ukázalo se, že se přitahujeme i fyzicky. Při prvním milování byl úplně jiný, než jeho předchůdci. K ničemu mě nenutil, choval se gentlemansky a velkoryse. A já jsem pocítila, že si více věřím a cítím se být opravdovou ženou.

Strávili jsme spolu dva krásné týdny v americkém městě, které pro mnohé bývá spojeno se zločinem a mafií, ale pro mě navždy zůstane spojené s obrovskou láskou. Dozvěděla jsem se i to, že jedním ze slavných starostů byl Čech jménem Čermák. Ale hlavně jsem nepoznávala město, ale Bena. Navzájem jsme si velmi dobře rozuměli a užili si spolu spoustu legrace. Chodili na typická rande, při kterých jsme vzpomínali na chvilky strávené u internetu. Ale přeci jen, když můžete toho svého chlapa držet za ruku, je to úplně něco jiného, daleko lepšího, než si psát. Byli jsme spolu v kině na Slepičím úletu, kde dvě hlavní postavy jsou anglická slepice a americký kohout, kteří se do sebe zamilují. To nás rozesmálo. „Já studovala v Anglii, ty žiješ v Americe. Takže ty jsi kohout a já slepice,“ řekla jsem svému milému a pochopila, že on i já si najednou umíme dělat legraci i sami ze sebe. Trochu jsme cestovali, viděla jsem dokonce Michiganské jezero. Také jsem se seznámila s Benovými rodiči a šli jsme společně v neděli ráno do kostela. Na mé dvacáté narozeniny jsme byli u Benových rodičů. Byli velmi rádi, že se Ben zamiloval a našel nový životní cíl. Popřáli mi a dostala jsem dort a dárky. Posledních pár společných dní jsme strávili v Chicagu a prohlíželi si město, než jsem musela odletět.

Byl to strašný moment, stát na letišti a muset se s Benem rozloučit. Otočila jsem se a odešla, ale nešlo to, musela jsem se vrátit, znovu a naposledy ho obejmout a políbit. Seděla jsem v letadle a brečela, jedna letuška se mě zeptala, jestli jsem v pořádku. Otevřela jsem si tašku, abych si vyndala kapesníčky a najednou tam byl, prsten. Chvíli jsem tomu nemohla uvěřit, ale byl to Benův prsten, který dostal při promoci, s jeho jménem. To nejcennější, co mi mohl dát. Jen co jsem dorazila domů, pověsila jsem si ho na krk. To nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo navštívit Bena dřív než on mě, trochu zariskovat. Všechno bylo mezi námi perfektní. Ale ta vzdálenost nás i nadále ubíjela, tedy nás i náš vztah.

Během pár týdnů, než měl Ben přijet v září za mnou, jsme strávili hodiny telefonováním. Jednou jsem položila telefon, a napadlo mě, zda jsem mluvila s mužem, kterého si chci vzít. Některé věci prostě musí být osobní, slyšela jsem o lidech, kteří se stali manželi po internetu, nějaký druh internetové svatby, ale to není pro mě ta pravá instituce manželství, nic vážného, co bych i já chtěla zkusit. S Benem jsme nemluvili o manželství. V září mi můj emailový poskytovatel poslal pár faktů o svatbách a já jsem je Benovi přeposlala, tak jsme mluvili obecně o tradicích, ale nic vážného, nechtěla jsem ho tlačit do manželství, přestože jsem si moc přála si ho vzít. V Chicagu, když jsme byli spolu, se v parku bral pár. Tehdy jsme se jsme na tom, že v manželství nevidíme žádný smysl. Nemluvili jsme o možnosti, že bychom se jednoho dne mohli vzít. Ale když v září přiletěl Ben do Prahy, věděla jsem, že přemýšlí o tom, že se mě zeptá, jestli jsem náhodou nezměnila svůj názor na svatbu. Tušila jsem to, stejně jako jsem si byla jistá, že když to udělá, řeknu bezesporu ano. Ben musel strávit dny uvažováním o tom, kdy a jak to udělá, a byl nešťastný z toho, že teď nemá prsten. Byla jsem v tomhle pasivní, čekala jsem, až si to Ben pořádně promyslí. Šli jsme do divadla, tu noc dávali v Praze od Shakespeara Sen noci svatojánské, což je romance, která končí dvěma svatbami. Potom jsme jeli autobusem domů a ještě se šli projít do parku. Cítila jsem, že se Ben se chystá něco podstatného říci. Nebyla jsem nervózní, já hrála tu jednodušší roli. Sedli jsme si na lavičku a já čekala. Byla jsem na sebe naštvaná, protože Ben přemýšlel, jestli si ve dvaceti nepřijdu moc mladá na svatbu. Nevěděl, jak zareaguji. A já si najednou uvědomila, že jsem vždycky chtěla odpromovat, vdát se a mít velkou a spokojenou rodinu. Asi protože jsem to viděla u našich. Romanticky jsem si vždycky jako dítě malovala svatby a najednou mě v noční Praze Ben řekl: „Chtěl bych si tě vzít!“ A já bez rozmyšlení odpověděla: „Taky si tě chci vzít“ On jen užasnul: „Opravdu?“ Potom jsme se těsně objali a drželi se tak pevně, jak jen to šlo. Všechny skvělé pocity byly ještě úžasnější. Políbili jsme se, jako by to bylo opět poprvé. Nikdy jsem si nedokázala představit, že něco tak krásného budu k někomu vůbec někdy cítit.

Ale bylo to tady, Ben byl skutečný, žádný vysněný princ. Naše láska nám pomohla překonat vzdálenost a odloučení. Vybrali jsme zásnubní prsten v Praze, byl osmnáctikarátový z bílého zlata se třemi diamanty. Byla jsem nadšená, že mám na sobě něco tak zářícího a tak hezkého. Ben navštívil mé rodiče, rozhodli jsme se s nimi strávit několik dní. Neřekli jsme jim, že jsme zasnoubení, ani prsten jsem v tu chvíli neměla. Rodičům se Ben moc líbil a měli ho rádi. Když jsem mamce další týden do telefonu oznámila tu novinu, nebyla překvapená, ale byla moc šťastná. Ben to oznámil rodičům, když se vrátil domů, a ti byli moc nadšeni a podporovali nás. Strávila jsem čtyři týdny s Benem opět v Chicagu a rozhodla se, že v Americe se vezmeme a budeme tam žít.

Vzali jsme se ani ne po roční známosti. Rodiče a bratr přiletěli za mnou do Chicaga na svatbu, měli jsme malou rodinnou svatbu. Nebyla dokonalá, nešlo všechno podle předem připraveného plánu mé tchýně. Pastor měl pětačtyřicet minut zpoždění, ale to nebylo podstatné. Najednou jsme byli spolu svázáni navždy.

To je můj příběh, jak jsem se stala z české studentky americkou paní domu. Jsem strašně šťastná, že jsem našla svého manžela po internetu. Nikdy jsem si ani nepředstavila, že opustím rodné Čechy, abych se vdala v Americe za muže, kterého potkám přes internet. Kdyby mě to někdo před časem řekl, myslela bych si, že si ze mě dělá blázny. Ale teď jsem moc šťastná.

Petra, 21 let


Obnova venkova: Řešením je národní strategický plán!
26. Červenec 2011

Dovolím si tvrdit, že krajské a senátní volby budou kvůli problémům v zemědělské oblasti do značné míry i o obnově venkova a problémech zemědělců nejen v Čechách, na Moravě a Slezsku, ale v celé Evropské unii. Letos uplynulo více než dvacet let od doby, kdy vláda České republiky, ještě za existence Československa, přijala takzvaný Program obnovy venkova. Teprve ale před šestnácti lety, tedy čtyři roky po přijetí programu samotného, se podařilo uvolnit do programu první peníze ze státního rozpočtu. Tím měly být položeny základy trvalé podpory venkova. A jak vypadá situace dnes?

Cílem Programu obnovy venkova je, stručně řečeno, vrátit venkovu jako celku jeho identitu a podporovat jeho trvale udržitelný rozvoj, jakkoli tento pojem někteří technokrati a stávající parlamentní politici neuznávají. V západní Evropě se Program obnovy venkova začal rozvíjet začátkem sedmdesátých let minulého století a dnes patří k prioritám Evropské unie. Někdo si samozřejmě může také položit otázku: k jakému stavu se má venkov obnovovat? Ve skutečnosti nejde o návrat do minulosti, ale o regeneraci venkova jako eko-sociálního systému. Česká republika se v tomto ohledu oproti ostatním zemím, jako třeba Polsku či Maďarsku, vyznačuje jednou zvláštností.

Náš venkov dostal v minulém období několik velkých úderů. U nás to v padesátých letech minulého století probíhalo nejradikálněji, že jsme z těch svobodných hospodářů, farmářů udělali zaměstnance. Kolektivizace tak založila na venkově určitý směr, který okolo v Evropě nemá a nikdy neměl obdoby. Když tedy říkáme obnova venkova, tak bychom rádi obnovili něco z toho venkova, který je, řekněme středoevropský, konzervativní a sociálně vyvážený. Jenže, ten náš venkov dnes poněkud ztratil orientaci. Někde dokonce se pokračuje v té velkovýrobě, která je spíše takovým jevem, srovnatelným s velkými pláněmi ve Spojených státech, ale pro tento středoevropský prostor je asi přece jen typičtější nějaký jiný ráz krajiny. Není to jenom věc estetiky. Je to také o ekologii, protože v těch nezměrných lánech nemohou vegetovat různí tvorové a pochopitelně ani flora.

Tak trochu jsme si zvykli, že všechno je o penězích. Kde ale jsou zdroje na obnovu venkova? Mnozí parlamentní politici stále pořádně nevědí, o co se vlastně jedná! Je to pochopitelně, že ty špičky politické reprezentace se většinou rekrutují z lidí, kteří mají spíše celoživotní městskou zkušenost. S venkovem a jeho problematikou nikdy moc nepřišli do styku.

Přitom Program obnovy venkova musí přirozeně zahrnovat celou řadu oblastí. Od údržby venkovské zástavby, občanské vybavenosti a zeleně, až po obnovu různých místních služeb, podporu podnikání, vytváření nových pracovních míst. A v neposlední řadě by program měl rovněž pomáhat obnovit takříkajíc spolkový život na venkově. Možná, že právě toto potřebuje venkov víc než velké dotace do materiálních statků.

Společný regionální operační program, což je program, který by měl být podporovaný částečně z Evropské unie. V letech 2004 až 2006 mělo přes tento program jít do regionů směrem k obcím asi 15 miliard českých korun. Slovo mělo, je v tomto ohledu velmi důležité! Kolik z těchto peněz se dostalo do malých obcí a ne do portálů vytvářených ve městech?

Také u nás - stejně jako v západní Evropě - se ale ukazuje, že efektivita dotačních peněz bývá na venkově velmi nízká. Jinými slovy, hodnota výsledného díla je pak daleko menší, než vložená dotace. Na venkově se totiž vedle prostředků, které do projektu dá stát, kraj či obec, často vkládá ještě dobrovolná práce občanů. Ostatně už od dob Františka Josefa I. venkovští občané pracovali na obecním majetku s příspěvkem státu. Kdyby obyvatelé necítili se svou obcí, neměli bychom v nich dnes sokolovny, hasičské zbrojnice, kostely či kapličky. Otázkou ovšem je, jak třeba zainteresovat pro obnovu venkova české podnikatele.

Politická hesla o podpoře malého a středního podnikání jsou určitě slyšet, ale skutečnost je velmi odlišná. Ostatně Program obnovy venkova souvisí s jiným tématem - Společné zemědělské politiky (SZP). A toto téma je staré téměř jako samo Evropské společenství a bylo zakotveno již ve Smlouvě o EHS (Evropském hospodářském společenství) z roku 1957, i když jak již bývá u institucí EU zvykem pouze v obecné rovině.

Základní motivy pro vytvoření Společné zemědělské politiky (SZP) byly velmi jednoduché – především se jednalo o snahu zvýšit produkci potravin, která ani v polovině 50. let nepostačovala potřebám zemí západní Evropy. Mělo tedy dojít k vytvoření fungujícího a výkonného trhu s potravinami, který by se stal základem pro další rozvoj EHS, dnes EU. Obdobně důležité bylo rovněž vyrovnání cenových hladin potravin a dalších zemědělských produktů, jejichž rozdílná výše výrazně omezovala pohyb pracovních sil. Členské státy si od SZP slibovali rychlé dosažení potravinové nezávislosti Pochopitelně, že marně…

Základním strukturálním fondem EU je Evropský zemědělský záruční a usměrňovací fond (EAGGF). Vznikl v roce 1961 a lze ho rozdělit na dvě části. První částí by měl být sektor záruk, tedy garanční, který zabírá naprostou většinu prostředků. Marginální část EAGGF tvoří rozvojová sekce, nazývaná také orientační. Z jejích prostředků dochází k restrukturalizaci zemědělství a podpoře inovací a nových trendů. Výrazný nepoměr mezi těmito položkami (cca 1:10 ve prospěch garančních fondů) jednoznačně ilustruje základní problém zemědělské politiky, který spočívá ve stavu, kdy absolutní většinu prostředků spotřebuje poskytování záruk v podobě garantovaných cen především pro francouzské vinaře.

Pro účely administrativy Evropské unie je Česká republika rozdělena do sedmi regionů soudržnosti NUTS 2. Tak například region Jihozápad, který je tvořený Jihočeským a Plzeňským krajem, zaujímá plochu 17 617 km2, což je asi 22 % území ČR, a zahrnuje asi 1 175 000 obyvatel. Co do hustoty obyvatel patří k nejřidčeji osídleným regionům, který je navíc nejméně urbanizovaný. Regionu dominují dvě centra – Plzeň a České Budějovice. Hodnota HDP na jednoho obyvatele i zde představuje podprůměr EU – asi 70 %, což jej ale řadí na třetí místo mezi NUTS 2. Region Jihozápad by měl profitovat především na sousedství s vyspělými regiony v Německu a Rakousku. Jenže o dotacích, které dostávají zemědělci a venkov v Německu a Rakousku se jihočeským a západočeským zemědělcům může jen zdát. Navíc, nedávno policie začala prověřovat právě v regionu Jihozápad hospodaření tamních úředníků a dva z nich skončily ve vazebních celách.

A například Region Střední Morava – zahrnuje Olomoucký a Zlínský kraj, tedy asi plochu 9 123 km2 a 1 225 000 obyvatel. Region dosahuje asi 59,8 % průměrného HDP na osobu v EU a je nejméně rozvinutým NUTS 2. A to především kvůli Olomouckému kraji, který je nejméně zemědělsky vyspělým krajem v celé ČR. Určování cenových hranic je zatím stále ještě základním nástrojem zemědělské politiky, který využívá a stanovuje Evropská komise, která Olomoucký kraj značně znevýhodňuje, jelikož sousedí s Polskem a Slovenskem, které si v zemědělské politice a obnově venkova vybojovali značně lepší podmínky v EU, než Česká republika.

Evropská unie v rámci zemědělské politiky používá i celou řadu dalších nástrojů. Ve stále větší míře dochází k udělování přímých dotací zemědělcům, které nejsou vázány na objem produkce, a tak z nich čerpají především Polsko, Francie a Německo. Přímé dotace EU jsou totiž směřovány především do preferovaných oblastní zemědělství, a tou Česká republika zrovna není.

A jak by tedy měla postupovat nová česká politická reprezentace v oblasti zemědělství a obnovy venkova? Daleko více než na programy EU se soustředit na tzv. Národní strategický plán a zajistit českým zemědělcům srovnatelné podmínky s okolními státy. Čekání na to, že náš venkov obnoví někdo v Bruselu je totiž naivní.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Zdobí ji nejen diamantový prsten
26. Červenec 2011

Indie je jedna z nejlidnatějších zemí světa. Přesto si právě v tomto velkém státě těžko vybojovává pozice ženský sport. Velkou roli v tom hraje pochopitelně i množství náboženství, z nichž některá sportovní možnosti žen značně omezují. Sonia Mirzaová je muslimka, stejně jako například Dinara Safinová a právě ona ukázala miliardě Indů, jak se dostat do tenisové špičky. „Je drobná a usměvavá a loni se stala jednou z nejsledovanějších sportovkyň světa,“ říká o ní tenisový byznysmen Ion Tiriac. Sonia Mirzaová dokázala jako první Indka vystoupat do tenisové špičky a hranice boří i v osobním životě. Před rokem vzbudila rozruch svatbou s pákistánským hráčem kriketu Šoaibem Malikem, mužem ze země, která sice byla součástí Indie, ale nyní má se svým sousedem velmi nepřátelské vztahy. Tedy alespoň na oficiálním poli diplomacie. „Vztahy mezi lidmi v Pákistánu a v Indii jsou daleko lepší, než vztahy mezi politiky obou zemí,“ tvrdí Sonia Mirzaová, která loni pět měsíců nehrála kvůli zraněnému zápěstí, ale nyní už je fit a opět v první stovce žebříčku. „Myslela jsem, že už si tenis nezahraji, ale dokázala jsem se vrátit, což mě hodně nadchlo, a cítím velké uspokojení, že jsem to dokázala,“ tvrdí nyní hráčka první světové osmdesátky. „Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. A já jsem loňskou nucenou pauzu využila ke svatbě s Malikem. Všechno se děje z nějakého důvodu,“ myslí si usměvavá tenistka, které na prstu září snubní prsten s diamanty. S manželem se rozhodli žít v Dubaji. „Odtud je snadné létat do světa a je to hezké, mírumilovné místo. Pro nás je to uprostřed mezi Indií a Pákistánem. Chtěli jsme být na neutrálním místě,“ zdůrazňuje Mirzaová. Svatbou se pro tenistku hodně změnilo. „Je hezké mít po svém boku někoho, kdo vás miluje a podporuje. Manžel hraje kriket, takže si navzájem rozumíme a dělá to vztah jednoduší. Bez toho, aniž bychom se respektovali jako vrcholoví sportovci, by to asi nešlo,“ míní Sonia Mirzaová. Znepřátelené země Indie a Pákistán mají přeci jen něco společného, v obou milují sportovní fanoušci kriket. Sonia si v muslimské rodině vybrala za sport, který bude dělat – tenis, a to během prázdnin. Když chodila plavat, jezdila okolo kurtů, a tak na ně začala chodit. Neměla to jednoduché, ženský tenis v Indii nikdo moc neznal, chyběli kvalitní trenéři i vybavení. „V zemi, jako je Indie, bojujete proti osudu, ale dokázala jsem to, co se nepovedlo jedné miliardě lidí,“ připomíná, že pochází z druhé nejlidnatější země světa. „Nikdo si nemyslel, že by dívka z Indie mohla být tenisovou hvězdou, ale já ukázala, že indická tenistka může být úspěšná a dostala jsem se do špičky,“ říká Mirzaová, která se stala doma ikonou v momentě, když v roce 2005 vyhrála jako první Indka turnajový titul na okruhu WTA. Dokázala to v rodném Hajdarábádu roku 2005 před zraky předsedkyně Národního kongresu Sonii Gándhíové. V roce 2007 se dostala v žebříčku až na 27. místo světa a o dva roky později dosáhla dalšího milníku, když s krajanem Mahešem Bhúpathím vyhráli smíšenou čtyřhru na grandslamovém turnaji - Australian Open. Všudypřítomnou slávu a pozornost se snaží brát pozitivně. „Ale musela jsem se to za těch šest let naučit,“ myslí si dívka vychovávaní k pokoře. Mirzaová, která má na sociální síti Twitter přes dvě stě tisíc fanoušků. „Nyní už vím, že je příjemné, když mám podporu po celém světě a fanoušci mě milují. Zároveň to přináší velký tlak, protože si myslí, že musím všude vyhrávat, což samozřejmě nejde, ale díky podpoře fanoušků a lidí mě blízkých se cítím šťastná,“ tvrdí Sonia Mirzaová, kterou zdobí výborný forhend a bojovnost. Přišly problémy se zápěstím a operace, po které se ale stav její ruky paradoxně ještě zhoršil. Loni proto pět měsíců nehrála. „Nemohla jsem vzít ani lžíci do ruky a myslela jsem, že je s tenisem konec,“ vzpomíná Mirzaová. Uzdravila se a letos v Indian Wells vyhrála čtyřhru s nadějnou Ruskou Jelenou Vesninovou. „Jsem zase blízko svému maximu a tenis mě baví, ale vždycky jsem to měla nastavené tak, že tenis je součástí mého života, nikoli můj celý život,“ hájí svoji životní filozofii Mirzaová a uvádí: „Mohu se brzy vrátit do první světové padesátky, pokud mi to dovolí zdraví.“ Indická tenistka Sonia Mirzaová myslí na budoucnost tenisu ve své rodné zemi. Kousek od Hajdarábádu plánuje do půl roku otevřít vlastní tenisovou akademii. „Chci se podělit o své zkušenosti,“ říká nejen indická sportovkyně, ale i vlastenka.

Ing.Václav Prokůpek, Ph.D.

K

Bude světovou jedničkou francouzská kráska?
26. Červenec 2011

Kdo je ta dívka? Je mladá, krásná a především talentovaná. Tenisové Francii vyrůstá nová naděje - Caroline Garciaová. Sedmnáctiletá hráčka na French Open pořádně zatopila bývalé světové jedničce, kterou už měla na lopatě. První cenný skalp si sice nepřipsala, ale například skotský tenista Andy Murray už Garciaovou vidí v médiích jako budoucí světovou jedničku. Caroline Garciaová je dvacátou nejlepší juniorkou světa. V sedmnácti letech si na úvod sezóny zahrála semifinále na Australian Open, kde si předtím připsala i premiérovou výhru v hlavní soutěži grandslamového turnaje žen a ne proti žádné jednoduché soupeřce, nýbrž proti Lepčenkové. Na okruhu ITF se už stihla dostat dvakrát do finále. Nejvýrazněji na sebe ale upozornila až na domácím grandslamovém podniku v Paříži. Divokou kartu proměnila v postup přes naší Ondráškovou do druhého kola, v němž si měla především užít atmosféru a získat cenné zkušenosti ze zápasu na centrálním dvorci Phillipa Chatriera proti bývalé světové jedničce Marii Šarapovové, sibiřské krásce a bývalé světové jedničce v ruských barvách. Avšak talentovaná Francouzka s vizáží známé herečky Penelope Cruz se málem postarala o senzaci. Proti ruské favoritce hrála nebojácně a díky aktivní hře byla za stavu 6:3, 4:1 a 15:0 na svém servisu blízko nečekaného postupu do třetího kola French Open. Pak ale na Garciaovou dolehla tíha okamžiku, ztratila rytmus úderů, prohrála jedenáct her v řadě a Šarapovové nakonec ve třech setech podlehla. Svým vystoupením ale rozhodně vyslala varovný signál ženskému tenisu, že se do něj zřejmě řítí nová hvězda. „Hrála opravdu dobře, musela jsem něco změnit, abych vývoj zápasu otočila,“ přiznala Šarapovová. Slov chvály se Garciaová dočkala především z úst mužské světové čtyřky Andyho Murraye, který hrál na stejné antuce úspěšně o postup do třetího kola dvouhry mužů o pár chvil dříve. „Už po shlédnutí několika výměn jsem se hned ptal, odkud ta dívenka je a kolik je jí let. Hrála neuvěřitelně dobře. Vydržel jsem ještě asi čtyři, nebo pět gamů jí sledovat a ona v tom neuvěřitelném tempu pokračovala. Myslím, že hraje velmi pěkný tenis, líbilo se mi, jak trefovala údery,“ komentoval britský tenista výkon Garciaové. „Už jsem Šarapovovou několikrát viděl hrát proti mladším soupeřkám a ty většinou měly problémy vyrovnat se s její silovou hrou. Ale Caroline mnohdy dokázala údery vracet ještě razantněji a to je pro ní dobrým znamením. Nestává se mi často, že bych někomu předvídal budoucnost světové jedničky, a to hned jak vidím jeho hru,“ přiznal Andy Murray. Čtyřiadvacetiletá Šarapovová už byla při hodnocení nadějné tenistky opatrnější. „Myslím, že teprve čas ukáže, zda může myslet na vrchol. Je to dlouhá, opravdu někdy předlouhá cesta. Musí zažít mnoho vítězství, ale i porážek a slziček. Je pro mě těžké to hodnotit, ale rozhodně je na cestě vzhůru,“ mluví z vlastních zkušeností Ruska, která se už v sedmnácti letech stala vítězkou Wimbledonu a o rok později se stala světovou jedničkou.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa