»
S
I
D
E
B
A
R
«
Zadlužená Schnyderová končí s tenisem
26. Červenec 2011

Bývalá světová sedmička Patty Schnyderová ze Švýcarska se rozloučila s dráhou profesionální tenistky. Levoruká tenistka své rozhodnutí oznámila na jednom ze čtyř grandslamových turnajů - na French Open, a to se slovy, že se chce věnovat jiným zájmům. „Je čas uzavřít tuto úžasnou kapitolu, kdy jsem byla součástí velkého sportovního kolotoče - světového ženského tenisu. Je to velmi emotivní rozhodnutí! Jsou to pro mě ohromující pocity a budu potřebovat nějaký čas, než se s tím psychicky srovnám,” řekla Schnyderová, která dráhu profesionální tenistky odstartovala v roce 1994. Své rozhodnutí oznámila pár dnů po vyřazení v prvním kole French Open, kde nestačila na Rumunku Cirsteaovou a prohrála už šestý zápas v řadě. Letos vyhrála na turnajích pouze tři zápasy z dvanácti a nejvíce o ní zaujala žurnalisty zpráva o jejím vysokém dluhu. „Večer po mém zápase ve dvouhře jsem si řekla, že jsem dosáhla svého maxima. Ty pocity vzešly z mého srdce a vím, že je to správné rozhodnutí,“ tvrdí dvaatřicetiletá Schnyderová, dcera známého bankéře, která se stejně jako Federer narodila v Basileji. Patty Schnyderová se zúčastnila celkově 59 grandslamovým turnajů, včetně dvaapadesáti startů v řadě v letech 1997 až 2009. Nejlepším jejím výsledkem bylo semifinále na Australian Open v roce 2004. Ve čtvrtfinále byla opět v Melbourne a také v New Yorku při US Open, pouze na trávě ve Wimbledonu byla nejdál „jen“ ve čtvrtém kole. „Grandslamové finále bylo vždy mým snem, a také jím zůstane,“ řekla s trochou lítosti Schnyderová. Švýcarská tenistka, která si za manžela vzala svého trenéra Rainera Hoffmana, během kariéry získala jedenáct titulů ve dvouhře, pět ve čtyřhře a ve světovém žebříčku se vyšplhala nejvýše na sedmé místo. Nejvíce si prý cenní titulu z domácího podniku WTA tour v Curychu v sezóně 2002, kde začala výhrou nad Češkou Chládkovou a ve finále zdolala i bývalou světovou jedničku Američanku Lindsay Davenportovou. „Nejvíce si vážím právě tohoto vítězství v Curychu. Byl to velký turnaj a já ho vyhrála, navíc na domácí půdě,a to se počítá jako dvojnásobně cenný skalp,“ míní Švýcarka. Nezapomenutelný byl pro ni také Fed Cup ve Švýcarsku. „Nikdy jsem nezapomněla na nejvýznamnější týmovou soutěž žen, v níž jsem ale v roce 1998 po boku Martiny Hingisové na titul nedosáhla. Ve finále proti Španělkám Conchitě Martínezové a Arantxe Sanchézové-Vicariové jsme prohrály ve třech setech obě dvouhry i rozhodující závěrečnou čtyřhru,“ vzpomíná Schnyderová. Celkově ve Fed Cupu reprezentovala Patty v 37 utkáních, sama odehrála 49 dvouher s vítěznou bilancí 33:16 a 23 zápasů ve čtyřhře, opět s aktivní účastí 17:6. Její země se však ve Fed Cupu většinou pohybovala mimo elitní Světovou skupinu.

Ing.Václav Prokůpek, Ph.D.


Být světovou jedničkou a nevyhrát grandslam? Nikdo vás nebere vážně!
26. Červenec 2011

Hrála na všech slavných tenisových dvorcích, nyní ale už jen objíždí exhibice a mnohdy hraje na malých dvorcích. „Nevadí mi to, moji příznivci si ke mně cestu najdou i na malých kurtech,“ míní Martina Hingisová, Švýcarka s českými i slovenskými kořeny. „Jako malá holčička jsem také na malých dvorcích ostatně hrála,“ vzpomíná Martina Hingisová. Kariéru poprvé ukončila v roce 2003 kvůli opakovaným zraněním kotníku. „To bylo zejména proto, že jsem brzy začínala,“ říká nyní hráčka, která vylétla na tenisové nebe ve čtrnácti letech. Na dvorce se po pauze vrátila a dostala se na šesté místo světa. „Ještě jednou jsem si dokázala, že na tu špičku jsem měla. Dneska už mi to nechybí. Myslím, že za tu kariéru jsem toho dosáhla hodně, a jsem na to pyšná,“ tvrdí třicetiletá Hingisová. Napodruhé raketu odložila v roce 2007. Od té doby nemá pevný program. Občas hraje exhibice. Letos se kromě dvorců Sparty Praha představí ještě například v Eastbourne a Liverpoolu. A navíc hraje v USA také soutěž World Team Tennis. „Jinak týdně tak dvakrát třikrát hraji tenis a třikrát čtyřikrát jezdím na koníkovi,“ uvádí Martina Hingisová. Koně měla Hingisová ráda odmalička. Na své kobylce Sorentě jezdila v Rožnově pod Radhoštěm, kde do osmi let žila, a u koní si našla i manžela. Doma teď má koní pět, na třech jezdí, občas i závody. „Je to docela jiný sport, ale jezdila jsem už od jedenácti. Vždycky to byl můj koníček a jsem ráda, že na to mám čas,“ medituje Hingisová, která si myslí, že současná světová jednička Caroline Wozniacká brzy dokáže vyhrát grandslamový turnaj. „Nevím, kde má největší šanci nějaký vyhrát, ale je pracovitá, bojovná. Ale respekt by měla určitě větší, kdyby nějaký ten grandslamový turnaj vyhrála. Jednička by měla vyhrát i grandslamové klání, aby se nestalo to, co u Safinové. Byla sice světovou jedničkou, ale nikdo to nebral vážně, protože nevyhrála ani jeden grandslamový turnaj. Inu, být světovou jedničkou a nevyhrát ani jeden grandslamový titul? Tak to vás za světovou jedničku stejně nikdo nepovažuje!“ myslí si Švýcarka Hingisová. Mezi nejvýraznější postavy minulosti ženského tenisu jmenovala Billie Jean Kingovou z USA a českou rodačku Martinu Navrátilovou. U té ocenila, že do tenisu přinesla profesionalismus. „Jako první na sobě začala pracovat i fyzicky, předtím se hrál jen tenis takříkajíc přes síť. Ale každá generace tomu dávala novou šťávu a vycházela ze základů, které vštěpila ženskému tenisu právě Navrátilová,“ míní Martina Hingisová.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Osmkrát či devětkrát Wimbledon už nikdo nevyhraje
26. Červenec 2011

Tradice Wimbledonu, nejslavnějšího tenisového turnaje světa, sahá sice až do devatenáctého století. Seznam vítězů wimbledonské dvouhry je zároveň nejprestižnější listinou tenisových triumfů vůbec. Nejčastěji, devětkrát, v něm figuruje jméno české rodačky s americkým pasem Martiny Navrátilové. Poslední její zápis ze 7. července 1990 je starý rovných dvacet let! Ženy hrají Wimbledon od roku 1884, muži začali už o sedm let dříve. O vítězství zpočátku zápasili především domácí tenisté. Nejúspěšnější muži, Willliam Renshaw a Pete Sampras, triumfovali sedmkrát. Dělí je od sebe více neuvěřitelných sto let. Žebříček nejúspěšnějších žen je ale zajímavější. Šestkrát triumfovala na konci 19. století Blanche Bingleyová-Hillyardová. V roce 1905 uspěla první zahraniční účastnice, Američanka May Suttonová. V té době už ale zářila velká dáma Wimbledonu a jeho budoucí sedminásobná vítězka, domácí Dorothea Douglassová-Chambersová. První zahraniční tenistkou, která dokázala vítězství ve Wimbledonu obhájit i v následujícím roce, byla Suzanne Lenglenová z Francie. Ve dvacátých letech vyhrála dokonce pětkrát za sebou, a později ještě jednou. Lenglenová zároveň ukončila období, kdy turnaji vládly převážně britské hráčky. Po ní na trůn nastoupila americká tenistka Helen Willsová-Moodyová. Stále prestižnější turnaj vyhrála v letech 1927-38 dohromady osmkrát a na dlouhá desetiletí se stala královnou ženské wimbledonské dvouhry. Ohrozit její výsadní postavení se v 60. a 70. letech pokusila její krajanka Billie Jean Kingová a vyhrála šestkrát! V závěru dvacátého století byly blízko osmi vítězstvím dvě ženy, Martina Navrátilová a Steffi Grafová. Německá tenistka to nedokázala, skončila na sedmi vítězných finále. K nim jí nervovým kolapsem ve finále Wimbledonu 1993 pomohla i Jana Novotná. O osmý triumf naopak Grafovou ve vůbec posledním grandslamovém finále kariéry v roce 1999 připravila Lindsay Davenportová. Překonat metu Willsové-Moodyové se podařilo až Martině Navrátilové. Rodačka z Prahy vyhrála Wimbledon nejprve dvakrát pod vlajkou mezinárodní tenisové federace ITF (1978-79). Už od roku 1975 totiž měla požádáno o americké občanství, jehož se dočkala v roce 1981. V obou finále si poradila se svou „životní soupeřkou“ Chris Evertovou, kterou současně vystřídala na pozici světové jedničky. Třetí wimbledonský triumf Navrátilové v roce 1982 ve finále rovněž „odskákala“ Evertová, stejně tak pátý o dva roky později. Její vítěznou sérii se mezitím neúspěšně pokusila zastavit další Američanka Andrea Jaegerová, nepodařilo se to ani později Haně Mandlíkové.V roce 1987 se Navrátilová poprvé ve finále londýnského grandslamu střetla s Grafovou. Osmnáctiletá Němka, vycházející tenisová hvězda, na ni tehdy ještě nestačila a prohrála ve dvou setech. Ve finále v letech 1988 a 1989 už ale Navrátilovou porazila, byť po třísetovém boji. Navrátilová se již pomalu smiřovala s tím, že její éra končí, a že počtem triumfů ve Wimbledonu pouze vyrovná osm vítězství Willsové-Moodyové. Cesta k překonání rekordu se jí ale otevřela hned v následujícím roce. Grafová totiž putovala domů už po semifinále, v němž překvapivě podlehla Zině Garrisonové. Navrátilová, jež v tom ročníku na turnaji neztratila ani set, ve finále Garrisonové nedala žádnou šanci. Britský tisk tehdy psal, že Garrisonová ten zápas nemohla vyhrát, pouze jej mohla Navrátilová prohrát. Nestárnoucí tenistka se dvouhry ve Wimbledonu účastnila ještě ve čtyřech následujících ročnících a vždy postoupila nejméně do čtvrtfinále. V roce 1994 byla dokonce blízko desátému triumfu, ve finále ale nestačila na Conchitu Martinezovou ze Španělska. Před šesti lety se ve svých 47 letech rozhodla vrátit naposledy. V prvním kole rozdrtila Kolumbijku Catalinu Castanovou, ve druhém ale prohrála s Gisele Dulkovou z Argentiny. A co nyní? Má nějaká tenistka na to, aby alespoň sedmkrát vyhrála Wimbledon? „Nemožné!“ říká Světlana Kuzněcovová z Ruska a dodává: „Časy legend jsou minulostí. Nastala doba vycházejících a zapadajících hvězd.“ Stejného názoru je i další Ruska Pavljučenková: „V současném ženském tenisovém světě je významným mezníkem obhájení grandslamového vítězství z minulého roku. S tím se musí tenisoví fanoušci smířit!“
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Co může za krizi tištěných médií? Paradoxně informační společnost!
24. Červenec 2011

Dnešní  informační společnost s sebou nese i nezpochybnitelný fakt, že je pro tištěná média stále těžší zaujmout čtenáře. Důvodem je jak rychlý rozvoj internetu, který si získává stále více příznivců a to i u lidí vyššího věku, tak i u těch stále mladších, kteří si dnes jen těžko dokáží představit život bez přístupu k sociálním sítím.  Sociální sítě přinášejí nový fenomén a to je místo koncepce jeden autor a masa čtenářů, zde vznikají masy autorů a masy čtenářů a rozdíl mezi těmito masami se smazává. Mnohé subjekty (např. instituce) již sami využívají sociálních sítí k šíření informací a vstupují tak do přímého vztahu se svým okolím. Výsledky průzkumu Media projekt společnosti GfK Czech ukazují, že z dlouhodobého hlediska je oblíbenost tištěných periodik dlouhodobě stabilní. Dosud se nepotvrdily předpovědi o zániku vydavatelství tištěných periodik či neoblibě tištěných verzí médií u čtenářů. Ukazuje se, že čtenáři jsou stále konzervativní a papír jako nosič informace preferují.

Z dlouhodobého pohledu však také roste podíl deníků bulvárního zaměření. Zejména v České republice se pravidelně na předních příčkách objevuje deník Blesk.

“Čtenáři mají tištěná média rádi. Čtení pro ně představuje příjemný způsob, jak získávat informace, navíc si ho spojují s rituály, kterých se neradi vzdávají, typické je čtení ve vaně nebo u kávy,” připomněl Ondřej Tomas, generální ředitel GfK Czech. “Svědčí o tom i trend, kdy se tištěná média mění z pouhého nosiče informací spíše v symbol životního stylu. Stávají se individualizovanějšími, přinášejí hlubší pohled na téma. Jejich budoucnost je v dalším, propracovanějším vyladění na čtenářskou skupinu“( GfK Czech, 2010).

Tématem k zamyšlení je tedy úroveň médií a to samozřejmě nejen tištěných. Cílem bulvárního tisku je informování čtenářů zábavnou formou, a tak bulvární novináři pro zvýšení čtenosti, která jde ruku v ruce výnosy z prodeje, neváhají zveřejňovat smyšlené a neautorizované články se zaměřením především na známé osobnosti. Podle výsledků průzkumu Media Projekt za 3. a 4. čtvrtletí roku 2010 je na prvních příčkách čtenosti s jednoznačnou převahou umístěn deník Blesk. Seriozní deníky, jakými jsou Lidové a Hospodářské noviny se umístily na posledních dvou příčkách (Unie vydavatelů, 2011). Důvodem upřednostňování bulvárních deníků před seriozními není nic jiného, než skutečnost, že lidé mají o informace zájem, nicméně jejich čtením chtějí strávit jen minimální čas a nechtějí se nad zprávou příliš zamýšlet. Seriozní tištěné deníky o své čtenáře bojují, některé se svými články začínají přibližovat bulváru, a v neposlední řadě i tím, že přecházejí na barevné verze.

S rozšířením prodeje tzv. chytrých telefonů a tabletů lze očekávat, že tištěné noviny ještě přijdou o část svých čtenářů. Otázkou je, zda budou uživatelé těchto zařízení ochotni platit za každé vydání nového čísla novin a časopisů, jejichž zavedení někteří vydavatelé plánují. Elektronickou verzi určenou pro tablety mají v ČR např. Týden, Computer, ForMen či Hospodářské noviny (Bigas J., 2011).

INTERNETOVÉ  ZPRAVODAJSTVÍ VERSUS TIŠTĚNÉ  NOVINY

Nechcete si kupovat noviny, a přesto chcete být v obraze? Je tu pro Vás internetové zpravodajství. Internetové zpravodajství nabízí možnost přečíst si všechny oblíbené deníky s nejčerstvějšími zprávami pohodlně a zdarma. Internet poskytuje velké množství služeb, mezi které patří i zpravodajský servis. Výhodami zpravodajství na internetu oproti papírovým novinám je bezesporu aktuálnost, nízká cena (záleží na ceně připojení), snadná dostupnost kdykoliv. Největší zpravodajské servery už se neomezují pouze na psané články a fotografie. Přibývá zvukových a video zpráv, které buď doplňují texty, nebo o události informují zcela samostatně.

Všechny celostátní deníky mají i svou online podobu. MF Dnes provozuje zpravodajský portál www.idnes.cz, Lidové noviny nabízejí server www.lidovky.cz, zpravodajský portál Hospodářských novin má adresu www.ihned.cz a zprávy z Práva si můžete přečíst na www.novinky.cz. Síť regionálních deníků je na internetu zastoupena na adrese www.denik.cz. Jediným velkým zpravodajským portálem, který nemá tištěnou podobu je www.aktualne.cz. Samozřejmě i bulvár poskytuje svým čtenářů svou internetovou verzi, příznivcům nejčtenějšího bulvárního deníku v České republice - BLESKu, jsou k dispozici internetové stránky http://www.blesk.cz/.

Aktuálnost internetového zpravodajství je možné sledovat prakticky minutu po minutě. Na titulní stránce oblíbeného portálu lze najít část pojmenovanou Právě se stalo, Právě teď, atp., kde se zobrazují nejaktuálnější zprávy, doplněné časovým údajem. Tyto stručné informace bývají později rozvedeny do větších článků. Další zajímavou vlastností zpráv na internetu je jejich provázanost. O nejdůležitějších tématech obvykle pojednává více článků a uživatel mezi nimi může brouzdat a prohlížet si související internetové stránky, fotogalerie, zvukové soubory a videa. Čtenáři internetového zpravodajství oceňují především vyhledávání v článcích, například podle klíčového slova.  Internetové zpravodajství má své specifikum, kterým je možnost diskuze pod článkem. Tuto službu poskytují všechny velké zpravodajské portály. Z diskuze se uživatel často dozví souvislosti, které by ho jinak vůbec nenapadly. Nevýhodou je množství často vulgárních příspěvků mimo téma, kterými jsou diskuze pod nejzajímavějšími články doslova zahlceny. Pokud však uživatel touží vyjádřit svůj názor, poskytují mu tyto komentáře dostatek prostoru.
Samozřejmostí je dělení článků na rubriky (domácí, zahraniční, kultura, sport) a na další podrubriky. Výhodou je, že si čtenář může vybrat opravdu jen to, co ho zajímá. Existuje i mnoho tématických rubrik typu životní styl, zdraví, auto moto apod., na které jsme zvyklí z papírových novin. Nevýhodou internetového zpravodajství je množství reklamy. Ta čtenářům často neumožňuje jí jednoduše přejít, například v podobě tzv. vyskakovacích oken, nebo flashové animace přes celou úvodní stránku. Všudypřítomná reklama však v porovnání téměř nulové investice za čerstvé zprávy zdarma stojí za těch několik kliknutí navíc. Pro ty, kteří chtějí mít aktuální zpravodajství k dispozici skutečně kdykoliv a kdekoliv, jsou nabízeny služby pravidelného zasílání zpráv do mobilního telefonu nebo do e-mailové schránky.

Ing.Václav Prokůpek, Ph.D.

(autor přednáší na UJAK Teorii masové komunikace)

Co to byla dvojí víra?
23. Červenec 2011

Východní Slované sídlili v úrodných rovinách mezi řekami Vislou a Dněprem. Na jihu a na východě sousedila jejich území se stepí, kde kočovali Avaři a další kmeny z Asie. Mezi řekami Vislou a Dněprem vedly obchodní stezky, které spojovaly Baltské moře s Černým mořem a směřovaly do Byzantské říše. Ze severu na jih se vozily kožešiny, vosk a jantar a z jihu na sever drahé látky a koření. V blízkosti obchodních cest začala vznikat opevněná hradiště, kde obchodníci nabízeli své výrobky velkým pánům. Nejznámější byl na severu slovanských území Novgorod, na jihu Kyjeva, nad řekou Dněpr. Na vesnicích se dlouho udržely občiny.

Kolem roku 880 se kníže Oleg z rodu Rurikovců se zmocnil Kyjeva a učinil z něho středisko rozsáhlého území, které násilím sjednotil. Nacházelo se podél řeky Dněpru na sever až do Novgorodu. Roku 882 vznikl stát, který dostal jméno Kyjevská Rus. Bohatá a úrodná půda lákala kočovníky z jižních stepí. S nimi vedla knížata Kyjevské Rusi války. Proto se ke Kyjevské Rusi připojovaly kmeny východních Slovanů, protože hledaly ochranu.

Pevným a mocným feudálním státem se stala Kyjevská Rus za vlády Vladimíra, vládl od roku 980. Přijal Křesťanství. První kněze povolal z Byzantské říše. Kněží užívali starého slovanského jazyka - Staroslověnšťiny. Hospodářský a kulturní rozkvět pokračoval také za vlády Vladimírova syna Jaroslava Moudrého. O sto let později se stal Kyjevským knížetem Vladimír Monomach. Po jeho smrti roku 1125 se prohloubily rozbroje. Kyjevská Rus se rozpadla na řadu knížectví, tím se oslabila. Pověsti nám vyprávějí o bohatýrech. Nejvýznamnější dílo písemnictví je kronika Pověst dávných let od mnicha Nestora z roku 1100, dále Slovo o pluku Igorově. Roku1060 zákoník Ruská pravda dokládá kulturní vyspělost Kyjevské Rusi. Znalost čtení a psaní se rozšířila i mezi šlechtu a obchodníky.

Stavby Slovanů byly ze dřeva později i z kamene. Dochovaly se kostely, nástěnné malby, podlahy. Rozvíjela se výroba šperků a malování obrazů.

Příchod křesťanství do Kyjevské Rusi nesmírně ovlivnil vývoj ruské civilizace. Oficiální místa sice opustily pohanské bohy, ale faktem zůstává, že zejména mezi prostým lidem existovala tzv. „dvojí víra“, tedy koexistence vyznávání křesťanských i pohanských Bohů. Zejména na ruském a ukrajinském venkově dodnes z této doby zůstaly mytické zvyky uctívání země, vody, vzduchu a ohně, stejně tak kult mrtvých a čarodějnic i existence démonů a přízraků v přirozeném světě. Všechny tyto zvyky se zachovaly v lidových vyprávěních, náboženských legendách, epických písních, žalozpěvech i pohádek.

Na počátku své vlády byl již zmíněný kníže Vladimír nejen přesvědčeným pohanem, ale také reformoval a systematizoval amfortní kulty východních Slovanů i z důvodu, aby vytvořil protiklad organizovaného a tudíž velmi vlivného křesťanského náboženství sousedních zemí. Jedním z jeho prvních nařízení bylo vztyčit šest model na kopci přímo naproti paláci v Kyjevě. Na počátku 12. století sepsaná kronika, nyní známá pod názvem Pověst dávných let (Povesť vremenych let) pojednává o tom, že naproti svému paláci nechal kníže Vladimír postavit dřevěnou modlu Peruna se stříbrnou hlavou a zlatým knírem. Dále tam byli další pohanští Bohové Cors, Dažbog, Stribog, Strimargl a Mokoš. Lidé jim přinášeli oběti, nazývali je oficiálními Bohy a vodili k nim své syny a dcery.

Velký vliv na utváření názorů o slovanském pohanství měl „Výklad kázání svatého Řehoře“. Původní řecký text, jehož nejstarší slovanské překlady pocházejí z 11. století, byl Řehořovým kázáním u příležitosti svátku Tří králů. V ruské verzi se objevily dodatky, ve kterých se zmiňuje uctívání pohanských Bohů Peruna, Chorose, Mokoše a Perepluta. První tři patřili do panteonu knížete Vladimíra, čtvrtý zůstává dodnes nevysvětlitelnou záhadou.

Odkazy k pohanským Bohům Perunovi a Volosovi, dvěma nejvýznamnějším Bohům východních Slovanů, se objevují v několika kronikách Kyjevské Rusi. Obecně se věří, že tři Bohové Stribog, Dažbog a Chors byli spojováni s uctíváním vzduchu a slunce. Stribog bývá navíc v mnoha studiích o slovanském pohanství uváděn jako Bůh větru. Ostatně, zmínku o Stribogovi jako vládci větru nalezneme třeba v bájném eposu O pluku Igorově. V Pověsti dávných let porovnává kronikář slovanské Bohy Dažboga a také Svaroga s jejich řeckými ekvivalenty. Svarogův syn Dažbog je vylíčen jako sluneční car, Řekům známý jako Hélios. Etymologicky je slovo Dažbog odvozeno ze slova bog či-li Bůh či dať nebo-li dát, což naznačuje, že byl Bohem, jenž štědře zaopatřoval ty, kdo jej uctívali. Podobného Boha uznávají i další Slované - Srbové a nese jméno Dabog.

Ještě dlouho poté, co sláva Kyjeva pohasla a východoslovanská moc se přesunula do Moskevského knížectví, řídce osídlené izolované oblasti Ruska dál v náboženské tradici uctívali pohanské Bohy i zvyky a věřili pohanským kouzlům, které měly vyplnit jejich nejrůznější přání. Kouzelné kořínky, hadí kůže a lebky se vyskytovaly v mnoha ruských domácnostech. V lidské představivosti dál žili lesní a vodní démoni. Například zimní svátky mezi křesťanskými Vánocemi a Třemi králi se vyznačovaly radovánkami, při nichž lidé nosili zvířecí masky na takzvané Maslenici, což bychom my dnes označili slovem masopust.

Na rozdíl od Peruna a Volose zmizeli mnozí pohanští Bohové v duchu zapomnění, ale lid v některých koutech Ruska či Ukrajiny dodnes uznává například pohanské Bohy – svatého Vasila a svatého proroka Ilju. Vasil bývá na ruských ikonách zobrazen s krávami a ovcemi a je svatým patronem skotu. Jeho obraz dodnes visí v mnoha kravínech a stájích ruského a ukrajinského venkova, aby ochraňoval dobytek. Lidé také nosili ikony Vasila, když vyháněli dobytek na pastviny, jakmile roztál sníh. V oblastech severního Ruska i nyní Vasila uctívají a pravoslavní kněží jeho jménem žehnají farmářům hojnost a krmí dobytek svěceným chlebem.

Boha války a válečníků – Peruna, dlouho spojovali vědci s bouřemi značícími jeho hněv a hromy i blesky byly označeny jako nástroje jeho hněvu. S bouří jako nástrojem božské odplaty je spojeno i jméno svatého Ilji. Mnohá ruská rčení a mýty tvrdí, že když se právě svatý Ilja žene oblohou, rolníkům to způsobuje burácení kol jejich vozů. Obraz Ilji Hromovládce patrně vděčí mnohé starozákonnímu příběhu o Eliášovi a ohnivém voze, který se vyskytoval již v raně křesťanských spisech. Pravoslavný Bůh Ilja i postava z křesťanské Bible Eliáš mají jedno společné, jejich ohnivé šípy popisovali pohané i křesťanští věřící jako nástroj boje Boha proti Satanovi a jeho přisluhovačům.

Voda, oheň a země byly a do určité míry stále jsou považovány v Rusku za zázračné přírodní elementy. Říkávalo se, že veškerá voda pochází z čarovného zdroje. Kouzelná mrtvá či živá voda umí podle staroruských Bylin zhojit a oživit zohavené tělo. Na mnoha místech u vody byly také v Rusku, v Bělorusku či na Ukrajině postaveny kaple a svatyně, jejichž objev byl často připisován svatým či poustevníkům.

Hlavní premisou ruského lidového přesvědčení a běžným motivem ve folklóru je víra v posmrtný život a místo, kde bude možné žít. Neexistuje však jednotná a homogenní definice záhrobního světa, dokonce ani v legendách či posvátných verších. Různé aspekty příprav mrtvého k pohřbu prozrazují víru v pokračující život zesnulého kdesi jinde v pozměněném stavu. Rakvi se říkávalo na mnohých místech Ruska až do dvacátého století domovina a vkládalo se do ní jídlo a pití. Dokonce i dnes se někde v Rusku či na Ukrajině na rakev pokládají sladkosti, voda nebo láhev vodky či dokonce peníze. To vše má zesnulému pomoci zaplatit převoz přes ohnivou řeku, která rozděluje svět živých se světem zesnulých.

Kyjevská Rus hrála historicky i mytologicky důležitou roli při formování názorů východních Slovanů. Není jistě bez zajímavosti, že ani katolizace Ruska nevedla k vymýcení starého, dnes bychom řekli pohanského náboženství a nahrazení starých mýtů novými. Spíše se nové legendy zařadily mezi staré mýty a vznikla ona podivuhodná symbióza pohanství a křesťanství označovaná pojmem „Dvojí víra“. Bezpochyby nám Kyjevská Rus zachovala mnoho moudra našich slovanských předků.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Čínská ekonomická expanze do jihovýchodní Asie
23. Červenec 2011

Ekonomika Čínské lidové republiky je čtvrtá největší na světě měřeno podle absolutní výše HDP. K roku 2005 již 70 % kapitálu v ČLR bylo v soukromých rukou, což je překvapivé zejména z ohledem na to, že Ústava ČLR stále zakotvuje vedoucí roli Komunistické strany ČLR ve státě a společnosti.

Vláda ČLR v posledních letech vynaložila značné úsilí na podporu a ochranu zahraničních investic, které mají pro celou zemi velký význam. Menší je pak veřejný sektor, který zastupuje zhruba 200 velkých státních podniků. Jejich oborem jsou hlavně služby, těžký průmysl a energetika.

V období 1949–1978 se snoubila takzvaná kulturní revoluce a ekonomickou krizí. Po vzniku ČLR v roce 1949 začaly být v zemi uplatňovány ekonomické zásady po vzoru SSSR. Ty však k úspěchu nevedly a některé jiné plány, se kterými přišli čínští komunisté později vedly navíc ke hospodářské katastrofě (výroba oceli na vesnicích a další podobné projekty). V této době se čínská ekonomika na produkci celého světa podílela pouhými třemi procenty.

V roce 1978–1989 prošla ČLR důležitými reformami a cestou k tržnímu hospodářství. Až od roku 1978, po zásadní ekonomické odluce od sovětského vlivu, začala vláda ČLR s reformami, které ji měly přiblížit západnímu světu. Rehabilitovány byly oběti z dob kulturní revoluce, opuštěna byla koncepce kolektivizace zemědělství. Architekt těchto změn, generální tajemník Komunistické strany Číny, Teng Siao-Pching, se vydal na cestu po USA, kde se rozhodl předvést odhodlání země pro změnu. Následně bylo umožněno vycestování mnohým studentům a vědcům z ČLR do USA, ze Západu zase jezdí do země první turisté. Mnohé prvky plánovaného hospodářství byly následně odstraněny, jiné však stále zůstaly (například pětileté plány).

V oficiálních dokumentech se ČLR roku 1978 přihlásila k tržním principům, které se později staly základními kameny nového hospodářského uspořádání země s názvem socialistická tržní ekonomika.

Komunistické vedení a soukromé vlastnictví

Komunistická strana Číny začala paradoxně prosazovat soukromé vlastnictví. Podařilo se nastartovat silný ekonomický růst (zhruba od poloviny 80. let), díky kterému mnoho lidí přestalo žít v bídě; mezi lety 1981 a 2001 klesl počet lidí pod hranicí chudoby z 53 % na pouhých 8 %. Také vzrostla kupní síla Číňanů a země začala ve světovém hospodářství hrát významnou roli.

Díky zájmu mnohých zemí na obchodování s ČLR rovněž ustoupila do pozadí i problematika lidských práv, ČLR je jednou ze zemí, která je stále porušuje – jedním z nejznámějších případů byl například zásah proti studentům na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Země se sice po této akci ocitla v mezinárodní izolaci, ta však trvala pouhých několik let a později byly obchodní i politické vztahy znovu obnoveny na předchozí úroveň. Na ČLR však bylo uvaleno zbrojní embargo, které ji poškozuje a trvá do současné doby. Po roce 1978 také začala čínská expanze do jihovýchodní Asie. Ruku v ruce s ekonomickými reformami si totiž ČLR začala plně uvědomovat potřebu své energetické závislosti na Rusku a rozhodla se investovat nejen v jihovýchodní Asii, ale také v Africe (Súdán a Nigérie) – tedy zemích s obrovským nerostným bohatstvím.

ČLR ve WTO – přehřátá ekonomika

Čína se také začala zapojovat, ač pomalu, i do mezinárodních organizací. 11. prosince 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace - WTO. Čínský růst ekonomiky, na počátku 21. století dlouhodobě překračující hranici deseti procent, se stal symbolem úspěchu a zároveň ohrozil již zavedené ekonomiky v Evropě, Asii i Severní Americe. Ty se totiž obávají konkurence, které nebudou schopné čelit. Přesto i ČLR samotná se musí potýkat s problémy (označované jako tzv. přehřívání čínské ekonomiky). Více průmyslu i vyšší kupní síla obyvatelstva znamenají větší spotřebu surovin a energií, což vede k jejich zdražování na světových trzích (roste poptávka). To může ohrozit jednak hospodářství samotné ČLR, jednak ale i jejích obchodních partnerů. Čína proto navázala hospodářskou spolupráci s africkými zeměmi a Kazachstánem, odkud uvažuje čerpat hlavně ropu a zemní plyn. Mezi další suroviny, o které má zvýšený zájem, jsou barevné kovy. Problémy se ukazují také i v oblasti ekologie – ČLR se nezavázala dodržovat kjótský protokol a množství finančních prostředků vynakládané na ochranu přírody je stále nízké, i přesto že se zvyšuje. Mnohé oblasti dříve panenské přírody či krajiny zemědělsky využitelné se změnily díky znečištění, postiženy jsou též i řeky, některé oblasti severu země se potýkají s desertifikací, ohrožen je vzduch a v mnohých městech je problémem smog. Kyselý déšť ohrožuje třetinu území celé země.

Jihovýchodní Asie – obrovský nerostný potenciál – místo soupeření velmocí Číny a Indie

Jihovýchodní Asie je subregion Asie zahrnující země, které leží východně od Indie a jižně od Číny. Tento subregion leží na místě, kde se dotýkají geologické desky, což má za následek častou seismickou a vulkanickou aktivitu. Jihovýchodní Asie se skládá ze dvou geografických sekcí: asijské pevniny a ostrovů souostroví jižně od ní (Velké a Malé Sundy, Filipíny, Moluky). Leží v tropickém a subtrobickém podnebí, ve kterém je ovlivňována monzuny. Kulturně je tento region silně ovlivněn dvěma mocnými sousedy - Indií a Čínou, přičemž Myanmar byl dříve částí Indie a Vietnam tradičně čínským vazalem. Právě mezi Indií a Čínou se vede velký ekonomický boj o tuto oblast a o investiční možnosti v tomto regionu. Hlavní roli hraje, že dvě jaderné velmoci – Čína a Indie soupeří o nerostné bohatství v jihovýchodní Asii. Nejvýznamnějšími surovinami je dřevo, cín, ropa, zemní plyn a barevné kovy. Průmysl je na nízké hospodářské úrovni, a tak indický a čínský kapitál přichází vhod. Čína a Indie si zde zase chrání své investice díky kontole nad ropnými společnostmi.

V různorodém obyvatelstvu jihovýchodní Asie převládají Malajci, jim příbuzní Indonésané a poměrně dost etnických Číňanů, čehož ČLR také využívá.

Země jihovýchodní Asie a ASEAN

BrunejBrunej

MyanmarMyanmar (dříve Barma)

KambodžaKambodža

Východní TimorVýchodní Timor (někdy řazen do Oceánie)

IndonésieIndonésie

LaosLaos

MalajsieMalajsie

FilipínyFilipíny

SingapurSingapur

ThajskoThajsko (dříve Siam)

VietnamVietnam

Tyto zmíněné státy jsou členy Sdružení národů jihovýchodní Asie ASEAN, kromě Východního Timoru, který je kandidátem. Oblast jihovýchodní Asie je mozaikou různých ideových, náboženských a zájmových proudů v onom ohromném prostoru mezi Čínou a Indií. Členské státy ASEAN však již zjistily, že bez rozvíjející se integrace nebudou moci konkurovat oběma asijským ekonomickým velmocím. Ve státech ASEAN žije téměř 600 milionů lidí a celá oblast patří k nejdynamičtějším v celé Asii.

Číňané v jihovýchodní Asii přijímají sice místní zvyky, užívají například místní jména a navenek i zvyky hostitelské země, uvnitř však zůstávají Číňany se silnými vazbami na mateřskou zemi. Ty přetrvávají generace a vytvářejí to, co americký sociolog John Naisbitt nazývá bambusovou sítí. Například v Thajsku kontroluje deset procent místních Číňanů zhruba sedmdesát procent hospodářství. V Indonésii, kde etničtí Číňané tvoří jen čtyři procenta populace, kontrolují celých 60 procent hospodářství.

V muslimské Malajsii nejsou Číňané příliš oblíbení, přesto se na celkovém počtu obyvatel podílejí 27 procenty a jimi vlastněné podniky vytvářejí přibližně 30 procent hrubého domácího produktu.

Pro čínskou ekonomickou expanzi do oblasti jihovýchodní Asie vytvářejí etničtí Číňané svými aktivitami vhodné předmostí. V minulosti toho Peking moc nevyužíval, nyní je ona bambusová síť aktivována.

Myšlenka, která stála u vzniku Společenství zemí jihovýchodní Asie, si kladla za cíl překonání rozporů a - mimo jiné - také vytvoření integrovaného hospodářského prostoru. S tím si ale členské státy daly hodně na čas. Teprve v posledních letech se daří překonávat rivality, což umožňuje konkretizovat projekt vytvoření skutečné zóny volného obchodu.

Ostatně, členské státy ASEAN už rozpoznaly, že pokud jejich integrace nepokročí, rozdrtí je ekonomická váha obou asijských velmocí, mezi nimiž se nalézají. Vždyť jihovýchodní Asie je doslova sevřená mezi Indií a Čínou.

Nejde jen o tlak ekonomický, o soupeření o zahraniční investice, ona desítka zemí z jihovýchodní Asie si dělá starosti i s tím, aby je nepřeválcovala také politická váha obou asijských velmocí. To je zřejmě motiv, který vyvolávají do života úvahy o vytvoření struktur zhruba odpovídajících těm, jaké si vytváří Evropská unie.

Zároveň s tím roste tlak na možnost účasti na obřím trhu. V prostoru ASEAN žije na 592 milionů lidí. Jihovýchodní Asie je bohatá na suroviny, včetně velkých zásob ropy a zemního plynu. Celá oblast patří k nejdynamičtějším v celé Asii.

Spolupráce ASEANu s Čínou

Rovněž se formuje prohloubení spolupráce, která už překračuje rámec jihovýchodní Asie. ASEAN vysílá své výběžky do východní Asie: jde o formuli ASEAN + 3, která počítá s účastí Japonska, Jižní Koreje a Číny. Jisté je, že Čína svým úsilím o začlenění do prostoru ASEAN sleduje získání pozice regionálního vůdce a v hospodářství chce mít co nejjednodušší přístup k perspektivnímu trhu i k surovinovým zdrojům. Výměnou nabízí peníze a technologie.

Ve hře jsou i další vzorce: jako ASEAN + 6 s Indií, Austrálií a Novým Zélandem.

Tyto integrační snahy nebyly přehlédnuty ani v Evropě, ani ve Spojených státech. Washington se nechává ve svých aktivitách vůči ASEAN jednak nést vidinou začlenění do ekonomického prostoru, jednak snahou o omezení vlivu Číny.

USA a obdobně Japonsko v tomto ohledu vsadily na sjednávání dvoustranných smluv o volném obchodu. Oproti tomu Evropská unie, ve snaze neohrozit vyjednávání o další liberalizaci obchodu pod střechou Světové obchodní organizace v jihovýchodní Asii, zaspala. O dohodu o volném obchodu velice stojí, ale ráda by ji vyjednala s ASEAN jako celkem. A to se zatím nedaří. Evropské firmy to sledují se znepokojením. Zejména, když už je na místě japonská konkurence.

“Dohoda o volném obchodu nám umožní vytvoření celých výrobních sítí, ve kterých budou Japonsko a ASEAN fungovat jako jeden celek,” konstatoval ministr obchodu země vycházejícího slunce Akira Amari po podpisu dohody, která by měla vstoupit v platnost ještě letos na podzim.

Evropská unie zatím jedná pouze s Jižní Koreou, která se k ASEAN připojuje právě díky vzorci ASEAN + 3, a to vlastně jen proto, že tam už uspěly Spojené státy a Evropané mají strach, že by Američané mohli získat až příliš mnoho konkurenčních výhod.

Přitom si Evropa při jednání s ASEAN sama klade překážky. Nechce například jednat s vojenskou juntou v Barmě (Myanmaru), jenže ASEAN považuje právě tuto zemi za řádného člena. A protože si společenství dalo do vínku zákaz vměšovat se do záležitostí jiných států, nechce evropské výhrady vůči Barmě vnímat. To se prokázalo i při posledním summitu EU - ASEAN loni v Singapuru.

Jihovýchodní Asie má navíc strach z toho, že by po uzavření dohody o volném obchodu byla zaplavena dotovanými agrárními produkty z Evropy.

Čínská politika po tsunami

Podpis dohody ČLR s Indonésií otevřel Číně cestu k obrovskému nerostnému bohatství v jihovýchodní Asii a strategickým investicím v této oblasti. Podle dohody o strategickém partnerství zvýší obě země během tří let obchodní výměnu na 20 miliard USD.

Čínští vůdcové jsou zjevně nespokojeni, že se jim nepodařilo udržet tempo předchozí iniciativy a vytvořili institucionální rámec multilaterální spolupráce. Podle vnějšího pohledu se po ničivém zemětřesení v jihovýchodní Asii politická reprezentace ČLR snažila humanitární pomocí ujistit okolní země o pozitivním efektu, který pramení z dobrých vztahů s Čínou a současně upevnit pocit tzv. asijské sounáležitosti. Vztahy zemí jihovýchodní Asie k velkému sousedovi jsou plné citlivých témat minulosti a Čína se během minulého období spíše snažila ujistit potencionální partnery o tom, že je vhodným vůdcem pro cestu do ekonomické a politické stability celého regionu. Tzv. období „po tsunami“ však ukázalo, že čínská diplomacie pracující tvrdě na budoucí integraci nebyla vůbec připravena na alternativu rozsáhlé přírodní katastrofy. A tak zatímco v oblasti intenzivně pracovali Evropané, Australané, Japonci či americká námořní pěchota, čínští představitelé se zaměřili na méně mediálně efektivní aktivity.

I přes nutné změny priorit zůstává ve vztahu ke sdružení zemí ASEAN jasným cílem čínské diplomacie vytvoření zóny volného obchodu (FTA). Čína investovala příliš mnoho do tohoto ambiciózního projektu, který je technicky nazýván ASEAN + 3. Podle něj by v horizontu 10-15 let měla vzniknout obrovská zóna s volnou výměnou zboží a kapitálu, která má zahrnovat ASEAN, Čínu, Jižní Koreu a Japonsko. Do zóny se navíc snaží protlačit Austrálie a Nový Zéland, které doufají, že konečným názvem projektu bude ASEAN + 5. Čínská diplomacie nyní rozložila práci na tomto projektu do mnoha dalších specifických iniciativ.

Vytvoření turistického fóra zemí ASEAN + 3 umožnilo Číně hostit první setkání ministrů turistiky a předložit zde plán obnovy zničených turistických oblastí. Nově vytvořené regionální skupiny se zabývají řešením rizik plynoucích z bezpečnostní situace v regionu.

Klíčová dohoda Číny se státními ropnými společnostmi

Státní ropné společnosti Filipín, Malajsie a Vietnamu podepsaly s ČLR dohodu o společném průzkumu zásob ropy a zemního plynu v oblasti. Zejména pro Vietnam, jehož bohaté ropné zdroje zatím ovládá Rusko, jsou investice do petrochemického průmyslu klíčem k budoucí prosperitě. Na závěr lze poznamenat, že čínská politika, která byla na rozdíl od ostatních zemí prakticky neviditelná, dokázala tzv. období „po tsunami“ využít nejlépe ze všech zúčastněných zemí. Srovnatelné diplomatické úspěchy zaznamenala snad jen Austrálie, která narovnala vztahy s nejdůležitější zemí ASEAN Indonésií.

Naopak finančně a mediálně aktivní Japonci a zejména Američané původně získaný potenciál tretuhodně promrhali. Jihovýchodní Asie, která se obává ekonomických propadů čínské ekonomiky či náhlých změn směnných kurzů má strach z náhlých politických změn. Přesto se zdá, že většina zemí akceptovala nevyhnutelný růst čínského vlivu v jihovýchodní Asii a bude se jej snažit využít ve svůj prospěch. Tyto země současně doufají, že dobré vztahy s USA a zejména americká vojenská přítomnost bude prvkem, který bude tuto rostoucí nerovnováhu tlumit a ponechá jim prostor k politickým manévrům. Čína si v poslední době uvědomila, že své zájmy lépe prodá, pokud se představí jako zodpovědný soused, který si je vědom politické citlivosti své ekonomické expanze. To ostatně dokazuje i v Thajsku, kde se rozhodla investovat dokonce do tamní infrastruktury – velmi složité dopravní sítě.

Ing.Václav Prokůpek, Ph.D.

Energetická politika čínského draka
23. Červenec 2011

Reformní Čína musí udržet svůj ekonomický růst, zpomalení či zastavení by otřáslo stabilitou jejího společenského systému. Z asijské ekonomické velmoci, zaplavující světový trh levným zbožím, vyrostl také globální konkurent s nároky na odpovídající výši vstupů-zejména energetických surovin.

Růst spotřeby elektrické energie a pohonných hmot je neklamným znakem ekonomického pokroku a jej doprovázejících strukturálních proměn. Zhruba desetiprocentní podíl ČLR na světové spotřebě elektrické energie (2001, druhá na světě) má do roku 2025 vzrůst na přibližně 14,2 procenta. 1)

Čínský energetický systém je jedním z nejtypičtějších pozůstatků přežívající centrálně řízené ekonomiky a jejích slabin. Největším polykačem energie je neefektivní, státem udržovaný průmyslový sektor,2) a nikoli velké množství drobných a středních privátních subjektů, jak je obvyklé v nejvyspělejších zemích. Tvrdý ekonomický boj mezi provinciemi navzájem, mezi regiony a centrem, a na druhé straně omezený přístup ke zdrojům, zjevné plýtvání i nedostatek kapacity, dohromady tvoří komplexní labyrint.

Systém distribuce elektřiny a jeho technické vybavení nejsou na požadované úrovni a nevedou k ekonomicky optimálnímu fungování. Energetická soustava byla totiž v 50. letech budována k službě rodícího se průmyslu individuálně-v rámci jednotlivých provincií, jejichž rozvodné systémy byly jen omezeně navzájem propojeny, pokud vůbec. V přímořských velkoměstech dnes soukromníci platí horentní částky za elektřinu, v některých provinciích patří výpadky proudu v přetížené síti k téměř každodennímu folklóru, aniž by provincie lépe zásobené elektřinou mohly své přebytky odprodat. Ačkoli vláda ceny energie reguluje, místní energetické lobby toho leckdy příliš nedbají a šroubují poplatky pokud možno co nejvýše. A to se říká, že Čína je autoritativní stát.

K tomu je nutno připočíst prudký ekonomický růst obecně i růst spotřeby domácností u příslušníků městské střední vrstvy v bohatých přímořských provinciích. Tito spotřebitelé platí vyšší ceny a doplácejí tak na ztráty z uměle levné elektřiny pro spřízněné státní kolosy na nízké technologické úrovni. V mezinárodním kontextu není čínská spotřeba energie na osobu ještě příliš vysoká, dosahuje zhruba jedné třetiny spotřeby Tchaj-wanu, Jižní Koreje nebo Japonska, nemluvě o USA, které v individuální spotřebě elektřiny (včetně zplodin) drží jasný světový primát.3) Nároky na spotřebu energie v ČLR ale stále stoupají (15 procent ročně)4) a trvale předstihují nabídku.

Více než polovina elektrické energie (65 procent) se v ČLR doposud získává spalováním fosilních paliv. V Číně se vytěží i spotřebuje nejvíce uhlí na světě. Postranním efektem vysoké spotřeby uhlí je za poslední léta hrůzná série důlních neštěstí, která kromě Číny nemá momentálně ve světě obdoby. Přebytek levné pracovní síly a nízká úroveň bezpečnosti práce v uhelných dolech, nezřídka privátních a bez náležitého dohledu, staví čínský model úspěšného hospodářství daleko za pochmurný odkaz rodícího se průmyslového rozvoje v západní Evropě 19. století.

A pokud jde o exhalace z tepelných elektráren, kdo na vlastní oči nespatřil barevné odstíny smogů v některých čínských městech, neuvěří, že něco takového existuje. Lidské zdraví a narušené životní prostředí jsou cenou za ekonomický rozvoj. Světová zdravotnická organizace (WHO) s odvoláním na Světovou banku uvádí mezi první dvacítkou velkoměst nejvíce zamořených exhalacemi šestnáct z Číny. 5)

Reforma energetické politiky

Rostoucí spotřeba i ekologická zátěž vyzývají ke změně struktury. Čína jako rozvojová země není vázána kvótami Kjótského protokolu o snižování exhalací, ekologická situace zejména v severní části země však nutí vládu k omezení podílu fosilních paliv ve prospěch plynu, jaderného paliva a obnovitelných zdrojů (hydroelektrárny, solární a větrné stanice). Peking od konce 90. Let vydal několik důležitých zákonů o omezování podílu neobnovitelných zdrojů, spotřeba uhlí však po roce 2000 stoupala dál (včetně dovozu uhlí, například z Austrálie). Vláda se snaží omezit spalování uhlí ve velkoměstech uvalením progresivní daně na uhlí nižší jakosti, vyhlašuje městské bezuhelné zóny a dotuje plynofikaci-typicky například v Pekingu, budoucím hostiteli olympiády v roce 2008, do té doby ale také městu s pověstí nejhoršího ovzduší na světě.6) Podíl spotřeby zemního plynu pro energetiku tvořil zhruba tři procenta, do roku 2010 se má téměř zdvojnásobit.7)

Odhaduje se, že Čína potřebuje o deset procent více elektrické energie, než se jí dostává, a také musí dobudovat rozvodnou síť. Energetika je tak jeden z největších hitů pro dychtivé zahraniční investory, ale současně také jedním z nejriskantnějších oborů, což zdaleka neplatí jen pro českou poloblamáž s projektem dostavby elektrárny v Šen-tchou. 8) Velké možnosti má v rámci politiky diverzifikace výroby energie nepochybně výstavbu hydroelektráren. Vedle megaprojektu „Tří soutěsek“ na řece Jang-c´(největší na světě, 18,2 GW, předpokládaný rok dokončení 2009) se chystají mimo jiné také další velké vodní elektrárny a jejich soustavy na horním toku Jang-c´, na Žluté řece a na horním toku Mekongu. Stavbu vodních děl ovšem také doprovází celá řada vedlejších problémů-ekologických i sociálních. Současná kapacita hydroelektráren dle údajů EIA pokrývá 83 GW z celkových 383 GW (z toho 253 GW tepelné elektrárny). Větrné a solární stanice představují také zajímavé řešení, které si zatím ve větším měřítku mohou dovolit nejbohatší oblasti (například plánované projekty velkých větrných elektráren u Pekingu a Hongkongu).

Atomové elektrárny, které doposud vyrábějí asi jedno procento celkové elektřiny, mají do roku 2025 zvětšit podíl dodávek do čtyř procent. Celková produkce kilowatthodin z jaderných zdrojů je v ČLR v současné době zhruba na úrovni Tchaj-wanu, zaostává za Jižní Koreou, nemluvě o Japonsku (třetí na světě za USA a Francií).9) Čína disponuje atomovými reaktory z Kanady, Francie, Ruska a také z vlastní výroby. S ohledem n omezenost místních zdrojů, rostoucí ceny dovozů a ekologické problémy se jaderné energetice v Číně přisuzuje velká perspektiva.

Ropa a zemní plyn

Čína se svými 6,5 mil. Barelů na den vypracovala v roce 2004 na druhého největšího spotřebitele ropných produktů na světě. Do roku 2025 by poptávka měla dále stoupnout na 14,2 mil. Barelů za den, z toho 10,9 mil. z  importů. 10) Většina vlastních ropných nalezišť se nachází v severozápadní části země (Da-čching, Liao-che, Šeng-li).

Vedle nalezišť na pevnině se ve spolupráci se zahraničními investory úspěšně rozvíjí podmořská těžba, zejména v lokalitě Pcheng Laj v zálivu Po-chaj, na východě od přístavu Ťiencin (Tienjin) a také například v nalezišti Wen-čchang v Jihočínském moři, 100 km východně od ostrova Chaj-nan. Další podmořská naleziště jsou na východě od Hongkongu a nové možnosti se rýsují také v Tonkinském zálivu po urovnání čínsko-vietnamských teritoriálních sporů v roce 2000.11)

V těžbě a petrochemii dominují tři státní kolosy-Sinopec (China Petrochemical Corporation), CNPC (China National Petroleum Corporation) a CNOOC (China National Offshore Oil Corporation). Tyto tři podniky také emitují akcie obchodovatelné na burze v Hongkongu a New Yorku. Jejich zahraniční menšinoví vlastníci (například Shell, BP, ExxonMobil) drží podíly do 15-20 procent, ale nemají zastoupení v představenstvech a nemají podstatný vliv na činnost podniků, které jsou plně pod kontrolou státu. ČLR tak vyšla vstříc pravidlům Světové obchodní organizace otevřít se zahraničním investorům, získala miliardové investice do vlastních podniků, ve kterých si ale podle očekávání nadále ponechá rozhodující majetkový podíl a rozhodovací pravomoci.

Zemní plyn byl doposud jen méně významným zdrojem (3 procenta) pro energetiku, jeho podíl bude s výstavbou příslušné infrastruktury stoupat. Hlavní ložiska plynu se nacházejí na západě země, v Sin-ťiangu a ve vnitřním Mongolsku, odkud je na východ budou dopravovat dva plynovody-do Pekingu a do Šanghaje. Největší pozornost se však upírá k dálkovým plynovodům ze zahraničí. Jedná se především o plynovod ze sibiřské Kovytky (poblíž Irkutsku), kterým bude dopravován plyn do Číny (Ta-lien) a do Jižní Koreje (projekt čínské CNPC a korejského Kongasu). Trasa se zřejmě vyhne území Mongolska i Severní Koreje (podmořská varianta).

Z podmořských nalezišť patří k nejnadějnějším Ja-čcheng v Jihočínském moři a také Čchun-siso ve Východočínském moři, kde se rozhořel mezinárodní spor s Japonskem o těžební práva. Ve hře je také podmořský průzkum v oblasti souostroví Spratley v jihočínském moři (ropa i plyn), kde došlo dohodou ČLR se zeměmi ASEAN k zakonzervování daného stavu, po předchozích teritoriálních sporech i námořních šarvátkách v 90. letech.

V energetice jižních provincií- hlavně v Kuang-tungu- hraje stále větší roli spalování zkapalněného přírodního plynu (LNG-liquified natural gas). U Šen-čenu byl se zahraniční účastí vybudován terminál pro přísuny zkapalněného přírodního plynu- zejména z Austrálie. Druhý velký terminál, pro dodávky z Indonésie (Tangguh-Papua) se staví ve Fu-tienu v městě Čang-čou.

Ropná diplomacie Pekingu

Setrvačnost ekonomického boomu vede čínské vlády k bezprecedentním posunům ve strategickém uvažování a k aktivní zahraniční politice, s cílem zabezpečit přísun strategických surovin. Peking tak vstoupil na světovou scénu jako velký konkurent v boji o velké kontrakty a nákup vlastnických podílů v zahraničí-neboť zdroje jsou omezené a ceny stoupají. Zatímco USA importují zhruba 40 procent spotřeby ropy, závislost ČLR na importu činí 90 procent. 12) Čínští obchodní zástupci i diplomaté s počátkem nové dekády začínají bodovat v zemích, kde vliv Číny neměl tradici a kde dosud dominovaly jiné mocnosti. Jedná se zejména o země Afriky, Latinské Ameriky a Střední Asie, často ovšem s problematickými režimy (Súdán, Írán, Venezuela). Jen výčet čínských nedávných akvizicí v Africe budí pozornost: importy ropy a plynu i nákupy podílů jejich nalezišť v Nigérii, Súdánu, Gabunu, Angole, Egyptě, Keni, Kamerunu a Rovníkové Guineji.

V současné době kryjí dodávky z Afriky asi 20 procent čínské spotřeby ropy a plynu, 40 procent pochází ze Středního východu. 13) Číňané přitom v rámci své politiky „nezasahování do vnitřních problémů jiných zemí“ určitě své partnery neobtěžují hodnocením jejich politických poměrů, dodržování lidských práv, pracovních podmínek zaměstnanců, či snad transparentností ekonomických a právních vztahů. Číňané také na oplátku obstarají výstavbu rafinerií, infrastruktury, či dodávky levného spotřebního zboží. Krom toho čínská kulantní diplomacie zajistí podporu na mezinárodní úrovni, kde může třeba v Radě bezpečnosti OSN vetovat návrhy mezinárodních sankcí namířených proti zemím jako Írán nebo Súdán.

Vedle Středního východu (Saúdská Arábie, koncese v Iráku, Ázerbajdžánu, Íránu), odkud Čína dováží zatím nejvíce ropy, se její pozornost upíná k dalším investicím v Latinské Americe-ve Venezuele a Bolívii, s jejichž populistickými a protiamerickými režimy si Peking docela dobře porozuměl.

Vzhledem k nejistotě dodávek po mořských trasách má pro Čínu zásadní strategický význam diversifikace zdrojů budováním plynovodů a ropovodů ze Střední Asie a Ruska. Peking dosáhl dohody o vybudování plynovodu z Turkmenistánu-po Rusku druhé nejbohatší země na zásoby zemního plynu z bývalého SSSR. Dalším strategickým projektem je 1000 km dlouhý ropovod z Kazachstánu do Číny, který také vyústí v Sin-ťiangu. Mimo to čínská CNPC koupila od kanadského vlastníka PetroKazakhstan hlavní místní těžařskou firmu.

Dodávky ropy ze Sibiře měl původně podle dohody z 90. Let přivádět ropovod s vyústěním v Ta-čchingu na severovýchodě ČLR. Japoncům se však podařilo projekt přelobbovat a prezident Putin nakonec schválil verzi východosibiřského ropovodu-z hlediska ruských zájmů logičtější-vedeného výhradně na ruském území a s terminálem na Dálném východě v Nachodce. Tímto bude ruská ropa k dispozici více případným zájemcům-Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu- než jen výhradně Číně.

Hra o budoucnost

Po ekonomickém boomu v 90. letech začala Čína konečně také v následující dekádě investičně expandovat do světa. Vedle skupování západních „značkových“ firem (IBM, MG Rover, Thomson) a surovin všeho druhu je nejviditelnější zájem Pekingu zajistit si strategické dodávky pro nenasytnou energetiku dopravnu. Časté výpadky či fronty automobilů u pump na benzín a motorovou naftu (viz letošní kolaps v bohaté provincii Kuang-tung)14) naznačují, že v Číně je skutečný nedostatek vlastních zdrojů a že globální výprava za nákupy surovin přišla se značným zpožděním za konkurencí Vedle té asijské, představované Japonskem, Jižní Koreou a ekonomickými tygry všeho druhu, stojí v zástupu čekajících také vzmáhající se Indie. Úzkost z budoucího nedostatku nutí Čínu skupovat zdroje, kde se dá, neboť USA a Evropa už dávno kontrolují strategické zásoby po celém světě.

Velké vzrušení vzbudil zájem čínského CNOOC o nadnárodní koncern Unocal, který se řadí v USA do první desítky největších. Čínská štědrá nabídka 18,5 mld. USD byla nakonec na nátlak Kongresu a doporučení CIA odmítnuta ve prospěch o dvě miliardy nižší ceny, kterou zaplatil Chevron. Hlavním argumentem amerických pochybností byl strategický dopad chystané fůze, kterou by čínský koncern získal kontrolu nad ložisky plynu a ropy na území mj. Barmy, Thajska, Bangladéše a Indonésie, včetně zpracovatelských a distribučních zařízen.

Nejednalo se zase o jeden z typických paranoických záchvatů Západu z domnělé asijské hrozby, jako když ekonomicky sílící Japonsko začalo skupovat zahraniční zdroje surovin, americké luxusní nemovitosti a filmová studia?

Závislost Číny na dovozech ropy ze Středního východu, kde Spojené státy a jejich spojenci včetně Japonska, Jižní Koreje, Thajska) šíří demokracii a potírají terorismus, je evidentní, stejně jako nemožnost zajistit si z tohoto regionu průchodnost námořních dopravních tras vojensky. Poté, co Západ razantně posílil svou vojenskou přítomnost ještě ve Střední Asii, se nelze Pekingu divit, že se vydal do terénu tak, jak byl momentálně schopen.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

V čem spočívá svéráznost globálního googlu?
23. Červenec 2011

,,Google není konvenční firma. A my se jí nehodláme stát,” napsali zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brin v dopise investorům, ještě než byla jejich firma v roce 2004 kótována na burze. Od té doby Google ještě umocnil pověst jedné z nejsvéráznějších společností na této planetě. Například letos překvapila tato společnost spoustu lidí, když si koupila podíl ve větrné elektrárně na východním pobřeží USA a když začala testovat auta bez řidiče, která již po venkovských silnicích najezdila přes 225 000 kilometrů. Google si mohl takto popustit uzdu fantazii díky úžasnému úspechu svého vyhledávače, který investorům přinesl víc než slušné zisky. Během pouhých dvanácti let se z malé dynamické společnosti stal obr a tržní kapitalizací 180 miliard dolarů a s mamutí centrálou v Silicion Valley, které se říká Googleplex.

Google se také roztahuje po síti jako ohromný pavouk, který má nohu ve všem od vyhledávání na internetu a e-mailu po sociální sítě a webové softwarové aplikace. Jeho růst byl převážně organický, ovšem Google utratil spoustu peněz za nemalé akvizice. V roce 2006 zaplatil 1,7 miliardy dolarů za YouTube, internetový server, na nějž mohou lidé nahrávat videa svých dětí, koťátek a imitací Lady Gaga. Následujícího roku spolkl online reklamní agenturu DoubleClick za 3,1 miliardy dolarů. A další obchody ještě bezesporu přijdou. Něco ze svých 33 miliard by Google chtěl využít na koupi populárního slevového portálu Groupon. Díky tomu všemu se z Googlu stala mocná organizace. Nyní se však tento zastánce neortodoxního přístupu musí vyrovnat se dvěma konvenčními podnikatelskými problémy. Zaprvé si musí usmířit regulátory, kteří mají pochybnosti, zda Google nezneužívá svou nezanedbatelnou moc. Třicátého listopadu oznámila Evropská unie, že začne vyšetřovat nařčení, že Google falšoval výsledky vyhledávání a nespravedlivě tak zvýhodnil své služby - kteréžto obvinění firma energicky popírá. V USA Google čelí podobnému vyšetřování v Texasu a bojuje s řadou on-line cestovních kanceláří, které se snaží přesvědčit vládu, aby vetovala nedávnou akvizici Googlu, společnost ITA Software, která poskytuje data o letech. Zadruhé pak Google musí najít nové zdroje růstu. Přes všechny experimenty, které tato firma podnikla, je stále těžce závislá na příjmech z kontextové reklamy. Ty loni představovaly drtivou většinu z jejích 24 miliard dolarů tržeb a 6,5 miliard zisku.

Akvizice jako YouTube závislost firmy na reklamě ještě více prohloubily. Steve Ballmer z Microsoftu, úhlavního soupeře Googlu, se nedávno jízlivě tázal, zda Google umí ještě něco jiného. Největší starostí investorů je ironicky právě to, že Google skončí jako Microsoft, který nenalezl nové velké zdroje tržeb a zisků, jimiž by nahradil dvě stárnoucí stálice, operační systém Windows a balík kancelářských programů Office. Proto také cena akcií Googlu stagnovala. ,,Trh si podle všeho myslí, že z Googlu by se mohla stát druhá verze Microsoftu,” tvrdí Mark Mahaney, analytik finanční společnosti Citigroup. Zprávy o antimonopolním řízení EU jistě povedou k dalšímu srovnání s Ballmerovou firmou, která s evropskými regulátory vedla těžkou a krvavou bitvu. Je takové srovnání spravedlivé? Jeho zastánci upozorňují na několik změn, které by mohly Google poškodit. Zaprvé o nástup nových způsobů hledání informací na internetu. K nim patří i sociální sítě jako Facebook, jenž letos v Americe zaznamenal více návštěvníků, než Google na svých serverech, a aplikace nabízené společností Apple a dalšími firmami, které lidem pomáhají najít informace, aniž by museli spustit webový prohlížeč.

Zděšení z obezděných zahrad

Google musí řešit ještě další problém: firmy jako Facebook a Apple si křečkují zákaznická data, a vyhledávač Gogolu k nim tudíž nemá přístup. Nástup takových ,,obezděných zahrad” na webu nejvyšším šéfum Googlu zjevně dělá vrásky. ,,Před dvěma lety bych vám řekl, že to není problém,” uvádí generární ředitel Googlu Eric Schmidt. ,,Dnes už vám povím, že je to hrozba.” Google nedávno veřejně pranýřoval Facebook za jeho nakládání s daty a varoval potencionální uživatele Facebooku, že se tato sociální síť stala ,,slepou datovou uličkou”. Google naráží i na bariéry jinde. Například mediální společnosti si dnes dvakrát rozmyslí, než Googlu licencují obsah nebo ho nechají volně přístupny na webu. Největší producenti televizního obsahu v Americe se staví velmi obezřetně k poskytování pořadů novým internetovým televizním službám jako je Google TV. A noviny ve snaze najít nové zdroje příjmů zase cílí na uživatele tabletů a stahují bezplatný obsah z internetu. Google má i další slabé místo - poškodit by ho mohla nechuť lidí ke společnostem, které narušují soukromí uživatelů na internetu. Pokud jim vlády vyjdou vstříc a zpřísní pravidla, mohly by tím Googlu ztížit přístup k příjmům z reklamy. A tlak na takové kroky roste: prvního prosince Federální obchodní komise USA oznámila, že stojí za plánem, jenž uživatelům umožní vybrat si, zda bude možné jejich pohyb po internetu sledovat.

Rozmrzelost v Googleplexu

A konečně tu jsou problémy v samotném Googleplexu. Firma přišla o řadu hvězd, například o Omara Hamouiho, zakladatele AdMobu )mobilní reklamní společnosti, kterou Google koupil v loňském roce), a o Larse Rasmussena, jenž vedl projekt Wave, jehož výsledkem měl být nový internetový nástroj pro spolupráci. Lars Rasmussen nedávno přešel k Facebooku a při tom si postěžoval, že v Gogolu s jeho 23 000 zaměstnanci se už kvůli byrokracii nedá nic prosadit. Jistě Larse Rasmussena pořád může mrzet, že Google odpískal jeho nezdařený projekt. Ale jeho stížnosti nacházejí odezvu u dalších xooglerů, jak si říkají bývalí zaměstnanci Googlu. I oni potvrzují, že v souvislosti s rozrůstáním firmy se rozhodovací procesy bolestně zpomalily. Personalista Jon Holmanmíní, že Google prochází ,,darwinistickou evolucí”, která by mu do budoucna mohla ztížit získávání těch nejtalentovanějších zaměstnanců. Znamená tohle všechno, že hvězda Googlu pohasíná? Na to nevsázejte. Jistě, růst jeho tržeb klesl z 56 % v roce 2007 na 9 % v loňském roce, ale to je pořád ještě slušný výsledek vzhledem k pádu celé globální ekonomiky. A jisté známky svědčí o tom, že tato společnost opět nabírá dech: její tržby ve třetím čtvrtletí stouply o 23 procent na 7,3 miliardy dolarů, což překonalo očekávání většiny analytiků. Google navíc může těžit z několika důležitých trendů. Jedním z nich je rapidní nárůst celosvětového objemu dat, tedy suroviny, na níž může vyhledávač Googlu pást. Na YouTube například každou minutu přibude 35 hodin videomateriálu, když ještě v červnu 2007 to bylo zhruba jen šest hodin. Z toho vyplývá, že všeobecný v\hledávač bude patrně nadále hrát velkou roli, přestože lidé k získávání informací používají častěji aplikace a sociální sítě. Google rovněž může profitovat z toho, že se na síť přesune stále více reklamy. Investiční banka Morgan Stanley zjistila, že Američané tráví 28 procent svého mediálního času online, ovšem z reklamních rozpočtů se na internetovou inzerci věnuje jen 13 procent. Pokud se tento nepoměr vyrovná, každy rok se podle odhadů banky Morgan Stanley na net přesune reklama za 50 miliard dolarů. A pak je tu nárůst mobilního webu, na němž by Google mohl stavět ve druhé fázi své existence. Je založený na Androidu, operačním systému pro chytré telefony, který Google poskytuje telekomunikačním firmám a výrobcům telefonů gratis. Někteří kritici Google vyčítají, že dává Android zadarmo, když jiné firmy jako Microsoft si za svůj operační systém úctují peníze. Ale Google chce, aby co nejvíc lidí přešlo na Android, který se chová jako ,,platforma” a podporuje je v tom, aby vyzkoušeli další služby Googlu, včetně e-mailu a vyhledávání. Zdá se, že tato strategie zabrala. Prakticky z nuly před dvěma lety dosáhl nyní Android úctyhodného 26% podílu na trhu a konkuruje populárnímu iPhonu firmy Apple. K jeho podpoře vyvíjí Google vlastní knihovnu on-line aplikací a uvažuje i o nových možnostech, jak vyjít uživatelům chytrých telefonů vstříc - například e-komercí. Firma rovněž doufá, že si lidé oblíbí i operační systém, který vyvíjí v návaznosti na svůj bleskurychlý internetový prohlížeč Chrome. Ten by se mohl například ideálně hodit pro nasazení na noteboocích.

Tvůj telefon tě sleduje

Google si od komerčního potencionálu svých mobilních aktivit hodně slibuje. Chytré telefony totiž umožňují revoluční rozvoj v oblastech jako hlasem ovládané vyhledávání (řeknete ,,dovolená ve Španelsku” a telefon vám najde vilu na Costa del Sol). Pokud se tato technologie ujme, měla by zvýšit celkový počet jednotlivých vyhledávání. A jelikož mobilní telefon navíc ví, kde se nacházíte, Google vám bude moci přeložit reklamu na obchod nebo restauraci jen pár kroků od vás. Od takových reklam se čekají velké prodeje, a proto si za ně Google bude moci úctovat vyšší cenu. To možná vysvětluje, proč se Gogole tolik zajímá o společnosti jako Groupon. Cena, o které se šušká, se zdá přemrštěná, ale Google by akvizicí získal zoufale potřebné kapacity v lokálním vyhledávání, v němž je relativně slabý. Google také posiluje aktivity v oblasti internetové bannerové reklamy, jež se velmi odlišuje od přímočarých inzerátů, které předkládá vedle výsledků vyhledávání. Bannerová reklama bývá komplexnější než kontextová reklama a jejím cílem není až tak zajistit prodej jako spíš posílit značku společnosti. Podíl Googlu na jejím trhu je nepatrný, ale podle Susan Wojcické, která má na starosti DoubleClick a další operace, ,,existuje v systému značné napětí”, které lze odstranit. A skutečně už existují povzbudivé známky, že velká sázka Googlu na mobilní telefony a bannerovou reklamu začíná nést ovoce. Google nedávno prozradil, že mobilní reklama směřuje k ročním tržbám ve výši jedné miliardy dolarů. Bannerová reklama podle jeho odhadů vydělá kolem 2,5 miliardy dolarů. Analytici soudí, že zhruba polovina této částky bude pocházet z reklam umístěných na YouTube. Google sice hledí dopředu, přesto silně investuje i do své hlavní činnosti: na Google připadají přibližně dvě z každých tří internetových hledání v USA a vyhledávač odbaví zhruba dvě miliardy dotazů denně. V letošním roce firma představila zlepšovák s názvem Google Instant, které zobrazuje výsledky hledání, ještě než uživatelé svůj dotaz dopíší, což urychluje každé hledání v průměru o dvě až pět vteřin. Společnost pomáhá uživatelům nalézt informace rychleji a sází na to, že o to více budou vyhledávat. A Google jim při tom může pokaždé přihrát pečlivě cílenou reklamu.

Hraví mladí miliardáři

Šéfové Googlu si představují svět, v němž firma nejen pomáhá lidem nalézt informace, které hledají, ale dodá jim je dřív, než si sami uvědomí, že je potřebují. K tomu jí budou sloužit data, která uživatelé o sobě Googlu poskytli a dovolili mu je využívat. Takovýhle ,,vyhledávač štastných náhod” by vás mohl například upozornit na to, že vyšla nová kniha od vašeho oblíbeného autora. Vytvářet takové kapacity bude vysoce technicky náročně, ale Udi Manber, který má na starosti vyhledávací aktivity Googlu, tvrdí, že ,,dělat věci, které jsou na hraně nemožného”, je pro jeho tým inspirací. Toto vše nasvědčuje tomu, že Google zdaleka není tak jednostranný, a péče firmy o rozvoj svého mobilního podnikání a jeho úspech v bannerové reklamě dokazují, že je stále velmi života schopná. Google se také snaží vypořádat se slabšími oblastmi jako sociální sítě. Nepokouší se vytvořit konkurenci Facebooku, ale v nejbližších měsících hodlá spustit ,,sociální vrstvu” napříč svými existujícími produkty. Takže například lidé využívající YouTube budou mít díky této vrstvě možnost vidět, na co se na YouTube dívali jejich přátelé, za předpokladu, že Google bude mít jejich svolení taková data sdílet. Vzhledem k počtu projektů, na nichž Gogole v jedné chvíli pracuje, se nabízí otázka, zda nehoní příliš mnoho zajíců. V některých ohledech Google představuje internetový ekvivalent pracovišť Bell Labs nebo Xerox PARC - legendárních výzkumných oddělení firem, která udávala směr technologickému vývoji v dřívějších letech. Rozdíl spočívá v tom, že většina novátorských myšlenek Googlu pochází přímo od lidí podílejících se na hlavní činnosti firmy, a nikoli izolovaných v nějakém detašovaném mozkovém trustu. Vyšší management firmy tvrdí, že právě díky zběsilému tempu experimentování, jež sám iniciuje, se Gogolu vyhne kornatění, které obvykle postihuje firmy, jež se příliš rozrostou. ,,Každý konzultant z McKinsey mi tvrdí, že naši činnost příliš rozdrobuji,” říká šéf řízení produktů Googlu Jonathan Rosenberg. ,,Ale zvítězíte, jen když inovujete rychleji než soupeři ve zbytku systému.” Aby firma vítězila i nadále, bude si muset udržet svou mimořádnou zásobárnu talentů. Google slaví takové úspechy částečně proto, že pro programátory vytvořil jakýsi ráj, kde jim nabízí požitky typu masáží, bezplatných pokrmů vysoké gastronomie a podobně. Soupeření o talenty v Silicon Valley však v současnosti dosahuje hořečnaté intenzity. V Googlu nemilosrdně pytlačí Facebook. Nejenže Googlu uloupil několik nejlepších ajťáků, ale ukradl mu i jednoho z nejlepších kuchařů. Google uvádí, že míra fluktuace se za sedm let nezměnila, avšak některé ztráty z poslední doby společnost viditelně vykolejily. Minulý měsíc zvedla všem zaměstnancům platy o deset procent a rozdala jim odměny ve výši jednoho tisíce dolarů. Šušká se, že učinila mnohamilionové protinabídky některým zvlášť cenným pracovníkům, aby nezběhli k Facebooku či jinam. To je pro konkurenci jasný signál, že Google hodlá bojovat, aby si svá nejcennější aktiva udržel. Prostřednictvím akvizic malých společností navíc firma získává nové kvalifikované zaměstnance a zároveň odbornou posilu v daných oblastech. Letos odkoupila firmy Slide, která vytváří programy pro sociální sítě, a Social Deck, jež produkuje sociální hry pro mobilní zařízení. Google také přistoupil k jednomu spíše konvenčnímu kroku: vytváří provozní jednotky, jichž šéfové mají větší autonomii v řízení. Cílem je udržet si nadané lidi, kteří by jinak třeba odešli a začali podnikat na vlastní pěst. Technologický talent Andy Rubin, který má na starosti impérium Androidu, má za to, že Google můe být sám rozvíjející se firmou, která sdružuje mnoho jiných rozvíjejících se podniků v čele s lidmi nadanými podnikatelským duchem. Firma otevřela i vlastní oddělení rizikového kapitálu, které může investovat do firem založených xooglery.

Dynama a dinosauři

Peníze a rozhodovací pravomoci však samy o sobě nezajistí služby nejchytřejších programátorů, kterým nejde jen o to, aby jim práce byla odměnou, ale také aby je inspirovala. Proto tolik záleží na projektech jako zelená energie a auta, která nepotřebují řidiče. Podobné snahy možná vypadají jako běh na dlouhou trať, ale o to právě jde. Lidé pro Google pracují mimo jiné proto, že využívá technologie nevšedními způsoby, jež mohou lidstvo někam posunout. ,,ctižádost je velmi důležitá součást naší kultury,” uvádí Sergey Brin, ,,a v Googlu se můžete věnovat náročnější vědecké práci než kdekoli jinde.” Svéráz Googlu ztělesňuje i bronzová replika kostry Tyrannosaura rexe, přezdívaná Stan,která stojí u vchodu do jedné z budov Googleplexu. Jako symbol mocné technologické centrály možná působí bizardně. Ale Stan slouží jako připomínka, že internetové dynamo se musí neustále rychle rozvíjet, aby se z něj nestal digitální dinosaurus.

Ing.Václav Prokůpek, Ph.D.

Ahoj blogere!
23. Červenec 2011

Vítej na eBlogu. Toto je tvůj první příspěvek. Můžeš jej upravit nebo vymazat a začít s psaním vlastních příspěvků do blogu!

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa