»
S
I
D
E
B
A
R
«
Život, genialita a osud Bedřicha Smetany
29. Srpen 2011

Syn sládka zámeckého pivovaru se v Litomyšli narodil 2. března 1824 v 10 hodin, v den kdy vrcholil masopust. Paní Smetanová prý ještě v předvečer nejveselejšího dne v roce do půlnoci tančila. Narození prvního syna v rodině bylo velkou slávou.
„Otec byl prý právě na dvoře, když děvče přiběhlo se zprávou, že se narodil syn. A tu šťastný otec v samé radosti děvče chytil a tančil s ním po dvoře. Chtěl však, aby i jeho lidé sdíleli s ním tuto radost, proto dal na dvůr vyvaliti své chase sud piva a ta pak zpívajíc a tancujíc neméně radostně vítala příchod Bedřicha Smetany na svět….” (dle Zdeňka Nejedlého).
Sám Smetana později napsal: „Narodil jsem se 2. března 1824. Tenkráte byl masopustní úterek a tedy jsem se už osudem musel státi muzikantem”.

V hudbě se začal vzdělávat jako čtyřletý a již šestiletý v Litomyšli koncertoval. Litomyšlští studenti filosofie jej pozvali na svou akademii, konanou na počest jmenin císaře Františka I. dne 4 října 1830 v sále Karlova. Malý Bedřich zahrál klavírní sólo, předehru k Auberově opeře „Němá z Portici”. Jeho výkon sklidil bouřlivý potlesk a hraběcí tajemník musel hocha vyzdvihnout do výšky, aby na něj všichni dobře viděli. Po představení se Bedřich stal vítaným hostem v řadě měšťanských domácností. Dokonce sama hraběnka jej zvala na zámek. Do litomyšlského období Smetanova dětství také spadají první pokusy o komponování. Bohužel, valčík napsaný v jeho šesti letech známe pouze z prvního soupisu skladeb, který si Smetana zapsal do deníku v roce 1841. Dochoval se však fragment Kvapíku D dur z roku 1831.
Krátce po té se celá rodina z Litomyšle odstěhovala do Jindřichova Hradce a Smetana se ve svém rodném městě za svého života zastavil jen dvakrát. Poprvé se tak stalo 16. září roku 1867, kdy se nacházel se sborem pražského Hlaholu na pěvecké slavnosti svěcení praporu zpěváckého spolku v nedaleké Chocni. Přijal pozvání litomyšlského děkana Antonína Šanty, jenž mu nabídl ubytování, a na jednu noc se zastavil v Litomyšli. Cestou do Prahy si pak do svého zápisníku motivů zapsal krátký tesklivý hudební motiv, který v něm výlet do míst raného dětství vzbudil. K melodii si poznamenal: „Září 867 na cestě z Litomyšle”.
Další a poslední návštěva Bedřicha Smetany v Litomyšli se konala 18. září roku 1880, kdy jej Ferdinand Ruth, předseda Spolku akademiků v Litomyšli, pozval na odhalení pamětní desky, připomínající skladatelovo narození. Mistr nabídku na účast při oslavách přijal a zaslal milý dopis, v němž hned v úvodu píše: „nemám slov, bych popsal city mne ovládající při zprávě o slavnostech litomyšlských. Odpusťte mi, nemohu-li se dosti dobře vyjádřit. V notách by to lépe šlo, než-li v slovech. Byl jsem až k slzám dojat, jakým velkolepým způsobem moje rodné město moje slabé pokusy a snahy v říši umění mně odměňuje. Ještě jednou odpusťte, že nevím, co a jak mám děkovat za takové vyznamenání, ještě za živa!” V sobotu 18. září přijel do Litomyšle Bedřich Smetana s doprovodem svých dvou dcer Zdeňky a Boženy, zetě lesmistra Schwarze a přítele Josefa Srba. V zámeckém divadélku se konala akademie a večer po koncertě šli rozradostnění účastníci s lampiony na náměstí k zahalené desce, kde zazpíval spolek Vlastimil a zazněla státní hymna. Poté zašli pod okna děkanství, kde Smetana opět bydlel, a zazpívali Smetanovi Slavnostní kantátu. Druhý den dopoledne proběhlo slavnostní odhalení desky. Odpoledne odjel Smetana na prohlídku nedalekého Nedošínského háje a ve městě zatím probíhal slavnostní banket. Oslavy vyvrcholily plesem na starém Karlově, v jehož sále absolvoval Bedřich Smetana svoje první veřejné vystoupení. Plesu se účastnil i spisovatel Alois Jirásek, tehdy v Litomyšli začínající učitel, na kterého setkání se slavným Smetanou udělalo velký dojem. K nevšednímu zážitku si poznamenal: „Jasněji zůstal mně v paměti večer nazejtří o plesu na starém Karlově. V sále šum, hudba, pestrota toalet jako když kvítím rozkvétá; vedle v pokoji, kterýmž se vcházelo do sálu, seděli u stolu při prostředních dveřích Smetana a Šmilovský. Kdo ještě s nimi nevím, myslím však, že nebožtík děkan Ant. Šanta, milé paměti. Do té chvíle nebylo mi popřáno setkati se o té slavnosti se Smetanou, jakož také nikdy předtím. Chytil jsem vhodný okamžik. Šmilovský psal tužkou na ceduličky a podával je Smetanovi. Tak s ním hovořil, tak mu tlumočil hovory jiných. Požádal jsem ho, aby mne Smetanovi představil a řekl mu, že jsem jako student v Praze často chodil před kavárnu Slávii, abych jej, Smetanu, uviděl, že jsem tam chodníkem přecházel, abych se na něj, sedícího u okna, mohl dívat a jej pozorovat. Šmilovský to napsal, Smetana přečetl. Pohlédl na mne, ruku podal. Nezapomenu, jak se na mne laskavě podíval, jak se mile a přece nějak trpce usmál. Nepromluvil…” V pondělí dopoledne čekala na Bedřicha Smetanu s rodinou ještě prohlídka města a poté již Litomyšl opustil. Po návratu do Jabkenic zaslal 22. září do Litomyšle druhý dopis, v němž děkoval za vydařenou slavnost.
Hudbě se Bedřich Smetana věnoval v místech svých gymnaziálních studií (Jindřichův Hradec, Jihlava, Německý - Havlíčkův Brod, Praha, Plzeň) a vzdělávání dovršil studiem teorie a kompozice v Prokschově hudebním ústavu v Praze (1843-47). To už byl (1844-47) domácím učitelem hudby v rodině hraběte Thuna, vystupoval na koncertech a komponoval. Pod vlivem politických názorů radikálních demokratů (sám se aktivně účastnil revoluce 1848) se pokusil prorazit jako svobodný umělec. Krátce před sňatkem s Kateřinou Kolárovou v létě 1848 otevřel soukromou hudební školu; aby ji však udržel, musel opět vyučovat ve šlechtických rodinách. Nelehká cesta k sebeuplatnění a rodinné problémy (brzy po sobě Smetanům zemřely tři ze čtyř dětí) jej přiměly vzít výhodnou nabídku ze Švédska. V letech 1856-61 byl v Göteborgu ředitelem a dirigentem filharmonického spolku, zřídil a provozoval zde hudební školu; definitivně se prosadil jako klavírní virtuos a dirigent, hojně komponoval, poznal moderní hudební směry. Prázdniny trávil v Čechách; v roce 1859 mu při cestě domů zemřela manželka, o rok později se oženil s Betynou Ferdinandovou. Pád Bachova absolutismu a chystané otevření Prozatímního divadla jej přivedly zpět do Prahy, ale místo prvního kapelníka v divadle nezískal. Stal se jím až po několika letech (1866) vyplněných pedagogickou, koncertní a organizátorskou činností (1863 se podílel na založení Umělecké besedy, 1863-65 byl sbormistrem Hlaholu). Na podzim 1874 Smetana ztratil sluch a musel se vzdát nejen dirigentského místa v divadle, ale i koncertní a pedagogické práce. Komponovat však nepřestal a díla z tohoto období patří k jeho uměleckým vrcholům. Poslední léta prožil z větší části v rodině své dcery Žofie v Jabkenicích poblíž Mladé Boleslavi. Jeho nervová choroba se stále zhoršovala. Zúčastnil se ještě i druhého slavnostního otevření Národního divadla 18.11.1883 a zhlédl svoji Libuši, ale v dubnu 1884 musel být umístěn v ústavu pro choromyslné, kde po třech týdnech zemřel.
Zasáhl do všech hudebních oblastí. Byl tvůrcem české národní opery (Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, nedokončená Viola), složil řadu sborů (Rolnická, Věno, Česká píseň) a písní (Večerní písně). Ze symfonické hudby je nejznámější cyklus symfonických básní Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník), z komorní hudby smyčcový kvartet e moll Z mého života, z klavírních skladeb koncertní etuda gis moll Na břehu mořském, cykly Sny a České tance, duo Z domoviny a množství polek (Louisina, Jiřinková, Našim děvám). Pro českou hudbu má Smetanova osobnost zásadní význam. Dovršil obrozenský vývoj národní hudby a současně otevřel prostor pro novodobé hudební směry.

Zdroje: Knihy: Velcí skladatelé, Klasická hudba

Marshallův plán
28. Srpen 2011

Válečné zážitky a potíže poválečné rekonstrukce vyvolávaly takřka v celé Evropě sociální neklid a v některých zemích i růst podstatného vlivu místních komunistických stran a jejich politických programů. Stabilizace těchto vlivů by mohla vést i k narušení poměrů na evropském kontinentu i mimo sféru bezprostředního sovětského vlivu. Schůdnou cestou k záchraně či udržení demokratického a svobodného života se jevila široká akce hospodářské pomoci Evropě. Počítalo se i s tím, že je stále ještě možné udržet pozici Západu v některých zemích východní Evropy, nevylučovala se ani možnost účasti Sovětského svazu, který sám pomoc potřeboval. Američané rovněž počítali s určitou formou hospodářské pomoci pro okupované Německo. A právě otázky Německa byly v tomto období předmětem řady neúspěšných jednání mezi spojenci na zasedáních Rady ministrů zahraničních věcí. Lze říci, že USA v určitém smyslu přehodnocovaly pod tlakem reality na německé půdě svůj postoj k řešení problémů a postavení Německa v Evropě. Svědčil o tom známý projev státního tajemníka Byrnese v Stuttgartu 6. 9. 1946, jak o tom bude řečeno dále. Na druhé straně při úvahách a jednáních o účasti a realizaci hospodářské pomoci právě otázky Německa, byť mnohdy i jen formálně, hrály důležitou roli v postojích přizvaných východoevropských zemí a Sovětského svazu. Určité výhrady měla i Francie, která po dohodě s USA byla jedním z organizátorů celé akce. Šlo o to, že antikomunistický charakter Trumanovy doktríny neměl dobrou pověst a byl za to řadou politiků a senátorů z tohoto pohledu kritizován. Přes určité politickoideologické zadržování komunismu nikdo nechtěl otevřený konflikt se SSSR, šlo spíše jen o snahu stabilizovat jeho dosavadní sféru vlivu.
Plán byl vyhlášen státním tajemníkem USA G. Marshallem v přednášce na Harvardově univerzitě 5. června 1947. Oproti projevu prezidenta Trumana neměl plán z výše uvedených důvodů vysloveně antikomunistický charakter a zaměřil se spíše na nabídku pomoci řešit ekonomické následky druhé světové války v Evropě. „Pravda je taková, že požadavky Evropy na potraviny a další základní produkty ze zahraničí - hlavně z Ameriky - jsou na příští tři, čtyři roky mnohem větší než současná platební schopnost. Evropa musí dostat dostatečnou podstatnou pomoc, nebo čelit hospodářskému a politickému úpadku velmi vážné povahy… “
Ještě před zahájením akcí byl Sovětský svaz pozván do Paříže na předporadu s Francií a Velkou Británií, která se konala od 27. 6. do 2. 7. 1947. Tam se vlastně rozhodlo, jak bude příprava a organizace americké pomoci vypadat. V jednáních, na kterých sovětského ministra zahraničních věcí V. M. Molotova doprovázelo více než 80 hospodářských expertů, došlo k závažným diskusím o koncepci celé akce. Západní velmoci navrhly ustavení tzv. řídícího výboru, složeného ze zástupců tří velmocí, účastníků předporady, který měl zpracovat podklady od ostatních zemí. Jménem Evropy měly být potom předloženy s celkovým požadavkem Spojeným státům. SSSR měl odlišné stanovisko. Odmítal úzké složení výboru, požadoval zastoupení dalších evropských zemí a předložení požadavků Spojeným státům podle jednotlivých zemí, zásadně také odmítal účast Německa. Spojenecké velmoci se totiž doposud nedohodly o řadě otázek, zvláště nedošlo k dohodě o celoněmecké ústřední vládě. Molotov na závěr několikadenních jednání britský a francouzský návrh realizace Marshallova plánu odmítl jako formu, umožňující zasahování do suverenity jednotlivých zemí. Některá tvrzení ovšem byla na hranici demagogie, zvláště známe-li dnes systém a podmínky, za jakých byla realizována praxe v rámci RVHP a dalších spojeneckých svazků mezi zeměmi sovětského bloku. Proč SSSR odmítl účast, když sám hospodářskou pomoc potřeboval? Vždyť jako velmoc mohl přece realizaci Marshallova plánu ovlivnit? Sledujeme-li však politiku SSSR za Stalinovy vlády, potvrzuje se nám konstatování M. Djilase: „Stalin nemohl jednat v zahraniční politice jinak než jako hegemon.“ A to platilo i o Marshallově plánu, který byl podle Djilase odmítnut ze strachu, že americká hospodářská pomoc by mohla otřást novým sovětským „vnějším“ impériem.
Po odjezdu Molotova z konference rozeslali zástupci Francie a Velké Británie pozvánky na 12. 7. 1947 dvaceti dvěma evropským státům s upraveným návrhem. Kromě většiny západoevropských zemí bylo posláno pozvání Polsku, Československu, Jugoslávii, Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a též Sovětskému svazu. Pokud jde o Německo, jeho zájmy měly později (v roce 1948) zastupovat okupační mocnosti.
Československá vláda se dne 7. 7. 1947 usnesla na předběžném přijetí pozvánky do Paříže s tím, že teprve po získání informací o konkrétní podobě hospodářské pomoci na této konferenci o své definitivní účasti rozhodne. Československé vládní kruhy, včetně prezidenta E. Beneše, braly v úvahu, že je nutno dále sondovat stanoviska slovanských spojenců, tj. SSSR, Polska a Jugoslávie, dále stanoviska organizátorů, týkající se míry účasti Německa, a konečně chtěly dbát na to, aby tato akce nepřispěla k rozdělení Evropy. Z hlediska československé politiky byla důležitá cesta vládní delegace do Moskvy 9. 7. 1947, v níž vedle předsedy vlády a KSČ K. Gottwalda a dalších členů vlády byl také ministr zahraničí Jan Masaryk. Téhož dne bylo Československo informováno, že Polsko a Jugoslávie svou účast v Paříži odřekly. Jednání se Stalinem téhož dne dospělo ke stejnému závěru. Ukázalo se, že i další země - Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko a Finsko již odmítly účast. Československo bylo poslední. V delegaci bylo proto rozhodnuto odřeknout účast také a v tomto smyslu měla v Praze na naléhavé schůzi 10. 7. rozhodnout též čs. vláda. Ve zprávě v noci domů bylo řečeno, že: ( … ) „by Sovětský svaz považoval naši účast za průlom fronty slovanských států a za čin namířený proti SSSR“. Jak uvedl ve svých vzpomínkách M. Djilas, byla připravena konference východoevropských států v Moskvě, které měly v případě trvání Československa na účasti, zahájit proti němu nátlakovou politiku. Nakonec byla konference odvolána.
Toto jasné a tvrdé sovětské stanovisko v létě 1947 vedlo nakonec ke změně čs. postoje a odřeknutí čs. účasti v Paříži. V delegaci sice někteří její členové (jako např. Jan Masaryk) zdůrazňovali, že je lepší být při tom a mít možnost průběh akcí ovlivňovat, většina delegace i vlády byla pro okamžité odřeknutí účasti. S jakými pocity někteří členové jednání prožívali, nejlépe charakterizuje poznámka Jana Masaryka po návratu, že do Moskvy jel jako ministr zahraničí suverénního státu a vrátil se jako Stalinův pacholek. Na druhé straně je třeba uvést, že nátlak na Československo ze západní strany byl vykonáván rovněž velmi tvrdě v duchu začínající studené války. Vlády USA a Velké Británie svým vlivem prosadily diskriminační opatření při zastavení úvěrů v letech 1946-1947, které měly poskytnout USA, Světová banka a Velká Británie na rozvoj Čs. národního hospodářství (investiční úvěry, úvěry na nákup surovin). Pro Československo nastalo tíživé období v národním hospodářství, zvláště pak v zásobování obyvatelstva z důvodu katastrofálního sucha v létě 1947 a následné neúrody. Právě po odmítnutí účasti dodal Sovětský svaz Československu obilí a další suroviny. Obchodní smlouva ve výši 500 miliónů dolarů, uzavřená mezi oběma zeměmi v listopadu 1947 pomohla nakonec překonat problémy v zásobování i v průmyslu, zajistila suroviny a odbyt čs. výrobků a politicky pochopitelně velmi pomohla KSČ, usilující v té době o získání většiny voličů, což se podle některých příznaků v té době velmi nedařilo a KSČ spíše ztrácela vliv. Stalin měl zřejmě i tuto skutečnost na mysli, když si uvědomíme, že v téže době v mnoha oblastech SSSR byl hlad a nedostatek zboží.
Jednání o Marshallově plánu, který byl oficiálně nazván Program evropské obnovy (European Recovery Program - ERP), byla zahájena v Paříži za účasti 16 států dne 12. 7. 1947. Jejich společný požadavek činil 29 miliard, americká vláda pak předložila Kongresu žádost o částku 22,4 miliardy dolarů. Zákon byl schválen 3. 4. 1948 a předpokládal pomoc na čtyři roky. Rozdělování řídil Úřad pro hospodářskou spolupráci. 16. 4. 1948 účastnické státy vytvořily v Paříži Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), v létě téhož roku byla do této organizace zapojena i západní okupační pásma v Německu (Trizonie). Celkově bylo za čtyři roky z titulu Marshallova plánu rozděleno 13,36 miliardy dolarů v různé formě. Vedle toho ovšem západoevropské země obdržely další miliardy dolarů vojenské a technické pomoci v rámci dalších programů, vyvolaných rozvíjející se studenou válkou. Máme-li hodnotit Marshallův plán, lze na jedné straně konstatovat, že byl nutnou pomocí pro rozvoj Evropy a překonání důsledků války, byť díky okolnostem jen pro Evropu západní. Hospodářská rekonstrukce západní Evropy podle Marshallova plánu znamenala začátek kvalitativního převratu, zejména ve výrobních technologiích. Do běžného výrobního užití se dostalo mnoho nových technologií a materiálů užívaných v USA pro potřeby válečné výroby. Patřilo sem také zavádění nové výpočetní techniky (komputerizace) ve výrobní praxí. Západní Evropa se tak připojila ke druhé vědecké a průmyslové revoluci, která již probíhala v USA.
Tato pomoc podpořila západoevropské adresáty plánu nejen hospodářsky, ale přispěla též k politické stabilizaci. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že SSSR a další země východní Částí Evropy se od účasti odvrátily, došlo de facto k jasnému oddělení zemí do sfér vlivu, které se vytvořily na linii postupu spojeneckých vojsk na konci války. Naproti tomu v SSSR a zemích, které mu byly mocensky podřízeny, došlo k technologickému a vědeckému regresu a k tomu, že fakticky celá východní Evropa nezachytila tento nový trend. Poválečná rekonstrukce tu proto probíhala na základě starých technologií a růstu dosahovala především extenzívní cestou. Rozvoj nových vědeckých poznatků se navíc silně omezoval na sféru vznikajícího vojensko-průmyslového komplexu.
Zdroj: magazin Integration 8/2008

Počátky studené války 1945-1949
28. Srpen 2011

Při objasnění vzniku sovětského bloku je nutné se alespoň stručně zabývat vývojem mezinárodních vztahů, které byly v období 2. poloviny 40. let charakterizovány rozpadem protifašistické koalice. Právě na postupném růstu konfrontace mezi vedoucími velmocemi je možné sledovat formování spojeneckých koalic nových, které se vytvářely kolem obou protagonistů světového vývoje - SSSR a USA. Vnitřně můžeme toto období přechodu od spolupráce ke konfrontaci v poválečném období rozdělit na dvě etapy: první - do roku 1947, charakteristickou sílícími signály studené války ve vzájemných vztazích mezi velmocemi, a druhou - od roku 1947, kdy došlo k významným politicko- mocenským akcím, které znamenaly ve svých důsledcích rozdělení Evropy a posléze Evropy i světa na dvě politicky, hospodářsky a nakonec i vojensky od sebe oddělená seskupení států.
První signály studené války se objevily po nástupu H. S. Tru- mana do čela USA, tedy v situaci, tedy válka v Evropě byla vítězně u konce a zbývalo společně vyřadit japonsko. Na pořad dne se stále důrazněji dostávala otázka poválečného uspořádání a vztahů mezi spojenci. Postoj USA ovlivnily i ty vnitropolitické síly, které nesouhlasily s Rooseveltovou politikou vůči SSSR a vyvíjely silný tlak na nového prezidenta. Byli to především činitelé Republikánské strany (např. senátor Vandenberg nebo J. F. Dulles), kteří pokládali moc USA za natolik silnou, aby nemusela nadále přihlížet rozšiřování sovětského vlivu. Jistou podporu nacházely tyto kruhy na konci války v politice W. Churchilla a jeho snaze proniknout co nejdále do střední Evropy a soutěžit tak svým vlivem se Sověty.
Nejvyšší spojenecké velení v čelo s gen. Eisenhowerein se vsak drželo dohod, uzavřených již dříve se SSSR o průběhu závěrečných vojenských operací. Byl to také Churchill, který již 12. května 1945 v dopise Trumanovi hovořil o „železné oponě” napříč Evropou na linii Lübeck
- Terst, což byla čára dotyku sovětských a spojeneckých vojsk v Německu. Krátce před Postupimskou konferencí se vojska stáhla do původně dohodnutých okupačních pásem, analogicky v Berlíně do stanovených sektorů. Na konferencí v Postupimi byla dohodnuta obdobná operace rozdělení pásem v Rakousku a ve Vídni obsazené sovětskými vojsky. Stalin si byl dobře vědom své výhodné pozice, proto také na územích, která dobyla a osvobodila sovětská vojska, postupoval velmi tvrdě a neústupně.
Určité náznaky nového přístupu k SSSR po nástupu H. S. Trumana do úřadu prezidenta se objevily již při jeho prvém jednání s ministrem zahraničí V. M. Molotovem 23. 4. 1945 ve Washingtonu. Sám Truman později ve svých pamětech uvedl, že si „byl jíst, že Rusko bude rozumět pevné, rozhodné řeči a činům mnohem lépe než diplomatickým žertům“. Předmětem diskusí bylo složení polské vlády, které se vyjasnilo spolu s mi problémy teprve po zprostředkovací misi H. Hopkinse u Stalina v Postupimi.
Hopkins také řešil v Moskvě 10. 5. 1945 náhlé přerušení dodávek zboží a materiálů z USA (na základě zákona o půjčce a pronájmu) bez předchozího upozornění sovětské strany. Americká vláda také dlouho neodpovídala na žádost SSSR o poskytnutí dlouhodobého úvěru na poválečnou rekonstrukci země a úvěr nakonec poskytnut nebyl.
USA a Velká Británie obviňovaly Sovětský svaz z nedodržování závazků a vlastního výkladu podepsaných dohod. Nemluvíme-li již o zmíněných problémech kolem Polska, šlo hlavně o sestavení demokratických vlád a svobodné volby v zemích, okupovaných sovětskou armádou, což se projevilo o něco později při dlouhých jednáních v Radě ministrů zahraničních věcí tří (později pěti) velmocí o přípravě mírových smluv s tzv. satelity. Rovněž přístup k řešení problémů spojených se správou a budoucností okupovaného Německa byl stále rozdílnější a vedl nakonec v roce 1947 k ukončení činnosti Rady ministrů a k rozdělení Německa. Prvým výrazným signálem změněné situace v poválečných vztazích spojenců byl projev vůdce britské opozice W. S. Churchilla ve Fultonu (Missouri, USA) za přítomnosti prezidenta H. S. Trumana dne 6. 3. 1946. Churchiil ve své řeči žádal vytvoření „bratrského sdružení anglicky mluvících lidí, tj. zvláštních vztahů mezi Britským společenstvím a impériem a Spojenými státy“, které by zajistily nejen rostoucí přátelství a vzájemné porozumění, ale i pokračování upřímných vztahů i ve vojenství tak, aby byla zajištěna vzájemná bezpečnost. Proč požadoval tato opatření? Protože: (…) „padl stín na scénu, doposud osvětlenou spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co Sovětské Rusko a jeho mezinárodní komunistická organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou limity, jsou-li jaké, jejich rozpínavých tendencí… Chápeme potřebu Rusů zabezpečit se na svých západních hranicích proti jakémukoli opakování německé agrese. Především vítáme časté, trvalé a rostoucí styky mezi ruským národem a našimi národy na obou stranách Atlantiku … Od Štětína na Baltiku po Terst na Jadranu byla spuštěna železná opona přes celý kontinent ( … )“. Byl to projev, který se rozletěl po celém světě a termín „železná opona“ se stal symbolem nové evropské reality.
Tato kritika Sovětského svazu byla oprávněná, protože po skončení války Stalin podnikl řadu energických kroků k omezení všech kontaktů své země se Západem a ostatním světem vůbec. Potlačování lidských práv v SSSR bylo na denním pořádku a neustále rostlo. Dnes je známo z různých, později uveřejněných pamětí a dokumentů, že Stalin ve svých koncepcích obnovy Sovětského svazu přednostně počítal i s možností války. Hovořil o tom již v roce 1945 s Jugoslávci a k těmto závěrům došel také pracovník amerického velvyslanectví v SSSR a pozdější velvyslanec v téže zemi George Kennan ve své alarmující analýze, kterou zaslal do Washingtonu v únoru 1946.
Postoj USA k Churchillovu projevu nebyl ovšem zdaleka tak jednoznačný, jak se dříve tvrdilo. Na jaře roku 1946 stále ještě přetrvávalo dosti silné povědomí spojenecké spolupráce se SSSR za války a můžeme říci, že prezident Truman přes řadu svých tvrdých vyjádření na adresu SSSR a komunismu nechtěl akceptovat úplnou roztržku, prosazovanou republikánskými kruhy, které v protisovětské kampani argumentovaly atomovým monopolem a jeho použitím. S touto koncepcí a v tomto období nechtěly USA veřejně vystoupit, i když zřejmě kalkulovaly. Tzv. Baruchův plán, který se projednával v OSN v letech 1946-1947, měl na mysli vytvoření samostatné atomové kontrolní agentury. Byl Sovětským svazem odmítnut, protože požadoval v době amerického monopolu úplnou kontrolu jaderného průmyslu, těžby uranové rudy a jejích zásob. To bylo v této době z hlediska zájmů SSSR nepřijatelné, a proto požadoval provádění této kontroly v rámci mezinárodní organizace podřízené OSN s tím, že rozhodování mělo příslušet Radě bezpečnosti. Sovětské vedení pokládalo logicky likvidaci atomového monopolu USA za prvořadý strategický úkol, zvláště když příčiny vzájemné nedůvěry mezi velmocemi rostly. I když se o stavu výzkumu atomových zbraní, respektive základního výzkumu v oboru jaderné fyziky v SSSR mnoho nevědělo, bylo jasné, že se na této záležitosti usilovně pracuje. Všechna zařízení byla předmětem nejvyššího státního tajemství. Základy atomového průmyslu vznikaly z nesmírného utrpení desetitisíců lidí, vězněných v táborech NKVD. SSSR odmítal tato pracoviště zpřístupnit mezinárodním kontrolním komisím. Vědeckému týmu, vedenému akademikem Kurčatovem, se podařilo v prosinci 1946 úspěšně provést první řetězovou reakci a rok nato uvést do provozu první, byť výzkumný, atomový reaktor. Ministr zahraničních věcí V. M. Molotov v projevu k 30. výročí bolševické revoluce v listopadu 1947 pak oznámil, že pro SSSR tajemství atomové pumy již dále neexistuje.
Ještě dříve, než se studená válka dostala do obrátek (tj. v letech 1946-1947), se odehrálo vyčerpávající, ale nakonec úspěšné závěrečné jednání o mírových smlouvách s bývalými spojenci fašistického Německa v Evropě. Neznamenalo to, že by došlo k nějakému smíru mezi velmocemi, vždyť právě kvůli vzniku dalších rozporů především v otázkách týkajících se Německa, ukončila v prosinci 1947 svou činnost Rada ministrů zahraničních věcí. Příprava mírových smluv byla mj. na programu sedmi konferencí ministrů zahraničí, nehledě na různá bilaterální jednání mezi velmocemi. První dvě konference se konaly již v roce 1945 v Londýně. První se sešla v září jako ustavující schůzka pěti ministrů zahraničních věcí krátce po kapitulaci Japonska. Již zde došlo k řadě rozporů, protože západní velmoci obvinily Sovětský svaz, že v okupovaných zemích nedodržel usnesení z Jalty tím, že sice přijal do spojenecké komise zástupce poražených východoevropských zemí, ale jako nerovnocenné partnery co do možnosti rozhodování o vlastních osudech. Faktem ovšem je, že ze strany západních spojenců došlo k naprosto stejnému postupu v případě Japonska a Itálie. Příprava smluv po této schůzce tak zůstala bez většího pokroku.
Druhá schůzka se konala v prosinci 1945 v Moskvě, kde se vzhledem k předcházejícím různým bilaterálním jednáním určitým způsobem pokročilo kupředu. Byly dohodnuty zásady mírových smluv s Finskem, Itálií, Bulharskem, Maďarskem a Rumunskem. Kromě toho na této konferenci ministrů zahraničních věcí došlo k dohodě o Spojenecké radě pro Japonsko, o Komisi pro Dálný východ, o sovětsko-americké komisi pro Koreu a o stažení vojsk USA a SSSR z Číny. Otevřena zůstala otázka italských reparací a dohody o Terstu, na níž byla zainteresována Jugoslávie. Pokroku v mírových smlouvách bylo dosaženo především proto, že Sovětský svaz umožnil určité přeskupení a doplnění ve vládách Bulharska a Rumunska. Dosažený kompromis se však stal po návratu státního tajemníka USA Byrnese domů předmětem kritiky za to, že ponechal zásadní vliv v těchto zemích Sovětům a připustil porušení Jalty.
Další dvě konference Rady ministrů se konaly v dubnu a červnu 1946 v Paříži. I když to bylo po Churchillově projevu ve Fultonu (což se na konferenci projevilo především požadavkem na prodloužení okupačního režimu v zemích východní Evropy, se kterými měly být smlouvy podepsány, což Sověti odmítli), dosáhlo se na jednáních dalších dílčích kladných výsledků. Tak byly zahájeny první kroky k řešení situace v Rakousku, dále Sovětský svaz oznámil dohodu o odsunu sovětských vojsk z Íránu. Nesmiřitelné však zůstávaly rozpory v názorech na politiku velmocí v Německu a na statut Terstu v rámci mírové smlouvy s Itálií. Ministři však dospěli k zásadní dohodě o svolání mírové konference na únor 1947 do Paříže. Dokazovalo to, že zbylé dílčí problémy mohly být do té doby vyřešeny - což se také stalo na setkání ministrů zahraničí v prosinci 1946 v New Yorku.
Mírové smlouvy s bývalými spojenci fašistického Německa ve druhé světové válce byly podepsány zástupci 21 států na mírové konferenci v Paříži dne 10. 2. 1947. Smlouvy vstoupily v platnost 15. 9. 1947 a je možno je pokládat za úspěch poválečné politiky spojenců, i když na druhé straně šlo o poslední akt v duchu spojenecké spolupráce. Ve druhé polovině roku převážila ve vzájemných vztazích studená válka. Mírová smlouva s Finskem potvrdila finské hranice z 1. 1. 1941 s výjimkou Pečengy (Petsamo), která připadla SSSR, a stanovila reparace ve prospěch SSSR. V případě smlouvy s Itálií došlo k úpravám hranic ve prospěch Řecka (Dodekaneské ostrovy), Jugoslávie (Istrie, část Julské Krajiny, Rijeka a Zadar), Francie a Albánie. Itálii byly odebrány kolonie, které vzala pod správu OSN, omezil se početní stav italské armády a byly uloženy reparace ve výši 360 miliónů dolarů. Terst s okolím obdržel statut svobodného města, protože se velmoci na jeho budoucnosti nedohodly. Zůstal prozatím obsazen silami Jugoslávie, USA a Velké Británie až do roku 1954, kdy došlo k dohodě mezi Itálií a Jugoslávií, na jejímž základě město a přístav s většinou italského obyvatelstva připadly Itálii a okolí se slovinským obyvatelstvem Jugoslávii. Vojska USA a Velké Británie v témže roce odešla.
Smlouva s Maďarskem zrušila platnost vídeňských arbitráží z roku 1938 a 1940, a tím stanovila současné hranice. Dále byly stanoveny reparace ve výši 200 miliónů dolarů a počet ozbrojených sil snížen na 50 000 mužů. Rumunsko mělo rovněž smlouvou upraveny hranice zrušením arbitráže z roku 1940 a potvrzením hranic se SSSR a Bulharskem z 28. 6. 1940. Reparace byly stanoveny ve výši 300 miliónů dolarů. Bulharsku byla potvrzena hranice s Rumunskem k 28. 6. 1940, armáda se snížila na 55 tisíc mužů a stanovila se platba reparací Jugoslávii ve výši 25 miliónů dolarů a 45 miliónů dolarů Řecku.
Problematika mírových smluv nebyla v této době jediným momentem, který se na Balkáně projevil. V tomto období probíhal důležitý vnitropolitický boj v Řecku. V roce 1944 se na celém území rozhořel silný protifašistický partyzánský odboj, v němž významnou složku představovala levice z komunistů. Kromě toho existovaly odbojové síly občanské a monarchistické, řízené emigrační vládou v Káhiře. Mezi oběma odbojovými organizacemi postupně narůstalo napětí, které v osvobozených oblastech přecházelo v občanskou válku. Protože levice byla stále silnější, projevil Churchill obavy a při své návštěvě v Moskvě na podzim 1944 nadhodil, jak uvádí ve svých pamětech, J. V. Stalinovi otázku poměru sil v jednotlivých zemích na Balkáně mezi vlivem Británie a Sovětského svazu. V Řecku žádal Churchill pro Velkou Británii 90 % vlivu a 10 % pro SSSR. V říjnu 1944 se v Řecku s cílem posílit vliv pravice vylodila britská vojska, která později zahájila boj proti silným levicovým silám. Výsledkem bylo posílení vlivu monarchistických sil a další eskalace občanské války. Z osvobozených území Bulharska, Jugoslávie a Albánie byla řecká levice podporována zbraněmi i materiálem, a to až do roku 1947, jedním z důsledků této podpory bylo to, že se z iniciativy západních velmocí odsunulo, přijetí Rumunska, Albánie, Bulharska a Maďarska do OSN až po podpisu mírových smluv.
Sovětský svaz, i když nevyvrátil ani nepotvrdil Churchillovo tvrzení o poměru sil, přece jenom svým přístupem k podpoře levicových sil Řecka dal jasně najevo, že tuto zemi pokládá za britskou sféru vlivu. Potvrdilo to i ostré jednání Stalina se stranickými činiteli Jugoslávie a Bulharska v roce 1945 i 1947, kdy je za podporu řecké levice tvrdě kritizoval. Britové, kteří v Řecku podporovali pravici, zjistili koncem roku 1946, že vzhledem k poválečnému stavu své ekonomiky na dlouhodobou podporu nemají. Proto požádala Velká Británie vládu USA, aby za ni podporu převzala. Výsledkem této žádosti bylo poselství prezidenta Trumana v Kongresu USA dne 12. 3. 1947, ve kterém požadoval hospodářskou a vojenskou pomoc pro Řecko a Turecko ve výši 400 miliónů dolarů. V případě Turecka se jednalo o to vyjádřit této zemi podporu proti tlaku, který na ni vyvíjel Sovětský svaz. Šlo především o sovětskou podporu ázerbájdžánské menšiny na tureckém území, dále pak o snahy revidovat smlouvy z Montreaux z roku 1936 o režimu plavby v úžinách mezi Černým a Středozemním mořem (Bospor a Dardanely).
Poselství prezidenta Trumana vstoupilo do historie jako Trumanova doktrína. Co bylo v projevu řečeno a co vyvolalo kritiku i souhlas ve světové veřejnosti? Projev byl formálně odpovědí USA na žádost Řecka a Turecka o pomoc. V řadě míst světa zněl velmi dramaticky jako nevyhnutelná obrana svobody a varování světa před nástupem totality: „Národům několika zemí světa byl nedávno vnucen totalitní režim proti jejich vůli. Vláda Spojených států soustavně vystupovala proti nátlaku a zastrašování v případech porušování Jaltské dohody v Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Musím rovněž prohlásit, že v řadě ostatních zemí je vývoj obdobný (…) Věřím, že politikou Spojených států musí být podpora svobodných národů, které odolávají pokusům o porobení ozbrojenými menšinami nebo vnějším nátlakem … musíme pomáhat svobodným národům vyřešit si vlastní osud svou vlastní cestou… naše pomoc by měla být přednostně pomocí hospodářskou a finanční, která je nezbytná pro hospodářskou stabilitu a spořádaně politické procesy“. Porovnáme-li dnes již publikované americké diplomatické dokumenty z roku 1946, jejichž autorem byl George Kennan a ve kterých varoval před politikou sovětského vedení, s poselstvím prezidenta Trumana z března 1947 a statí v červencovém čísle amerického časopisu Foreign Affairs z téhož roku, podepsanou „Mr X“, což nebyl nikdo jiný než opět G. Kennan, zjistíme, že zde byla vlastně vypracována jakási platforma určitého zadržování vlivu komunistické ideologie a politiky. Po dvaceti letech sám G. Kennan ve svých pamětech dochází k názoru, že jeho varovná analýza „O sovětském chování“, napsaná již před prezidentovým poselstvím, nebyla pochopena a byla v podstatě zneužita, a to zvláště ve vojenské oblasti. Šlo především o stránku vysloveně vojenského zadržování, které vůbec neměl na mysli. Co vyvolalo v život uvedené statě a nakonec formulace prezidenta Trumana, které jsme citovali? Byl to zřejmě důsledek poválečných poměrů, kdy rozvrat, bída a hlad se projevily v mnoha zemích v sociálním napětí, které spolu s přímým působením sovětských armád a vlastní politikou levice vytvářely podmínky pro rozmach vlivu komunistické ideologie a ve východní Evropě přímo komunistického systému, nazvaného „lidová demokracie“. A tak vedle zemí přímého sovětského vlivu, tj. Polska, Rumunska, Jugoslávie, Maďarska, Bulharska a Československa, je nutné vidět též velké volební úspěchy a vliv komunistických stran v zemích západní Evropy, které měly zastoupení, byť menšinové, ve vládách ve Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku, Norsku, Dánsku, Finsku, Rakousku a na Islandu, přičemž ve Francii získaly ve volbách 26,5 % hlasů, v Itálii 19 % hlasů.
Teoretické statě G. Kennana a projevy prezidenta Trumana spolu s projevy představitelů Státního departmentu - D. Achesona v Clevelandu a státního tajemníka George Marshalla dne 5. 6. 1947 na Harvardově univerzitě, kde přednesl návrh na hospodářskou pomoc Evropě, tvořily ucelený základ všeobecné doktríny zadržování, jak nazvali ve všech vědeckých, publicistických i politických pracích jejich američtí i zahraniční autoři politiku tohoto období.

Zdroj: magazin Integration 7/2007

Budování základů sovětského bloku (1944 - 1949)
28. Srpen 2011

Výsledky druhé světové války v Evropě

Druhá světová válka se svým průběhem a svými důsledky stala významným mezníkem ve světových dějinách. Zasáhla doslova do života všech národů světa. Byli do ní zapojeni lidé ze 70 států, přičemž vojenské operace bezprostředně probíhaly na území 40 států. Válka přinesla nezměrné utrpení širokých vrstev obyvatelstva a značné škody materiální, duchovní a kulturní. Celkově jsou lidské ztráty odhadovány na 58 milionů mrtvých a 35 miliónů zraněných. Celkové škody na majetku se odhadují ve výši 4 000 miliard dolarů.
Válka změnila podstatně politickou mapu světa a mocenské poměry mezi velmocemi. Jestliže před válkou se počítaly k velmocem USA, Velká Británie, Německo, Francie a Japonsko, pak po válce došlo k výrazné změně. Do popředí se dostaly USA a SSSR, za nimi se pak s určitým odstupem udržely Velká Británie a Francie, zatímco porážka ve válce vyřadila a v podstatě ochromila Německo a Japonsko. Spolupráce demokratických velmocí se Sovětským svazem za války existovala a prakticky teprve první měsíce po válce ukázaly, že se v mocenském spektru vynořily dvě soupeřící supervelmoci, které se staly na dlouhou dobu rozhodujícími činiteli bipolárního vývoje světa. Tento vývoj ovlivnil také vazby mezi mocnostmi a koloniemi. Nejdříve došlo k oslabení těchto vztahů v případě koloniálních mocností, jakými byly Velká Británie a Francie a v pozdějším období se úplně politicky osamostatnila většina koloniálních zemí v Africe a Asii. Vlivem ekonomického postavení po válce získaly Spojené státy v těchto zemích výrazný vliv a prakticky nahradily své oslabené konkurenty. Rovněž SSSR v důsledku své vojenské síly a sociálně politických změn ve světě získal po válce mnohem větší politický vliv, ať již ideologický nebo vojenský, než předtím. Nešlo jenom o střední a východní Evropu, ale také o asijské země, kde zvláště vztahy s Čínou na konci čtyřicátých let spolu se získáním atomové pumy posílily jeho pozici druhé supervelmoci.
Poválečné postavení USA a SSSR bylo dáno také mírou jejích účasti na porážce fašisticko-militaristického bloku. Vedoucí osobností, která podstatné pomohla upevnit vztahy mezí velmocemi, byl prezident USA F. D. Roosevelt. Značné výhrady k sovětskému postupu měl britský předseda W. S. Churchíll. Sovětský svaz reprezentoval J. V. Stalin, kterému se zástupci Západu snažili právě v zájmu vyhrání války v řadě požadavků vyhovět. To se osudově promítlo do poválečného vývoje východní Evropy, z níž se Západ fakticky stáhl.
Tato spojenecká koalice si vytkla za cíl nejen vyhrát válku, ale také připravit poválečné uspořádání světa. Velká trojka (USA, Velká Británie, Sovětský svaz) se za války sešla poprvé v Teheránu od 28. 11. do 1. 12. 1943. Projednávala strategií vítězného postupu proti mocnostem osy Berlín - Řím - Tokio, ale též společné zajištění míru. Byla tu nastolena nejen otázka koordinace postupu na frontách a především sovětský požadavek otevření druhé fronty v západní Evropě, ale též poválečné uspořádání v Německu a problematika hranic Polska a SSSR. Spojenci tu bez vědomí polské exilové vlády schválili posun polské východní hranice z linie stanovené rižským mírem v roce 1921 na tzv. Curzonovu linii. V roce 1944 se pak konala řada spojeneckých konferencí odborníků, které měly za úkol připravit poválečné uspořádání světa. Problematika světového hospodářství byla v červenci 1944 na pořadu konference v Bretton Woods (USA), na níž byly položeny základy Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro obnovu a rozvoj. V Dumbarton Oaks v USA se od srpna do října 1944 jednalo o přípravě nové mezinárodní organizace, která by nahradila bývalou Společnost národů.
Další významné jednání Velké trojky se konalo v únoru 1945 v Jaltě na Krymu v SSSR. I tady byly projednány aktuální otázky koordinace vojenských operací v závěru války v Evropě, bylo dosaženo dohody o podmínkách účasti SSSR ve válce proti Japonsku se záměrem urychlit jeho porážku. USA předpokládaly, že vzhledem k rozsáhlosti pacifické oblasti, síle japonských vojsk v severní Číně (Mandžusko) a fanatičnosti japonských vojáků v obraně vlastního území by se válka v Pacifiku mohla protáhnout až do konce roku 1946. Proto byl také zájem o účast SSSR ve válce, i když k ní mohlo dojít až tři měsíce po kapitulaci Německa v Evropě. Dále byla představiteli tří velmocí znovu potvrzena zásada bezpodmínečné kapitulace Německa i Japonska vůči všem spojeneckým velmocem, které odmítly případné nabídky na separátní jednání o míru. Takové pokusy se totiž z německé strany již projevily. Ostatní projednávané otázky již souvisely s poválečným uspořádáním v Německu - byla stanovena okupační pásma a předběžně vytyčena linie dotyku spojeneckých armád ve střední Evropě. Byly projednány principy společného postupu zřízením Spojenecké kontrolní komise se sídlem v Berlíně, v níž se počítalo též s účastí Francie, pro kterou mělo být vyčleněno rovněž zvláštní okupační pásmo. Diskutovalo se o principech rozdělení reparací, na kterých měly zájem přede vším SSSR a země fašistickou agresí postižené.
Významné usnesení bylo přijato o svolání ustavujícího zasedání nové Světové organizace spojených národů, které se sešlo 25. 4. 1945 v San Francisku. Zúčastněny tu byly státy, které podepsaly Atlantickou chartu a vyhlásily válku fašistickým mocnostem do 1. března 1945. Právě na jaltské konferenci Velké trojky došlo k dohodě o způsobu hlasování v Radě bezpečnosti, kterou mělo tvořit pět stálých členů - USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína - s právem veta, aby byla zajištěna jednomyslnost velmocí v zásadních otázkách. Konference v San Francisku schválila 26. 6. 1945 za účasti 51 delegací základní dokument vzniklé Organizace spojených národů - Chartu OSN, která po ratifikaci jednotlivými členy vstoupila v platnost 24. 10. 1945.
Důležitost jednání o nové mezinárodní organizaci byla v tom, že členové Velké trojky si byli jednak vědomi významu této organizace, jednak měli před očima osudy bývalé Společnosti národů, do které např. USA po návratu prezidenta Wilsona z Evropy v roce 1919 nevstoupily. Proto byl ustavení OSN pokud možno za války přikládán takový význam, čemuž odpovídala i snaha o vyřešení všech názorových rozporů, které se objevovaly. Právě v Jaltě bylo přislíbeno sovětské delegaci, že se počítá s členstvím Ukrajinské a Běloruské sovětské republiky v této organizaci a s jejich zastoupením samostatnými delegacemi. Šlo tu také o mezinárodní uznání obětí, jakým byly obě republiky ve válce vystaveny, ale Stalin usiloval především o to, aby SSSR měl v OSN více hlasů a vyrovnal se tak svým partnerům, resp. protivníkům. Měl přitom na mysli na jedné straně přístup latinskoamerických států, které jednoznačně podporovaly USA, jednak britská dominia, která byla v nové organizaci rovněž zastoupena samostatně. Velká část diskusi na konferenci v Jaltě byla vzhledem k blížícímu se konci vojenských operací na evropském kontinentě věnována otázkám poválečného uspořádání v Evropě, včetně takových problémů, jako bylo složení polské vlády a otázka polských hranic, situace v Jugoslávii, svobodné volby v těchto zemích, politický vývoj v osvobozených zemích a případná pomoc ze strany tří velmocí. Toto bylo obsaženo ve zvláštním „prohlášení o osvobozené Evropě”. Představitelé tří velmocí „prohlašují společně, že se navzájem dohodli uvádět v soulad politiku svých vlád v přechodném období politické nestálostí v osvobozené Evropě, kdy budou napomáhat národům, osvobozeným z nadvlády nacistického Německa i národům bývalých satelitních států Osy v Evropě, aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy”.
Často se tvrdí, že v Jaltě došlo k jakémusi rozdělení Evropy na sféry vlivu. Ve skutečnosti bylo v souvislosti s představou, že Velká trojka udrží svou úzkou spolupráci i po válce rozhodnuto, že každá z velmocí bude garantem míru a bezpečnosti oblasti, kterou je schopna mocensky ovlivnit. Pro východní Evropu byl touto mocností pouze Sovětský svaz. Za situace, kdy Stalin požadoval, aby se v zemích osvobozených Rudou armádou nedostávaly k moci režimy protisovětské, W. S. Churchill a F. D. Roosevelt s tímto požadavkem souhlasili. Bylo osudným nedorozuměním, že sovětská politika tím ve skutečnosti nechápala loajální sousedy, popřípadě spojence, ale satelitní režimy. Západ omezil svůj zájem o tento region na minimum a napomohl tomu, aby se východní Evropa stala sférou fakticky výlučné sovětské dominance.
Zde se dostáváme ke klíčové otázce, která ovlivnila poválečný vývoj a rozdělila později Evropu na dva protichůdné bloky - k rozdílnému výkladu a. realizaci spojeneckých usnesení. Tak např. v deklaraci o osvobozené Evropě a dalších dokumentech z jednání Velké trojky se hovořilo o tom, že veškeré teritoriální změny budou projednány a realizovány až po válce, v souvislosti s podpisem mírových smluv. To ovšem dodrženo nebylo. Především Sovětský svaz realizoval své požadavky de facto okamžitě poté, kdy Rudá armáda osvobodila příslušná území po přechodu sovětských hranic v Evropě. Jednalo se o hranice mezi Polskem a SSSR, kde J. V. Stalin trval na tom, že tato hranice je na tzv. Curzonově linii, která byla použita už ve smlouvě mezi SSSR a Německem v roce 1939. Dále došlo k začlenění části rumunského území, tzv. Bessarabie a Bukoviny do SSSR. Pokud šlo o území Podkarpatské Rusi, které patřilo Československu a bylo za války okupováno Maďarskem, bylo na základě smlouvy mezi CSR a SSSR připojeno k Ukrajinské SSR. Smlouva z 29. 6. 1945 pouze formálně potvrdila fakticky provedené přivtělení Podkarpatské Rusi pod názvem Zakarpatská Ukrajina k SSSR. Obdobně SSSR nečekal na mírovou smlouvu s Německem a předal ještě před skončením války v Evropě německá území, ohraničená řekami Odrou a Lužickou Nisou ihned pod správu Polska, i když s tím později na konferenci v Postupimi nakonec západní spojenci podmíněně souhlasili. Tím došlo k faktickému rozdělení Evropy do zájmových sfér, což potvrdilo i respektování dohody Churchilla se Stalinem o rozdělení vlivu na Balkáně ze strany SSSR (například vliv v Řecku). I když nebyly zveřejněny dokumenty, které by výslovně potvrzovaly nějaká ujednání o sférách vlivu a všichni jejich existenci popírali, lze z dalších jednání a vývoje jednoznačně soudit, že provizorium, určené demarkačními liniemi spojenecké okupace, vymezilo do budoucna hranici sfér vlivu. To se v detailech později projevilo např. při projednávání mírových smluv se satelity Německa, a to na jedné straně s Itálií, na druhé straně s Rumunskem, Maďarskem a Bulharskem.
Jaltská konference byla posledním mezispojeneckým jednáním, kterého se účastnil americký prezident F. D. Roosevelt. Po návratu z Krymu dne 12. 4. 1945 zemřel. Jeho nástupcem se stal dosavadní viceprezident H. S. Truman, jehož zkušenosti se zahraniční politikou byly mnohem menší a také podmínky, za nichž Truman nastupoval, byly již dosti odlišné. Válka v Evropě končila a jediným úkolem byla porážka Japonska. Také vnitropolitické izolacionistické tlaky se v USA projevily po Rooseveltově smrti mnohem silněji než za jeho života a jejich reprezentanti kritizovali Rooseveltovu politickou koncepci, zvláště snahu o poválečnou spolupráci se SSSR, přičemž ji celkem oprávněně vinili z podílu na rozdělení Evropy. Těmto náladám v dílčích otázkách podlehl i nový prezident, který přitvrdil politiku vůči SSSR, i když si ovšem až do července 1945 byl vědom toho, že potřebuje Sovětský svaz k porážce Japonska. Vlastnictví a užití atomové bomby mělo později mimo jiné negativní vliv na spojenecká jednání mezi USA a SSSR, znamenalo postupné ochlazení vztahů mezi oběma velmocemi a zahájilo období, které vstoupilo do historie jako „studená válka“.
Vzhledem ke skončení válečných operací na evropském kontinentě vznikla nutnost dokončit, upřesnit a realizovat dohody o poválečných otázkách, o kterých se jednalo mezi třemi velmocemi. To bylo úkolem třetí - Postupimské konference, která se konala od 17. 7. do 2. 8. 1945 za přítomností J. V. Stalina a V. Molotova za SSSR, H. S. Trumana a J. Byrnese z USA a W. Churchilla, A. Edena, Cl. Attleeho a E. Bevina za Velkou Británií. Složení britské delegace ovlivnily všeobecné volby v zemí, které se konaly 5. 7. 1945. Po překvapivém vítězství Labour party byla jmenována nová britská vláda 25. 7. za vedení C. Attleeho, který se také vrátil do Postupimi se svým ministrem zahraničí E. Bevinem na druhou část konference. Především byla konstituována Rada ministrů zahraničních věcí, v níž působili představitelé pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se záměrem připravit mírové smlouvy se satelity Německa. Významné závěry byly přijaty v otázce správy poraženého Německa formou politických a hospodářských zásad. I když nevznikla ústřední německá vláda, předpokládalo se zacházení s okupovaným Německem jako s jedním politickým i hospodářským celkem. Cílem tohoto postupu bylo, aby německý stát nemohl ohrožovat znovu mír v Evropě i ve světě a aby byl pod kontrolou. Tomu měly sloužit zásady čtyř D - demokratizace, denacifikace, demilitarizace a dekartelizace. Správu převzala Spojenecká kontrolní komise v Berlíně, složená ze čtyř velitelů okupačních pásem. Byly dořešeny podmínky a výše reparací, které mělo Německo platit dodávkami zařízení a zboží, rozhodlo se o potrestání válečných zločinců, rozdělení německého válečného a obchodního loďstva, vyřešily se některé otázky, týkající se hranic Polska na Odře a Lužické Nise včetně předání tohoto území do správy Polska. Většina východního Pruska a přístav Královec (Kaliningrad) byly připojeny k SSSR. Do závěrečného protokolu bylo též zahrnuto ustanovení o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Z hlediska dalšího vývoje v Evropě byla přijata důležitá usnesení o polské problematice, kde vedle hranic a předání správy německých území Polsku byla nejdůležitější dohoda tří velmocí o nové polské vládě a svobodných volbách v Polsku ve smyslu jaltských jednání. Před podpisem mírových smluv se Velká trojka zabývala prací spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku, otázkou naftových zařízení v Rumunsku, válečnou kořistí, problematikou válečných zločinců, černomořskými úžinami a evropskými vodními cestami (např. Dunajská komise).
V době, kdy končila konference v Postupimi, blížil se závěr války na Dálném východě. Dne 6. srpna 1945 americký bombardér svrhl atomovou bombu na japonské město Hirošimu. Dne 9. 8. 1945 vyhlásil SSSR válku Japonsku a zahájil operace v severovýchodní Číně - Mandžusku, Koreji a Sachalinu, přesně tři měsíce po skončení války v Evropě. Vše podle slibu, který dal spojencům na jaltské konferenci Stalin, a za podmínek, že SSSR získá určitá území a práva ztracená po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905 a po okupaci severovýchodní Číny Japonskem koncem třicátých let. Téhož dne byla shozena druhá atomová bomba na město Nagasaki. Následky obou jaderných výbuchů a nástup sovětských vojsk rozhodly o tom, že japonské vedení ukončilo válku a kapitulovalo, což císař vyhlásil 14. 8. 1945. Kapitulace byla podepsána 2. 9. 1945 na palubě americké bitevní lodi Missouri. Tímto aktem skončila druhá světová válka, jejíž závěr přinesl do mezinárodních vztahů nový faktor - jadernou zbraň.
Taková byla v souhrnu startovní čára, od které se začal rozbíhat poválečný život. V evropské oblasti se postupně formoval vedle západoevropského bloku též blok sovětský, tehdy označovaný jako lidově demokratický a později jako socialistický. Přesnější název je sovětský blok, protože jeho vývoj ukázal, jak byla vnitřní i zahraniční politika těchto zemí velmi úzce svázána se Sovětským svazem. Kromě toho systém, který tyto země postupně zaváděly, buď přímo sovětský vzor kopíroval anebo ho měl před očima jako cíl, ke kterému chtěl dospět, i protože se pro něj v poválečném období používal termín „lidová demokracie”. Lidovou demokracií se v této době označoval nepříliš přesně definovaný přechodný systém usilující o spojení tradice parlamentní demokracie (s jistými omezeními) s programem zestátnění klíčového průmyslu, bank a velkostatků. Zatímco pro komunisty představoval model lidové demokracie pouze politický nástroj a východisko k dosažení sovětského modelu socialismu, pro další politické strany, povolené v rámci poválečných vlasteneckých nebo národních front, šlo o konečný stav uspořádání společnosti. Vytváření sovětského bloku probíhalo postupně v letech 1944-1949. Do roku 1947 se dá ještě hovořit o poměrně liberálním stadiu utváření bloku z hlediska intenzity zásahů SSSR, a to ještě platí spíše v případě středoevropských zemí. Po roce 1947 můžeme sledovat rychlé vzplanutí studené války. V zemích střední a jihovýchodní Evropy byly postupně odstraňovány všechny zábrany jednoznačně prosovětského vývoje a na základě spojeneckého dvoustranného smluvního systému se do roku 1949 sovětský blok de facto plně konstituoval. Jeho vnějším znakem se stala činnost Informačního byra komunistických a dělnických stran na jedné straně a vznik Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1949 na straně druhé. V souvislosti s tím také došlo k postupnému omezování vztahů všech zemí bloku k západním zemím a jejich orientace se plně zaměřila na Sovětský svaz.

Zdroj: Integration 6/2007

Kam kráčí ČR, SR a svět
28. Srpen 2011

Od počátku 20. století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala dobu relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčného vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.
Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilostí, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých episodách a má je zpřeházené. Žije jednu episodu a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavý a nepochopitelný. Není jasné, zdali rozum člověka osvobozuje, nebo zdali činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však stále zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností.
Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dospívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky.
Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina. Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti, že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí.
Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.
Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke svému konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost jednotlivého člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovala zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, přidělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít, atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivizace vede ke krizi odpovědnosti - vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti.
Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.
Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loajalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.
Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě. Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa.
Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měl největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat.
Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.
Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe. Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje, stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

LIMITY MOŽNOSTÍ
Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jedince ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové tak i úrokové podobě.
Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídajícím válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.
V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné politické konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním - směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.
Volba tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala univerzálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní.
Všechny lidské vztahy se přetvářejí v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové určení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka - stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).
Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho ostatního zboží, který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem se doplňující metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může peníze podržet a čekat na výhodnější příležitost. Kromě toho nemusí čekat na místě. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.
Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží - jako zlato.
Oběh tedy představuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitost připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu představují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v theistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.
Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotou, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze představují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitečné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.
Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené od tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitálu, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však samy sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.
Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi, jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samostatné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nadvláda kvantity, která zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.
Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem - abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením - považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.
Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se se staly dvěma rozličnými pojmy.
Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.
Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají - nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení - s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.
Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.
Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 % veškerého světového oběživa.
Z knihy akademika Dolejšího “Analýza 17.listopadu”

Stav Československa před a po listopadu 1989
28. Srpen 2011

Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích státu a nepočítají s komunistickou vládou. Osvícenectví, renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní společnost, v níž vládnou odlišné principy.
Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné vzít za základ hlavní zjištění analýzy: československá občanská společnost je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné chápat příčiny současného stavu.
Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti.
Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním. Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a zvláště právem podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve velkoměstech. Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje ušetřeno a i když se komunistická moc lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si vytýčila heslo rovnosti, které pak převzaly dvě největší totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničení. Nedbání elementárního faktu nerovnosti vedlo ke strukturální desintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidí. Masová společnost konzumentů porušila hierarchii společenské struktury a přivedla k moci síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti, nahodilé většiny bez opravdového pověření.
Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového systému - náboženství, které bylo vytlačeno ideologiemi. Každá ideologie je scestná a vzbuzuje iluze, které jsou utopické. Připomínám to jako memento pro alternativu, uničit z demokracie, lidských práv a humanity oficiální ideologii československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takous šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik jim věřil - a výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět.
Žijeme v době masových stran a společností - Československo, KSČ ani OF nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a Československo do této kategorie patří) vždycky vznikají totalitní tendence, které ji mohou zničit - ne jenom komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv davů, dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a tlakům davů a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy podpisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnost. Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje.
V Československu se naprosto nedostává nezávislých skupin mezi rodinou a státem - to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy. Masová spotřebitelská společnost však nemůže vytvořit demokracii a demokracie vylučuje masovou společnost - je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Východisko, nasvědčující k převládajícímu náklonu k totalitě, je v akcentování významu hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF), což předznamenává preferenci atributů zesilování davových spotřebitelských tendencí ze strany OF.
To předznamenává rovněž politický náklon Havlova kabinetu a náznaky formace rekonstruovaného OF v povolebním období - tedy náklon akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční procedury (signál: forma útoku na dr. Bartoníčka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli podle potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to činila KSČ) popírá úctu k principům svobodné soutěže a veřejné diskuse jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů. Zejména dnešní OF, které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.
Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, co však v životě člověka nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím - a vláda tuto tendenci podporuje.
Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu i proti úplné manipulaci s jeho vědomím, dále rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci tento pohyb: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto životního kréda obyvatelstvo Československa silně zdegenerovalo.
Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na významu, rozšířil se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako je oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat - beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto prakticky neexistoval odpor proti komunistické vládě.
Spotřebitelský trend životního stylu se však setkává s faktem, že spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou každého přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot.
Proto také současná masová, průmyslová společnost, je společností výkonovou. Její princip zvyšování životního standardu je ve své realizaci podmíněn výkonným věděním, které se stalo náhradou vzdělání, nenahraditelným výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti. Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokroku, je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění a které mají díky svým pozicím a rolím moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně sociální struktury a norem, které jsou jejím nositelem, nebo které na základě prestiže mohou hrát vzorovou roli, jimiž udržují a určují normativně chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace - společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou - a to jsou právě dominující mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF). Důležité je, aby výkon byl skupinou uznáván. Pouze výkon doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikaci relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny nejsou omezeny na politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při každé příležitosti presentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch se často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář, vláda, parlament).
Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci. Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším.
V takto koncipované společnosti je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj byrokracie. Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie. Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoli diktaturu a zcela neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu.
Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho přitahuje, ale všechno si koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit. Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovýmito lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu.
Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní společnosti. Konzumní člověk, přeměněný ve zboží a prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa.
Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské víry. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje za svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních intelektuálů.
Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti.
Z potřeby zničení hodnot se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže Charty 77 a OF a jejich někdejší popularity.
Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které se projevuje cynismem, soustředěním se na úzký obor, jehož ovládnutí skýtá záruku úspěchu, a zanedbáním všeho ostatního. Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich jednání v minulém roce.
Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty - proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté. Zábavní průmysl spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností - včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký pohled. Tím se ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování. Pohled na film nebo na televizi není spojen s vlastní úvahou, jako kupř. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah ke světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova ke krizi knihy. Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autority než ve svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s neutěšenou hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky - jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc, nikoli právo - právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda.
Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li se samy sekularizovaným náboženstvím. Spotřebitelská veřejnost od nich vyžaduje jednoznačnost, kategoričnost, dogmatičnost a samospasitelnost. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí.
Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplnohodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých konstituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF.
Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít. Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I když propaganda není vždycky přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení. Naprostá okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční, zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejích službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje. Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné. V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické nemožnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací. Klasická demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii světa.
Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována budoucnost.

Z knihy Analýza 17.listopadu akademika Dolejšího

SJEDNOCENÍ EVROPY po 17.11. 1989
27. Srpen 2011

z analýzy akademika Dolejšího

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.
Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí mechanickou, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychické povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů.
Politická demokracie se 72 let ukazovala v Evropě neschopná vládnout svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována aprioristicky nebo ideově, není-li opodstatněna schopností evropských vůdců. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován (přirozeně, že alternativou není myšlena diktatura v žádné podobě).
Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.
Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů manipulovaných neevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy poskytne mimořádnou prémii politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí, cílem politiky světového míru nemůže být pouhé konsolidování státního systému mírovými smlouvami nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit statický mírový program dynamickým. Revize stávající koncepce prostého pacifického pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu reálné politické organizace Evropy. Otázka bezpečnosti souvisí bezprostředně s vládním problémem Evropy, a je to problém aktuální. Účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou vlastní odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních politických dějin 72 let soustavně zkreslovaných legendami.

ČESKOSLOVENSKO a EVROPA
Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.
Cílem 1. světové války bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce: internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy (v zámoří kolonie) ve světě a její podřízení kosmopolitním neevropským cílům.
K tomu účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.
V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské náboženské myšlení bylo rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobody, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších prostředků postupné pacifikace Evropy.
Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této ideje do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním to byla idea revoluční od samého počátku-likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení.
Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:
“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.” Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojena Bessarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. Předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na národnostní ideu, avšak důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu: “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”
Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promíšenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní závislosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.
Československý stát bez jakéhokoli raison d’étre byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81 % Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu, a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, a proto, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě, se velice záhy stalo nejvíce prosperující zemí střední Evropy. Bylo s to odvrátit balkanizaci střední Evropy a zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T. G. Masaryk byl s tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.
Poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference při zřizování ČSR, bylo zřídit vysoce vyvinutý soběstačný průmyslový stát bez ohledu na zásadu národnostní. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou, rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.
Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versailleský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nemajícím regulující princip tradice, špatně odolávajících bolševické propagandě a s nepatrnou nebo žádnou dějinnou závažností. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii, a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv klasických velmocí v Evropě byl však anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo učinit podřízený kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove-Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Evropa měla být dále zbavena kolonií, což bylo zapotřebí k rozpoutání okupačního úsilí v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerova vzpoura nacistickým Německem tyto záměry pozdržela a současně usnadnila jejich řešení po porážce Německa, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.
Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států bylo a bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací spolkové moci a jednotlivými lidmi, nazývanými zjednodušeně lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické a právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen duch podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševněným a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenská technika nemůže tento problém rozřešit. Ani na začátku 31. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané.
Tradiční evropské státy (Francie, Německo, Itálie, Rakousko apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.
Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomatem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomatem je vnucovaná domněnka, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou duchovní jednotou Evropy nebo zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usiloval bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávající ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s jasně vyhraněným charakterem může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.
Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, beze sporu právě svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národa na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace.
Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

II. - 2. MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI SJEDNOCENÍ
Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, exploatoval nezměrná území a počty obyvatel a odstranil heterogenitu z počátku 20. století. Nyní je jako nepotřebný odvoláván.
Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu.
Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti některých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly celý svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.
Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.
Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:
– potřeba konsolidace dobytých území v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila ze světové politické hry všechny ostatní rivaly,
– vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele. Konsolidační snaha se týká především Evropy a předpokládá se její zakončení politickým, vojenským a hospodářským sjednocením kontinentu. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA.
Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád stávajících států, zejména v západní Evropě. V rámci integrace EHS budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR-USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.
V rámci idejí demokracie, míru a humanity bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. Tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude moci usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocím garantováno, že žádná z tradičních evropských zemí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN.
Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směrován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze budou ze sjednocené Evropy směrovány především do Ruska.
Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Čínou a na Středním Východě, kde bude zbraňovat sjednocení arabských států a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.
Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných zemí Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a garantoval je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutím všech pomocí a podpor evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velikého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii). Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Proto bylo především nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a je pod jejich kontrolou, existuje vojensky silná Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však evakuuje z Ruska více než jeden milion židů a tato území potřebuje a tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky.
Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud pochází také japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny a do Evropy. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Lybii a Sýrii.
Americká kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem.
Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanské části Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko, atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael - Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (svým obyvatelstvem) protižidovské.
Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, králem filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto je jeho úloze přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté, nebo židé.
Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23. 1. 1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost a právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnil tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech své vlády proti vůli obyvatelstva.
Průnik mezinárodních souvislostí v politice V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa.
Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí hospodářský a sociální rozvrat, jehož cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je konvertibilita čs. měny. Zahraniční investoři a potenciální věřitelé vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií podniků, které se později zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory soukromých podnikatelů, investované do pořizování provozních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.
Tato varianta vedla k přesunu Waltra Komárka do rezervy pro dobu, kdy po zhroucení bude následovat druhá fáze reformy. Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto židů v Československu (o jejich vztazích ke KGB je u mnohých z nich snadné si učinit představu dosti snadno). Těmto lidem bude pak svěřen zahraniční (především židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky a společenství k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.) a které zaručují úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Balkán) s ostatní Evropou.
Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska. V období 1990-1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska však dojde později (asi za 5-8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát a stane se tímto příkladem pro ostatní žádoucí státy evropským politikem. Program liberalizace poměrů v Evropě bude pod záminkou humanity apod. vyvolávat volný pohyb obyvatelstva a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského - stanou se mezinárodními Evropany.
O hospodářský a finanční průnik k moci se pokusí zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistů, Charty a OF, zejména pak do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Jsou informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let participuje také sovětská KGB na Západě. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla rovněž ze strany StB předložena řadě herců a zpěváků, když byli verbováni v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálů byly už v této oblasti zřetelně detekovány. Participace na této nezjevné, neformální, ale faktické moci, je rovněž registrovanou motivací oddanosti celé řady funkcionářů OF.
Je velmi pravděpodobné, že registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto bází činnosti.
Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou mocí pečlivě skrytých subjektů moci. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cíli snadno ovladatelné sjednocené Evropy.
Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií.

17.11.1989: převrat…?
27. Srpen 2011

Z analýzy akademika Dolejšího:

Zpráva Komise FS pro vyšetřování událostí 17. 11. 1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinu studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřovací komise FS.
Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77. President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).
S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 - to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Dražské o smrti studenta, která se ukázala být desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.
Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17. 11. 1989, v němž je legenda korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá, spočívá v tom, že komise bude sestavena opět z lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády - Chartě vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by musela padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponsory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena.
Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratům. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývaných nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu (svaz bývalých komunistů z r. 1968), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu.
Politicky nosnou byla pouze Obroda. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20 DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectví. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval také Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu. Den 17. 11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studentstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov-Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.
Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:
a) Přibližně dvě hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi tři hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).
b) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.
c) Asi jednu hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domů od Pernštýna až k Národnímu divadlu.
d) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10.30 h. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovaných čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11.30 h. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13.45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla - tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení automobilu se zábranami. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet.
ÚNRA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat. Musel rovněž vědět, že její nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚNRA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚNRA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.
e) V odpoledních hodinách 17. 11. 1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo okamžitě paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.
Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale ústup komunistů do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizováni herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté.
Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86 % těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracovávána hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.

I. 3. OBČANSKÉ FÓRUM
Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho prohlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.
Vedením OF byli pověřeni výhradně kmenoví členové Charty 77. Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládá, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.).
Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty, protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.
Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazována komunisty (tzv. bývalými).
Proto je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčováni k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schéma, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ - jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.
Po 17. 11. 1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství. Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr vnitra Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.
V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci jakékoli potenciální opozice, která by mohla relativně vzniknout. OF bylo pod kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní klasické politické strany - bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, která by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor-duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním. Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí na straně KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akcí proti Bartoníčkovi, v níž se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartoníčkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akcí Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoliv opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizaci s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14 % mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně protikomunistickými) existuje celá řada.
Přibližně od března 1990,kdy v KC OF se začal objevovat vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli chartistů, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti. OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartoníček se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal.
Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje dvě třetiny hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasů pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1-1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.
Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nepokojům, možná povstáním, který by byl sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.
Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě.
Jedním z projevů této snahy je vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwarzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

I. - 4. KOMUNISTICKÁ STRANA
V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě politického převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.
Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění informovaností, kterou jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.
Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,5 milionu členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících s režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.
Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, které se z neznalosti chtěly postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti a k získání sympatií.
V prosinci 1989 byli všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM a FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z 23. 1. 1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.
Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rudé armády se zvláštním posláním.
Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo do listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.
Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nezpůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let.
Volby v červnu byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pořadníku kandidátů bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob. Všechny politické strany byly infiltrovány předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Ströbinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd.; stejně tak byl obsazen Havlův štáb a vedení OF).
Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto desorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí.
Zveřejnění symbiózy SSSR-USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi politického zápasu. Bez jejího definování není pravděpodobný úspěch účasti na něm.

Analýza akademika Dolejšího k 17. listopadu 1989
27. Srpen 2011

Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založením Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:
1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR.
2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, atd.).
3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo taktické zaměření k jejich osobní popularizaci, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.
4. Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.
5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, atd.).
6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád.
7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR - USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je viditelně patrné.
8. Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

CHARTA 77
Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech jako ku příkladu: František Krigel, Ladislav Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Pachman, atd.
Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v letech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaká vznikla po založení Charty 77, po 17. 11. 1989 a pro další situace, které jsou projektovány jako varianty.
Z téže zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob, ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních universitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán) na universitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány některé starší instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak kolem radia Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.
Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodní organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r. 1987 to bylo 13. odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen Rudolf Hegenbart.
Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu Charty 77, zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J. Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovala ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských lóží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejich prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinováni pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk, Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé funkcionáře Charty 77.
V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od FMV a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů.
Charta 77 byla od svého založení v r. 1977 koncipována jako zednářská lóže. Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1. 1. 1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ měla za účel na Chartu upozorňovat a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.
Přibližně od r. 1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, KGB, ministerstva zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady.
Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu zákona protizákonné (min. podle § 112 tr. zákona: poškozování zájmů republiky v cizině), nebylo proti vydavatelům nikdy zakročeno, jak v každém jiném případě bez výjimky odpovídalo praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během 24 hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.
Uvnitř Charty 77, VONS a ostatních jejích odnoží, působila rozsáhlá agentura StB. Na bázi II. a IX. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci pro Chartu 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na přípravu převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17. 11. 1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Vostárka (býv. náčelník kanceláře FMV Vejnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.). Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádka, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce).
Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17. 11. 1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace.
Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, atd. Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.
Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-KGB-CIA-Mosad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.
Charta 77 nedosáhla během svého 13tiletého působení žádného politického vlivu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistili kontinuitu se zaměřením Světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu - tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.
Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a jí založených odnoží mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století - kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.
Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému museu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.
Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (včetně VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).
Když se ministr vnitra dr. Sacher dostal v únoru a v březnu do styku s některými materiály, týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po šesti týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (Osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány Chartě (Uhl, Urban).
Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17. 11. 1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, I. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, R. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, J. Hájka, M. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, atd.
Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda” (Klub reformovaných komunistů z r. 1968 - politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí - Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Liehma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Schwarzenberského paláce ve Vídni.
Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná ke zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.

Dějiny médií
27. Srpen 2011

Knihtisk - vznik a rozvoj knihtisku spolu s renesancí postavilo lidstvo na začátek nové koleje, dochází k rozvoji vzdělanosti.

Další mezník jsou první periodické noviny, 200 let po vynálezu knihtisku, letáky, rozvoz dostavníky, začínají se rozvíjet fenomény které vytvořily podmínky pro to, co máme dnes.

Periodické publikace mají tyto charakteristiky:

1. Pravidelné vycházení
2. Mají zbožný charakter (je to zboží, je to za peníze, je z toho daň)
3. Mají informační obsah (nejsou to jen „pindy naší Mindy“, ale nesou informace)
4. Působí ve veřejné sféře (není to žádný vnitropodnikový bulletin)
5. Jeho publikum je jednak primárně městské, jednak světské
6. Jsou relativně svobodné (relativita je důležitá, nejsvobodnější je kniha, ale s novinami je to těžší)

Dalším mezníkem byl vznik Penypressu (???)

Potom přišel na konci 19. století objev filmu, tzn. fyziologické vlastnosti lidského oka které není schopno vnímat obraz rychlejší než 24 obrázků za sekundu …

Vývoj akceleruje, tzn. že se stále zrychluje.

Podíváme-li se na současný vývoj masových médií, najdeme celou řadu charakteristických rysů, tendencí.

Vypíchneme dvě, a to je konvergence a fragmentace.

Konvergence
Týž obsah lze šířit různými kanály. Tzn. natočí se film, ten jde do kina, pak se z něj udělá dvd nahrávka a jde to do obchodů a do půjčoven, je možné si to stáhnout přes modem, šíří se pozemními vysílači (které se teď mění z analogového na digitální) a dále se může šířit přes internet.

Fragmentace
Zmnožují se kanály. Ten individuální přístup k symbolickým obsahům zmenšuje rozdíly mezi jednotlivými médii.
Je to v podstatě tentýž jev nahlížený z druhého konce. Jestliže v konvergenci nás zajímá to, že jeden obsah lze šířit různými kanály, tak tento pohled nahlíží z opačného konce.

Nejdůležitější změny za poslední půlstoletí ve společnosti které mají vliv na rozvoj médií:

1. Internacionalizace (globalizace, vznikají nadnárodní firmy)
2. Informatizace (revoluce nul a jedniček, vzniká informační společnost, všechno je nahlíženo médii od rádia po internet)
3. Rozvoj postmoderní kultury

Symbolické obsahy mají dvojí charakter:

a) zboží
b) kulturní statek

Čtyři charakteristické rysy, jimiž se kontrolují a řídí média:

1. Kontrola obsahu z politických důvodů (zákon proti fašismu)
2. Kontrola obsahu z kulturních a morálních důvodů (zákaz pornografie, nejsvobodnější je tady kniha)
3. Kontrola infrastruktury z technických důvodů (např. rozdělování frekvencí pro rádiová vysílání, jsou předem geograficky a technicky dány, geograficky jsou limitovány výkonem vysílače, v rukou to má Rada pro rozhlasové a televizní vysílání)
4. Kontrola infrastruktury z ekonomických hledisek (měření reklamního podílu, měří se reklamní výkonnost periodik, měří se prodaný náklad – tzv. systém abc)

V některých zemích mají zákonem regulovanou distribuci denního tisku, je to pozůstatek fašismu (bylo potřeba po válce zajistit aby ideologie jako fašismus nezvedly znovu hlavu). Distributor v Německu musí ze zákona vzít do distribuce jakékoliv periodikum, které mu dodavatel nabídne.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa