»
S
I
D
E
B
A
R
«
Reklama
24. Září 2011

Když se řekne reklama, každému z nás se vybaví něco jiného. Může jít o billboardy, které jsou rozmístěny podél dálnice snad na každém padesátém metru, list papíru v novinách, ochutnávky potravin v obchodě nebo letáčky, které dostáváme do poštovní schránky. Tyto příklady nejsou ovšem zdaleka všechny typy reklamy.
Cílem mé práce je podat čtenáři informace o reklamě jako takové, jaké jsou její cíle, jak se stanovuje rozpočet reklamní kampaně, jak můžeme zjistit, zda byla reklamní kampaň úspěšná či nikoliv a dále se zamyslet nad tím, jak na nás vlastně reklama působí a zda na nás vůbec nějakým způsobem působí.
Reklamou rozumíme placenou formu neosobní masové komunikace. Jejím cílem je informování spotřebitelů a záměr ovlivnit jejich chování. Reklama může plnit ve stimulačním procesu různé úkoly. Podniky mohou jejím prostřednictvím dobře stimulovat prodej svých výrobků, zdravotní organizace varovat před škodlivostí kouření aj. Reklama se může zaměřovat na různé cílové skupiny, domácnosti, výrobní podniky, maloobchodní jednotky, sportovce, studenty. Může působit celoplošně na území celé republiky nebo lokálně. Informujeme jejím prostřednictvím o novém výrobku, stejně jako o činnosti některé instituce - propagujeme zdravý způsob života.
V okamžiku, kdy se firma rozhodne pro reklamu svých výrobků, měla by zpracovat reklamní plán. Součástí reklamního plánu by měly být cíle podnikové reklamy, stanovení finančního rozpočtu na reklamu, rozhodnutí o tvorbě sdělení a využití médií pro reklamu.

Cíle reklamy
První část reklamního plánu podniku je určení cílů, kterých se má jejím prostřednictvím dosáhnout. Podle účelu cílů, tj. zda-li slouží k informování, přesvědčování či připomínání, můžeme cíle rozdělit do skupin reklamních cílů s funkcí:
•informativní (informování zákazníků o novém výrobku, slevách atd.)
•přesvědčovací (dávat publicitu určité značce, podnítit zákazníky k rychlé koupi)
•připomínací (připomínat zákazníkům, kde si určitý výrobek mohou koupit anebo do kdy platí výhodná koupě)

Mezi hlavní cíle reklamy patří:
• tvorba silné značky – jak veřejnost vnímá určitý výrobek. Vychází z přímých zkušeností kupujících, z toho, co o něm slyšeli, četli nebo viděli na obrazovce televizoru. Častým cílem reklamy je, aby veřejnost byla o určité značce informována a aby si uvědomovala, jak značka může uspokojit její potřeby či přání a jaké jsou vlastnosti výrobku. Někdy je reklama zaměřena pouze na jeden výrobek (prací prášek, pojišťovací službu). Jindy na celou výrobní řadu (reklama na osobní automobily).
• zvýšení poptávky – firma chce prostřednictvím zvýšené poptávky po výrobku zvýšit tržby z prodeje. Při zvýšené poptávce po výrobku může případně zvýšit cenu. Zvýšení prodeje může znamenat i zvýšení tržního podílu podniku a jeho posílení vůči konkurenci.
• posílení finanční pozice – reklama účinně ukazuje a propaguje úspěchy podniku. Může přilákat nové investory, popř. pozitivně ovlivnit kurz jeho akcií na burze.
• vytváření pozitivní image – firma si může klást v reklamním plánu za cíl vytvoření dobrého obrazu v očích veřejnosti. Například zdůrazňováním skutečnosti, že vyrábí produkty, které jsou příznivé životnímu prostředí. Financuje některé charitativní programy, anebo je na špici světového technologického vývoje ve výrobě příslušného výrobku.
• motivace vlastních pracovníků – zaměstnanci rádi pracují pro firmu, která je všeobecně známa a uznávána. Reklama příznivý obraz existující o firmě a jejích výrobcích podporuje a ještě zvyšuje.
• zvýšení možnosti distribuce – jestliže se výrobek často objevuje v reklamě a je zákazníky požadován, více obchodů, někdy i netradičních, si jej objednává a prodává.

Zpětná vazba nám umožňuje zjistit naplnění stanovených cílů. V případě osobní komunikace (osobní komunikace představuje přímý rozhovor mezi dvěma nebo více osobami, kdy k hovoru může dojít osobně, tváří v tvář, po telefonu, prostřednictvím počítače apod. Výhodou této formy komunikace je okamžitá reakce příjemce a tedy i možnost ihned vyhodnotit zpětnou vazbu a přizpůsobit tomu další prezentaci, odpovědět na otázky, vysvětlit problémy, vyhodnotit skryté reakce na základě neverbálních projevů příjemce a získat jeho větší důvěru. Nevýhodou jsou relativně vysoké náklady a omezený počet lidí, které je možno takto oslovit), například formou osobního prodeje, tuto zpětnou vazbu přestavují otázky kladené zákazníkem, při neosobní komunikaci (neosobní – masová – komunikace znamená přenos sdělení velké skupině zákazníků v přibližně stejný okamžik a zahrnuje média, prostředí a události. K médiím řadíme různé tiskoviny, například noviny, časopisy a poštovní zásilky, dále rozhlas a televize, elektronická média v podobě videokazet, zvukových nosičů, webových stránek apod. a média obrazová, jako jsou billboardy, plakáty, světelné reklamy. Nákup zboží nebo služby může být stimulován prostředím, příkladem může být prostředí prodejny, kanceláře, hotelu, cestovní kanceláře apod. Událostmi mohou být různé společenské akce, jejichž cílem je předat sdělení vybraným cílovým příjemcům, například tiskové konference, slavnostní zahájení, sponzorování sportovních a kulturních akcí. Výhodou neosobní komunikace je oslovení velkého množství lidí, a to i geograficky značně rozptýlených, relativně nízké náklady na hlavu - ve srovnání s osobním prodejem - i možnost změnit zaměření podle situace na trhu a změny prostředí. K nevýhodám patří absolutní výše výdajů, nejistota, zda a kým je sdělení vnímáno, chybějící přímá zpětná vazba a tudíž nemožnost okamžitého působení). Je nutné uspořádat porealizační výzkum, který může být poměrně náročný zvláště v případě, kdy cílem komunikace je například zvýšit povědomí o značce.

Tvorba rozpočtu
Po určení základních cílů reklamy je nutné stanovit finanční rozpočet na reklamu výrobků. Rozpočet je součástí celkového rozpočtu stimulačního mixu. Jaký bude procentní podíl reklamy na celkovém rozpočtu ovlivňuje celková výše rozpočtu, cíle organizace, charakter výroby (spotřební zboží, kapitálové statky) i ceny účtované sdělovacími prostředky. Při jeho sestavení může podnik uplatňovat dvě základní strategie. Na reklamu je přidělena určitá částka, která se podle určitých kritérií rozděluje na jednotlivé reklamní projekty. Opačný postup, tj. sestavení rozpočtu zdola, je uskutečněno na základě vykalkulování potřeby finančních prostředků na konkrétní reklamní projekty. Základem druhého přístupu je tzv. účelová metoda. Je v praxi často používána. Vyčísluje náklady každého schváleného reklamního projektu tak, že nejdříve management stanoví konkrétní cíle reklamy, na jejich základě určí úkoly (reklamní projekty), kterými se cíle splní a vyčíslí náklady projektů. Součet položek tvoří rozpočet na reklamu.
Příkladem první metody, to je rozpisu částky rozpočtu shora dolů může být jednoduchá metoda. Vychází se v ní z výše uvedeného minulého rozpočtu a zvýší se o určitou procentní částku. Je však velmi nepřesná a nepostihuje ekonomickou realitu v období, na kterou je rozpočet sestavován.
Přesnějším způsobem může být metoda sestavení rozpočtu procentem z prodeje. Metoda srovnává celkový prodej s celkovým rozpočtem na reklamu v průběhu minulého období. Zjištěný poměr slouží ke stanovení výše rozpočtu vzhledem k plánovanému prodeji v příštím období.
Jiným způsobem může být metoda parity s konkurencí. Vychází z posouzení přiměřenosti rozpočtu vzhledem ke konkurenci a k tržnímu podílu, který firma na trhu má, nebo chce mít. V praxi pro ni existují počítačové modely, které sestavení rozpočtu zkvalitňují. Řada firem pak využívá kombinace metod, aby sestavený rozpočet byl skutečně realistický.
Při sestavení rozpočtu existují některé obecné zásady. Náklady na reklamu jsou nejvyšší v úvodních fázích životního cyklu výrobku, kdy se buduje upoutání pozornosti a vzbuzení zájmu o výrobek. Ve fázi zralosti je rozpočet na reklamu výrobku nižší. Na trhu se silnou konkurencí se požadavky na rozpočet zvyšují. Stejně tak na trhu, kde má firma vysoký tržní podíl. Udržení vysokého tržního podílu klade vysoké požadavky na reklamu a je finančně náročné. Pokud chce firma nějakým způsobem svůj výrobek odlišit od ostatních a zlepšit jeho umístění na trhu (kde jsou výrobky podobné – například trh piva), bude si záměr vyžadovat vysoké finanční krytí.

Tvorba reklamního sdělení
Typ sdělení, který bude komunikován, závisí na cílech reklamy, tržním segmentu, fázi procesu rozhodování kupujícího a životním cyklu výrobku. Sdělení může mít v závislosti na těchto faktorech charakter sdělení uvádějícího. Jeho cílem je upoutání pozornosti zákazníka k výrobku. Sdělení má charakter informativní, jestliže informuje zákazníka o vlastnostech výrobku ve fázi jeho růstu. Cílem přesvědčujícího sdělení je přesvědčit zákazníka, že koupě výrobku bude správným rozhodnutím. Sdělení, které připomíná zákazníkovi existenci výrobku, má za cíl upevnit uvědomování si výrobku v paměti zákazníka.
Při tvorbě reklamního sdělení závisí jeho úspěšnost v největší míře na tvořivosti autorů. Nápad pro sdělení může vzniknout buď tak, že se tvůrci vžijí do myšlení zákazníka nebo hledají inspiraci u konkurence, prodejců, či zákazníků. Každý návrh reklamního sdělení by měl být pečlivě přehodnocován zda-li plní tři základní vlastnosti každého reklamního sdělení. Zvažujeme účelnost, to je vystižení toho, jaký bude přínos výrobku pro zákazníka v případě jeho koupě. Důvěryhodnost, to znamená, že by sdělení mělo vyvolávat u zákazníka důvěru ve svou pravdivost. Třetí vlastností je jeho distinkce. Měla by spotřebitele informovat, kterými vlastnostmi je výrobek odlišitelný od výrobků konkurenčních.
Úspěšné je sdělení, které získá pozornost části trhu, na kterou je zaměřeno. Může ji získat jen tvořivým nápadem. Důležitým je styl tvorby sdělení, jeho formát, tón a výběr slov.
Aby si zákazníci reklamu lépe zapamatovali a působila na ně pozitivně svým vtipem, je důležité vybírat slova a tvořit slogany lehce zapamatovatelné a přitažlivé [Šel – aby Váš motor dobře šel; Špak – má šmak]. Někteří tvůrci reklamních sdělení odmítají humor v reklamě. Tvrdí, že pozornost příjemce jím může být odvedena od vlastního obsahu sdělení. Jiní zastávají filozofii, že humor v rozumné míře a na vhodném místě přitahuje pozornost diváků.
U tištěných reklam je velmi důležitý jejich formát, tj. velikost a obsah titulku. Měl by spolu s ilustrací (fotografií) upoutat jako první pozornost čtenáře. Následující text by měl být jednoduchý a stručný, výstižný a pokud možno zapamatovatelný.
Reklamní sdělení může být v souladu s cílem reklamy a zacíleným segmentem vyjádřeno v různém stylu.
• Nálada a image – styl spojuje s výrobkem určitou náladu. Image vyjadřuje pohodu, lásku, klid; např.: reklama Tschibo le Café, Douwe Egbert‘s nebo čokoláda Orion.
• Fantazie – styl vytváří kolem výrobku nádech fantazie a romantiky; např.: televizní reklamy kosmetické řady Fa od firmy Henkel.
• Běžný život – ukazuje využití výrobku v běžném rodinném životě
• Hudební styl – je vyjádřen zpěvem písničky s „chytlavou“ melodií a s textem týkajícím se výrobku; např.: Coca Cola, žvýkačka Wrigley‘s, zubní pasta Aquafresh.
• Doporučující posudek – důvěryhodná osoba. Mohou to být i obyčejní lidé, kteří se kladně vyjadřují o výrobku; např.: rostlinné máslo Rama.
• Odborný posudek – opět důvěryhodná osoba. Tentokrát ovšem odborník v oboru pracující. Kladně hodnotí vlastnosti výrobku.
• Vědecký posudek – chce vyjádřit z vědeckého pohledu odlišnosti a výhody propagovaného výrobku.
• Symbol osobnosti – propagace výrobku je spojována s určitou osobností. Ať již skutečným sportovcem, hercem nebo postavičkou z kresleného filmu; např.: Lenka Filipová v reklamách na Dobrou vodu.

Na základě uvedených stylů může být obsah každého reklamního sdělení obecně rozdělen na:
• informativní (klade důraz na fakta a logické přesvědčování zákazníka).
• emotivní (sdělení se opírá především o psychologický apel – lásku, strach aj.).
• vyjadřující image (pokouší se vyvolat žádoucí asociace mezi výrobkem a životním stylem, atraktivními osobnostmi).

Výběr médií
Pro reklamní využití existují čtyři základní druhy médií: televize, rozhlas, tisk a tzv. exteriérová média. Při plánování reklamní kampaně musí marketingový odborník zvolit která média použije a jak si časově kampaň rozvrhne.
V okamžiku, kdy si podnikový marketing stanoví cíle, kterých chce reklamou dosáhnout, musí vědět, jaký tržní segment chce oslovit a jakými sděleními se na něj obrátí. Dalším krokem bude rozhodnutí pro výběr média, které bude nositelem reklamního sdělení. Každé médium má své výhody a nevýhody. Z hlediska jejich využití je s nimi třeba počítat. I když je možné využít pouze jednoho média, firmy jich obvykle v souladu se svou reklamní strategií využívající více. Hlavními kritérii při volbě nejvhodnějšího média jsou:
• selektivita, rozumíme jí schopnost média zasáhnout určitou geografickou oblast nebo skupinu lidí. Rádio Kiss Hády 88.3 FM například pokryje oblast Brna a okolí. Pro brněnskou restauraci nebo autoservis to bude velmi vhodné médium pro reklamu.
• proniknutí reklamy vyjadřuje procento lidí z cílového trhu. Jsou přímo vystaveni působení reklamy v příslušném časovém období.
• pokrytí trhu vyjadřuje procento lidí celého trhu, které je možno reklamou dosáhnout a oslovit.
• pružnost média vyjadřuje, jak rychle je možné provést v reklamě změny. Jaký časový předstih je nutný pro zařazení nové reklamy. Nejpružnějšími médii jsou rozhlas a noviny. Umožňují relativně rychle přizpůsobit reklamu situaci na trhu. Ostatní (televize, časopisy) jsou z důvodu dřívější uzávěrky, méně flexibilní.
• náklady jsou jedním z nejdůležitějších kritérií při rozhodování o výběru média. Je možné je posuzovat z absolutního hlediska nebo relativně. Často se používá ukazatele vyjadřujícího velikost nákladů na 1.000 spotřebitelů vystavených reklamě prostřednictvím příslušného média.
• úroveň média, to znamená, jaká je jeho image v očích veřejnosti. Zejména části, na kterou se s reklamou obracíme.
• frekvence vyjadřuje, jak často v určitém časovém období je možné příslušným médiem reklamní sdělení přenášet. Například rozhlas může do svého vysílání zařadit určitou reklamu každý den a s vysokou četností. Časopis vycházející jednou za měsíc takovou možnost nenabízí.
• účinek média, jaké jsou kvalitativní možnosti vyjádření sdělení prostřednictvím příslušného média. Účinek sdělení, které potřebuje názornou demonstraci, bude nejefektivnější v televizi, protože jejím prostřednictvím je účinně působeno na zrak i sluch.
Reklama je také klasický způsob komunikační politiky a je důležitou složkou komunikačního mixu. Komunikační mix, kterému se také někdy říká propagační mix, zahrnuje všechny komunikační prostředky, které jsou marketérovi k dispozici:
1. prodej
2. reklama
3. podpora prodeje
4. přímý marketing
5. práce a vztahy s médii (a vztahy s veřejností)
6. sponzorství
7. výstavy
8. obal či balení
9. místo prodeje a jeho úprava (merchandising)
10. Internet
11. ústní sdělení, „šeptanda“
12. identita společnosti

Tento seznam není seřazen podle priorit, jelikož každá průmyslová oblast klade různý důraz na rozličné komunikační prostředky. Přímý marketing využívá reklamu a podporu prodeje, a s nimi se i integruje. Zahrnuje reklamu s přímou odezvou, přímou poštu a telemarketing (nebo-li prodej pomocí telefonu). Práce se sdělovacími prostředky (publicita) znamená snahu o šíření pozitivní atmosféry kolem podniku ve sdělovacích prostředcích. Nepatří do ní tzv. „špatné zprávy“, co do ní ale patří, jsou senzační novinové zprávy, běžné události atp.
Marketingový komunikační mix by jistým způsobem měl zapojit i zaměstnance a zákazníky, poněvadž nesmírně účinným způsobem komunikace může být právě ústní sdělení, „šeptanda“(ústní sdělení – „šeptanda“ – je nejúčinnější ze všech komunikačních nástrojů). Velice ji ovlivňují kvalita výrobku i služba a péče o zákazníka. Tento účinný nástroj – „šeptandu“ – využívá i řada kampaní na Internetu. Lidé si totiž spolu rádi povídají a nezáleží, o čem a od koho dané informace získali. Fámy se šíří jako požár, aniž by potřebovali nějakou reklamní podporu. Lidé si rádi povídají, ať jde o názorové ovlivňovatele, názorové vůdce či prostě jen o skupinu lidí, která se spolu baví na Internetu, v televizním zábavném pořadu či prostě jen na ulici), kterou by zaměstnanci a zákazníci rozšiřovali ve svém okolí. Platy a mzdy nejsou součástí komunikačního rozpočtu, ale někdy stojí za to zahrnout je do některých komunikačních činností, které posilují a rozšiřují proces přenosu ústního sdělení. Třebaže jde v prodeji hlavně o komunikaci, některé podniky se rozhodly vypustit prodej a řízení prodeje z rozpočtu na komunikaci a umístit své prodejce raději do plánu na distribuci. To dává smysl, jelikož jednou z povinností prodejců je obhospodařovat stávající distribuční kanály a snažit se pronikat do nových. Jelikož je ale prodej tváří v tvář účinným a silným nástrojem marketingové komunikace (a ve vyjádření v nákladech na tisíc dosažených kontaktů je velice nákladný), zřejmě patří do marketingového komunikačního mixu.
Je dobré si zapamatovat, že zákazníci a distributoři nejsou jedinou skupinou, na kterou je zaměřena pozornost, ale jsou zde i další „účastníci“ obchodu, jako akcionáři a zaměstnanci, kteří mají na úspěchu podnikání organizace hluboký zájem.
Reklama se již dávno stala světovým průmyslem a točí se v ní velké peníze. Vznikly světově uznávané firmy, zabývající se výrobou reklam.
Velký význam je nutno přikládat novému mediálnímu fenoménu - internetu. Počet uživatelů této celosvětové sítě stoupá geometrickou sítí. Jde o poměrně levnou záležitost, spojující výhody tištěné a televizní reklamy. Internetová reklama může současně působit jako televize na zrak i sluch s využitím pohybu, přitom je možno jako u tištěné reklamy se k ní kdykoliv vrátit a stále více ji přizpůsobovat konkrétním zákazníkům.
Použitá literatura

Světlík, J. Marketing, cesta k trhu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80 – 86898 – 48 – 2.

Sato, A. Mezinárodní obchod a marketing. Praha: Grada Publishing, 2002.
ISBN 80 – 247 – 0364 – 5.

P. Smith. Moderní marketing. Praha: Computer Press, 2000. ISBN 80 – 7226 – 252 – 1.

Veronika Půžová

Nadějná Ruska hraje levou rukou
22. Září 2011

Premiérový ročník turnaje v hlavním ádzerbajdžánském městě Baku ovládla jeho největší favoritka - Ruska Věra Zvonarevová. Světová trojka si ve finále poradila s dvacetiletou krajankou Ksenií Pěrvakovou, která o titul bojovala vůbec poprvé v kariéře. Největšími problémy si Věra Zvonarevová prošla ve čtvrtfinále, kdy byla proti Tatišviliové dva míčky od výhry ve dvou setech, nakonec si ale postup zajistila až po tříhodinovém boji. V semifinále si ale spravila chuť rychlým vítězstvím nad Korytcevovou a postoupila do celkově 28. finále turnaje WTA tour. V něm se střetla s o šest mladší krajankou Ksenií Pěrvakovou, jenž do finále postoupila poprvé v kariéře. Nezkušená Ruska ale příliš vzdorovat nedokázala. Zvonarevová se bleskově ujala vedení a dvousetové vítězství si uniknout nenechala. Zvonarevová získala svůj dvanáctý titul! „Každá soupeřka je těžká. Právě teď je ženský tenis na velmi vysoké úrovni a je vyšší konkurence. Vím, že když se nesoustředím na sto procent, nemám šanci zápas vyhrát. Na turnaji v Baku jsem asi nehrála svůj nejlepší tenis, ale tvrdě jsem bojovala a v každém zápasu jsem makala od první do poslední výměny. Je to skvělý pocit, když se na konci turnajového týdne můžete radovat z vítězství,“ komentovala své vítězství Zvonarevová. Levoruká Pěrvaková, která ani napodruhé neuhrála proti soupeřce z první světové desítky set, se díky životnímu výsledku posune poprvé v kariéře do Top 50. „Věra je skvělá hráčka a má bohaté zkušenosti. Bylo to těžké proti ní hrát,“ přiznala Pěrvaková a nezapomenula připomenout: „Nemyslím, že jsem ve finále v Baku ukázala svou nejlepší hru, ale ve druhém setu jsem špatně nehrála. Bylo to těžké, ale celkově jsem hrála na celém turnaji dobře. Ve finále se mi rozklepala kolena, vždyť to bylo moje první finále! Přesto je potřeba s Ksenií Pěrvakovovou počítat jako z další velkou nadějí ruského ženského tenisu.

Management komerční komunikace
22. Září 2011

První významným nástrojem komerční komunikace je reklama. Ta se dá popsat jako jakákoliv placená forma propagace výrobku, služby, společnosti, obchodní značky nebo myšlenky mající za cíl především zvýšení prodeje.
Slovo reklama vzniklo z latinského „reklamare“ (znovu křičeti), což odpovídalo obchodní komunikaci v době, kdy nebyl k dispozici rozhlas, televize nebo dokonce internet. Dnešní definice reklamy, schválená Parlamentem České republiky v roce 1995, říká, že „reklamou se rozumí přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé zboží, služeb nebo myšlenek prostřednictvím komunikačních médií“.

1.1. Druhy reklamy
Reklamu můžeme rozdělovat do několika kategorií. Pro tuto práci jsem se zaměřila na reklamu televizní a rozhlasovou. Mezi typy reklamy můžeme tedy uvést:

• Televizní reklama – forma reklamního bloku, který je tvořený různými reklamními spoty
• Tisková reklama – mezi tuto reklamu se řadí inzerát, či akční leták
• Rozhlasová reklama
• Mobilní reklama – např. reklama na autech či dopravních prostředcích
• Venkovní reklama – např. plakáty, billboardy
• Alternativní média – např. chodící reklama, City Light vitríny
• Propagační předměty - např. trička nebo propisky s nápisem nebo logem propagované firmy

1.2. Televizní reklama
Televizní reklama je forma reklamy, která je uveřejňována prostřednictvím televize. Tato reklama je vysílána ve formě krátkých spotů, které propagují určitý výrobek, či službu. Tato reklama může těžit z celé řady charakteristik, které televize jako médium nabízí. Umožňuje zejména názorné předvádění produktů a využití obrazu, zvuku, hudby a pohybu. Marketingová sdělení mohou být totiž velmi působivá a emotivní. Prostřednictvím televize lze efektivně oslovovat masové segmenty. Cílit je možné zejména umísťováním reklam k pořadům, které jsou primárně sledované danou cílovou skupinou a které jsou vzhledem k danému marketingovému sdělení relativní. Televizní reklama zabírá v průměru necelou polovinu ze všech médií investování do reklamy. Zatímco veřejnoprávní televize je financována převážně z koncesionářských poplatků, pro komerční televize jsou reklamy hlavním zdrojem příjmů.
V televizní reklamě jde nejen o vteřiny, ale také o detail. Na časově i dějově omezeném prostoru musí být řečeno co nejvíce informací, co nejatraktivnějším způsobem.
Reklamní čas může nastat buď mezi jednotlivými programovými tituly, nebo mohou být přerušen a odvysílán „uvnitř“ těchto pořadů. V České republice veřejnoprávní televize nesmí vysílaný film nebo pořad kvůli reklamě přerušit – komerční televize ano, ale opět existuje limit pro počet takovýchto přerušení nebo dobu pořadu mezi dvěma po sobě jdoucími reklamními bloky. Přerušování pořadí reklamními bloky bylo zavedeno s nástupem komerčních televizí a příchodem reklamy v tržním formátu.
Na dodržování pravidel vysílání reklamy v televizi dohlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která může uložit dané televizi za skrytou reklamu mimo reklamní blok apod. sankce v podobě peněžní pokuty nebo odebrání povoleného času použitelného na reklamu v daný den.
Protože televizní reklama jednorázově zasahuje desetitisíce až miliony (v jiných zemích až desítky milionů) diváků, je věnováno velké úsilí tomu, aby reklamy byly bezchybné a co nejdokonalejší. Spoty tak bývají velmi nákladné a pořízení vysílacího času pro jednotlivé výrobce zboží i služeb není levnou záležitostí. V prostředí Česka se cena 30sekundového spotu před těmi nejsledovanějšími programy (finále některých soutěží, sportovních utkání apod.) pohybuje až ve statisících korun.
Mezi výhody televizní reklamy patří široké a komplexní pokrytí, nízké náklady na oslovení jednoho diváka, rychlost sdělení v porovnání s tiskem nebo outdoorem nebo možnost zapůsobit obrazem i zvukem.
Na druhou stranu má televizní reklama své nevýhody. Poselství vztahující se k produktům může být při sledování přehlédnuta. Navíc, velké množství reklam a neprogramového materiálu v televizi vytváří bloky, které zákazníkům usnadňují zapomenout či ignorovat reklamu. Další velkou nevýhodou jsou vysoké náklady na produkci a uvedení. Cena TV reklam vyskočila prudce nahoru, ale podíl diváků v hlavním vysílacím čase na velkých televizních sítích trvale klesá. I při různých opatřeních se účinnost jakékoli reklamy v průměru neustále snižuje.
1.3. Rozhlasová reklama
Pro rozhlasovou reklamu je nejpodstatnější definovat cílovou skupinu, potřeby této skupiny a připravit produkt, který by odpovídal těmto potřebám.
Rozhlasová reklama má tu nevýhodu, že člověk nemá vizuální představu o produktu, proto je náročnější posluchače oslovit. Proto musí mít produkty něco víc než konkurence. Znatelně největší zájem o reklamu v rádiích bývá tradičně zaznamenáván v čase předvánočním (říjen, listopad).
Mezi výhody rozhlasové patří to, že může oslovit mnoho potenciálních zákazníků (rádio poslouchá spousta lidí při různých činnostech), přesně zacílí reklamu třeba v regionálních rádiích nebo v sobě nese takzvané podprahové vnímání (posluchač si reklamu, v případě že je poutavá a melodická, nese ještě dlouho v paměti).
2. Sponzoring
Dalším klasickým komerčním prvkem v televizním vysílání je sponzoring. Sponzorování je jedním z nástrojů marketingu, který nabízí kreativní možnost k vybudování značky, efektivní investiční možnost napojit klienta na konkrétní vybraný pořad mimo reklamní blok a v neposlední řadě ho i oslovit za nižší cenu. Jeho smyslem je poskytnutí finančních prostředků na vybraný pořad s účelem vytvoření dobrého jména a prezentace sponzora prostřednictvím sponzorského vzkazu. Na rozdíl od reklamy, která se platí, poskytuje sponzor finanční nebo věcný příspěvek pořadu a sponzorský vzkaz směřuje k jeho propagaci.
Sponzorovat lze pořady, informace o počasí nebo časomíru, co nelze sponzorovat jsou zpravodajské a politicko-publicistické pořady. Sponzorovat nesmí tabákové koncerny. V samotném sponzorském vzkazu může být základní informace o sponzorovi, ochranné známce, výrobku či službě, slogan, kontaktní spojení nebo upozornění na spojení mezi pořadem a sponzorem. Nesmí obsahovat informace o ceně, srovnání s jinými značkami, výzvu ke koupi či spotřebě a informace o prodejním místu či telefonní čísla. Minimální stopáž sponzorského vzkazu musí být taková, aby nešlo o podprahové sdělení, a maximální stopáž nepřesahuje zpravidla 10 vteřin. Sponzorské vzkazy prostřednictvím zakomponování výrobku do příběhu, používají často autoři seriálů a celovečerních filmů. V televizi se sponzorské vzkazy umisťují především na začátek a nakonec pořadu. Sponzorování je veřejností vnímáno příznivěji než reklamy a to zejména proto, že výrobce nevstupuje do pořadu. Často se totiž stává, že na nás reklama křičí uprostřed pořadu hlasitěji, než je nám vůbec příjemné.
Sponzorování pořadů upravuje zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Tento zákon zakazuje, aby sponzoring nabádal k nákupu produktů. Sponzorský vzkaz tedy nemůže být ztvárněn způsobem, kdy by přesvědčoval diváka ke koupi zdůrazňováním kvality produktu či jeho srovnáním s jinými produkty. Základním účelem sponzoringu je vytvoření dobrého jména sponzora, jakož i dobrého jména jeho produktů.
Jako příklad sponzoringu respektive mediálního partnerství dvou médií bych uvedla televizi Nova a rádio Evropa 2. Reality show Československá superstar, vysílaná na televizi Nova je sponzorována rádiem Evropa 2. Plyne z toho velká výhoda, jelikož obě média jsou zacílené na stejnou věkovou skupinu a navzájem se podporují. Například společná píseň finalistů je jako jediná odvysílána na rádiu Evropa 2 nebo jsou následující den po vyřazení, finalisté hosty Ranní show. To vše je samozřejmě spojené i s moderátorem Leošem Marešem, který je součástí obou těchto médií. Naopak v rádiu zase moderátoři lákají na další přenos a věnují tomu určité vstupy. Tato provázanost je myslím, pro obě média, velice významná.
3. Public relations
Public relations můžeme volně přeložit jako vztahy s veřejností. Používá techniky a nástroje, pomocí kterých instituce nebo firma buduje a udržuje vztahy se svým okolím a s veřejností, nahlíží její postoje a snaží se je ovlivňovat. Jedná se o dlouhodobou cílevědomou činnost, která by měla mimo jiné zajišťovat poskytování informací veřejnosti a zároveň získávání zpětné vazby a dalších informací od veřejnosti. Důležitým aspektem public relations je obousměrnost komunikace, kterou zajišťují (například na rozdíl od reklamy). V chápání public relations se veřejnost dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní veřejností se rozumí zejména zaměstnanci organizace. Vnější veřejností se rozumí nejen zákazníci, ale také dodavatelé, investoři, komunita, potažmo celá společnost.
Jeden ze zakladatelů public relations, dr. Edward L. Bernays, mluví o vytváření souhlasu, úsilí vytvořit informaci přesvědčováním a přizpůsobováním veřejnosti pro určitou činnost, záležitost, hnutí nebo instituci. Podle něj úlohou vztahů s veřejností je prostřednictvím informací, přesvědčování a přizpůsobení získat veřejnou podporu pro činnosti, hnutí nebo instituce. Podle PRA (Public Relations Association) je práce s veřejností funkcí vedení podniku spočívající na nepřetržité a systematické formě práce, s jejíž pomocí se snaží veřejné i soukromé organizace a instituce získat a udržet porozumění a podporu těch, s nimiž mají co dělat nyní i v budoucnu. To platí i pro reality show, respektive pro všechny televizní formáty. Televize pořad musí nějaký způsobem přesvědčit diváky o tom, aby daný pořad diváci sledovali. Na to je zapotřebí systematické práce o podvědomí pořadu.
3.1. Využití a cíle
Pro PR je nejdůležitější udržet a zlepšovat dobrou image organizace. Public relations se využívají například v těchto případech:
• Sdělování informací potenciálním zákazníkům ve snaze podpořit prodej, udržet nebo zlepšit reputaci. Získáváním zpětné vazby od zákazníků následně upravují svoje metody a techniky prodeje a komunikace.
• Řešení nepříznivých vlivů – odvracením útoků na podnik (například očerňující články, nepravdivá prohlášení, zkreslené statistiky…)
• U zaměstnanců se snaží o zlepšení informovanosti a zvýšení motivace (firma funguje dobře – spokojení zaměstnanci pracují lépe).
• Využití PR jako nástroje přesvědčování orgánů státní správy ve snaze ovlivnit vytváření a přijímání zákonů.

3.2. Rozdíly oproti reklamě
Zatímco reklama se snaží hlavně o krátkodobý prodej určitého produktu nebo služby, public relations se soustředí na dlouhodobé cíle jako je image, vztahy a komunikace s cílovými skupinami. Reklama i public relations působí na širokou veřejnost, ale reklama pro svou komunikaci s veřejností využívá zásadně masových médií (televize, tisk, rozhlas, internet, venkovní reklama), zatímco PR komunikuje i jinými prostředky a především dlouhodobě.
Závěrem bych chtěla říci, že média, ať už je to televize, rozhlas, tisk či internet dnes už nemůžou existovat bez těchto nástrojů komunikace. Jde především o zisk médií, aby byly schopné se udržet na mediálním trhu. A proto potřebují získat příjemce na svoji stranu. A k tomu je zapotřebí dlouhodobých strategií a cílů, kterých mohou dosáhnout právě pomocí reklamy, sponzoringu či public relations.
Je dnes také normální, že spolu média kooperují a navzájem si pomáhají. V příkladu jsem uvedla televizi Nova a rádio Evropu 2, ale také mohu zmínit deník Blesk, který je také sponzorem televizního pořadu.
Kdybych tohoto téma měla shrnout do jedné věty, řekla bych, že i média potřebují média k tomu, aby byla úspěšná.

Seznam použité literatury

KELLER, K., Strategické řízení značky. 1. vyd. Praha: Grada publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1481-3.

KARLÍČEK, M., KRÁL, P., Marketingová komunikace. 1. vyd. Praha: Grada publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3541-2.

VYSEKALOVÁ, J., MIKEŠ, J., Reklama. 3. vyd. Praha: Grada publishing, 2010. ISBN 978-80-247-3492-7.

připravila Mgr. Lenka Kospertová

Historie České televize
12. Září 2011

Pokud chceme hovořit o historii – zrodu České televize, pak zákonitě narazíme na milník roku 1989. Přelom v dějinách České a Slovenské republiky, kdy nekompromisní komunistický režim byl nahrazen systémem demokracie. A právě svobodné vysílání televize je jednou z jejích záruk. Demokratický systém funguje (či by měl fungovat) bez strachu vyjadřovat své názory. Což po letech autoritářského režimu bylo třeba jako sůl.
Obecně vzato se uznávaly tři cíle, které bylo nutno prosadit a udržet. První (a možná i zásadním) bodem byla demonopolizace nejen televizního, ale také rozhlasového vysílání. Právě předchozí komunistický režim využíval média jako hlavní nástroj své moci, prostřednictvím kterého ovlivňoval veřejné mínění, vypouštěl do éteru pouze věci, které „on sám“ uznával za vhodné a potřebné. Demonopolizací se tedy otevřela cesta pro vznik nových a nových televizních a rozhlasových stanic, které byly zpravidla komerčního rázu.
Jako druhý cíl se označila federalizace stávajícího centralistického systému organizace vysílání a za třetí přeměna státní organizace Československého rozhlasu a Československé televize na moderní nezávislé vysílací instituce veřejné služby.

„Bezpochyby nejpodstatnější kapitolou televizní historie v českých zemích je přerod televize ve službách státu v televizi jako službu veřejnosti.“
Jiří Balvín

V polovině roku 1991 se vytvořil jakýsi systém 3 televizí. Jednalo se o Českou televizi a Slovenskou televíziu, jež zároveň přispívaly do federálního programu F1. Ta obstarávala federální zpravodajství včetně mezinárodních styků a občasný běžný program. Snaha udržet federální Československou televizi mimo státní moc však brzy zkrachovala. Česká televize vznikla ke dni 1. ledna 1992 a tato událost byla považována za jakýsi mezník. Od počátku byla prezentována jako služba veřejnosti, což ovšem negují další budoucí kauzy, které se v televizi odehrály.
Zákonem č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ustanovilo Federální shromáždění Českou televizi jakožto nezávislou organizaci na státní moci (hned druhá část tohoto zákona, konkrétně § 4 hovoří o tom, že provozovatelé mají programy vysílat svobodně a nezávisle. Do obsahu je možno zasahovat, ale to jen a pouze tak, jak to upravuje zákon. Informace mají mít objektivní charakter, na jehož základě si divák utvoří vlastní názor). Česká televize se odteď zodpovídá už jen a pouze veřejnosti, a to prostřednictvím Rady ČT.
Formálně vznikla Česká televize k 1.lednu 1992, jako generálního ředitele zvolila Česká národní rada Iva Mathé. Dlouho se debatovalo o okruzích, na nichž může televize vysílat. Nakonec se nám představil program ČT1, ČT2 (česká síť vysílačů zaniklého F1) a kanál ČT3. Zároveň hovoříme o době, kdy se pomalu začíná formovat tzv. duální systém vysílání, který obsahuje jak sféru veřejnoprávní, tak také soukromou. Díky tomu se v roce 1993 na scéně objevuje Premiéra TV. Avšak jak mnozí jazykové tvrdí, pro ČT tato stanice nepředstavovala nijak velké konkurenční riziko. O něm lze hovořit až se zrodem televize Nova roku 1994 pod ochrannou rukou CET 21, CME a České spořitelny. Paradoxně začala vysílat na okruhu, jež ještě den předtím vlastnila právě ČT (ta měla nárok tento vysílací okruh využívat až do doby, než si ho dle usnesení České národní rady převezme nový držitel licence). Televize Nova tedy Českou televizi popostrčila, a díky tomu ČT vstupuje do nového roku 1994 s novým vysílacím schématem, strukturou zpravodajství a novými pořady. Například se nově objevuje Studio 6 – má na starosti ranní vysílání (breakfast TV).
Otázka okruhů se tímto vyřešila, avšak finance byly stále nejisté. Zákon přidělil České televizi dva vysílací okruhy, jejichž provoz se samozřejmě musel nějak financovat. Zprvu hospodařila televize s velkým deficitem, poté se vše obrátilo na druhou stranu, a to jen a pouze po odčerpání rezerv.
Základem financování ČT je televizní poplatek (definuje ho Zákon o rozhlasových a televizních poplatcích č. 252/1994 Sb., ve znění zákona č. 135/1997 Sb.). V roce 1997 byl parlamentem zvýšen z dosavadních 50 Kč na 75 Kč (sazba v roce 2010 je 135Kč). Díky tomuto navýšení se televize mohla více zaměřit (a samozřejmě i finančně podpořit) na vlastní vysílací techniku, ale také i výstavbu a provoz nové budovy na Kavčích horách. Zrekonstruovány byly také studia v Brně a Ostravě. Česká televize vůbec nemusela čerpat dotace ze státního rozpočtu.
Leden 1997 je doba, kdy vypršelo funkční období historicky první Rady ČT (funkční období rady je 5 let). Tomuto kontrolnímu orgánu předsedal astrofyzik Jiří Grygar. Toho nahradil vysokoškolský pedagog Jan Jirák. Navíc se blížil konec šestiletého funkčního období Iva Mathé. Později byl tedy novým generálním ředitelem ČT zvolen Jakub Puchalský, mladý novinář sbírající své znalosti např. v BBC.

Krize v ČT
Dovolím si říct, že „krize v ČT“ je (dle mého názoru) ustálen jako samostatný pojem, něco jako terminus technicus. Vše začalo odvoláním generálního ředitele Dušana Chmelíčka Radou České televize. Do následného výběrového řízení se přihlásilo cca 30 uchazečů. Avšak jeden člen Rady ČT rezignoval, protože nesouhlasil s odvoláním právě Chmelíčka. Novým generálním ředitelem byl vybrán Jiří Hodač. Následně utvořili zaměstnanci ČT krizový tým, který otevřeně a opakovaně vyzýval Hodače k rezignaci (respektive k nepřijmutí funkce ředitele). Dále rezignoval ředitel zpravodajství a Václav Klaus kategoricky odmítá nařčení, že by ODS jakkoli ovlivňovala výběr ředitele České televize.
V této době hrozí České televizi několika miliónová pokuta, která byla stanovená na základě podezření z nevyváženosti a neobjektivnosti zpravodajství právě pod vedením Hodače.
Myslet si, že tato krize byla ryze uvnitř televize a nikterak se nedotkla obyčejného diváka, je hloupost. Diváci měli např. možnost sledovat dvě verze hlavní zpravodajské relace České televize – Události. Jedny pod vedením generálního ředitele Hodače a druhé pod vedením skupinky redaktorů ČT.
Poté, co byla zaměstnanci vyhlášena stávka ČT, zašel Jiří Hodač až tak daleko, že si najal soukromou bezpečnosti službu a takto blokoval vstup zaměstnancům do redakce. Ti proto redakci vůbec neopouštěli, přespávali v ní a zhruba pět tisíc lidí, jež přišli vyjádřit podporu, jim nosilo jídlo a pití. Hodač nakonec po několikadenní hospitalizaci v nemocnici odstoupil, udává se ze zdravotních důvodů. Vedením televize byla pověřena Věra Valterová (viz tabulka) a poté generálním ředitelem Jiří Balvín, který odvolal lidi dosazené Hodačem.

Přehled generálních ředitelů České televize:

Jméno: Nástup do funkce - Opuštění funkce

Ivo Mathé 1. ledna 1992 1. dubna 1998
Jakub Puchalský 1. dubna 1998 31. ledna 2000
Dušan Chmelíček 1. února 2000 21. prosince 2000
Jiří Hodač 22. prosince 2000 11. ledna 2001
Zástupce Věra Valterová 11. ledna 2001 9. února 2001
Jiří Balvín 9. února 2001 27. listopadu 2002
Petr Klimeš 27. listopadu 2002 18. července 2003
Jiří Janeček 19. července 2003 současnost

Použité zdroje

Česká televize. (Prvních) 10 let České televize. 1. vydání. Praha : Trilabit s. r. o., 2002. Desetiletí České televize, s. 372 + přílohy. ISBN 80-85005-37-9.

Rada České televize. Kodex České televize : zásady naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Praha : Admira Studio s. r. o., 2003. 46 s. ISBN 80-85005-46-8.

TABERY, Erik. Vládneme, nerušit : Opoziční smlouva a její dědictví. Vydání druhé. Praha : Respekt Publishing a. s. , 2006. 304 s. ISBN 978-80-903766-3-2.
Asociace televizních organizací – ATO

Létající král Májů
12. Září 2011

Majestátné kamenné ruiny jsou jediným pozůstatkem kultury, ze které nezbyla ani vzpomínka na jméno. Archeologická naleziště a chrámy se pojmenovávají po nejbližších vesnicích ve španělštině nebo v indiánských dialektech. Podobně tomu bylo například i s kulturou Olméků, která byla pojmenována podle současného indiánského kmene, který obývá blízké území nebo s kulturou Teotihuacán, který byla pojmenována podle lokality ve středním Mexiku. Roku 1773 narazil španělský průzkumný oddíl uprostřed zeleného pekla jižního mexického státu Chiapas na záhadné casas de piedra, kamenné domy. Zprávě se nepřikládala větší významnost a tak trvalo 14 let, než se památky vypravil prozkoumat Antonio del Río. To jsme stále v 18. století, kdy je archeologický výzkum neznámým pojmem a průzkum starodávných nalezišť doménou bohatých podivínů a hledačů pokladů.

Z nejbližší vesnice Santo Domingo de Palenque to bylo sice necelých šest kilometrů, ale déšť a džungle změnila Ríovu výpravu v nesmírně náročné dobrodružství a dalších 14 dní trvalo vyklučení pralesa, který ruiny pokrýval. Tak byl objeveno neznámý ztracený májský komplex, snad město, které bylo pojmenováno Palenque a dalo během následujících dvou stovek let světu fascinující a senzační nálezy.
O první pozdvižení se postaral hrabě von Waldeck, který se do Mexika vydal v roce 1822. Rozbil v kameném chrámu v Palenque skromný tábor a zcela bez prostředků město zkoumal. Zachytil celý komplex v 16ti nádherných perokresbách, které dnes vědcům lámou hlavy. Jeho názor, že Palenque postavil národ pocházející z Indie či Afriky, je dnes považován za překonaný. Sloní hlavy, které hrabě zachytil na reliéfech, vypovídají o tom, že Palenque je zřejmě starší dvanácti tisíc let, kdy sloni v Mexiku vyhynuli.
Waldeckovy ilustrace jsou dnes velmi ceněné, stejně jako kresby pořízené výpravou Stephense a Catherwooda, protože zachycují rozluštění vzdorující hieroglyfy, podivné kalendáře a kamenné umění v mnohem jemnějším detailu než fotografie. Nehledě k tomu, že podstatnou část štukové výzdoby a kamenných reliéfů rozkradli a rozprodali místní Indiáni, tudíž jsou tyto obrazové doklady často jediným svědectvím o původním vzhledu města.
Když došlo k rozluštění májských hieroglyfů Herbertem Spindenem, předalo Palenque světu další záhadu – májský kalendář. Záhadná sbírka dat z dob, kdy ještě žádní Májové neexistovali a cyklů tisíců, statisíců a milionů let, u nichž nevíme, co představují, dodnes straší ve snu vykladače májské historie. Svůj největší poklad ale vydal májský kamenný komplex v padesátých letech, kdy jej zkoumal francouzsko-mexický archeolog Alberto Ruz Lhuillier. Jeho zvláštní zájem o budovu, kterou pojmenoval „chrám nápisů“, jej roku 1950 dovedl k zasypané skryté chodbě, zakryté dokonale opracovanou kamennou deskou. V těžkých podmínkách dělníci během sezóny odkyryli prvních dvacet schodů zasypané chodby a Ruz doufal, že příští rok záhadu Palenque konečně rozluští.
O rok později se dělníci, přidušení těžkým vzduchem, prokopali kompaktní štěrkovou sutí k ventilačnímu otvoru, který jim umožnil odkrýt zbytek chodby. 15. června 1952 Ruz narazil na hliněnou mísu se šperky a trojúhelnkové kamenné dveře. To se již nacházel téměř nad úrovní země.
Dělníci trojúhelník uvolnili a Rúz objevil nejslavnější jihoamerickou hrobku – hrob významného Máje jménem Uoxoc Ahav (podle jiných překladatelů Pacal), zakrytý dvacetitunovým sarkofágem, několik šperků, hliněnou trubku neznámého účelu a ostatky muže. Ve vědeckých knihách se lze dočíst, že Pacal byl král, který nastoupil jako dvanáctiletý a vládl mezi lety 603 – 683 př. Kr. Čilý stařík se měl dožít dvaadevadesáti let, což z něj dělá mezi Indiány, jejichž průměrný věk dosahoval 35 let, zvláštní výjimku.
Ve skutečnosti královský titul není tak jistý, jak se uvádí a údaje o vládě podle některých znalců představují pouze časové cykly nejasného významu, což by odpovídalo i stavu ostatků muže, jehož věk je odhadován na 40 – 50 let. Ale i to lze vzhledem k tamější vlhkosti vzduchu určit dost těžko. Vzhledem k rozměrům a váze sarkofágu je evidentní, že byl nejprve uložen v hrobce a poté obestavěn celým pyramidovitým „chrámem nápisů“.
Sarkofág obsahuje velice podivný obraz s neznámými hieroglyfy a nerozluštěnou symbolikou, na niž vybudoval kariéru známý spisovatel Erich von Däniken. Je na něm zobrazen Indián sedící v předklonu na složitém hieroglyfu, který skutečně lze ztěží považovat za cokoliv jiného, než zajímavý dopravní prostředek!

Příběh Cortesova koně
12. Září 2011

„Bílí dobyvatelé“ dnešního území Kanady, Spojených států a jihoamerických států – Bolívie a Peru získávali od Indiánů útržkovité zkazky o tajemných zlatých městech, nacházejícím se údajně hluboko v pralesích Amazonky a v pralesích Peru. Vzhledem k tomu, že v polovině 16. století byly již inidánské státy poraženy a vypleněny, zněly tyto povídky chamtivým dobrodruhům velice lákavě. Jednu z nich zanechal Francisco Lopéz a hovoří o zlatém městě Ma-Noa. Má se rozkládat uprostřed jezera a má být postaveno celé ze zlata. Uprostřed má stát chrám zasvěcený slunci a kolem obrovské zlaté sochy. Dobrodruzi ve snaze tato „eldoráda“ vypátrat prochodili celý kontinent a jejich výpravy vždy skončily neúspěchem. Pohltila je nepropustná džungle, mnozí podlehli divočině a otráveným šípům lovců lebek. Ale pověsti o zlatých městech mají určitý pravdivý základ, protože množství ztracených měst již bylo objeveno. Namátkou je to Machu Picchu v horách Peru nebo májské hradiště Dzibilčaltún. I když jejich bohatství jistě nedosahovalo dobrodruhy popisovaných rozměrů.

Jedna z takových zlatých pověsti má souvislost s pádem posledního indiánského státu v okolí jezera Petén Icá. Roku 1523 pověřil guvernér Nového Španělska Hernando Cortés svého spolubojovnka z války proti Aztékům, Cristobala de Olid, vedením válečné expedice do Hondurasu, zatímco doplňoval v Havaně zásoby. Olid dobyl Honduras a založil zde osadu Triunfo de la Cruz, která vyhlásila nezávislost na Španělsku.
A tak o dva roky později zahájil Cortés proti nové kolonii trestnou výpravu a postavil se do jejího čela. Zvolil zdlouhavou cestu po souši, během které padla polovina jeho vojska. Na jaře roku 1525 se vojáci prodírali džunglí směrem k pobřeží a narazili na zapomenuté ostrůvky májské civilizace – státy Akalán a Petén Icá, rozprostírající se na troskách Májské říše.
Po několika měsíční výpravě vojáci zmírali hlady. Obyvatelstvo před bílými muži na koních prchalo a jedinou potravou španělů byla hrstka klasů nezralé kukuřice. Pak narazili na jezero Petén Icá s ostrovem uprostřed, na kterém se tyčil mohutný Tajasal z bílého kamene - hlavní město májského kmene Iců.
Hlad, vyčerpání a pohled na nedobytné město proměnil Cortése z dobyvatele na vyjednavače. Icéský vůdce Kan Ek pod vlivem nabubřelých fantazií o bohatství španělského krále a líčení vlastních úspěchů ve válce s Aztéky daroval Cotrésovi zásoby a průvodce, který je k odbojné kolonii přivede.
Kan Ek se prý v obdivu ke Cortésovi dokonce dobrovolně prohlásil španělským vazalem a slíbil přijmout křesťanství. Cortés slíbil, že se na zpáteční cestě u Kan Eka zastaví a poprosil ho, zda by se mohl postarat o jeho oblíbeného koně, který se v džungli poranil. Cortés sám napsal: „Panovník slíbil, že se o koně postará, ale sám nevím, co s ním udělá.“ To se ale Cortés nikdy nedověděl, protože když získal zpět Honduras, vrátil se se sevými muži lodí.
V roce 1618 se do Icá vypravili dva františkáni ovládající májský jazyk, Bartolomé de Fuensalida a Juan de Orbita, ve snaze obrátit ke křesťanství poslední indiánský stát. Uvnitř Tajasalu spatřili kamennou sochu, která jim vyrazila dech – kamenný Cortésův kůň, kterého Icáové nazývali Cimin Čak (hromový tapír) a ke kterému se modlili. De Orbita se prý tak rozčílil, že sochu úderem poničil a jen o vlásek unikl smrti rukou rozzuřených Icáů.
Kan Ek prý koně považoval za boha. Obdaroval jej drůbeží a květinami, takže kůň brzy zemřel hlady. Aby se Cortés nerozlobil, nechal vytesat podobiznu koně z kamene. Indiáni se domnívali, že třesk mušket souvisí se řehotem španělských koní a tak vraník získal přízvisko „hromový“.
Františkáni se svou misí neuspěli. Nezískali žádné konverity a tak město brzy opustili. Po několika měsících se vrátili a byli ještě méně úspěšní. Icáští kněží proti nim poštvali obyvatelstvo, které misionáře pod výhrůžkou smrti vyhnalo. Po třech letech vedl do Tajasalu válečnou výpravu krutý dobyvatel Mironés v doprovodu misionáře Diega Delgada. Delgada se později vzhledem k Mironésově surovosti vůči obyvatelstvu rozešel a dospěl do Tajasalu sám v doprovodu pokřtěných Indiánů a několika vojáků, které mu Mironés vnutil k ochraně. Delgada byl přijat vlídně. Po příchodu do města byli všichni křesťané spoutáni a popraveni vyříznutím srdce zaživa obsidiánovým nožem. Mironés a jeho druhové byli přepadeni Indiány během modlitby v kostele a do jednoho pobiti o několik měsíců později.
Trvalo téměř tři čtvrtě století než se poradní sbor španělského krále rozhodl pro definitivní podmanění Petén Icá. Nejprve byla zbudována silnice spojující Jukatán s Guatemalou a po ní pod četnými útoky přesouváno vojsko nového guvernéra jménem Martín de Ursúa. Vzhledem k výhodné poloze indiánské pevnosti vybudoval Ursúa vlastní loďstvo - jednu mohutnou galéru a množství člunů. Po několik dní Indiáni tloukly na válečné bubny a zastrašovali španělské vojáky výkřiky. Nepomohla ani špatně načasovaná lest, kdy Icáové předstírali kapitulaci a pozvali španělského velitele ke schůzce na břehu jezera, kde na jeho družinu zaútočili.
Druhý den ráno, 14. března 1697 byla galéra spuštěna na vodu a město dobyto. Španělské loďstvo nejprve zasypal neškodný déšť šípů, poté zazněl rozkaz k útoku. Indiáni měli z mečů a střelby z mušket takovou hrůzu, že naskákali do vody a uplavali. Ti na souši utekli. Velekněz a indiánský vůdce byli zajati a násilím pokřtěni. Plenění Tajasalu trvalo celých devět hodin. Ursúa osobně nařídil zlikvidovat veškeré modly a náboženské, astronomické a matematické spisy, mezi nimi i pozůstatky Cortésova koně, u kterých Indiáni zapalovali vonné svíce. Kvetoucí indiánský stát byl pohřben i se svou kulturou. Po jedinečné jihoamerické kultuře nezbylo nic než pověst o soše Cortésova koně, která leží kdesi na dně jezera Petén, kam ji nechal mladý guvernér svrhnout.

Kauza WikiLeaks
10. Září 2011

WikiLeaks je internetová stránka, která dokáže zobrazovat anonymně vládní, korporátní, či církevních dokumenty. Zakládá si na zachování anonymity a dělá vše proto, aby se její příspěvky nemohli vystopovat. Pentagon označuje a většina Američanů považuje WikiLeaks za hrozbu americké národní bezpečnosti.

WikiLeaks je založen na několika softwarových balíčcích, které zahrnují MediaWiki, Freenet, PGP a Tor. Jejich servery jsou umístěny ve Švédsku. Stránky měly velké problémy s financováním a proto na konci roku 2009 dočasně pozastavily všechny operace – archivní materiály nebyly dostupné a nezobrazovaly se ani nové zprávy. 19. května byla stránka znovu plně v provozu (včetně MediaWiki archivu), neboť tvůrci dokázali pokrýt minimální náklady. V současné chvíli je šéfredaktorem Julian Assange, který byl u zakládání celého WikiLeaks v roce 2006.

Na konci listopadu 2010 proti WikiLeaks zasáhlo několik firem – PayPal, Amazon, PostFinance a Dynadot. PayPal zakázal stránkám posílat příspěvky svoji službou, Amazon je vyhodil ze svých vyhledávačů, PostFinance (švýcarská banka) zrušila účet na dary pro WikiLeaks a Dynadot zrušil registrační autoritu domény. Proto musely stránky změnit svoji doménu na wikileaks.ch – později se vytvořilo více než tisíc mirrorů (obrazů), které archivují veškerá data.

Američtí studenti jsou varováni, aby na dokumenty z WikiLeaks neodkazovali na žádných ze sociálních sítí! Kdyby chtěli později pracovat ve státní správě, musí projít prověřením minulosti (background checks) a v případě zájmu o WikiLeaks touto kontrolou určitě neprojdou. Ať žije svoboda projevu, že? Právníci, zastupující Juliana Assangeho, konstatují, že jsou pod drobnohledem tajných služeb.

Jejich slogan je „Otevíráme vlády“.

Julian Assange

Julian Paul Assange se narodil v roce 1971 v Austrálii a je internetový aktivista. V roce 2006 se stal Julian spoluzakladatelem kontroverzního webového serveru WikiLeaks a v současné chvíli je jeho tiskovým mluvčím a šéfredaktorem. V červenci 2010 ho The New York Times (americké noviny!) označil za „nejvýznamnějšího světového novináře“.

Jak zveřejňuje server Wikipedia, někteří američtí politici otevřeně vyzývají k dopadení, souzení nebo dokonce popravě Juliana Assangeho. Poradce kanadského premiéra, Tom Flanagan, chce, aby na něj byl spáchán letecký atentát, s tím, že „si zaslouží smrt“. Neúspěšná viceprezidenstká kandidátka Sarah Palinová volá po tom, že „by měl být stíhán jako teroristé (vůdci Tálibánu nebo Al-Káidy)“. a domnívá se, že je protiamerický. Její stranický kolega a prezidentský kandidát z minulých voleb, Mike Huckabee, se též vyslovil pro smrt Assangeho a „toho zodpovědného za únik diplomatických depeší“ – tento skutek označil za velezradu a řekl, že „cokoli méně než poprava by bylo příliš vlídným trestem“.

Z těchto slov je patrné, že je Julian velice kontroverzním novinářem. Interpol ho kvůli jeho švédským výstřelkům (znásilnění, či sex bez kondomu – který je ve Švédsku přestupkem) zveřejnil na své listině hledaných osob. Podle některých lidí je celá tato kauza politickým výmyslem. Scotland Yard je připraven Assangeho stíhat a zavřít ho do vazby. 7. prosince se stavil v Londýně na dohodnutou schůzku na policejní stanici a tam byl (na švédskou žádost) zatčen. Poté požádal o kauci.

I když WikiLeaks existuje přes čtyři roky, největší „boom“ zažil až v posledních měsících. Za celou dobu proteklo přes webové stránky ohromné množství nejrůznějších tajných depeší a dokumentů převážně vojenské povahy (a amerického původu). Wikileaks odhalil některé nekorektní praktiky a maléry americké armády v Iráku a Afghánistánu. Na přelomu listopadu autoři webu oznámili, že zveřejní tisíce tajných diplomatických depeší převážně z amerických zastupitelských úřadů po celém světě. 28. listopadu se vlastně vše rozjelo – po zveřejnění všech slíbených vládních depeší se rozhodli proti WikiLeaks bojovat
i soukromé organizace. Jak už jsem psal dříve, PayPal jim například zrušil účet, stejně jako Visa, MasterCard a zmiňovaná banka PostFinance. Dle oficiálního vyjádření byly porušeny podmínky pro vedení účtů. Jelikož Wikileaks žije pouze ze sponzorských darů, byla to poměrně vážná rána.

Kvůli – v poslední době – neuvěřitelné síle internetové komunity hackerů i obyčejných lidí na sociálních sítí, kteří mají podobnou moc jako celé vlády s obrovskými rozpočty, se WikiLeaks v obraně nenacházel dlouho. Funkční kopii databáze provozuje již přes 1000 (jak už jsem psal) serverů po celém světě. Většina lidí se postavila na stranu Juliana Assangeho a celého WikiLeaks, na druhé straně se nachází převážně vládní organizace po celém světě.

Jak jsem psal v této kapitole, WikiLeaks existuje již přes čtyři roky. Přežil i finanční krizi, když pár měsíců sháněl alespoň minimální obnos na provoz databáze. Jenže mediální boj mezi vládami a těmito stránkami začal až letos.

Assange začal být v listopadu hledán Interpolem, poté se přidal i Scotland Yard a podle všeho na něj má „zálusk“ i CIA. Většina lidí se domnívá, že použitá záminka na zatykač (domnělé znásilnění ve Švédsku) je pouze vykonstruovaná politická manipulace s médii. Vládní špičky chtěli Juliana zastavit v šíření informací na jeho serveru. O tom také vypovídají již zmíněné citace kanadských politiků.

Mezi nejznámější zveřejněné dokumenty na stránkách WikiLeaks patří informace o americkém leteckém útoku v Bagdádu 12. července 2007.
Na stránkách Juliana se objevily také dvě doposud nezveřejněné videozáznamy onoho útoku, během kterého zemřeli i dva zaměstnanci zpravodajské agentury Reuters.

Obrovskou mediální odezvu také zaznamenalo objevení tajných vojenských dokumentů z války v Iráku v letech 2004 - 2009. WikiLeaks zveřejnil více než 400 tisíc inkriminujících dokumentů, ze kterých vyplývá, že američtí vojenští velitelé měli vědět o mučení zajatých Iráčanů, znásilňování žen a popravě bez soudů. WikiLeaks poukazuje i na větší číslo civilních obětí, než udává oficiální stanovisko. Reakcí Pentagonu dle slov jeho mluvčího bylo to, že publikování dokumentů bylo tragédií, která napomáhá nepřátelům Západu. Negativně se vyjádřil i irácký premiér Nouri al-Malikí, podle něhož zveřejnění vyvolá nenávist proti politickým stranám a jejich představitelům.

6. prosince 2010 zveřejnil server WikiLeaks dlouhý seznam amerických základen ve světě a ostatních zařízení klíčových pro americkou bezpečnost – jako například různé (státní i soukromé) továrny, elektrárny, doly, dále plynovody a ropovody, komunikace, dopravní uzly a další. Podle korespondenta BBC, Jonathana Marcuse se pravděpodobně jedná o zatím nejkontroverznější únik WikiLeaks.

Vlastně i zveřejnění těchto dokumentů a zahraničních depeší odstartovalo celou „kauzu WikiLeaks“. Vlády by byly nejraději pro zrušení těchto stránek, obyvatelstvo, které chce širší a větší informovanost samozřejmě pro opak!
Jak celá kauze dopadne, to ukáže až čas.

Mladiství a sociální sítě…
10. Září 2011

Co jsou to vlastně sociální sítě? Jaké známe? Je jich více. Například MySpace, Twitter, Facebook, Skype, ICQ, Jaber … ale poslední dobou se rozmohl jeden – Facebook!
Rozšířil se po celém světě jako morová epidemie. Nechci se zaobírat vznikem facebooku, ale tím jak ovlivňuje lidi, kteří každý den, u něj sedí. Proto bych se zaměřila jen na tuto sociální síť, která mění životy mnoha lidí.

Největší skupinou registrovaných na facebooku jsou náctiletí. I když je facebook věkově omezen, jsou tam „děti“ který věkovou hranici nesplňují.
Co vlastně nabízí taková sociální siť? Nabízí toho mnoho, od možnosti přidávání přátel, kamarádů, přidávání se do různých skupin a stránek a hraní několika her, aplikací, chatování s různými lidmi, sdílení fotek, videí ale i osobních informací.

A jak nás toto vše může ovlivnit? Říkáme si, že to je jen neškodná stránka, ale opak je pravdou. První co většina náctiletých udělá, když přijde ze školy, je že se posadí k počítači nebo k notebooku, a zapne facebook. Začne si psát statusy, o tom jak bylo, a jaké má dneska plány, a začne chatovat s přáteli, poté si donese jídlo k počítači a stráví dobu jídla u chatování. Nebo zapne všechny aplikace – vyčistí akvárium, postaví něco na své farmě, koukne jak mu vydělává kavárna, zahraje si mafii a mnoho dalších her, které jsou žroutem času.

Když se zamyslím, jaký to může mít dopad, bude to až k nevíře. Asi tou nejzávažnější věcí jsou osobní informace, které lidé bezhlavě zadávají do svých profilů a jsou lehce napadnutelná a zneužitelná. Jméno, příjmení, telefonní číslo, adresa – proč to tam mít? Přeci moji přátelé ví, kde bydlím.

Přidávání se do různých skupin a stránek, které se jim líbí jak názvem, nebo že zastávají stejný názor, a častokrát jsou ty skupiny i urážející, nadávající, a ponižující, a všichni účastníci se tak dopouštějí přestupku, ani o tom nevědí, a názory v těch skupinách si náctiletí často přivlastňují i když o tom většinou nic neví.

Facebook nám dává možnost, vytvořit si novou identitu, za kterou můžeme vystupovat, a jednat. Takže už nemusíme být např. Zdeněk Novák, ale můžu být Alexandr Novotný, mít jinou profilovou fotku, jiné kamarády, jiné záliby, a psát si úplně si jinými lidmi a jednat s nimi úplně jinak, než jaká jsem osobnost v reálném životě. Tady se dostáváme pak k problému, že hodně lidí se spíše sžije s tou virtuální postavou a pak trpí určitými psychickými problémy a v realitě se chová tak, jako by to byl virtuální svět, a nebo ještě hůře, vyhýbá se realitě, a chce žít jen ten virtuální svět, kde může všechno, může žít ve světě aplikací a komunikací s cizími lidmi a svěřovat se. Toto bývá veliký problém.

Virtuální komunikace, která je většinou psaná, na jiných sociálních sítí může být i mluvená, ale většina z nás preferuje tu psanou, se dostáváme k dalšímu problému. Mnoho lidí nemá problém sedět za notebookem a psát cokoli, od normálního povídání si o tom, co bylo ve škole, co doma, po řešení problémů.
Jsou tu „silnější“ než v reálném životě, sedí doma na své židli a jsou v bezpečí. Problém říci svůj názor, jim nedělá problém, protože se nemusí tomu druhému koukat do očí. Potom, když přijde na nějaký rozhovor, o problémech, lidé se bojí říci svůj názor, protože je to v realitě, je to teď „naživo“ a nemají žádný „úkryt.“ Takže samotná komunikace trošičku zaostává a může to dojít až k samotným extrémům.

Musím také opomenout ty psané zkratky, psaní bez diakritik, psaní s nesmyslnými písmenky navíc, nebo úmyslné zaměňování písmen. Např. používání W místo V, Q místo K, atd. Také absurdní zdrobněliny a komoleniny slov. Toto nás přivádí k problému ve škole ,ale i v práci. Lidé ,co se takhle budou určitou dobu vyjadřovat a budou takhle určitý čas psát, tak jim to za určitou dobu přijde úplně normální, a potom nastávají problémy s psaným projevem ve škole nebo ještě hůře v práci ,na brigádě.

Když už sedíme u jakékoli sociální sítě, čas utíká bleskovou rychlostí. To si v jednu chvíli píšeme s Aničkou, za chvilku s Honzíkem a když se odhlásí, tak si najdeme někoho jiného s kým si můžeme psát, anebo někdo jiný nám sám napíše.K tomu ,jak jsem zmiňovala již výše, se samozřejmě musím podívat na novinky u svých přátel, okomentovat každou fotku, zjistit co je u nich nového anebo nakrmit rybičky, aby mi neumřeli, zalít kytičky na farmě, abych vydělala nějaké peníze, a než toto vše udělám, uteče až několik hodin a my jsme si toho vůbec nevšimli. Právě tady nastává otázka zdravého životního stylu. Když přijde dítě domů ze školy a zapne soc. síť, sedí u PC až do večera a pak až rodiče začnou mít určité výhrady, že se neučí, tak se začne učit,ale notebook s aktivním facebookem zůstává zapnut,přece kdyby náhodou se něco dělo-musím o tom vědět!
Za poslední dobu vymizely různé záliby, koníčky ,sportovní aktivity, spontánní akce s kamarády, vše se točí jen okolo sociálních sítí a komunikace přes ně.
Když nějaký jedinec, nemá vůbec žádné volnočasové aktivity, a tráví celé dny doma, má to dopad na jeho zdraví, jak jeho obezitu tak i na stavbu těla a jak víme-obezita je nemoc,a problémy s ní spojené si jedinec nese sebou celý život.

Velikým boomem, bylo zavedení aplikace facebook do mobilních telefonů, nevím, jestli to je nejlepší volba, protož všechny SmartPhony již toto mají, a většina lidí už má právě nějaký SmartPhon, a tím rovnou i danou aplikaci a nebo si jí tam podle své libosti přidají. Internet v mobilním telefonu už není žádný problém a tak přístup na sociální sítě nemohl být lehčí.
To umožňuje být stále „online“ a vědět „o novinkách“ svých přátel. Lidé si už ani neuvědomují, že na sociální sítě chodí, někdy to mají už tak zažité, že když popadnou mobilní telefon do ruky, nebo se dostanou k počítači či notebooku, tak první co udělají je, že navštíví právě sociální síť. Napíší tam, co bylo nového a čekají na reakci někoho ze svých přátel .. a takhle je to stále dokola.

Do teď jsme mluvili spíše o jedné sociální síti, a to proto, že se rozrostla obrovskou rychlostí a dá si říci, že ten, kdo neměl facebook, nebyl in. Teď je to spíše obráceně, ten kdo facebook nemá je in, ale zkuste někoho takového najít.

Teď bych zabrousila do ostatních sítí – například různých chatů. Jejich největší úskalí spočívá v tom, že lidé tam vystupují na 90% pod jinou identitou. Takže nikdy nevíte, s kým si píšete. Může to být kluk, co se vydává za krásnou atraktivní přitažlivou dívku, ale může to být samozřejmě i naopak. Spíše je tu snadné najít určité sexuální devianty. Některé servery jsou hlídány, ale nedá se tomu zabránit a je to hlavně velmi těžko prokazatelné. Proto by hodně malé děti, neměli sedět sami u internetu, a psát si úplně s cizími lidmi, protože to leckdy může dopadnout velmi špatně. Bylo již takhle zaznamenáno mnoho případů, kdy se pedofil snažil i osobně zkontaktovat svoji oběť a mnohokrát to dopadalo špatně. A vůbec by malé děti, dle mého názoru,neměly mít PC.Měly by se venku prohánět s míčem či stavět domečky pro skřitky,ale to se dostávám zase k jinému problému.

Při práci se sociálními sítěmi se stává člověk línější – na sociální síti najde vše a proto si nic nemusí pamatovat, zapisovat, a tím odpadá z člověka jistá dravost. Zní to možná k neuvěření, ale proč si zapisovat věci do svého diáře, když vše najdu na facebooku v událostech, proč si pamatovat, kdy mají lidé narozeniny, když vím, kde to najdu.

Ale ať pořád nemluvím jen v tom špatném měřítku, tak sociální sítě zachránily už i několik lidských životů. Nebylo to sice ještě v naší republice, ale ve světě. Kde si několik lidí napsalo „statusy“ že nechtějí být na tomto světě a že hodlají dnes tento svět opustit. Jejich přátelé to viděli, kontaktovali policii, popřípadě rodiče a vždy byl pokus o sebevraždu zmařen.

Komunikace na sociálních sítí má i určité výhody – především,když máme zahraniční kamarády ,tak nám to ulehčuje komunikaci s nimi a hlavně stále víme,co je u nich nového a tak máme pocit,jako bychom je měli někde blízko u sebe. A naopak,když já odjedu na prázdniny studovat angličtinu do Anglie,má rodina a přátele můžou ihned vidět jak se mi daří,sledovat mé fotky a být mi „na blízku“.

Abych to shrnula dohromady, jaké dopady může mít na nás, mládež, sociální síť, tak po pravdě řečeno velmi negativní až škodlivý. Samozřejmě pozitivních věcí je více než jsem napsala, ale převažují ty negativní, a tím pádem i nebezpečné a zdraví škodlivé.
Měli bychom si uvědomovat, jak svůj čas trávíme a trávit ho efektivněji a tak, aby nás to fyzicky, a nebo psychicky obohacovalo (ani se nebudu zabývat myšlenkou, jestli někoho psychicky obohacuje facebook.)
Sociální sítě jsou dobrými sluhy ale zlými pány, a to bychom si měli pamatovat. Mohou nám pomoci, ale jakmile se jim povolíme, dokážou změnit naše životy k nepoznání.

Každý by si měl tedy uvědomit jak chce se svým volným časem a celkově se svým životem naložit. Jestli chce žít v reálném, i když né dokonalém světě, anebo ve virtuálním, dokonalém, ale psychicky škodlivém světě, toto si musí každý uvědomit sám. A já stále věřím, že všichni budeme žít své životy a sociální sítě nám budou pouze ulehčovat komunikaci s přáteli a dětská hřiště,sportovní haly,kina a kavárny nebudou zít prázdnotou.
Protože taková krásná procházka a picknick s přáteli nám nemůže přece vynahradit hodinové chatování na sociální síti.

Téma: MODERNÍ TENISOVÝ VÝZKUM
10. Září 2011

Koho považujeme za talentovaného hráče?
Mnoho tenisových fanoušků, rodin hráčů, novinářů a dokonce i trenérů, kteří sledují pravidelně mladé hráče, jejichž údery a skvělý pohyb na kurtu zaujal známé odborníky, je nazývají „talenty“. Bohužel samotná píle a tvrdá tréninková dřina nestačí. Talent je totiž především přirozený dar a velká většina úspěšných tenisových odborníků, jakými jsou Schönborn, Regnier, Csikszentmihalyi, Malina či MacCurdy tvrdí, že talent je dobře ukrytý a největším úspěchem trenérů a manažerů je ho rozpoznat. Co vlastně ten skrytý talent představuje:
Možnost úspěchu, stát se nejlepším, hrát na vyšší úrovni
Schopnost zdokonalit se v jednom směru, být více jak průměrný
Schopnost ukázat vysokou úroveň hry v oblasti, která vyžaduje zručnost a trénink
Působení klíčových vlastností, což jsou kvality, které jsou relativně stabilní (jako rychlost, koordinace, mnoho duševních rysů)

Podle známého kouče Howeho talent vzniká v geneticky přenesených strukturách, a proto je tedy částečně vrozený. „Jsou to nabyté činnosti, které nebyly tak evidentní v raném věku, ale byla tam jistá znamení, dovolující trénovaným lidem identifikovat přítomnost talentu před celkem standardním výkonem,“ řekl Howe již v roce 1998 a svoje slova doplnil: „ Tyto ranné náznaky talentu poskytují základ, který předurčuje, kdo bude vynikat. Pouze menšina je talentovaná. A to platí pro všechna odvětví!“
Takže obecně je termín „talent“ spojen s vrozenými nebo stálými vlastnostmi, které jsou nezávislé na tréninku, ovšem nesmí být zapomenuto, že okolní a nejbližší prostředí (rodina, škola, trenér, tenisový klub, společnost, atd.) hrají důležitou roli ve vývoji talentu. Dosáhnout nejlepšího výkonu je možné tehdy, když vnitřní a vnější faktory na sebe vzájemně pozitivně působí. Úplný potencionál hráče nemůže být objeven bez řádného okolního a podpůrného systému. Proto je důležité dívat se na hráče od základu, protože říci o hráči, že má talent jen proto, že má skvělé údery, může být chyba. „Dosáhnout skvělých výsledků na kurtu v ranném věku, tedy kolem dvanácti, čtrnácti nebo osmnácti let negarantuje samo o sobě dosáhnutí profesionální úrovně v budoucnosti, tedy v seniorském věku,“ říkali polští tenisoví profesoři Unierzyski a Madella roku 2004 svým žákům.
Obecně se tvrdí, že perspektiva je nezbytná k popsání potencionálu pro jakýkoliv sport a průběžné osobní profily úspěšných prototypů vrcholových sportovců. Retrospektivní analýza vývoje talentu udává nejlepší údaje pro konstrukci ideálního tenisového talentu. Díky takovémuto výzkumu můžeme vysvětlit, co je unikátní na atletech, kteří jsou v budoucnu úspěšní.
Bylo realizováno pouze málo kvantitativních i kvalitativních projektů soustřeďujících se na tenisový talent elitních hráčů v osmdesátých letech minulého století a jeden nedávný a poměrně drahý projekt podporovaný Mezinárodní tenisovou federací ITF realizovali tělovýchovní profesoři Unierzyski a Madella na Tělovýchovném institutu v Poznani. Výzkum byl vedený mezi mladými hráči, kterým bylo 12 a 13 let. Mladíci byli testováni a teď se ukazuje, že ti z nich, kteří se nacházejí ve světovém žebříčku mezi elitní světovou stovkou se od ostatních velmi odlišovali. A v čem?
Byli rychlejší a hbitější než ostatní testovaní hráči, ale slabší než průměr. Obecně měli všechny hrací schopnosti na dobré, průměrné nebo lepší úrovni už před pubertou
Byli o tři až čtyři měsíce mladší než hráči narození ve stejném roce a než činil průměrný věk testované skupiny
Začali trénovat průměrně ve věku šesti let, zúčastňovali se turnajů v 9 letech a začali hrát příležitostně mimo svou zem v 11 letech. Ve věku 12-13 let hráli 45-50 dvojher a 15 čtyřher za rok a trénovali okolo deseti hodin týdně, což bylo pod obecným a tradičním průměrem v tomto věku. Týdně trénovali o dvě hodiny více než průměrní tenisté, což znamená o pět až šest hodin týdně více. Obvykle nejméně jeden z jejich rodičů byl tenisový hráč. Rodina děti obzvlášť podporovala – finančně i radami, ovšem nepletla se trenérům do jejich práce
Nesmí být opomenuto, že duševní a psychologické faktory hrají důležitou, pravděpodobně rozhodující roli v dosažení dobrého výkonu. Psychologická část výzkumu profesora Unierzyskiého v roce 2003 ukázala také, že lepší hráči obvykle méně nebo alespoň lépe reagovali ve stresové situaci a projevili vyšší motivační výkon. „Poznaňský výzkum“ byl v souladu s předchozími nálezy, mimo jiné i z výzkumem podle odborníka Schönborna z roku 1984, kde se popisovaly duševní a psychologické rysy hráčů jako faktory omezující tenisový výkon.
Následně také výzkum zkoumající analýzu hry třinácti a čtrnáctiletých juniorů, tedy zřejmě budoucích šampiónů prováděni poznaňskými tenisovými odborníky Unierzyskim a Madella v roce 2004 ukázal, že budoucí hvězdy tenisového sportu ovládali v pubertě taktický instinkt a ukazatele svého herního stylu. Měli i své pevně stanovené herní vzory. Ukázalo se, že ti nejtalentovanější byli schopni spojit taktická rozhodnutí a precizně udeřit v jednom momentě už v mladém věku ( tedy mezi třináctým a čtrnáctým rokem). Tato zjištění podporují obecně uznávaná tvrzení, že nestačí mít skvělé údery bez technických a taktických kvalit, tedy skloubit preciznost se správným rozhodnutím, ale i důležitost taktického přístupu ke hře, na čemž je založen samotný trénink.
Objasnění faktorů ovlivňujících tenisový výkon podporuje „poznaňský“ výzkum a pomáhá vylíčit talent pro samotnou tenisovou hru. Navíc se shoduje se všemi hlavními obdobnými výzkumy vztahující se k otázkám výchovy talentovaných hráčů, které uskutečnili v různých letech jiný odborníci - Schönborn ( roku 1984), Birrer (1986), Elliott dokonce dvakrát (v letech 1990 a 1993), Müller (1989), Poláci Unierzyski a Osinski (v roce 1988) a Unierzyski s různými partnery v letech 1994, 1996 a 2003). Výsledky výzkumů jsou téměř totožné. Hlavní skupina faktorů ovlivňujících a omezujících tenisový výkon podle všech zmíněných výzkumů jsou:
Motorické schopnosti (jako rychlost, koordinace, hbitost, prudká síla)
Takticko-technické schopnosti
Herní inteligence, instinkt a taktika
Duševní rysy (motivace k úspěchu, emoční stabilita, houževnatost, schopnost koncentrovat se, sportovní inteligence)

Zbývající ukazatele popisující tenisový talent jsou:
Chování, výkon během soutěže (nejen výsledek hry)
Společenské prostředí
Rychlost, tempo vývoje a učení se (schopnost trénovat)
Schopnost kompenzovat své slabé stránky a využívat své silné stránky

Podle tenisového učitele a tvůrce řady učebnic Iva van Akena lze opravdu talentovaného hráče charakterizovat těmito rysy :
Má jiné kvality než průměrný hráč
Hledá jiná řešení než průměrný hráč
Učí se rychleji než průměrný hráč
Velmi často má více motivačních problémů než průměrný hráč
K tomu navíc tenisový odborník Schönborn již v roce 1990 zdůraznil, že talentovaní lidé jsou obvykle více odolní zraněním.
Vzhledem k velké spoustě faktorů je velmi obtížné, dokonce nemožné, soudit talent založený na jednom pozorování provedeném jedním člověkem během jedné události. Proto je důležité pro každou národní tenisovou federaci budovat a užívat vlastní identifikační talentový systém a spojit ho s vývojem hráčů a učebním systémem trenérů, kteří mohou jednat společně jako jednotný orgán, jak tomu za pomoci Mezinárodní tenisové federace ITF přistoupil Piotr Unierzyski z Univerzity tělesné výchovy, konkrétně tenisového oddělení v polské Poznani.

Kdo je Piotr Unierzyski?
Promoval na univerzitě tělesné výchovy v Poznani roku 1988. Jeho specializace: trénování a zotavování. Získal titul sportovního fyziologa. Vlastní doktorský titul z nauky o sportu (Disertační práce: „Morfologické, motorické a psychologické podmínky sportovních výsledků a vývoje během počátečního stádia tenisové dráhy“).
V současnosti je vedoucím profesorem ve výcvikovém institutu a vedoucím tenisového oddělení na Univerzitě tělesné výchovy v Poznani v Polsku. Specializuje se na trénink, metody výuky a tréninku, sportovní vývoj, objevování a prosazování talentů, plánování a pravidelnost, faktory ovlivňující výkon, technický a taktický trénink a vzdělávací programy trenéra.
Kontaktní adresa:
Prof. Piotr Unierzyski, Os.Jagiellonskie 48/4
+48 61 877 22 82
unierzyski@awf.poznan.pl; piotrunierzyski@wp.pl
Pokud by vás zajímal výzkum tenisových talentů blíže, lze doporučit následující literaturu:
1. Birrer, R.B.; Levine, R.; Gallippi, L.; Tischler, H. (1986). Výkon tenisových hráčů měnících se v raném věku. Deník sportovní medicíny a fyzické zdatnosti. (Torino); Červen 1986: 26 (2). p. 137-139.
2. Csikszentmihalyi, M., Rathunde, K. & Whalen, S. (1994). Talentovaní teenageři: Původ úspěchu a selhání. Cambridge: Nakladatelství Cambridge University.
3. Elliott, B., Ackland, T. R., Blanskby, B. A., Bloomfield, J. (1990). Případná studie fyziologických a kinantropometrických ukazatelů výkonu mladých tenisových hráčů. Australský deník vědy medicíny ve sportu, Canberra prosinec 1990/22(4)
4. Elliott, B.C., Ackland, T.R., Blanksby, B.A, Bloomfield, J. a Hood, K.P. (1993) Analýza mladých tenisových hráčů. Část I: morfologická, fyziologická a psychologická normativní data. V: Atletika, růst, a vývoj dětí: Univerzita západní Austrálie. Ed: Blanksby, B., A. et al., Langhorne, Pa., Publikace Akademie Harwood, p. 152-179.
5. Howe, M.J., Davidson, J.W., a Sloboda, J.A. (1998). Vrozený talent: Realita nebo mýtus? Věda týkající se chování a činností mozku, 21, p. 399-442.
6. MacCurdy, D. (2006). Identifikace talentu na světě a doporučení pro Čínskou tenisovou asociaci na: www.itftennis.com/shared/medialibrary/pdf/original/IO_18455_original.PDF
7. Malina, R.M. (2003). Výběr a vývoj mladých talentovaných atletů: stav, pokrok, a problémy. Prezentace na 8. mezinárodní vědecké konferenci “Nauka o pohybu“ Rydzyna 2003.
8. Muller, E. (1989). Motorické testování při hledání tenisových talentů. Vrcholový sport č. 2, p. 5-9.
9. Regnier, G., Salmela, J. a Russell, S.J. (1993). Hledání talentů a sportovní vývoj. Příručka výzkumu a sportovní psychologie. (editováno R.N. Singer, M. Murphy a L.K. Tennant), p. 290–313. New York: Macmillan.
10. Reilly, T., Williams, A.M., Nevill, A. a Franks, A. (2000). Multidisciplinární přístup k identifikaci talentů ve fotbale. Deník znalosti o sportu, 18, p. 695–702.
11. Schönborn, R. (1984). Faktory omezující a zlepšující výkon v: Gabler H., Zein B. Hledání a podpora tenisových talentů.
12. Schönborn, R. (1990). Talentové problémy. Prezentace ETA z diskuze v Norwichu.
13. Unierzyski, P., Osiński, W.(1988). Faktory ovlivňující tenisový výkon.
V: Siwiński W. Rekreacja ruchowa w świetle badań. Pp. 78-99. Univerzita tělesné výchovy v Poznani.
14. Unierzyski, P. (1994a). Motorické schopnosti a výkon mezi mladými tenisovými hráči, (v: Osiński W. Starosta W. Sport Kinetics 93, Poznaň-Warszawa).
15. Unierzyski, P. (1994b). Vztah mezi zkušeností, kondicí, morfologickými faktory a výkonem s ohledem na věk.(ITF revize trenérů č. 3).
16. Unierzyski, P. (1994c). Vliv fyzické kondice typický pro tenisovou hru, morfologické a psychologické faktory ovlivňující úroveň hry v různém věku. V: (T. Reilly, M. Hughes, A. Lees, ed.) „Raketový sport” Londýn.
17. Unierzyski, P. (1995). Vliv fyzické kondice typický pro tenisovou hru, morfologické a psychologické faktory ovlivňující úroveň hry v různém věku. Světový kongres raketového sportu. (1st : 1993 : Runcorn, Anglie). Věda a raketový sport, E & FN Spon, p.61-68.
18. Unierzyski, P. (1996). Retrospektivní analýza mladých grandslamových vítězů. ITF revize trenérů. 1996, č. 9, 2.
19. Unierzyski, P. (2000). Vztahy mezi vybranými psychologickými rysy a sportovními schopnostmi v juniorském tenise. W S.J.Haake & A.O.Coe. Tenisová nauka a technologie. 375-382. ITF Londýn.
20. Unierzyski,P., Gracz J., (2002). Temperament a úspěšná motivace – Kritické psychologické faktory v tenise. Studie fyzické kultury a turismu. (Poznaň), 2002, 9, p. 125.
21. Unierzyski, P. (2003a). Úroveň úspěšné motivace mladých tenisových hráčů a jejich budoucí pokrok. Deník sportovní věda a medicína 2003, 2, p. 184-186.
22. Unierzyski, P. (2003b). Analýza faktorů ovlivňujících výkon 12 letých evropských tenisových hráčů. V: Starosta W., Osiński W.; Nové myšlenky ve sportovních vědách: aktuální otázky a perspektivy, Část 1. Mezinárodní asociace sportovní kinetiky. Knižní série 15. Warszawa-Poznaň-Leszno. Wyd.Państwowej Wyższej Szkoły Zawodowej im.J.A.Komeńskiego w Lesznie 2003 p. 311-314.
23. Unierzyski, P., Wieczorek, A. (2004). Porovnání taktických řešení a herních vzorů ve finále dvou grandslamových turnajů. V: Věda a raketový sport III. Jednání 8. mezinárodního stolního tenisu. Kongres, federace sportovní vědy a 3. světový kongres vědy a raketového sportu. Ed. Lees A., Kahn J.F., Maynard I. Londýn, Routledge 2004 s. 169-174
24. Unierzyski, P., Madella, A.(2004). Úspěch a selhání mladých tenisových hráčů. Scuola dello Sport. Revista di cultura sportiva, Anno XXIII-nuova serie-numerro 60-61, p. 69-74.
25. Williams, A.M. Reilly, T. (2000). Hledání talentů a vývoj ve fotbale. Deník sportovní vědy, 18, 657- 667.
26. Williams, A.M., Reilly, T.(2000). Komentář. Deník sportovní vědy. 18, p. 655-656
Přeložil a s použitím zahraničních materiálů upravil Václav Prokůpek

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa