»
S
I
D
E
B
A
R
«
Že si poslanci sníží platy? Utopie!
20. Leden 2012

Systém náhrad, které dostávají poslanci, je k našim zákonodárcům až příliš velkorysý. Je to jedna z věcí, která už léta vyvolává kontroverze a právem zlobí voliče. Poslanci, stejně jako vrcholoví manažeři či zaměstnanci, mají nárok na nadstandardní výhody, a doposud nedokázali vytvořit takový systém, který bude efektivní a především průhledný. Debaty o snižováni či zvyšování platů poslanců se přitom vedou již od dob první Československé republiky a mohou končit různě. Třeba i obhajobou škubánků, jak to předvedl 19. prosince 1933 poslanec za Československou stranu národně-socialistickou Hugo Bergmann. V ten den se projednával zákon, kterým by si poslanci kvůli probíhající krizi snížili platy a Bergmann srážku ve výši čtyř procent obhajoval. Mimochodem, nebylo to poprvé, poslanci si totiž tehdy strhávali z mezd každý rok. Ten si v třiatřicátém roce minulého století udělal vlastní průzkum mezi poslanci a uvedl, že s platem 5000 korun vyjdou jen tak tak a že mnozí poslaneckou činnost dotují ze svého. Poté si vzal slovo komunista Josef Štětka a prohlásil, že poslanci na tom nejsou vůbec špatně, protože mnoho z nich má dvojí až trojí příjem. Své vystoupení Štětka vypointoval glosou, že poslancům, kteří díky svým funkcím hromadí majetek, přestaly chutnat škubánky. Bergmann pak kontroval slovy, že Štětka jednak neříká úplnou pravdu a že komunisté pobírají stejně jako ostatní dvojí až trojí plat! Hlasování o tomto bodu bylo odloženo na později. Faktem ale je, že i přes neduhy první republiky se ve třicátých letech v době krize zákonodárci odhodlali ke snižování svých platů. Tehdy udělali to, čeho nebyli jejich čeští kolegové schopni ani během takzvaných balíčků na konci roku 1997! Po polovině devadesátých let si navíc schválili takové množství služebních náhrad a zvyšování platů, jaké jim mohou minimálně jejich předchůdci závidět. Není proto divu, že celkové příjmy zákonodárců vyvolávají takové negativní reakce všech slušných voličů!
Pokud pozorný volič sleduje vývoj poslaneckých výhod od monarchie, přes první republiku až po komunismus, zjistí, že nikdy poslanci neměli tolik náhrad jako dnes. Zatímco voliči dostávají v České republice náhrady ve výši od 300 do 3000 korun, poslanci si přijdou na desetitisíce. Při pohledu na poloprázdné lavice poslanecké sněmovny kdekoho napadá, za co poslanci berou tolik peněz. A co náhrady, kterých mají poslanci od poloviny devadesátých let požehnaně. Stačí se podívat do zákona - Výdaje na reprezentaci. Výdaje na dopravu vlastním vozidlem nebo nájemným dopravním prostředkem z místa trvalého pobytu do místa sídla orgánu, v němž poslanec vykonává funkci, a zpět. Výdaje na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách spojených s výkonem funkce. Výdaje na leteckou dopravu při tuzemských cestách. Výdaje na dopravu při zahraničních cestách spojených s výkonem funkce. Výdaje na stravování při tuzemských cestách. Výdaje na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách. Výdaje na ubytování při tuzemských cestách. Výdaje na ubytování při zahraničních cestách. Výdaje na přechodné ubytování v místě sídla orgánu, v němž poslanec vykonává funkci. Výdaje na odborné a administrativní práce. Výdaje na činnost průvodce nebo osobního asistenta. Výdaje na odbornou literaturu. A to není ještě vše. K tomu samozřejmě patří dvojnásobné diety, k dispozici jsou rekreační objekty sněmovny a podobně.
Poslanci o svých náhradách často mluví v tom smyslu, že je potřeba celou věc nějak „komplexně“ vyřešit. Jenže se zatím od roku 1995 nenašla vůle takové „komplexní“ řešení najít. Když se člověk podívá do historie, zjistí, že současný stav je poměrně unikátní. Byť byl vývoj v jednotlivých zemích v naší oblasti odlišný, všechny měly společný výchozí bod – ještě v 18. století byla politika čestné povolání, doména šlechty, která si svou činnost dotovala a kterou to mnohdy ruinovalo. V habsburské monarchii se situace začala měnit v šedesátých letech 19. století, od zavedení ústavnosti. Zákonodárci sice nebrali stálý plat, ale měli diety, a to pouze během zasedání. Když se někdo nedostavil na jednání, nebral nic. Diety se zvyšovaly v roce 1897, když byla založena pátá kurie a vstoupila tam sociální demokracie. Poslancům dávaly příspěvky i strany.
Podobný přístup byl například i na konci 18. a začátku 19. století v USA. Jeden z otců zakladatelů Spojených států, Benjamin Franklin, během Ústavodárného konventu třeba prosazoval, aby zvolení činitelé nedostávali nic. Ostatní to ovšem zamítli! A tak od roku 1789 do roku 1815 členové Kongresu dostávali, podobně jako v Rakousko, pouze diety ve výši šest dolarů na den a pouze v době zasedání. Plat začali dostávat v roce 1815 – činil 1500 dolarů za rok. Dnes se plat pohybuje od 175 tisíc dolarů ročně!
Když v roce 1918 padla monarchie, zakladatelé první Československé republiky na ni navázali. Samozřejmě, že zůstaly diety, ale objevil se i plat. Poslanci původně dostávali 2000 korun, ale postupně se částka zdvihla na 5000 korun, což bylo poměrně hodně peněz – průměrný plat kvalifikova¬ného dělníka se pohyboval okolo tisíce korun. Jak tehdy vypadaly výdaje poslance může napovědět proslov už zmiňovaného poslance Huga Bergmanna z prosince 1933. Jím použitý příklad se týká poslance „středního stavu živnostenského“, bydlícího mimo Prahu: 10 procent srážka 500 Kč, srážka na klub 1200 Kč, tajemník na vyřizování korespondence 600 Kč, poštovné 300 Kč, župě na tisk 600 Kč, daně a lístek na dráhu 300 Kč měsíčně, různé příspěvky spolkům 150 Kč, sbírky na různé sociální a kulturní účely 300 Kč, noclehy pouhých 150 Kč, automobil a intervence, spropitné atd. 200 Kč a stravování v Praze 300 Kč – dohromady tedy 4620 Kč! Zbylo mu tedy pro osobní potřebu 380 Kč! Bergmann samozřejmě nezmínil, že jeho kolega poslanec dostává v době zasedání ještě diety a má zadarmo městskou dopravu, ale poslanci si skutečně řadu věcí spojených s výkonem své funkce platili ze svého. A ještě jeden prvorepublikový příklad. 27. října 1922 vypukla ve sněmovně hádka. Nejprve byl poslanec za Slovenskou stranu ľudovou advokát Ludevít Labaj nařknut, že požadoval od invalidy, kterému jako poslanec pomohl, deset tisíc korun. Labaj strávil hodně času vysvětlováním, jaké náklady měl s vyřizováním licence na krčmu, a zda si oněch deset tisíc zasloužil.
Jedno je jisté! Za první republiky to měli poslanci těžší než dnes, i když si samozřejmě dokázali najít cestičky, kudy přijít k penězům. Jeden z problémů byl v tom, že podobně jako za monarchie strany neměly právní subjektivitu. Nedostávaly tedy peníze od státu a nemohly nikoho zaměstnávat, takže ani poslancům neposkytovaly velký servis. Živy byly pouze z darů. Pokud někdo pracoval pro nějakou stranu, musel být zaměstnancem někoho jiného. Třeba poslanci za Agrární stranu byli oficiálně zaměstnanci sdružení československých zemědělců. Nicméně politici, kteří byli ochotni posloužit Hradu či ministerstvu zahraničí, dostávali v některých případech nemalé sumy peněz z fondů prezidenta republiky, tajného fondu ministerstva zahraničí i z peněz Legiobanky. Tak například bývalý poslanec za Československou sociálně-demokratickou stranu František Hlaváček dostal od Hradu sedm tisíc korun. Tvrdil, že přišel o odstupné a že nemá ani na vlak za rodinou do Poděbrad. Byli však i takoví, kteří dostali statisíce korun. Historik Antonín Klimek popsal některé případy ve Velkých dějinách zemí Koruny české, kde citoval i britského velvyslance sira Josepha Adisona, který soudil, že korupce se v Československu stala jistým druhem umění.
Platy a požitky poslanců po druhé světové válce řešil dekret prezidenta Edvarda Beneše ze dne 23. října 1945. Podle něj členové Prozatímního národního shromáždění (prvního poválečného parlamentu) měli nárok na měsíční plat 12 tisíc korun (místopředsedové dostávali 4400 navíc) a předseda dostával každý rok ještě příplatek sto tisíc a dalších 56 tisíc na reprezentaci. K radikální změně došlo až v 50. letech. Funkce poslance se stala opět funkcí čestnou a zákonodárci byli zaměstnanci podniků. Například od roku 1954 měli nárok pouze na náhradu 1200 korun měsíčně a diety ve výši 100 korun v době zasedání parlamentu (předseda měl nárok na 5000 a místo¬předsedové na 3300 korun). Nicméně všem běžel i v době zasedání plat u jejich zaměstnavatele. Tato praxe se příliš nezměnila ani v následujících desetiletích. Do roku 1989, přesněji do šestého února 1990, byla poslanecká funkce čestná! Zásadní změna nastala až v roce 1996. Tehdy totiž zákonodárci schválili nový zákon o platu poslanců, který nastavil pravidla poslaneckých výhod, jak je známe dnes. Pro představu se stačí podívat na skok, ke kterému došlo ve zmíněném roce 1996. Od 1. dubna poslanci brali plat 17 tisíc korun a náhrady ve výši 17 500 –23 800 Kč. Ale už od 1. července téhož roku se plat zvýšil na 31 200 korun, přičemž náhrady zůstaly stejné. Průměrná mzda v roce 1996 byla 9 865 korun. Dnes poslanci berou 54 500 korun a mají nárok na cestovní náhrady ve výši až 30 240 korun. Když se podniku nedaří, tak se platy snižují, říká nepsané živnostenské pravidlo. A co když se nedaří podniku jménem stát? Politikům mohou jít platy dolů? U nás je to bohužel doposud něco nevídaného!

Tenisoví bodyguardi se o chleba bát nemusí!
8. Leden 2012

Již v roce 1913 se kolem těch nejlepších hráčů ve Wimbledonu objevovali takzvaní osobní strážci. Blížila se první světová válka a světem se šířilo nebezpečí teroristických útoků z řad anarchistů. Příchozím na nejslavnější londýnské kurty tak detektivové poctivě prohledávali tašky a zjišťovali, zda se v některé z nich nenachází bomba. Tehdejší vítěz Tony Wildind, rodák z novozélandského města Christchurch, si najal v Cambridge, kde žil, jednoho svalovce za tři libry na den, aby se staral o jeho bezpečnost. A osobní strážce se tehdy opravdu snažil, k velmi pohlednému Wildingovi se nedostali anarchisti, ba ani věrní příznivci a dámy obdivující jeho šarm. Dokonce ani žurnalisté kteří chtěli popsat pocity čtyřnásobného vítěze Wimbledonu často skončili pouze u jeho bodyguarda. Mimochodem, ten rok vyhrál Wilding Wimbledon počtvrté a naposledy. Cena osobních strážců v tenise vzrostla po pátku 30. dubna 1993! Tehdy se na turnaji WTA v Hamburku odehrál skandál nebývalých rozměrů. Mentálně postižený fanoušek německé tenistky Steffi Grafové Günter Parche zaútočil na její největší soupeřku Jihoslovanku Moniku Selešovou a bodl ji nožem do zad! Pro devatenáctiletou Selešovou to tehdy znamenalo nucenou zdravotní přestávku, pro zmíněného útočníka paradoxně mírný trest, ale pro tenisové bodyguardy nárůst jejich ceny. Tehdejší oficiální ochranka turnaje totiž na turnaji v Hamburku zareagovala pozdě. A tak si někteří hráči a tenistky začali uvědomovat, že není od věci pořídit si pouze osobního strážce, který bude chránit jen je a jejich zdraví. Přesto i dnes existuje řada tenistů a hráček, kteří nechtějí o tom, že by je měl nějaký osobní strážce hlídat, slyšet ani slovo. Nechtějí se omezovat ve svých svobodách a řada spoléhá i na to, že sloužila
„Nikdo se nebojí o svůj život tolik, jako hvězdy bílého sportu,“ prohlásila o tenisových profesionálech a hráčkách světové úrovně zřejmě s notnou dávkou sebeironie bývalá německá reprezentantka Steffi Grafová. Naráží tak na skutečnost, že skoro nikdo z předních hráčů či tenistek pohybujících se na okruzích ATP či WTA, se už nyní neobejde bez svého tělesného strážce. „Nikdy nebudou sami. Bodyguardi obklopují věrně své tenisové hvězdy,“ říká další Němec Boris Becker. I přestože už dlouhou dobu nestartuje na turnajích určených předním světovým hráčům, ani on se bez ochranky neobejde! „Ne, že by mě chtěl někdo napadnout během zápasů veteránských klání, ale když se pohybuji jako host na významném turnaji, už několikrát se mě stalo, že jsem byl obtěžován,“ stěžuje si Becker a dává najevo, že bodyguardi mají mezi tenisty, ať už současnými hvězdami či legendami z řad veteránů, dveře otevřené a o svoje živobytí se bát nemusí. Samozřejmě, že dnes své řemeslo tělesní strážci již nevykonávají za pouhé tři libry na den. Jejich platy se podle střízlivých odhadů pohybují v přepočtu na české koruny od třiceti do sto padesáti tisíc korun měsíčně. Svalovec z Cambridge střežící kdysi slavného Novozélanďana Wildinga by se asi divil!
Izraelské vojandy se brání samy
Ne všichni ale podlehli strachu o svůj život! A nedávají na rady, jak výhodné je pořídit si svého osobního strážce. „Žádného ochránce nepotřebuji, mám s sebou svého manžela. To je můj bodyguard,“ tvrdí izraelská hráčka s italským pasem Anna Smašnová-Pistolesiová. Její muž, uznávaný italský kouč se od své ženy opravdu ani nehne. „Vím, kolik psychopatů se pohybuje kolem všech tenistek,“ říká trenér Pistolesi a naráží na křiklavé případy z let minulých. Tak například bláznivý fanoušek Albrecht Stromeyer se v Arizoně dobýval do pokoje Sereny Williamsové. Když neuspěl, svlékl se a křičel: „Musím ji vidět.“ Pak pronásledoval svérázný naháč Američanku po celém světě. A nebo Dubravko Rajčevič! Ten se zase stal temným stínem Martiny Hingisové. Od roku 1999 přinášel šestačtyřicetiletý Chorvat květiny do jejího curyšského domu, psal jí milostné dopisy. Za obtěžování dostal podmínku, pak dokonce dvouletý trest.
Jsou však srdnaté ženy, které o tom, že by se kolem nich pohybovali osobní strážci nechtějí ani slyšet. Všechny hráčky z Izraele prošly, jako ostatně všechny izraelské občanky řádnou vojenskou službou. A tak Sahar Peerová dokonale ovládá tenisovou raketu, ale třeba i kulomet či základní prvky sebeobrany.
Krásné ženy jsou častým terčem
Obecně platí, že bodyguardi se nejčastěji pohybují kolem krásných žen, které se bojí útoků maniaků. A tak kolem půvabné Sibiřanky Marie Šarapovové pobíhá suita pěti mužů s vysílačkami. Ostatně, Maria se bojí právem. V Los Angeles byla před lety opravdu napadena, naštěstí bez následků. Ale od té doby je střežena čtyřiadvacet hodin denně. „Není mi to příjemné, ale akceptuji to. Bojím se zůstat sama,“ říká. V Los Angeles napadl Rusku třiadvacetiletý britský občan Matthew Page. Přeskočil hrazení a tehdy blonďaté teenagerce vyhrožoval! „Chtěl jsem ji kopnout nebo praštit do hlavy. Máme nevyřízené účty,“ tvrdil po zadržení. Je přitom jen dalším z pomatenců a exhibicionistů, které jako vábnička přitahuje svět tenisových celebrit. V luxusním domě v East Sussexu, kde s matkou Matthew Page žije, ho navštívili policisté, aby mu sdělili: „Veškeré tenisové turnaje, na nichž Šarapovová hraje, jsou pro vás zapovězeným územím.“
Exhibicionisté mají vstup zakázán
Pořadatelé Wimbledonu zašli dokonce mnohem dále - činovníci All England Clubu rozesílají pokaždé před nejznámějším turnajem roku dopisy deseti známým exhibicionistům s upozorněním, že jejich přítomnost v areálu nebude akceptována. „Předali jsme jim zprávu - Nechceme vás tu, klub vás nechce, hráči vás nechtějí,” říká Simon Ovens, šéf bezpečnostní služby ve Wimbledonu. Fotografiemi desítky nežádoucích je vyzbrojena ochranka u bran všech grandslamových turnajů. Dovnitř nesmí vpustit dokonce ani irského kněze! Kazatel Cornelia Horana, jenž narušil aténský olympijský maratón v roce 2004, má dodnes velké tenisové turnaje zapovězené!
Raritou mezi exhibicionisty fotbalových trávníků je Mark Roberts, který tvrdí: „Svléknout se je lepší než sex.“ Tento muž už dvakrát ve Wimbledonu pobíhal nahý po dvorci, přestože má tato rarita mezi fanoušky zákaz vstupu na všechny sportovní akce po celé Velké Británii. Zakázaný vstup na všechny turnaje okruhu WTA má i nejznámější „tenisový atentátník“ Günter Parche. Potom, co na turnaji v Hamburku 1993 bodl nožem do zad Moniku Selešovou, skončil na chvíli na psychiatrii, ale nyní už zase chodí svobodně na tenisové zápasy dorostenek v rodném městě, grandslamovou podívanou má ale zakázanou.
Špatné zkušenosti z exhibicionisty nabrala též Slovenka Daniela Hantuchová. „Vyskytli se lidé, co mě obtěžovali. Ale nechci o nich radši hovořit.“ Francouzska Mary Pierceová zase vzpomíná: „Jednou jsem dostala podivný, úchylný dopis v angličtině. Byly v něm dvojsmyslné narážky a vzkaz –Já tě sleduji! Přepadl mě z něj nepříjemný pocit. Ale možná to byl jen naštvaný sázkař, kterému jsem svým vítězstvím či porážkou zkazila tiket.“ A právě Pierceová míní, že díky množství psychopatů a exhibicionistů mají bodyguardi u mužských i ženských tenisových profesionálek velmi výnosný „kšeft“. „Vždyť já sama jsem kdysi musela platit hned tři,“ svěřuje se Pierceová a její slova nechápe věčný bouřlivák a kritik John McEnroe: „Kde jsou ty doby, když jsem nějakému praštěnému fanouškovi prostě dal do úst!“
Soukromá očka nejsou vždy úspěšná
Doba se docela jistě změnila, a tak když se hraje nějaký velký tenisový turnaj, hemží se to kolem kurtů nejen manažery a trenéry, ale i osobními strážci. Vezměte si, že například při Wimbledonu se v hledišti kromě bodyguardů tenistů a hráček bílého sportu, objevují i osobní strážci herců, zpěváků, pilotů formule 1, golfistů i státníků. „Jen aby se za chvíli vešel do hlediště někdo jiný, než bodyguardi,“ myslí si ironicky John McEnroe.
Na své „všimné“ si ale nepřicházejí jen osobní strážci, ale i detektivové. Ty si najala třeba ATP, aby vyšetřili podezřelé výsledky na některých turnajích. Boris Becker přiznává, že se stavil dokonce u slavných Pinkertonů a žádal je o pomoc, aby mu zjistili co nejvíce informací o jeho nemanželském dítěti. Stejnou detektivní agenturu žádal o pomoc i při zjištění, kdo ho prošetřuje kvůli údajným daňovým podvodům. A výsledek? „Katastrofa, nyní platím vysoké alimenty a musel jsem také zaplatit velkou pokutu daňovým úřadům,“ tvrdí Becker.
Yanick Noah si zase najal „soukromé očko“, aby vypátralo, kdo obchoduje s pirátskými nahrávkami jeho nejznámějšího CD. Běžně se na detektivní kanceláře obracejí i ti tenisté, kterým se ztratí lukrativní vůz či po návratu z turnaje najdou doma prázdný byt. O tom by jistě mohl vyprávět Ekvádorec Nicolas Lapentti, kterému vykradli luxusní dům šestnáctkrát. „Nejhorší to bylo poprvé,“ vzpomíná Lapentti, jenž si neobezřetně doma nechal i velmi vzácný obraz, který již nikdy neviděl. A jeho zkušenosti s detektivy? „No, jejich úspěšnost není bůhvíjaká, ale alespoň se více snaží, než státní policie,“ myslí si Lapentti a vzpomíná na dva případy, kdy mu soukromí vyhledávači zlodějů přivedli opravdu povedené hříšníky ukázat.
Pech na krádeže aut má bezpochyby Američan Robby Ginepri, jemuž se auto ztratilo již osmkrát. „Jsem nesmírně opatrný. Parkuji vždy zásadně na hlídaných parkovištích před hotelem a po první krádeži jsem si pořídil nejmodernější alarm. Ale zloději jsou vždy rychlejší,“ tvrdí smutně Ginepri, kterému v jednom případě skutečně renomovaná detektivní agentura pomohla a našla jeho luxusní BMW.
Naproti tomu, nepříliš dobrou zkušenost se soukromými očky má bývalý profesionál z Chile Marcelo Rios, jemuž se ztratilo opravdu velmi netradiční vozítko Ferrari a nenašli ho najatí detektivové, nýbrž státní policie. Bohužel pro chilskou hvězdu let minulých v naprosto nepojízdném stavu. Takže Chilan musel sáhnout hodně hluboko do kapsy a koupit si kromě své oblíbené italské značky i drahý alarm.
Na detektivy ze soukromých řad naopak nedá dopustit Francouz Arnaud Clement. Přiznává, že v minulosti se jeho rodina stala obětí vydírání. „Chtěli po mě, abych zaplatil vysokou sumu, jinak vyletí do povětří náš dům. Bál jsem se zavolat policii, a tak jsem požádal o pomoc soukromou bezpečnostní agenturu, která vyděrače našla, vše zařídila i na policii a já nemusel platit vyděračům vůbec nic. Navíc, získal jsem dojem, že proti těmto kriminálním praktikám nejsem bezbranný, což je docela dobrý pocit,“ přiznává reprezentant Francie.
Předky si raději našel sám
U slavných detektivů od pana Pinkertona žádal za mořem pomoc i mladý Američan Brian Vahaly. „Pátral jsem po příbuzných svých prapředků. Ale nakonec jsem detektivům jejich práci usnadnil. Než je stačili najít, tak se mě ozvali sami na základě inzerátu v novinách,“ říká Vahaly s úsměvem.
Bodyguardi se pohubují i kolem Rogera Federera. „Nedivte se, nebyl jsem na vojně,“ tvrdí Federer. Místo tradiční služby ve švýcarské domobraně zvolil civilní službu v roli učitele tělovýchovy na jedné prestižní škole a tak s osobní ochranou nemá prakticky žádné zkušenosti. Ani Goran Ivaniševič nesloužil v klasické armádě! I na přímluvu tehdejšího chorvatského prezidenta sloužil více či méně pouze formálně v elitním praporu. Přesto si bodyguardy nikdy nenajímal. „Jedinou výjimkou bylo, když jsem se pletl do privatizace v Chorvatsku. Hodně jsem na ní prodělal. Nevýhodně jsem investoval a ještě mě museli hlídat osobní strážci,“ vzpomíná Goran na ne zrovna nejlepší období svého života.
Budoucí vojáci ochranku nechtějí
To takový Belgičan Xavier Malisse nechce o tom, že by ho měl někdo hlídat, ani slyšet. Po ukončení sportovní kariéry přímo sní o službě u vojenské policie. Není se čemu divit, vždyť v prestižní uniformované jednotce sloužil už jeho dědeček, který dokonce vlastní válečný kříž z první světové války a i Xavierův strýc je důstojníkem elitního praporu. „Službu v armádě mám v genech a až jednou pověsím tenisovou raketu na hřebík, bude mi ctí vstoupit do slavného bojového útvaru,“ prohlašuje tenista, jenž je mezi hráči považován za rebela. „Nejsem notorický kverulant a vím, že ve všech ozbrojených složkách se musí dodržovat určitá pravidla, takže nikdo nemusí mít obavy, že bych snad vojenský útvar rozložil zevnitř,“ tvrdil s úsměvem v jedněch bruselských bulvárních novinách a dodal: „Nezapírám, uniformy přitahují krásné ženy!“ Malisse ale není mezi předními borci startujícími na okruhu ATP tour jediným, který touží po službě v elitním vojenském praporu.
Například Argentinec Mariano Zabaleta se vyznal z toho, že již od dětství chtěl být členem armády. Důvod? Jako dítě prý velmi těžce prožíval, když jeho rodná země prohrála s Velkou Británií bitvu o Falkandské ostrovy. „Cítil jsem tehdy velkou křivdu. Moje země prohrála válku, v rodině mi přitom zemřeli dva blízcí lidé, profesionální vojáci, které jsem oba měl nesmírně rád. Řekl jsem si, že až dospěji, budu za svou vlast bojovat v armádě. Nakonec ale vše proběhlo trochu jinak a já místo s tankem či puškou válčím za svou Argentinu s tenisovou raketou v ruce. Jsem tedy vlastně jakýsi posel mírových sil,“ tvrdí s nadsázkou Mariano.
Když začali američtí vojáci bojovat v Iráku, oblékl se do uniformy i velký patriot Andy Roddick. I když se jednalo pouze o reklamní trik, Andy přiznal, že by ho služba v profesionální armádě lákala. „Dobře ale vím, že tenis a vojenská služba dohromady jaksi nejdou,“ přiznává Andy objektivně. O tom by ostatně mohl vyprávět i rodilý Ukrajinec a nyní platný člen ruského daviscupového týmu Nikolaj Davyděnko. Ten se musel hned dvakrát vyhnout povinnosti sloužit v armádě. Na Ukrajině mu pomohl mimořádný výnos prezidenta, který ho připravil o tříletou službu v drsných ukrajinských podmínkách a Ruské ministerstvo obrany mu zase udělilo výjimku, aby nemusel na tři roky do posádky v Murmansku. „Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že bych musel sloužit tři roky v ukrajinské či ruské armádě. Opravdu, to by byl konec s tenisem a asi i se mnou,“ přiznal Davyděnko. Právě Davyděnko nyní bez svého osobního strážce nedá ani ránu! Důvod? Byl podezřelý s několika nečekaných proher a vyhrožovali mu sázkaři. Paradoxně tak Nikolaje, žijícího převážně v Německu či za mořem, hlídá bývalý elitní voják ruské armády, do níž se nikdy Davyděnkovi nechtělo a dělal vše možné, aby se službě v ozbrojených silách vyhnul.
To Američan Brian Vahaly nechce o nějakém osobním strážci ani slyšet. „Umím se bránit sám,“ říká tenista, jehož otec, strýc i děda byli důstojníky u amerického námořnictva a nebýt tenisového nadání, kterého se tomuto Američanovi dostalo vrchovatě, asi by se místo tenisové rakety učil Brian Vahaly ovládat vojenské lodní šrouby.
Václav Prokůpek

Nová zbraň tenistů: Sociální sítě
8. Leden 2012

Všichni asi známe pojmy jako facebook, twitter, badoo či myspace. Co to vlastně znamená? Jsou to sociální sítě, zvané též společenské sítě nebo komunitní sítě (anglicky social network). Tyto sociální sítě pochopitelně zasáhly i do životů hráčů a tenistek pohybujících se po okruhu ATP či WTA tour? Důvod je jednoduchý. Tenisté a jejich ženské protějšky cestují po celém světě, a tak komunikují prostřednictvím mobilních počítačů a operátorů. A na sociálních sítích vznikají i fan kluby předních profesionálních hráčů a hráček. Ale i samotní tenisté a tenistky zde diskutují o svých problémech a používají sociální sítě jako „zbraň“ pro zastrašování soupeřů, když se zde samotní hráči či hráčky vyjadřují ke slabinám soupeřů. To už nemluvě o tenisových akademiích, které se na sociálních sítích prezentují. A pochopitelně, že sociální sítě využívají i sázkaři, aby se poradili o tom, na který tenisový zápas vsadit a jak.
Facebook – slouží jako sociální síť, internetová seznamka, herní server, pro internetové profily lidí, podniků i dalších subjektů, pro internetová fóra, pro ukládání a sdílení multimédií, nejpoužívanější sociální síť na světě. Facebook byl založen Markem Zuckerbegerem. Původně byl tento systém omezen jenom pro studenty Harvardovy univerzity. Během dvou měsíců byl rozšířen na některé další, které patří do tzv. Ivy League, a již do konce roku byly připojeny další univerzity. Z tenistek dominují facebooku zejména krásné tenistky, se kterými se účastníci diskuze na této sociální síti chtějí seznámit. A tak se nelze divit, že na této sociální síti má svůj klub fanoušků sibiřská kráska žijící na Floridě Maria Šarapovová, srbská krasavice Ana Ivanovičová či slovenská dlouhonohá kráska Daniela Hantuchová. A dokonce i Ruska Anna Kurnikovová, tenisová kráska, která nikdy nevyhrála turnaj WTA tour má na této sociální síti řadu příznivců.
Myspace – slouží jako sociální síť, pro internetové profily lidí, pro ukládání a sdílení multimédií, druhá nejpoužívanější sociální síť na světě a podle mnohých lidí je nejlepší sociální sítí na světě. Na této sociální síti dominují především tenisté. Nejvíce příznivců má Španěl Rafael Nadal (zhruba přes 100 tisíc fanoušků), ale hodně fanoušků, kteří se s ním chtějí prostřednictvím Myspace seznámit má i nestárnoucí Švýcar Roger Federer.
Twitter – slouží především pro mikroblogy a jako sociální síť. Na této síti se uplatní zejména upovídaní tenisté a hráčky, které se rády vyjadřují ke svým soupeřům a často je využívají i jakousi zbraň, jak svého protivníka znervóznit ještě předtím, než vstoupí na kurt. Ale na této síti najdete i nářky hráček nad prohranými zápasy.
Tuenti – slouží jako sociální síť, je přezdívána „Španělským Facebookem“. Takže zde najde názory tenistů, manažerů a tenisových odborníků především ze španělsky mluvících zemí. Nejsledovanějším hráčem na této síti je Argentinec Del Potro. Mezi ženami vládne jeho krajanka Gabriela Sabatiniová, která už delší dobu nevládne tenisovým kurtům, ale firmám produkující parfémy. Z aktivních hráček i na této síti se komunikuje především o hezkých ženách – Marii Šarapovové, Aně Kurnikovové, Aně Ivanovičové. Ze španělsky mluvících tenistek dominuje diskuze kolem Argentinky Gisely Dulkové.
Badoo – slouží jako sociální síť, pro internetové profily. Podle mediálních odborníků má zde jednoznačnš nejprofesionálněji vybudovaný profil Švýcar Roger Federer, který i na těchto stránkách dokazuje, že spolupracuje s profesionály i na bázi mediální komunikace.
LinkedIn – slouží jako sociální síť a pro internetové profily a pro pracovní životopisy, je to pracovní sociální síť, mnohým světovým zaměstnavatelům stačí místo životopisu poslat odkaz na profil na LinkedIn. Na této sociální síti se setkávají především tenisoví odborníci, kteří diskutují o budoucnosti světového tenisu. Snad i proto této síti dominují názory trenérů a manažerů, jakými jsou Ion Tiriac, Ilje Nastase, Niki Pilič či Günter Bosch.
Naymz – slouží jako sociální síť a pro internetové profily a pro pracovní životopisy, je to pracovní sociální síť, mnohým světovým zaměstnavatelům stačí místo životopisu poslat odkaz na profil na Naymz. I proto se zde setkáte především s názory a profily tenisových akademií či profesionálních trenérů. Velmi se na této síti diskutuje například o tenisových akademiích Nicka Bolletieriho, Sergi Bruguery, Niki Piliče či ostatních velikánů trenérského a výchovného tenisového procesu.
Orkut – slouží jako sociální služba, jako chatovací server, pro ukládání a sdílení multimédií. Na ní diskutují především sázkaři o tom, na jaký tenisový zápas si vsadit.
Dalšími sociálními sítěmi, kde můžete diskutovat i o tenise jsou Hi5, Xing, Bedo, Classmates, Friendster a Blackplanet.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa