»
S
I
D
E
B
A
R
«
Sociální média a sociální sítě
28. Únor 2012

Pojem sociální média je poměrně mladý a tak je možné na internetu narazit na různé definice tohoto pojmu. Např. Scott Krinsky vidí sociální média jako „komunikaci, která není zacílená tak jako tradiční média. Sociální média stojí na interakci mezi lidmi. Klíčovým elementem je zpětná vazba od publika, ať je formou komentářů, editování originálního textu nebo obsahu.”[1] Definice, která se objevuje na Wikipedii zase definuje sociální média jako média využívající široce přístupných, na webových prostředcích založených médií pro sociální interakci, tedy dialog. Zajímavou definici uvádí i Chris Noble: „sociální média jsou jakákoliv internetová média, kde se může shromažďovat skupina stejně smýšlejících lidí a diskutovat témata jako je např.: jak bys definoval sociální médium?“ [2]

Z definic vyplývá, že sociální média jsou média, která čtenáři umožňují okamžitě reagovat, editovat, komentovat a jinak zasahovat do textu, či obsahu média. Sociální média jsou tedy aktuální (čtenář může okamžitě reagovat, komentovat či editovat obsah), nabízí hromadnou editaci obsahu (čtenáři se svými názory navzájem ovlivňují), jsou sociálně validována (uživatelé hodnotí obsah a tak pomáhají ostatním uživatelům v orientaci v obsahu) a mezi sebou sdílejí obsah (publikace fotek, sdílení videí). [3] Je tedy zřejmé, že to, co odlišuje sociální média od ostatních médií je oboustranná komunikace, tedy dialog.

Sociální média se vyskytují v odlišných formách, např. internetová fóra, blogy, wiki weby, weby na sdílení fotografií či videí aj. Podle Kaplana a Haenleina existuje šest typů sociálních médií: kolaborativní projekt (např. Wikipedie), blogy a mikroblogy (např. Twitter), obsahové komunity (např. Youtube), sociální sítě (např. Facebook), virtuální svět her (např. World of Warcraft) a virtuální sociální světy (např. Second Life). [4]

Protože se tato práce bude zabývat převážně využitím sociálních sítí pro komunikaci firem, uvádím ještě definice pojmu sociální sítě z wikipedie: „Sociální síť, zvaná též společenská síť, komunitní síť či komunita, anglicky social network, je propojená skupina lidí. V širším slova smyslu je sociální sítí každá skupina lidí, která spolu udržuje komunikaci různým prostředky. V užším, moderním a značně převažujícím pojetí se sociální sítí názývá služba na Internetu, která registrovaným členům umožňuje si vytvářet osobní (či firemní) veřejný či částečně veřejný profil, komunikovat spolu, sdílet informace, fotografie, videa, provozovat chat a další aktivity.“ [5]

Pro tuto práci budeme pod pojmem sociální síť rozumět moderní pojetí a to sociální síť jako služba na internetu umožňující uživatelům vytvoření profilu a oboustrannou komunikaci. Je důležité ještě zmínit, že v českém prostředí jsou pojmy sociální média a sociální sítě velmi často používány zaměnitelně, tedy jako totéž označení pro všechny druhy sociálních médií.

1. Sociální média v ČR

Ještě před několika málo lety byly nejnavštěvovanějšími sociálními médii v ČR servery spoluzaci.cz, lide.cz či libimseti.cz. Podle nejnovějších čísel je v současné době nejpoužívanějším sociálním médiem Facebook. Klasická česká sociální média předběhl již před několika měsíci ne-li roky. Facebook používá 3 333 420 “lidí, kteří žijí v České republice” (Zdroj: Facebook), což je více než polovina české internetové populace v ČR (Internetová populace v ČR je dle Netmonitoru 5 868 529). Facebook je také jedinou sociální sítí, ke které najdeme čísla na stránkách ČSÚ a to k 31. 12. 2010. Dle údajů ČSÚ jsou na Facebooku téměř stejně zastoupeny ženy a můži (49 % můžů a 51 % žen) a nejvíce profilů mají na FB lidé, jejichž věk se pohybuje mezi 18–34 lety. V porovnání s Evropskou unií má Česká republika co do počtu uživatelů shodný podíl s průměry zemí EU27 (kolem 30 % - tedy cca každý třetí obyvatel má založený svůj Facebook profil), avšak výrazně převyšuje průměr za země EU12 („nové“ členské státy) a to zhruba o cca 10 procentních bodů.

K dalším sociálním mediím jsou pak už jen přibližná čísla uváděná různými agenturami. Například dle společnosti Panmedia mezi další používaná média patří LinkedIn s počtem 150 tisíc uživatelů a Twitter s 30tisíci uživateli. Velké oblibě se v České republice těší i Youtube, kanál pro sdílení videí, který má přibližně 3 milióny uživatelů. Novinkou je sociální síť Google+, která je momentálně v testovací fázi a tak je předčasné se jí více věnovat.

Nejvyužívanější sociální sítí v České republice je tedy Facebook, k čemuž určitě přispívá i fakt, že na rozdíl od médií jako je Twitter či LinkedIn, je přeložen do českého jazyka a je tak přístupný většímu množství uživatelů.

2. Propagace firem na sociálních sítích

Různé sociální sítě nabízejí různé možnosti využití a je nutné se zamyslet, čeho chceme prostřednictvím sociálních sítí dosáhnout a kde je naše cílová skupina. Pokud jsou naší cílovou skupinou lidé mezi 18 až 35 lety, kteří se rádi baví, pak určitě Facebook bude tou správnou volbou. Pokud chceme přes sociální média hledat zaměstnance, pak můžeme zkusit využít sociální sítě LinkedIn. Pro šíření krátkých informací z našeho „businessu“ či pro komunikaci s novináři je zase ideální Twitter. Vždy by ale komunikace na sociálních sítí měla zapadat do celkového komunikačního mixu a ne být oddělenou komunikací.

Jak jsem se zmínila již v minulé kapitole, v České republice najdeme nejvíce příznivců sociální sítě Facebook a tak je tato síť mnohdy jedinou možností pro marketingové pracovníky. A to nejen v České republice. To potvrzuje i výzkum společnosti eCircle, který se zabýval využíváním online marketingových nástrojů v šesti evropských zemích – v Německu, Velké Británii, Francii, Itálii, Španělsku a v Nizozemí a z něhož vyplývá: „Z využívání jednotlivých sociálních médií má jednoznačně navrch Facebook, s kterým pracuje 78-90 % marketingových manažerů. Facebook převažuje i nad využíváním lokálních sociálních sítích, a to ve všech sledovaných zemích.“ [7] Bohužel Facebook není ideální pro každou společnost a ne každé se podaří na něm prorazit. Větší šanci mají určitě B2C společnosti, jejichž cílovou skupinou jsou koneční zákazníci. Například facebookové stránky společnosti Staropramen mají přes 43 tisíc fanoušků a firma velmi dobře využívá různých facebookových aplikací. Na Facebooku se může s dobrým nápadem prosadit i firma nabízející služby. Jednou z nejúspěšnějších firem je momentálně firma Slevomat, kterou sleduje přes 150 tisíc fanoušků. U té jde ale o nápad jako takový a ne o nějaký výjimečný počin na Facebooku. Další úspěšnou „firmou“ na Facebooku je pražská zoologická zahrada, jejíž počet fanoušků se blíží 100 tisícům. Navíc se jim velmi daří udržovat se svými fanoušky dialog a to je to, o co jde u sociálních médií především. Úspěšné firmy najdeme i v tak neatraktivním sektoru jako je bankovnictví. GE Money Bank začala prostřednictvím Facebooku komunikovat v únoru 2010 a dnes má okolo 30 tisíc fanoušků. Ve svých aktivitách na sociálních sítích sází nejen na zákaznický servis či produktové informace, ale především na intenzivní komunikaci dalších témat, jako jsou dobrovolnictví nebo historie a inovace společnosti. Manažer komunikace GE Money Bank Jan Vyšehradský k tomu říká: „Velmi rychle jsme si uvědomili, že se naše banka bude v různých souvislostech objevovat na sociálních sítích, ať už chceme nebo ne. Jsme přesvědčení, že přítomností na sociálních sítích a aktivní komunikací jsme schopni lépe čelit případným rizikům, které tyto nové komunikační kanály přináší.“ [9]

V oboru přepravy je velmi úspěšná komunikace firmy DPD, která letos představila svého „ninjakurýra“ Slávu Balíka a spojila tuto postavu se zákaznickou soutěží a vše propojila s Facebookem (stránka má okolo 18 tisíc fanoušků). Přestože firma není výhradně B2C zaměření, podařilo se jí touto aktivitou přilákat velkou pozornost. Přímý dopad na její obchod bude asi těžko změřitelný, ale to je problém u většiny nástrojů externí komunikace.

Propagace firmy na sociálních sítích nemusí nutně souviset pouze s předmětem podnikání firmy. Pokud je obor podnikání firmy pro sociální média neatraktivní, je možné se zviditelnit pomocí některých aktivit, které firma dělá nebo pomocí tématu úplně odlišného. Například přepravní společnost DHL má jednu ze svých facebookových stránek zaměřenou na propagaci svého sponzorství Formule 1. Česká spořitelna šla ještě dál a jejich facebookové stránky se věnují hudbě. Propojení s Českou spořitelnou je pak přes nabídku služeb pro mladé, která je součástí stránek, ale není primárním obsahem.

Shrnuto a podtrženo, sociální média nabízejí firmám hodně příležitostí a v porovnání s ostatními marketingovými a komunikačními nástroji jsou náklady na jejich využití velmi nízké. Sociální sítě přestaly tedy být pouhou webovou službou a staly se plnohodnotným médiem nové generace, které je dnes radno brát vážně. Mají totiž docela slibný marketingový potenciál - podle průzkumů lidé věří názorům „přátel“ na Facebooku asi čtyřikrát více než klasické reklamní komunikaci. [8] To, že firmy začínají brát sociální média vážně mluví i fakt, že na dvě pětiny společností ve světě a čtvrtina společností v Česku vynakládá na práci se sociálními sítěmi pětinu svého marketingového rozpočtu. [10]

3. Využití sociálních médií v nadnárodní přepravní B2B společnosti

Z výše uvedeného je patrné, že sociální média typu Facebook jsou velmi dobře využitelné v B2C orientovaných firmách, ale už hůře využitelné ve firmách, jejichž zákazníci jsou další firmy. Zkusíme-li hledat profily B2B firem na Facebooku, mnoho jich nenajdeme. A ty které najdeme nejsou zrovna ukázkou toho, jak by to mělo fungovat. Většinou se jedná o stránku se základními informacemi o firmě, kde chybí to hlavní, čím se sociální média odlišují od ostatních – tedy dialog.

Navíc pokud je jediným cílem firmy nárůst počtu zákazníků, pak se obávám, že sociální média nejsou pro B2B společnosti tou správnou volbou. Většina zákazníků B2B společností totiž na sociálních sítích typu Facebook není.
Nicméně i firmy jsou tvořeny lidmi a tito lidé na sociálních sítích jsou. Firma orientovaná na zákazníky může tedy sociálních sítí využít k jiným cílům. Může je využít pro šíření pověsti a dobrého jména společnosti či k vybudování komunity fanoušků, kteří pomůžou budovat loajalitu ke značce.

Sociálních sítí můžeme využít i v rámci interní komunikace a to buď přímo prostřednictvím otevřeného profilu na Facebooku, který bude volně přístupný nebo pomocí specializovaných aplikací jako je například Yammer, kdy přístup mají pouze zaměstnanci dané firmy (omezeno emailovým kontaktem). Pokud chceme nabírat první fanoušky z řad zaměstnanců, je nutné povolit jim přístup na sociální média. Nemůžeme předpokládat, že se zaměstnanec bude věnovat firemním stránkách z tepla domova. Bohužel ale, jak uvádí Garry Gürtler, viceprezident pro střední a východní Evropu společnosti Regus „v Česku se projevuje spíše konzervativnější přístup k sociálním médiím podporovaný restrikcemi za strany zaměstnavatelů v oblasti nepracovního využívání sociálních médií v pracovní době“. [10]

Vraťme se ale k otázce, jak využít sociální média ke komunikaci (ať už externí či interní) u nadnárodní přepravní společnosti. Hned na začátku bych chtěla zdůraznit, že v momentě, kdy se jedná o nadnárodní firmu, je důležité, abychom znali celofiremní postoj k sociálním médiím a naše cíle a strategie vycházeli z cílů a strategie celé firmy. Pokud začneme se sociálními médii pouze na lokální úrovni, dříve nebo později narazíme na to, že budeme muset naši komunikaci upravovat nebo dokonce začínat úplně od začátku. Pokud naše firma nemá celofiremní strategii pro komunikaci skrz sociální média, pak nemá cenu začínat a je potřeba počkat, dokud se takováto strategie nevytvoří. Možná to zní jako samozřejmost, ale v praxi nadnárodních koncernů je normální, že nejsou nastaveny jasná pravidla komunikace a jednotná komunikační strategie.

Jakmile známe globální cíle a strategie naší firmy, je potřeba si zvolit cíle vlastní a vytvořit adekvátní strategii k dosažení těchto cílů. Důležité je také si uvědomit, že k práci se sociálními médii budeme potřebovat pomoc i ostatních oddělení a proto je dobré si ve firmě vytvořit tým lidí napříč jednotlivými odděleními, kteří nám budou k dispozici při komunikaci s našimi fanoušky. Pokud totiž začneme dialog, určitě se nám dříve nebo později objeví dotazy od našich fanoušků, které bude třeba řešit např. se zákaznickým oddělením či personálním oddělením.
V momentě, kdy máme nastavené cíle a vypracovanou strategii, je nutné si vybrat konkrétní nástroj sociální komunikace. Přestože pro B2B orientovanou firmu by byl lepším nástrojem Twitter či LinkedIn (a tyto nástroje jsou například naší firmou využívané v zahraničí), v České republice bych se přikláněla k Facebooku, který je sice vhodnější pro B2C společnosti, nicméně v českém prostředí je vzhledem k počtu uživatelů v podstatě jedinou možností.

Protože se pohybujeme v prostředí přepravní B2B společnosti, je jasné, že pouze firemní facebooková stránka poskytující základní informace o firmě nebude ta správná cesta. Nejjednodušší cesta, jak to zjistit, je zamyslet se nad tím, zda bychom si takovou stránku my sami dali do oblíbených a stálo nám za to ji sledovat. Odpověď bude v tomto případě určitě záporná.

Pokud ale tuto stránku rozšíříme o zajímavé aktivity naší firmy, například informace o CSR aktivitách, fotografie z firemních akcí, zajímavá videa či jiné aktivity, a umožníme naším fanouškům (na začátku to budou pravděpodobně naši zaměstnanci) komentovat tyto příspěvky a vkládat příspěvky vlastní, máme nastartovanou cestu k dialogu.
Další možností je vydat se cestou, kterou se vydala Česká spořitelna a vytvořit stránku zdánlivě se netýkající našeho oboru. Pokud je například naše firma silnou v CSR aktivitách, můžeme vytvořit stránku věnující se těmto aktivitám a „nabalit“ na ní fanoušky, kteří se u tuto problematiku zajímají. Budou to pravděpodobně lidé, kteří mají CSR na starost v jiných firmách a tato stránka může umožnit jednodušší sdílení informací o nejlepších CSR aktivitách, upozorňovat na zajímavé články v médiích či přednášky týkající se tématu.
Možností samozřejmě je i mít několik propojených stránek a tento princip vidíme u mnoha společností. Například již zmiňovaná pražská zoologická zahrada má kromě stránek Zoo Praha např. stránku Pomáháme gorilám či stránku věnující se koním převalského Návrat divokých koní.

4. Závěr

Přestože je pro B2B firmu složitější najít si tu správnou cestu propagace na sociálních médiích a pro firmu v oboru přepravy je nesmírně těžké najít zajímavé oblasti propagace v sociálních médiích, tuto cestu bych úplně nezatracovala. Odhadnout vývoj sociálních médií je vzhledem k jejich novosti a relativně rychlému nástupu velmi těžké. Pokud ale bude jejich rozvoj pokračovat v pozitivním trendu, bude pak velmi obtížné naskočit do rozjíždějícího se vlaku. Sociální média se totiž ze stavu, kdy je “pěkné je mít“ vyvinuly do stavu, kdy začínají být nezbytné. Navíc většina společností v ČR (69 procent) i v celém světě (74 procent) se shoduje na tom, že marketingové strategie nemohou být bez sociálních médií úspěšné. [10] A tak je určitě jednodušší naučit se je používat již dnes a být tam dřív než konkurence.

Použitá literatura:

[1] CILIP supports Blogs and Social Media Conference; CILIP: the Chartered Institute of Library and Information Professionals is supporting one of the UK’s first conferences dedicated to blogging and social media. In M2PressWIRE (05/03/2006 ). 2006.
[2] SCHEIL, R. The Global Social Media Network / Blog [online]. 2009 [cit. 12.1.2009]. Dostupné z http://www.globalsocialmedianetwork.com/
[3] BOUDA, T. Sociální média, / Inflow.cz [online]. 2009 [cit. 12.1.2009]. Dostupné z http://www.inflow.cz/socialni-media

Moc a vliv elektronických médií
28. Únor 2012

1. Elektronická média v informační společnosti

Bezprostředně po skončení 2. světové války se začalo hledat vhodné označení pro nadcházející éru. Novou poválečnou etapu lidských dějin, kde se čím dál více prosazovala jako zdroj socializace, informací a hodnot média. V 70. letech došlo v západní společnosti k intenzivnímu vývoji společenského vědomí, který sice sociologie nebyla schopna předvídat, ale správně jej rozeznala, jako přestavbu názorových a hodnotových systémů. Postindustriální informační společnost bude, podle Bella orientována především na znalosti a vědění. Přístup k informacím bude hrát stejnou roli, jako v industriální společnosti hmotné statky a výrobní prostředky. Tento trend můžeme pozorovat prakticky od 80. let, kdy se stávají média hlavním informačním a socializačním zdrojem společnosti, a stále stoupá. Zatímco na počátku devadesátých let rostl počet kanálů pouze o 25 až 50 nových televizních stanic ročně. Po roce 1995 byl zaznamenán obrovský nárůst, kdy v druhé polovině devadesátých let roste počet televizních stanic v Evropě pravidelně o přibližně 140 stanic ročně, přičemž mezi léty 1997 – 1998 činil tento počet celých 172 nových stanic.
2. Moc a vliv médií

Při studiu vztahu médií a politiky, se lze setkat s řadou přístupů paradoxní povahy. Patří mezi ně například intuitivní soudy o moci, respektive o vlivu médií. Panuje dosti rozšířená víra v to, že média mají moc, a přitom existuje jen velmi malá shoda, jaké povahy tato moc vlastně je. Podstatná moc médií spočívá v tom, že se podílejí na socializaci jednotlivce, na jeho včlenění do společnosti, a tím jak na formování jedince, tak na utváření podoby společnosti a vztahů, které v ní panují. Každá společnost si hledá prostředky, prostřednictvím nichž jedinci předkládá hodnoty, o něž se opírá její struktura, fungování a normy, které upravují chování jejích příslušníků. V moderních společnostech se stala podstatným nástrojem šíření, prosazování a upevňování sociálních norem a hodnot právě média.
Média jsou zdrojem moci, respektive potenciálním prostředkem vlivu, ovládání a prosazování inovací ve společnosti. Jsou také pramenem informací životně důležitých pro fungování většiny společenských institucí a základním nástrojem jejich přenosu. Média jsou také zároveň arénou, kde se na národní i mezinárodní úrovni odehrává celá řada událostí z oblasti veřejného života. Jsou považovány za významný zdroj výkladů sociální reality a představ o ní. Také proto jsou média místem, kde jsou konstruovány, ukládány a nejviditelněji vyjadřovány změny v kultuře a hodnotách společnosti a skupin, a to jak v oblasti kulturní, tak i politické.
Média plní ve společnosti pět základních funkcí: informační, kulturní, sociální, zábavní a politickou. Mluvíme-li o médiích v souvislosti s jejich funkcemi, zkoumáme, k čemu média mají doopravdy být, co skutečně dělají a jaký se zdá být účel jejich existence. V této práci nás bude zajímat především funkce politická. Média poskytují příjemcům představu o politických událostech, tématech a aktivitách. Tato představa jim umožňuje pochopit, jak v jejich společnosti politika funguje a jak si lze počínat konstruktivněji v politickém procesu, například u rozhodování při volbách apod. Dle Greama Burtona tato představa poskytuje iluzi, že se příjemci podílejí na politickém procesu, ale ve skutečnosti jim vnucuje autoritu těch, kteří o jejich životech rozhodují, aniž jsou v tomto konání jakkoliv zpochybňováni. Dle Burtona jsou média především velmi dobře schopna mobilizovat veřejné mínění. To znamená, že dokáží přilákat pozornost k něčemu, o čem veřejnost doposud nepřemýšlela, a naznačují veřejnosti způsoby, jak na příslušná témata nahlížet. Tím jsou média také schopna formovat názory na politické události a témata.
Jedním z podstatných témat při studiu vztahu médií a tvorbou politiky je zkoumání povahy vztahu mezi médii a vládnou. Dle Burtona je vláda v nejširším slova smyslu silou, jež může média v jejich činnosti omezovat, nebo jim naopak zajišťovat liberální prostředí naplňující princip svobody projevu. Jako za velmi důležitou a styčnou plochu mezi médii a politickou elitou, považuje přítomnost politiků v médiích. Členové vlády, parlamentu, představitelé politických stran v médiích působí, píší odborné články do periodik, vystupují v diskuzích a jsou předmětem zpravodajského zájmu. Médium potřebuje politiky pro zdroje informací, jako známé tváře, jež pomohou na důvěryhodnosti mediovaného sdělení. A politikové se potřebují objevovat v médiích, aby se vtiskli do podvědomí, prezentovali své názory a postoje a ovlivnili tak názor a mínění občanů - voličů. Burton tak jasně poukazuje, na velkou provázanost těchto dvou mocných institucí. Jedna bez druhé by neznamenaly mnoho. Média potřebují sledovanost a politikové, potažmo vláda potřebují, aby média byla sledována. Avšak dle Waltera Lippmanna vláda, která naslouchá veřejnému mínění, se nesprávně podřizuje diktátu většiny. V kontroverzních otázkách mají rozhodovat odborníci, neboť mají přístup ke spolehlivým informacím, mají odpovědnost vůči demokratickým ideálům, obecným veřejným zájmům, a proto nepodléhají žádným partikulárním zájmům. Veřejné mínění má být jen v roli pozorovatele. Tato forma demokratického řízení je uskutečnitelná za dvou předpokladů: a) demokratické normy jsou právně zakotveny a sankcionovány a b) vláda a experti poskytují občanům požadované statky a služby.

3. Politický vliv elektronických médií

Podle řady průzkumů se asi polovina lidí domnívá, že zejména elektronická média mají vliv na rozhodování politiků. Už méně je pak reflektován ten fakt, že existence dočasně zvoleného politika, zodpovědného svým voličům, mnohdy závisí právě na několika novinářích, jež nejsou odpovědni nikomu. Pravděpodobně nejen z těchto důvodů, klasičtí politikové v době poválečné éry přistupovali k nově nastupujícím médiím velmi rezervovaně. Významný podíl na této skepsi sehrála zkušenost s působením propagandy před a v průběhu obou světových válek. S prvním krokem, k prolomení lepších vztahů politiků a médii, přišel již na počátku 30. let prezident Spojených států F. D. Roosevelt, kdy začal oslovovat americkou veřejnost přímo prostřednictvím rozhlasu v tzv. fireside chats. Můžeme říci, že šlo o zásadní zlom v komunikaci s občany. Postupně se tak vytvářely zvyklosti spolupráce, která vyústila v současný vztah nepostradatelnosti, daný v podstatě tím, že většina občanů prožívá politickou zkušenost prostřednictvím médií. To platí jak o každodenních politických událostech, tak o předvolební kampani a ještě zvýšené míře o krizových situacích. Společenský a politický vliv médií závisí do jisté míry na vědomé důvěře, se kterou čtenáři, diváci a posluchači přijímají informace médií.
Závěr

Na základě výše uvedených informací docházíme k závěru, že vliv a moc elektronických médií roste prakticky od jejich vzniku.
V dnešní době se stala média, jedním z nejdůležitějších prostředků, společenských norem a názorů. V otázce politického vlivu médií obecně, lze dojít k závěru, že moderní média usnadnili politickou komunikaci, zároveň lze spatřit možné negativum v míře ovlivnitelnosti médií a jejich důvěryhodnosti.

Seznam zdrojů a použité literatury:

BURTON, G., JIRÁK, J., Úvod do studia médií.Barriester&Principal. Brno. 2001. 391 s. ISBN 80-85947-67-6

McQUAIL, D., Úvod do teorie masové komunikace. Portál. Praha. 2002. 447 s. ISBN 80-7178-200-9

LIPPMANN, W., Public Opinion, The Macmillan Company. New York. 1960

BELL, D., The Coming in Post-industrial Society. Basic Books. New York. 1973

Média a sport
28. Únor 2012

Pojem ,,masová média“ pochází z anglického výrazu ,,mass media“, který v překladu znamená hromadné sdělovací prostředky. Masová média jsou prostředky masové komunikace, které multiplikují sdělení veřejného charakteru a rozšiřují je směrem k širokému, rozptýlenému, rozmanitému a individuálně neurčenému anonymnímu publiku. Umožňují tedy doručovat sdělení milionům lidí na celém světě i do nejvzdálenějších koutů světa. Patří mezi ně tisk, knihy s vysokým nákladem, rozhlas, kino a televize.

Vývoj sportu

Slovo ,,sport“ pochází z latinského výrazu ,,deportare“, což v překladu znamená uvolnit se. Počátky sportu můžeme nalézt již v pravěku u prvobytně pospolných společností. Sport byl zde spojen s obstaráváním obživy lovem, ve kterém měly tyto společnosti potřebu se zdokonalovat. Kromě toho byl sport také součástí rituálních aktivit. Další doklady o pěstování sportu pak pocházejí z asijského kontinentu, kde císař Chuang- ti již kolem roku 2689 před Kristem založil v Číně systém léčebné a zdravotní gymnastiky s názvem Kung-fu. Čína však nebyla jedinou zemí, kde byl ve třetím tisíciletí před naším letopočtem provozován sport. V Indii se v tomto období vedle tělesných cvičení zrodila jóga a provozovaly se zde i zápasy, šerm a lukostřelba.
Historie sportu pak pokračuje v mnoha dalších zemích. Mezi nimi je třeba zmínit alespoň starověké Řecko, které je spojeno se vznikem olympijských her. Tělesná výchova byla nezbytnou součástí života řeckého svobodného občana. První olympijské hry se zde měly konat roku 776 před naším letopočtem, ale podle zachovaných písemných památek nelze dobu vzniku olympijských her spolehlivě určit. Olympijské hry byly jedněmi ze čtveřice panhelénských (všeřeckých) her. Vedle nich se hrály i hry nemejské, pýtijské a istmické, ale právě olympijské hry se staly nejslavnějšími. Konaly se každé čtyři roky na jihozápadě Peloponéského poloostrova v Olympii. Zahajovací soutěží byl obvykle běh na jeden stadion (zhruba na 192 metrů), ostatní disciplíny se v průběhu času měnily. Antické olympijské hry v mnohém připomínají ty dnešní. Závodníci se začali postupem času svými výkony živit. Odměnou za výhru pro ně byly peníze a sláva. Postupem času se začali měnit na profesionály, kteří putovali od her ke hrám i se svými „manažery“ a „sponzory“. S tím, jak ve starověkém Řecku začala upadat morálka, objevovala se i korupce. Trhliny v původní myšlence her, společenské změny i nástup křesťanství považujícího hry za pohanské slavnosti vedly k zániku olympijských her. Poslední z nich se konaly roku 393 našeho letopočtu.
Počátky moderního sportu, tedy organizovaného sportu s vlastními pravidly, najdeme však až v patnáctém a šestnáctém století v Anglii. Na soukromých školách zde byly vyučovány sportovní disciplíny a už v sedmnáctém století tu byly zakládány sportovní kluby. Ale až průmyslová revoluce a sociálně- kulturní změny, které s sebou přinesla, poskytla obyvatelstvu více volného času a provozování sportů se následně začalo rozšiřovat. Převzetí anglické zábavy dalšími evropskými zeměmi dalo základ zmezinárodnění sportu a počátku sportovního obecenstva.

Sport v novinách a rozhlasovém vysílání

Noviny se vyvinuly z pamfletů a informačních letáků tisknutých v osmnáctém století, ale až na konci devatenáctého století se začaly objevovat deníky pro masy čtenářů. Kdy se v novinách poprvé psalo o sportu, přesně určit nelze, dnes však tvoří sportovní rubriky nedílnou součást současných deníků, jeden deník se u nás dokonce zcela zaměřuje na sport (deník Sport). Umístění zpráv o sportu se zdá být chytrým tahem. Sportovní zprávy bývají umístěny na poslední stránce, což umožňuje čtenářům, kteří se o ně zajímají, jednoduše přeskočit ostatní zprávy.
Rozhlas byl prvním elektronickým médiem vůbec. První pravidelné rozhlasové vysílání se uskutečnilo v roce 1921 ve Spojených státech. Sportovním rozhlasovým přenosem, který byl vysílán poprvé v historii, byla reportáž z boxu v Praze na Letné v roce 1924. Tato reportáž, kterou přinesl Radiojournal (předchůdce dnešního Českého rozhlasu), pomohla k rozvoji budoucích sportovních reportáží, přestože technická úroveň přenosu byla velmi nízká.
Noviny i rozhlas jsou médii, jejichž význam začal klesat s rozvojem televize. Je to především vizuální stránka, kterou televize ostatním zmíněným médiím značně konkuruje. Např. rozhlasové vysílání má ale oproti televiznímu tu výhodu, že je mnohem levnější a umožňuje rozmístit reportéry na více sportovních stadionů.

Sport v televizním vysílání

Počátky pravidelného televizního vysílání sahají do 30. let 20. století. První televizní i sportovní vysílání se datuje konkrétně k 22. březnu 1935, kdy německá televize začala vysílat sportovní příspěvky v podobě krátkých filmů. Vysílačem, který toto vysílání zahájil, byl berlínský vysílač Paul Nipkow. V roce 1936 byly poprvé dokumentovány zimní olympijské hry v německém Garmisch- Partenkirchenu a ve stejném roce proběhly i letní olympijské hry v Berlíně, při kterých došlo k prvnímu živě přenášenému vysílání snímanému elektronickou kamerou. Berlínská olympiáda měla zásadní význam pro vznik televizní sportovní žurnalistiky. Bylo z ní odvysíláno celkem 96 hodin a sledovalo ji více než 150 tisíc diváků. První přenosový vůz v historii sportovního vysílání byl pak použit opět v Německu, a to v roce 1939 v berlínském Sportpalastu při zápasech v boxu.
Televize proměnila sport tím, že sportovní události přestaly být sledovány výhradně v místě jejich konání, jak tomu bylo dříve. Diváctví je spojeno se sportem již od dob starověkého Řecka, ale teprve vynález televize umožnil sledovat sportovní události, aniž by byl divák fyzicky přítomen v místě jejich konání. V současnosti už kvalita televizního vysílání dosahuje díky technickému vývoji takové úrovně, že má divák možnost vidět více při sledování sportovního utkání v televizi než na stadionu. I to pak mělo částečně vliv na to, že se ze sportovních událostí staly nejsledovanější programy v televizích po celém světě.

Komercializace sportu vlivem médií

Během druhé poloviny dvacátého století se vlivem médií sport postupně komercializoval. Stála za tím především televize, která se stala dostupná pro masy lidí a nabývala na významu. Tento proces je někdy označován i jako komodifikace neboli proces, ve kterém se určité sociální statky stávají zbožím.
Zlomem v procesu sportovní komercializace v Evropě bylo zavedení duálního systému, tedy souběžného vysílání soukromých a veřejnoprávních televizních stanic. Ve většině evropských zemí k tomu došlo v osmdesátých letech dvacátého století, v České republice o něco později- během první poloviny devadesátých let. Tím, že se trh otevřel soukromým stanicím, došlo ke zvýšení počtu televizních sportovních přenosů. Kromě toho začaly stanice bojovat o vysílací práva, díky kterým by mohly vysílat atraktivní sportovní obsahy. Tento boj pak nakonec způsobil, že ceny vysílacích práv prudce vzrostly.
V současnosti se startovní časy jednotlivých sportovních disciplín na Olympijských hrách přizpůsobují televizním společnostem, které zaplatí za vysílací práva nejvyšší částky. Vysílací práva se v průběhu let neustále zdražují. Např. televizní stanice NBC, která je tradičním „olympijským“ televizním kanálem ve Spojených státech, v roce 2006 vydala za zimní olympijské hry v Turíně 614 miliónů dolarů, zatímco za nadcházející letní olympiádu v Londýně v roce 2012 zaplatila již 1,181 miliardy dolarů. Tyto sumy slouží ale opět sportu samotnému. Příjmy z prodeje vysílacích práv jsou totiž rozděleny mezi národní svazy a národní olympijské výbory.
Komercializace způsobila, že se sport stal pouhým obchodním artiklem. Všimnout si toho můžeme zejména u populárních sportů, jakými jsou fotbal, hokej, basketbal a basebal. Proces komercializace přináší výhody i nevýhody. Mezi jeho klady patří především skutečnost, že sportu poskytl velké finanční prostředky. Ty způsobily i nárůst počtu sportovních odvětví a různých sportovních soutěží a pomohly do sportu zavést nové technologické prvky. Za přínos komercializace lze považovat i to, že se sport stal masovou zábavou a slouží jako příklad zdravého životního stylu. Důsledkem tohoto procesu však zároveň došlo ke změně charakteru sportu v jeho neprospěch, např. došlo ke změně pravidel v mnoha sportech za účelem jejich diváckého zatraktivnění. Sportovci se stali prodejní komoditou a duchovní hodnoty, které sport původně provázely, ustoupily hodnotám ekonomickým. Obchodní subjekty, které požadují špičkové výsledky sportovců, vyvolávají zvyšování stresu a nebezpečí poškozování zdraví. Výsledkem jsou pak takové negativní jevy jako doping, korupce nebo hrubost. Mnoho dopingových hříšníků se vyskytuje obzvláště v cyklistice, neboť se jedná o fyzicky náročný sport. Obrovský dopingový skandál se např. rozpoutal v roce 1998 na cyklistickém závodě Tour de France, kde bylo zajištěno auto stáje Festina napěchované zakázanými látkami včetně tkáňového hormonu erytropoetinu. Příkladem korupčního skandálu, nejrozsáhlejšího v historii Mezinárodního olympijského výboru, je pak přijetí úplatků členy MOV od amerických pořadatelů ze Salt Lake City. Výměnou za úplatky ve volbách zvolili členové MOV dějištěm zimních olympijských her právě toto město.

Sport a média je téma velmi široké a mohlo by být zpracováno ještě podrobněji. Já jsem se rozhodla ukázat historii sportu samotného i jednotlivých typů médií a sportu v nich prezentovaného a nakonec se zaměřit na komercializaci sportu.
Masová média změnila a stále mění vývoj našeho myšlení, chování i kultury. Od té doby, co pronikla i do oblasti sportu, mění i charakter tohoto oboru lidské činnosti. Sport je divácky přitažlivý, což si média dobře uvědomují a snaží se na jeho prezentaci co nejvíce vydělat. V procesu komercializace měla rozhodující vliv televize, jak jsem ve své práci zmínila. Především televize pak formuje sport zásadním způsobem, ovlivňuje podobu sportovních událostí i jejich obsahy. Současná podoba médií je výsledkem dlouholetého technologického vývoje, který proměnu sportu umožnil, a proto jsem ve své práci také popsala i stručnou historii jednotlivých médií.
Děkanovský, J.: Sport, media a mýty: zlatí hoši, královna bílé stopy a další moderní hrdinové, Dokořán, Praha 2008

Grosshans, G.- T.: Fussball im deutschen Fernsehen, Peter Lang GMBH, Frankfurt 1997

McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha 1999

Mucha, I.: Sociologie- základní texty, Vydavatelství 999, Pelhřimov 2004

Reitmayer, L.: Přehled vývoje tělesné výchovy ve světě, SPN, Praha 1977

Richter, M.: Massenmedien und Sportverein, Lit Verlag, Münster 1995

Sekot, A.: Sociologie sportu, Vydavatelství Masarykovy univerzity, Brno 2006

Tomek, O.: Televizní komercializace sportu, MU, Brno 2003

Volek, J. Možný, I.: Televize a každodennost, MU, Brno 1999

Největší dopingové skandály- 1. Tour de France
http://www.sportvital.cz/sport/doping-ve-sportu/nejvetsi-dopingove-skandaly/1-tour-de-france/

Od Gutenberga k internetu aneb základní historická data vývoje médií http://www.mediasetbox.cz/data/_text/000038/od-gutenberga-k-internetu.pdf

Radiojournal předběhl BBC, před 84 lety vysílal první sportovní reportáž http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspxc=A080730_155640_media_pei

Rychleji, výše, silněji
http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1688%3
Arychleji-vye-silnji&Itemid=5

Seriál: Zrození televize
http://www.mediaguru.cz/2007/12/serial-zrozeni-televize/

Za olympiádu v TV se platí v USA 70 miliard korun
http://www.olympic.cz/cz/novinky/4920/za-olympiadu-v-tv-se-plati-v-usa-70-miliard-korun

Pohled do zákulisí privatizace Tatry Kopřivnice aneb odkud se vzal pan Cabannis
28. Únor 2012

V roce 1997 jsem přijal nabídku společnosti Czech Partners CZ a.s. na místo mediálního a ekonomického poradce. Cílem této společnosti bylo utkat se ve výběrovém řízení o možnost odkoupit Tatru Kopřivnice. K tomuto podniku mě vázaly ty nejlepší vzpomínky, jako sportovní novinář jsem jel Paříž – Dakar a seznámil se s lidmi z takzvané Tatrovky, včetně Karla Lopraise, několikanásobného vítěze zmíněné pouštní rallye. O to více mě potěšilo, že jsem byl osloven společností, která chtěla zachovat v Tatře a.s. plnou zaměstnanost a díky podpoře velké francouzské banky se prosadit zpět na trhy v Ruské federaci, Číně, Indii, střední Asii a latinské Americe.
V roce 1997 se o automobilku Tatra zajímalo 12 subjektů nebo to alespoň deklarovalo! Za největšího soupeře jsme tehdy považovali zejména automobilku Kamaz, velkého soupeře Tatry nejen na slavných rallyích, ale také na takzvaných východních trzích. Nepříjemným soupeřem byla i společnost Sipox slovenského podnikatele Jozefa Majského, která tvrdila, že je faktickým dědicem značky Tatra. Naopak za zcela směšnou jsme považovali nabídku americké společnosti Terex – která se hlásila jako zájemce o koupi Tatry pod hlavičkou SD International. Chtěla totiž zcela přeorientovat obchodní koncepci a začít prodávat Tatru na takzvaných západoevropských trzích.
Jak jsem již řekl, psal se rok 1997 a u moci byl úřednická vláda Tošovského, ministrem průmyslu a obchodu byl Karel Kühnl (jeho asistentem můj bývalý spolužák z VŠ). Musím říci, že nejen koncepčně, ale i logicky a ekonomicky jsme měli připraven projekt dle mého názoru perfektně. A možná, že si budu trochu fandit, ale i lobbyisticky (To byl můj úkol. A rozhodně bych chtěl připomenout, že pod pojmem lobbyista si nepředstavuji pojmy jako úplatkář či korupčník, ale především člověka, který mediálním a ekonomickým institucím vysvětluje roli firmy a její záměry).
Bohužel, Tošovského vláda byla dočasná, úřednická, a tak z transparentním prodejem Tatry váhala. V roce 1998 se chopila po volbách moci Zemanova vláda za pomoci opoziční smlouvy. Ministrem průmyslu a obchodu se stal Miroslav Grégr. Během poměrně dlouhého protahování se nakonec ukázalo, že ze všech zájemců o kopřivnickou Tatru jsme zbyli jen dva – Czech Partners CZ a.s. a SD International zastupující zájmy amerického Terexu. Kamaz nechtěl čekat na protahující se jednání, u jiných společností se ukázalo, že ve výběrovém řízení měli zájem pouze o lukrativní tatrováckou lakovnu pro jiné významné automobilky nebo byly do soutěže nastrčeny jinými subjekty. Nezvyklou roli hrála slovenská společnost Sipox, z výběrového řízení sice de facto neodstoupila, ale zároveň se z naší společností domluvila, že je ochotna stát se naší slovenskou divizí (pochopitelně, zde zjednodušuji, vše mělo přesněji vymezené podmínky – například to, že značka Tatra - lidově řečeno zůstane v Kopřivnici a nebude Sipoxem již napadáno, že byla odkoupena slovenskou stranou a Jozefem Majským)
V lednu roku 1999 došlo v brněnském hotelu Voroněž k neobvyklé schůzce, která měla v podstatě vyřešit, jak bude výběrové řízení probíhat. Setkal se zde při pětihodinové schůzce tehdejší ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, majitel Sipoxu Jozef Majský, za Czech Partners CZ moje maličkost a Ing. Sabol, velký odborník na vojenskou techniku a právník naší společnosti M.K. (jeho jméno v zápisu o jednání chybí, stejně jako přítomnost dvou bodyguardů Jozefa Majského, které dle svých slov pan Majský přeplatil, aby je přetáhl k sobě od pana Vladimíra Mečiara – ale k podivnostem onoho zápisu se ještě dostaneme). Samozřejmě, že za klíčové jsme považovali, kdo bude zastupovat Terex nebo-li společnost SD International. Na jednání přišel vybaven plnou mocí, jak od společnost SD International, tak i od společnosti Terex Holding pro nás tehdy velmi neznámý William J. Cabannis, podle našich zdrojů významný americký lobbyista, diplomat a politik, který pochopitelně přišel i s tlumočnicí (i ta v zápisu chybí).
Ministr Grégr celkem logicky zdůvodnil, že pro Tatru i její zaměstnance by bylo dobré, kdyby Tatru Kopřivnici a.s. získala společnost Czech Partners CZ. Jenže? Pak ministr naznačil určité tlaky ze zahraničí. To americký lobbyista Cabannis si nebral servítky a dal jasně najevo, že pokud nedostanou tatrovku Američané, může to ohrozit i vstup ČR do NATO! Opáčil jsem, že to zní skoro jako vyhrožování a místo diplomatické odpovědi pana Cabanise jsem se dozvěděl z jeho úst: „Tak to tak berte, milý český příteli!“
Od té chvíle se začala podivně chovat i jindy jinak velmi arogantní Jozef Majský a popřel všechny dohody, které s námi před tím uzavřel. A výsledek? Ministr Grégr jasně řekl, že z ekonomického hlediska by bylo lépe, kdybychom dostali Tatru my (Czech Partners CZ - máme trhy, peníze, na své straně odbory i regionální média), na což pan Cabannis odvětil, ale chcete do NATO! Pan Cabanis se choval arogantně. Ale jak vyplývá ze zápisu, mimochodem podepsaném panem Grégrem, Majským, Cabannisem, Sabolem a mnou, byla nám jako kompenzace nabídnuta plzeňská Škoda a dům, ve kterém tehdy sídlil Syndikát novinářů ČR v Pařížské ulici v Praze. Jak se později ukázalo, jednalo se jen o možnost, jak odložit další jednání, při kterém měla být náměstkyně ministerstva průmyslu a obchodu paní Vlasáková a vedoucí PR oddělení tohoto ministerstva paní Stárková. Nic z toho se neuskutečnilo!
S nákupem domu v Pařížské ulici v Praze nesouhlasilo Ministerstvo kultury (tedy pro Czech partners CZ) a akcie Škody a.s. vlastněné Jozefem Majským na základě odkupu LIAZu patřícího do Soudkova škodováckého impéria byla zpochybněna. A navíc po poradě mé maličkosti s majitelem Czech Partners CZ a.s. Simonem Spitzem jsme se dohodli, že od záměru nakoupit kopřivnickou Tatru neodstoupíme.
Ještě se s dovolením vrátím k zápisu z lednového jednání roku 1997 z hotelu Voroněž v Brně. Bylo naší chybou, že jsme zápis přenechali sekretářce Jozefa Majského, jakési paní (nebo spíše slečně) Nině Jankovičové, nejen že se spletla v datumu a rok 1999 označila za rok 1997, kdy pan Grégr ani nemohl být ministrem průmyslu a obchodu, ale dopustila se i řady dalších nepřesností. I tak z celého zápisu vyplynulo jediné – pan Cabannis vyložil karty jasně na stůl, buď nám dáte Tatru i za cenu, že propustíme lidi na dlažbu nebo nevstoupíte do NATO.
V březnu roku 1999 ČR skutečně do NATO vstoupila a hned jejím prvním krokem bylo bombardování Jugoslávie. Během té doby manažeři z Terexu Holding (nikoliv z SD International) začali obsazovat klíčové pozice v Tatře Kopřivnice a vyhazovat jednoho českého odborníka za druhým. A tak, když jsme v roce 2001 (míněno Czech Partners CZ a.s.) podali k ministerstvu průmyslu stížnost proti výběrovému řízení, vlastnil už Terex Holding 80,5 procenta akcií Tatry Kopřivnice a.s. Stížnost vyšla vniveč, k mezinárodní arbitráži i přes rady právníků jsme se neodvolali, přestože bychom asi měli velkou šanci. Ale v našich i zahraničních novinách se začali objevovat články, že nejen moje maličkost, ale celý Czech Partners CZ a.s. leží Američanům v žaludku.
A asi jsme leželi, soudě alespoň podle výhrůžných telefonů v anglickém jazyce s jasným americkým přízvukem, skutečně některým Američanům v žaludku více, než dost. Ministr Grégr byl 30.5. 2001 povýšen Milošem Zemanem na místopředsedu vlády. A i pan Cabannis se objevil na scéně, od roku 2002 do roku 2004 vykonával funkci velvyslance USA v naší republice. Skončil v roce 2004, tedy ve stejný rok, kdy americká společnost Terex Holding opustila s velkou ostudou brány kopřivnické Tatry, jelikož na západ neprodala skoro ani jeden nákladní vůz. Spousta lidí přišla o práci, Tatra o milióny a já o iluze. A to hned dvakrát!
Poprvé, když jsem zjistil, že americký velvyslanec může vystupovat arogantně, ba až výhrůžně. Podruhé, když jsem slyšel v televizi vystoupení pana poslance Bublana, který o panu Cabannisovi v souvislosti s kauzou „Cabannis – Barták“ jako o velmi slušném člověku a pravém „mariňákovi“. V tu chvíli jsem si vzpomenul na „spráskané mariňáky“ z Koree a Vietnamu.
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.
(autor je mediální poradce)

Aféra WATERGATE
17. Únor 2012

Aféra WATERGATE (kauza WATERGATE) je skandál, který propukl ve Spojených státech poté, co se do sídla Demokratické strany v obytném komplexu Watergate ve Washingtonu (D.C.) v roce 1972 neoprávněně vloupali zaměstnanci aparátu republikánského prezidenta Richarda Nixona. Jejich úkolem bylo umístění odposlechu do budovy. Reportéři Carl Bernstein a Bob Woodward, kteří pracovali pro deník The Washington Post byli první, kdo se o případu zmínil. Případ vedl až k rezignaci prezidenta USA a je dodnes považován za největší kauzu v dějinách žurnalistiky. V tomto skutečném případě je vidět jak velkou moc média mají. Ve správně fungujícím demokratickém státě dokáže i novinář svoji poctivou práci při zjištění nepravosti veřejných činitelů donutit i tak vysoce postavenou osobu, jako je prezident k rezignaci na svůj post.
WATERGATE - Vloupání

- 1. POKUS - Dne 27.5.1972 se skupina najatých Kubáncú pokusila o nainstalování štěnic a prohledání materiálů v Demokratickém ústředí. Kubánci měli hlavně najít důkazy, které by poškodily demokraty v jejich volební kampani. Šlo hlavně o podporu útoků ve Vietnamu. Věřili, že tím pomůžou kubánskému odboji mimo jiné. Naproti Watergate sídlil demokratický senátor Mc Govern, který usiloval o post prezidenta. Nainstalovali mu do telefonu štěnice a prohledali materiály ve Watergate, ale nic zajímavého nenašli a přenos byl nekvalitní. Pracovně se této akci říkalo „instalatéři“. Vešla do dějin jako operace „Glemstone (podle hlavičky papíru, který se našel)“. (1)
- 2.POKUS - Frank Willis noční hlídač komplexu „kancelářských a obytných budov na březích POTOMACU zvaného WATERGATE“ (2). 17. června 1972 ve večerních hodinách objeví několik dveří s přelepenými zámky. Zpočátku to nechápe, ale vzápětí zjistí jaký mají pasky účel. Slouží jako pojistka aby nedošlo k uzamčení dveří. Odstraní pásky, ale nepovažuje to za důležité a tak věc nenahlásil. Při další kontrole asi po hodině si všimne, že zámky opět někdo přelepil, tentokrát Wills zavolal policii.
Oné noci z pátku na sobotu washingtonská policie zadržela v kancelářích budovy Watergate celkem pět mužů. První zpráva o vloupání v nedělním vydání Washington Post 18. června je podepsaná Alfredem E. Lewisem s tím, že na článku se podílelo osm reportérů, mezi nimi Woodward a Bernstein. Byla tu fakta, která byla přístupná všem reportérům, nejen Woodwardovi a Bernsteinovi:
Čtyři z pěti mužů zadržených v kanceláři předsedy Demokratické strany Lawrence O’Briena sem přijeli z Miami. Jejich přesun do Washingtonu byl nákladnou akcí, přičemž v kancelářích se nedalo uloupit nic, co mělo větší cenu.
Při zatčení se všichni představili falešnými jmény, na policejní stanici však přiznali svou totožnost a vešlo ve známost, že jeden z nich, James Mc Cord, kdysi pracoval pro CIA. V neděli 18. června agentura Associated Press zjistila, že Mc CORD je zaměstnán ve Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREP - Committee for the Reelection of the President) jako “bezpečnostní poradce”. Síť výborů CREP byla sice organizována jako na vládě nezávislá instituce, nicméně v jejím čele stál bývalý NIXONUV ministr spravedlnosti John N. Mitchell. Ten se pochopitelně okamžitě od případu distancoval a po čtrnácti dnech, 1. července, z této funkce odstoupil.
U lupičů se našly dva fotoaparáty, 40 kusů neexponovaných filmů, odposlouchávací zařízení. Další podezřelou skutečností bylo, že měli u sebe více než 5000 dolarů v hotovosti. Část se našla při zadržení, část při prohlídce hotelového pokoje. Nové stodolarové bankovky jejichž čísla šla za sebou. To vše sloužilo novinářům jako východisko k jejich další práci. Všech pět bylo obviněno z loupeže a pokusu o nastražení odposlechů. V lednu 1973 byli shledáni vinnými. James W. Mc Cord v březnu 1973 napsal dopis vrchnímu soudci Johnu J. Siricovi. Popisuje své přiznání a to že jednal na nátlak z vyšších míst, konkrétně na příkaz bývalého generálního prokurátora a šéfa Výboru pro znovuzvolení prezidenta NIXONA Johna N. Mitchella. Vyšetřování bylo také prokázáno, že 17. června 1972 šlo již o druhé vloupání do centrály Demokratické strany v komplexu Watergate.
_____________________________________________________________________________________________________

[1,2) - Purvis, T.L.:Encyklopedie dějin USA, Praha 2000
1. WATERGATE – Vyšetřování

Předseda Demokratické strany Lawrence O'Brien a jeho právník J. Califano okamžitě CREP zažalovali a požadovali náhradu škody ve výši jednoho miliónu dolarů. Tím se dalo do pohybu soudní vyšetřování, které sledovali média a doplňovali informacemi od pátrajících reportérů. Bílý dům zmobilizoval veškeré své síly a vliv, aby aféru udržel v nevýbušném stavu. Důvodem byli blížící se prezidentské volby. Nakonec se jim to perfektně podařilo - Richard Nixon byl v listopadu 1972 zvolen prezidentem USA i pro druhé volební období, z maximálním počtem většiny Američanů. „Dne 1. srpna 1972 byl nalezen šek na 25 000 USD. Šek patřil jednomu z lupičů a byl vystaven Výborem pro znovuzvolení prezidenta Nixona “(1).. Další vyšetřování vedlo k odhalení faktu, že tito muži před vniknutím do budovy Watergate, obdrželi desetitisíce amerických dollarů. Celkově se dokázalo, že od Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona obdrželi 89 000 amerických dollarů. Vyšetřování se tedy zaměřilo na pokladníka Výboru Hugh W. Sloana, který dříve pracoval jako asistent velícího štábu Bílého domu Harryho R. Haldemana. Sloan vypověděl, že vydával šeky na příkazy zástupce ředitele Výboru J. S. Magrudera a finančního ředitele Maurice Stanse. Později výpověď doplnil tím, že konkrétní šek na 25 000 dolarů, který se našel u jednoho ze zadržených, po vypsání předal Gordonovi Linddymu, který v té době vypomáhal Výboru jako finanční zástupce.
29. září 1972 byla odhalena skutečnost, že šéf Výboru John N. Mitchell spravoval tajný republikánský fond z kterého byly financovány akce na zdiskreditování Demokratické strany.
Největší pokroky ve vyšetřování však paradoxně nedělala policie a ani tajná služba, ale tisk. Případu se usilovně věnovaly tři velké společnosti Time, The New York Times a především The Washington Post. Z posledně jmenovaného tisku se na případ soustředili novináři Carl Bernstein a Bob Woodward, kterým pomáhal spolehlivý anonymní zdroj, který vystupoval pod přezdívkou „DEEP THROAT, (v roce 2005 bylo oficiálně potvrzeno, že se jednalo o tehdejšího zástupce ředitele FBI Williama Marka Felta“(2). Díky němu Woodward, který se s ním tajně scházel v podzemních garážích, přišel na to, že případ vloupání do Watergate je jen částí velkého spiknutí řízeného Bílím domem.
Novináři, který se nejvíce na případu podílely a také byli za svou práci oceněny. Kromě Bernsteina a Woodwarda (oceněni novinářskými cenami) patřili i Frank G. Wright z Minneapolis Tribune, Jean Heller a D. Brooks Jackson z agentury Associated Press, Jerry Landauer z Wall Street Journal a James R. Polk z Washington Star-News.

_____________________________________________________________________________________________________

1,2) -Borovička, V.P.:Watergate,Praha,1976
- Purvis, T.L.:Encyklopedie dějin USA, Praha 2000
_ http://www.louc.cz/pril01/p45water.html

4. WATERGATE - Nahrávky

Prezident Nixon na nátlak senátu dne 30. dubna donucen přijmout rezignace dvou vysoce postavených členů aparátu Bílého domu H. R. Haldemana a J. Ehrlichmana. Jmenovaný jsou odsouzeni za spiknutí a křivá svědectví. John Dean právní zástupce Bílého domu, který vypovídal před Senátem proti Haldenmanovi a Ehrlichmanovi a také věděl mnoho proti Richardu Nixonovi byl také propuštěn. Deanovo svědectví odhalilo, že v důležitých místnostech Bílého domu je nainstalováno odposlouchávací zařízení a potvrdil, že o něm prezident věděl. Toto šokující odhalení, při kterém se zjistilo, že si prezident Nixon nahrával své návštěvy, velice uškodilo prezidentově reputaci a zažehlo dohady o jeho spojitosti s aférou Watergate a s zdiskreditováním Demokratické strany. Prezident pásky zprvu vydat odmítal s odvoláním na speciální právo prezidenta. Později na nátlak Senátu nahrávky odevzdal. Z pásku šlo odvodit, že o celém spiknutí věděl a navíc se ho snažil utajit. To vedlo k debatám o navrhnutí Impeachmentu. Navíc se nalezla páska z které bylo osmnáct a půl minuty vymazáno. Bílý dům to označil za nehodu jedné ze sekretářek, která zmáčkla špatný knoflík.
„Watergateská sedmička je sedm významných spolupracovníku Richarda Nixona, který v březnu 1974 byly za spiknutí a zneužití pravomocí odsouzeny. Byli to H. R. Haldeman, J. Ehrlichman, J. N. Mitchell, Charlese Colon Gordono C. Strachan, Robert Mardian a Kenneth Parkinson. R.Nixon byl mimo zápis u soudu uveden jako spoluviník spiknutí“(1). Další, kteří byli shledáni vinnými J. Dean, J. S. Magurder, D. Chapin a všichni ostatní zapletení do spiknutí na různých úrovních. V červenci 1974 byl zahájen soud s prezidentem Richardem Nixonem. Věc se projednávala u Nejvyššího soudu a vešla do historie jako případ "Stát versus NIXON". Také byl připravován Impeachment z důvodů maření vyšetřování, zneužití pravomoci a opovrhování Kongresem USA. Ovšem deset členů Kongresu bylo proti uvalení impeachmentu.
5. srpna 1974 byla objevena doposud utajovaná nahrávka, na které H. R. Haldeman vysvětluje prezidentu Nixonovi plán na utajení jejich spojitosti s vloupáním do komplexu Watergate. Prezident na pásce souhlasí s plánem a se zapojením CIA. Po zveřejnění tohoto záznamu oznámilo oněch deset členů kongresu, že nyní impeachment plně podpoří. Prezident se však rozhodl raději předem rezignovat. Tak učinil na večer 8. srpna 1974 s účinností k následujícímu dni.
Kongres se však rozhodl pokračovat v plánovaném uvalení Impeachmentu a tím i možnému uvěznění již bývalého prezidenta NIXONA. Ovšem jeho nástupce Gerald FORD mu udělil plnou milost.

_____________________________________________________________________________________________________

[1)- BERNSTEIN, Carl: Kultura idiotů, Respekt č. 35/1992

5. Všichni prezidentovi muži

Všichni prezidentovi muži ( All the President's Men ) je americké filmové drama z roku 1976 režiséra Alana PAKULY s Dustinem Hoffamnem a Robertem Redfordem v hlavní roli. Film odpovídá skutečné události, kterou známe jako Aféru Watergate. William Goldman napsal scénář na základě stejnojmenné knihy Carla Bernsteina a Boba Woodwarda. Film byl nominován na cenu Americké filmové akademie OSCAR, Nakonec si představitele odnesly 3 sošky z celkové nominaci v 8 kategoriích. Děj filmu popisuje práci reportérů Carla Bernsteina a Boba Woodarda z deníku Washington Post, kterým se podaří za pomoci informátora z podzemních garáží odhalit podstatu aféru, jež v konečném důsledku vede k rezignaci Richarda Nixona na funkci prezidenta USA. Film vypráví o trpělivosti, pracovitosti, důslednosti, pečlivosti i osobním hrdinství reportéru. Ze získaných informací postupně sestavují příběh z desítek či stovek různých faktů i přes nepochopení, strach, politické tlaky, jakož i nedůvěru jednotlivých svědků. Další důležitou postavou snímku je Ben Bradlee, šéfredaktor listu (jeho představitel herec Jason Roberts za ni obdržel OSCARA v kategorii Nejlepší herec ve vedlejší roli). Ben Bradlee, oba reportéry podporuje, fandí jim a čelí politickým tlakům.

Základní údaje obsazení ve filmu
Scénář: William Goldman (podle svého stejnojmenného románu - oceněn byl Oscarem) , Kamera: Gordon Willis

Hrají

Herec Role
Dustin Hoffman
Carl Bernstein

Robert Redford
Bob Woodward

Jack Warden
Harry M. Rosenfeld

Martin Balsam
Howard Simons

Hal Holbrook
Deep Throat (W. Mark Felt)[1]

Jason Robards
Ben Bradlee

Meredith Baxter
Debbie Sloan
Ned Beatty
Martin Dardis
Stephen Collins
Hugh W. Sloan, Jr.

Robert Walden
Donald Segretti

Frank Wills
Himself
F. Murray Abraham
Sgt. Paul Leeper
Henry Calvert
Bernard Barker

Dominic Chianese
Eugenio Martínez

Nate Esformes
Virgilio González

Richard Herd
James W. McCord Jr.

[1] _____________________________________________________________________________________________________

[1] - www.wikipedia.com - All the President’s Men
6. Závěr – pojmy

Aféra WATERGATE se zapsala do historie politiky i do historie žurnalistiky. Veterán investigativních reportérů Clark R. Mollenhoff ji komentuje takto: “Bližší analýzy ukazují, že to nebyly jen jedny jediné noviny a jen malá skupina reportérů, které odhalily kamuflování aféry Watergate, což donutilo prezidenta Nixona k odstoupení. Byl to výsledek kombinovaného úsilí více než čtyřiceti reportérů, kteří pracovali v souladu a spolupráci s čestnými vládními vyšetřovateli a v opozici proti nečestnému zatajování pravého stavu věcí.” [1]
Dále Mollenhoff uvádí: “Důležitost tisku zde nespočívala v tom, že tisk přinášel nové důkazy a vytvářel klima, pro vládní vyšetřovatelé aby mohli vykonávat svoji práci i o překážkách v cestě prosazení spravedlnosti.” [2]
Z hlediska žurnalistické profese je třeba zmínit důležitost důvěrné informace od pramene jako nezbytnou součást.

Pro práci investigativniho žurnalistu je potřebná:
1. Podpora svého vydavatele
-vydavatel musí počítat s tím, že šetření bude zdlouhavé a finančně nákladné
- podpora morální
2. Podpora ve společnosti a v jejím politickém systému
- zastupitelská moc, tj. Kongres, má k dispozici nástroje pro kontrolu vlády
jako moci
3. Podpora moci výkonné a soudní
- oporu ve federálním soudci Johnu J. Siricovi, který projednával civilní žalobu Demokratické strany proti mužům, již vloupání provedli. Nezalekl se velkých jmen a tlaků ze špiček ministerstva spravedlnosti a FBI. Donutil obžalované promluvit a nechával předvolávat nové a nové svědky, aby případ důkladně objasnil.

Z tohoto pohledu je třeba si uvědomit, že příběh reportérů bojujících proti vládě ve spravedlivé věci je skutečně bez podpory a řádně fungujícího systému mýtem. Kolik už bylo ve světě zveřejněno odhalení, skandálů, podkladů o korupci ve vládním aparátu, a když nezafungoval systém nic se změnilo. Žurnalista může pouze publikovat, jeho síla spočívá v tom, že na problém upozorní, že ho zveřejní. Pokud na problém společnost ve svých strukturách nereaguje, může to mít různé důvody: buď pro ni není v dané chvíli důležitý, nebo o něm ví a odmítá či obává se mu věnovat.

_____________________________________________________________________________________________________

[1,2)-MOLLENHOFF, Clark R.: Investigative Reporting, Macmillan Publishing Co, New York 1981
Pojmy

CREEP – Výbor pro znovuzvolení prezidenta Nixona (Commitee for the reelection of the president). Vede John Mitchell – bývalý ministr spravedlnosti. Zasadí se o poškození opoziční demokratické strany, aby znovu vyhráli volby demokraté.(1)

Impeachmentu (=vlastizrada – maření spravedlnosti, zneužití pravomoci a pohrdání kongresem) .(2)

Watergate – 4 hektarový komplex hotelů ve Washingtonu, kde je zaručen největší luxus pro své hosty a nabízí i kancelářské prostory. V 6. patře má pronajaté prostory Ústředí demokratické strany. .(3)

Richard Milhouse Nixon – 37. prezident USA. Zvolen za republikánskou stranu roku 1969. Zasazoval se hlavně o stažení vojáků z Vietnamu a Kambodži. Roku 1972 je podruhé zvolen valnou většinou (60%) prezidentem, ale již 9. srpna 1974 rezignuje. .(4)

Deep throat- (Hluboké hrdlo)
Nejdůvěrnějším zdrojem informací pro novináře Washington Post Woodwarda a Bernsteina byl tehdejší dvojka u FBI Mark Felt, který byl po celou dobu znám jen jako „Deep throat“ (Hluboké hrdlo – jméno podle tehdejší rozšířené porno nahrávce). Novináři slíbili, že jeho jméno uvedou na veřejnost až po jeho smrti, ale 1.6.2005 po 30. letech tajení identity se Mark Felt sám veřejně přiznal v magazínu Vanity Fair. .(5)

_____________________________________________________________________________________________________

[1,2) -Borovička, V.P.:Watergate,Praha,1976
[3,4) -Purvis, T.L.:Encyklopedie dějin USA, Praha 2000
[5) - http://www.louc.cz/pril01/p45water.html

7. Literatura a zdroje

- Borovička, V.P.:Watergate,Praha,1976
- Purvis, T.L.:Encyklopedie dějin USA, Praha 2000
- http://www.novinky.cz/01/23/66.html
- http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.
- http://www.louc.cz/pril01/p45water.html
- www.wikipedia.cz
- www.wikipedia.com
- BERNSTEIN, Carl: Kultura idiotů, Respekt č. 35/1992
- MOLLENHOFF, Clark R.: Investigative Reporting, Macmillan Publishing Co, New York 1981

Vliv médií na vývoj dětí
11. Únor 2012

K potřebám člověka patří, aby se mu dostávala pozornost. Tu nejvíce potřebují děti a mladiství. Vlivem uspěchané doby a médií se této generaci nevěnuje příliš mnoho času a média nahrazují komunikaci a mnohdy i pochopení v rodinách. Děti mají pocit, že je okolí nevnímá nebo je vnímá nedostatečně. Mediální a informační společnost má pozitivní i negativní vliv na děti. Téměř neexistuje rodina bez televize či mobilního telefonu a internet je dostupný stále většímu počtu lidí. Zatímco se v roce 2 000 předpokládalo, že mobil budou používat obchodníci či manažeři, v současné době mají mobilní telefon již žáci prvního stupně základní školy. Vlastní telefonní číslo a SMS zpráva je pro děti běžná stejně jako internetové aplikace typu Facebook či ISQ. Media o naši i dětskou pozornost doslova zápasí.
Bude současná generace dětí a mladistvých médii poznamenaná? Děti méně čtou, jsou zvyklé psát na počítači a osobní komunikaci velmi často nahrazuje komunikace elektronická. Zapnout počítač a napsat E-mail je rychlejší, než navštívit spolužáka. Ještě rychlejší jsou SMS a MMS zprávy. S mobilem se defacto dá i usínat… Kvalitní přístroje umožňují přehrávání pohádek či filmů. Rodiče tak nemusí dětem věnovat tolik drahocenného času. Mnohdy je pro ně snazší potomka usadit k TV či mu poskytnout zábavu přímo do postýlky.
Rozvoj zdravé osobnosti je možný jedině na základě vnímání druhými lidmi, verbální či neverbální zpětné vazbě. Jen prostřednictvím setkání se s druhými lidmi můžeme najít sami sebe. Pokud by dítě nemělo vazbu od rodičů a ostatních lidí v jejich okolí, došlo by zcela jistě k poruše osobnosti. Hrozbou je chorobný pocit méněcennosti, ale i přeceňování se. Zdravě sebevědomého člověka nevychováme pouhým odložením k televizi či jiným médiím. Dítě si samo neumí vybrat, co je pro něho vhodné a co jej může ohrozit. Pokud dítě neprožívá reálný svět, může se stát, že začne žít virtuální život na internetu. Tam může své „já“ zpřístupnit mnoha lidem a získat kýženou pozornost.

1. Prostředky masové komunikace

„Média slouží, jak říká již jejich název, ke zprostředkování obsahů mezi dvěma různými subjekty. Nejpřímějším a nejstarším médiem je řeč, která umožňuje vyjadřovat pocity a myšlenky a bezprostředně je sdělovat ostatním. Pro vývoj médií je charakteristická skutečnost, že tato bezprostřednost mluvčího a posluchače je zrušena, ať už prostorově nebo časově anebo v obojím smyslu.“
Používání médií bylo zpočátku vyhrazeno pouze dospělým. Tvůrci médií nespatřovali v mládeži a dětech cílovou skupinu. Díky hospodářskému rozvoji a v důsledku společenských změn jsou mladiství a děti čím dál více předmětem zájmu mediálního průmyslu. Děti mnohdy znají techniku lépe než rodiče.
Média již nejsou ústředním bodem bytu, kdy televize byla velice drahá a symbolizovala vysoké společenské postavení. Počet přístrojů se v bytech zvyšuje a jedna domácnost jich může mít hned několik. Není výjimkou televize umístěná v dětském pokoji. Televize i vypnutá je centrem bytu, uspořádání nábytku či sedací soupravy je podřízeno tomuto médiu. I přes počet přístrojů v rodinách dochází velmi často k programovým sporům, kdy si každý člen rodiny hájí své individuální zájmy. Tato individualizace může vést až k určité sociální izolaci. Pro dítě je rozhodně lepší mít vlastní TV a nedohadovat se s ostatními členy rodiny, co bude sledovat…
Místo toho, abychom svět poznávali, nemusíme nikam chodit a z tepla obýváků pozorujeme svět jako na dlani, respektive jeho fragmenty. Množství informací je rozsáhlé a sledování TV či rozhlasu je velmi pasivní. Člověka omezuje schopnost pozornosti. Působením obrazovky se zpomalují pohyby očí i celková aktivita člověka, včetně jeho metabolismu. Dochází k celkovému útlumu. Je snadné médium zapnout, ale mnohdy je obtížné jej vypnout. Média jsou mnohdy jen zvukovou kulisou, zamezující samotě a tichu. To, co člověk vnímá se ukládá do našeho podvědomí a výrobci reklam tak mohou ovlivnit naše i dětské spotřebitelské chování. V minulosti byla základním kamenem médií informace, nyní jsme přesyceni nadměrnou nabídkou, což vede k naší pasivitě až nudě. Pasivně přijaté informace jsou téměř vždy manipulativní. Televize je defacto pouhým obalem na reklamu, která je pro mediální společnosti prioritní.

Média (prostředky masové komunikace) dělíme na tisková a elektronická.

• Tisková – knihy, vyhlášky, noviny, časopisy, plakáty, informační brožury, letáky…V běžné praxi se za tisková média považují periodika, která vychází alespoň 2x ročně. Největší význam mají noviny (deníky), týdeníky a časopisy.
Tisková média jsou vydávána i v elektronické podobě – nezměněné verze tištěných vydání či internetové mutace aktualizované mnohokrát denně.

• Elektronická – rozhlas, TV, internet. Ale zahrnuje i telefon (SMS, MMS), video a multimédia (CD, DVD).

Média zahrnují technické prostředky a sociální systémy sloužící k hromadné komunikaci, ale i příslušné instituce.

2. Virtuální svět internetu

Nejběžněji používaným typem média téměř všech dětí a mladistvých je internet. Celosvětově mělo v roce 2002 přístup na internet cca 620 milionů lidí, což je cca 10 % populace. Internet se šíří 3 x rychleji než dříve televize a 10 x rychleji než rozhlas. U nás jeho význam a rozvoj stoupá po pádu komunismu. Internet není typickým masovým médiem, neboť umožňuje svobodný výběr zdrojů a informací.
Internet vychází vstříc potřebě dítěte být vnímáno a být součástí mediálního světa. Tato nová forma komunikace přispěla k rozšíření komunikačních možností (e-mail, chat, hry, ISQ apod.) a usnadnila a zároveň i urychlila komunikační tok. Díky e-mailům ale děti neřeší pravopis – velká, malá písmena, gramatiku – interpunkce apod. Zajímavé je, že mladí nepotřebují pravopis, ale chtějí, aby byl web pěkný, nároky na internetové strany stoupají. Internet musí hlavně prakticky vyhovovat, jeho používání se liší dle věku. Pozitivní je, pokud dítě používá internet cíleně jako zdroj informací. Encyklopedický význam internetu je nesporný nehledě na aktuální informace z běžného života. Mutace deníků jsou v průběhu dne aktualizovány, a to jak v rámci českého, tak i zahraničního zpravodajství. Internet je cenným zdrojem pro žáky středních škol, umožňuje výměnu informací, vyjádření myšlenek, ale i kritiky.
Internetová komunikace má však i svá úskalí. Mnohdy může být tato komunikační cesta i zdrojem problémů, pokud se podaří např. e-mail odeslat nesprávné osobě… Obrovským problémem je přístup i velmi malých dětí na internet a otevírání stran pro ně nevhodných, zejména erotických. Množství informací na internetu je obrovské a mnohdy nepřehledné. Děti na internet dávají informace o své osobě, sdělují své zájmy, koníčky, ale i fotografie. Obzvlášť dívky jsou rády za komentáře spolužáků či kamarádů. Tato komunikace však skrývá hrozbu zneužití pedofilů či jiných chorobně orientovaných lidí. Internet poskytuje dětem určitou míru „důvěry“. Proto je nezbytné, aby rodiče své děti vychovávaly nejen co se týče běžných každodenních návyků, ale i opatrnosti při práci s médii, internetem obzvlášť. Dítě je schopné na internetu strávit desítky hodin, což jej ovlivňuje psychicky, ale i fyzicky. Problémy s páteří, vady zraku jsou velmi časté již v ranném věku dětí. Internet umožňuje dětem se virtuálně setkávat a dodává dětem určité rozptýlení po školním vyučování. S ohledem na rodiče může dojít až k odcizení, neboť děti věnují bezprostřednímu okolí méně času než tomu virtuálnímu. Proto je nezbytné s dětmi hovořit, prožívat společné chvíle a ne je odkládat k počítači.
Dívky na internetu prožívají život celebrit, modelek a ztotožňují se s nimi. Mnohé internetové hry pro chlapce jsou příliš surové, drsné a zvyšují agresivitu dětí. Tomu lze zabránit jedině včasným zásahem rodičů a školy. Moderní formy komunikace by měla doplnit komunikace klasická, ať již rukou psaný dopis, reálný rozhovor apod. Virtuální komunikace může mít za následek neschopnost vztahu v dospělosti, duševní i tělesné nemoci. Sociální život dětí a mladistvých se mění a mladá generace by si měla uvědomovat přínosy, ale i nevýhody nových forem komunikace. Děti se vlivem reklamy pro všechno rychle nadchnou a je nutné zvážit, co je opravdu smysluplné a co jen mediálně nadhodnocené. Nechceme vychovávat děti závislé na internetu. Anonymita internetu způsobuje rozpad sociálních vazeb, vytrácí se normy chování, může narůstat deprese z určité izolace. Internet je levnější než drogy, ale stojí mnoho času.
Výhodou pro děti školou povinné je interaktivita internetu, hypertextové odkazy a databáze. Je to jeden z nejvýznamnějších nástrojů mezilidské komunikace, bohužel se specifickými riziky, která jsou nezbytná s ohledem na děti a mladistvé minimalizovat. Práce s počítačem je pro děti pozitivní, děti ho ovládají velice snadno. Vřelý vztah k technice se ale může negativně odrazit k životnímu postoji, aby pak děti neviděly svět jako počítačovou hru…

3. Televize působí nejen na dětskou psychiku

Televize je velmi mocné médium. Již malé děti vysedávají před obrazovkou a pokud je rodiče neusměrňují, shlédnou pořady i pro ně nevhodné, zahrnující násilí, erotiku apod. Některé pořady však mohou být i poučné, například soutěžní pořady výukového charakteru, kde si dítě zdokonaluje své vědomosti. Těchto pořadů je však méně, neboť jsou hodně specifické a zaměřené na konkrétní cílovou skupinu, u které se vyžadují patřičné znalosti. Zábavní pořady typu reality show (Big Brother, Super Star apod. ) jsou určeny širší veřejnosti a dětem zabírají poměrně hodně času. Cílem je sledovanost, což se médiím daří. Horší je to pak s učením dětí, neboť prosedí večery před obrazovkou. Naprostým problémem je poté vnímání reálného světa. Místo toho, aby se děti bavily o svých zážitcích, řeší cizí medializované životy, které znají důvěrněji. Mnohdy žijí náhradní životy, přitom se od nich nic nevyžaduje. Televizní zábava je pasivním prožitkem.Vede k návyku a preferování pasivity jakožto bezproblémového přežívání.
„Televizní kultura má svoje specifika. Je lákavě pohodlná – není nutná fantazie jako při četbě, prožitek je daleko bezprostřednější a tedy také daleko nekritičtěji přijímaný. Není nutné ani důstojné vystupování, oblečení a chování – na rozdíl od dovadla a dokonce i od kina, což opět odpoutává intelekt a vede ke vnímání nejstaršími „živočišnými“ kanály. Vcelku tedy intenzivní, leč nekritické, bezmyšlenkovité, občas dokonce polovědomé vnímání.“
Vysedávání před televizí může mít i důsledky zdravotní, mohou nastat problémy s páteří (bolest krční či bederní páteře), vadné držení těla, bolest hlavy či očí. Ve světě je dokázaný i vztah sledování televize a narůstající obezity. Negativní zdravotní dopady může mít i nedostatek spánku. V dnešní době děti vysedávají před televizí neúměrně dlouho. Trpí tím i dětská psychika, komunikace s rodiči je časově omezená. Počítač a TV jsou nejsilnějšími médii. V současné době je zcela běžné, že dítě má vlastní počítač s internetovým připojením. Je zcela běžné, že se dítě věnuje více činnostem najednou, má vlastní počítač i televizi v pokojíčku a na stole mobilní telefon. Přepínání dětí může mít vliv na nálady dítěte, někdy může být dítě hyperaktivní a někdy naopak apatické. Děti, které mají ve svém pokoji televizor, mívají horší prospěch, než ty, které jej nemají. Zrychlená moderní komunikace ovlivňuje dále srdeční činnost, krevní oběh i trávení. Neurobiologický výzkum dokazuje vliv sledování televize na utváření nervové soustavy.
„Studie dokládá, že pravidelné sledování televize v prvních třech letech života vede v důsledku jednostranně vizuálně-auditivního zprostředkování dojmů a informací ke snížení počtu synapsí (spojení) mezi jednotlivými nervovými buňkami v mozku, což má za následek, že v dalším životě bude docházet k organicky podmíněným poruchám pozornosti. Výsledky které byly v rámci této studie získány ohledně sledování televize, lze bezpochyby přenést i na oblast dalších médií.“
Po zapnutí televize dochází ke zpomalení rytmu mozku, po dvou minutách je mysl uvolněná, nesoustředěná a pasivní. Televize lze libovolně přepínat, měnit „zážitky“ a jejich prožívání. Díky televizi mohou být děti až necitlivé k ostatním dětem, neboť při napjatých situacích vlastně žádnou bolest necítí. V dospělosti pak mohou v reálných situacích ohrožení jednat neadekvátně. Proto není vhodné děti odkládat k televizi. Psychologická a výchovná rizika televize jsou pro děti vysoká. Děti jsou zvídavé a vnímavé. Dětská psychika je však nepřipravená na krutost, násilí a erotiku na obrazovce. Zobrazované násilí může být určitým návodem pro děti a ty jsou pak agresivní a zlé na ostatní. Děti nejsou schopny rozlišit realitu od televizního světa. Proto je nezbytné informační značení, které uvádí rizika příslušného pořadu.

4. Mobilní komunikace

Komunikační chování dětí a mladistvých se mění a vyvíjí. Internet je společně s mobilním telefonem pro současnou generaci „nepostradatelný“ a velmi „důležitý“. Děti již téměř vůbec nepoužívají klasickou psanou korespondenci – dopisy. Hlavní je mobilní komunikace – ať již telefonní rozhovor či SMS (MMS). Jediným omezením je pro ně dostatek kreditu, psaním SMS jej totiž velmi rychle vyčerpají. Rodiče mohou děti usměrňovat měsíčním paušálem či kapesným. Mobil je nejen potřeba, ale stává se také prestižní a módní záležitostí. Mobil musí být „perfektní a moderní“. Notebook s bezdrátovým připojením umožňuje mladistvým téměř na kterémkoli místě získávat informace a komunikovat. Přínosem je, že rodiče mohou dítě kdykoli zastihnout, bohužel však nemají kontrolu, zda je dítě doma, ve škole či někde jinde, kde být nemá…
Chlapci jsou obvykle technicky zdatnější a proto i náročnější na vybavení. Dívky jsou naopak velice rychlé, hlavně co se týče psaní SMS zpráv. Délka hovorů se také liší u chlapců a dívek, přičemž „křehká stvoření“ vydrží protelefonovat celé hodiny. Po návratu ze školy je většina dětí „on-line“. Kamarádi se tak mohou s nimi kdykoliv spojit. Stálé připojení na internet je již finančně dostupné a defacto nejlevnější technickou komunikací. Kromě komunikace děti a mladiství využívají web ke stahování hudby, filmů či her. Rodiče mnohdy neví, co přesně jejich děti na internetu dělají. Např. seznamování po internetu může být velmi nebezpečné a je zde nezbytná výchova ve školách i v rodinách. Děti díky komunikačním médiím nejsou izolované, telefon a internet je spojuje se světem. Globalizace se projevuje i v komunikaci. Osobní kontakt se však nedá zcela nahradit. Skuteční přátelé se schází osobně, diskutují a prožívají své životy. Děti musí mít zájmy, koníčky a sportovní aktivity, jinak by tato generace byla chudá na zážitky a vjemy. Rodiče nemohou děti vychovávat po mobilu. Přirozené výchovné prostředky se díky médiím rozmělňují a mění.

ZÁVĚR

Člověk se nachází již od dětství mezi svobodou a manipulací. Naprostá svoboda neexistuje, děti a mládež ovlivňuje mnoho faktorů, včetně mediálních. Mladý člověk má již na rozdíl od dítěte možnost volby a určité svobody. Sám si musí říci, do jaké míry bude či nebude závislý na moderních médiích. O děti musíme z hlediska mediální komunikace pečovat, stejně tak jako pečujeme o jejich zdraví, fyzický či psychický vývoj. Jedině tak může dítě dozrát ve schopného a samostatného člověka. Dítě musíme naučit pozitivně využívat média obdobně jako je učíme např. pravidla silničního provozu či jiné společenské úmluvy. Význam má zde rodina a škola. Mnoho dětí má na konci školní docházky za sebou víc hodin strávených u televize než ve škole. Nehledě na ostatní informační kanály. Dospělí musí dětem pomáhat získávat mediální kompetenci a naučit je pozitivně využívat dostupné informace.
Mediální kompetence je defacto ovládání techniky, technických přístrojů a aplikací. Dítě musí umět nejen přístroj spustit, ale i dobře používat. Přístroj musí být pro dítě věkově vhodný. Média by neměla být pro děti pouhou konzumní zábavou, ale přínosem.
Televize, internet, mobilní telefony a další média jsou součástí našich životů a ovlivňují naše komunikační chování. Pokud chceme být pro děti vzorem, musíme se hlavně my dospělí vymanit z vlivu médií a být jejich svéprávnými uživateli. Nestaňme se obětí mediální manipulace. Mediální kultura je přístupná všem, neměla by nám však nahradit kulturu „tištěnou“ – knihy, noviny, časopisy, apod. Společenská degradace by byla obrovská. Proto buďme moudří a minimalizujme rizika informační společnosti. Vývoj dětí musíme podpořit nikoliv ohrozit. Je to naše budoucnost. Děti povedou dál naše životy a budou nám oporou.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BUERMANN, UWE. Jak (pře)žít s médii. 1. vyd. Hranice : FABULA, 2009. 239 s. ISBN 978-80-86600-58-1.

MUSIL, JOSEF. Elektronická média v informační společnosti. 1. vyd. Praha : Votobia, 2003. 261 s. ISBN 80-7220-157-3.

MUSIL, JOSEF. Komunikace v informační společnosti. 1. vyd. Praha : 2007. 144 s. ISBN 978-80-86723-39-6.

MUSIL, JOSEF. Sociální a mediální komunikace. 1. vyd. Praha : UJAK 2010. 256 s. ISBN 978-80-7452-002-0.

Krize tištěných médií
7. Únor 2012

Dveře tištěným médiím otevřel vynález knihtisku v 15.století. Noviny byly samozřejmě vydávány již dříve, šlo však o noviny ručně psané a jedny z prvních se datují až k Juliu Caesarovi. V té době měly noviny pouze funkci zpravodajskou. Až císař August je začal využívát i jako prostředek propagace.
S vynálezem knihtisku se však situace zásadně změnila. Za první tištěné noviny se označují Avisa Relation oder Zeitung z roku 1609. V Čechách šlo o Sobotní Pražské noviny vydávané Karlem Františkem Rosenmullerem od roku 1719.
I přesto byl však tisk celkem nákladný a koupě novin byla zatím stále považována za luxus a s tím samozřejmě souvisel i celkem malý náklad vydávaných novin. Až s příchodem tzv. „penny pressu“, kdy náklady na tisk novin výrazně klesly, se noviny začaly tisknout a prodávat masově.

1 Zlatý věk tištěných médií
České novinářství má bohatou historii, která zahrnuje mnoho slavných jmen známých i z jiných kulturních odvětví (K.H.Borovský, Karel Čapek a další). V období komunismu byl život na české novinářské scéně poměrně chudý. Veškeré vydávané noviny byly v područí vlády, která rozhodovala o obsahu. Inzerce se objevovala jen minimálně, protože většina novin a časopisů byla dotována státem. Těsně před Sametovou revolucí bylo v tehdejším Československu registrováno 722 titulů periodického tisku. Zlatý věk tištěných médií v Čechách nastal po pádu komunistického režimu, kdy prudce stoupl počet registrovaných titulů periodického tisku na téměř 2000.
2 Úpadek popularity tištěných médií
Jednou z hlavních příčin úpadku tištěných médií je bezesporu masové rozšíření internetu v posledním desetiletí. V důsledku tohoto rozvoje došlo ve světě médií k přirozenému kroku – a to k tomu, že většina vydavatelů vytvořila internetové mutace svých tištěných periodik, které se v tu chvíli stali volně dostupnými na internetu. Obrovskou předností těchto mutací je jejich dostupnost a aktuálnost, které klasické noviny nemohou konkurovat.
Dalším klíčovým faktorem je skutečnosti, že generace mladých již není zvyklá nechat si diktovat, jaký obsah bude číst, ale chce si aktivně vybrat.
S tím, jak velké množství lidí začalo dávat přednost online zpravodajství, začaly klesat prodeje tištěných periodik, což mělo za následek i snížený zájem inzerentů o umisťování reklamy v tištěných verzích. Což mělo za následek finanční ztráty novinových vydavatelství rovnou na dvou frontách.
Tuto situaci se vydavatelé snaží řešit tím, že zpoplatní i internetové mutace svých novin. Ne vždy je však tento krok úspěšný. The New York Times Company se rozhodla zpoplatnit větší část obsahu svých webových stránek již v roce 2005. Po dvou letech však společnost od tohoto kroku ustoupila a zaměřila se na to, aby na svůj web prilákala co nejvíce nových čtenářů. Nyní se však společnost rozhodla zpoplatnění internetového zpravodajství zavést znovu a vypadá to, že tentokrát se jí krok vyplatil. Za necelý měsíc si The New York Times předplatilo více jak 100 tis. předplatitelů, což předčilo všechny odhady. „Model plateb za internetovou verzi New York Times pozorně sledují ostatní deníky, které sráží na kolena propad zájmu čtenářů a z něj plynoucí ztráta příjmů z reklamy. Ke zpoplatnění obsahu zatím přistoupily hlavně finanční listy jako The Wall Street Journal a Financial Times.“
Stejným směrem se stejným výsledkem se vydala i News Corp. magnáta Ruperta Murdocha v Británií, která vlastní londýnské The Times a Sunday Times.
V Čechách se v dubnu letošního roku ke stejnému kroku odhodlala MF DNES, která na svých stránkách nabízí ke koupi elektronickou podobu deníku i s kompletní řadou všech doplňkových magazínů.
Dalším zlomovým bodem v životě tištěných médií byl i příchod tabletů, které svým uživatelům přinesly úplně nové možnosti. Jedním z prvních vydavatelství, které na tento vývoj zareagovalo a učinilo tak bezesporu úspěšně, je Condé Nast – společnost vydávající mimo jiné i časpopisy jako Vogue, Vanity Fair, GQ, Details nebo legendární The New Yorker. S velkým úspěchem tabletu iPad od společnosti Apple přišlo Condé Nast s aplikací, která uživatelům umožňovala předplatit si jimi vydávaný časopis a následně každé vydání obdržet ve formě .pdf formátu do emailu.
Pew Research Center ve Spojených státech dlouhodobě sleduje, jak Američané konzumují zpravodajství. Z tohoto důvodu provádí institut každé dva roky průzkum mediálních návyků tisíců Američanů a následně jeho výsledky zveřejňuje. Ze zatím posledního průzkumu je patrné, že čím dál méně lidí získává informace ze zpravodajství prostřednictvím tištěných médií (31%; v roce 1991 to bylo 56%). Nárůst vlivu nových médií je od roku 2004, kdy tato média Pewův institut začal sledovat, velice dobře patrný. V současné době získává zpravodajské informace prostřednictvím nových médií téměř 34% dotazovaných (v 2004 to bylo 24%).

3 Současný vývoj
Názory na to, kam a jak by se měl svět tištěných médií ubírat nyní se liší. V počátkem roku 2009 začala například malá chicagská firma The Printed Blog místo klasických novin tisknout blogy obalené reklamou a začala je ve velkých městech zdarma rozdávat. Tento krok vzbudil nebývalý mediální zájem a pro mnohé byl dokonce vlaštovkou věštící zářnější budoucnost pro tištěná média. Nicméně podobný pokus společnosti Tribune Company, která vedle listu The Chicago Tribune vydávala i zdrama rozdávaný deník RedEye, vyšel naprázdno a společnost nedávno vyhlásila bankrot.
Dalším možným směrem, kudy by se tištěná média po přechodu na internet mohla ubírat, by podle N.Y. Times mohly být „hyperlokální zpravodajské servery přinášející zprávy o dění v nejbližším sousedství konkrétního uživatele internetu.“
S tím, jak svět médií kráčí dál, rozvíjejí se samozřejmě i odvětví, která s médii nějakým způsobem souvisejí. Například Kolumbijská univerzita v New Yorku, která každoročně Pulitzerovou cenou oceňuje nejlepší novinářské, literární a hudební počiny, na svém zasedání koncem roku 2009 pozměnila podmínky pro přihlášení a hned o rok později internetoví novináři zvítězili rovnou ve dvou kategoriích.
4 Závěr
Rozvoj médií všeobecně a jejich přizpůsobování se současnému světu, trhu a technickým možnostem je zcela přirozeným děním. Nelze tudíž říci, že jde o krok špatným či dobrým směrem. Jaké jsou další možnosti a co vše tištěná média a jejich různé mutace čeká, uvidíme a budeme i sami ovlivňovat v blízké budoucnosti.
Kudy a s jakým úspěchem se vydavatelství budou v blízké budoucnosti ubírat není zcela jasné. Svůj vrchol však klasická tištěná média všeobecně mají již zcela určitě za sebou. Zpravodajský tisk jako takový je však poněkud odlišné téma. Podle Patricka Zandla, šéfredaktora serveru Lupa.cz, internetové zpravodajství kvalitou na tisk nemá a i když se situace bude v nejbližších letech měnit snad k lepšímu, jednoduché to stále nebude. Dirk Singer, partner v The Rabbit Agency, predikuje dva možné směry vývoje tištěných médií v nadcházejících letech - 1. tištěné noviny se stanou „elitním“ produktem – pro náročnější čtenáře, zejména s vyšším vzděláním; 2. noviny budou stále více nabízet kombinaci tištěného a online obsahu.
Většina komentujících se však shoduje v tom, že tištěná média mají svou budoucnost.

5 Zdroje

Mladá Fronta Dnes

http://aktualne.centrum.cz/

http://pewresearch.org/

http://www.nytimes.com/

http://www.condenast.com/

http://www.wikipedia.org/

http://www.thereindeer.cz/

http://strategie.e15.cz/

Co je mediální manipulace
7. Únor 2012

Manipulace /z latiny – ruka, uchopit/ je v sociální psychologii termín, označující snahu o působení na myšlení druhé osoby či více osob.
Manipulátor se snaží přesvědčit osobu či osoby o správnosti myšlenky, názoru či jednání, které nejsou manipulovaným jedincům vlastní, či pro ně nemají dostatek iniciativy, a které by tudíž danou myšlenku, názor či jednání nepřijali, nebo až s dlouhou časovou prodlevou. Manipulovaná osoba si často ani neuvědomuje, že je s ní manipulováno, případně si to uvědomuje, ale z nějakého důvodu se nemůže a někdy ani nechce bránit.
Manipulátor většinou na začátku jedná tak, aby získal u svých obětí sympatie. Často využívá své charisma a znalost slabých stránek ostatních lidí.
Sigmund Freud se o fenoménu zmanipulované masy vyjadřuje takto:“Pokaždé když vystoupí, jsou stejné přirozenosti. Podobají se primitivním hordám, odříkávají, co se jim předříkávalo“.
Ve správnosti jeho cynického názoru, utvrzuje následující pokus, který, který byl proveden.
Jeden herec předčítal seznam jmen z hamburského telefonního seznamu. Záznam předvedl na monitoru dvěma pokusným skupinám.
První skupina sledovala produkci, tak jak byla zaznamenána naprosto netečně a s jistou bezradností.
Druhé skupině předvedl záznam podložený kulisou smíchu, potlesku a veselí. Ta nadšeně aplaudovala a smála se zároveň s kulisou, ačkoli jim byla produkována stejná neznámá jména z telefonního seznamu jako první skupině.
Je však zcela normální a přirozené, když se podniky, politické strany, zájmové skupiny všeho druhu, nebo i jednotlivci pokoušejí prezentovat v lepším světle a tím uskutečňují své zájmy.
Proto nás manipulace, stejně jako vzduch obklopuje 24 hodin denně, aniž bychom si ji uvědomovali. Je to jen zrcadlo lidské přirozenosti. V konečném výsledku vždycky jde o to, k jakým účelům je používána.
Metody jsou samy o sobě neutrální.

Rychlost šíření zprávy mezi příjemce

O tom, jak velký vliv mají média, na veřejné mínění není pochyb.
Jakou rychlostí se dokáže šířit informace mezi její příjemce, je hodno zamyšlení.
První empirický výzkum o šíření rychlosti informace, provedl v roce 1945 po smrti amerického prezidenta Rooswelta, Delbert Miller. Chtěl odhalit, z jakých informačních zdrojů a kdy se poprvé o smrti dověděla skupina vysokoškolských studentů.
Ukázalo se, že k naprosté většině se informace dostala přes interpersonální komunikaci, nikoli z médií a již půl hodiny po prvním odvysílání zprávy, o události vědělo 91% studentů.
Dalším zajímavým poznatkem v šíření informací prostřednictvím médií byl pokus, jaký vliv má vzdělanost na rychlost příjmu zprávy.
Při sledování rychlosti rozšíření informace o smrti známé osobnosti, mezi dvěma rozdílnými socioekonomickými skupinami příjemců. Mezi dělníky s nízkými příjmy a vysokoškolskými studenty. U studentů docházelo k mnohem rychlejšímu šíření informací o 3 hodiny. Do hry vstoupil další faktor.
Zprávy, které jsou vnímány jako závažnější, se šíří rychleji prostřednictvím interpersonální komunikace, než je tomu u zpráv méně důležitých.
Postupně se ukázalo ještě mnoho jiných faktorů, např. denní doba, ve kterou je informace médií zveřejněna.
Zkoumání této problematiky dosáhlo vrcholu v šedesátých letech, kdy po smrti prezidenta Kenedyho v roce 1963 empirické studie dokázaly, že hlavním zdrojem informací během prvního dne po zveřejnění zprávy, jsou především elektronická média. Tisk vykazoval jako zdroj, znatelně menší význam. To vyplývá ze spomalením pramenícím z technických podmínek produkce tisku.
V polovině sedmdesátých let se podařilo shrnout dosavadní poznatky výzkumu šíření informací.
1/Čím je událost důležitější, tím je větší míra rozšíření a rychlosti mezi populaci
2/Čím větší míra rozšíření, tím menší podíl lidí, kteří se o události dočetli z tisku a větší počet lidí, kteří se o události dověděli z interpersonální komunikace.
3/Čím důležitější událost, tím vyšší podíl těch, kteří se o události dověděli z interpersonální komunikace.
4/Čím větší podíl příjemců, kteří se o události dověděli z interpersonální komunikace, tím menší podíl lidí, kteří se o události dočetli z tisku.
5/Čím větší podíl příjemců, kteří se informaci doslechli z televize, tím menší podíl lidí, kteří se ji dověděli z rádia.
V dnešní době ovšem do prostředků komunikace vstoupily mobilní telefony a internet. Tyto komunikační prostředky ovlivňují tradiční vzorce spotřeby médií a tím pádem hrají podstatnou roli při šíření důležitých informací.Nákazový efekt a panika
Zprávy o určitých událostech mohou vyvolávat i jiné účinky než je šíření zpráv.
Mohou vyvolat neočekávané jednání buď jednotlivých příjemců, nebo celých skupin.
Prezentace některých informací může vyvolat nákazový účinek, který může vést k šíření davového jednání.
Může jít o paniku vyvolanou neúplnými, zkreslenými, nebo manipulujícími informacemi.
Například zprávy o plánovaném zvýšení cen potravin, nebo pohonných hmot, mohou vést k davové snaze předzásobit se. A tím způsobit nedostatek paliva.
V určité sociální situaci může zpráva působit jako spouštěč sociálních nepokojů a rasové nesnášenlivosti.
Spouštěčem rasových nepokojů se v minulosti stala kauza o rozsudku nad americkou celebritou černé pleti O.J.Simpsonem. Reakce na zprávy vedla k pouličním nepokojům, rabování a násilí ve Spojených státech.
Různé druhy krizí a nepokojů vedou k oblíbeným tématům zpráv. Tím že o nich média opakovaně informují, mohou je v některých případech posilovat.
Už tradičním příkladem potenciální moci médií šířit fámu vedoucí k davovému jednání, bylo vysílání rozhlasového dramatu Válka světů na americké rozhlasové stanici CBS.
Ačkoli šlo o dramatizaci literárního díla, napodobujícího svou strukturou zpravodajskou relaci, řada posluchačů podlehla představě, že se jedná o reálné dění. Domnívala se, že jsou Spojené státy napadeny invazí z Marsu.
Z 6 mil., 1 milion posluchačů, začal podléhat strachu a opouštěl v panice východní pobřeží USA.
Na tomto se taky značně podílela jednak popularita rádia, ale také tehdejší světová situace, která podporovala pocit ohrožení.

„Co je pravda?“
Pilát Pontský

Média jsou prostředkem komunikace a nositelem sdělení.
V dnešní uspěchané době bychom se bez komunikačních prostředků již neobešli.
Značně nám umožňují rychlý přenos informace.
Mobilní telefony a internet, nám sice pomáhají pružně komunikovat, ale na druhou
stranu nás paradoxně vzdalují jednoho od druhého.
Než abychom se osobně sešli, tak si zavoláme, promluvíme přes Skype ,
nebo pošleme fotky meilem. Vzkaz nahrajeme na záznamník a fotky stáhneme na
„flash“.
Přání k narozeninám necháme zahrát v rádiu, nebo pošleme v elektronické podobě.
Nemusíme se osobně setkat, slyšet, vidět.
A nakonec si dáme inzerát na seznamku do novin.
A kdo ví, jestli se s někým vůbec setkáme, protože nám“ face book“ přece do
budoucna bude stačit.

Použitá literatura
Farkas, Viktor: Lži za války a v míru, vydala Mladá fronta a.s.,první vydání, Praha
2006
Musil, Josef: Sociální a mediální komunikace, vydala Univerzita Jana Amose
Komenského, Praha 2010
Trampota, Tomáš: Zpravodajství, nakladatelství Portál, s.r.o., Praha 2006
Bečka,J.V.: Sloh žurnalistiky, nakladatelství Novinář, Praha 1986

INTERNETOVÉ ZDROJE
http://cs.wikipedia.org

Maďarský mediální zákon
3. Únor 2012

V oblasti mediální svobody patří v posledních měsících maďarský mediální kontraverzní zákon , který prošel parlamentem v Budapešti 21.12.2010 k těm nejvíce
diskutovaným. Vyjímkou není ani Evropský parlament .Liberální a demokratičtí europoslanci uspořádali setkání,na nějž přizvali eurokomisařku pro digitální agendu
Neelie Kroes. Tématem byla mediální svoboda v Maďarsku.
Komisařka v průběhu vystoupení dala na srozuměnou, že ona a její tým se již zákonem zabývá,zaslala maďarským autoritám dopis,v němž vyjádřila obavy nad tím,že by zmiňovaný zákon nemusel být v souladu s unijními pravidly. Ve stejném duchu hovořil před návštěvou Budapešti v lednu i její šéf, předseda Evropské komise, Barroso. Podle Barrosa je svoboda tisku „posvátná“ a tak by se k ní mělo i přistupovat.

Porušování základních práv
A proč je onen maďarský zákon tolik kritizován? Podle kritiků ze západoevropských států popírá princip vyváženého zpravodajství a značně posiluje pravomoci kontrolních úřadů, které ovládají lidé dosazeni maďarským premiérem Orbánem. Úřad může nařizovat prohlídky v kancelářích médií a uvalovat okamžité pokuty za „nevyvážené zpravodajství“ největší potíž spočívá v tom, že prohřešky jsou podle právních znalců formulovány velmi nejasným způsobem. Západ se proto obává, aby nesloužil vládě jako nástroj pro pronásledování nepohodlných novinářů či členů opozice.
Eurokomisařka Kroes prohlásila, že v případě,že její tým, který nyní maďarský zákon studuje,dospějě k názoru,že Maďarsko porušuje unijní zákony, např. směrnici o audiovizuálních službách z roku 2007,vstoupí do hry další komisařka –Reding,která má v Evropské komisi na starosti oblast spravedlnosti a základních práv.
V Lisabonské smlouvě totiž najdeme článek o závažném a trvalém porušení základních hodnot EU( např. lidská důstojnost,svoboda,demokracie,rovnost,právní stát,respekt k lidským právům..) ze strany člena EU. který lze aktivovat na návrh alespoň třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. O tom, zda příslušná členská země tyto hodnoty porušuje či je nevinná, rozhodne Evropská rada jednomyslně. Eurokomisařka Kroes je ale pevně přesvědčena o tom, že demokratická země Maďarsko podnikne všechny nezbytné kroky, které zajistí nový mediální zákon a bude plně respektovat jednu ze základních hodnot – svobodu tisku a médií.
Na stránkách evropského tisku , dokonce i maďarského, se ale objevily zprávy o tom,že 194 stránkový dokument,který do Bruselu doručily maďarské úřady,není zcela přesným a úplným překladem kontroverzního zákona.Komisařka Kroes sama prohlásily,že ona,ani její tým překladu nedůvěřuje, a proto požádala o zaslání originálu a překlad a analýzu právního dokumentu si úřad komisařky zařídil sám.

Změna mediálního zákona
Maďarsko nakonec pod tlakem Evropské komise přistoupilo na to, že komisi navrhne změny svého sporného mediálního zákona, který jeho kritici označují za snahu omezit svobodu tisku. Maďaři také upustili od svého původního požadavku, že svou legislativu změní pouze v případě, že si své mediální zákony nechají prošetřit i ostatní státy Unie. I když se podobný požadavek Budapešti může zdát na první pohled jako přehnaný, při bližším pohledu do jednotlivých zemích se ukazuje,že určité opodstatnění mít může.

Svoboda medií v ostatních státech Evropy
Podle organizace Reportéři bez hranic, svoboda médií v Evropě upadá a starý kontinent svou pozici v mezinárodních žebříčcích ztrácí .Podle Indexu svobody tisku se dnes na prvních místech umísťují země jako je Island,Finsko,Švédsko,Norsko, ,Nizozemí a Švýcarsko. Tyto země jsou motorem svobody médií v Evropě. Ale na druhé straně jsou i země na sestupu žebříčku. Například Itálie v tomto žebříčku sousedí s Burkina Faso (49.místo), Bulharsko a Řecko jsou na stejné úrovni jako Benin(70.místo), Česká republika společně s Maďarskem(před přijetím zákona) jsou na 23.místě.

Prvenství Evropy
Podle nevládní organizace Reportéři bez hranic,která Index svobody tisku sestavuje již od roku 2002,Evropa postupně přichází o půdu pod nohama. Na pozoru by se měly mít státy jako Irsko,Belgie a Francie,které v daném žebříčku klesají. Je znepokojivé, že se členské země Evropské Unie v indexu propadají. Pokud se Unie neprobere, riskuje, že příjde o své dominantní postavení v boji za lidská práva. Pokud k tomu dojde,jak potom může přesvědčivě od autoritářských režimů požadovat změny? Proto je nezbytně nutné, aby evropské země své příkladné postavení obnovily.

Francie
O Francii se říká,že je to kolébka lidských práv.Co ale bylo její pýchou,se v roce 2010 otřáslo v jejích základech . Navíc v hodnocení indexu se Francie posunula zpět. Francií cloumal skandál s dědičkou firmy L´Oreál,který ukázal, jakým způsobem politické kruhy zasahovaly do médií. Došlo na odposlouchávané telefony novinářů, vykradené kanceláře,zastrašování zdrojů. Kauza ukázala na propojení politiky a bussinesu. Dědička nelegálně poslala peníze na účet některých členů francouzské vlády i na účet strany UMP prezidenta Sarkozyho. V nejžhavější fázi celé aféry ohlásily tři velké mediální společnosti vloupání do svých kanceláří. Případ skončil obměnami ve vládním kabinetu. D o dvou francouzských televizních kanálů byli do funkce ředitele jmenováni kandidáti Sarkozym. Což podle Reportérů bez hranic byl důvod k obavám. Nejposlouchanější francouzské rádio kompletně změnilo vysílací program a následně propustilo celou řadu renomovaných novinářů. Důvody, které stanice uvedla,však nezněly přesvědčive.Podivné bylo také propuštění populárního francouzského komika a sloupkaře ,který se strefoval do vládních a prezidentských řad.

Německo
Zde se zase potýkáme s problémem,jestli pravidla pro obsazování mediální rady obstojí s pasážemi kontroverzního maďarského zákona, který posiloval vliv politiků na její složení a následnou kontrolu médií a tisku. Podle Asociace německých novinářů by podobné mechanismy v Německu vzniknout nemohly, protože je ústava zakazuje.Přesto jsou někteří zákonodárci ke stavu svobody a tisku v německých mediích poměrně kritičtí,hlavně na lokální úrovni. Německo má duální systém vysílacích služeb – existují jak soukromé, tak veřejnoprávní stanice. Ty jsou financování vládou a jejich povinností je tedy zajistit nezávislé, vyvážené a objektivní vysílání v oblastech zpravodajství, kultury,vzdělání a zábavy.
Soukromé stanice podléhají federálním zákonům a aby mohly začít vysílat,musejí k tomu obdržet licenci. Někteří němečtí europoslanci však varují,jelikož některá ustanovení zákonů jsou srovnatelná s kontraverzním maďarským zákonem. Tvrdí,že pokud dojde k revizi mediálního zákona v Maďarsku,musí k tomu samému dojít i v dalších evropských zemích.

Úprava mediálního zákona
Evropská komise v únoru nakonec s velkou radostí přijala dodatky, kterými maďarská vláda hodlá pozměnit mediální zákon,jenž v zemi platí od začátku roku. Maďarská vláda se rozhodla upravit zákon ve všech čtyřech oblastech,na které eurokomisařka Kroes ,upozornila.Unie potvrdila,že upravená norma nyní splňuje požadavky Směrnice o audiovizuálních mediálních službách a článek 11 Listiny základních práv a svobod EU,který se týká svobody projevu a práv na informace.
A v jakých oblastech tedy zákon upravili?:

1) po mediích se nebude vyžadovat vyvážené zpravodajství (pouze v rozhlase)
2)zahraniční media, jejichž publikem jsou Maďaři, nebudou platit vysoké pokuty za porušování maďarského mediálního zákona
3) zjednoduší pravidla pro registraci medií
4) nebude trestat žádné urážky

Evropská exekutiva se bude touto situací i nadále zabývat a bude bedlivě sledovat, zda maďarské autority dodatky správně implementují a řídí se jimi. Navíc tento nechvalně proslulý mediální zákon negativně poznamenal start maďarského půlročního předsednictví Radě EU.

Skeptická opozice
Přislíbené změny ale nechávají poměrně chladnou maďarskou opozici ,která upozorňuje např. na to, že Evropská komise nemůže mluvit do složení mediální rady,v jejímž pozadí stojí premiér Orbán. Známý rozhlasový moderátor tvrdí, že to jsou sice pozitivní změny,ale stále jen kosmetické. Obecný přístup se stejně nezmění, media jsou totiž v Maďarsku něčím, co se musí omezovat,potlačovat a regulovat,protože je to nepřítel,tvrdí moderátor.
Mistopředseda strany maďarských zelených, kteří zasedají v parlamentu prohlásil,že podoba dodatků byla vyjednávána „tajně“ – a to pouze ve dvoustranných rozhovorech mezi maďarskou vládou a Evropskou komisí. A Zelení by uvítali debatu, do které by se zapojily i zájmové skupiny.

Závěr
Nevládní mezinárodní organizace Reportéři bez hranic označila slíbené změny v maďarském mediálním zákoně za krok správným směrem. A jestli se i v půlročním předsednictví EU Maďarsko chce prezentovat jako země s demokratickými principy a zachovávat demokracii, musela změny učinit.
Demokraté každé země totiž musí být pod neustálou kritickou kontrolou, o tom se ví v těch zemích, kde demokracie už existuje delší dobu. Politická opozice je při tom důležitým a nezbytným faktorem, ale to, co demokracie hlavně potřebuje, má-li přežít na delší dobu, to je opravdu nezávislá a kritická moc – tisk a sdělovací prostředky. A to bylo v Maďarsku mediálním zákonem určitě ohroženo. Můžeme jen pevně doufat, že i v ostatních již zmiňovaných zemích EU se jejich mediální zákony upraví podle pravidel a právních předpisů demokratické země.

.

Zdroje:

1.Média a společnost, Jirák,Kopplová, nakladatelství Portál, 2003

2. Člověk,média a elektronická kultura, Mrshall McLuhan,nakladatelství
Jota,2000

3. Deník Svět,spoluautor Petr Jedlička,30.12.2010

4. www.novinky.cz/zaharnicni.medialni

5.http://zahranicni.eurozpravy.cz/europa/20800-novy-madarsky-medialni-zákon

Tenis: Boj mezi pohlavími
3. Únor 2012

Boj mezi pohlavími, muž proti ženě, tak to je téma, které nikdy nekončí. A stejně tak otevřená je i odpověď na s tím spjatou otázku: Kdo z těch dvou je lepší? Když se letos v Melbourne Sereny Williamsové ptali, které vítězství bylo její největší, odpověděla světová jednička s úsměvem: „Je už to sice dávná minulost, ale bylo to vítězství nad Andym Roddickem.“ Přesně v roce 1993 v akademii Ricka Macciho v Delray Beach na Floridě se konal bez přítomnosti diváků nečekaný a tehdy ještě málo vnímaný souboj pohlaví. Sereně Williamsové bylo tehdy jedenáct, její krajan Andy Roddick byl ještě o rok mladší. Šlo o tréninkový set, který skončil 6:1 ve prospěch Williamsové. Roddick sice porážku uznal i po několika letech, ale trval na tom, že zápas skončil 6:4. „Byl jsem strašně malý, o souboj pohlaví vlastně ani nešlo,“ říká Roddick nyní a ukazuje svůj malíček.
Protože ho Serena neustále popichovala na stránkách tisku, navrhl Roddick odvetu. Ovšem: opakování nejznámější „Battle of Sexes“ (bitvy pohlaví) se prozatím neuskutečnilo. „Už jsem dokázala, že jsem lepší. A můj biceps je pořád ještě větší než ten jeho,“ říká Serena Williamsová a návrh na odvetu s Roddickem zamítla. Sportovně by tato partie byla málo zajímavá. Williamsová by nyní asi neměla šanci. Atletika, tělesná kondice a tvrdost úderu stojí jednoznačně na straně Roddicka. Kouzlo duelu vzniká ve skutečnosti samozřejmě z toho, že se jedná o souboj muže a ženy!
Muž proti ženě, žena proti muži – to je archaický duel, evergreen už od Adama a Evy. A že muži a ženy, jak říká Loriot, „k sobě prostě nepatří“, tvoří základy nejen v životě, ale i na tenisovén kurtu. „Prasouboj“ pohlaví, již zmiňovaný „Battle of Sexes“, se uskutečnil 20. září 1973. Místo dění: Astrodóm v Houstnu. Účinkující: Billie Jean Kingová a Bobby Riggs. Kingová - devětadvacetiletá tenisová královna hlásící se k homosexuální orientaci byla tehdy nejlepší hráčka světa a na vrcholu své kariéry, Riggs byl pětapadesátiletý bývalý profesionální hráč, který v roce 1939 ve Wimbledonu vyhrál dvouhru, čtyřhru i mix. A ba co více, Riggs byl znám svým šovinismem i svým až neuvěřitelným sebevědomím. V roce 1939 si jako jasný outsider Wimbledonu před začátkem turnaje vsadil u bookmakera, že všechny tři tituly získá – a díky tomu vyhrál 108 000 amerických dolarů. Riggs byl považován za playboye a hráče, vypadal trochu jako Woody Allen. Nosil brýle jako Diether Krebs ve „Sketchup“. Sám sebe označoval jako „krále šovinistických prasat“.
„Ženy patří do postele a do kuchyně. A přesně v tomto pořadí,“ znělo jeho heslo. To, že nebyl Riggs v ženském světě oblíben, se rozumí - a především ne u stoupenkyně ženských práv Kingové. „Řeknu vám, proč vyhraji. Je to žena. A ženám chybí emoční stabilita,“ stupňoval tento šovinista atmosféru před utkáním. Několik měsíců před zmíněným duelem Riggs podniknul jiný zápas se ženou. Porazil Margaret Courtovou, vítězku French Open a US Open 1973 po 57 minutách lehce 6:2,6:1. Tato partie vstoupila do dějin jako „Masakr Dnu matek“.
To byla předehra pro takzvaný „souboj století“ mezi Kingovou a Riggsem. A že bude „boj mezi bývalým šampiónem a wimbledonskou vítězkou“ hlavně soubojem superlativů, záleželo především na mocné mediální mašinérii. A média nezapřela, že dokáží i z exhibičního duelu udělat zápas století. Během trénování Kingové na zkušebním kurtu, který byl zřízen speciálně pro tuto velkou dvouhru na houstonské parkovací budově, navštěvoval Riggs rádiové a televizní talkshow. Díky polykání kolem 400 vitamínů denně, se cítil fit. Ohlas byl ohromný. Nakonec nešlo jen o tenis! Šlo o sto let staré předsudky, sexismus, čest ženy a muže.A především o velkou show. Což zdůrazňovaly všechny noviny i magazíny nejen ve Spojených státech.
Billie Jean Kingová se představila v mentolově zelených a nebesky modrých tenisových šatech, které navrhl extra pro tento večer londýnský návrhář. Nechala se do haly donést na červeným sametem potažených nosítkách od fotbalistek. Lehce oblečený Riggs byl do arény přivezen ve zlaté rikše. Jako pozdrav předal své sokyni obrovské lízátko. Kingová mu darovala živé sele. Větší klišé už ani nešlo. Neuvěřitelné, 30 472 diváků sedělo v Astrodómu, tolik, jako nikdy před tím, ba ani potom na tenisovém utkání. Vstupenky stály na tehdejší dobu neuvěřitelných 100 amerických dolarů. Za 50 000 US dolarů prodával televizní vysílač ABC minutu utkání. Celkový počet diváků sledujících dvouhru u televizí – nový rekord sledovanosti - nepředstavitelných 50 milionů.
Utkání samotné byla nuda. Kingová porazila Riggse 6:4, 6:3, 6:3. Ironií bylo, že ona hrála jako muž, Riggs to zkusil s jemnými míčky, přerušenými výměnami a loby. I když změnil taktiku, zůstal neúspěšný. Pro sázkové kanceláře byl Riggs favoritem s kurzem 5:2 a ještě dnes existují teorie, že prohrál záměrně. Údajně vsadil převlečen za hastroše velké množství peněz na vítězství Kingové. Velice pravděpodobně to ale tak není. Výhra pro vítěze činila tehdy astronomických 150 000 US dolarů. A další „Battle of Sexes“ už byla naplánovaná – mezi Riggsem a Cris Evertovou. Domluvená gáže - milión amerických dolarů pro vítěze.
Hra byla tak jednotvárná, že dnes platí jako jedna ze spouštěčů pro tenisový rozmach v USA v 70. letech. Vítězství Kingové dodalo odvahu milionům žen. Na druhé straně, zápas nebyl na konci nic víc než pouťová zábava. Otázka kvality ženského a mužského tenisu zodpovězena nebyla. „Nevím, proč se ženy, které vyhrávají tolik peněz, litují, že dostávají méně než muži,“ ptal se ještě před utkáním Bobby Riggs. Mezitím vydělají ženy stejně tolik peněz co muži, ale diskuse kolem výher a herní úrovně v ženském tenise jsou v každé éře.
Australan Pat Cash to označil jako „Zweisatzmist“ nebo-li druhou třídu tenisu. Vždy šovinistický a excentrický Američan Jimmy Connors navrhl, aby se ženské finále konalo „před pravým tenisem“. Nizozemec českého původu Richard Krajíček vyřkl negalantní větu: „Osmdesát procent hráček jsou tlustá prasata.“
Letos se sám švýcarský gentleman Roger Federer nazval sukničkářem. „Srbka Jelena Jankovičová se stala jedničkou bez titulu, Ruska Dinara Safinová bez toho, aniž by vyhrála alespoň jeden grandslamový turnaj, Rafael Nadal pro to musel vyhrát pět grandslamových turnajů.“ Čtením mezi řádky to znamená, že kvalita ženských turnajů není ani podle gentlemanského Rogera Federera dost dobrá. Přitom se sestrám Williamsovým nemůže vytknout, že by na kláních dosahovaly snadných vítězství v prvním kole. Světová špička se také u žen velmi rozrůstá, favoritky to rozhodně nemají lehké. Nakonec je tu také otázka, jak vlastně definovat úspěch. Na konci devadesátých let minulého století se ženský tenis vyvíjel sice globálně, ale ovlivněn různými charaktery – atleticky vyvinutými a dobře fyzicky připravenými sestrami Williamsovými, geniální Martinou Hingisovou, svěží Jelenou Dokičovou a krásnou Annou Kurnikovou a „nejlepším ruským exportem od vodky“ Sibiřankou Marií Šarapovovou, kterou obdivoval i „nenávistník“ ženského tenisu Richard Krajicek: „Na ni bych koukal i dvě hodiny při badmintonu.“ Mužský tenis oproti tomu stagnoval!
V televizi platil ženský tenis jako po léta publikem oblíbenější, protože se sledoval lépe než tenis mužský. Ironií ale dnes je, že ženy nehrají tak, jak by člověk očekával – tedy typicky žensky, esteticky, důmyslně, šarmantně a s grácií. Místo toho převažují bezduché údery od základní čáry. Moderní muž - tenista hraje útočníkovi často raději obratně před nohy. U mixu se zahladí rozdíly. Zápas ve smíšené čtyřhře, který se hraje na grandslamovém turnaji, je velice váženou hrou. A často mu udávají tón právě ženy. Legendární je role Martiny Navrátilové, která většinou zastínila svého spoluhráče v mixu, smeč předala zpět a poslala svoji soupeřku ke straně.Chorvat Goran Ivaniševič se jednou při Hopman Cupu – bezesporu nejprestižnějším klání reprezentačních smíšených družstev - divil při mixu v Perthu: „Ženy vracely mé údery jako kousek koláče. Muži měli mnohem více problémů.“
Přesto je nutno zavzpomínat i na jiné slavné tenisové okamžiky! Jak velký je sportovní odstup mezi pohlavími bylo zřetelné v Melbourne v roce 1998. Serena Williamsová stála u šatny a chlubila se, že by mužské tenisové číslo 200 hravě porazila. Náhodou u toho seděl Němec Karsten Braasch a napadlo ho: „No, já jsem číslo 203. Můžeme to klidně zkusit.“ Nakonec Braasch porazil nejdřív Serenu Williamsovou 6:1, dal si cigaretu a pak pokořil 6:2 i její starší sestru Venus. Poté žertoval: „Jestli mám říct pravdu, golf dnes ráno byl náročnější.“
Snad se Serena Williamsová ještě jednou rozmyslí, jestli Rodickovu výzvu by přeci jen neměla přijmout. Měla by to udělat? Už jen kvůli té podívané, by to stálo za to. Neboť kdo na konci dosáhne lepšího výsledku, nemusí být ještě vítěz.
Václav Prokůpek

Dosavadní „Battle of Sexes“
Předehra: Bobby Riggs, 55 let, bývalý wimbledonový vítěz ve dvouhře, čtyřhře a mixu, poráží v roce 1973 světovou tenisovou špičku Margaret Court 6:2, 6:1.
Utkání století: Billie Jean King rozdrcuje ve stejném roce o 26 let staršího Riggse 6:4, 6:3, 6:3. V Astrodómě v Houstnu v Texasu tomu přihlíží 30 472 diváků.
Nová výzva: V roce 1992 proti sobě stojí Martina Navrátilová a Jimmy Connors v Césarově paláci v Las Vegas. Hra skončila 7:5, 6:2 pro handicapovaného Connorse, který měl pouze jedno podání a o dvě poloviční dvojité hřiště větší hrací plochu.
Tréninkové utkání: V roce 1998 se v Melbourne setkává Karsten Braasch, světový hráč číslo 203 a sestry Williamsovy. Serenu poráží 6:1 a Venus 6:2.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa