»
S
I
D
E
B
A
R
«
Nobelova cena míru a veřejný sektor: Co mají společného?
27. Říjen 2012

Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, plně svébytných a nezávislých, byť to v případě některých postsovětských republik ještě nějaký čas trvalo.

Letos se vedení Nobelova výboru rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazuje na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňují na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru míří do sídla Evropské unie, krachuje svaz zvaný EU, německá premiérka Merkelová není v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterým místní polici střílí slzný plyn a EU veřejně přiznává, že na záchranu španělských bank již peníze nemá a obává se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům.

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti a pochopitelně i v její struktuře, ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.

Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.

Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako Evropská centrální banka (ECB), ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky USA značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, který říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritici, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.Jedním z nejhlasitějších kritiků je i již zmíněný známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu.

Vím, kritizuje se snadno, ale jak najít řešení ekonomické krize! Podívejme se třeba na příklad estonské ekonomiky! Na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemím baltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) nezažily v 80. letech žádné období „reformního komunismu“ s jeho pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku. Definitivní rozpad Sovětského svazu a tedy obnova plné státní suverenity nastala v Pobaltí až v roce 1991, o několik let později než ve zbytku Východní Evropy, tedy i u nás. Míra všestranné devastace země také byla stěží srovnatelná s tehdy poměrně rozvinutým Československem. Přechod k tržní ekonomice v Pobaltí proto musel být rychlý a radikální.

Vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a Británie jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.

Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky.

Estonsko bylo v roce 2008 zasaženo krizí, kdy z obav kvůli předchozímu příliš rychlému růstu ekonomiky a ze zadlužování v souběhu se vznikem bankovní krize v USA a na Islandu náhle ustal přísun půjčovaných peněz. Estonci jako jedni z prvních zjistili, že si půjčovali (v jejich případě nikoliv stát, ale soukromé subjekty) příliš mnoho peněz pod dojmem, že je dokáží dobře zhodnotit a následně bezproblémově vrátit. Ukázalo se však, že to tak vůbec nemusí dopadnout. Peníze se nezhodnotí samy od sebe, musí se dobře investovat, tedy pořídit za ně něco, co vydělává více, než je úrok, což vůbec není lehké. Náhle žádné další půjčky nebyly poskytovány a půjčené peníze byly vyžadovány zpět. Totéž nyní hrozí ve většině zemí Evropy. V Řecku, Irsku a Portugalsku to již proběhlo, v Itálii, Španělsku a Slovinsku to právě probíhá.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní.

Estonsko se rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila.

Přesto jednu zásadní chybu i Estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru - tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale i to se děje.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých veřejných služeb a tedy i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy.

Juniorská liga.cz: Srovnání ligy v ČR a v Srbsku
27. Říjen 2012

V Srbsku je juniorská liga temperamentnější a sestupuje se z ní, říká vytáhlý stoper Příbrami

Dvacetiletý dlouhán Aleksandr Andrejevič je výraznou postavou naší Juniorské ligy. Tento stoper obléká dres 1. FK Příbram, a to nejen v juniorském týmu ze středních Čech, ale i v prvoligových barvách příbramského A mužstva. Ostatně, už ve dvaceti letech má Andrejevič bohaté zkušenosti. Rodák z Bělehradu oblékal v Srbsku dres FK Čukarički (momentálně třetího týmu srbské ligy) a i tam si vyzkoušel, jak juniorskou, tak i seniorskou první ligu.
„Rozdíl v Juniorské lize Srbska a České republiky je dost markantní, v Srbsku jsou plná hlediště i na zápasy juniorek, zápasy na Balkáně bývají temperamentnější, jak na hřišti, tak i v publiku,“ tvrdí stoper Andrejevič a připomíná, že zatímco Juniorská liga v ČR je uzavřená a nikomu nehrozí sestup, v Srbsku se o udržení v nejvyšší juniorské soutěži hraje prakticky až do posledního kola. „Můj sen? Dostat se do srbské reprezentace!“ říká Aleksandr Andrejevič a vzhledem ke svému věku si může dělat nárok na to se dostat třeba do olympijského týmu. „Nevím, jak moc mě sledují představitelé Srbského fotbalového svazu, ale komunikace mezi funkcionáři a agenty jistě funguje. Stejně jako si mě kdysi vyhlédli pro Příbram v Srbsku, jistě i nyní ví, jak hraji v tomto středočeském městě,“ říká Andrejevič a ani neví, jakou má pravdu. Při zápasech Juniorské ligy v Příbrami se mezi diváky skutečně objevili i zástupci srbského svazu.
Přestože si dvacetiletý Aleksandr ještě v Příbrami nenašel děvče, v klubu i v hornickém městě se mu moc líbí: „Myslím, že jsem zapadl do kolektivu. Zásluhu na tom má jistě i fakt, že srbština je podobná českému jazyku a odpadly tedy jazykové bariéry.“
Aleksandr Andrejevič sice přiznává, že ho lidé, když jde po ulicích Příbrami poznávají, ale zase to není tak dramatické jako v Srbsku. „Na Balkáně je fotbal náboženstvím, skoro všichni fanoušci znají hráče nejen A týmu, ale i juniorských a dorosteneckých týmů. Když se tam kdekoliv objevíte, hned s vámi diskutují a rozebírají zápasy. Jsou nesmírně informovaní. Asi nejlépe to vystihuje fráze, že fotbal je v Itálii, Chorvatsku a právě i v Srbsku doslova národním náboženstvím,“ přiznává příbramský stoper, kterého těší, že nastupuje i za áčko 1. FK Příbram. „Místní lidé jsou skvělí, sice ne tak temperamentní, ale zase jsou vlídní a dokážou vám pomoci vždy, když potřebujete,“ tvrdí Andrejevič, opora zadních řad juniorského celku 1. FK Příbram.

Václav Prokůpek

Juniorská liga.cz: Jak to vidí v Příbrami
27. Říjen 2012

„Juniorská liga je úžasná,“ tvrdí trenér Příbrami František Barát

Sám fotbal hrál, byl i trenérem příbramského béčka, ale nyní na trenérské lavičce juniorského týmu 1. FK Příbram se místní patriot František Barát cítí nesmírně šťastný. „Tahle soutěž tady přes dvacet let chyběla a díky tomu řada hráčů nezvládla přechod z dorosteneckého do seniorského fotbalu,“ míní František Barát a dodává, že je velmi dobře, že z české Juniorské ligy nikdo nesestupuje: „Mladí hráči dostávají příležitost zahrát si třeba s ligovými fotbalisty. I proto jsme si v Příbrami nestanovili žádný výkonnostní cíl. Jediným cílem je dát příležitost mladým hráčům!“
František Barát chválí Českomoravský fotbalový svaz za to, že s myšlenkou Juniorské ligy přišel. „Do roku 1989 to fungovalo většinou tak, že jste skončili v dorostu, a pak si vás vyhlídla nějaká Dukla. Já sám jsem absolvoval fotbalovou vojnu v Žatci,“ vzpomíná kouč příbramské juniorky a dodává: „Dlouho tady chyběl mezistupeň mezi dorosteneckou ligou a nejvyšší soutěží těch dospělých. Sám jsem trénoval příbramské béčko, ale to bylo úplně o něčem jiném. Tam dostávali příležitost senioři, kteří se prostě nevešli do kádru áčka dospělých. Ti dneska míří z našeho ligového týmu na píseckou farmu, která hraje ČFL a v juniorské nejvyšší soutěži dostávají opravdu přednost ti mladí. S mládenci hovořím, a tak vím,. co to pro ně znamená, když hrají proti známým tvářím, je to nejen ku prospěchu jejich, ale celého českého fotbalu.“
Trenér příbramské juniorky František Barát si myslí, že v Juniorské lize nejde ani tak o výsledek: „Důležitější je herní projev, aby hráči ukázali, co je v nich a pozvali diváky do ochozů.“ A na důkaz svých slov hovoří o posledním zápase Příbrami, která v Juniorské lize ve dvanáctém kole přivítala Duklu. „Opravdu mě Dukla velmi svým herním projevem příjemně překvapila. Vím, že tento pražský tým jsme porazili, zatímco s Plzní jsme na místním stadiónu prohráli, ale opravdu kdybych hodnotil herní projev a krásu kopané, tak bych dal spíše jedničku Dukle, snad s mínusem, že neměla, tedy alespoň v zápase proti nám, důraznou koncovku a nedali nám tedy gól,“ míní František Barát a připomíná, že ne všechny kluby pojaly Juniorskou ligu tak, jak měly.
„Myslím, že všechna mužstva by měla hrát na hlavním stadiónu, tak, jak je tomu třeba u nás v Příbrami nebo v Brně či Českých Budějovicích a ne někde v azylu. Jeden zápas za čtrnáct dní vám určitě neponičí trávník,“ vytýká některým klubům František Barát jejich strategii pro Juniorskou ligu: „U nás v Příbrami jsme k tomu prostě přistoupili se vší vážností a junioři tady mají zelenou, ale to je opravdu o strategii, třeba taková Mladá Boleslav má juniorský tým, jako béčko. Na druhou stranu si naši hráči mohou zahrát s největšími hvězdami!“
Václav Prokůpek

Václav Prokůpek: Vyhráli komunisté, ale kteří?
17. Říjen 2012

Nemá smysl diskutovat o tom, že vítězi voleb jsou komunisté. Ale kteří komunisté to jsou? Ti co my v padesátých letech zavřeli strýce mé maminky, ti co mi zavraždili pradědečka, ti co bojovali hrdinně proti německým okupantům nebo ti, co slibovali podporu živnostníkům, aby jim pak všechno znárodnili nebo se jedná o nějakou moderní politickou levicovou stranu? To ukáže čas, zejména, jak se na krajských úrovních postaví k živnostem a podnikání.

Základ ekonomiky netvoří nadnárodní korporace, byť si to velká většina (určitě ta co nepřišla k volbám) myslí, ale naopak malé společnosti. Jaká rizika a výhody přinášejí rodinné firmy? Zkušenosti můžeme čerpat ze slunné Itálie i 23 „postkomunistických“ let.

První Československá republika patří z ekonomického pohledu k nejsvětlejším okamžikům historie Československa či České republiky. Tehdy patřilo Československo mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Existovalo mnoho společností, jejichž jméno mělo ve svém oboru více než patřičný zvuk. A právě jména těchto společností zůstaly v paměti lidí i přes komunistickou totalitu.

Značky jako Baťa, Jawa, Karma, Brouk & Babka či Salon Podolská se staly legendou, symbolem kvality, poctivosti, solidnosti a osobní odpovědnosti. Především však zůstaly pevně spojeny s příběhy podnikatelského úspěchu svých zakladatelů.

A i když mnohé z nich nepřežily komunistickou diktaturu, jiné stále na trhu zůstávají, a to i v současnosti, kdy rodinné firmy musí soupeřit s finančně extrémně silnými nadnárodními společnostmi.

Není divu, že právě k rodinnému typu podnikání se v době ekonomické krize upírají naděje současného světa, včetně ČR. Dokonce můžeme říci, že nastává doba návratu ke kapitalistickému fundamentalismu, neboli ke kořenům systému, protože podnikání v rámci rodiny je základ a z něj vyšly i současné nadnárodní kolosy. Rodinné firmy totiž obvykle nebudují majitelé s vidinou okamžitého zisku, ale dlouhodobé perspektivy. Jejich cílem je vystavění trvalé hodnoty, kterou je možné předávat z generace na generaci.
Současný stav v ČR

V ČR byla tradice rodinného podnikání citelně přerušena čtyřicetiletou érou komunismu. Například v Japonsku existuje firma, o níž pečuje už 46. generace zakladatelské rodiny. V Itálii běžně existují rodinné firmy s dvousetletou historií. Ovšem narazit v tuzemsku na podnik z 19. století, v jehož čele stojí i dnes potomci původních zakladatelů, je naprostou vzácností.

Naprostá většina dnešních českých rodinných firem vznikla na zelené louce až po roce 1989. S tím ale vyvstává i jejich největší současný problém, otázka nástupnictví. Po dvaceti pionýrských letech by mělo nastat střídání generací. Ovšem v tuzemsku chybí s tímto fenoménem zkušenosti. Ty totiž, kvůli četným subjektivním faktorům, nelze zevšeobecňovat.

Bohužel šance, že dědic bude mít stejné schopnosti, znalosti a především chuť do podnikání jako zakladatel, je velmi nízká. Není proto s podivem, že přechod z první do druhé generace přežije jen asi 30 procent rodinných firem. Častým řešení bývá rodinnou firmu prodat.

Důvod, proč navzdory značné „úmrtnosti“ rodinných firem neubývá, je jednoduchý: stále masově vznikají nové a nové. Průhledné rodinné podniky prostě mají své kouzlo.

Dalším z rizik rodinného podnikání je rozpad tradiční rodiny a dlouhá doba komunistického područí. I když má rodinné podnikání mnoho výhod, existují i nevýhody. Jednou z nich je skloubení funkce rodiny a firmy. V podnikání čeká plno nástrah, které mohou nabourat soudržnost rodiny.

Problémem je i diverzifikace. Pokud se podniku vše daří, je vše v pořádku, ale když na firmu dopadne problém, propouštění rodinných příslušníků není lehké. Nemluvě o případném ukončení činnosti firmy, které připraví o práci celou rodinu. Rodiny, které pracují v různých oborech, jsou na tom pochopitelně lépe, protože šťastnější členové mohou krátkodobě podat pomocnou ruku těm méně šťastným.
Inspirace ze zahraničí

V českých zemích byla tradice rodinných firem násilně přerušena a 20 let je příliš krátká doba na to, aby mohlo vzniknout větší množství dlouhodobě úspěšných firem tohoto typu. Jedním z problémů firem tohoto typu je generační výměna. Proto, aby ji firmy úspěšně zvládly, mohou se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí. Třeba z Itálie, která má snad největší tradici a zastoupení rodinných firem.

Italské rodinné firmy tvoří 41 % obratu středních a velkých společností a zaměstnávají 52 % pracovníků. Velkých italských firem, které jsou stále rodinné (o mnohých to v tuzemsku není známo) je nepřeberné množství, např. Fiat, Ferrero nebo Candy.

Zaručit kontinuitu rodinné firmy vyžaduje vizi, která zakladateli umožní zapojit děti i příbuzné. V rodinné firmě se prolínají pracovní problémy se soukromými. Jejich zvládnutí je těžké a neúspěch často znamená krach. Rodinná struktura sice dává podnikání pružnost, na druhou stranu se brání připustit názor či pomoc zvenčí. To může vést k neobjektivnosti při řízení podniku.

Rodinné firmy, ať již jakékoli velikosti či „pouze“ živnosti, by měly tvořit základ každé ekonomiky. Když pro nic jiného, tak pro svou vlastnost budování pro dlouhodobou perspektivu. To je ovšem v tuzemsku dost obtížné, neboť stále u mnohých přetrvává pohled na podnikatele jako na zloděje.

Zajímavým ukazatelem je, že menší společnosti jsou ziskovější, pokud je nejvyšším pracovníkem někdo z rodiny, zatímco u větších je to přesně naopak.

A co na to vítězové voleb z komunistické strany? Podpoří malý a střední živnostenský stav? Inu, uvidíme. Jen bych si dovolil připomenout, že mezi živnostníky a i mezi velkými podnikateli naleznou značnou část svých bývalých členů.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa