»
S
I
D
E
B
A
R
«
Bankéři se smějí, lid krvácí
9. Listopad 2012

V Libyi zase umírají nevinní lidé, při kmenových a regionálních bojích a soubojích o posty v místních kmenových vládách, ale nikoho to kupodivu nezajímá. Přitom to byly především státy Severoatlantické aliance – NATO (zejména Francie a USA), které dávaly najevo, že po pádu Kaddáfího režimu budou nově ustanoveným orgánům pomáhat. Jenže, o nově ustanovených orgánech si mohou v Libyi nechat jen zdát. Zatím tam vládnou jen jakási kmenová společenství a země se rozdělila na několik regionů vedených kmenovými náčelníky, gubernátory a samozvané vládce. Otázkou jistě je, komu tento rozkol Libyi, kdysi ropné velmoci, pomáhá a proč se zejména země vyvážející ropu nesnaží o humanitární pomoc lidem této země. Ale to by jistě vedlo ke snížení cen ropy, což by asi některé kartely a globální hráči na tomto trhu nenesli zrovna lehce.

Přitom škody, které Libyi způsobily nálety takzvané „anti-Kaddáfíhovské“ aliance financované a organizované Francií, tedy členem NATO, se odhadují na sedminásobek škod, které za 2. světové války způsobilo Evropě bombardování nacistů. Muammar Kaddáfí a „jeho druhové“ měli celkem 150 miliard na bankovních účtech v různých částech světa. Po začátku takzvané Libyjské revoluce některé státy tato konta zmrazila. Teď se ty peníze „kamsi ztratily“.

Ruský expert na východní záležitosti Anatolij Jegorin zkusil analyzovat obě tyto záležitosti v nedávno vydané knize s názvem „Svržení Muammara Kaddáfího. Libyjský diář 2011-2012.“ Mluvíme-li o škodách, které bombardování způsobilo Libyi, může někdo nejspíš říci, že každá válka způsobuje škody. To je pravda, ale rozsah škod může být větší nebo menší. Lze pochybovat, že vyhnání Kaddáfího, ať to bezpochyby byl tyranský vládce, opravdu stálo za ty škody, které bomby NATO Libyi způsobily – a to neříkáme nic o skutečnosti, že zavést bezletovou zónu nad určitou zemí, a pak ji na to konto bombardovat, když to řekneme mírně, nejde úplně dohromady. Je to asi stejné, když kdysi NATO vyhlásilo, že „humanitárně bombarduje Srbsko“.

Ovšem ta suma, kterou měl Kaddáfí a jeho věrní na bankovních kontech, a kterou banky ve skutečnosti ukradli – což mimochodem činí zhruba 150 miliard amerických dolarů, by mohla postačovat k rekonstrukci libyjských infrastruktur po škodách způsobených bombardováním, když už ne zcela, pak přinejmenším částečně. Nyní se ale ty peníze ztratily. Proč a kam?

Co o tom ve své knize i v moskevské Pravdě říká Anatolij Jegorin: „Západ se nejspíš rozhodl hned po samém začátku anti-Kaddáfíhovského povstání v Libyi udělat vše, co je možné, aby Kaddáfímu zabránil zůstat u moci. Jeho bankovní konta byla okamžitě zmražena. Nebo asi bylo lépe oficiálně říci, že nebyla zmražena, ale ve skutečnosti byla ukradena. Nikdo nemůže s jistotou přesně říci, kdo ty peníze ukradl, a kde teď jsou. Existují pouze určité vágní informace, že je údajně shrábli sami bankéři a že tito bankéři údajně zkusili tyto peníze vyprat v zámořských oblastech. Nyní probíhají pokusy tyto peníze najít, ale pochybuji, že je kdo kdy dohledá.“

„Když členové NATO vrhali bomby na Libyi, říkali politici z USA a Francie, že se to údajně děje, aby Libyjcům pomohli vyhnat tyrana a zřídit v jejich zemi demokracii,“ říká paní an-Niran, která je pověřenkyní OSN pro Libyi a smutně dodává pro New York Times: „Teď se ale ukázalo, že všechna ta slova byla jen čirou strategií a možná i demagogií. Skutečným cílem Francie a USA bylo zkusit ukrást libyjské bohatství.“

Pravdou je, že teď, když byl Kaddáfí svržen, tak to vypadá, že se spojenci z NATO už vůbec nestarají o to, co se v Libyi děje. Také to vypadá, že současní libyjští vůdci se zajímají více o to, zůstat na svých postech nebo si zabrat ještě lepší místečko, když to jde, než zřejmě zbytečná pokusy vrátit těch 150 miliard US dolarů, které záhadně zmizely, zpět do své země, která se teď zoufale potřebuje zotavit z války.

zdroje: MP.ru, RN.ru, NYT.com

Model svobodného tisku
7. Listopad 2012

Základním modelem pro fungování tisku je osvobození od jakýchkoli regulací a kontroly ze strany vlády, které by znamenaly cenzuru nebo omezení svobody publikování. Svoboda tisku je často zakotvena v národních ústavách a mezinárodních chartách, jako je evropská Listina lidských práv a svobod. Model svobody tisku je ovšem často pozměňován či doplňován různými pravidly tak, aby svobodný a nezávislý tisk byl zároveň zárukou očekávaného přínosu pro veřejný zájem. Některé z výše zmíněných ekonomických tendencí poutají k novinám pozornost z hlediska ochrany veřejného zájmu - jedná se zejména o směřování ke koncentraci, které, byť je výsledkem volné ekonomické soutěže, výrazně snižuje přístup k tiskovým kanálům a možnost výběru pro občany. Z tohoto důvodu se tisku často dostává určité zákonné ochrany i ekonomických zvýhodnění. Obojí s sebou nese jistý prvek veřejné kontroly a dohledu, jakkoli benevolentních. Ekonomická zvýhodnění mohou sahat od poštovních a daňových úlev až k programům půjček a přímé podpory. Mohou také zahrnovat antikoncentrační zákony a pravidla omezující zahraniční vlastnictví.
Model svobodného tisku (bez jakýchkoli regulací) nebrání tomu, aby v zájmu veřejného pořádku a mravnosti, bezpečnosti nebo zájmů menšin byla na chování tisku uplatněna některá zákonná či institucionální omezení. Model tiskové svobody platí především pro vydávání knih (kde má původ) a pro většinu dalších tištěných médií. I když to není pravidlem, může se někdy vztahovat i na oblast hudby.

Struktura mezinárodní komunikace
Přestože mezinárodní tok masové komunikace je rozsáhlý a jeho objem stále roste, mají instituce masových médií v drtivé míře stále národní charakter. Primárním cílem některých mediálních organizací je již skutečně transnacionální komunikace. Mnohé jiné se zaměřují na mezinárodní publikum. Jedním z nejpodstatnějších mezníků v historii novin byl počátek sedmnáctého století a s ním doručování informací o událostech v Evropě (i v odlehlejších částech světa) prostřednictvím poštovního korespondenčního systému. Tyto informace pak byly publikovány jako zprávy v tehdejších obchodních centrech, zejména v Amsterodamu a v Londýně. Dnes jsou nejvýznamnějšími příklady mezinárodních mediálních organizací nejspíše globální tiskové a obrazové zpravodajské agentury (i když mívají silnou národní základnu). Jiným médiem s mezinárodním posláním byly početné rozhlasové stanice, které měly šířit informace a kulturní a politická sdělení svých států. Tento mediální fenomén přetrvává, ale sotva jej již lze považovat za masovou komunikaci.
Filmový průmysl již velmi brzy získal mezinárodní charakter, zejména pod nadvládou Hollywoodu (Tunstall, 1977), přestože v místních rukou se udržela pouze distribuce. Model produkce pro mezinárodní trhy se mohutně rozšířil i v oblasti hudebních nahrávek a televize (zejména televizní fikce). Napomohla tomu poměrná snadnost, s níž mohou obrazy a zvuk překračovat bariéry kultury, jazyka a vzdálenosti. Skutečností nicméně zůstává, že téměř veškerý mezinárodní mediální tok má stále silnou národní základnu a jen poměrně málo mediální produkce je určeno čistě pro nelokalizované mezinárodní trhy.
Znamená to, že původci mezinárodních komunikačních toků jsou stále země (nebo společnosti), které mají nejsilnější domácí trhy (Hoskins a Mirus, 1988; Hoskins a kol., 1989). Nejčastěji užívaným společným jazykem pro film, televizi a populární hudbu se stala angličtina, proto jsou na nejbohatších světových trzích zvýhodněny anglicky mluvící země. Směřování k mnohonárodním mediálním konglomeracím však narušuje národní základnu mezinárodní komunikace. V důsledku toho dochází k delokalizaci (bez místního zakotvení) produkce. Národní původ lze pak méně snadno určit a je i méně významný.
Díky satelitní technologii je dnes poměrně snadno dostupná celosvětová televizní distribuce. To vede ke vzniku významného počtu mediálních služeb orientovaných na světové trhy (publika i inzerentů). Specifické obsahové služby umožňují prostřednictvím kabelu nebo satelitní antény přijímat například hudbu, zpravodajství, umění, sport, vzdělávací pořady nebo filmy. Některé z těchto služeb jsou televizním ekvivalentem starších rozhlasových “zahraničních vysílání” (world seruices), sledují ovšem spíše jazykové a kulturní než politické cíle. Jiným typem jsou na komerční bázi poskytované obecné služby, překračující ovšem více než jednu mezinárodní hranici. Mnoho příkladů posledně jmenovaného typu lze najít především v Evropě.
Další důležitou složkou mezinárodní masové komunikace je nový typ reklamy pramenící z globalizace trhu výrobků a z mezinárodní povahy mnoha reklamních agentur. Jedním z přímých výsledků tohoto trendu je například běžný výskyt stejného reklamního spotu v různých zemích. Dochází rovněž k nepřímému “internacionalizujícímu” působení na média, která takovou inzerci vyhledávají.Technologie stimuluje i rozvoj jiných způsobů mezinárodní mediální komunikace, než je přímé satelitní televizní vysílání.
Vzestup globálních zpravodajských agentur ve dvacátém století umožnila technologie (telegraf a radiotelefon) a stimulovaly války, obchod, imperialismus a průmyslová expanze (Boyd-Barett, 1980). Z těchto důvodů byly mezi hlavními tiskovými agenturami poválečného období dvě americké (UPI a Associated Press) jedna britská (Reuters), francouzská (AFP) a ruská (TASS). Později s faktickým zánikem UPI zanikla americká převaha a vyrostly další agentury (jako německá DPA nebo japonská Kyodo). Podle Tunstalla (1992) je nyní největším producentem a konzumentem zahraničního zpravodajství Evropa a “nejsilnější zpravodajskou entitou” na světě je “volná aliance Reuters-Visnews-BBC”. Předpokladem pro dominanci v globálním měřítku je i v této oblasti samozřejmě domácí síla daných mediálních organizací. Rozhodujícími činiteli jsou především velikost trhu, míra koncentrace a ekonomické zdroje.
Nejvýraznějším příkladem internacionalizace vlastnictví, produkce a distribuce je odvětví populární hudby (respektive jeho vývoj v posledních padesáti letech). Rozhodující podíl na významných trzích se postupně dostal do rukou společností “velké pětky” (Burnett, 1990; Negus, 1993). Těmi jsou (v roce 1993): Columbia (dříve americká společnost, koupená japonskou společností Sony), Time-Warner (největší světový mediální konglomerát), RCA (nyní ve vlastnictví německé společnosti Bertelsmann), EMI (britská Thorn Electronics) a Polygram (nyní v držení holandských a německých vlastníků, společností Philips a Siemens).

Mezinárodní závislost médií
Přestože neexistuje žádný obecný mediální systém jako takový, mnoho analytiků poukazuje na skutečnost, že tržní síly v praxi vedly k vytvoření poměrně rigidní a závazné struktury globálního mediálního vlastnictví, produkce a distribuce, ovládané bohatšími (a kapitalistickými) zeměmi Severu (zejména zeměmi Severní Ameriky, Evropy a Japonska). K popsání tohoto jevu se hojně používá termín “kulturní imperialismus” (viz Tomlinson, 1991; viz také čtvrtá kapitola, podkapitola Směřujeme ke globální mediální kultuře?). Je skutečně pravdou, že několik zemí ovládá mezinárodní tok zpravodajství a kultury a dodává ostatním zemím (jež jsou v početní převaze) to, co ony samy nemohou k naplnění svých domácích médií snadno vytvářet. Hlavní trendy v této oblasti jsme již vysvětlovali: vytváření nadnárodních obchodních impérií, pokusy soupeřících mocenských bloků rozšiřovat svou moc a svůj vliv a vytváření mezinárodní “mediální kultury”, ve které se určitým formátům, jazykům a typům příběhů dostává širokého přijetí v mnoha různých společnostech.

Vliv vlastníků
Není pochyb o tom, že v komerčních médiích mají rozhodující moc nad obsahem vlastníci. Mohou požadovat, aby do něj bylo cokoli zařazeno, či naopak z něj vyňato. Lze najít množství příležitostných dokladů o tom, že svou moc využívají (Curran a Seaton, 1988; Shoemaker a Reese, 1991). V oblasti novinářství přesto existují poměrně silné konvence, které chrání rozhodovací autonomii redaktorů ohledně konkrétních materiálů. Doklady z Meyerova (1987) průzkumu potvrzují, že novinářská etika ve Spojených státech pohlíží na zásahy vlastníků s nelibostí a že vedoucí redaktoři disponují přijatelnou mírou autonomie. Podobné doklady získala v Británii Royal Commissiom on the Press (1977).
Do jaké míry mohou mediální organizace uplatňovat nárok na autonomii ve vztahu nejprve ke svým vlastníkům, a v druhé řadě pak k ostatním přímým ekonomickým činitelům ve svém okolí, zejména k těm, kteří médiím zajišťují provozní kapitál - tedy k investorům, inzerentům a sponzorům? Podle Altschullova (1984) výroku, že “obsah zpravodajských médií vždy odráží zájmy těch, kdo financují média”, je odpověď dosti nasnadě. Je i ve shodě s principy teorie svobodného tisku v její “tržní” verzi. Přesto však existuje určitý prostor pro autonomii na straně “komunikátorů” zaměstnaných vlastníky médií (zejména svoboda vyplývající z profesionalismu nebo požadavků na kreativitu). Jednoduchému závěru brání i okolnost, že existuje mnoho různých druhů médií a několik různých druhů těch, kdo je platí. Jde-li o plátce, jsou nejdůležitější (pomineme-li platící publikum) vlastníci médií a inzerenti.

Faktory ovlivňující výběr zpráv
* Vlivní lidé mají lepší přístup.
* Osobní kontakty mají vliv na to, čemu se věnuje pozornost.
* Místa, kde k událostem dochází.
* Místa, kde se nacházejí média.
* Místa, kde se soustřeďuje moc.
* Předvídatelnost a rutina.
* Vzdálenost.
* Časovost událostí.
* Načasování události ve vztahu k cyklu výroby zpravodajství.

Vztahy ke zdrojům
Média všech druhů závisejí na tom, zda mají k dispozici zásobu zdrojových materiálů, ať už je to rukopis knihy k vydání, scénář filmu či referáty o událostech, kterými lze naplnit noviny a televizi. Při studiu mediálních organizací se největší pozornost věnuje třetímu z vyjmenovaných zdrojů, jelikož souvisí se zásadními problémovými okruhy týkajícími se nezávislosti média a zprostředkování (mediace) sociální reality. Vztahy ke zpravodajským zdrojům jsou pro zpravodajská média naprosto základní nutností, což často vede ke vzniku velmi čilého dvousměrného procesu. Zpravodajská média neustále hledají vhodný obsah a obsah (ne vždy vhodný) zase neustále hledá svůj prostor ve zpravodajství.
Mediální organizace mají roli prostředníků mezi nejrůznějšími “zastánci” všeho možného snažícími se prosadit svůj pohled na sociální realitu na straně jedné a veřejností mající zájem o spolehlivé informace o této realitě na straně druhé. Ve snaze zajistit si včasné, směrodatné a jinak nedostupné informace a zvláště proto, aby získala náskok před konkurencí, si média pro své vlastní účely vytvářejí kontakty s informovanými lidmi uvnitř institucí i s různými experty. Stejně tak se případné zdroje snaží navázat a udržovat pravidelné kontakty s médii, neboť si chtějí zajistit přednostní a vstřícný přístup. Platí to především o politických činitelích, velkých podnicích, veřejných institucích, populárních osobnostech z oblasti zábavy atd.
Ericson a kol. (1987) dokonce zavedli zvláštní kategorii “zdrojových médií”, jejichž hlavní činností je jménem výše zmíněných zdrojů zásobovat novináře tím, po čem se pídí. Mezi zdrojová média patří tiskové konference, prohlášení pro tisk, oddělení pro styk s veřejností (public relations) atd. Sama zpravodajská média navíc průběžně sbírají své vlastní podklady. Děje se to přímým pozorováním, shromažďováním informací a podáváním zpráv, ať už v každodenním zaběhnutém rytmu nebo ve vleku událostí. Média také využívají služeb dodavatelů informací, zvláště celostátních a mezinárodních zpravodajských agentur, zpravodajských filmových a fotografických agentur, televizních výměn apod.
Ani tímto výčtem však nejsou základní typy zdrojů vyčerpány. Stranou naší pozornosti zůstala především skutečnost, že média si v nesčetných kombinacích a permutacích slouží jako zdroj navzájem. Necháme-li bez povšimnutí neutuchající vzájemné zásobování materiály mezi tiskem a televizí vždyť obě média si vzájemně slouží jako zdroj i předmět informování a komentářů -, existují v poskytování obsahů významné vazby směřující od filmového průmyslu k televizi a od hudebního průmyslu k rozhlasu.

Public relations a zpravodajství
Existují závažné důkazy naznačující, že dobře zorganizované dodávání informací může být velmi účinné a že značná část informací dodaných agenturami zpravodajským médiím se skutečně použije (Turovu, 1989; Shoemaker a Reese, 1991). Například Baerns (1987) ve své studii ukazuje, že politické zpravodajství v jedné německé spolkové zemi bylo převážně založeno na oficiálních prohlášeních pro tisk a tiskových konferencích. To patrně není nic výjimečného, ale odráží to skutečnost, že novináři mají při různých typech zpravodajství sklon diferencovaně spoléhat na oficiální či úřední zdroje (viz Fishman, 1980) a že u různých typů zpráv se nebude uplatňovat tentýž postup. Žurnalisté by přece za normálních okolností měli být podezřívaví k materiálům, jež jim osoba pověřená stykem s veřejností vnutí do ruky. Nakonec se však ukazuje, že jen malý díl informací, které ve zpravodajství dostaneme, je výsledkem vlastního novinářského úsilí a zkoumání (Sigal, 1973). Přesto ale může jít o informace spolehlivé a závažné.
Podle Ganse (1979) platí, že zdroje, jež jsou nejúspěšnější při sjednávání si přístupu do (elitních) zpravodajských médií, jsou obvykle mocné, dobře zajištěné a dobře organizované, s cílem v pravý okamžik zásobit novináře “zprávy” které novináři chtějí. Takové zdroje jsou jak “autoritativní”, tak využívají “běžný přístup ke zpravodajským médiím v tom smyslu, jak toto slovní spojení zavedli Molotch a Lester (1974). Z obtíží, které zpravodajská média mohou mít při odmítání materiálu od takového zdroje, pramení jisté potenciální omezení nezávislosti a různorodosti médií.

Přístup zdrojů do médií
* Účinné dodávky vhodného materiálu
* Moc a vliv zdrojů
* Dobré public relations
* Závislost médií na omezených zdrojích
* Vzájemná provázanost vlastních zájmů ve zpravodajství

Činnost mediálních organizací: zpracování a prezentace
Zpracování zpravodajské “suroviny”, jež se obvykle skládá z nejrůznějších údajů o takzvané realitě, začíná již v prvním okamžiku výběru a lze je pojmout jako sérii rozhodnutí a voleb směřujících k produktu, který bude odpovídat cílům mediální organizace. Jak jsme si již ukázali, mnoho mediálních organizací má smíšené cíle, proto se jedná o velmi složitý proces, jehož součástí je i slušný díl smlouvání a nahrazování jednoho cíle druhým. Hlavním cílem je však přece jen vyrobit něco, co bude vyhovovat profesionálním či řemeslným měřítkům kvality a bude mít dobrou šanci na úspěch v očích publika. Organizační procesy, jež jsou do výroby zapojeny, mají zpravidla velmi hierarchickou, a nikoli demokratickou či kolegiální povahu; přesto se mohou uplatnit i demokratické a kolegiální vztahy, ale spíše uvnitř jednotlivých výrobních jednotek.

Média a globalizace, ekonomický vliv a svoboda tisku
6. Listopad 2012

Jeden z kulturních důsledků globalizace médií lze snadno přehlédnout, neboť je až příliš samozřejmý - vznik globalizované mediální kultury jako takové. Internacionalizace médií vede nejspíše k větší homogenizaci čili ke “kulturní synchronizaci”. Podle Hamelinka tento proces “znamená, že rozhodnutí týkající se kulturního vývoje dané země se přijímají v souladu se zájmy a potřebami nějakého mocného a důležitého národa a mají nenápadné, ale zničující účinky bez ohledu na to, nakolik se závislý národ potřebuje přizpůsobovat”. Výsledkem je, že jednotlivé kultury se od sebe méně liší, jsou koheznější a méně výlučné.
Přestože se globální mediální kultura může jevit jako kultura neobsahující žádné hodnoty, má ve skutečnosti celou řadu rysů typických pro západní kapitalismus, včetně individualismu a konzumenismu a komercialismu. Pro někoho to může znamenat rozšíření kulturní nabídky a otevření nových obzorů, ale globální mediální kultura může pochopitelně ohrožovat a napadat kulturní prostor již existujících lokálních, domorodých, tradičních a menšinových kultur.

Novinářská etika
* Pravda a přesnost
* Nestrannost a nepředpojatost
* Respekt k soukromí jednotlivce
* Nezávislost na parciálních zájmech
* Odpovědnost ke společnosti a veřejnému blahu
* Odpovědnost vůči zákonu
* Slušnost a dobrý vkus

Myšlenka veřejnoprávního vysílání
Nejrůznější instituce pro vydávání licencí a sledování úrovně vysílání použily ve svých nařízeních různé podoby teorie společenské odpovědnosti, vždy s určitou představou “veřejného zájmu”. Povaha veřejných očekávání v oblasti vysílání je značně rozdílná a sahá od pojetí minimálního nebo dobrovolného až k podrobnému a povinnému (jak je tomu v mnoha evropských veřejných vysílacích systémech). Příkladem omezených povinností jsou zásady uplatňované americkou Federální komunikační komisí (Federal Communication Comntission - FCC) při přidělování a kontrole vysílacích licencí. Dnes jsou tato omezení velice slabá, ale původně od provozovatelů vyžadovala, aby sloužili veřejnému zájmu, zvláště poskytováním lokálně relevantních informací. Vyžadovala také nestrannost a nepředpojatost v kontroverzních a politických záležitostech a rozmanitost programů a služeb (Krugman a Reid,1980). Obecně se od FCC čekalo, že bude chránit právo veřejnosti na informace prostřednictvím vysílání. Ochrana dětí, veřejné mravnosti a udržení pořádku byly ponechány na dobrovolných kodexech přijímaných v praxi.

Myšlenka veřejné služby
* Univerzální služba
* Rozmanitost
* Redakční nezávislost
* Společenská odpovědnost
* Kulturní úroveň a identita
* Veřejné financování a (nebo) neziskové podniky

Čtyři teorie tisku v globální společnosti
Americká Komise pro svobodu tisku z roku 1947 udělala více, než pouze položila základy teorie společenské odpovědnosti. Vyvolala také řadu pokusů o popis a výklad různých typů normativní teorie médií, kterou zahájila kniha Čtyři teorie tisku od Fredericka Sieberta a jeho kolegů (1956). Autoři v díle naznačili, že mediální systémy v celém světě by bylo možné rozdělit do tříd podle čtyř hlavních typů normativní teorie. Jedním z typů teorie společenské odpovědnosti tisku. Mezi tři další zařadili liberální teorii a dále teorii, které přisoudili označení autoritářská. Ta zdůrazňuje podřízenost tisku státní kontrole jak tomu bylo v monarchistickém systému, z něhož se pokoušeli uniknout první severoameričtí kolonisté, nebo jak tomu je v některých současných totalitních režimech (a v některých rozvojových zemích). Poslední je sovětská teorie.
Autoritářská teorie dokáže ospravedlnit zesílení cenzury a udílení trestů za porušování pravidel, která stanovily politické elity. Vyjdeme-li z historických příkladů, zjistíme, že tato teorie se nejvíce uplatňuje v diktaturách, v podmínkách vojenských režimů nebo během zahraničních okupací a ve stavech nouze dokonce i v demokratických společnostech. Autoritářské principy mohou za určitých podmínek vyjadřovat všeobecnou vůli lidu (například je-li národ ve válečném stavu nebo jako odpověď na terorismus). Uplatňování autoritářské teorie se projevuje stanovením jasných a uzavřených mantinelů pro svobodu tisku a je obecně zaměřeno na ochranu nastoleného společenského pořádku a jeho činitelů.
Sovětská teorie, jež měla vlivnou pozici v poválečném období a není vhodné ji přehlížet, přidělila médiím roli kolektivního agitátora, propagandisty a vzdělavatele při budování komunismu. Základní principy této teorie stanovil po říjnové revoluci roku 1917 Lenin (viz Hopkins, 1970) a její základní myšlenky pronikly po druhé světové válce do většiny východoevropských zemí. Hlavním principem tohoto pojetí je podřízenost médií jedinému legitimnímu hlasu a zástupci pracující třídy - komunistické straně. Nikoho proto asi nepřekvapí, že tato teorie nemá příliš v oblibě svobodné vyjadřování, nýbrž prosazuje pozitivní roli médií ve společnosti a ve světě s velkým důrazem kladeným na kulturu a informace a na úlohu médií v ekonomickém a společenském vývoji.
V reálné praxi se sovětská teorie svými postupy v mnoha ohledech uplatňovala jako autoritářská, ale dokud se držela při životě politická teorie komunismu, mohla o sobě sovětská teorie tvrdit, že je legitimní teorií médií vycházející z podpory lidu. Od médií se očekávalo, že budou odpovědná a seriózní a budou odrážet rozmanitost sociální struktury i kultury. Výsledky nebyly ve srovnání s chováním médií na volném trhu vždycky špatné, ale teorie nebyla přitažlivá pro svobodné společnosti a ve svých domovských zemích je od okamžiku pádu komunismu všeobecně zavrhována.

Teorie společenské odpovědnosti
* Média mají závazky ke společnosti a vlastnictví médií je věcí veřejnou.
* Novinové zprávy by měly být pravdivé, přesné, slušné, objektivní a relevantní.
* Média by měla poskytnout fórum pro zveřejnění myšlenek.
* Média by měla být svobodná, ale samoregulovaná.
* Média by měla dodržovat etické kodexy a profesionální zásady.
* Za určitých okolností může společnost zasáhnout vůči tisku ve veřejném zájmu.

Polský sport.cz: Wozniacká zpět v první desítce!
6. Listopad 2012

Jen necelý půlrok vydrželo spojení bývalé světové jedničky Dánky polského původu Caroline Wozniacké a jejího trenéra na částečný úvazek Thomase Johanssona, uznávaného švédského odborníka. Hlavním trenérem dánské tenistky zůstává její otec Piotr, o kterém ještě nedávno Caroline Wozniacká tvrdila, že jí značně znervózňuje a že se musí nutně od otce osamostatnit! A nyní je vše jinak! Thomase Johanssona, vítěze Australian Open z roku 2002, angažovala Wozniacká koncem května. Jejich spolupráce podle všeho ztroskotala na Švédově časové zaneprázdněnosti. „Od US Open jsem se s ním neviděla, protože měl hodně práce s turnajem ve Stockholmu, jehož je ředitelem a také dělal spoustu jiných věcí, takže neměl v posledních měsících moc času,“ uvedla Dánka a dodala: „Budu tak znovu pracovat se svým tátou, jako tomu bylo vždycky. Zná mě dobře, zná mou hru, takže ví, co mi jde a co ne.“ To jsou slova rodačky z Odense, která po US Open vypadla po třech letech ze světové desítky. Od té doby má však pozitivní bilanci, a jelikož se dostala až Turnaj šampiónek v bulharském hlavním městě Sofii jakýsi B – turnaj Turnaje mistryň, a to již pod vedením otce, zakončila rok na desáté pozici světového žebříčku. „Znovu se vracím mezi deset nejlepších hráček této planety, a to je pozitivní impuls. Byla jsem přeci již první, takže mám co dohánět,“ míní dánská tenistka s polskými kořeny Caroline Wozniacká.

více v tištěném magazínu Tenis a na www.polskysport.cz

Základní modely komunikace
6. Listopad 2012

Původní definice masové komunikace jako procesu závisela na objektivních rysech, jež jsou společné více různým médiím, nyní na masové produkci, reprodukci a distribuci. Jedná se o definici, která vychází především z technologické a organizační podstaty jevu a potlačuje aspekty lidské. Platnost této definice je zpochybňována již velmi dlouho. Nesouhlasné přístupy podpořila v poslední době i skutečnost, že původní technologie masově mediované produkce a podoba organizace masových médií, připomínající tovární výrobu, zpochybnily samy sebe prostřednictvím probíhajících společenských a technologických změn. Musíme proto vzít úvahu alternativní, i když ne nutně nesouvisející modely (reprezentace) procesů veřejného komunikování. Nebudeme-li se zabývat otázkou, jak by měla být “nová média” konceptualizována, můžeme rozlišit přinejmenším čtyři relevantní modely
Přenosový model

V samém jádru dominantního paradigmatu je proces přenosu daného “množství” informace - tedy sdělení, jak je určil podavatel čili zdroj. Jednoduché definice masové komunikace často vycházejí z Lasswellova postřehu (1948), že studium masové komunikace se snaží odpovědět na otázku: “Kdo říká co komu, jakým kanálem a s jakým účinkem?” To představuje již zmíněnou lineární, souslednou sekvenci, která se do značné míry promítá do běžných definic podstaty převládajících forem masové komunikace.
Jejich přínos spočívá v rozpoznání toho, že masová komunikace zahrnuje také interpolaci, vsunutí nově zaváděné “role komunikátora” čili “zprostředkovatele” (jímž je například profesionální novinář ve formálně ustavené mediální organizaci) mezi “společnost” a “publikum”. Díky tomu není již posloupnost jednoduše: (1) podavatel, (2) sdělení / (3) kanál, (4) mnoho potenciálních příjemců, nýbrž spíše: (1) události a “hlasy” ve společnosti, (2) kanál / role komunikátora, (3) sdělení, (4) příjemce. Upravená verze bere v úvahu skutečnost, že masoví podavatelé nejsou zpravidla původci “sdělení”, komunikace. Daleko spíše předávají potenciálnímu publiku svůj vlastní výčet vybraných událostí (tedy zprávy), které se vyskytly v okolí, popřípadě zpřístupňují názory a hlasy některých z těch, kdo chtějí oslovit širší veřejnost (což mohou být zastánci nejrůznějších názorů, inzerenti, účinkující a spisovatelé). Úkolem masových komunikátorů je vybírat. Výběr je prováděn na základě představ, co bude publikum považovat za zajímavé. A konečně naznačuje, že taková komunikace není v žádném jiném směru, kromě právě zmíněného, účelová - sama média si zpravidla nekladou za cíl přesvědčovat, vzdělávat a dokonce ani informovat. Místo přenosu informací se měřítkem účinného jednání stává uspokojení publika.

Rituálový čili výrazový model
Přenosový model zůstává užitečným výkladem logických a obecných činností určitých médií v některých z jejich funkcí (zvláště obecně zpravodajských médií a reklamy). V případě výkladu mnoha jiných mediálních aktivit a celkové různorodosti komunikačních procesů, které jsou ve hře, je však model neúplný a zavádějící. Jednou z jeho slabin je skutečnost, že omezuje komunikaci na “přenos”. Podle Jamese Careye (1975) je takové pojetí komunikace
“v naší kultuře nejběžnější a je definováno termíny vysílání, přenos či předávání informací druhým. Vychází z metafory zeměpisné nebo z oblasti dopravy. Jádrem tohoto pojetí komunikace je přenos signálů či sdělení v čase za účelem ovládání.”
Rituálová či výrazová komunikace závisí na sdílených významech a citech. Jejím cílem je spíše obřad, prožívání (má smysl sama o sobě) a zdobnost než užitkovost. Uskutečnění komunikace často vyžaduje zapojení jistého prvku “představení”. Ke komunikaci dochází nejen z praktických důvodů, ale ve stejné míře i pro potěšení z recepce. Sdělení rituálové komunikace je obvykle skryté a nejednoznačné a závisí na asociacích a symbolech, jež si účastníci nevybírají, ale které jsou k dispozici v kultuře. Médium a sdělení je od sebe těžké oddělit. Rituálová komunikace je navíc relativně nadčasová a příliš se nemění.
Přestože rituálová komunikace není v přirozených podmínkách účelová, můžeme konstatovat, že má určité důsledky pro společnost (například posiluje integraci) či pro společenské vztahy. Některé druhy plánovaných komunikačních kampaní - například v politice či v reklamě - někdy přejímají principy rituálové komunikace a využívají je (užíváním platných symbolů, skrytými odkazy na kulturní hodnoty, pospolitost, tradici apod.). Rituály hrají roli při sjednocování a mobilizaci pocitů a jednání. Příklady tohoto modelu komunikace je možné najít v oblasti umění, náboženství, veřejných obřadů a oslav.
Komunikace jako předvádění se a upoutávání pozornosti: propagační model
Vedle přenosového a rituálového modelu existuje ještě třetí, který zachycuje jiný významný rys masové komunikace. Souhrnně se označuje jako “propagační model” (publicity model). Prvotním úkolem masových médií často není přenést určitou informaci či sjednotit veřejnost nějakým kulturním projevem, vírou nebo hodnotami, ale prostě jen předvést se a získat a udržet zrakovou či sluchovou pozornost. Média tím naplňují jeden přímý ekonomický cíl, totiž získávají příjem z publika (protože z mnoha praktických důvodů platí, že poornost = spotřeba), a jeden nepřímý úkol - prodávají (pravděpodobnou) pozornost publika inzerentům.
Ti, kteří masová média využívají ve svůj prospěch, skutečně doufají, že za pozorností a propagací jsou nějaké účinky (jako je ovlivnění postoje nebo prodej). Pozornost proto bývá považována za bezprostřední a je pak často brána jako měřítko úspěchu či selhání. Značná část výzkumů věnujících se účinkům médií se zabývá otázkami obrazů a povědomí o nich. Skutečnost, že je něco známé, je mnohdy důležitější než obsah toho, co příjemci vědí, a například pro veřejně známé osoby (”celebrity”) je nezbytnou podmínkou existence. Podobným příkladem procesu upoutání pozornosti je údajná moc médií nastolovat politickou či jakoukoli jinou “agendu”. V produkci médií je značný díl úsilí věnován právě získání a udržení pozornosti prostřednictvím upoutávání zraku, probouzení emocí a vyvolávání zájmu. Cíl získat pozornost navíc koresponduje s jedním důležitým aspektem vnímání médií jejich příjemci, neboť ti masová média užívají především k rozptýlení a vyplnění času. Snaží se strávit čas “s médii”, aby unikli každodenní realitě.
Kódování a dekódování mediálního diskurzu: příjmový model
Existuje ještě jedna verze výkladu procesu masové komunikace. Podstatnou měrou pochází z kritického přístupu k výše popsaným pojetím. Můžeme ji také chápat tak, že na masovou komunikaci nahlíží z pozice v mnoha různých příjemců, kteří nevnímají a nechápou sdělení, jak “bylo vysláno”, ani jak “bylo vyjádřeno”. Tento model vychází z kritické teorie, sémiotiky a výpovědní analýzy (discourse analysis).
Podstatou “analýzy příjmu” je snaha umístit přisuzování a konstruování významu (odvozeného z médií) do blízkostí příjemce. Mediovaná sdělení jsou vždy otevřená a “polysémní” (mají více významů) a jsou interpretována podle kontextu a podle kultury příjemců. Mezi předchůdce analýzy příjmu patří přesvědčivá varianta kritické teorie Stuarta Halla (1980), jež zdůrazňuje jednotlivé fáze transformace, kterou prodělává každé mediované sdělení na cestě od svého vzniku k příjmu a výkladu (interpretaci). Tento přístup vychází ze základních principů strukturalismu a sémiotiky, které předpokládají, že jakékoli smysluplné “sdělení” je konstruováno ze znaků, jež mají svůj denotát a své konotované významy závisející na volbě toho, kdo je “dekóduje” a současně popsaným základním principům oponuje.
Komunikace začíná v mediální instituci, jejíž typický významový rámec má sklon být v souladu s převládajícími mocenskými strukturami. Konkrétní sdělení je “zakódováno”, často v podobě ustáleného žánrového vzorce příznačného pro daný obsah (třeba jako “zprávy”, “pop-music”, “sportovní zpravodajství”, “rodinný seriál” či “detektivní seriál”), má běžný, prvoplánový význam a pro publikum jsou do něj zabudovány návody, jak je má interpretovat. Publikum pak ovšem přistupuje k médiím s “významovými strukturami”, které vycházejí z jeho vlastních myšlenek a zkušeností přestože dekódovaný význam, obecně vzato, nemusí nutně korespondovat (a často nekoresponduje) s významem, jak byl zakódován (přes veškeré zprostředkovávání zažitých žánrů a užívání sdíleného jazykového systému), nejvýznamnějším aspektem celé věci je, že dekódování se může vydat jiným než zamýšleným směrem. Příjemci mohou číst mezi řádky, a dokonce obrátit zamýšlené zaměření celého sdělení. Je zřejmé, že tento model a jemu odpovídající teorie zahrnuje několik klíčových myšlenek: multiplicitu mediálního obsahu, existenci různých společenství a nadřazenost příjemce při určování významu. Přestože i dřívější výzkumy uznávaly fakt, že příjem sdělení je selektivní, chápaly to jako omezení či doprovodnou okolnost přenosového modelu, a nikoli jako součást zcela odlišného přístupu.

Modely sociální komunikace médií
Alokutivní model zastupuje typická “stará média” a odpovídá především přenosovému modelu, zvláště televiznímu a rozhlasovému vysílání, které poskytuje masovému publiku omezený obsah.

Model konverzace
V konverzaci na sebe jednotlivci působí vzájemně a přímo (v potenciální komunikační síti) a pomíjejí přitom centrum či zprostředkovatele; vybírají si nejen partnery, ale i čas, místo a téma komunikace. Tento vzorec také odpovídá široké škále situací od výměny osobních dopisů po užívání elektronické pošty. Elektronicky zprostředkovávaná konverzace ovšem předpokládá jisté centrum či zprostředkovatele (například telefonní ústřednu), toto centrum však v komunikační události nehraje nijak aktivní nebo iniciační roli.
Pro konverzaci je charakteristické, že účastníci jsou si v procesu komunikace rovni. V zásadě je možné, aby účastníků bylo více než jen dva (například při menší schůzce nebo telefonické konferenci). Se zvyšováním jejich počtu však v jistém okamžiku dojde ke splynutí se situací, která nastává při alokuci - projevu.

Model konzultace
Konzultace odkazuje k celé řadě komunikačních situací, v nichž jedinec (na periferii) hledá jistou informaci v centrálním skladu informací - v databance, v knihovně, v bibliografické příručce, na počítačovém disku apod. Uvedených situací neustále přibývá. Tento model se v podstatě hodí i na využití novin, jelikož čas, místo a téma konzultace určuje příjemce na periferii, a nikoli centrum.

Model registrace
Model informačního styku označovaný pojmem registrace je ve svém důsledku opakem konzultace, neboť v tomto modelu centrum “požaduje” a získává určité informace od účastníků na periferii (obvykle bez jejich vědomí). Taková situace nastává, kdykoli se do systému ukládají jisté údaje o jednotlivcích a kdykoli se objeví systém, který něco “hlídá”. Jedná se například o automatické zaznamenávání telefonických hovorů v centrále, o elektronické poplašné systémy či o automatickou registraci využívaní televizních přijímačů při výzkumu sledovanosti pomocí “peoplemetrů”, či o podchycení plateb, jež je třeba vymáhat od zákazníků. Shromažďování informací v centru se zpravidla děje bez upozornění jednotlivců a bez jejich vědomí. Přestože tento model není nový, možnosti registrace enormně vzrostly díky zavedení počítačové techniky a rozvoji telekomunikačního spojení. Je typické, že na určování obsahu a podoby komunikace má mnohem větší vliv centrum než jednotlivci na periferii.

Nové teoretické náhledy na média a společnost
Ve světle měnící se rovnováhy podob komunikace a komunikačních procesů můžeme jen ocenit, že masová média jako celek jsou chápána ve vztahu ke společnosti jinak, než tomu bylo ještě před sto lety. Od počátku XX. století, kdy v západní Evropě vrcholila industrializace, se v sociálním myšlení hodně změnilo. Tato změna má celou řadu podob a lze ji vyložit jen za cenu krajního zjednodušení. V dnešní době se užívá několik vzájemně si konkurujících či překrývajících se pojetí společnosti, včetně postindustriálního, postmoderního a poststrukturního. Vycházejí ze společné představy, že došlo ke zlomu, kterým se uzavřela éra ustavení a vzestupu průmyslového národního státu.
Výraz “moderní” užívali teoretikové společnosti od poloviny devatenáctého století pro označení společnosti založené na koncentraci obyvatel do měst, na masové výrobě využívající stroje poháněné fyzickou silou, na kapitalistické ekonomice a souvisejících politických a společenských vztazích. Od moderní společnosti se také očekávalo, že se zapojí do procesu zlepšování materiálních podmínek. Východní Evropa a bývalý Sovětský svaz nabídly konkurenční verzi modernosti, jež vycházela ze společného vlastnictví a plánované ekonomiky. Tradiční neboli středověká společnost, ve které společenský a kulturní život určovaly náboženství, rodina, komunita a osobní vazby, v níž byl ekonomický život ovládán vlastnictvím půdy a zemědělstvím a politika byla převážně výsadou knížat a šlechty vůbec.

Doporučená literatura:

Kolektiv autorů: Média a moc, nakladatelství Votobia, Praha 2000
Reifová, I.: Slovník mediální komunikace (Praha Portál 2004)
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace (Praha Portál 2007)

OTÁZKY:
1. Vysvětlete pojem moc médií
2. Co je prestige press
3. Kdo to byl Herbert Blumer a co definoval
4. Vyjmenujte a charakterizujte modely komunikace
5. Detailně charakterizujte modely komunikace – konverze, konzultace

Polský sport.cz: Opora Popradu v GKS Tychy
6. Listopad 2012

Slovenský hokejista Štefan Fabián je ve slezském prvoligovém polském týmem GKS Tychy. Jednatřicetiletý slovenský obránce naposledy reprezentoval Irtysh Pavlodar z Kazachstánu. Který nestartuje jako například Astana v Kontinentální hokejové lize, ale „pouze“ v kazašské lize.

Štefan Fabian se narodil dne 10. února 1981. S hokejem začal Štefan Fabián v rodných Košicích. Pak byl hráčem Skalica HK 36, HK SKP Poprad (tam sedm sezón Slovenskou extraligu) a HK Nitra. Ve své nejlepší sezóně v Popradu vstřelil sedm branek, a zaznamenal osmnáct asistencí. Sezóna 2012/13 zahájil v Kazachstánu Pavlodar Ertisie, kde odehrál šest zápasů. Hráč měří 175 cm a váží 86 kg.

Moc masových médií
6. Listopad 2012

Rané užívání tohoto pojmu obvykle vyvolávalo negativní asociace. Původně odkazovalo k představě davu či k “prostému lidu”, jenž byl obvykle vnímán jako nevzdělaný, omezený a potenciálně iracionální, vzpurný, ba dokonce surový (když se masa změní v lůzu). Převládá sklon vnímat masovost jako něco negativního, a to i v případě, kdy příslušná masa nepředstavuje pro společenské uspořádání žádnou hrozbu. Převažující společenské a kulturní hodnoty “Západu” jsou individualistické a elitářské a kolektivnímu jednání příliš nepřejí.
Výraz však bylo možno použít i v pozitivním slova smyslu, což se projevilo zejména v socialistické tradici, kde “masa” vyvolává představu síly a solidarity obyčejných pracujících lidí, kteří se zorganizovali, aby se postavili za společné zájmy nebo čelili útlaku.
Standardní slovníková definice vymezuje heslo “masa” jako “seskupení, v němž se ztrácí osobnost”.

Pojem “masa”

* Velký soubor – masové publikum
* Není diferencovaná
* Převážně záporná podoba
* Postrádá pořádek
* Je projevem masové společnosti

Masové publikum
Herbert Blumer (1939) byl první, kdo postavil masu do protikladu k jiným formacím, zvláště ke skupině, davu a veřejnosti, a tím ji formálně definoval jako nový typ sociální formace v moderní společnosti.

V malé skupině se všichni její členové znají, uvědomují si svoji moc…

Víra v moc masových médií je založena na pozorování jejich zjevného dosahu a dopadu, zvláště pokud jde o nový typ novin určených širokému publiku (popular press), které si rychle získaly velmi širokou popularitu. Pronikání tohoto typu novin dosáhlo v USA vrcholu v roce 1910 a v Evropě značně později. Listy jako takové se vyznačovaly reklamou, senzacechtivým zpravodajstvím a řízením, jež bylo často soustředěno do rukou mocných mediálních magnátů.
První světová válka, během níž byly tisk a film ve většině Evropy i ve Spojených státech mobilizovány do služeb národních zájmů válčících států, vnesla do představy o mohutném potenciálu vlivu médií na masy tato média účinně řízena a směrována příliš mnoho pochyb.

Tento dojem byl ještě více posílen vývojem událostí v Sovětském svazu a později v nacistickém Německu, kde byla média přinucena sloužit propagandě podporující elity vládnoucích stran. Neuplynula ani první třetina století a již se zřetelně zformoval a pevně zakořenil názor, že osvěta mas má dost na to, aby dokázala řídit národy.
Za podmínky, jež médiím umožňují uplatnit svou moc, se obvykle považovaly: celostátně rozšířený mediální průmysl schopný zasáhnout většinu obyvatel, jistý stupeň monopolního či autoritářského řízení médií shora či z centra a konečně publikum, jež je médii zaujato a přitahováno a je navíc poddajné vůči manipulativním výzvám.

ují si své společné členství, sdílejí stejné hodnoty, prožívají určitou strukturu vztahů trvalého charakteru a vstupují do vzájemných interakcí, aby dosáhli jistých cílů.
Dav je sice větší, ale stále ještě vymezený rozpoznatelnými hranicemi a prostorem. Je však dočasný a jen zcela výjimečně se znovu vytvoří ve stejném složení. Kromě toho si může vytvořit vysokou míru identity a sdílet stejnou “náladu”, ale jeho morální a společenské složení nemá žádnou strukturu ani uspořádání.
Veřejnost je značně rozsáhlé, široce rozptýlené a trvalé pojetí masového publika. Má tendenci formovat se kolem nějakého tématu nebo okolnosti veřejného života a jeho primárním účelem je prosazovat nějaký zájem či názor a dosáhnout politické změny.

Masové publikum
* Početné
* Velmi rozptýlené
* Neinteraktivní a anonymní
* Heterogenní
* Neorganizované a neschopné samostatné akce

Polský sport.cz: Kuriózní hokejový výsledek
6. Listopad 2012

Skutečně kuriózní výsledek se zrodil ve II. Divizi polské hokejové ligy. Domácí UKH Cheeloo Debica minulou neděli (04.11.12) v prvním zápase před davem domácích diváků v ve velkém stylu porazil LHT Lublin 14:2. Za Lublin hraje i Slovák David Hučko.

UKH Cheeloo Debica - LHT Lublin 14:2 (3:0, 6:2, 5:0)

Poučíme se z methylalkoholové krize?
3. Listopad 2012

Naštěstí pro ochranu lidských životů se po skončení prohibice lidé nevrhli do obchodů a nezačali kupovat lihoviny i v restauracích jsou obezřetní. Letošní noční můra lihovarníků tedy pokračuje. Aféra s pančovaným alkoholem také ukázala skutečný stav potravinářství v České republice. Kromě piva české potraviny v západní Evropě příliš neletí a polský a slovenský trh je pro naše potravináře významnější, než si mnozí mysleli.

Podle jedněch potravinářských odborníků trval zákaz vývozu tvrdého alkoholu z České republiky zavedený slovenskou a polskou vládou mnohem déle, než ve zbytku Evropy i proto, že obchodní vztahy mezi potravináři v sousedních zemích EU nejsou ideální. Jiní potravinářští odborníci zase pragmaticky tvrdí, že vlády Slovenska a Polska se prostě bály o svoje občany. Nejsem potravinář, ale docela obyčejný spotřebitel, ale byť si dovedu představit, že obchod je tvrdým byznysem, přiklonil bych se k variantě, že vlády Slovenska a Polska měly pochopitelný strach o zdraví svých občanů. ˇ

Škoda jen, že stejně intenzivně se nebály kontrolní orgány České republiky, a tak se stalo, že při psaní tohoto článku už má ČR bohužel 31. oběť takzvané methylalkoholové krize. Poučení je zjevné a zřejmé, stát musí fungovat – tedy občas i regulovat, kontrolovat a plnil roli garanta českých výrobků, a to nejen v potravinářské oblasti. Trh nemůže fungovat samospádem, ale stát musí domácím výrobcům pomáhat i jim nastavit jasná pravidla.

Methylalkoholové neštěstí si vybírá i po skončení prohibice svoje oběti. Bohužel. Probíhá zatýkání výrobců, překupníků i dealerů pančovaného alkoholu. Kdo ale zatkne ty, kteří těmto lidem, ať už svojí liknavostí, nedostatečnou kontrolou či přehlížením toho, co se v ČR už dlouhodobě vědělo či minimálně šuškalo – že zde existuje černý trh s alkoholem, umožnili podnikat nikoliv jako v zemi střední Evropy, nýbrž jako „na divokém Absurdistánu“.

zdroj: www.vaclavprokupek.cz, www.agrarnistrana.cz

Juniorská liga.cz: Oporou FC Hradec Králové je patriot
3. Listopad 2012

Kdyby se v Juniorské lize vyhlašoval největší patriot mezi fotbalisty, mohl by jim být devatenáctiletý středopolař Hradce Králové Matěj Ptáček. Už od svých čtyř let totiž obléká dres hradeckých „Votroků“. Ostatně, má na co navázat, jeho otec Milan oblékal dres Hradce Králové a i dnes v klubu pracuje. „Klubová věrnost se moc nenosí, ale já bych si opravdu po patnácti letech v hradeckém mužstvu rád zahrál svoji první ligovou sezónu mezi muži právě za svůj milovaný východočeský klub,“ tvrdí Matěj Ptáček.

Je potřeba dodat, že výkonem ve čtrnáctém kole Juniorské ligy si o místo v ligovém áčku řekl. Proti Příbrami dal gól, který věnoval svému dědečkovi Adolfovi, který ač nebydlí v Hradci Králové, dojíždí na všechny zápasy svého vnuka doma i ven.

„Cestuji vlakem, autobusem, jen abych viděl, jak hraje můj vnuk i celý jeho tým,“ tvrdí dědeček Matěje Ptáčka Adolf a s výhrou Hradce v Příbrami byl nesmírně spokojen. „Za pár dní mi bude sedmdesát a vnuk mi dal ten nejkrásnější dárek,“ přiznal dědeček Matěje Ptáčka.

Matěj Ptáček má svůj velký vzor v zahraničí. „Sleduji sice všechny zahraniční ligy, ale nejvíce mám rád italskou nejvyšší soutěž, konkrétně Juventus a už od dětství obdivuji Alessandra Del Piera.“ Samozřejmě, že ještě větší vzor má ve svém otci, bývalém hráči Hradci Králové.

Za skromného, avšak na svůj věk vyspělého hráče, označuje Matěje Ptáčka i trenér Hradce Králové Luboš Prokopec. Svoji vyspělost dokumentuje Matěj i tím, jak se na rozdíl od mnohdy kritizovaných mediálních vystoupení, dokáže hovořit věcně se žurnalisty. Ostatně, studuje právnickou fakultu, takže kromě fotbalu musí ještě pilně studovat.

A co si myslí Matěj Ptáček o Juniorské lize? „Dost z nás si myslelo, že v této soutěži narazíme na vrstevníky z dorosteneckých soutěží, a tak nás příjemně překvapilo, že zde hrajeme i s hráči z A-týmů první ligy. Je to pro nás čest i možnost ukázat se divákům, prostě celé fotbalové veřejnosti.“

A jak těžké či výhodné je podle Matěje Ptáčka, mimochodem syna sportumilovných rodičů, protože tatínek je bývalý fotbalista a maminka trénuje prvoligová basketbalová děvčata a reprezentaci dorostenek pod bezednými koši, být v jednom týmu s ostrostřelcem Asimem Zecem z Bosny a Hercegoviny. „Snažíme se ho pochopitelně svými přihrávkami najít, ale on se dokáže skvěle uvolnit a práci nám tím pochopitelně usnadňuje.“

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa