»
S
I
D
E
B
A
R
«
Budování základů sovětského bloku (1944 - 1949)
28. Srpen 2011

Výsledky druhé světové války v Evropě

Druhá světová válka se svým průběhem a svými důsledky stala významným mezníkem ve světových dějinách. Zasáhla doslova do života všech národů světa. Byli do ní zapojeni lidé ze 70 států, přičemž vojenské operace bezprostředně probíhaly na území 40 států. Válka přinesla nezměrné utrpení širokých vrstev obyvatelstva a značné škody materiální, duchovní a kulturní. Celkově jsou lidské ztráty odhadovány na 58 milionů mrtvých a 35 miliónů zraněných. Celkové škody na majetku se odhadují ve výši 4 000 miliard dolarů.
Válka změnila podstatně politickou mapu světa a mocenské poměry mezi velmocemi. Jestliže před válkou se počítaly k velmocem USA, Velká Británie, Německo, Francie a Japonsko, pak po válce došlo k výrazné změně. Do popředí se dostaly USA a SSSR, za nimi se pak s určitým odstupem udržely Velká Británie a Francie, zatímco porážka ve válce vyřadila a v podstatě ochromila Německo a Japonsko. Spolupráce demokratických velmocí se Sovětským svazem za války existovala a prakticky teprve první měsíce po válce ukázaly, že se v mocenském spektru vynořily dvě soupeřící supervelmoci, které se staly na dlouhou dobu rozhodujícími činiteli bipolárního vývoje světa. Tento vývoj ovlivnil také vazby mezi mocnostmi a koloniemi. Nejdříve došlo k oslabení těchto vztahů v případě koloniálních mocností, jakými byly Velká Británie a Francie a v pozdějším období se úplně politicky osamostatnila většina koloniálních zemí v Africe a Asii. Vlivem ekonomického postavení po válce získaly Spojené státy v těchto zemích výrazný vliv a prakticky nahradily své oslabené konkurenty. Rovněž SSSR v důsledku své vojenské síly a sociálně politických změn ve světě získal po válce mnohem větší politický vliv, ať již ideologický nebo vojenský, než předtím. Nešlo jenom o střední a východní Evropu, ale také o asijské země, kde zvláště vztahy s Čínou na konci čtyřicátých let spolu se získáním atomové pumy posílily jeho pozici druhé supervelmoci.
Poválečné postavení USA a SSSR bylo dáno také mírou jejích účasti na porážce fašisticko-militaristického bloku. Vedoucí osobností, která podstatné pomohla upevnit vztahy mezí velmocemi, byl prezident USA F. D. Roosevelt. Značné výhrady k sovětskému postupu měl britský předseda W. S. Churchíll. Sovětský svaz reprezentoval J. V. Stalin, kterému se zástupci Západu snažili právě v zájmu vyhrání války v řadě požadavků vyhovět. To se osudově promítlo do poválečného vývoje východní Evropy, z níž se Západ fakticky stáhl.
Tato spojenecká koalice si vytkla za cíl nejen vyhrát válku, ale také připravit poválečné uspořádání světa. Velká trojka (USA, Velká Británie, Sovětský svaz) se za války sešla poprvé v Teheránu od 28. 11. do 1. 12. 1943. Projednávala strategií vítězného postupu proti mocnostem osy Berlín - Řím - Tokio, ale též společné zajištění míru. Byla tu nastolena nejen otázka koordinace postupu na frontách a především sovětský požadavek otevření druhé fronty v západní Evropě, ale též poválečné uspořádání v Německu a problematika hranic Polska a SSSR. Spojenci tu bez vědomí polské exilové vlády schválili posun polské východní hranice z linie stanovené rižským mírem v roce 1921 na tzv. Curzonovu linii. V roce 1944 se pak konala řada spojeneckých konferencí odborníků, které měly za úkol připravit poválečné uspořádání světa. Problematika světového hospodářství byla v červenci 1944 na pořadu konference v Bretton Woods (USA), na níž byly položeny základy Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro obnovu a rozvoj. V Dumbarton Oaks v USA se od srpna do října 1944 jednalo o přípravě nové mezinárodní organizace, která by nahradila bývalou Společnost národů.
Další významné jednání Velké trojky se konalo v únoru 1945 v Jaltě na Krymu v SSSR. I tady byly projednány aktuální otázky koordinace vojenských operací v závěru války v Evropě, bylo dosaženo dohody o podmínkách účasti SSSR ve válce proti Japonsku se záměrem urychlit jeho porážku. USA předpokládaly, že vzhledem k rozsáhlosti pacifické oblasti, síle japonských vojsk v severní Číně (Mandžusko) a fanatičnosti japonských vojáků v obraně vlastního území by se válka v Pacifiku mohla protáhnout až do konce roku 1946. Proto byl také zájem o účast SSSR ve válce, i když k ní mohlo dojít až tři měsíce po kapitulaci Německa v Evropě. Dále byla představiteli tří velmocí znovu potvrzena zásada bezpodmínečné kapitulace Německa i Japonska vůči všem spojeneckým velmocem, které odmítly případné nabídky na separátní jednání o míru. Takové pokusy se totiž z německé strany již projevily. Ostatní projednávané otázky již souvisely s poválečným uspořádáním v Německu - byla stanovena okupační pásma a předběžně vytyčena linie dotyku spojeneckých armád ve střední Evropě. Byly projednány principy společného postupu zřízením Spojenecké kontrolní komise se sídlem v Berlíně, v níž se počítalo též s účastí Francie, pro kterou mělo být vyčleněno rovněž zvláštní okupační pásmo. Diskutovalo se o principech rozdělení reparací, na kterých měly zájem přede vším SSSR a země fašistickou agresí postižené.
Významné usnesení bylo přijato o svolání ustavujícího zasedání nové Světové organizace spojených národů, které se sešlo 25. 4. 1945 v San Francisku. Zúčastněny tu byly státy, které podepsaly Atlantickou chartu a vyhlásily válku fašistickým mocnostem do 1. března 1945. Právě na jaltské konferenci Velké trojky došlo k dohodě o způsobu hlasování v Radě bezpečnosti, kterou mělo tvořit pět stálých členů - USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína - s právem veta, aby byla zajištěna jednomyslnost velmocí v zásadních otázkách. Konference v San Francisku schválila 26. 6. 1945 za účasti 51 delegací základní dokument vzniklé Organizace spojených národů - Chartu OSN, která po ratifikaci jednotlivými členy vstoupila v platnost 24. 10. 1945.
Důležitost jednání o nové mezinárodní organizaci byla v tom, že členové Velké trojky si byli jednak vědomi významu této organizace, jednak měli před očima osudy bývalé Společnosti národů, do které např. USA po návratu prezidenta Wilsona z Evropy v roce 1919 nevstoupily. Proto byl ustavení OSN pokud možno za války přikládán takový význam, čemuž odpovídala i snaha o vyřešení všech názorových rozporů, které se objevovaly. Právě v Jaltě bylo přislíbeno sovětské delegaci, že se počítá s členstvím Ukrajinské a Běloruské sovětské republiky v této organizaci a s jejich zastoupením samostatnými delegacemi. Šlo tu také o mezinárodní uznání obětí, jakým byly obě republiky ve válce vystaveny, ale Stalin usiloval především o to, aby SSSR měl v OSN více hlasů a vyrovnal se tak svým partnerům, resp. protivníkům. Měl přitom na mysli na jedné straně přístup latinskoamerických států, které jednoznačně podporovaly USA, jednak britská dominia, která byla v nové organizaci rovněž zastoupena samostatně. Velká část diskusi na konferenci v Jaltě byla vzhledem k blížícímu se konci vojenských operací na evropském kontinentě věnována otázkám poválečného uspořádání v Evropě, včetně takových problémů, jako bylo složení polské vlády a otázka polských hranic, situace v Jugoslávii, svobodné volby v těchto zemích, politický vývoj v osvobozených zemích a případná pomoc ze strany tří velmocí. Toto bylo obsaženo ve zvláštním „prohlášení o osvobozené Evropě”. Představitelé tří velmocí „prohlašují společně, že se navzájem dohodli uvádět v soulad politiku svých vlád v přechodném období politické nestálostí v osvobozené Evropě, kdy budou napomáhat národům, osvobozeným z nadvlády nacistického Německa i národům bývalých satelitních států Osy v Evropě, aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy”.
Často se tvrdí, že v Jaltě došlo k jakémusi rozdělení Evropy na sféry vlivu. Ve skutečnosti bylo v souvislosti s představou, že Velká trojka udrží svou úzkou spolupráci i po válce rozhodnuto, že každá z velmocí bude garantem míru a bezpečnosti oblasti, kterou je schopna mocensky ovlivnit. Pro východní Evropu byl touto mocností pouze Sovětský svaz. Za situace, kdy Stalin požadoval, aby se v zemích osvobozených Rudou armádou nedostávaly k moci režimy protisovětské, W. S. Churchill a F. D. Roosevelt s tímto požadavkem souhlasili. Bylo osudným nedorozuměním, že sovětská politika tím ve skutečnosti nechápala loajální sousedy, popřípadě spojence, ale satelitní režimy. Západ omezil svůj zájem o tento region na minimum a napomohl tomu, aby se východní Evropa stala sférou fakticky výlučné sovětské dominance.
Zde se dostáváme ke klíčové otázce, která ovlivnila poválečný vývoj a rozdělila později Evropu na dva protichůdné bloky - k rozdílnému výkladu a. realizaci spojeneckých usnesení. Tak např. v deklaraci o osvobozené Evropě a dalších dokumentech z jednání Velké trojky se hovořilo o tom, že veškeré teritoriální změny budou projednány a realizovány až po válce, v souvislosti s podpisem mírových smluv. To ovšem dodrženo nebylo. Především Sovětský svaz realizoval své požadavky de facto okamžitě poté, kdy Rudá armáda osvobodila příslušná území po přechodu sovětských hranic v Evropě. Jednalo se o hranice mezi Polskem a SSSR, kde J. V. Stalin trval na tom, že tato hranice je na tzv. Curzonově linii, která byla použita už ve smlouvě mezi SSSR a Německem v roce 1939. Dále došlo k začlenění části rumunského území, tzv. Bessarabie a Bukoviny do SSSR. Pokud šlo o území Podkarpatské Rusi, které patřilo Československu a bylo za války okupováno Maďarskem, bylo na základě smlouvy mezi CSR a SSSR připojeno k Ukrajinské SSR. Smlouva z 29. 6. 1945 pouze formálně potvrdila fakticky provedené přivtělení Podkarpatské Rusi pod názvem Zakarpatská Ukrajina k SSSR. Obdobně SSSR nečekal na mírovou smlouvu s Německem a předal ještě před skončením války v Evropě německá území, ohraničená řekami Odrou a Lužickou Nisou ihned pod správu Polska, i když s tím později na konferenci v Postupimi nakonec západní spojenci podmíněně souhlasili. Tím došlo k faktickému rozdělení Evropy do zájmových sfér, což potvrdilo i respektování dohody Churchilla se Stalinem o rozdělení vlivu na Balkáně ze strany SSSR (například vliv v Řecku). I když nebyly zveřejněny dokumenty, které by výslovně potvrzovaly nějaká ujednání o sférách vlivu a všichni jejich existenci popírali, lze z dalších jednání a vývoje jednoznačně soudit, že provizorium, určené demarkačními liniemi spojenecké okupace, vymezilo do budoucna hranici sfér vlivu. To se v detailech později projevilo např. při projednávání mírových smluv se satelity Německa, a to na jedné straně s Itálií, na druhé straně s Rumunskem, Maďarskem a Bulharskem.
Jaltská konference byla posledním mezispojeneckým jednáním, kterého se účastnil americký prezident F. D. Roosevelt. Po návratu z Krymu dne 12. 4. 1945 zemřel. Jeho nástupcem se stal dosavadní viceprezident H. S. Truman, jehož zkušenosti se zahraniční politikou byly mnohem menší a také podmínky, za nichž Truman nastupoval, byly již dosti odlišné. Válka v Evropě končila a jediným úkolem byla porážka Japonska. Také vnitropolitické izolacionistické tlaky se v USA projevily po Rooseveltově smrti mnohem silněji než za jeho života a jejich reprezentanti kritizovali Rooseveltovu politickou koncepci, zvláště snahu o poválečnou spolupráci se SSSR, přičemž ji celkem oprávněně vinili z podílu na rozdělení Evropy. Těmto náladám v dílčích otázkách podlehl i nový prezident, který přitvrdil politiku vůči SSSR, i když si ovšem až do července 1945 byl vědom toho, že potřebuje Sovětský svaz k porážce Japonska. Vlastnictví a užití atomové bomby mělo později mimo jiné negativní vliv na spojenecká jednání mezi USA a SSSR, znamenalo postupné ochlazení vztahů mezi oběma velmocemi a zahájilo období, které vstoupilo do historie jako „studená válka“.
Vzhledem ke skončení válečných operací na evropském kontinentě vznikla nutnost dokončit, upřesnit a realizovat dohody o poválečných otázkách, o kterých se jednalo mezi třemi velmocemi. To bylo úkolem třetí - Postupimské konference, která se konala od 17. 7. do 2. 8. 1945 za přítomností J. V. Stalina a V. Molotova za SSSR, H. S. Trumana a J. Byrnese z USA a W. Churchilla, A. Edena, Cl. Attleeho a E. Bevina za Velkou Británií. Složení britské delegace ovlivnily všeobecné volby v zemí, které se konaly 5. 7. 1945. Po překvapivém vítězství Labour party byla jmenována nová britská vláda 25. 7. za vedení C. Attleeho, který se také vrátil do Postupimi se svým ministrem zahraničí E. Bevinem na druhou část konference. Především byla konstituována Rada ministrů zahraničních věcí, v níž působili představitelé pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se záměrem připravit mírové smlouvy se satelity Německa. Významné závěry byly přijaty v otázce správy poraženého Německa formou politických a hospodářských zásad. I když nevznikla ústřední německá vláda, předpokládalo se zacházení s okupovaným Německem jako s jedním politickým i hospodářským celkem. Cílem tohoto postupu bylo, aby německý stát nemohl ohrožovat znovu mír v Evropě i ve světě a aby byl pod kontrolou. Tomu měly sloužit zásady čtyř D - demokratizace, denacifikace, demilitarizace a dekartelizace. Správu převzala Spojenecká kontrolní komise v Berlíně, složená ze čtyř velitelů okupačních pásem. Byly dořešeny podmínky a výše reparací, které mělo Německo platit dodávkami zařízení a zboží, rozhodlo se o potrestání válečných zločinců, rozdělení německého válečného a obchodního loďstva, vyřešily se některé otázky, týkající se hranic Polska na Odře a Lužické Nise včetně předání tohoto území do správy Polska. Většina východního Pruska a přístav Královec (Kaliningrad) byly připojeny k SSSR. Do závěrečného protokolu bylo též zahrnuto ustanovení o odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Z hlediska dalšího vývoje v Evropě byla přijata důležitá usnesení o polské problematice, kde vedle hranic a předání správy německých území Polsku byla nejdůležitější dohoda tří velmocí o nové polské vládě a svobodných volbách v Polsku ve smyslu jaltských jednání. Před podpisem mírových smluv se Velká trojka zabývala prací spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku, otázkou naftových zařízení v Rumunsku, válečnou kořistí, problematikou válečných zločinců, černomořskými úžinami a evropskými vodními cestami (např. Dunajská komise).
V době, kdy končila konference v Postupimi, blížil se závěr války na Dálném východě. Dne 6. srpna 1945 americký bombardér svrhl atomovou bombu na japonské město Hirošimu. Dne 9. 8. 1945 vyhlásil SSSR válku Japonsku a zahájil operace v severovýchodní Číně - Mandžusku, Koreji a Sachalinu, přesně tři měsíce po skončení války v Evropě. Vše podle slibu, který dal spojencům na jaltské konferenci Stalin, a za podmínek, že SSSR získá určitá území a práva ztracená po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905 a po okupaci severovýchodní Číny Japonskem koncem třicátých let. Téhož dne byla shozena druhá atomová bomba na město Nagasaki. Následky obou jaderných výbuchů a nástup sovětských vojsk rozhodly o tom, že japonské vedení ukončilo válku a kapitulovalo, což císař vyhlásil 14. 8. 1945. Kapitulace byla podepsána 2. 9. 1945 na palubě americké bitevní lodi Missouri. Tímto aktem skončila druhá světová válka, jejíž závěr přinesl do mezinárodních vztahů nový faktor - jadernou zbraň.
Taková byla v souhrnu startovní čára, od které se začal rozbíhat poválečný život. V evropské oblasti se postupně formoval vedle západoevropského bloku též blok sovětský, tehdy označovaný jako lidově demokratický a později jako socialistický. Přesnější název je sovětský blok, protože jeho vývoj ukázal, jak byla vnitřní i zahraniční politika těchto zemí velmi úzce svázána se Sovětským svazem. Kromě toho systém, který tyto země postupně zaváděly, buď přímo sovětský vzor kopíroval anebo ho měl před očima jako cíl, ke kterému chtěl dospět, i protože se pro něj v poválečném období používal termín „lidová demokracie”. Lidovou demokracií se v této době označoval nepříliš přesně definovaný přechodný systém usilující o spojení tradice parlamentní demokracie (s jistými omezeními) s programem zestátnění klíčového průmyslu, bank a velkostatků. Zatímco pro komunisty představoval model lidové demokracie pouze politický nástroj a východisko k dosažení sovětského modelu socialismu, pro další politické strany, povolené v rámci poválečných vlasteneckých nebo národních front, šlo o konečný stav uspořádání společnosti. Vytváření sovětského bloku probíhalo postupně v letech 1944-1949. Do roku 1947 se dá ještě hovořit o poměrně liberálním stadiu utváření bloku z hlediska intenzity zásahů SSSR, a to ještě platí spíše v případě středoevropských zemí. Po roce 1947 můžeme sledovat rychlé vzplanutí studené války. V zemích střední a jihovýchodní Evropy byly postupně odstraňovány všechny zábrany jednoznačně prosovětského vývoje a na základě spojeneckého dvoustranného smluvního systému se do roku 1949 sovětský blok de facto plně konstituoval. Jeho vnějším znakem se stala činnost Informačního byra komunistických a dělnických stran na jedné straně a vznik Rady vzájemné hospodářské pomoci v roce 1949 na straně druhé. V souvislosti s tím také došlo k postupnému omezování vztahů všech zemí bloku k západním zemím a jejich orientace se plně zaměřila na Sovětský svaz.

Zdroj: Integration 6/2007

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa