»
S
I
D
E
B
A
R
«
Václav Prokůpek: Zrušme senát!
24. Leden 2013

Důvody, které ospravedlňovaly naše zákonodárce přijmout zákon o vzniku druhé komory parlamentu – Senátu Parlamentu ČR, se ukázaly jako liché. Senát se sice stal protiváhou poslanecké sněmovny, ale nikoliv z důvodů zákonodárných a pragmatických, nýbrž pouze politického hašteření. Do senátu nebyly voleni skutečné osobnosti, možná i proto, že v ústavě je jeho role velmi slabá Je slabá natolik, že se tato instituce stala odkladištěm vyhořelých politiků a jejich dobře placenou trafikou. Do senátu se v současné době volí v zásadě podle stejného stranického klíče jako u voleb do sněmovny navzdory odlišným volebním systémům. Loňské volby jsou toho zářivým příkladem. Lidé si senát nepřejí. Odpor lidí k senátu se promítá ve volební účasti, která ve druhém kole dosahuje sotva 15% voličů. A potvrzuje ho i poslední zářijový průzkum, který uvádí, že 63,1 % občanů je pro zrušení Senátu. Role senátu se nyní navíc po přímé volbě prezidenta stane ještě dalším článkem našeho zákonodárství, které bude ve při nejen s mocí výkonnou, ale i prezidentskou administrativou.
Pokud někdo namítne, že Senát nelze zrušit, protože ho máme v ústavě, já říkám, že to jde. A nebyli bychom první. Už v roce 1970 byl senát zrušen ve Švédsku. Stalo se tak poté, co byla senátorům nabídnuta doživotní renta ve výši jejich senátorských příjmů. Za tento příslib zrušení odsouhlasili (jak vidno „charakterní politici“ jsou na celém světě). Švédsko přitom nebylo jedinou zemí, která zrušila senát. Už v roce 1953 byl díky výraznému vítězství jedné politické strany zrušen senát na Novém Zélandě. V souvislosti s ústavními změnami z 28. 3. 2001 zrušilo senát i Chorvatsko. Jako poslední se k tomu odhodlalo Norsko, kde byl až do roku 2009 tvořen norský parlament Shortingem a Odelstingem. Obě tyto části Norové rozpustili a sloučili do jednokomorového parlamentu. Tyto případy jednoznačně dokazují, že náš senát je možné rozpustit. Mělo by se však jednat o demokratickou cestu, o které mohou rozhodnout voliči v referendu.
Někteří politici tvrdí, že senát nás mnoho nestojí. Samozřejmě, miliarda a něco českých korun se v státním rozpočtu popravdě ztratí velmi lehce, ovšem právě z těchto ztracených miliard je tvořen náš státní deficit. Jsem přesvědčen, že zrušení senátu by byl správný krok k zeštíhlení přebujelé státní správy a jeho zefektivnění. Levný stát by měl být základem proto, abychom měli bohaté občany. A navíc, dle mého názoru je podstatně lepší šetřit na politicích, než na důchodcích, mladých rodinách a sociálně slabých.

Ekonomické teorie a dnešek
20. Leden 2013

Václav Prokůpek: zapomeňte na ekonomické teorie, vychází ze společenských věd

Jste vystudovaní ekonomové nebo ekonomii studujete? Pak se jistě nestačíte divit! Současná ekonomie se neopírá o žádné výsledky skutečného vědeckého bádání. Používá počítače, matematiku a fyziku, ignoruje ale nejnovější výzkumy týkajícího se životního prostředí a chování jednotlivých aktérů dnešní ekonomické reality. Například americký ekonom Adam Smith věřil, že díky neviditelné ruce trhu může prosperovat celé národní hospodářství . Nyní nastala ale doba, kdy novodobí investoři a ekonomičtí analytici kontrolují neviditelnou ruku trhu a chrání tím svá privilegia a svůj blahobyt a sahají tak ke stále větší moci.
kontrolují neviditelnou ruku trhu a chrání tím svá privilegia a svůj blahobyt a sahají tak ke stále větší moci.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz varuje ve své nové knize „Meme Wars: Creative Destructions of Neo-classical Economics“ ekonomy, státní administrativu, banky i univerzity, že jsou chyceni do pasti mýtů ekonomických teorií. Dogmata a mýty jako je „Teorie efektivního trhu“, které se dají naučit snadněji než pochopit komplexitu, okolnosti a dlouhodobé dopady demografického růstu obyvatelstva regionu, kraje, státu, mezinárodní organizace či celé zeměkoule. Většina manažerů se bohužel chová, jako kdyby v našem denním životě platily vždy a za všech okolností mýty. Dnešní ekonomie se neopírá o žádné výsledky skutečného vědeckého bádání. Používá počítače, matematiku a fyziku, ignoruje ale nejnovější výzkumy týkajícího se životního prostředí a chování jednotlivých aktérů dnešní ekonomické reality. Ekonomové z různých institucí proto často nejsou schopni analyzovat komplexní globální témata a soustřeďují se pouze na to, aby ospravedlnili chování majitelů kapitálu, vedených cílem maximálního osobního užitku.
Joseph Stiglitz, který se charakterizuje jako ekonomický konzervativec, varuje, že takto pojatá ekonomie je silně politická. Na Harvardu se učí národohospodářská teorie podle knihy z pera bývalého Bushova ekonomického poradce a zprostředkovává studentům ideologický názor, podle kterého trhy fungují perfektně. U nás jsou o tomto mýtu přesvědčeni například mladí aktivisté ze Strany svobodných či mladí Konzervativci. A právě konzervativní politici vidí otázky životního prostředí jako čistě levicové téma. Což je ovšem dogma, které řada ekonomů vyvrací a označuje ho za mýtus nekonečného růstu, který je zcestný.
Ale pravda je taková, že ať už svět vidíte levicově či pravicově, tak v roce 2050 nebude svět už schopen uživit 10 miliard lidí, které by v té době měly na zeměkouli žít, říká další významný ekonomický teoretik Jeremy Grantham, jehož firma spravuje majetek ve výši 100 miliard amerických dolarů. Většina ekonomů, kteří pracují pro navýšení soukromého či polostátního či státního kapitálu, žije v bublině iluzí a nebere vážně veškerá varování, že je potřeba nastavit kormidlo jiným směrem. Pouze katastrofa gigantických rozměrů, jako jedna globální pandemie, by mohla možná ještě otřást způsobem myšlením a svědomím těch, co dnes tahají za nitky světové politiky.
Tragédií ovšem je, že ani levicové strany v Evropě nejsou schopny reflektovat realitu a přijít s návrhy radikálních změn politiky, která vede lidstvo do záhuby. Proto není žádný důvod se radovat z vítězství české levice v krajských volbách v ČR a nárůstu jejích celostátních preferencí. Je schopná snad současná ČSSD, třeba i s podporou komunistů, za stávající geopolitické situace změnit něco na faktu, že nejsme pány ve své zemi? Že jsme se stali periférií Evropy? Evropy, která není tažena jasně definovanými hodnotami, nýbrž je pouze součástí neoliberální ekonomické mantry: Je schopná česká pravice či levice dosáhnout zvýšení konkurenceschopnosti a bez ohledu na zájmy obyvatelstva zemí, lidí, kteří kapitál svou prací ve svých zemích rozmnožili.

Evropská unie je postavena na trojnásobně chybné konstrukci: Za prvé na všudypřítomné doktríně globalizace, kdy kapitál má mít všechny svobody a jeho tvůrci žádné, za druhé na použití neoliberální doktríny při výstavbě samotné Evropské unie, a za třetí na předčasném, a proti všem zákonitostem fungování ekonomiky zavedeném euru. Vždyť odjakživa platilo, že se nejdříve buduje stát, a pak následuje jeho měna. Nikoliv obráceně.
Miliardáři, bankéři na Wall-Streetu, šéfové korporací a ostatní, se soustřeďují pouze na konečné kurzy na burze, čtvrtletní zprávy a své roční bonusy. Ekonomický analytik Stiglitz má pravdu v tom, že USA a nejen Spojené státy musí šířit ekonomickou teorii, která bude politicky neutrální a zahrne do svého bádání také životní prostředí, sociální ekonomickou teorii a teorii ekonomického chování všech subjektů trhu.
Čína plánuje do budoucna jakýsi model hybridního kapitalismu, dívá se do budoucna, kdežto americký kapitalismus se vrací jakoby do minulosti. V příští generaci přibude v Číně 300 tisíc obyvatel a Čína dosáhne podle prognóz 1,4 miliardy obyvatel. USA v té době nebude mít víc než 400 miliónů obyvatel. Čínská ekonomika již brzy předstihne americkou a do roku 2040 bude tvořit 40 procent celosvětového hrubého domácího produktu. USA zhruba čtrnáct procent!. K čemu nám však je, Američanům a lidem v Evropě, chtít soutěžit s Čínou? Budeme snad šťastnější? Pořád víc, pořád výkonněji, neustálé inovace, soutěžíme se snad až k smrti? Dohnat a předehnat!
K čemu povede uznávání pouze jedné jediné hodnoty - konkurenceschopnosti, když to bude znamenat zbídačení obrovského počtu obyvatel bývalé západní civilizace a zániku odpovědnosti za rodinu, společenství, popřípadě obec, kraj, zemi či národ. Jaký smysl a jaké ospravedlnění pro svou existenci bude mít násilně sjednocená Evropská říše, která nebude schopna hájit zájmy svých obyvatel a nevystoupí z kruhu lží, které nám servírují architekti Evropské unie a měnové unie v eurozóně. Evropské vlády možná zachrání euro, ale jeho záchrana bude těžce zaplacena evropskými svobodami, kdysi tak těžce vybojovaným Velkou francouzskou revolucí.
Ještě není úplně pozdě. Ale je za pět minut dvanáct. Ještě se můžeme chopit iniciativy, spojit se, uvědomit si sílu a význam společenských věd pro život nás jedinců, ze kterých ekonomie vychází a ze kterých by vycházet měla, jelikož ekonomie musí na jakékoliv úrovní žít v symbióze ze životním prostředím, sociální spravedlností a obesně prospěšných činností.

Václav Prokůpek: Má zůstat Řecko v eurozóně?
25. Prosinec 2012

Zdá se to být neuvěřitelné, jak německá spolková kancléřka Merkelová trvá na tom, aby Řecko zůstalo v eurozóně. Proč má v této rozkládající se instituci zůstat země, které podváděla, aby mohla platit eurem, proč za to platí například Slovensko, které kvůli Řecku muselo mockrát asanovat svoje banky a zaplatit dluhy řeckých, tedy respektive německých a francouzských bankovních ústavů působících v Řecku. Proč to všechno? Nebylo by snad jednodušší prostě Řecko vyloučit z eurozóny? Budete se divit, ale nebylo. Řecko totiž vůbec není chudé! Ve skutečnosti má obrovské nedotčené zásoby zlata, ropy a zemního plynu. Německu vůbec nejde o pomoc jedné zemi eurozóny, ale řecké nerostné bohatství a zásoby zlata.
Ukazuje se, že megapříklad evropské dluhové krize ve skutečnosti vůbec chudý není. Řecko totiž „takzvaně sedí“ na absolutně obrovských nedotčených ložiscích zlata, ropy a zemního plynu. Pokud by Řekové plně využili přírodní zdroje, které mají doslova pod nohama a po kterých doslova šlapou, již by dávno žádné dluhové problémy neměli. Naštěstí je tato ekonomická krize konečně donutila alespoň trochu jednat a nyní například krachující evropský tištěný deník Financial Times předpovídá, že Řecko bude do roku 2016 v Evropě producentem zlata číslo jedna. Navíc Řecko nyní zahajuje průzkum těchto obrovských ložisek ropy a zemního plynu. Řecko podle již zmíněného deníku sedí na stovkách milionů barelů ropy a na gigantických ložiscích zemního plynu, v hodnotě bilionů amerických dolarů.
Je skutečně smutné, že Řecko by mělo být jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě, ale místo toho tato země prochází nejhorší ekonomickou krizí, kterou kdy v moderní historii zažilo. Je to jako by bezdomovec, který spí každou noc na ulici, nevěděl, že po příbuzném zdědil miliony dolarů. Řecko není vůbec chudé, a snad se Řekové dozvědí o všem tom bohatství pravdu a najdou cestu z toho současného ekonomického, uměle vyvolaného krachu, který platí Slovensko a zbytek Evropy.
Od doby, kdy v Řecku začala takzvaná ekonomická krize, se řecká ekonomika propadla o více než 20%. V dubnu 2010 činila nezaměstnanost v Řecku pouhých 11,8%. Od té doby vyskočila na 25,1%. Poměr státního dluhu k HDP v Řecku má letos dosáhnout 198% a kolují ustavičně zvěsti, šířené mnohdy placenými články a reportážemi v médiích, že Řecko bude nuceno opustit euro. Ale to vše je zcela a totálně zbytečné. Řecko není ve skutečnosti vůbec chudé. V podstatě, když se podíváte na nedotčené přírodní zdroje, je Řecko ve skutečnosti jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě.
Podle známé finanční agentury Bloomberg je v Řecku obrovské množství zlata. Současná ekonomická krize urychlila schválení těžebních aktivit a zmíněná investiční agentura předvídá, že Řecko bude brzy v Evropě producentem zlata číslo jedna. Těžba zlata nabírá na síle poté, co Řecko začalo s tím, co je nazýváno „zrychlené“ schvalovací programy. Kanadské a australské společnosti uvedly v listu The Washington Post, že jejich projekty přinesou do roku 2016 celkem 425,000 uncí, v ceně 757 milionů amerických dolarů podle takzvané spotové ceny z října letošního roku.
„Existují jasné důkazy, že Řecko se probudilo do potenciálu svého těžebního průmyslu,“ řekl Jeremy Wrathall, předseda v australském Perthu sídlící firmu Glory Resources a dodal: „Politici stále více chápou, že protěžební postoj je patřičný, kvůli potenciálu vytvářet pracovní místa.“
Ale Řecko nemá jen zlato. Řecko „doslova plave“ na ropě a zemním plynu. Ukazuje se, že Řecko sedí na západním okraji absolutné mamutího ropného a plynového pole pod Středozemním mořem, a na západě země jsou také obrovská ložiska ropy a zemního plynu.
Známá tisková agentura Reuters letos v červenci zveřejnila zprávu, že Řecko dostalo osm nabídek od společností hledajících ropu a zemní plyn ve třech částech na západě země. Pravdou je, že Řecko má dost ropy a zemního plynu, aby bylo schopno zaplatit všechny své dluhy. Jen hodnota zemního plynu, na kterém sedí, byla odhadnuta na biliony amerických
dolarů.
Takže na rozdíl od několika dalších zemí v Evropě vypadají pro Řecko v budoucích letech věci celkem slibně, pokud dokáže spravovat své zásoby správně a nenechá cizince, aby přišli a jeho bohatství mu ukradli. A je to jistě logičtější důvod, proč panuje tak velké zdráhání vyloučit Řecko z eurozóny. Zdá se pravděpodobným, že mnozí vrcholoví politici v Evropě a zejména v Německu a Francii o všem tom zlatu, ropě a zemním plynu, na kterém Řecko sedí, vědí.
Snad se lidé v Řecku o tomto obrovském množství bohatství, které je pod jejich nohama, dozvědí. Pokud dokážou najít způsob, jak zajistit, aby toto bohatství plynulo do jejich rukou, bude spousta jejich problémů vyřešena celkem rychle a mohli by být svědky masivního ekonomického zvratu.

Václav Prokůpek: Není nutné rušit ani jednu nemocnici!
21. Prosinec 2012

Vláda ČR se opět postarala o další skandál svým naprosto netransparentním postupem, kterým dochází k omezení a rušení nemocnic. „Je třeba zveřejnit smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami,“ vyzývají nejen opoziční poslanci, ale především občané tohoto státu podporované různými občanskými iniciativami. „Teprve poté je možné koncepčně a veřejně rozhodnout o tom, kde a co se má případně rušit,“ míní mnozí nestraničtí politici, ale i odborná veřejnost. Občané ČR jsou vystaveni bezprecedentnímu nebezpečí, protože ani necelý měsíc před koncem roku není zajištěno poskytování zdravotní péče v nemocnicích od ledna 2013. Tato slova zazněla z úst krizového štábu tvořeného zástupci asociací nemocnic, pacientů a odborů.
Od ledna 2013 je odsouzeno v České republice celkem 8 nemocnic k zániku bez náhrady a dvanácti dalším bude smlouva prodloužena pouze na překlenovací období, ve 108 nemocnicích bude dále zrušeno jedno a více oddělení. Například v Libereckém kraji se jedná o nemocnici v Tanvaldě. Dále o Paďochovu nemocnici v Turnově a dalších 17 nemocnic v ČR má dostat pouze omezené smlouvy na dva až tři roky pro některá klíčová oddělení, což je pro další rozvoj naprosto kritické. Oproti tomu ale nemocnice v Semilech má uzavřít dlouhodobou smlouvu, přičemž nejen odborníci ví, že tato nemocnice má mnohem horší jak personální, tak přístrojové vybavení a menší spádovou oblast. Okamžitě se zde vyrojily spekulace o Janu Farském, který je jednak ve správní radě VZP a zároveň starostou Semil a poslancem klubu TOP 09, kterým je zároveň i ministr Heger (TOP 09 a starostové).
V Mariánských Lázních nemocnice zkrachovala, jelikož zcela zkrachoval projekt nemocnice nikoliv pro lidi, ale pro elitářské pacienty. Vláda a VZP se pokoušeli zrušit gynekologické oddělení nemocnice v Rokycanech s odůvodněním, že se zde rodí málo dětí. Myslím si, že i člověk nevzdělaný ve zdravotnictví si dobře uvědomí, že gynekologie není jen o porodech a že i při tak významné události, jako je příchod nových občánků na svět musí fungovat dostupnost zdravotní péče, ostatně zaručená ústavou. A mimochodem, to ještě naši vlivní pomýšlej na zrušení nemocnice ve Stodě, jakoby nestačilo, že už dokonale nechali zničit miliónové hodnoty v nemocnici v Plané na Tachovsku.
Netransparentní postup, s jakým dochází k omezení a rušení nemocnic nejen v Karlovarském, Libereckém a možná i Plzeňském kraji je pro občany tohoto státu zcela likvidační. Je třeba Proč se nezveřejní zcela transparentně smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami, a politici se tak vyhnou možnému podezření z politických tlaků a také zapojit zástupce odborného personálu, pacientů a místní samosprávy, kteří by se na rozhodování o zachování, nebo naopak rušení některých nemocnic měly také podílet. Teprve poté je možné koncepčně, transparentně a veřejně rozhodnout o tom, kde a co se má případně zrušit. Podle mého názoru se totiž nemusí rušit ani jedna nemocnice.
Na jednu stranu zde máme naprosto nezodpovědný výběr vedení pojišťovny a kauzy typu IZIP, na druhou stranu se dozvídáme, že kvůli nedostatku finančních prostředků se musí od příštího ledna rušit některé nemocnice. Pojišťovny se neobtěžovaly s nemocnicemi vyjednávat, jen direktivně oznamují. Vzhledem k tomu, že do konce roku zbývá méně než měsíc, nezbývá nemocnicím už velký prostor k vyjednávání. Pojišťovny postavily nemocnice bez jakékoliv diskuze před, pro některé z nich, likvidační řešení.

Spotřebitelé šetří, ekonomika se propadá
12. Prosinec 2012

Čeští spotřebitelé šetří a mnohdy i proto, že zadluženost našich domácností stoupla na historické maximum. Navíc, řada českých, moravských a slezských středně velkých podniků, které se potýkají s existenčními problémy, asi příliš nepřivítají příval zahraniční konkurence a budou muset začít propouštět. Přitom podle údajů českého statistického úřadu (dále jen ČSÚ) bylo v září v ČR registrováno 8,5 procenta nezaměstnaných - se stále narůstajícím trendem. Výkon ekonomiky v ČR poklesl ve třetím čtvrtletí o 20 miliard českých korun oproti výkonu české ekonomiky ve stejném období roku minulého. Začal růst vývoz a české firmy se kvůli poklesu spotřeby na českém trhu začaly více orientovat na trhy zahraniční. Pozitivum recese je bezesporu v tom, že se letos minimálně o 8 procent zvýšil vývoz českých komodit. Negativem pak fakt, že jsme se nedokázali dostat na perspektivní a velké trhy, zatímco například maďarští a polští vývozci byli v tomto směru mnohem úspěšnější.
Nejhorší zprávou pro české občany, ekonomickou výkonnost země je meziroční pokles HDP o více jak 1,5 procenta, což znamená, že poklesly příjmy firem zaměstnávající občany této země. O deset procent kleslo v září stavebnictví. O 7,1 procenta poklesl v září tohoto roku průmysl a dokonce i dlouhodobě rostoucí zisky z automobilového průmyslu zaklopýtaly, bohužel jen v Evropě, jelikož celosvětová produkce aut naopak roste. Co to znamená v praxi. Lidé v ČR šetří a to i přesto, že hypotéky jsou na historickém minimu a mají dále klesat. Řada našich firem se bojí investovat, a tak na náš trh vtrhnou globální řetězce. Přiznám se, že nejsem příznivcem globalizace, ale jak ji zastavit a zachránit střední podnikatelský stav v ČR, nedokážou ani marxisté ba ani konzervativci. Ostatně, podívejte se na Čínu, Jižní Afriku, Zimbabwe či Velkou Británii nebo Lichtenštejnsko a přesvědčíte se o tom, že zásahy do fiskální politiky států či Evropské unie můžete dopady globalizace zmírnit, nikoliv ji ale zastavit.
Co vlastně drží českou ekonomiku nad vodou? Budete se divit, ale je to česká koruna. Přestože Česká národní banka (dále jen ČNB) snížila úrokové sazby a díky výrazným intervencím právě ČNB.podražila česká koruna vůči euru, nad čím exportéři jásají a spotřebitelé i cestovatelé „nadávají“. Otázkou zůstává, zda byla tato intervence nutná, jelikož čeští exportéři nemají na perspektivních trzích prakticky co nabídnout.
Evropská unie se propadá, a to jak ekonomicky, tak i morálně, Španělsko, Portugalsko a Kypr žádá Evropskou komisi o finanční pomoc pro svoje banky. Řecko se topí v dluhové krizi a platí neuvěřitelnou daň za to, že zkreslilo údaje o výkonu své ekonomiky, aby uspěchalo vstup do eurozóny. Ostatně, cenu za tuto „Řeckou lež“ platí celá Evropa – Slovensko muselo dvakrát asanovat banky a v zemi se zvýšilo sociální napětí, nadějně se vyvíjející ekonomiky Irska, Estonska a Slovinska musela přijmout drastická opatření v úsporách energie, lidských zdrojů i pohonných hmot.
Česká republika se i přes velká opatření týkajících se především těch sociálně slabých a lidí s nižšími příjmy, ocitla ve zprávě Evropské komise jako problémová země, jejíž ekonomický trend je ze všech zemí neplatících eurem úplně nejhorší. Obnovení růstu ekonomiky si řada našich politiků, komentátorů a ekonomů představuje úplně jinak.
Faktem zůstává, že za dva roky by se světovým ekonomickým hegemonem měla stát Indie a předhonit tak i Japonsko či Čínu, která je největším věřitelem hegemona politického - USA. A co česká ekonomika? I pád na dno se dá zastavit!
Můj názor: Zastavme politiku zvyšování daní, růstu spotřebních cen. Naši diplomaté a obchodní zástupci v zemích, kde se rozbíhají perspektivní trhy, nechť začnou neprodleně jednat o vstupu našich vývozců na tyto trhy. Obnovme sociální bydlení a výstavbu bytů cenově dostupnějších středním vrstvám. Prostě nedělejme politiku a ekonomiku jen pro horních deset tisíc, ale pro deset miliónů. Ne, nemylte se, to nejsou socialistické myšlenky, to jsou myšlenky selského zdravého rozumu, které například za první Československé republiky hlásala jedna z nejpravicovějších stran – Agrární strana či levostředoví Národní socialisté. Je to prostě politika pro lidi, ekonomika pro podnikatele i jejich spotřebitele. Nepodléhejme přitom laciným receptům z dílny marxistických schizofreniků, že je potřeba zatočit s kapitálem, ba ani chemiků předělaných na ekonomy, že „Co jsme si prožrali, musíme nyní ušetřit“. Obojí je hloupost. Zájmy podnikatelské a spotřebitelské obce nemusí být v nesouladu, jak se nám snaží někteří pseudoekonomové namluvit. Ba naopak, spokojenost zaměstnavatelů by měla vést ke spokojenosti zaměstnanců a tedy všech občanů. Ne, to nejsou citace z neoliberálních, nemarxistických či post konzervativních hodnot. To je docela obyčejný názor člověka, který si uvědomil, že dějiny se vyvíjí, neztrácí přitom historickou paměť a věří ve shodu lidí, kteří to s naší zemí myslí dobře.
A na závěr ještě jednu dobrou zprávu – oficiální rada soudobých Mayů odvolala zprávu o konci světa. A tak nyní všichni můžeme přijmout svoji historickou odpovědnost za to, že této zemi nepřivodíme konec i bez Mayského kalendáře!

zdroje: ČSÚ, ČNB. EU.eu, www.agrarnistrana.cz

Bankéři se smějí, lid krvácí
9. Listopad 2012

V Libyi zase umírají nevinní lidé, při kmenových a regionálních bojích a soubojích o posty v místních kmenových vládách, ale nikoho to kupodivu nezajímá. Přitom to byly především státy Severoatlantické aliance – NATO (zejména Francie a USA), které dávaly najevo, že po pádu Kaddáfího režimu budou nově ustanoveným orgánům pomáhat. Jenže, o nově ustanovených orgánech si mohou v Libyi nechat jen zdát. Zatím tam vládnou jen jakási kmenová společenství a země se rozdělila na několik regionů vedených kmenovými náčelníky, gubernátory a samozvané vládce. Otázkou jistě je, komu tento rozkol Libyi, kdysi ropné velmoci, pomáhá a proč se zejména země vyvážející ropu nesnaží o humanitární pomoc lidem této země. Ale to by jistě vedlo ke snížení cen ropy, což by asi některé kartely a globální hráči na tomto trhu nenesli zrovna lehce.

Přitom škody, které Libyi způsobily nálety takzvané „anti-Kaddáfíhovské“ aliance financované a organizované Francií, tedy členem NATO, se odhadují na sedminásobek škod, které za 2. světové války způsobilo Evropě bombardování nacistů. Muammar Kaddáfí a „jeho druhové“ měli celkem 150 miliard na bankovních účtech v různých částech světa. Po začátku takzvané Libyjské revoluce některé státy tato konta zmrazila. Teď se ty peníze „kamsi ztratily“.

Ruský expert na východní záležitosti Anatolij Jegorin zkusil analyzovat obě tyto záležitosti v nedávno vydané knize s názvem „Svržení Muammara Kaddáfího. Libyjský diář 2011-2012.“ Mluvíme-li o škodách, které bombardování způsobilo Libyi, může někdo nejspíš říci, že každá válka způsobuje škody. To je pravda, ale rozsah škod může být větší nebo menší. Lze pochybovat, že vyhnání Kaddáfího, ať to bezpochyby byl tyranský vládce, opravdu stálo za ty škody, které bomby NATO Libyi způsobily – a to neříkáme nic o skutečnosti, že zavést bezletovou zónu nad určitou zemí, a pak ji na to konto bombardovat, když to řekneme mírně, nejde úplně dohromady. Je to asi stejné, když kdysi NATO vyhlásilo, že „humanitárně bombarduje Srbsko“.

Ovšem ta suma, kterou měl Kaddáfí a jeho věrní na bankovních kontech, a kterou banky ve skutečnosti ukradli – což mimochodem činí zhruba 150 miliard amerických dolarů, by mohla postačovat k rekonstrukci libyjských infrastruktur po škodách způsobených bombardováním, když už ne zcela, pak přinejmenším částečně. Nyní se ale ty peníze ztratily. Proč a kam?

Co o tom ve své knize i v moskevské Pravdě říká Anatolij Jegorin: „Západ se nejspíš rozhodl hned po samém začátku anti-Kaddáfíhovského povstání v Libyi udělat vše, co je možné, aby Kaddáfímu zabránil zůstat u moci. Jeho bankovní konta byla okamžitě zmražena. Nebo asi bylo lépe oficiálně říci, že nebyla zmražena, ale ve skutečnosti byla ukradena. Nikdo nemůže s jistotou přesně říci, kdo ty peníze ukradl, a kde teď jsou. Existují pouze určité vágní informace, že je údajně shrábli sami bankéři a že tito bankéři údajně zkusili tyto peníze vyprat v zámořských oblastech. Nyní probíhají pokusy tyto peníze najít, ale pochybuji, že je kdo kdy dohledá.“

„Když členové NATO vrhali bomby na Libyi, říkali politici z USA a Francie, že se to údajně děje, aby Libyjcům pomohli vyhnat tyrana a zřídit v jejich zemi demokracii,“ říká paní an-Niran, která je pověřenkyní OSN pro Libyi a smutně dodává pro New York Times: „Teď se ale ukázalo, že všechna ta slova byla jen čirou strategií a možná i demagogií. Skutečným cílem Francie a USA bylo zkusit ukrást libyjské bohatství.“

Pravdou je, že teď, když byl Kaddáfí svržen, tak to vypadá, že se spojenci z NATO už vůbec nestarají o to, co se v Libyi děje. Také to vypadá, že současní libyjští vůdci se zajímají více o to, zůstat na svých postech nebo si zabrat ještě lepší místečko, když to jde, než zřejmě zbytečná pokusy vrátit těch 150 miliard US dolarů, které záhadně zmizely, zpět do své země, která se teď zoufale potřebuje zotavit z války.

zdroje: MP.ru, RN.ru, NYT.com

Václav Prokůpek: Vyhráli komunisté, ale kteří?
17. Říjen 2012

Nemá smysl diskutovat o tom, že vítězi voleb jsou komunisté. Ale kteří komunisté to jsou? Ti co my v padesátých letech zavřeli strýce mé maminky, ti co mi zavraždili pradědečka, ti co bojovali hrdinně proti německým okupantům nebo ti, co slibovali podporu živnostníkům, aby jim pak všechno znárodnili nebo se jedná o nějakou moderní politickou levicovou stranu? To ukáže čas, zejména, jak se na krajských úrovních postaví k živnostem a podnikání.

Základ ekonomiky netvoří nadnárodní korporace, byť si to velká většina (určitě ta co nepřišla k volbám) myslí, ale naopak malé společnosti. Jaká rizika a výhody přinášejí rodinné firmy? Zkušenosti můžeme čerpat ze slunné Itálie i 23 „postkomunistických“ let.

První Československá republika patří z ekonomického pohledu k nejsvětlejším okamžikům historie Československa či České republiky. Tehdy patřilo Československo mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Existovalo mnoho společností, jejichž jméno mělo ve svém oboru více než patřičný zvuk. A právě jména těchto společností zůstaly v paměti lidí i přes komunistickou totalitu.

Značky jako Baťa, Jawa, Karma, Brouk & Babka či Salon Podolská se staly legendou, symbolem kvality, poctivosti, solidnosti a osobní odpovědnosti. Především však zůstaly pevně spojeny s příběhy podnikatelského úspěchu svých zakladatelů.

A i když mnohé z nich nepřežily komunistickou diktaturu, jiné stále na trhu zůstávají, a to i v současnosti, kdy rodinné firmy musí soupeřit s finančně extrémně silnými nadnárodními společnostmi.

Není divu, že právě k rodinnému typu podnikání se v době ekonomické krize upírají naděje současného světa, včetně ČR. Dokonce můžeme říci, že nastává doba návratu ke kapitalistickému fundamentalismu, neboli ke kořenům systému, protože podnikání v rámci rodiny je základ a z něj vyšly i současné nadnárodní kolosy. Rodinné firmy totiž obvykle nebudují majitelé s vidinou okamžitého zisku, ale dlouhodobé perspektivy. Jejich cílem je vystavění trvalé hodnoty, kterou je možné předávat z generace na generaci.
Současný stav v ČR

V ČR byla tradice rodinného podnikání citelně přerušena čtyřicetiletou érou komunismu. Například v Japonsku existuje firma, o níž pečuje už 46. generace zakladatelské rodiny. V Itálii běžně existují rodinné firmy s dvousetletou historií. Ovšem narazit v tuzemsku na podnik z 19. století, v jehož čele stojí i dnes potomci původních zakladatelů, je naprostou vzácností.

Naprostá většina dnešních českých rodinných firem vznikla na zelené louce až po roce 1989. S tím ale vyvstává i jejich největší současný problém, otázka nástupnictví. Po dvaceti pionýrských letech by mělo nastat střídání generací. Ovšem v tuzemsku chybí s tímto fenoménem zkušenosti. Ty totiž, kvůli četným subjektivním faktorům, nelze zevšeobecňovat.

Bohužel šance, že dědic bude mít stejné schopnosti, znalosti a především chuť do podnikání jako zakladatel, je velmi nízká. Není proto s podivem, že přechod z první do druhé generace přežije jen asi 30 procent rodinných firem. Častým řešení bývá rodinnou firmu prodat.

Důvod, proč navzdory značné „úmrtnosti“ rodinných firem neubývá, je jednoduchý: stále masově vznikají nové a nové. Průhledné rodinné podniky prostě mají své kouzlo.

Dalším z rizik rodinného podnikání je rozpad tradiční rodiny a dlouhá doba komunistického područí. I když má rodinné podnikání mnoho výhod, existují i nevýhody. Jednou z nich je skloubení funkce rodiny a firmy. V podnikání čeká plno nástrah, které mohou nabourat soudržnost rodiny.

Problémem je i diverzifikace. Pokud se podniku vše daří, je vše v pořádku, ale když na firmu dopadne problém, propouštění rodinných příslušníků není lehké. Nemluvě o případném ukončení činnosti firmy, které připraví o práci celou rodinu. Rodiny, které pracují v různých oborech, jsou na tom pochopitelně lépe, protože šťastnější členové mohou krátkodobě podat pomocnou ruku těm méně šťastným.
Inspirace ze zahraničí

V českých zemích byla tradice rodinných firem násilně přerušena a 20 let je příliš krátká doba na to, aby mohlo vzniknout větší množství dlouhodobě úspěšných firem tohoto typu. Jedním z problémů firem tohoto typu je generační výměna. Proto, aby ji firmy úspěšně zvládly, mohou se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí. Třeba z Itálie, která má snad největší tradici a zastoupení rodinných firem.

Italské rodinné firmy tvoří 41 % obratu středních a velkých společností a zaměstnávají 52 % pracovníků. Velkých italských firem, které jsou stále rodinné (o mnohých to v tuzemsku není známo) je nepřeberné množství, např. Fiat, Ferrero nebo Candy.

Zaručit kontinuitu rodinné firmy vyžaduje vizi, která zakladateli umožní zapojit děti i příbuzné. V rodinné firmě se prolínají pracovní problémy se soukromými. Jejich zvládnutí je těžké a neúspěch často znamená krach. Rodinná struktura sice dává podnikání pružnost, na druhou stranu se brání připustit názor či pomoc zvenčí. To může vést k neobjektivnosti při řízení podniku.

Rodinné firmy, ať již jakékoli velikosti či „pouze“ živnosti, by měly tvořit základ každé ekonomiky. Když pro nic jiného, tak pro svou vlastnost budování pro dlouhodobou perspektivu. To je ovšem v tuzemsku dost obtížné, neboť stále u mnohých přetrvává pohled na podnikatele jako na zloděje.

Zajímavým ukazatelem je, že menší společnosti jsou ziskovější, pokud je nejvyšším pracovníkem někdo z rodiny, zatímco u větších je to přesně naopak.

A co na to vítězové voleb z komunistické strany? Podpoří malý a střední živnostenský stav? Inu, uvidíme. Jen bych si dovolil připomenout, že mezi živnostníky a i mezi velkými podnikateli naleznou značnou část svých bývalých členů.

Škodovák tělem i duší: Budu volit Sdružení nestraníků a Václava Prokůpka
26. Září 2012

Udivuje mě situace v bývalém závodě Škoda Plzeň a reakce některých médií na krach Škodovky. Po roce 1989 se Škodovka rozpadla na samostatné podniky a z původních 36 000 zaměstnanců, po propouštění zůstalo pouze asi 5000. Nikomu to tehdy nevadilo. Nikomu nevadilo propouštění, rozpad Škodovky, její přejmenování a prodej do zahraničí, rozkradení know-how a ztráta obrovských trhů na východě (za socialismu se vyrobila minimálně 1 lokomotiva denně) .

Najednou se z krachu jedné části Škodovky - spojených hutí a kováren můžou všichni zbláznit. Stále dokola je možné slyšet - přijdeme o práci, co budeme dělat?

Osud celého podniku je nezajímá. Jen hrabání si na svém písečku jak už je v české povaze zvykem a ve výsledku to skončí jako obvykle – uděláme si dovolenou, ono se to vyřeší a potom dáme výpověď. Přitom současné vedení tvrdí, že zakázky by měli, ale není na materiál a režii. Toto řešení a tento přístup zaměstnanců a hlavně odborů, považuji za zbabělý, podlý a neuvědomělý.

Reakce lidí, sledujících tuto kauzu jsou příkladné - no jo, Škodovka, tam jsem taky kdysi dělal - za socialismu, okolo sochy Lenina jsem chodil každý den.

Ale těmto lidem už nedojde, že tohle by se za Lenina ani za toho socialismu stát nemohlo. Lidem se od polistopadových „politiků“ a médií stále vtlouká, že soukromé vlastnictví je lepší než státní. A tak jsme celých 20 let svědky situací, kdy lidi přijdou ráno do práce a fabrika je zavřená nebo v lepším případě není práce, protože ji zahraniční majitel úspěšně vytuneloval. Kolik lidí za těch 20 let má tuto zkušenost a kolika lidem dluží zaměstnavatelé za měsíce práce mzdu dodnes?

Odhaduji desetitisíce lidí. Kolik podnikatelů - podvodníků žije na Bahamách za naše úspory, dané do fondů a bank?

Co dělaly odbory, že se nevšimly, kam to spěje? Proč tomu nezabránily a mohly vůbec?

Proč jsou pasivní a s poraženeckou náladou a prosperující firmu nabízí dalšímu vlastníkovi, který je může kdykoliv vytunelovat ve svůj prospěch znovu. Jak to, že o tu firmu má zájem dalších 6 firem? Tak to asi není firma ztrátová…?

Proto lidi v roce 1989 cinkali klíčema, zakládali občanská fóra a stávkovali, aby za kapitalismu (kapitál = peníze na prvním místě), přišli o práci a žili v nejistotě bez nároku na důchod, v hrozných pracovních podmínkách a za třetinové platy než v západních státech?

Je možné, aby se na majitele firmy podalo trestní oznámení a vyžadovalo vrácení vytunelovaných peněz a zabavení jeho majetku na pokrytí škod, které způsobil podniku?

Je možné, aby to šlo u zahraničního majitele?

Co nám vlastně ještě v ČR patří? Jsme už kompletně v rukou soukromých osob, které si s námi mohou udělat co chtějí?

Proč zde neuvažují zaměstnanci o tom, že podnik převezmou sami dělníci podobně jako ve Venezuele nebo Argentině? Proč ho nezestátní? Majitel utekl, svůj podíl na zisku si vzal a vzal si i víc a o další situaci podniku nemá zájem. Ideální podmínky, jak změnu vlastnictví a řízení podniku udělat. Zestátnění v době ekonomické krize po 2.světové válce se dělalo nejen na východě, ale i na západě ve velkých zemích jako v Německu, Francii a Itálii. A zestátňovaly se velké firmy těžkého strojírenství, energetické firmy, doprava a banky. Stejně tak se zestátňovaly velké části průmyslu v dobách socialistických vlád ve Francii, ve Velké Británii (v 70. letech), aby se opět privatizovaly po nástupu pravice. V bývalé Jugoslávii bylo družstevní vlastnictví podniků běžné a rozšířené.

Nyní, po privatizaci jako u nás, chtějí toto družstevní vlastnictví, tj. vlastnění podniku zaměstnanci, vrátit zpět, ovšem boj s mafiány, podvodníky a velkým kapitálem je těžký. Družstevní vlastnictví se vrací i do Řecka, kde je to jediná záchrana před krachem firem a celé ekonomiky. Zrovna tak spasilo Argentinu po totálním krachu ekonomiky.

U nás není možné, aby podnik převzal stát, protože nám vládnou zrádci národa a státu. Ale samotní zaměstnanci by podnik převzít mohli.

Jak se vlastně takovéto zestátnění dělá? Kdy podnik patří lidu?

Podnikatel zakládá firmu za účelem zisku. Zisk má podnikatel poté, co zaplatí všechny dluhy – půjčky + úvěry a vlastní počáteční vklad do podnikání. Do té doby jsou celkové výdaje větší než tržby. Ovšem rozdíl mezi náklady a tržbami v jednotlivých zakázkách tvoří zisk a ten pomalu splácí ty půjčky a osobní vklady.

Dále řídí firmu a má jen provozní náklady, náklady na materiál a mzdy a různé poplatky a daně. Tržbu má z prodeje služeb nebo výrobků a nebo rozprodeje majetku. Už nemá žádný úvěr – dluhy a vzal si zpátky počáteční vklad podnikatele.
Ziskem z činnosti podniku zaplatil všechny počáteční náklady na stroje, pořízení haly a úvěry. Zisk vznikl prací zaměstnanců podniku na přeměně materiálu ve zboží či služby. Z tohoto zisku jen část dostali zaměstnanci jako svůj plat. Bez zaměstnanců by nebyl zisk možný.

Tedy práce zaměstnanců zaplatila náklady na budovu podniku, na stroje a provoz podniku a ještě na své platy.
Pokud jsou tedy zaplaceny stroje, budova, úvěry, a dluhy podniku, je podnik morálně majetkem zaměstnanců, neboť ty svou prací zaplatili všechny náklady. V tomto stádiu může být podnik bez náhrady vyvlastněn – zestátněn, majitel jako pracovní síla řídící dostane pouze plat, tj. odpovídající podíl na práci. Po zestátnění zisk tedy půjde státu a ne do kapsy majiteli podniku. Stát ho potom použije na rozvoj podniku, ale také na státní služby jako je zdravotnictví, důchody, opravy silnic, školky, věda, školství atd.

Zisk zůstává státu a nejde do zahraničí jako nyní. Roste zaměstnanost a podpora domácí výroby.

V našem případě Škodovky, kdy by došlo ke združstevnění podniku, by šel zisk na rozvoj firmy a sociální potřeby zaměstnanců jako to dělají v malém odbory dnes a dříve např: podniková školka, zdravotní středisko, rekreační středisko, odměny za odpracované roky, za zlepšovací návrhy, dary k životnímu jubileu, fond při přírodních katastrofách, příspěvky na dojíždění za prací, na bydlení atd.

Ale především by to byla jistota práce a průměrné platy ve společnosti, platy přibližně stejné u všech a možnost postupu, řízení firmy podobně jako to bylo v JZD Slušovice, což je úspěšný příklad prosperující firmy rozvíjející se i v zahraničí, podporující regionální rozvoj.

Bohužel bychom se museli spokojit s družstevním vlastnictvím, i když stát může dostat podnik rozhodnutím soudu za odhadní cenu = zestátnit ve veřejném zájmu. Státní podnik stát vždy může zase prodat, nebo převést na akciovou společnost. Národní podnik by ovšem prodat nemohl. Znárodněné podniky proti vůli vlastníka po roce 1945 se statusem národní podnik již v roce 1986 převedli na státní podniky a jak to dopadlo, vidíme dnes. Kdo a proč za tím stojí, co se to hraje za globální hru, se můžeme jenom dohadovat. Pravdou tedy je, že převrat socialismu v kapitalismus byl připraven a pod následky budeme trpět my a naše děti hodně dlouho. Jak z toho ven, když kapitalistický systém krachuje a zbídačuje lidi po celém světě je úkolem pro kolektivní odpor těch, co už nebudou mít co ztratit – proletářů.

Budu volit Sdružení nestraníků a pana doktora Prokůpka, který kritizoval rozparcelování velkých závodů – Škoda, Tatra, Zetor apod… již v minulosti a upozorňoval, že rozvrácení těchto velkých podniků povede k nezaměstnanosti, stejně jako to, že naše velké fabriky vyklidí perspektivní trhu v Rusku, na Ukrajině a v zemích jižní Ameriky a Asie.

Josef Mošna, bývalý zaměstnanec Škodových závodů v Plzni

Sdužení nestraníků odmítá nároky Řádu německých rytířů
25. Září 2012

Volební lídr Sdružení nestraníků Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.: Nároky Řádu německých rytířů mohou církevní restituce navýšit o miliardy korun a podle našeho názoru jsou neoprávněné!

Pozemkové nároky Řádu německých rytířů prosazované poslancem Markem Bendou (dnes ODS, dříve Křesťanskodemokratická strana) a Janem Rumlem (dnes ODS, následně US – DEU, nyní Strana zelených) odsoudil volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek!
Nároky Řádu německých rytířů byly před pěti lety vyčísleny na více než 18 tisíc hektarů, řád vlastnil například i hrad Bouzov nebo Sovinec. Celková odhadní cena majetku se pohybuje kolem 10 miliard korun. „Nárok na restituování je však problematický,“ přiznává i zastánce německého řádu poslanec za ODS a dříve KDS Marek Benda.
Řád německých rytířů v minulosti několikrát bojoval proti Čechům, Moravanům, Slezanům, Lužickým Srbům a Polákům! V bitvě s tímto řádem 15. července 1410 u Grunwaldu se proslavil známý český hejtman Jan Žižka z trocnova, který ve zmíněné bitvě přišel o první oko.
„Církevní restituce se nemusejí zastavit na dosud proklamované částce 134 miliard korun. Poslaneckou sněmovnou právě schválený zákon o majetkovém vypořádání s církvemi totiž pomíjí nároky Německého řádu (kdysi Řád německých rytířů), jehož představitelé nyní zvažují další kroky,“ vyhrožuje poslanec ODS Marek Benda, mimochodem absolvent plzeňských práv (ovšem za podivných podmínek – nejprve se titulu sám vzdal, nyní ho opět používá!). Benda připomíná, že Řád německých rytířů v minulosti přitom jasně deklaroval, že nechce být při restitucích opomenut a že se budou bývalého majetku domáhat i u soudů. „Zatím je předčasné říkat, jak budeme nyní postupovat. V uplynulých letech zazněla spousta různých hypotéz, nechceme přidávat další,“ řekl týdeníku Ekonom sekretář řádového velmistra Robert Rác. Nejde o maličkost. Před pěti lety byly při přípravě zákona pozemkové nároky řádu vyčísleny na více než 18 tisíc hektarů. Jde zejména o lesy na severní Moravě. Kromě toho řád vlastnil řadu budov, především hrad Bouzov a Sovinec nebo Lázně Karlova Studánka. Celková odhadní cena se pohybuje kolem 10 miliard korun.
Musel Volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek ale připomíná: „O majetek řád přišel na základě poválečných Benešových dekretů, tedy na základě legitimních výsledků 2. světové války. Musel tedy spolupracovat s nacisty proti občanům Československa! Jeho nároky jsou tedy neoprávněné!“
Poslanec Marek Benda (ODS) se ale Řádu německých rytířů zastává: „Německý řád se za okupace ničím neprovinil a je to vůči němu velká nespravedlnost,” uvádí poslanec.

Sdružení nestraníků odsuzuje snižování důchodů!
23. Září 2012

Volební lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji Ing. Václav Prokůpek, Ph.D odmítl snižování důchodů!

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (složeného z těchto stran ODS, TOP 09 a starostové, ČSSD, KSČM, Paroubkova NS – LEV 21, Věcí veřejných, LIDEM, Jihočeši 2012 a SPO-Zemanovci, KDU – ČSL). Poslanci přehlasovali veto senátu. Novela o důchodovém pojištění míří k podpisu prezidentovi Václavu Klausovi.
Penze se budou podle předlohy po tři roky valorizovat o třetinu růstu cen a třetinu růstu reálných mezd. Dosud se důchody zvyšovaly v případě inflace o její celou míru. Jde o součást vládních úsporných opatření ke snížení schodků rozpočtu. Pro novelu zákona o důchodovém pojištění zvedlo ruku 101 poslanců. Nejméně tolik hlasů je pro přehlasování vet potřeba. Předlohu podpořili i Milan Šťovíček (VV) a nezařazení poslanci Michal Doktor a Jaroslav Škárka.
Faktické snižování důchodů odsoudil volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek: „Na jedné straně se utrácí za nesmyslné projekty a vyhazují se miliardy oknem a na straně druhé šetří politické strany na důchodcích, kteří se nemohou bránit!“ potvrdila těsnou většinou 101 hlasů vládní předlohu o nižším růstu důchodů.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa