»
S
I
D
E
B
A
R
«
Šéf hmotných rezerv: ČR hrozí kvůli naftě v Německu škoda 1,5 mld. Kč
15. Únor 2015

Česko by kvůli sporu o naftu uskladněnou v německých zásobnících společnosti Viktoriagruppe mohlo přijít až o 1,5 miliardy korun, řekl v dnešním pořadu ČT Otázky Václava Moravce předseda Státní správy hmotných rezerv (SSHR) Pavel Švagr. Jen hodnota nafty uskladněné v německém Krailingu podle něj dosahuje jedné miliardy korun. Spor o její vlastnictví začal poté, co s firmou bylo zahájeno insolvenční řízení a předběžný insolvenční správce ve svém lednovém rozhodnutí neuznal, že nafta je českého státu.

“Škodu musíme rozdělit do dvou částí. Jednak je to nafta, která je umístěná ve skladu v Krailingu. Tam, když přepočteme evidenční stav na skladové ceny, se bavíme zhruba o jedné miliardě korun. K tomu musíme započítat pohledávky, které budeme uplatňovat po firmě Viktoriagruppe za nezaplacené faktury. Ty jsou v tuto chvíli někde v řádu 200 milionů korun,” uvedl v ČT Švagr.

Podle něj další pohledávky zhruba za deset až 20 milionů eur (276,4 až 552,8 milionu korun) budou uplatňovat také celní a daňové úřady. “Jde o katastrofický scénář. Ale nepředpokládám, že ten výsledek bude v tomto řádu,” dodal šéf SSHR Švagr.

Minulý týden se setkal s německým insolvečním správcem, kterému se snažil doložit vlastnictví nafty. Předložil mu faktury, doklady o koupi nafty za peníze daňových poplatníků, platby z běžného účtu na účet Viktoriagruppe i naskladňovací dokumenty orazítkované a podepsané zástupci Viktoriagruppe. Přesto podle Švagra insolvenční správce trvá na předběžném stanovisku odmítající uznat vlastnictví nafty ve prospěch SSHR.

“Insolvenční správce mi také sdělil, že nemá dostatek podkladů především od české části firmy Viktoriagruppe. Vyznělo to pro mě tak, že česká část nedostatečně dobře spolupracuje,” podotkl Švagr.

Problém s českou naftou v Německu řeší i premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD), který v pátek při jednání s německým velvyslancem v ČR Arndtem Freytagem von Loringhovenem požádal německé úřady o spolupráci při zajištění převozu ropy ze zásobníků společnosti Viktoriagruppe. Kritizoval také předchozí vlády za rozhodnutí umístit část státních hmotných rezerv mimo české území.

Ve skladu firmy v bavorském Kraillingu má stát uloženu naftu, která by pokryla zhruba dvoudenní spotřebu státu. Podle Švagra je tato nafta jedinými státními hmotnými rezervami, které jsou uskladněny za hranicemi. Celkem Česko skladuje zásoby nafty na 95 dnů.

Česko může mít část zásob nafty uskladněnou v Německu na základě dodatku smlouvy o skladování specifických zásob z roku 2004, který v roce 2010 uzavřela SSHR. Správa tehdy argumentovala například tím, že stát uskladněním části zásob nafty v Německu ušetří desítky milionů korun. Švagr v minulosti několikrát uvedl, že předchozí vedení správy ale neodhadlo všechna potenciální rizika, která z kontraktu vyplývala.

Předběžný insolvenční správce argumentoval při svém lednovém rozhodnutí například tím, že v roce 2010 byla při převozu české nafty do Německa smíchána česká nafta s naftou firmy Viktoriagruppe. Správce také tvrdil, že smluvní vztah mezi SSHR a firmou neodpovídá německým právním předpisům. Na začátku tohoto týdne oznámil mluvčí správy hmotných rezerv Jakub Linka, že okresní soud v německém městě Weilheim in Oberbayern zahájil s firmou insolvenční řízení. Dodal, že všichni věřitelé mají do 16. března čas přihlásit své pohledávky. Tento krok učiní i Státní správa hmotných rezerv.

Správa státních hmotných rezerv (SSHR) se snaží změnit smlouvy s firmami tak, aby byly pro stát výhodnější. Otevírá hlavně smlouvy na dobu neurčitou. V dnešním pořadu ČT Otázky Václava Moravce to řekl předseda Státní správy hmotných rezerv (SSHR) Pavel Švagr. Dodal, že zdědil ve funkci samé kostlivce.

Problém je s miliony litry nafty uskladněné v německých zásobnících společnosti Viktoriagruppe, která spadla do insolvenčního řízení a insolvenční správce zpochybňuje, že nafta patří Česku. Hrozící škoda přesahuje 1,5 miliardy korun. Dále je tu soudní spor se společností Lukoil Aviation Czech vedené poradcem prezidenta Martinem Nejedlým kvůli pokutě 27,5 milionu korun za podivnou obměnu zásob leteckého petroleje. Nevýhodné pro stát jsou smlouvy se společnostmi ze skupiny Agrofert o uskladnění strategicky důležitých potravin. Špatná je podle Švagra i zakázka na uskladnění desítek tun másla bez výběrového řízení.

“Od momentu, kdy jsem na správu nastoupil, řeším samé kostlivce. Jako první jsem dal soudní podání směrem k firmě Lukoil,” prohlásil Švagr, jenž v čele SSHR loni v únoru nahradil Ondreje Páleníka. Trestní oznámení podal také v případu Viktoriagruppe.

Kromě šéfa se změnili ředitelé jednotlivých sekcí. “Procházíme minovým polem. V zásadě celé vedení správy je nové. Předpokládám, že další personální změny budou pokračovat,” naznačil další kroky Švagr.

Kromě personálních změn se změnil také přístup správy ke smluvním závazkům. Všechny nové smlouvy s takzvanými ochraňovateli, tedy těmi, kdo strategické zásoby skladují, prý správa nově uzavírá pouze na dobu určitou. “Nemůže se stát, že bych zdědil smlouvu na dobu neurčitou, která obsahuje 44 dodatků. Nebo aby máslo, které máme v našich zásobách, prakticky nebylo nikdy vysoutěženo,” uvedl Švagr.

Nové vedení správy už také zahájilo jednání s partnery se smlouvami na dobu neurčitou. “Otevíráme je a chci, aby se výrazně vylepšily. Protože je řada věcí, které jsou v těch smlouvách podle mého názoru jednoznačně špatně pojaty,” řekl šéf správy rezerv. Jako příklad uvedl nejasně specifikované okolnosti dostupnosti zásob.

Správa státních hmotných rezerv schraňuje různé komodity pro případ krizových stavů, jako jsou například záplavy, válečné konflikty či zastavení dodávek klíčových surovin. Ve vlastních či pronajímaných skladech drží zásobu například ropy, leteckého petroleje, potravin či léků. Nouzové zásoby ropy pokryjí spotřebu celého státu na více než 90 dnů, zásoby obilí musí vydržet na měsíc a požadované zásoby potravin mají nahradit třídenní spotřebu. Zásoby průmyslových surovin, například neželezných kovů, jsou většinou tříměsíční. Dodavatelé mají povinnost zásoby pravidelně obměňovat tak, aby byly čerstvé.

www.prokupek.biz

Václav Prokůpek: Má zůstat Řecko v eurozóně?
25. Prosinec 2012

Zdá se to být neuvěřitelné, jak německá spolková kancléřka Merkelová trvá na tom, aby Řecko zůstalo v eurozóně. Proč má v této rozkládající se instituci zůstat země, které podváděla, aby mohla platit eurem, proč za to platí například Slovensko, které kvůli Řecku muselo mockrát asanovat svoje banky a zaplatit dluhy řeckých, tedy respektive německých a francouzských bankovních ústavů působících v Řecku. Proč to všechno? Nebylo by snad jednodušší prostě Řecko vyloučit z eurozóny? Budete se divit, ale nebylo. Řecko totiž vůbec není chudé! Ve skutečnosti má obrovské nedotčené zásoby zlata, ropy a zemního plynu. Německu vůbec nejde o pomoc jedné zemi eurozóny, ale řecké nerostné bohatství a zásoby zlata.
Ukazuje se, že megapříklad evropské dluhové krize ve skutečnosti vůbec chudý není. Řecko totiž „takzvaně sedí“ na absolutně obrovských nedotčených ložiscích zlata, ropy a zemního plynu. Pokud by Řekové plně využili přírodní zdroje, které mají doslova pod nohama a po kterých doslova šlapou, již by dávno žádné dluhové problémy neměli. Naštěstí je tato ekonomická krize konečně donutila alespoň trochu jednat a nyní například krachující evropský tištěný deník Financial Times předpovídá, že Řecko bude do roku 2016 v Evropě producentem zlata číslo jedna. Navíc Řecko nyní zahajuje průzkum těchto obrovských ložisek ropy a zemního plynu. Řecko podle již zmíněného deníku sedí na stovkách milionů barelů ropy a na gigantických ložiscích zemního plynu, v hodnotě bilionů amerických dolarů.
Je skutečně smutné, že Řecko by mělo být jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě, ale místo toho tato země prochází nejhorší ekonomickou krizí, kterou kdy v moderní historii zažilo. Je to jako by bezdomovec, který spí každou noc na ulici, nevěděl, že po příbuzném zdědil miliony dolarů. Řecko není vůbec chudé, a snad se Řekové dozvědí o všem tom bohatství pravdu a najdou cestu z toho současného ekonomického, uměle vyvolaného krachu, který platí Slovensko a zbytek Evropy.
Od doby, kdy v Řecku začala takzvaná ekonomická krize, se řecká ekonomika propadla o více než 20%. V dubnu 2010 činila nezaměstnanost v Řecku pouhých 11,8%. Od té doby vyskočila na 25,1%. Poměr státního dluhu k HDP v Řecku má letos dosáhnout 198% a kolují ustavičně zvěsti, šířené mnohdy placenými články a reportážemi v médiích, že Řecko bude nuceno opustit euro. Ale to vše je zcela a totálně zbytečné. Řecko není ve skutečnosti vůbec chudé. V podstatě, když se podíváte na nedotčené přírodní zdroje, je Řecko ve skutečnosti jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě.
Podle známé finanční agentury Bloomberg je v Řecku obrovské množství zlata. Současná ekonomická krize urychlila schválení těžebních aktivit a zmíněná investiční agentura předvídá, že Řecko bude brzy v Evropě producentem zlata číslo jedna. Těžba zlata nabírá na síle poté, co Řecko začalo s tím, co je nazýváno „zrychlené“ schvalovací programy. Kanadské a australské společnosti uvedly v listu The Washington Post, že jejich projekty přinesou do roku 2016 celkem 425,000 uncí, v ceně 757 milionů amerických dolarů podle takzvané spotové ceny z října letošního roku.
„Existují jasné důkazy, že Řecko se probudilo do potenciálu svého těžebního průmyslu,“ řekl Jeremy Wrathall, předseda v australském Perthu sídlící firmu Glory Resources a dodal: „Politici stále více chápou, že protěžební postoj je patřičný, kvůli potenciálu vytvářet pracovní místa.“
Ale Řecko nemá jen zlato. Řecko „doslova plave“ na ropě a zemním plynu. Ukazuje se, že Řecko sedí na západním okraji absolutné mamutího ropného a plynového pole pod Středozemním mořem, a na západě země jsou také obrovská ložiska ropy a zemního plynu.
Známá tisková agentura Reuters letos v červenci zveřejnila zprávu, že Řecko dostalo osm nabídek od společností hledajících ropu a zemní plyn ve třech částech na západě země. Pravdou je, že Řecko má dost ropy a zemního plynu, aby bylo schopno zaplatit všechny své dluhy. Jen hodnota zemního plynu, na kterém sedí, byla odhadnuta na biliony amerických
dolarů.
Takže na rozdíl od několika dalších zemí v Evropě vypadají pro Řecko v budoucích letech věci celkem slibně, pokud dokáže spravovat své zásoby správně a nenechá cizince, aby přišli a jeho bohatství mu ukradli. A je to jistě logičtější důvod, proč panuje tak velké zdráhání vyloučit Řecko z eurozóny. Zdá se pravděpodobným, že mnozí vrcholoví politici v Evropě a zejména v Německu a Francii o všem tom zlatu, ropě a zemním plynu, na kterém Řecko sedí, vědí.
Snad se lidé v Řecku o tomto obrovském množství bohatství, které je pod jejich nohama, dozvědí. Pokud dokážou najít způsob, jak zajistit, aby toto bohatství plynulo do jejich rukou, bude spousta jejich problémů vyřešena celkem rychle a mohli by být svědky masivního ekonomického zvratu.

Nobelova cena míru a veřejný sektor: Co mají společného?
27. Říjen 2012

Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, plně svébytných a nezávislých, byť to v případě některých postsovětských republik ještě nějaký čas trvalo.

Letos se vedení Nobelova výboru rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazuje na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňují na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru míří do sídla Evropské unie, krachuje svaz zvaný EU, německá premiérka Merkelová není v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterým místní polici střílí slzný plyn a EU veřejně přiznává, že na záchranu španělských bank již peníze nemá a obává se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům.

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti a pochopitelně i v její struktuře, ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.

Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.

Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako Evropská centrální banka (ECB), ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky USA značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, který říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritici, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.Jedním z nejhlasitějších kritiků je i již zmíněný známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu.

Vím, kritizuje se snadno, ale jak najít řešení ekonomické krize! Podívejme se třeba na příklad estonské ekonomiky! Na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemím baltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) nezažily v 80. letech žádné období „reformního komunismu“ s jeho pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku. Definitivní rozpad Sovětského svazu a tedy obnova plné státní suverenity nastala v Pobaltí až v roce 1991, o několik let později než ve zbytku Východní Evropy, tedy i u nás. Míra všestranné devastace země také byla stěží srovnatelná s tehdy poměrně rozvinutým Československem. Přechod k tržní ekonomice v Pobaltí proto musel být rychlý a radikální.

Vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a Británie jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.

Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky.

Estonsko bylo v roce 2008 zasaženo krizí, kdy z obav kvůli předchozímu příliš rychlému růstu ekonomiky a ze zadlužování v souběhu se vznikem bankovní krize v USA a na Islandu náhle ustal přísun půjčovaných peněz. Estonci jako jedni z prvních zjistili, že si půjčovali (v jejich případě nikoliv stát, ale soukromé subjekty) příliš mnoho peněz pod dojmem, že je dokáží dobře zhodnotit a následně bezproblémově vrátit. Ukázalo se však, že to tak vůbec nemusí dopadnout. Peníze se nezhodnotí samy od sebe, musí se dobře investovat, tedy pořídit za ně něco, co vydělává více, než je úrok, což vůbec není lehké. Náhle žádné další půjčky nebyly poskytovány a půjčené peníze byly vyžadovány zpět. Totéž nyní hrozí ve většině zemí Evropy. V Řecku, Irsku a Portugalsku to již proběhlo, v Itálii, Španělsku a Slovinsku to právě probíhá.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní.

Estonsko se rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila.

Přesto jednu zásadní chybu i Estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru - tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale i to se děje.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých veřejných služeb a tedy i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy.

Energetická politika Číny: Jak funguje pohon obra
17. Srpen 2011

Reformní Čína musí udržet svůj ekonomický růst, zpomalení či zastavení by otřáslo stabilitou jejího společenského systému. Z asijské ekonomické velmoci, zaplavující světový trh levným zbožím, vyrostl také globální konkurent s nároky na odpovídající výši vstupů-zejména energetických surovin.

Růst spotřeby elektrické energie a pohonných hmot je neklamným znakem ekonomického pokroku a jej doprovázejících strukturálních proměn. Zhruba desetiprocentní podíl ČLR na světové spotřebě elektrické energie (2001, druhá na světě) má do roku 2025 vzrůst na přibližně 14,2 procenta. 1)
Čínský energetický systém je jedním z nejtypičtějších pozůstatků přežívající centrálně řízené ekonomiky a jejích slabin. Největším polykačem energie je neefektivní, státem udržovaný průmyslový sektor,2) a nikoli velké množství drobných a středních privátních subjektů, jak je obvyklé v nejvyspělejších zemích. Tvrdý ekonomický boj mezi provinciemi navzájem, mezi regiony a centrem, a na druhé straně omezený přístup ke zdrojům, zjevné plýtvání i nedostatek kapacity, dohromady tvoří komplexní labyrint.
Systém distribuce elektřiny a jeho technické vybavení nejsou na požadované úrovni a nevedou k ekonomicky optimálnímu fungování. Energetická soustava byla totiž v 50. letech budována k službě rodícího se průmyslu individuálně-v rámci jednotlivých provincií, jejichž rozvodné systémy byly jen omezeně navzájem propojeny, pokud vůbec. V přímořských velkoměstech dnes soukromníci platí horentní částky za elektřinu, v některých provinciích patří výpadky proudu v přetížené síti k téměř každodennímu folklóru, aniž by provincie lépe zásobené elektřinou mohly své přebytky odprodat. Ačkoli vláda ceny energie reguluje, místní energetické lobby toho leckdy příliš nedbají a šroubují poplatky pokud možno co nejvýše. A to se říká, že Čína je autoritativní stát.
K tomu je nutno připočíst prudký ekonomický růst obecně i růst spotřeby domácností u příslušníků městské střední vrstvy v bohatých přímořských provinciích. Tito spotřebitelé platí vyšší ceny a doplácejí tak na ztráty z uměle levné elektřiny pro spřízněné státní kolosy na nízké technologické úrovni. V mezinárodním kontextu není čínská spotřeba energie na osobu ještě příliš vysoká, dosahuje zhruba jedné třetiny spotřeby Tchaj-wanu, Jižní Koreje nebo Japonska, nemluvě o USA, které v individuální spotřebě elektřiny (včetně zplodin) drží jasný světový primát.3) Nároky na spotřebu energie v ČLR ale stále stoupají (15 procent ročně)4) a trvale předstihují nabídku.
Více než polovina elektrické energie (65 procent) se v ČLR doposud získává spalováním fosilních paliv. V Číně se vytěží i spotřebuje nejvíce uhlí na světě. Postranním efektem vysoké spotřeby uhlí je za poslední léta hrůzná série důlních neštěstí, která kromě Číny nemá momentálně ve světě obdoby. Přebytek levné pracovní síly a nízká úroveň bezpečnosti práce v uhelných dolech, nezřídka privátních a bez náležitého dohledu, staví čínský model úspěšného hospodářství daleko za pochmurný odkaz rodícího se průmyslového rozvoje v západní Evropě 19. století.
A pokud jde o exhalace z tepelných elektráren, kdo na vlastní oči nespatřil barevné odstíny smogů v některých čínských městech, neuvěří, že něco takového existuje. Lidské zdraví a narušené životní prostředí jsou cenou za ekonomický rozvoj. Světová zdravotnická organizace (WHO) s odvoláním na Světovou banku uvádí mezi první dvacítkou velkoměst nejvíce zamořených exhalacemi šestnáct z Číny. 5)
Reforma energetické politiky
Rostoucí spotřeba i ekologická zátěž vyzývají ke změně struktury. Čína jako rozvojová země není vázána kvótami Kjótského protokolu o snižování exhalací, ekologická situace zejména v severní části země však nutí vládu k omezení podílu fosilních paliv ve prospěch plynu, jaderného paliva a obnovitelných zdrojů (hydroelektrárny, solární a větrné stanice). Peking od konce 90. Let vydal několik důležitých zákonů o omezování podílu neobnovitelných zdrojů, spotřeba uhlí však po roce 2000 stoupala dál (včetně dovozu uhlí, například z Austrálie). Vláda se snaží omezit spalování uhlí ve velkoměstech uvalením progresivní daně na uhlí nižší jakosti, vyhlašuje městské bezuhelné zóny a dotuje plynofikaci-typicky například v Pekingu, budoucím hostiteli olympiády v roce 2008, do té doby ale také městu s pověstí nejhoršího ovzduší na světě.6) Podíl spotřeby zemního plynu pro energetiku tvořil zhruba tři procenta, do roku 2010 se má téměř zdvojnásobit.7)
Odhaduje se, že Čína potřebuje o deset procent více elektrické energie, než se jí dostává, a také musí dobudovat rozvodnou síť. Energetika je tak jeden z největších hitů pro dychtivé zahraniční investory, ale současně také jedním z nejriskantnějších oborů, což zdaleka neplatí jen pro českou poloblamáž s projektem dostavby elektrárny v Šen-tchou.8) Velké možnosti má v rámci politiky diverzifikace výroby energie nepochybně výstavbu hydroelektráren. Vedle megaprojektu „Tří soutěsek“ na řece Jang-c´(největší na světě, 18,2 GW, předpokládaný rok dokončení 2009) se chystají mimo jiné také další velké vodní elektrárny a jejich soustavy na horním toku Jang-c´, na Žluté řece a na horním toku Mekongu. Stavbu vodních děl ovšem také doprovází celá řada vedlejších problémů-ekologických i sociálních. Současná kapacita hydroelektráren dle údajů EIA pokrývá 83 GW z celkových 383 GW (z toho 253 GW tepelné elektrárny). Větrné a solární stanice představují také zajímavé řešení, které si zatím ve větším měřítku mohou dovolit nejbohatší oblasti (například plánované projekty velkých větrných elektráren u Pekingu a Hongkongu).
Atomové elektrárny, které doposud vyrábějí asi jedno procento celkové elektřiny, mají do roku 2025 zvětšit podíl dodávek do čtyř procent. Celková produkce kilowatthodin z jaderných zdrojů je v ČLR v současné době zhruba na úrovni Tchaj-wanu, zaostává za Jižní Koreou, nemluvě o Japonsku (třetí na světě za USA a Francií).9) Čína disponuje atomovými reaktory z Kanady, Francie, Ruska a také z vlastní výroby. S ohledem n omezenost místních zdrojů, rostoucí ceny dovozů a ekologické problémy se jaderné energetice v Číně přisuzuje velká perspektiva.
Ropa a zemní plyn
Čína se svými 6,5 mil. Barelů na den vypracovala v roce 2004 na druhého největšího spotřebitele ropných produktů na světě. Do roku 2025 by poptávka měla dále stoupnout na 14,2 mil. Barelů za den, z toho 10,9 mil. z importů. 10) Většina vlastních ropných nalezišť se nachází v severozápadní části země (Da-čching, Liao-che, Šeng-li).
Vedle nalezišť na pevnině se ve spolupráci se zahraničními investory úspěšně rozvíjí podmořská těžba, zejména v lokalitě Pcheng Laj v zálivu Po-chaj, na východě od přístavu Ťiencin (Tienjin) a také například v nalezišti Wen-čchang v Jihočínském moři, 100 km východně od ostrova Chaj-nan. Další podmořská naleziště jsou na východě od Hongkongu a nové možnosti se rýsují také v Tonkinském zálivu po urovnání čínsko-vietnamských teritoriálních sporů v roce 2000.11)
V těžbě a petrochemii dominují tři státní kolosy-Sinopec (China Petrochemical Corporation), CNPC (China National Petroleum Corporation) a CNOOC (China National Offshore Oil Corporation). Tyto tři podniky také emitují akcie obchodovatelné na burze v Hongkongu a New Yorku. Jejich zahraniční menšinoví vlastníci (například Shell, BP, ExxonMobil) drží podíly do 15-20 procent, ale nemají zastoupení v představenstvech a nemají podstatný vliv na činnost podniků, které jsou plně pod kontrolou státu. ČLR tak vyšla vstříc pravidlům Světové obchodní organizace otevřít se zahraničním investorům, získala miliardové investice do vlastních podniků, ve kterých si ale podle očekávání nadále ponechá rozhodující majetkový podíl a rozhodovací pravomoci.
Zemní plyn byl doposud jen méně významným zdrojem (3 procenta) pro energetiku, jeho podíl bude s výstavbou příslušné infrastruktury stoupat. Hlavní ložiska plynu se nacházejí na západě země, v Sin-ťiangu a ve vnitřním Mongolsku, odkud je na východ budou dopravovat dva plynovody-do Pekingu a do Šanghaje. Největší pozornost se však upírá k dálkovým plynovodům ze zahraničí. Jedná se především o plynovod ze sibiřské Kovytky (poblíž Irkutsku), kterým bude dopravován plyn do Číny (Ta-lien) a do Jižní Koreje (projekt čínské CNPC a korejského Kongasu). Trasa se zřejmě vyhne území Mongolska i Severní Koreje (podmořská varianta).
Z podmořských nalezišť patří k nejnadějnějším Ja-čcheng v Jihočínském moři a také Čchun-siso ve Východočínském moři, kde se rozhořel mezinárodní spor s Japonskem o těžební práva. Ve hře je také podmořský průzkum v oblasti souostroví Spratley v jihočínském moři (ropa i plyn), kde došlo dohodou ČLR se zeměmi ASEAN k zakonzervování daného stavu, po předchozích teritoriálních sporech i námořních šarvátkách v 90. letech.
V energetice jižních provincií- hlavně v Kuang-tungu- hraje stále větší roli spalování zkapalněného přírodního plynu (LNG-liquified natural gas). U Šen-čenu byl se zahraniční účastí vybudován terminál pro přísuny zkapalněného přírodního plynu- zejména z Austrálie. Druhý velký terminál, pro dodávky z Indonésie (Tangguh-Papua) se staví ve Fu-tienu v městě Čang-čou.
Ropná diplomacie Pekingu
Setrvačnost ekonomického boomu vede čínské vlády k bezprecedentním posunům ve strategickém uvažování a k aktivní zahraniční politice, s cílem zabezpečit přísun strategických surovin. Peking tak vstoupil na světovou scénu jako velký konkurent v boji o velké kontrakty a nákup vlastnických podílů v zahraničí-neboť zdroje jsou omezené a ceny stoupají. Zatímco USA importují zhruba 40 procent spotřeby ropy, závislost ČLR na importu činí 90 procent. 12) Čínští obchodní zástupci i diplomaté s počátkem nové dekády začínají bodovat v zemích, kde vliv Číny neměl tradici a kde dosud dominovaly jiné mocnosti. Jedná se zejména o země Afriky, Latinské Ameriky a Střední Asie, často ovšem s problematickými režimy (Súdán, Írán, Venezuela). Jen výčet čínských nedávných akvizicí v Africe budí pozornost: importy ropy a plynu i nákupy podílů jejich nalezišť v Nigérii, Súdánu, Gabunu, Angole, Egyptě, Keni, Kamerunu a Rovníkové Guineji.
V současné době kryjí dodávky z Afriky asi 20 procent čínské spotřeby ropy a plynu, 40 procent pochází ze Středního východu. 13) Číňané přitom v rámci své politiky „nezasahování do vnitřních problémů jiných zemí“ určitě své partnery neobtěžují hodnocením jejich politických poměrů, dodržování lidských práv, pracovních podmínek zaměstnanců, či snad transparentností ekonomických a právních vztahů. Číňané také na oplátku obstarají výstavbu rafinerií, infrastruktury, či dodávky levného spotřebního zboží. Krom toho čínská kulantní diplomacie zajistí podporu na mezinárodní úrovni, kde může třeba v Radě bezpečnosti OSN vetovat návrhy mezinárodních sankcí namířených proti zemím jako Írán nebo Súdán.
Vedle Středního východu (Saúdská Arábie, koncese v Iráku, Ázerbajdžánu, Íránu), odkud Čína dováží zatím nejvíce ropy, se její pozornost upíná k dalším investicím v Latinské Americe-ve Venezuele a Bolívii, s jejichž populistickými a protiamerickými režimy si Peking docela dobře porozuměl.
Vzhledem k nejistotě dodávek po mořských trasách má pro Čínu zásadní strategický význam diversifikace zdrojů budováním plynovodů a ropovodů ze Střední Asie a Ruska. Peking dosáhl dohody o vybudování plynovodu z Turkmenistánu-po Rusku druhé nejbohatší země na zásoby zemního plynu z bývalého SSSR. Dalším strategickým projektem je 1000 km dlouhý ropovod z Kazachstánu do Číny, který také vyústí v Sin-ťiangu. Mimo to čínská CNPC koupila od kanadského vlastníka PetroKazakhstan hlavní místní těžařskou firmu.
Dodávky ropy ze Sibiře měl původně podle dohody z 90. Let přivádět ropovod s vyústěním v Ta-čchingu na severovýchodě ČLR. Japoncům se však podařilo projekt přelobbovat a prezident Putin nakonec schválil verzi východosibiřského ropovodu-z hlediska ruských zájmů logičtější-vedeného výhradně na ruském území a s terminálem na Dálném východě v Nachodce. Tímto bude ruská ropa k dispozici více případným zájemcům-Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu- než jen výhradně Číně.
Hra o budoucnost
Po ekonomickém boomu v 90. letech začala Čína konečně také v následující dekádě investičně expandovat do světa. Vedle skupování západních „značkových“ firem (IBM, MG Rover, Thomson) a surovin všeho druhu je nejviditelnější zájem Pekingu zajistit si strategické dodávky pro nenasytnou energetiku dopravnu. Časté výpadky či fronty automobilů u pump na benzín a motorovou naftu (viz letošní kolaps v bohaté provincii Kuang-tung)14) naznačují, že v Číně je skutečný nedostatek vlastních zdrojů a že globální výprava za nákupy surovin přišla se značným zpožděním za konkurencí Vedle té asijské, představované Japonskem, Jižní Koreou a ekonomickými tygry všeho druhu, stojí v zástupu čekajících také vzmáhající se Indie. Úzkost z budoucího nedostatku nutí Čínu skupovat zdroje, kde se dá, neboť USA a Evropa už dávno kontrolují strategické zásoby po celém světě.
Velké vzrušení vzbudil zájem čínského CNOOC o nadnárodní koncern Unocal, který se řadí v USA do první desítky největších. Čínská štědrá nabídka 18,5 mld. USD byla nakonec na nátlak Kongresu a doporučení CIA odmítnuta ve prospěch o dvě miliardy nižší ceny, kterou zaplatil Chevron. Hlavním argumentem amerických pochybností byl strategický dopad chystané fůze, kterou by čínský koncern získal kontrolu nad ložisky plynu a ropy na území mj. Barmy, Thajska, Bangladéše a Indonésie, včetně zpracovatelských a distribučních zařízen.
Nejednalo se zase o jeden z typických paranoických záchvatů Západu z domnělé asijské hrozby, jako když ekonomicky sílící Japonsko začalo skupovat zahraniční zdroje surovin, americké luxusní nemovitosti a filmová studia?
Závislost Číny na dovozech ropy ze Středního východu, kde Spojené státy a jejich spojenci včetně Japonska, Jižní Koreje, Thajska) šíří demokracii a potírají terorismus, je evidentní, stejně jako nemožnost zajistit si z tohoto regionu průchodnost námořních dopravních tras vojensky. Poté, co Západ razantně posílil svou vojenskou přítomnost ještě ve Střední Asii, se nelze Pekingu divit, že se vydal do terénu tak, jak byl momentálně schopen.

Nenasytnost musí vystřídat zodpovědnost
17. Srpen 2011

V dnešní době je velice zajímavé sledovat, jak se v souvislosti s finanční krizí zrodily dva zcela odlišné názory. První skupina sociologů a ekonomů spatřuje příčinu krize v nedostatečné regulaci, zatímco další jsou toho názoru, že právě přehnaná regulatorní opatření nutila investiční banky vypomáhat si nejrůznějšími finančními „instrumenty“.
Krize oslavila už více jak rok a naplno ji teď pociťuje i celá Evropa. Závěry typu „Evropa se s krizí vyrovná mnohem lépe než USA“ nebo „záležitost problémových bank je pouze věcí Spojených států“ se ukázaly jako naprosto liché.

Netřeba připomínat, že podobné názory zaznívaly i v počátcích takzvané „Velké hospodářské krize“ v minulém století. Ta se však pozvolna přelila také do celé Evropy a zapříčinila vzestup nových nedemokratických či totalitních režimů.V současné době to dokonce vypadá, že Evropa zapadne do hlubší a déle trvající recese než samotné Spojené státy. Očekávání ohledně vývoje ekonomiky se už projevují i na kurzu eura, které vůči dolaru neustále oslabuje.

Řada ekonomů se shoduje na tom, že krize jako taková vznikla v souvislosti s takzvanou realitní krizí – tedy nemovitostní krizí v USA a nízkými sazbami, které stanovil Fed, a vyvolal tak novou mediální bublinu. Banky ale především špatně vyhodnotily riziko, půjčovaly komukoliv a spoléhaly se na ručení v podobě nemovitostí v mylném očekávání, že ceny domů budou nadále růst. Nyní si ovšem můžete za poměrně nízkou cenu amerických dolarů zakoupit celé malé městečko, tedy alespoň nemovitosti v něm! Instituce jako Freddie Mac a Fannie Mae záměrně přehlížely riziko a bonitu jednotlivých klientů, jen aby splnily svůj primární cíl – dostupnější bydlení pro všechny Američany. Těmto firmám navíc šéfovali nenasytní manažeři, kteří chtěli maximalizovat zisk za každou cenu. Nahrávaly jim i ratingové agentury, které tyto předpokládané „instrumenty“, jejichž původní smysl se pomalu začal vytrácet, hodnotily nejlepšími ratingy.

Obě zmíněné instituce navíc těžily z nespočetných výhod, které dostaly od centrální vlády. Do hry se jim podařilo zatáhnout komerční banky, jež se snažily těmto institucím konkurovat a „povolovaly úvěrové kohoutky“. Na toto „přešlapování po laně mezi mrakodrapy“ doplatily z komerčních bank především Bear Stearns a Lehman Brothers, které nechala vláda USA v krizi zcela bez pomoci.

Centrální banka Fed, která má v těchto případech hrát stabilizační roli, naprosto selhala. Fed v posledních deseti letech způsobil dvě enormní bubliny a nemálo lidí pochybuje o tom, zda vůbec centrální banky dokážou plnit cíle, kvůli kterým byly vytvořeny – tedy eliminovat bubliny a udržovat nízkou inflaci. Je tedy na čase, aby Fed přehodnotil svou ekonomickou politiku „houpačkových sazeb“, která je stále častější a v dlouhém období naprosto neefektivní. Je na čase, aby se Fed přestal chovat alibisticky a naprosto opačně, než americký trh očekává – v případě nemovitostí to byla naděje, že budou nadále růst. Lidem však rostly splátky do té míry, že z dostupného bydlení se stalo drahé bydlení. Z nynější situace vyplývá několik zajímavých skutečností. Různé sociální podpůrné programy jednotlivých vlád, jako bylo například zvýhodnění výše jmenovaných institucí, vedlo pouze ke spekulativní bublině, která se objevila přímo v místech, kde tyto instituce působily. Vláda, a to nejen v USA, by se tak měla plést do sociálních otázek co nejméně, protože člověku je ve svobodné společnosti dána jedna důležitá kompetence – zodpovědnost.

HENRY ALFRED KISSINGER – UMĚNÍ DIPLOMACIE
13. Srpen 2011

Americký politik, diplomat a politolog Henry Alfred Kissinger se narodil v německém Furthu v roce 1923. Jeho rodina uprchla v roce 1938 před nacistickou perzekucí Židů do Spojených států, kde Kissinger získal státní občanství v roce 1943. Vystudoval ekonomiku v City Gollege v NY a s vyznamenáním absolvoval Harvard College a doktorát získal v roce 1954 na Harvardově univerzitě. Zde působil jako profesor dějin diplomacie a politologie až do konce šedesátých let. Zároveň pracoval jako poradce pro různé americké vládní činitele v letech 1955 – 1968, za vlády Dwighta Eisenhowera, Johna Kennedyho a Lyndona Johnsona. Za prezidentství Richarda Nixona a Geralda Forda vykonával funkci předsedy Rady pro národní bezpečnosti (leden 1969 – listopad 1975) a zároveň se stal padesátým šestým ministrem zahraničí USA (září 1973 – leden 1977). Henry Kissinger obdržel řadu amerických i mezinárodních ocenění, z nichž nejvýznamnější je Prezidentská medaile svobody (nejvyšší americké civilní vyznamenání) z roku 1977, Medaile za svobodu z roku 1986 a Nobelovu cenu za mír z roku 1973.

NOVÝ SVĚTOVÝ POŘÁDEK

V období studené války byl Sovětský svaz zároveň vojenskou super-
velmocí a ekonomickým trpaslíkem. Na druhé straně Japonsko se stalo ekonomickým obrem, zatímco jeho vojenská moc byla zcela bezvýznamná.

Intelektuálové analyzují působení mezinárodních systémů, státníci je budují. Mezi perspektivou analytika a perspektivou státníka existuje obrovský rozdíl. Analytik si může zvolit problém, který chce studovat, zatímco státníkovi jsou problémy vnucovány. Analytik může věnovat veškerý potřebný čas, aby dospěl k jasnému závěru: pro státníka je jedním z hlavních problémů časová tíseň. Analytik nic neriskuje. Budou-li jeho závěry chybné, může napsat další pojednání. Státník se musí strefit napoprvé: své chyby nemůže vzít zpět. Analytik má k dispozici veškerá fakta. Bude posuzován podle svých intelektuál-
ních schopností. Státník musí jednat na základě odhadů, které nelze ověřit v době, kdy odhaduje. Bude dějinami posuzován podle toho, jak moudře se mu podařilo zvládnout nevyhnutelné změny, a především podle toho, zda dokázal zachovat mír. Proto se zkoumání způsobu, jakým se státníci vyrovnali s problémem světového řádu, zamyšlení nad tím, co se zdařilo či nezdařilo a proč, může stát začátkem na cestě k pochopení soudobé diplomacie.

NA ROZCESTÍ: THEODORE ROOSEVELT, NEBO WOODROW WILSON
WILSON (1913-1921) (28.D) zdůvodňoval mezinárodní úlohu Ameriky mesianisticky: Amerika má závazek nikoli vyvažovat moc, nýbrž šířit své zásady po celém světě.Za WILSONOVA prezidentství se Amerika stala hlavním účastníkem světové politiky. Wilson byl původcem ideje univerzální světové organizace, Společnosti národů, která měla udržovat mír na základě systému kolektivní bezpečnosti a nikoli pomocí aliancí. I když Wilson nedokázal svoji vlastní zemi přesvědčit o přednostech této ideje, jeho myšlenka žila dál. A wilsonovský idelaismus udává tempo americké zahraniční politice od dob jeho epochálního prezidentství až dodnes.

1823 – MONROEOVA DOKTRÍNA
Až do té doby se americká zahraniční politika řídila zásadou, že se Spojené státy nedají zatáhnout do evropských mocenských zápasů. Monroeova doktrína učinila další krok: vyhlásila, že se Evropa nesmí plést do záležitostí amerických. Prezident JAMES MONROE (1817-1825) (5.R) odmítl jakékoli zasahování do evropských sporů: „Nikdy jsme se neúčastnili evropských válek, které se nás netýkaly. Není to v souladu s naší politikou.“
V roce 1885 již průmyslová výroba USA předstihla výrobu VB, tehdy považované za největší průmyslovou mocnost světa, a koncem 19. století již USA spotřebovávaly více energie než Německo, Francie R-U, Rusko, Japonsko a Itálie dohromady. V období mezi Občanskou válkou a koncem století stoupla americká těžba uhlí o 800 %, výroba kolejnic o 523 %, délka železničních tratí o 567 % a produkce pšenice o 256 %. V důsledku přistěhovalectví se obyvatelstvo Ameriky zdvojnásobilo. A dalo se očekávat, že se tento proces růstu ještě zrychlí.
Až do roku 1890 byla americká armáda svojí velikostí na 14. místě až za Bulharskem. Americké námořnictvo bylo menší než italské, přestože americký průmysl produkoval 13x více než italský. Amerika se neúčastnila mezinárodních konferencí a zacházelo se s ní jako s druhořadou mocností. Koncem 80. let 19. století začala Amerika budovat své námořnictvo, které ještě v roce 1880 bylo menší než chilské, brazilské či argentinské. I když britské královské námořnictvo chránilo Ameriku před nájezdy evropských mocností, američtí vůdcové nepovažovali Velkou Británii za ochránce své země. Po celé 19. století byla VB vnímána jako největší hrozba pro americké zájmy, a za nejvážnější strategickou hrozbu bylo pokládáno její královské námořnictvo. Není divu, že ve chvíli, kdy Amerika začínala sílit, pokusila se odstranit britský vliv ze západní polokoule poukazem na Monroeovu doktrínu, kterou VB tak účinně podpořila.
THEODORE ROOSEVELT (1901-1909) (26.R) jako 1. americký prezident zdůrazňoval, že povinností jeho je rozšířit svůj vliv na celý svět! Roosevelt odmítal odzbrojení, které se právě tehdy stalo tématem mezinárodních debat:
Nic by nepodpořilo nespravedlnost více než kdyby se svobodné a osvícené národy dobro-
volně učinily bezmocnými a přitom dovolily, aby všechny despotické a barbarské státy zůstaly ozbrojeny.

Zatímco v Evropě Roosevelt považoval za hlavní hrozbu Německo, v Asii mu dělaly obavy ambice Rusů. Proto byl na straně Japonska, hlavního soupeře Ruska. V roce 1904 Japonsko – chráněno aliancí s VB napadlo Rusko. Přestože Roosevelt vyhlásil americkou neutralitu, přikláněl se k Japonsku. Chtěl, aby bylo Rusko oslabeno a nikoli zcela eliminováno ze systému mocenské rovnováhy. Roosevelt chápal, že Americe by nejlépe posloužil takový výsledek, kdy by Rusko muselo i nadále „čelit Japonsku, takže by se tyto dvě mocnosti navzájem mírnily“. Roosevelt posléze pozval představitele obou mocností do svého domu v městečku Oyster Bay, aby vypracovali mírovou smlouvu, která by omezila Japonsko vítězství a zachovala rovnováhu na Dálném východě.
V ROOSVELTOVĚ koncepci by se Amerika stala jen jednou zemí z mnoha – mocnější než většina ostatních, ale pouhou součástí elitní skupiny velmocí. WILSON zdůrazňoval, že úlohou Ameriky „není dokázat naše sobectví, nýbrž naši velikost. Pokud tomu tak bylo, Amerika neměla právo ponechávat si své hodnoty pro sebe.

Již v roce 1915 přišel Wilson s doktrínou, podle níž je bezpečnost Ameriky neoddělitelná od bezpečnosti celého zbytku lidstva. Z toho vyplývalo, že napříště bude povinností Ameriky stavět se proti agresi všude. Podle Wilsonova názoru neexistoval žádný podstatný rozdíl mezi svobodou Ameriky a svobodou světa. Podle Wilsona měl Washington na mysli, že se Amerika nesmí zaplést do cílů jiných států. Wilson však tvrdil, že nic, co se týká lidstva, „nám nemůže být cizí či lhostejné“
Proto má Amerika neomezené právo angažovat se v cizině.
Bezprostřední příčinou vstupu Ameriky do války se stalo vyhlášení neomezené ponorkové války Německem a potopení lodi LUSITANIA německými ponorkami. Podle WILSONOVA názoru válka vypukla nikoli v důsledku střetu neomezeně prosazovaných národních zájmů, nýbrž v důsledku nevyprovokovaného útoku Německa na mezinárodní pořádek. V užším slova smyslu byl skutečným viníkem nikoli německý národ, nýbrž sám německý císař. WILSONOVÝM historickým úspěchem se stalo poznání, že se Ameri-
čané nemohou angažovat trvale ve významných mezinárodních záležitos-
tech bez bez mravního přesvědčení. Wilson navrhl Společnost národů, pod jejímž patronátem měla moc ustoupit mravnosti a síla zbraní diktátu veřejného mínění. Wilson neustále zdůrazňoval, že kdyby byla veřejnost přiměřeně informována, k válce by nikdy nedošlo. Ignoroval vášnivé demonstrace radosti a úlevy, s nimiž byl uvítán počátek války ve všech hlavních městech včetně demokratické VB a F.
Podle Rooseveltova chápání si pouze mystikové, snílkové a intelektuálové mohou myslet, že přirozeným stavem lidstva je mír (Wilson).

OD UNIVERZALITY K ROVNOVÁZE: RICHELIEU, VILÉM ORANŽSKÝ
A PITT
Hlavní vykonavatel francouzské politiky se stal církevní feudál Armand Jean du Plessis, kardinál RICHELIEU, první ministr Francie v letech 1624 – 1642. Richelieu se stal otcem moderního systému států. Vyhlásil koncepci raison d´état a neúnavně ji ve prospěch své země uplatňoval. Richelieu se stal 1. ministrem v době, kdy se habsburský císař Svaté říše římské Ferdinand II. Snažil oživit katolickou nadvládu, vyhladit protestantství a zřídit císařskou kontrolu nad knížaty střední Evropy. Jeho politika protireformace vedla k třicetileté válce, která vypukla ve střední Evropě v roce 1618 a která se stala jednou z nejbrutálnějších a nejničivějších válek v historii lidstva. Richelieu nechápal habsburskou iniciativu jako náboženský čin, nýbrž jako rakouský politický manévr, jehož cílem bylo dosáhnout nadvlády nad střední Evropou, a tak z Francie učinit druhořadou mocnost. Francie totiž byla na všech stranách obklopena habsburským územím: na jihu Španělskem, na jihovýchodě severoitalskými městskými státy, kterým většinou dominovalo Španělsko, na východě Franche-Comté (dnes oblast mezi Lyonem a Savojskem) a na severu španělským Nizozemím. Richelieu sledoval to, čemu bychom dnes říkali zájem NÁRODNÍ BEZPEČNOSTI a co bylo tehdy označeno – poprvé – jako RAISON D´ÉTAT.
V roce 1629 protestantská knížata byla ochotna přijmout politickou nadvládu Habsburků, kdyby jim bylo dovoleno vyznávat svou víru, a podržet si tak katolická území, kterých se za reformace zmocnila. Ferdinand byl ale rozhodnut vykořenit protestantské kacířství, vydal RESTITUČNÍ EDIKT, který požadoval, aby protestantští panovníci vrátili veškerá území, která od roku 1555 odebrali katolické církvi. Byl to triumf horlivosti nad účelností, klasický případ situace, kdy je víra silnější než sobecký politický zájem. Edikt zaručoval, že se bude bojovat až do konce. Po takovém daru z nebes byl Richelieu odhodlán prodlužovat válku až do doby, kdy střední Evropa zcela vykrvácí. V tzv. ediktu milosti v roce 1629 zaručil francouzským protestantům svobodu vyznání, právě onu svobodu, kterou císař upíral německým knížatům i za cenu války. Když takto uchránil svoji zemi před vnitropolitickými otřesy, zmítajícími střední Evropou, začal Richelieu využívat Ferdinandovo náboženské nadšení ve prospěch francouzských národních cílů. Richelieu začal podporovat a subvencovat německá protestantská knížata proti císaři Svaté říše římské. Richelieu chtěl skoncovat s tím, co považoval za obklíčení Francie, chtěl vyčerpat Habsburky a zabránit vzniku velmoci na francouzských hranicích.
Slavná revoluce v roce 1688, která svrhla katolického krále Jakuba II., uvrhla Anglii do přímé konfrontace s francouzským králem Ludvíkem XIV. Anglie hledala protestantskou náhradu za Jakuba na kontinentě. Zvolila si Viléma Oranžského, vládce (místrodržícího) v Nizozemí, který měl nepříliš oprávněný nárok na britský trůn díky svému sňatku se sestrou svrženého krále Marii.
1804-1806 – William Pitt ml. – britským premiérem – Napoleonův nepřítel
EVROPSKÝ KONCERT: VELKÁ BRITÁNIE, RAKOUSKO, RUSKO

1814-1815 – VÍDEŇSKÝ KONGRES
Shromáždili se na něm vítězové napoleonských válek, aby rozhodli o podobě poválečného světa. Rakousko zastupoval kníže von METTERNICH, pruský král vyslal knížete von HARDENBERGA, zatímco francouzský král Ludvík XVIII., který opět usedl na trůn, se opíral o TALLEYRANDA. Car ALEXANDR I. Odmítl přenechat zastupování Ruska někomu jinému a přijel vyjednávat osobně. Za Velkou Británii přijel anglický ministr zahrani-
čí lord CASTLEREAGH.
Těchto pět mužů dosáhlo cílů, jež si vytkli. Po vídeňském kongresu Evropa zažila nejdelší období míru ve své historii. Po 40 let nedošlo mezi velmocemi k žádné válce. Státníci, kteří se účastnili vídeňského kongresu, se tedy rozhodli Německo reorganizovat do větších celků, avšak nesjednotili je. Vůdčími německými státy se staly Rakousko a Prusko. Více než 300 přednapoleonských státečků bylo spojeno do zhruba 30. Vznikl útvar, který dostal název NĚMECKÝ SPOLEK. Účelem Spolku bylo zabránit sjednocení Německa na národním základě, uchovat trůny různých německých knížat a monarchů a předejít francouzské agresi. Ve všech těchto ohledech byl úspěšný.
Avšak státníci ve Vídni dospěli k závěru, že Evropa bude bezpečnější, bude-li Francie poměrně spokojená, než kdyby byla prodchnuta touhou po odvetě a nespokojeností. Francie přišla o dobytá území, ale bylo jí zaručeno její „staré“ – tj. předrevoluční území, i když bylo značně větší, než jakému kdy vlád Richelieu
2 dokumenty – ALIANCE ČTYŘ – VB, Prusko, Rakousko, Rusko
- SVATÁ ALIANCE – Prusko, Rakousko, Rusko (východní dvory)
Proč? Zabránit jakýmkoli agresivním tendencím FRANCIE!
Podle Castlereagha je Aliance čtyř – aliance za „osvobození velké části evropského kontinentu od vojenské nadvlády Francie“.

1854-1856 – KRYMSKÁ VÁLKA – Turecko (VB, F, Rakousko) x Rusko
příčina: Mikuláš I. Chtěl uskutečnit starý ruský sen: získat Konstan-
tinopol i Bospor s Dardanelami.
Rakousko zpočátku neutrální, později dalo carovi ultimátum, v němž požadovalo, aby se Rusko stáhlo z Moldávie a z Valašska. To se stalo rozhodujícím popudem ke skončení krymské války

Neuplynulo ani 5 let od skončení krymské války, když italský nacionalistický vůdce CAMILLO CAVOUR vyprovokoval s Rakouskem válku a tím zahájil proces jeho vytlačování z Itálie. Jeho spojencem se stala Francie, zatímco Rusové pouze přihlíželi. Za dalších pět let Bismarck porazil Rakousko ve válce vedené o dominantní postavení v Německu. Rusko opět nezasáhlo a Francie také ne. Od krymské války se však diplomacie opírala více o holou moc než o společné hodnoty. Mír se udržel dalších padesát let, ale každým desetiletím se stupňovalo napětí a zrychlovaly se závody ve zbrojení.

Na začátku 20. století ovládly britskou politiku obavy z Německa a Ra-
kousko – spojenec Německa – se poprvé v britských kalkulacích objevilo jako protivník
V 18. století zpravidla reprezentovali královu zahraniční politiku TORYOVÉ, kteří měli sklon zasahovat do kontinentálních sporů. WHIGOVÉ, jako Robert Walpole si raději udržovali od kontinentálních hádek odstup a kladli větší důraz na expanzi v zámoří. V 19. století si vyměnili role. WHIGOVÉ, jako Palmerston, reprezentovali aktivistickou politiku, zatímco TORYOVÉ, jako Derby či Salisbury, se měli velmi na pozoru, aby se Británie nenechala zatáhnout do cizích záležitostí.

DVA REVOLUCIONÁŘI: NAPOLEON III. A BISMARCK

Shodli se na tom, že vztahy mezi státy musí být založeny na konsenzu podobně uvažujících vladařů. Založili svoji politiku na REÁLPOLITICE – koncepci, pod níž vztahy mezi státy závisí na hrubé moci a mocní zvítězí.

Napoleon III., synovec velkého zpustošitele Evropy Bonaparta, býval v mládí členem italských tajných společností, které bojovaly proti rakouské nadvládě v Itálii. V roce 1848 byl zvolen prezidentem a po provedení státního převratu se v roce 1852 prohlásil za císaře.
Otto von Bismarck, který pocházel z význačné pruské rodiny, se v roce 1848 vášnivě stavěl proti liberální revoluci v Prusku. V roce 1862 se stal předsedou vlády jedině proto, že neochotný král neviděl žádnou jinou možnost, jak překonat spor se vzpurným parlamentem o vojenské výdaje.
Napoleon III. Vídeňský systém NENÁVIDĚL proto, že byl výslovně navržen k zadržování Francie. Bismarckovi se Metternichovo dílo příčilo proto, že činilo z Prusko pouhého mladšího partnera Rakouska v Německém spolku.
1859 – bitva u Solferina a Magenty – Rak x Itl (Cavour, Napoleon III.)
11. 7 1859 Napoleon uzavřel příměří s Rakouskem ve Villafrance bez vědomí Cavoura!
1864 – Rakousko x Prusko – o Šlesvicko a Holštýnsko
Bismarck ale odhodlán, že využije příležitosti a vyvolá vytouženou konfrontaci na území, které bylo stovky kilometrů vzdálené od rakouského a které přímo sousedilo s hlavními državami Pruska.
1866 – prusko-rakouská válka – Bismarckem vytvořen SEVERONĚMECKÝ SPOLEK, Rusko Napoleonovi nikdy neodpustilo, jak se zachoval za polského povstání (1863)
1870 – prusko-francouzská válka, Prusko rychle a rozhodně zvítězilo, Německo tak mohlo dokončit své sjednocení, které bylo pruským vedením vyhlášeno 18. ledna 1871. Dosti netaktně byl k tomuto aktu zvolen zrcadlový sál ve Versailles.
LEGITIMITA – princip jednoty konzervativních vládců

Když byl Bismarck v roce 1852 jmenován velvyslancem ve Spolkové radě a v roce 1858 velvyslancem v Petrohradu, získal postavení, z něhož mohl hlásat svoji politiku. Jeho skvěle napsané a pozoruhodně logické zprávy vyzývaly k zahraniční politice, která nebyla založena ani na citech, ani na legitimitě, nýbrž na správném hodnocení moci.
Bismarck během 5 let od chvíle, kdy se v roce 1862 dostal k moci, umožnil německou jednotu tím, že eliminoval vliv Rakouska, které jí stálo v cestě. V průběhu 3 válek vyhnal Rakousko z Německa.

Napoleonova trágédie spočívala v tom, že jeho ambice přesahovaly jeho schopnosti. Bismarckovou tragédií bylo, že jeho schopnosti přesahovaly absorpční schopnost jeho národa. Napoleon odkázal Francii strategické ochromení, Bismarckovým odkazem Německu se stala neasimilovatelná velikost.

REÁLPOLITIKA SE OBRACÍ PROTI SOBĚ

REÁLPOLITIKA – zahraniční politika založená na mocenských kalkulacích a národním zájmu vedla ke sjednocení Německa. Po svém sjednocení se Německo stalo nejsilnějším státem evropského kontinentu. Jeho síla každým desetiletím rostla, a to vedlo k revoluci v evropské diplomacii
V německo-francouzských vztazích způsobilo pruské vítězství v roce 1870 stálou francouzskou touhu po revanche a německá anexe ALSASKA-LOTRINSKA, této zášti dala konkrétní zaměření. Válka v l. 1870-71 ukončila éru francouzské nadvlády. Následujících 50 let se Francie soustřeďovala svou frustraci na jediný cíl: znovuzískání Alsaska-Lotrinska.
Paradox ruských dějin spočívá ve stálém rozporu mezi mesianistickými tužbami a hluboce zakořeněným pocitem ohroženosti. Ve své nejhorší úchylce tento rozpor vedl k obavám, že se impérium zhroutí, pokud nebude expandovat.

Rakousko a Rusko zostřují konflikt o Balkán = velmoci již na sebe vzájemně nepohlížely jako na partnery usilující o společnou věc, nýbrž jako na nebezpečné, dokonce smrtelně nebezpečné soupeře!

VB – toryové - Disraeli (Žid, křiklavý, brilantní, bojovný) Gladstone (učený, zbožný a vážný) = venkovské zemanstvo + anglikánští aristo-
kraté. Nikdy předtím to žádný Žid v britské politice nedotáhl tak vysoko. O století později to byli opět zdánlivě tak úzkoprsí toryové, kteří vynesli do nejvyššího úřadu MARGARET THATCHEROVOU, dceru zelináře, první žena předsedkyní vlády VB
1868 – Rusko okupovalo Samarkand (dnešní Uzbekistán)
1881 usedl v Petrohradu na trůn Alexandr III. Nový car nebyl omezen ani konzervativní ideologii jako jeho dědeček Mikuláš I. Ani osobní náklonností ke starému německému císaři jako jeho otec Alexandr II. Netečný a autokratický Alexandr III. Bismarckovi nedůvěřoval, zčásti proto, že jeho složitou politiku nechápal.

POLITICKÝ NÁSTROJ ZKÁZY: EVROPSKÁ DIPLOMACIE PŘED 1.SV

1888 zemřel císař Vilém I., jeho syn Bedřich vládl pouhých 98 dní. Pak podlehl rakovině jícnu. Po něm nastoupil jeho syn Vilém II., jehož teatrální chování vzbuzovalo v pozorovatelích nepříjemný pocit, že vládce nejsilnějšího evropského státu je nedospělý a zmatený (násilnická povaha + vrozená vada – deformovaná paže).
1898 stála Francie a VB na pokraji války o Egypt. Nepřátelství mezi VB a Ruskem bylo po většinu 19. století stálým faktorem mezinárodních vztahů. V různých dobách hledala VB proti Rusku spojence. Předtím, než si zvolila Japonsko, to zkusila s Německem. Nikdo by si byl nepomyslel, že VB, Francie a Rusko nakonec skončí na téže straně. Avšak právě to se o deset let později v důsledku neústupné a hrozivé německé diplomacie stalo.
Bismarckovi němečtí nástupci se snažili zajistit své zemi absolutní bezpečnost. Ohrožovali všechny ostatní evropské národy absolutní nejistotou, což téměř automaticky vedlo k vytváření vyvažujících koalicí.
Ve všech krizích se zdálo, že má Rusko nadosah rozumné urovnání, lepší, než jakého nakonec dosáhlo. Avšak Rusko vždy dávalo přednost riziku porážky před kompromisem. Tak tomu bylo v krymské válce v roce 1854, v balkánských válkách v letech 1875-78 a před rusko-japonskou válkou 1904. Jakmile se Rusko dalo na pochod, jen zřídkakdy projevovalo smysl pro vlastní meze. Když neuspělo, pěstovalo si uraženost a čekalo, až přijde čas odvety – po většinu 19. století proti VB, proti Rakousku po krymské válce, proti Německu po berlínském kongresu (1878) a proti USA za studené války. Ruská vláda, dokonce i v komunistickém období, měla vždy více společného s autokratickým dvorem 18. století než se supervelmocí století 20. Proto vnější svět ruské cíle tak obtížně chápal. Ani carské, ani komunistické Rusko nikdy nezrodilo velkého ministra zahraničí. Všichni jeho ministři zahrnaičí – Nesselrode, Gorčakova, Giers, Lamsdorff a dokonce i Gromyko – byli kvalifikovaní a schopní muži, avšak pravomoc k vytváření dlouhodobé politiky neměli

Rusko za posledních Romanovců
Mikuláš I. (1825-1859) – Alexandr II. (1855-1881) – Alexandr II. (1881-1894) – Mikuláš II. (1894-1917)
V roce 1849 bylo Rusko obecně považováno za nejsilnější evropský stát. o 70 let později se jeho dynastie zhroutila a Rusko načas vyklidilo své velmocenské postavení. V l. 1848-1914 se účastnilo více než půl tuctu válek (nepočítaje v to války koloniální). Válčilo tedy daleko častěji než kterákoli jiná velmoc. Ve všech těchto konfliktech, s výjimkou intervence v Maďarsku v r. 1849, finanční a politické náklady Ruska značně přesáhly jeho možné zisky

1894 byla podepsána vojenská konvence, v níž Francie souhlasila s pomocí Rusku v případě, že by bylo napadeno Německem nebo kdyby je napadlo v součinnosti s Německem Rakousko. Rusko se zavázalo k podpoře Francie v případě německého útoku nebo útoku Německa ve spojení s Itálii. Zatímco francouzsko-ruská dohoda z roku 1891 byla diplomatickým nástrojem a bylo možné tvrdit, že je zaměřena stejně proti VB jako Německu, nová vojenská konvence předpokládala jediného protivníka – Německo

1904 – Entente cordiale (srdečná smlouva F + VB formálně dohoda o koloniích) vedla k francouzsko-britské vojenské spolupráci a dala podnět k anglo-ruské dohodě z roku 1907 (koloniální podtext po válce s Japonskem Rusko ztratilo vliv na Dálném východě
Po vzniku bloku VB, F a Ruska v roce 1907 zůstaly v evropské diplomacii ve hře jen dvě síly: Trojdohoda a spojenectví Německa R-U

CROWEOVO MEMORANDUM = VB vstoupila do Trojdohody proto, že se obávala německé snahy o světovládu, nikoli kvůli koloniím x mínění historiků, že Trojdohoda nebyla ve skutečnosti ničím jiným než dvěma neúspěšnými koloniálními smlouvami a že VB chtěla chránit své kolonie a nikoli obklíčit Německo.

1908 anexe Bosny a Hercegoviny R-U
Po 30 let spadala Bosna a Hercegovina pod tureckou svrchovanost. Spravovali ji Rakušané, měla místní autonomii a nijak vážně neohrožovala mnohonárodní uspořádání, které ponechalo problém konečné svrchovanosti nevyřešen. Rakousko čekalo s přímou anexí 30 let, protože vášně této polyglotní směsi byly příliš složité i na Rakušany s jejich dlouholetou praxí s vykonáváním správy uprostřed chaosu. Když nakonec Bosnu a Hercegovinu anektovali, chtěli spíše zasadit ránu Srbsku (a nepřímo Rusku). Rakousko využilo slabosti Ruska po rusko-japonské válce a lehkomyslně využilo třicet let starou tajnou doložku z berlínského kongresu, v níž mocnosti souhlasily s rakouskou anexí Bosny a Hercegoviny.
Napětí dále zvýšil německý požadavek, aby Rusko a Srbsko rakouskou anexi formálně uznaly. Rusko toto ponížení muselo spolknout, protože VB a F dosud nebyly ochotny jít kvůli balkánskému problému do války a protože Rusko nebylo schopno jít do ní samo tak krátce po porážce v rusko-japonské válce. Teprve před půl stoletím Bismarck správně předpověděl, že Rusko nikdy neodpustí Rakousku, že je v krymské válce ponížilo.

BLÍŽÍ SE SMRŠŤ: VOJENSKÝ NÁSTROJ ZKÁZY

4. ledna 1894 byla podepsána vojenská konvence, která se řídila Obručevovými myšlenkami. Francie a Rusko se dohodly, že budou mo- bilizovat, pokud by kterýkoli členský stát Trojspolku mobilizoval z jakéhokoli důvodu. Nástroj zkázy byl tak hotový. Kdyby Itálie, spojenec Německa, mobilizovala proti Francii například ve sporu o Savojsko, Rusko by muselo mobilizovat proti Německu, kdyby Rakousko mobilizovalo proti Srbsku, Francie by byla nucena mobilizovat proti Německu. Protože bylo prakticky jisté, že nějaká země z nějakého důvodu někdy mobilizaci provede, vypuknutí všeobecné války, bylo jen otázkou času, neboť stačila jediná mobilizace jedné z velmoci, aby všechny velmoci odstartovaly zkázonosnou mašinerii.

SCHLIEFENŮV PLÁN – Schliefen vypracoval plán rychlého a rozhodného vítězství na jedné straně a následujícího vržení všech německých sil proti druhému protivníkovi, čímž by dosáhl jednoznačného výsledku na obou frontách (Moltke chtěl rozdělit armádu na 2 stejné poloviny, které budou bránit zemi na východní a západní frontě)
Alfred von Schliefen se rozhodl zničit – ještě před plným zmobilizováním ruské armády – nejprve francouzskou armádu. Aby obešel těžká francouzská opevnění na německých hranicích, přišel s nápadem porušit neutralitu Belgie tím, že by německá armáda projela přes její území. Chtěl obsadit Paříž a chytit zezadu do pasti francouzskou armádu, která by setrvala v pohraničních opevněních. Na východě by Německo zatím zůstalo v defenzivě (vznik plánu 1892)

Zatímco základním principem Bismarckovy zahraniční politiky bylo zabránit válce na dvou frontách a cílem Moltkeho vojenské strategie tuto válku omezit, Schliefen trval na válce na dvou frontách, vedené totálním způsobem.

28. 6. 1914 následník habsburského trůnu František Ferdinand zaplatil životem za zbrklou anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908
Mladému srbskému teroristovi se při prvním pokusu nepodařilo Františka Ferdinanda zavraždit. Místo toho jen zranil řidiče arcivévodova vozidla. Po příjezdu do guvernérovy rezidence a po kritice nedbalosti rakouských úředníků se František Ferdinand rozhodl v doprovodu manželky navštívit zraněného v nemocnici. Nový řidič královského páru omylem zahnul do boční ulice. Když couval zpět, zastavil přímo před ohromeným atentátníkem, který za kavárenským stolkem na chodníku utápěl své zklamání v alkoholu. Když mu osud takto předložil oběti, zkusil to podruhé. Tentokrát neminul.

Protože arcivévodova manželka nebyla z královského rodu, neúčastnil se pohřbu žádný evropský panovník. Kdyby se sešly korunované hlavy a dostaly tak příležitost vyměnit si názory, nemusely o pár týdnů později jít tak ochotně do války pro něco, co vlastně nebylo ničím jiným NEŽ TERORISTICKÝM SPIKNUTÍM.

Velmocem se podařilo změnit druhořadou balkánskou krizi ve světovou válku. Spor o Bosnu a Srbsko vedl k invazi do Belgie, země na druhém konci Evropy, a to nutně vedlo ke vstupu VB do války. Je to paradoxní, avšak v době, kdy se na západní frontě odehrávaly rozhodující bitvy, rakouské jednotky ještě ani nezahájily ofenzivu proti Srbsku.

Jaká byla bilance 1. světové války? 20 milionů mrtvých, konec R-U a svržení tří ze čtyř dynastií, které vstoupily do války: německé, rakouské a ruské. Jen britský královský rod se udržel.

NOVÁ TVÁŘ DIPLOMACIE: WILSON A VERSAILLESKÁ SMLOUVA

11. 11. 1918 oznámil britský premiér David Lloyd George, že bylo podepsáno příměří mezi Německem a spojenci.

Po porážce Ruska mu Německo 3. 3. 1918 vnutilo Brestlitevskou smlouvu, podle níž anektovalo 1/3 evropského Ruska a zřídilo na Ukrajině svůj protektorát.
Wilson chtěl vybudovat mír na základě kolektivní bezpečnosti: Jen mezinárodní instituce může určit, zda vskutku došlo k porušení míru. Wilson proto navrhl založení SPOLEČNOSTI NÁRODŮ.
Společnost národů byla hluboce americkou koncepcí. Wilson předpokládal „univerzální sdružení národů, jež by uchovávalo nenarušitelnou bezpečnost námořních cest, jichž by společně a neomezeně využívaly všechny státy světa, a jež by zabránilo každé válce, která by vznikla porušením smluvních závazků nebo bez varování.

8. 1. 1918 – Wilson na společné schůzi Kongresu formuloval 14 bodů
a) 8 bodů – povinné
- otevřená diplomacie
- svoboda námořní plavby
- všeobecné odzbrojení,
- odstranění obchodních překážek
- nestranné urovnání koloniálních nároků
- obnovení Belgie
- stažení vojsk z ruského území
- ZALOŽENÍ SPOLEČNOSTI NÁRODŮ

b) 6 bodů – nepovinné – Wilson prohlásil, že by jich mělo být dosaženo, asi proto, že podle jeho názoru nebyly absolutně nezbytné
- navrácení Alsaska-Lotrinska
- autonomie pro menšiny v R-U a v Osmanské říši
- úprava hranic Itálie
- stažení vojsk z Balkánu
- mezinárodní statut Dardanel
- vytvoření nezávislého Polska, které by mělo přístup k moři

Wilsonův „lék“ – KOLEKTIVNÍ BEZPEČNOST – vycházel z předpokladu, že se národy světa sjednotí proti agresi, nespravedlnosti a snad i proti přehnanému sobectví

I když spojenci Francie tvrdili, že její obavy (před N) jsou přehnané, francouzští vůdcové věděli své. V roce 1880 žilo ve F 15,7 % evropského obyvatelstva, zatímco v roce 1900 jen 9,7 %. V roce 1920 měla F 41 mil. Obyvatel , zatímco N 65. Proto francouzský státník Briand odpovídal kritikům své smířlivé politiky vůči N argumentem, že jeho zahraniční politika je založena na francouzské porodnosti.

Relativní úpadek F byl ještě dramatičtější v hospodářské oblasti. V roce 1850 byla nejsilnější průmyslovou mocností kontinentu. V roce 1880 již N výroba oceli, uhlí a železa předstihla francouzskou. V roce 1913 F vytěžila 41 milionů tun uhlí, zatímco N 279. Koncem třicátých let tento nepoměr dále vzrostl: zatímco F těžila 47 ročně N celých 351 miliónů tun ročně.

Dokonce i po porážce zůstaly oba poražené státy – Francie v roce 1815 a Německo 1918 – natolik silné, že by dokázaly porazit každého účastníka vítězné koalice zvlášť a možná i dva z nich zároveň. Zatímco však v roce 1815 zůstali mírotvorci na vídeňském kongresu jednotni a vytvořili Alianci čtyř, mocnou koalici čtyř mocností, která by dokázala rozdrtit každý revizionistický sen, v poversailleském období vítězové jednotní nezůstali: USA a SSSR se zcela stáhly a postoj VB k F byl značné obojaký.

Na konferenci mírotvorci vyjednávali o podrobnostech, u kterých se musejí vpravit do specifických problémů, kterými se běžně zabývají jejich ministerstva zahraničí. Jejich pozornost je odváděna k tématům, která příslušejí spíše jejich podřízeným, a přitom opomíjejí problémy, které mohou vyřešit jen hlavy států. To se stalo Wilsonovi v Paříži osudným. Každý měsíc byl stále hlouběji zatahován do handrkování se o podrobnostech, jimiž se nikdy předtím nezabýval. Čím déle zůstával v Paříži, tím více v něm touhu vytvořit zcela nový mezinárodní pořádek zatlačoval pocit, že je třeba celou záležitost rychle ukončit.
Účastníci – WILSON, LLOYD GEORGE, CLEMENCEAU, ORLANDO

Na rozdíl od Vídeňské konference se poražené mocnosti neúčastnily.
Leninovo Rusko, které také nebylo přizváno, útočilo na celý podnik s tím, že se jedná o kapitalistickou zvrhlost organizovanou státy, jejichž konečným cílem byla intervence v Rusku, v němž právě probíhala občanská válka. Tak se stalo, že mír, který uzavřel válku, nezahrnul 2 nejsilnější evropské státy, Německo a Rusko, v nichž žilo o mnoho více než polovina obyvatel Evropy a které měly zdaleka největší vojenský potenciál!

Bylo pozváno 27 států. Konference, která se měla stát fórem všech národů světa, se nakonec změnila v zápas všech proti všem. Nejvyšší rada, skládající se z hlav vlád VB, F, Itálie a USA, byla pouze nejvyšší z nesčetných komisí a sekcí konference. K nim patřila Rada pěti, tvořená Nejvyšší radou a předsedou japonské vlády, a Rada deseti, tvořená Radou pěti a ministry zahraničí 5 hlavních států. Delegáti menších států mohli elitní skupiny po libosti seznamovat se svými problémy. Tím byl podtržen demokratický charakter konference, avšak jednání se tak velmi protahovalo.

Když pařížská konference končila, měla 58 různých výborů. Většina se jich zabývala územními otázkami. Pro každou zemi byl vytvořen zvláštní výbor. Navíc existovaly výbory zabývající se vinou za válku a válečnými zločinci, reparacemi, přístavy, vodními cestami a železnicemi, pracovním zákonodárstvím a konečně Společností národů. Dohromady se členové výborů konference účastnili 1646 schůzí.
V praxi byl hlavním problémem konference – rozdíl mezi americkou koncepcí mezinárodního pořádku a koncepcí evropskou, zvláště francouzskou.

Pro F měla Společnost národů jen jeden cíl: aktivizovat v případě potřeby vojenskou pomoc proti Německu. Pro F byla premise kolektivní bezpečnosti (všechny národy budou posuzovat hrozby stejným způsobem – pokud se shodnou – dojdou ke stejnému názoru, jakým jim čelit) příliš obecnou zárukou, ona požadovala záruky, které by se vztahovaly na konkrétní situaci. (Takovou záruku ji americká delegace rozhodně odepřela). USA odmítla požadavek F na oddělení Porýní od N, protože narážel na americké přesvědčení, že kdyby bylo od N odděleno Porýní a umístěny v něm spojenecké jednotky, způsobilo by to v Německu trvalý pocit křivdy.

I přes „Čtrnáct bodů“ smlouva potrestala N územně, hospodářky a vojensky. N se muselo vzdát 13 % SVÉHO PŘEDVÁLEČNÉHO ÚZEMÍ. Hospodářsky významné Horní Slezsko bylo předáno nově vytvořenému Polsku, které také získalo přístup k Baltu. Polsku bylo přiřknuto také okolí Poznaně, čímž vznikl „polský koridor“ oddělující Východní Prusko od zbytku N. K Belgii bylo připojeno nepatrné územní Eupen-Malmedy a Francie dostala zpět Alsasko-Lotrinsko. Navíc N přišlo o své kolonie. Vojenská omezení zredukovala N armádu na 100 000 dobrovolníků a jeho námořnictvo smělo mít pouze 6 křižníků a pár menších plavidel. Německo nesmělo vlastnit útočné zbraně – ponorky, letadla, tanky a těžké dělostřelectvo – a jeho generální štáb byl rozpuštěn. K dohledu nad německým odzbrojením byla vytvořena spojenecká vojenská kontrolní komise, která dostala – jak se ukázalo – krajně neurčité a neúčinné pravomoci. VB a F si přes nesouhlas Wilsona, aby Německo nahradilo jejich civilnímu obyvatelstvu veškeré škody. Německo bylo nuceno platit penze válečným obětem a poskytnout jistou kompenzaci jejich rodinám. (!). Dále muselo N v hotovosti či ve zboží okamžitě zaplatit 5 mld. Dolarů. Byl zabaven německý majetek v zahraničí, jehož výše dosahovala asi 7 mld. Dolarů. Hlavní německé řeky se dostaly pod mezinárodní správy a bylo omezeno právo Německa uvalovat clo.

Poválečné ČSR – 15 milionů (3 N, 1 M, ½ P)

Je to paradoxní, ale Versailleská smlouva i přes svá odvetná ustanovení zvýšila jak zranitelnost F, tak strategickou výhodu Německa. Před válkou čelilo N silným sousedům jak na východě, tak na západě. Nemohlo ani jedním směrem expandovat, aniž by narazilo na významný stát – F, R-U nebo na Rusko. Avšak po Versailleské smlouvě již na východě neexistovala protiváha. Francie byla oslabena, R-U se rozpadlo a Rusko se načas ocitlo mimo hru. V takové situaci prostě neexistoval způsob, jak rekonstruovat starou mocenskou rovnováhu, zvláště když se anglosaské mocnosti odmítly zaručit za versailleské uspořádání.

Cíl 1. SV – omezení moci Německa a znemožnění jeho rýsující se převahy

Největší psychologickou pohromou Smlouvy byl článek 231, takzvaná klauzule o válečné vině. Konstatovalo se v ní, že Německo bylo jediným viníkem vypuknutí 1. SV. Klauzule obsahovala i přísné mravní odsouzení. Většina odvetných opatření Smlouvy proti Německu – hospodářských, vojenských a politických – bylo založeno na tvrzení, že za celý válečný požár mohlo výhradně Německo

Tak autoři versailleského uspořádání dosáhli přesného opaku toho, co zamýšleli. Pokusili se fyzicky oslabit Německo, avšak místo toho jej posílili geopoliticky. Z dlouhodobého hlediska získalo Německo po Versailles daleko lepší výchozí postavení k ovládnutí Evropy, než mělo před válkou. Jakmile Německo zpřetrhalo pouta odzbrojení, což bylo jen otázkou času, muselo se vrátit na scénu silnější než kdy předtím. Shrnul to Harold Nicolson: „Přijížděli jsme do Paříže s důvěrou, že zakrátko vytvoříme nový pořádek, avšak odjížděli jsme s přesvědčením, že nový pořádek jen pokazil ten starý.“

Vítězný vrchní velitel F maršál Ferdinand Foch měl pravdu, když o Versailleské smlouvě prohlásil: „Toto není mír. Je to příměří na dvacet let.“

DILEMA VÍTĚZŮ

WILSON:
„Diplomacie v evropském stylu předpokládá, že národní zájmy mají tendenci se střetávat, a pohlíží na diplomacii jako na prostředek jejich řešení“. Wilson na druhé straně považoval mezinárodní neshody za důsledek „zatemněného myšlení,“ nikoli za výraz střetu skutečných zájmů.

Wilsonovým odkazem se stala skutečnost, že se Evropa dala wilsonovským směrem: i v nepřítomnosti Ameriky se snažila udržet stabilitu pomocí kolektivní bezpečnosti a nikoli tradičním evropským přístupem – aliancemi a mocenskou rovnováhou. Tradiční aliance byly zaměřeny proti specifickým hrozbám. Kolektivní bezpečnost nedefinuje žádné konkrétní ohrožení, neposkytuje záruky žádné konkrétní zemi a proti nikomu nevystupuje diskriminačně. Teoretiky je postavena tak, aby zamezila každému ohrožení míru, bez ohledu na to, odkud přijde a proti komu bude zaměřeno. Aliance vždy předpokládají konkrétního potenciálního protivníka, kolektivní bezpečnost abstraktně brání mezinárodní právo. V alianci je příčinou války útok na zájmy či na bezpečnost jejích členů. V systému kolektivní bezpečnosti je příčinou války porušení principu „mírového“ řešení sporů, přičemž se předpokládá, že na něm mají všechny národy světa společný zájem.

Žádná agrese, jíž se účastnila velmoc, nikdy nebyla poražena uplatněním principu kolektivní bezpečnosti. Světové společenství buď odmítlo posuzovat agresivní čin jako agresi, nebo se neshodlo na přiměřených sankcích. Když Japonsko v roce 1932 dobývalo Mandžusko, neměla Společnost žádný mechanismus sankcí. Tento nedostatek napravila, ale když se Itálie dopustila agrese proti Habeši, Společnost sice odhlasovala sankce, neuvalila však na Itálii ani ropné embargo – podle hesla „veškeré sankce s výjimkou války“. Po násilném připojení Rakouska k Německu a po uhašení svobody ČSR Společnost vůbec nereagovala. Posledním aktem Společnosti národů, jejímž členem již nebylo Německo, Japonsko a Itálie, se stalo vyloučení SSSR poté, co napadl v roce 1939 Finsko. Na sovětské akce však vyloučení vliv nemělo. Stejně neúčinná proti všem velmocenským agresím byla za studené války OSN.

Britští vůdcové považovali demoralizovanou F za potenciálně dominantní mocnost, jejíž vliv je třeba vyvážit = naopak s Německem, jemuž podle nich bylo ukřivděno, se chtěli smířit = Francie zoufale usilovala o vojenskou alianci s Velkou Británií = VB odmítla, důvod – vnitřní přesvědčení Britů, že Versailleská smlouva je nespravedlivá a obávali se, že aliance s F, která uzavřela s východoevropskými státy pakty, by je mohla zatáhnout do konfliktu.

Britští vůdcové, kteří takovéto názory zastávali, využívali diskuse o možnosti aliance s Francií především jako taktický prostředek ke zmírnění francouzského tlaku na Německo, nikoli jako vážně míněný příspěvek k mezinárodní bezpečnosti.
Na politické úrovni němečtí vůdcové obratně trvali na všeobecném odzbrojení slíbeném ve Versailleské smlouvě, podle níž odzbrojení Německa mělo být jen první etapou. Časem se jim podařilo pro tento návrh získat britskou podporu. Velká Británie chtěla vykonávat na Franci nátlak, a tak ohlásila dramatické snížení svých pozemních sil (o něž se její bezpečnost nikdy neopírala) avšak nikoli svého námořnictva (na němž samozřejmě byla její bezpečnost postavena).

Další spor VB a F – reparace – 231 článek Smlouvy – neuvedena konkrétní výše reparací pro N – až r. 1921 byla konkrétně stanovena výše reparací: 132 milionů zlatých marek (40 mld dolarů, v současné hodnotě asi 323 mld dolarů) Jak se dalo očekávat, ohlásili Němci bankrot. V létě 1921 německo zaplatilo 1. splátku reparačního účtu. Převedlo jednu mld marek (250 mil dolarů). Avšak zaplatilo tím, že vytisklo papírové peníze a nabídlo je na volném trhu za zahraniční valuty – jinými slovy, způsobilo takovou inflaci své měny, že vlastně k žádnému významnému přesunu prostředků nedocházelo. Neexistoval žádný mechanismus prosazování reparací a neexistoval ani žádný mechanismus, který by ověřoval postup odzbrojování.

Duben 1922 – Janov (F, VB, SSSR, N) – reparace, válečné dluhy, obnova Evropy = konference nepřispěla k mezinárodnímu pořádku, jak doufal Lloyd George, nýbrž poskytla příležitost oběma vyděděncům, aby se sešli. Německo odstrčeno

Proč Rusko nebylo přizváno do Versailles?
Hlavní úkol rané sovětké zahraniční politiky považovali podporu světové revoluce a nikoli řízení vztahů mezi státy. Spojenci neměli žádný důvod, proč by zahrnuli do svých jednání zemi, která již uzavřela s Německem separátní mír a jejíž agenti usilovali o svržení spojeneckých vlád. Lenin a jeho kolegové ani nestáli o účast v mezinárodním pořádku, který se snažili zničit.
Trockij (politika „ani válka ani mír“) x Max Hoffmann – náčelník štábu na východní frontě.

Britský ministr zahraničí lord Curzon navrhl hranici mezi Polskem a Ruskem, kterou byli Sověti ochotni akceptovat. Polsko však odmítlo, a tak byla nakonec hranice vedena podle předválečných hranic, daleko na východ od Curzonem navrhované hranice. Polsku se tak podařilo zostřit antagonismus svých dvou historických nepřátel: Německa, od něhož získalo Horní Slezsko a polský koridor a Sovětského svazu, jemuž odebralo území ležící východně od dělící čáry, které se začalo říkat Curzonova linie.

Ve versailleském systému nestálo Německo proti Trojdohodě, nýbrž proti mnoha státům, mezi nimiž v různé míře panovaly neshody. Proti všem stál i SSSR, jehož územní ztráty se velmi podobaly německým. Bylo jen otázkou času, kdy zášť vede oba vyvržence dohromady. Příležitost k tomu se naskytla v roce 1922 v RAPALLU, italském přímořském městečku poblíž Janova – VB se dozvěděla o těchto tajných jednání opožděně.

STRESEMANN A NÁVRAT PORAŽENÝCH

Gustav Stresemann – nejvíce se podílel na utváření diplomatické krajiny 20. let, zastupoval poražené Německo

Na konci roku 1922 mlela Francie emocionálně z posledního: vidina reparací byla nejistá, odzbrojení sporné, smysluplné britské záruky nedosažitelné a k tomu všemu se Německo sbližovalo se Sovětským svazem. Francouzským premiérem se stal prezident z doby války Raymond Poincaré, který se rozhodl jednostranně prosadit versailleskou reparační klauzuli. Bez konzultací s ostatními spojenci okupovaly v lednu 1923 francouzské a belgické jednotky Porúří.
Lloyd George o mnoho let později poznamenal: „Kdyby nebylo Rapalla, nebylo by ni Porúří.“ Francie se zmocnila průmyslových závodů Porúří, protože si ocelí a uhlím chtěla vynahradit reparace, jejichž platbu Němci odmítli. Německá vláda přikázala pasivní rezistenci a platila horníkům a ocelářským dělníkům, aby nepracovali. I když tato politika německou vládu zruinovala a stala se příčinou hyperinflace,a překazila zároveň záměry Francie. Okupace Porúří se tak stala ohromným francouzským fiaskem. Okupace Porúří skončila na podzim roku 1923.

V roce 1923 se stal GUSTAV STRESEMANN ministrem zahraničí a později kancléřem. Jeho metodou obnovení síly Německa se stala takzvaná POLITIKA „NAPLNĚNÍ“, která se opírala o využívání zjevné nespokojenosti VB a F s nesouladem mezi jejich principy a versaillskými podmínkami. Oplátkou za německou snahu vyhovět zmírněnému reparačnímu rozvrhu Stresemann požadoval, aby sami spojenci zbavili Německo nejtíživějších politických a vojenských ustanovení Versailleské smlouvy. Před Stresemannem Německo sledovalo politiku odporu. Na rozdíl od nacionalistů Stresemann pochopil, že bez ohledu na to, jak je Versailleská smlouva nepopulární – a bez ohledu na to, jak ji sám nenáviděl – potřebuje britskou a do jisté míry francouzskou pomoc.
Stresemann se narodil v r. 1878 v Berlíně jako syn obchodníka s pivem, v roce 1917 se vůdcem buržoazní Národně-liberální strany. Ještě v roce 1917 Stresemann prosazoval dobytí značných území na východě i na západě a také anexi francouzských a britských koloniálních držav v Asii a Africe. Podporoval i neomezenou ponorkovou válku, katastrofální rozhodnutí, které přivedlo do války Ameriku. Versailleskou smlouvu nazval „NEJVĚTŠÍM ŠVIDLEM DĚJIN“

1924 – nestranný výbor pro německé reparace – DAWESŮV VÝBOR, vydal doporučení, aby po dobu 5 let Německo platilo snížené reparace. V dubnu 1924 bylo doporučení přijato.
V příštích 5 letech (1924-29) Německo zaplatilo asi 1 mld dolarů reparací a získalo půjčky – z větší části ze USA – v hodnotě zhruba 2 mld dolarů. Německé reparace tak vlastně platila Amerika, zatímco německo využívalo přebytky z amerických půjček k modernizaci svého průmyslu.

1925 – LOCARNSKÝ PAKT - byl považován jako možný světový pořádek. Tři ministři zahraničí – Aristide Briand z F (stálice fr kabinetů – občas ve funkci premiéra, častěji ministr zahraničí – ve 14 vládách), Austen Chamberlain z VB (v roce 1924 vystřídal proněmeckého lorda Curzona, nevlastní bratr Nevilla Chamberlaina) a Gustav Stresemann z N obdrželi Nobelovu cenu míru. Avšak uprostřed všeho toho jásotu si nikdo nevšiml, že se tito státníci vyhnuli skutečným problémům. Locarno nenastolilo evropský mír, nýbrž definovalo budoucí bojiště. Německo uznalo své západní hranice avšak Stresemann nebyl ochoten uznat východní hranice.
Itálii šlo v Locarnu především o to, aby byla uznána jako velmoc.

Locarno, které bylo v roce 1925 prohlašováno za obrat k trvalému míru, se ve skutečnosti stalo začátkem konce versailleského mezinárodního pořádku. Od té doby se stále více vytrácel rozdíl mezi vítězem a poraženým.

1926 – N do Společnosti národů – N bralo na sebe obecný závazek řešit veškeré spory mírovými prostředky, což teoreticky zahrnovalo i neuznané hranice východě.

Po Locarnu začal do N proudit kapitál, především americký, což urychlilo modernizaci jeho průmyslu. Spojenecká vojenská kontrolní vytvořená k dohledu na německé odzbrojování byla v roce 1927 zrušena. Její funkce převzala Společnost národů, která neměla žádné prostředky, jimiž by ověřovala plnění německých závazků x obavy Francie 1927 zahájení stavby Maginetovy linie – pouhé 2 roky po Locarnu v době, kdy N bylo stále odzbrojené a kdy nezávislost nových států východní Evropy závisela na schopnosti Francie přijít jim na pomoc. V případě německé agrese mohla východní Evropu zachránit pouze ofenzivní francouzská strategie, která by neváhala zabrat jako rukojmí demilitarizované Porýní. Maginotova linie však neznačila, že Francie hodlá zůstat v defenzivě, ve svých hranicích, a tím dávala Německu možnost jednat na Východě, jak se mu zlíbí.

27. 8 1928 – 15 států podepsalo PAŘÍŽSKÝ PAKT (populárně nazývaný Kelloggův a Briandův), v němž se zřekly války jako nástroje státní politiky (včetně Německa, Itálie a Japonska)

1929 – YOUNGŮV PLÁN, spojenci jej navrhli poté, co v roce 1929 po 5 letech vypršel plán Dawesův. Youngův plán ještě více zredukoval německé reparace a stanovil pro jejich splácení konečný, i když vzdálený termín (ročně 2 mld marek)

Stresemann zemřel 3. 10. 1929, po zpřístupnění Stresemannova archivu vyšlo najevo o co usiloval: chtěl obnovit postavení, jaké mělo Německo před rokem 1914, zbavit se finančního břemene reparací, získat vojenskou paritu s Francii a Velkou Británií, provést revizi východních hranic Německa a dosáhnout připojení (Anschluss) Rakouska.

VB se na kontinentální záležitosti dívala ze zcela jiné perspektivy. Protože se chtěla s Německem smířit, vykonávala neustále nátlak na Francii, aby přistoupila na zbrojní paritu Německa.

1931 – Japonsko okupuje Mandžusko – SN váhá – žádná země nebyla ochotna bojovat proti Japonsku (či nebyla schopna s ním bojovat bez USA účasti, neboť asijské vody ovládalo japonské námořnictvo), nikdo neomezil obchod s Japonskem, nikdo okupaci Mandžuska také neakceptoval
reakce SN – vyšetřovací komise – Lyttonova komise, která tvrdila, že Japonsko mělo oprávněné důvody ke stížnostem. Jeho chybou však bylo, že nevyčerpalo všechny mírové prostředky k její nápravě. Japonsko reagovalo na kritiku SN vystoupením ze SN. Byl to první krok k její celkové demontáži.

KONEC ILUZE: HITLER A ZNIČENÍ VERSAILLESKÉHO SYSTÉMU

Hitler se vyšvihl díky svým řečnickým schopnostem. Na rozdíl od jiných revolučních vůdců byl osamělým politickým dobrodruhem, který nepředstavoval žádnou významnou školu politického myšlení. Jeho filozofie, jak ji vyjádřil v díle Můj boj, byla plná banalit i fantastických výmyslů a pouze populárně opakovala konvenční pravicově radikální názory. Sama by nikdy nemohla zrodit intelektuální proud vrcholící v revoluci, jak tomu bylo u Marxova Kapitálu nebo u děl filozofů osmnáctého století. Obratná demagogie vynesla Hitlera do vedení Německa a zůstala po celou jeho dráhu jeho hlavním nástrojem. Měl instinkt vyvržence a neklamný smysl pro psychické slabiny druhých. Dokázal své protivníky zatlačit do nevýhodné pozice a vláčet je od jedné prohry ke druhé, až byli zcela demoralizováni a ochotni přistoupit na jeho nadvládu. Na mezinárodní scéně bezohledně využil výčitek svědomí, které v demokraciích vyvolávala Versailleská smlouva. Všech velkých zahraničněpolitických triumfů dosáhl v období 1933-1938, tedy v prvních pěti letech své vlády. Hitler jich mohl dosáhnout proto, že jeho oběti jej považovaly za politika, který chce smířit versailleský systém se svými údajnými principy.

Klíčovou Hitlerovou zkušeností byla zřejmě porážka N v 1. SV. Hitler nikdy nezapomněl, jak se poprvé dověděl o porážce v době, kdy ležel částečně oslepený yperitem ve vojenské nemocnici. Připisoval zhroucení N zradě, židovskému spiknutí a nedostatku vůle. Po zbytek života tvrdil, že Německo může být poraženo jen samo sebou a nikoli cizinci. Tento způsob uvažování změnil porážku v roce 1918 ve zradu. Konec konců Hitlerovy ohromující počáteční úspěchy vlastně nebyly ničím jiným než urychlenou sklizní příležitostí připravených politikou předchůdců, jimiž opovrhoval, zvláště Stresemanna.
30. 1. 1933 – Hitler kancléř (v jeho vládě pouze 3 členové NSDAP), v čele vlády nyní stál kancléř, který veřejně vyhlásil, že hodlá svrhnout versailleské uspořádání, znovu vyzbrojit německo a poté zahájit politiku expanze = 21. 10. N opouští odzbrojovací konferenci = 28. 10. – Hitler vystoupil ze SN = začátkem roku 1934 vyhlásil program vyzbrojení Německa

Hitler zjevně provokoval, avšak demokracie si nebyly jisté, co jeho politika ve skutečnosti znamená. Hitler měl ovšem veškeré důvody zatemňovat své skutečné úmysly až do doby, kdy již západní demokracie nebyly schopny klást účinný odpor. VB a F se rozhodly připustit německé znovuvyzbrojení, protože vskutku nevěděly, co jiného by mohly udělat. V prvních dvou letech svého vůdcovství se Hitler zabýval především upevněním své moci. Avšak v očích mnoha britských a francouzských politiků byl Hitlerův agresivní zahraničněpolitický styl více než vyvážen jeho zarytým antikomunismem a obnovou německé ekonomiky. Ve zpětném pohledu je snadné posmívat se pošetilosti, s jakou Hitlerovi současníci posuzovali jeho motivy. Avšak jeho ambice, nemluvě o jeho zločinném charakteru, nebyly zpočátku příliš zjevné.

Když Itálie v roce 1935 vpadla do Habeše, SN proto měla prostředek, jak na agresi oficiálně odpovědět. Habeš byla navíc členským státem SN, i když se jím stala v důsledku dosti kuriózní shody okolností. V roce 1925 Itálie podpořila přijetí Habeše do SN, aby ji prý ochránila před VB, jež s ní měla údajně své záměry. VB nejprve tvrdila, že Habeš je příliš barbarská, než aby mohla získat plné členství v mezinárodním společenství, avšak poté na její přijetí váhavě přistoupila. Italské dobytí Habeše bylo dokončeno v květnu 1936, kdy Mussolini prohlásil italského krále Viktora Emanuela za císaře nově nazvaného státu, Etiopie. 15. 7. SN zrušila veškeré sankce proti Itálii. O dva roky později, po Mnichově, VB a F podřídily své mravní námitky svému strachu z N a uznaly dobytí Habeše. Kolektivní bezpečnost odsoudila Haile Selassieho ke ztrátě celé země.

V neděli ráno 7. 3. 1936 vydal Hitler rozkaz své armádě, aby vstoupila do demilitarizovaného Porýní. Tím odstranil poslední zbývající pojistku versailleského uspořádání. Podle Versailleské smlouvy nesměly německé ozbrojené síly vstoupit do Porýní a do 50 kilometrové zóny na východ od něj. Toto ustanovení potvrdilo N v Locarnu. Locarnská ujednání schválila SN. VB, F, Belgie a Itálie se za ně zaručily.

Hitler měl záhadou schopnost využívat slabin svých soupeřů. K okupaci Porýní si zvolil správný okamžik. Společnost národů, která vězela až po uši v jednání o sankcích proti Itálii, nebyla vůbec ochotna ke konfrontaci s další významnou mocností. Válka v Habeši vrazila klín mezi západní mocnosti a Itálii, jeden z locarnských ručitelských států. Další z nich VB, právě couvla před ropnými sankcemi proti Itálii, které by byly prosazeny námořní blokádou, tedy v té vojenské oblasti, v níž měla dominantní postavení. Nepochybně by byla ještě méně ochotná riskovat pozemní válku za věc, v níž nešlo o porušení státních hranic.

Francouzský velvyslanec v Berlíně André Francois-Poncet 21. 11. 1935 varoval, že bezprostředně hrozí vstup německých vojsk do Porýní – Francie se však neodhodlala ani k mobilizaci, ani k preventivním vojenským opatřením, neboť se obávala, že by byla obviněna z provokování

Znovuobsazení Porýní otevřelo Hitlerovi cestu do Střední Evropy a to jak vojensky, tak psychologicky. Jakmile jednou demokracie přijaly jeho krok jako dokonaný fakt, zhroutila se strategická základna pro kladení odporu Hitlerovi. „Jestliže jste nemohli 7. 3. bránit sami sebe,“ zeptal se ministr zahraničí Rumunska Nicolae Titulescu svého francouzského protějšku, „jak budete bránit proti agresorovi nás?“

29. – 30. 11. 1937 – N. Chamberlain (za Baldwina) a francouzští státníci – jednání o alianci F s ČSR
závěry: předběžně se zde dohodli na tom, co realizovali v Mnichově

12. 3. 1938 – Anšlus Rakouska vítán „radostí“

Následovalo ČSR téměř stejně mnohonárodní jako bývalé impérium. Téměř třetina z jeho zhruba 15 mil obyvatel nebyli ani Češi, ani Slováci. Oddanost Slováků novému státu byla problematická. Ocitlo se v něm 3,5 mil Němců, téměř 1 mil Maďarů a necelých půl mil Poláků. Situaci dále komplikovala skutečnost, že tyto menšiny žily na územích sousedících se státy, v nichž se mluvilo jejich jazykem, což ve světle převládající versailleské ortodoxie, požadující sebeurčení, posilovalo argumenty těch, kdo žádali spojení se svoji etnickou vlastí.

Zároveň bylo ČSR politicky i hospodářsky nejvyspělejším z nástupnických států. Jeho systém byl vskutku demokratický a jeho životní úroveň byla srovnatelná se švýcarskou. Udržovalo velkou armádu: značná část její skvělé výzbroje byla zkonstruována a vyrobena v ČSR. ČSR mělo uzavřeny vojenské aliance s F a se SSSR. Úspěšnou remilitarizací Porýní si Hitler dodal odvahy a začal ČSR jménem etnických „sudetských“ Němců vyhrožovat. V roce 1938 zostřil tón a pohrozil, že hodlá Sudety přivtělit k německé říši silou. F, stejně jako SSSR, byla na základě svého závazku povinna ČSR bránit, avšak případná sovětská pomoc Čechům byla podmíněna předcházející intervencí Francie. Navíc je velmi pochybné, zda by Polsko či Rumunsko povolily sovětským jednotkám průjezd přes své území.

O několik měsíců později vyslal britský kabinet do Prahy misi vedenou lordem Runcimanem, která měla zjistit situaci a zkoumat způsoby, jakými by se dala situace urovnat. Vysláním Runcimanovy mise dala VB jasně najevo, že není ochotna ČSR BRÁNIT.

Jednání Hitlera a Chamberlaina (15. 9. 1938 – Bertechsgaden, 22. 9. Bad Godesberg) – Chamberlain melancholicky poznamenal, že po VB požaduje, aby vstoupila do války za zemi, o které nic neví.

Je to dosti podivné, ale všichni očití svědkové mnichovské konference se shodli, že Hitler vypadal sklesle a vůbec nepůsobil triumfálně. Chtěl válku, kterou považoval k uskutečnění svých ambicí za nezbytnou. Hitler odjížděl z Mnichova s pocitem, že byl podveden.
Je paradoxní, že z psychologického hlediska se Mnichov stal konečnou stanicí Hitlerovy strategie. Do té doby se Hitler mohl vždy odvolávat na pocit viny za versailleské nespravedlnosti, který hledal v demokratických státech. Poté se jeho jedinou zbraní stala hrubá síla. Navíc existovala mez, za niž nemohli jít ani ti, kteří se nejvíce obávali války. To platilo zejména o VB. Svým chováním v Bad Godesbergu a v Mnichově Hitler vyčerpal poslední zásoby dobré vůle Britů. I přes pošetilé prohlášení po návratu do Londýna, že přinesl „mír pro naši dobu“, byl Chamberlain odhodlán, že se již nikdy nedá vydírat, a zahájí rozsáhlý zbrojní program.

STALINOVA LICITACE

Stalin byl vskutku zrůdou, avšak v mezinárodních vztazích se projevoval jako maximální realista – byl trpělivý, mazaný a nesmiřitelný. Stal se kardinálem Richelieuem své doby.

Stalin se samozřejmě nejvíce obával koalice všech kapitalistických států, které by najednou napadly SSSR. V roce 1927 Stalin popsal sovětskou strategii stejně jako Lenin o 10 let dříve: „… velmi závisí na tom, zda se nám podaří oddálit nevyhnutelnou válku s kapitalistickým světem …. Až do doby …. Kdy kapitalisté začnou bojovat mezi sebou …. Aby takovéto vyhlídky posílil, uzavřel Sovětský svaz v roce 1922 v Rapallu smlouvu s Německem. V roce 1926 podepsal s Berlínem smlouvu o neutralitě, která byla obnovena v roce 1931. V ní se výslovně zavázal, že se nezúčastní kapitalistické války.

Hlavní mluvčím nové sovětské zahraniční politiky se stal Maxim Litvinov, který byl jmenován ministrem zahraničí. Litvinov byl kultivovaný, mluvil plynně anglicky, byl Žid, pocházel z buržoazní rodiny a měl za manželku dceru britského historika. Pod Litvinovovou taktovkou Sovětský svaz vstoupil do SN a stal se jedním z nejvýřečnějších stoupenců kolektivní bezpečnosti. Stalin tím chtěl od kapitalistického světa získat maximální pomoc (před N – viz Můj boj), nikoli s ním uzavřít mír.

Není pochyb o tom, že Mnichov potvrdil Stalinova podezření vůči demokraciím. Nic jej však nemohlo zásadně odvrátit od snahy splnit téměř za každou cenu to, co považoval za svoji bolševickou povinnost – postavit kapitalisty proti sobě navzájem a nedovolit, aby se SSSR stal obětí jejich válek.
Po Mnichově – další cíl Polsko = 4. dělení Polska
Květen 1939 – Vjačeslav Molotov střídá Litvinova

Stalin před útokem Německa na Polsko požadoval neomezené právo zasahovat do vnitřních záležitostí všech evropských sousedů SSSR (jakási ochrana před Německou expanzí na východ)

23. 8. 1939 – sovětsko-německý pakt o neútočení (Ribbentrop x Molotov)
Stalin měl malý zájem o pakt o neútočení a ještě menší o Ribbentropovy deklarace přátelství. Jeho zájem se soustřeďoval na TAJNÝ PROTOKOL o rozdělení východní Evropy
- Polsko rozděleno na sféry vlivu podle hranice z roku 1914 s rozdílem
že Varšava by zůstala na německé straně
- Finsko a Estonsko do ruské sféry
- Litva Německu a Lotyšsko by mělo být rozděleno,
(Když Stalin vznesl nárok na celé Lotyšsko, Ribbentrop zatelegrafoval Hitlerovi a ten ustoupil – stejně jako v případě Stalinova požadavku na odejmutí Besarábie Rumunsku)

NACISTICKO-SOVĚTSKÝ PAKT

17. 9. 1939 – SSSR okupoval část východního Polska
listopad 1939 – SSSR válčí s Finskem – SSSR požaduje sovětské vojenské základny na finské půdě a odevzdání Karelské šíje v okolí Leningradu.

„Podivná válka“ skončila v květnu 1940. Německá armáda zopakovala svůj manévr z roku 1914 a projela Belgií. S jediným rozdílem: hlavní nápor se soustředil na střední část fronty a nikoli na pravé křídlo. Za patnáct let pochyb a vyhýbavosti Francie zaplatila zhroucením. I když efektivita německé vojenské mašinerie již byla prokázána, pozorovatelé byli šokováni rychlostí, s jakou byla Francie rozdrcena.

Avšak podobně jako jiní dobyvatelé před ním ani Hitler nevěděl, jak skončit válku, kterou tak hazardérsky zahájil. Měl na vybranou 3 možnosti: pokusit se porazit VB, uzavřít s ní mír, anebo se pokusit o dobytí SSSR a poté se s využitím jeho obrovských zdrojů obrátit na západ a dokončit zničení VB.

únor 1940 – před německým vítězstvím nad Francií – byla ve Stalinově přítomnosti podepsána obchodní dohoda, která SSSR zavazovala k dodávkám velkého množství surovin Německu. Německo zase poskytlo SSSR uhlí a průmyslové zboží. SSSR ustanovení dohody puntičkářsky dodržoval, a většinou dodával ještě víc. Až do chvíle, kdy Němci konečně zaútočili, překračovaly hraniční přechody sovětské nákladní vagóny s dodávkami zboží.

Únor 1940 - Finsko povolilo Německu průjezd přes své území do severního Norska – N dodávalo Finsku značné množství zbraní. Jediným smyslem těchto dodávek mohlo být posílení Finska proti SSSR

27. 9. 1940 – Osa Berlín-Řím-Tokio – pro Stalina nejzlověstnější událost – zaměřen proti USA – každého signatáře zavazoval k účasti ve válce proti jakémukoli dalšímu státu, který by se postavil na stranu VB. Stalin musel očekávat, že se jeho 3 účastníci dříve či později obrátí proti němu. Vypadl ze hry, což bylo zjevné i ze skutečnosti, že byl o jednáních informován až poté, co byl pakt podepsán.
Stěží neuplynul ani rok, aby Hitler nepodnikl nebezpečnou akci:
- 1934-35 znovuvyzbrojení Německa
- 1936 obsazení Porýní
- 1938 okupace Rakouska a části ČSR
- 1939 obsazení zbytku ČSR a útok na Polsko
- 1940 obsazení Francie
- 1941 ???

13. 4. 1941 – pakt o neútočení v Moskvě s Japonskem
duben 1941 – SSSR + Jugoslávie – smlouva o přátelství a neútočení podepsána jen pár hodin předtím, než německá armáda překročila jugoslávské hranice

květen 1941 – Stalin převzal úřad předsedy rady lidových komisařů (ministrů) od Molotova, který zůstal jeho náměstkem a ministrem zahraničních věcí. Bylo to poprvé, kdy se Stalin vynořil z hlubin komunistické strany a převzal viditelnou odpovědnost za každodenní vedení záležitostí

22. 6. 1941 – Barbarossa – Hitler tedy konečně dosáhl války, o níž odjakživa toužil a zároveň zpečetil svoji zkázu. Němečtí vůdcové nyní bojovali na 2 frontách. Během jediné generace podruhé přecenili své síly. Když Hitler zatáhl v prosinci roku 1941 do války Ameriku, bojovalo asi 70 mil němců proti zhruba 700 mil protivníků. Dokonce i Hitler se zřejmě zděsil úkolu, který si předsevzal. Jen několik hodin před útokem řekl svému štábu: „Mám pocit, že otevírám dveře do temné komory, kterou jsem nikdy předtím neviděl, a nevím, co za těmi dveřmi je.“

AMERIKA SE VRACÍ NA SCÉNU: FRANKLIN DELANO ROOSEVELT

Žádný americký prezident – snad s výjimkou Abrahama Lincolna – tolik neovlivnil americké dějiny. Všude kolem něj demokracie kolísaly, zatímco protidemokratické vlády, levicové i pravicové, nabývaly na síle. Roosevelt (32.D) (1933-45) byl náměstkem ministra námořnictva již ve Wilsonově vládě. V roce 1921, kdy jej postihla obrna se musel stáhnout z politického dění. Projevil však mimořádnou sílu vůle a dokázal svoje postižení překonat: naučil se stát s pomocí korzetu, a dokonce i ujít pár kroků. Tak mohl na veřejnosti vystupovat, jako by vůbec nebyl ochrnutý. Až do své zprávy o jaltské konferenci, kterou v roce 1945 podal Kongresu, přednášel všechny své významné projevy vstoje. Protože média spolupracovala s prezidentem, který se snažil důstojně hrát svou roli, obrovská většina Američanů si vůbec neuvědomovala rozsah Rooseveltova postižení, nebo se na prezidenta dívala se soucitem.
Byl to prezident, který dovedl Ameriku k vůdčímu postavení v mezinárodním měřítku, do situace, kdy otázky války a míru, světového pokroku či stagnace začaly záviset na její vizi a angažovanosti.

1921-22 – WASHINGTONSKA KONFERENCE
Určila stropy pro námořnictva USA, VB, a Japonska, přičemž poskytla USA možnost mít stejně velké námořnictvo jako VB, zatímco Japonsko smělo vybudovat námořnictvo, jehož síla by se rovnala třem pětinám amerického. Toto ustanovení zdůraznilo novou roli Ameriky, která se spolu s Japonskem stala dominantní pacifickou mocností. Od té doby hrála VB v Pacifiku jen druhořadou roli. Nejdůležitější byl druhý výsledek konference, takzvaná Dohoda čtyř mocností o mírovém urovnávání sporů, podepsaná Japonskem, USA, VB a F, která nahradila starou VB-Japonskou alianci z roku 1902 a měla zahájit éru spolupráce v Pacifiku. = hlavní význam spočívá v tom, že existovala, a její nedodržení nevedlo k žádným důsledkům.
1928 – 62 států se zřeklo války jako nástroje národní politiky
1931 – Japonsko vtrhlo do Mandžuska a vytvořilo z něj satelitní stát, USA japonské akce odsoudily, avšak odmítly se účastnit kolektivního prosazení nápravy
30. 1. 1933 – Hitler kancléřem

3. 2. 1933 – Roosevelt složil prezidentskou přísahu – izolacionismus
V březnu 1938 vláda USA nereagovala na Anschluss Rakouska k Německu. Podobně se zachovaly i evropské demokracie, které se omezily na formální protesty. V průběhu krize vedoucí k mnichovské konferenci považoval Roosevelt za nutné opakovaně zdůraznit, že se Amerika nepřipojí k jednotné frontě proti Hitlerovi.
Mnichov se zřejmě stal pro Roosevelta obratem, chvíli, kdy se rozhodl pro spojenectví Ameriky s evropskými demokraciemi.
10. 6. 1940 – v době, kdy se F hroutila pod náporem N, se Roosevelt zřekl formální neutrality a výmluvně se postavil na stranu VB.

Roosevelt však jasně pochopil, že bezpečnost Ameriky je ohrožena a že vítězství Osy by znamenalo její konec. Především považoval Hitlera za pohromu pro všechny hodnoty, které Amerika v celých svých dějinách zastávala. Po pádu Francie Roosevelt stále více zdůrazňoval bezprostřední ohrožení bezpečnosti Ameriky.

Srpen 1941 – na palubě křižníku poblíž pobřeží Nového Foundlandu Roosevelt + Churchil – společné prohlášení nebylo formulací tradičních válečných cílů, nýbrž návrhem zcela nového světa, který nesl americkou pečeť – ATLANTICKÁ CHARTA dělila státy na 2 kategorie: na agresory (konkrétně N, Itl, Jap), kteří budou tvale odzbrojeni, a na „mírumilovné země“, které si budou smět podržet vojenské síly, i když jak autoři charty doufali, na značně snížené úrovni. Atlantická charta se ani jednou nezmínila o nové mocenské rovnováze,
= snaha Churchila odstranit překážky stojící v cestě americké účasti ve válce. Byl si vědom, že samotná VB by nemohla dosáhnout rozhodujícího vítězství, dokonce i kdyby se války účastnil SSSR a kdyby Amerika poskytla pouze materiální podporu. Navíc se SSSR mohl zhroutit a vždy existovala možnost nějakého kompromisu mezi Hitlerem a Stalinem, což by VB opět uvrhlo do izolace.

4. 9. 1941 – torpédován americký torpédoborec Greer = námořní válka s mocnostmi OSY

červenec 1941 – japonská okupace Indočíny = americké vypovězení obchodní smlouvy s Japonskem,

7. 12. 1941 – Pearl Harbor – 11. 12. Hitlerova smouva s Tokiem a vyhlásil USA válku

Roosevelt přesvědčil americkou veřejnost, že nacisty lze porazit pouze v případě, že Amerika půjde do války.

3 PŘÍSTUPY K MÍRU: ROOSEVELT, STALIN A CHURCHIL VE 2. sv

Hitler vyhlásil válku USA, a tak změnil evropskou válku v globální. Německá armáda pustošila Rusko, avšak nedokázala mu zasadit smrtící úder. V zimě 1941 byla zastavena na předměstí Moskvy. V zimě 1942-43 uvízla německá ofenziva, která tentokrát mířila do jižního Ruska. V kruté bitvě v mrazivém Stalingradu přišel Hitler o celou svoji 6. armádu. = zlomena páteř německého válečného úsilí
V roce 1944 – Roosevelt chtěl po porážce N stáhnout americké jednotky zpět domů = VB měla bránit Evropu bez jakékoli pomoci Ameriky:
Nechci, aby USA nesly poválečné břemeno obovy F, Itálie, a Balkánu. Není to náš přirozený úkol, protože jsme vzdáleni 5500 km, možná i víc. Je to nepochybně britský úkol, na němž mají Britové daleko větší životní zájem než my.

Roosevelt si nepřál, aby Amerika plnila v Evropě trvalou roli. Chtěl jen, aby vítězní spojenci dohlíželi na odzbrojení a rozdělení N a aby své kontrole podřídili různé další země (je ohromující, že do kategorie kontrolovaných zemí zahrnul i Franci)

Když chtěl jeden americký generál na postupimské konferenci Stalinovi zalichotit a poznamenal, jak příjemné je vidět ruské armády v Berlíně, Stalin odsekl: „Car Alexandr I. Došel až do Paříže.“

Churchilova válečná diplomacie se tedy skládala z manévrování mezi dvěma giganty. Oba ohrožovaly postavení VB, avšak z opačných směrů. Rooseveltovo prosazování celosvětového sebeurčení ohrožovalo britské impérium a Stalinův pokus o expanzi SSSR do středu Evropy ohrožoval bezpečnost samotné Británie

Listopad-prosinec 1943 – Teherán – Stalin, Roosevelt, Churchill
Americká a britská delegace odposlouchány
- SSSR si vymohl otevření 2. fronty ve Francii do jara 1944
- Shoda ohledně úplné demilitarizace Německa a vytvoření okupačních zón
- Při jedné příležitosti Stalin prosazoval popravu 50 000 tisíc německých důstojníků (Stalin žertoval), ale vzhledem k tomu, co dnes víme o katyňském masakru polských důstojníků, tento svůj návrh ale myslel asi vážně.

V roce 1941 šlo Stalinovi především o sovětské hranice, v roce 1945 již o politickou kontrolu území ležících za nimi.
Na Jaltě – únor 1945 – už většinu těchto sporných území ovládala Rudá armáda a navíc silně zasahovala do vnitřního uspořádání všech obsazených zemí.Roosevelt řekl svým kolegům, že americké okupační jednotky nezůstanou v Evropě déle než 2 roky.

20. 1. 1945 – Roosevelt nástupní projev (4. mandát) – o vztazích mezi vůdci se Roosevelt vyjádřil citátem z Emersona: „……….jediným způsobem, jak mít přítele, je být přítelem.“

POČÁTEK STUDENÉ VÁLKY

Rooseveltova smrt 12. 4. 1945 nebyla nečekaná. V lednu 1945 Rooseveltův lékař, jehož znepokojily prudké změny pacientova krevního tlaku, došel k závěru, že prezident může přežít, jen když se vyvaruje jakéhokoli napětí. Vzhledem k námaze spojené s prezidentským úřadem se tento úsudek rovnal rozsudku smrti.
Zatímco Roosevelt zaujímal význačné postavení v kosmopolitním severovýchodním establishmentu, Truman vzešel z venkovské střední třídy amerického Středozápadu. Roosevelt nabyl vzdělání na nejlepších soukromých středních školách a univerzitách, zatímco Truman dosáhl pouze středoškolského vzdělání. Roosevelt se na nejvyšší úřad připravoval celý život, zatímco Truman byl produktem politické mašinerie v Kansas City.
Truman zdědil nelehký úkol: skončit válku a vybudovat nový mezinárodní pořádek v době, kdy se plány z Teheránu a Jalty rozpadaly.
Truman se ujímá úřadu 16. 4. 1945
Při jednání s americkými představiteli Stalin nechápal velký význam morálky a práva pro jejich zahraničněpolitické myšlení. Stalin vskutku nechápal, proč by američtí představitelé měli tropit tolik povyku kolem vnitropolitických struktur východoevropských států, na nichž neměli žádný strategický zájem. Churchil pochopil Stalinovy diplomatické kalkulace a snažil se proti nim zakročit - vyzval 3 válečné spojence, aby se co nejdříve sešli na nejvyšší úrovni = Postupim u Berlína – ležela v sovětské okupační zóně, byla dostupná po železnici (Stalin velmi nerad létal) – Truman napsal své matce: Zatímco Churchil pořád mluví, Stalin jen bručí, ale člověk alespoň ví, co si myslí.“
- vůdcové se snažili vyhnout organizačním problémům, které pronásledovaly versailleskou konferenci, omezovali se pouze na formulaci obecných principů. Jejich ministři zahraničí pak měli vypracovat podrobnosti mírových smluv s poraženými mocnostmi Osy a jejich spojenci.
- Konference
- – dialog hluchých – Stalin trval na konsolidaci své sféry, Truman, Churcil požadovali potvrzení platnosti svých zásad. Stalin se snažil získat západní uznání vlád v Bulharsku a Rumunsku, jež dosadili Sověti, výměnou za sovětské uznání Itálie. Nakonec každá strana použila veta všude, kde k tomu měla moc. USA a VB odmítly souhlasit se Stalinovým požadavkem reparací od N ve výši 20 mld dolarů (z nichž polovina by připadla SSSR) a odmítli k tomuto účelu dát k dispozici aktiva ve svých zónách. Na druhé straně Stalin dále posiloval postavení komunistických stran po celé východní Evropě.
-
25. 7. 1945 – britská delegace si vynutila přestávku v jednáních – návrat domů – vyčkat výsledků prvních všeobecných voleb od roku 1935 – Churchil se do Postupimi již nevrátil, neboť utrpěl drtivou porážku. – na jeho místo nový premiér Clement Attlee – ministr zahraničí Ernest Bevin
VÝSLEDKY JEDNÁNÍ
- 4mocenský mechanismus pro řešení německých otázek. –
- reparace každá velmoc ze své okupační zóny (Stalin)
- klíčové otázce – hranic Polska – se vyhnuli (VB, USA souhlasili se Stalinovou linií na Odře a Nise, avšak vyhradily si právo uvažovat později o revizi.)
- Stalin slíbil, že pomůže ve válce proti Japonsku.

Jak se často stává, když se hlavy států nemohou dohodnout, nepříjemné záležitosti byly předány k dalšímu projednání ministrům zahraničí
Praktickým výsledkem postupimské konference bylo zahájení procesu, který rozdělil Evropu na 2 sféry vlivu. Tomu chtěli Američané zabránit = jednání ministrů – říjen 1945 Londýn, prosinec 1945 NY, 1946 Paříž a NY = ministři nebyli o nic produktivnější než konference jejich šéfů
Na těchto konferencích sice byly dopracovány méně důležité dohody, avšak zároveň se zvyšovalo napětí, neboť Stalin změnil východní Evropu v politický a ekonomický přívěsek SSSR.

Je možné, a podle autorova názoru pravděpodobné, že Stalin nevytvořil svůj systém satelitních států především proto, aby posílil svoji pozici v nevyhnutelné diplomatické konfrontaci. Ve skutečnosti demokracie útočily na Stalinovu absolutní vládu nad východní Evropou pouze rétoricky a nikdy ne tak, aby vyvolaly rizika, která by mohl Stalin brát vážně. V důsledku toho se SSSR podařilo vytvořit z vojenské okupace síť satelitních režimů
5. 3. 1946 – Churcil v missourském městečku Fulton hovořil o „železné oponě, která byla spuštěna od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu

ÚSPĚCHY A ÚTRAPY PŘI ZADRŽOVÁNÍ KOMUNISMU

Truman (33.D) (1945-53)
- chápal vznikající zápas mezi USA a SSSR jako soupeření dobra se zlem, nikoli jako záležitost sfér politického vlivu. SSSR si upevnil svoji nadvládu nad východní Evropou pomocí Varšavského paktu, bylo to spojenectví jen podle jména, jeho členové v něm zůstávali z donucení.

„Dlouhý telegram“ – dokument z pera odborníka na Rusko – jakéhosi George Kennana, poměrně mladý diplomat pracující na americkém velvyslanectví v Moskvě – tvrdil, že sovětská zahraniční politika je v podstatě směsicí komunistické ideologie horlivosti a starého carského expanzionismu. Podle něj byla jádrem Stalinova přístupu ke světu komunistická ideologie. Stalin považoval západní kapitalistické mocnosti za nesmiřitelně nepřátelské. Třenice mezi Sovětským svazem a Amerikou tedy nebyly produktem jakéhosi nedorozumění či špatné komunikace mezi Washingtonem a Moskvou, nýbrž vyplývaly ze způsobu, jakým SSSR vnímal vnější svět.

27. 2. 1947 Truman, ministr zahraničí Marshall a jeho náměstek Dean Acheson (pozdější ministr zahraničí) se pokoušeli přesvědčit delegaci Kongresu, vedenou republikánským senátorem za stát Michigan Arthurem Vandenbergem, o důležitosti pomoci Řecku a Turecku. Byl to velmi obtížný úkol, neboť tradičně izolacionističtí republikáni ovládali obě sněmovny Kongresu.

12. 3. 1947 – Truman vyhlásil doktrínu, která byla později po něm pojmenována, hovořil o zápasu mezi 2 způsoby života:
- Jeden způsob života je založen na vůli většiny. Vyznačuje se svobodnými institucemi, zastupitelským principem vlády, svobodnými volbami, zárukami pro svobodu jedince, svobodu slova a náboženství a ochranu před politickým útlakem.
- Druhý způsob života je založen na vůli menšiny, která je vnucována většině. Opírá se o teror a útlak, o řízený tisk a rozhlas, o zfalšované volby a o potlačování osobních svobod.

5. 6. 1947 – ministr zahraničí Marshall v projevu na Harvardově univerzitě, postavil Ameriku před úkol odstranit sociální a hospodářské podmínky, které vyvolávají pokušení k agresi. Marshall oznámil, že Amerika pomůže při obnově Evropy, aby zabránila „politickému neklidu“ a „zoufalství“, aby obnovila světové hospodářství a aby podpořila svobodné instituce. Proto „každá“ vláda, která je ochotna pomoci v úkolu obnovy, zajisté dostane pomoc od vlády USA. Jinými slovy, účast na Marshallově plánu byla otevřena i vládám zemí v sovětské sféře – tohoto náznaku se chopili ve Varšavě i v Praze. Stalin jim však brzy překazil radost. Program hospodářské obnovy, řekl ministr Marshall, bude „zaměřen nikoli proti některé zemi nebo doktríně, nýbrž proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu“.

Politika zadržování totiž v sobě spojovala poučení ze 2 nejdůležitějších amerických zkušeností v předcházející generaci. Z Rooseveltova nového údělu tato politika čerpala přesvědčení, že ohrožení politické stability vzniká především z nesouladu mezi realitou a tím, co lidé v hospodářské a sociální sféře očekávají. To byl důvod, proč byl vyhlášen Marshallův plán. Z 2. SV si USA vzala poučení, že nejlepší ochranou proti agresi je vojenská převaha a ochota ji využít. Proto vznikla Atlantická aliance. Cílem Marshallova plánu bylo dostat Evropu hospodářsky na nohy. A na její bezpečnost měla dohlížet Severoatlantická smlouva
NATO se stalo 1. vojenskou aliancí, do níž Amerika vstoupila v dobách míru. Bezprostředním podnětem se stal komunistický puč v ČSR v únoru 1948. V ČSR vzešli komunisté ze svobodných voleb jako nejsilnější strana a dostali se do čela vlády. Ani to však Stalinovi nestačilo. Zvolená vláda byla svržena a nekomunistický ministr zahraničí Jan Masaryk, syn zakladatele ČSR, zahynul po pádu z okna své kanceláře poté, co byl téměř s určitostí vystrčen ven komunistickými bandity. V Praze zavládla komunistická diktatura.

Reakce Západu – 1948 – Bruselský pakt (Benelux, F, VB) = ZEU, ale západní Evropa prostě nemá k odražení sovětského útoku dost sil. A tak vzniklo NATO, které s obranou západní Evropy svázala Ameriku. NATO se americké a kanadské síly staly spojenci západoevropských armád. To vedlo ke konfrontaci 2 vojenských aliancí a ke vzniku 2 sfér vlivu podél celé linie probíhající napříč střední Evropou.

Účel NATO – není obrana státu quo v Evropě. To bylo pro Spojence zajisté novinkou. Atlantická aliance prý brání princip, nikoli území: nebrání se změně, nýbrž prosazování změn silou. Severoatlan-
tická smlouva není zaměřena proti nikomu: je zaměřena výlučně proti agresi. Představovala většinu světa proti menšině rušitelů pořádku.
Stejně důležité jako vznik NATO, bylo i vytvoření SRN sloučením USA, F, VB okupační zóny x SSSR vytvořil z své okupační zóny NDR, SRN po 20 let neuznávala útvar NDR. V roce 1970 se SRN zřekla tzv. Hallsteinovy doktríny a navázala s NDR diplomatické styky, i když se nikdy nevzdala nároku, že zastupuje veškeré německé obyvatelstvo.

Churchilovu projevu o železné oponě, který pronesl v missourském Fultonu, se všeobecně připisovalo zahájení studené války. Churchil se snažil omezit sovětský expanzionismus ve snaze podpořit poválečné vyjednávací postavení demokracii. Churchil sice zadržování podporoval, avšak nikdy je nepovažoval za cíl. Nebyl ochoten pasivně vyčkávat na zhroucení komunismu. Snažil se dějiny utvářet a nespoléhat se, že za něj vykonají svoji práci samy. Šlo mu o dojednání dohody. Churchil chtěl zmenšit oblast sovětského vlivu, avšak v omezené míře byl ochoten koexistovat se sovětskou mocí.

Američtí představitelé téměř fyzicky nesnášeli sféry vlivu. Chtěli sféru protivníka zničit a nikoli ji zmenšit. Raději byli ochotni jakkoli dlouho čekat na totální vítězství a na zhroucení komunismu, jen aby dosáhli wilsonovského řešení problému světového pořádku.
Tento nesoulad vycházel z odlišných historických zkušeností VB a USA. Churchillova společnost až příliš dobře znala nedokonalé výsledky: Truman se svými poradci vzešli z tradice, v níž se vzniklé problémy obvykle vyřešily nasazením obrovských zdrojů. Proto dává Amerika přednost konečným řešením a nedůvěřuje kompromisům, které se staly jakousi britskou specialitou

Američtí diplomaté si byli vědomi, ať se jim to líbí nebo ne, Rusové se pokusí svoji sféru vlivu socializovat stejně, jako se my snažíme svoji sféru vlivu demokratizovat!

DILEMA ZADRŽOVÁNÍ KOMUNISMU: KOREJSKÁ VÁLKA

Atlantická aliance sloužila jako vojenská hráz proti sovětské expanzi a Marshallův plán posílil západní Evropu jak hospodářsky, tak sociálně. Program pomoci Řecku a Turecku odrazil sovětskou hrozbu ve východním Středomoří a berlínský most ukázal, že demokracie jsou na obranu proti ohrožení svých existujících práv ochotny riskovat válku. V každém z těchto případů SSSR raději ustoupil, než aby čelil konfrontaci se USA

25. 6. 1950 – komunistická severní Korea napadla jižní Koreu
(V Chruščovových memoárech se tvrdí, že se korejská invaze zrodila v hlavě severokorejského diktátora Kim-Ir-sena)
27. 6., dva dny poté, co severokorejské jednotky překročily 38. rovnoběžku, vydal americkým leteckým a námořním jednotkám rozkaz k zásahu. 30. 6. již dorazily pozemní jednotky z Japonska, které tam dozíraly na okupační režim. Truman řekl: že Amerika jde do války, aby splnila rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Nezasahovala tedy do vzdáleného místního konfliktu, nýbrž se postavila proti útoku na celý svobodný svět. Cíl – zatlačení severokorejských sil zpět tam, odkud zahájily útok: na 38. rovnoběžku.
Amerika se tak ocitla v omezené válce, pro niž neměla žádnou doktrínu. Bránila vzdálenou zemi, s níž ji nepoutal, jak sama prohlásila, žádný strategický zájem. Amerika si neujasnila cíle, a proto nechápala, jaký národní strategický zájem by měla na Korejském poloostrově sledovat, jejím základním cílem bylo ukázat, že agrese nezůstane nepotrestána.

Expedičním jednotkám velel Douglas MacArthur, nejtalentovanější americký generál tohoto století. Na rozdíl od většiny svých kolegů nebyl MacArthur stoupencem strategie opotřebovací války, které dávala Amerika tradičně přednost. V průběhu druhé světové války, přestože se tehdy kladl hlavní důraz na evropské bojiště, vytvořil MacArthur strategii „skoků z ostrova na ostrov“, které obcházely hlavní japonské opěrné body a zaměřovaly se na slabě bráněné ostrovy. Tak se mu během 2 let podařilo postoupit s americkými jednotkami z Austrálie až na Filipíny.

MacArthur nyní aplikoval tutéž strategii v Koreji. I přes radu svých ortodoxnějších nadřízených ve Washingtonu nechal americké jednotky vylodit v Inčchonu (soulském přístavu), více než 300 km v nepřátelském týlu, a tak odřízl zásobovací trasy severokorejských vojsk směrem z Pchjongiangu. Severokorejská armáda se zhroutila a cesta na sever byla otevřena. Toto vítězství vedlo k snad nejosudnějšímu rozhodnutí v celé korejské válce.
Jestliže měla Amerika někdy přizpůsobit své vojenské cíle politickým, právě tehdy k tomu nastal vhodný čas. Truman měl 3 možnosti. Mohl nařídit, aby se americká vojska na 38. rovnoběžce zastavila, a obnovit původní stav. Mohl povolit postup dále na sever, aby potrestal agresora. Mohl dát MacArthurovi svolení, aby sjednotil korejské území až k čínské hranici: jinými slovy mohl dovolit, aby výsledek války diktovaly výhradně vojenské zřetele.
Když začátkem července 1950 vstupovala do bojů americká pozemní vojska, cíl byl formulován jako „odražení agrese“, i když konkrétní význam tohoto termínu nikdo nedefinoval. Po vylodění v Inčchonu v září a po zhroucení severokorejské armády se cíl změnil na „sjednocení“.

11. 4. 1951 – Truman odvolal MacArthura
proč? – Při různých příležitostech vyzýval MacArthur k bombardování základem v Mandžusku, k blokádě Číny, k posílení amerických jednotek v Koreji a k účasti čínských nacionalistických sil v korejské válce. To vše MacArthur považoval za „normální způsob dosažení spravedlivého a čestného míru v co nejkratší době, s nejmenšími ztrátami na životech a s využitím veškerého našeho potenciálu.
(nepostupoval v souladu s názory prezidenta Trumana, neposlušnost)
Proč? MacArthur měl pravdu, když soptil proti takové národní politice, která by za cíl považovala dosažení patové situace. Postavil se proti stanovení jakýchkoli politických cílů, dokonce i těch, o něž by se mělo opírat vítězství v lokální válce.
Dean Acheson diplomatickým jazykem potvrdil, že americkým cílem v Koreji je vskutku dosažení patové situace. Američané chtěli v Koreji „skoncovat s agresí, zabránit jejímu obnovení a obnovit mír. Vyjádřil vzápětí pochyby o účinnosti MacArthurem navrhovaných opatření: „Pochybnou výhodu z rozšíření války na čínskou pevninu,
S odůvodněním, že je obtížné si představit, jak by Sovětský svaz mohl ignorovat přímý útok na čínskou pevninu.

Truman: „Všechna rozhodnutí, která jsem v souvislosti s korejskou válkou učinil, měla jediný cíl: zabránit 3. světové válce a strašnému zničení, které by způsobila v civilizovaném světě. Z toho vyplývalo, že jsme neměli učinit nic, co by poskytlo SSSR záminku a uvrhlo svobodné národy do všeobecné, totální války.
MacArthurovi a jeho stoupencům přinesla korejská válka zklamání, protože její omezení zaručovala vojenský a politický pat. Pro Trumana byla korejská válka zlým snem, protože na její politické cíle byla příliš velká a na její strategickou doktrínu příliš malá. MacArthur v Koreji usiloval o konfrontaci, i kdyby to znamenalo jít do války s Čínou, zatímco vláda se snažila pěstovat sílu Ameriky, aby mohla klást odpor SSSR tlaku na Evropu, který postulovala teorie zadržování.

Američtí státníci pochopili totiž, že kdyby se smířili s komunistickou okupací Koreje, ohrozili by tím americké postavení v Asii, zvláště rozhodující vztah Ameriky k Japonsku. Válka si vyžádala 150 000 mrtvých či zraněných amerických vojáků a to ve válce, která nedospěla k jednoznačnému výsledku. K dalším vojenským střetům Číny a USA již za studené války nedošlo.

Největší ztráty v Koreji nakonec utrpěl SSSR, země, kterou američtí představitelé považovali za strůjce celého podniku. V průběhu 2 let od invaze v Koreji Amerika zmobilizovala západní blok v globálním soupeření. USA ztrojnásobily své obranné výdaje a změnily Atlantickou alianci z politické koalice v integrovanou vojenskou organizaci, jejímž nejvyšším velitelem byl americký generál. Začalo se uvažovat o znovuvyzbrojení Německa a byl učiněn pokus o vytvoření evropské armády.

JEDNÁNÍ S KOMUNISTY: ADENAUER, CHURCHIL A EISENHOWER

Březen 1952 – Stalinova nabídka k urovnání studené války – snaha uchránit komunistický systém před závody ve zbrojení, věděl totiž, že v nich nemůže zvítězit. Snaha zorganizovat konferenci, leč k ní nedošlo, neboť Stalin do té doby zemřel – 1. 3. 1953 se krátce po půlnoci rozloučil s kolegy, s nimiž sledoval soukromé filmové představení. 2. 3. ve 03:00 byl nalezen, jak leží na podlaze své dači s těžkým záchvatem mrtvice. Dobu, po jakou ležel ochrnut, nelze přesně určit, protože se jej stráže tak bály, že se neodvážily vstoupit do jeho místnosti před stanovenou dobou. Než byl objeven, mohl ležet na podlaze i mnoho hodin. Stalinovi společníci – mimo jiné Malenkov a Berija – bděli u jeho lůžka až do chvíle, kdy po po třech a půl dnech zemřel. Byli povoláni lékaři, ale jejich léčbu mohlo ovlivnit i to, že byli vyhlédnutými oběťmi probíhající Stalinovy čistky „kremelských lékařů“. To bylo zjevné ze zdůvodnění, proč byl odstraněn Berija. Ve skutečnosti se provinil tím, že toho příliš věděl a že vyhrožoval příliš velkému počtu mocných kolegů. Přesto byl zatčen na zasedání politbyra a krátce poté popraven na základě obvinění, že se účastnil spiknutí, jehož cílem bylo obětovat východní Německo

SVĚT PO 2.SV.
1947 USA vyhlásily Marshallův plán, 1949 založily NATO. Pod záštitou Západu vznikla SRN. Stalinova počáteční reakce byla charakteristicky agresivní: berlínská blokáda, český puč a jeho souhlas s invazí do jižní Koreje.

Spojeným státům se však postupně podařilo vytvořit sféru vlivu, do níž náležely všechny vyspělé průmyslové státy světa.

Na druhé straně se Stalinovi podařilo vybudovat bezpečností pás ve východní Evropě. Tento úspěch jej však dále oslabil, musel však chápat, že tím nijak reálně nezvýšil svoji sílu a že prstenec satelitů bude odčerpávat sovětské zdroje. Naproti tomu státy NATO a Japonsko představovaly obrovský průmyslový potenciál.

Stalin kdykoli byl konfrontován s možností vojenského konfliktu s USA, vždy ucouvl. Ustoupil, když Truman v roce 1946 požadoval, aby sovětské jednotky odešly z íránského Ázerbájdžánu, a berlínskou blokádu v letech 1948-49 ukončil dříve, než se začalo střílet.

V období od roku 1948 bylo zahájeno znovuvyzbrojování Německa!
V prosinci 1952 – bezprostředně po stranickém sjezdu – Stalin oznámil, že je ochoten setkat se s nově zvoleným prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem (1953-1961 34R)(Truman nekandidoval). Takovéto setkání na nejvyšší úrovni nikdy nenavrhl ani Rooseveltovi, ani Trumanovi, ani Churchilovi. Vmanévroval je vždy do postavení, kdy museli učinit první krok sami.

KONRAD ADENAUER se narodil v roce 1876 v katolickém Porýní. Od roku 1917 do 1933, kdy jej sesadili nacisté, byl Adenauer primátorem Kolína nad Rýnem. Za Hitlerovy vlády se stáhl z politického života a strávil nějaký čas v klášteře. V březnu roku 1945 jej spojenci opět dosadili do křesla kolínského primátora. Koncem roku 1945 jej však britské okupační úřady opět propustily, neboť se jim nezamlouvalo jeho nezávislé jednání. Adenauer se stal kancléřem ve věku 73 let (1949) – před tehdy stál cíl: obnovit ve své okupované, demoralizované a rozdělené společnosti pocit sebeúcty.

říjen 1951 – Churchil se vrací do úřadu premiéra VB (po Atlleem)

1925 – Locarnský pakt, v němž si N a F navzájem uznaly hranice a VB se zaručila každé ze stran proti agresi strany druhé (vydrželo 10 let a nevyřešilo jedinou krizi)

Churchil již nenavrhoval globální dohodu, nýbrž politiku zmírňování napětí, která později dostala název „détente“
Polský ministr zahraničí Adam Rapacký – návrh na zřízení bezjaderného pásma ve střední Evropě, které by zahrnovalo Německo, Polsko, ČSR

Dulles a Anthony Eden se rozhodly prostě SRN integorvat do NATO (6. 5. 1955) reakce F – požadovala, aby se VB zavázala k trvalému umístění britských jednotek na německé půdě. Když Eden s tímto návrhem souhlasil, dostala Francie konkrétní vojenské záruky, které Britové tak důsledně odmítali již od doby po 1. SV. Od té doby byly britské, francouzské a americké jednotky umístěny v Německu jako spojenci SRN. To, co začalo jako Stalinova iniciativa, jejímž cílem mělo být sjednocení Německa, skončilo stvrzením rozdělení Evropy. Je paradoxní, že Churchil, apoštol sfér vlivu, se nakonec snažil zmírnit jejich dopad a snad je i vůbec eliminovat, zatímco Dulles, ministr zahraničí země, která se proti sférám vlivu věčně stavěla, se stal hlavním mluvčím politiky, která je petrifikovala.

1955 – Ženevská konference
americko-francouzsko-sovětské jednání o otázce Německa
- ukázalo se zde, že po 10 letech konfrontace potřebují demokracie oddechový čas. To bylo také hlavním výsledkem schůzky. „Demokracie se podobaly maratonci, který si na dohled od cíle sedne na kraj silnice a svým soupeřům umožní, aby jej dohonili“.
- Harold Macmillan tvrdil: že skutečný význam ženevské schůzky na nejvyšší úrovni nespočívá v nějaké konkrétní dohodě, nýbrž ve vytvoření osobních vztahů mezi vůdci

Morbidní podezřívavost, která se v sovětské nomenklatuře stala způsobem života, charakterizovala její jednání i v bezprostředně postalinské fázi. Stalinovi dědicové strávili téměř 5 let zápasem o následnictví: v 1953 byl popraven Berija, v 1955 byl zbaven úřadu Malenkov a v roce 1957 Chruščov porazil takzvanou protistranickou skupinu Molotova, Kaganoviče, Šepilova a Malenkova. V roce 1958 propustil Žukova a získal absolutní moc. V tomto zmatku Kreml nutně potřeboval uvolnění napětí se Západem, i když mu to nezabránilo v prodeji zbraní Egyptu a v potlačení maďarské revoluce.

Chruščov se stal předchůdcem Gorbačova: zahájil proces změn, jejichž důsledky nechápal a jejichž směr by byl odsoudil. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že Chruščov zahájil proces zhroucení komunismu.

Chruščov ohrožoval mezinárodní společenství: Podněcoval krizi na Středním východě, vydal řadu ultimát Berlínu, podporoval národněosvobozenecká hnutí a umístil rakety na Kubě. Přestože tím způsobil Západu mnoho nepříjemnosti, nedosáhl pro SSSR žádných trvalých zisků. Uměl totiž lépe krize vyvolávat než je dovést do konce. A protože se i přes veškerou neujasněnost Západ nakonec zmohl k odporu, celkovým výsledkem Chruščovových agresivních akcí byly obrovské sovětské výdaje na zbrojení, které nevedly k žádnému trvalému strategickému zisku, zato však k bolestnému ponížení za kubánské raketové krize. Všechna tato dobrodružství vzešla z ženevské schůzky na nejvyšší úrovni v roce 1955.

SOVĚTI OBCHÁZEJÍ POLITIKU ZADRŽOVÁNÍ: SUEZSKÁ KRIZE

Veškeré řeči o mírové koexistenci, které se v roce 1955 ozývaly na ženevské schůzce na nejvyšší úrovni, nemohly změnit základní realitu: USA a SSSR, zdaleka nejvýznamnější světové mocnosti, se staly zarytými geopolitickými soupeři. Zisk jedné strany byl obecně považován za ztrátu druhé.

V roce 1955, pouhé 2 měsíce po ženevském setkání, prodal Sovětský svaz velké množství zbraní Egyptu výměnou za bavlnu, jíž byl tehdy nadbytek. Cílem tohoto odvážného tahu bylo rozšířit sovětský vliv na Střední východ. Sovětští vůdcové museli chápat, že jejich první prodej zbraní rozvojové zemi podnítí arabský nacionalismus, že učiní arabsko-izraelský konflikt ještě nesmiřitelnější a že bude považován za velkou hrozbu západní převaze na Středním východě.

Chruščovův zahajovací tah byl dosti opatrný. SSSR se na 1. prodeji zbraní dokonce ani nepodílel, neboť tuto transakci formálně provedlo ČSR. Bez ohledu na tuto kamufláž se prodej SSSR zbraní na střední východ dotkl západní Evropy, zvláště VB. Po Indii byl Egypt nejdůležitějším dědictvím imperiální minulosti VB.

Ve 20. století se Suezský průplav stal hlavní tepnou, jíž proudily dodávky ropy do západní Evropy. Nadvláda VB spočívala na 2 pilířích: Íránu, který dodával ropu prostřednictvím společné anglo-íránské společnosti, a Egyptě, který sloužil jako strategická základna.

V roce 1945 založil Anthony Eden Arabskou ligu jako politický nástroj odporu proti vnějšímu pronikání na Střední východ. V Egyptě, Iráku a Íránu zůstaly významné britské jednotky. Jordánské Arabské legii velel britský důstojník, generál John Glubb (Glubb paša).
Za jásotu první generace nově nezávislých zemí znárodnil v roce 1951 předseda vlády Mosaddek íránský ropný průmysl a požadoval stažení britských vojsk, která střežila ropný komplex v Ábádánu. Hrozba představovaná Mosaddekem pominula o 2 roky později, když USA podpořily převrat, v němž byl svržen. Role VB se v Íránu však již neobnovila.

1952 se začalo hroutit postavení VB v Egyptě, skupina mladých důstojníků svrhla zkorumpovaného krále Farúka. Důstojníky vedl plukovník GAMÁL ABDAL NÁSIR. Byl odhodlán vypudit ze Středního východu VB i F. Když se Násir objevil na scéně, vyvstal naplno dosud latentní spor o kolonialismus mezi USA a jejich hlavními spojenci v NATO.

VB požadovala, aby Násir uznal dominantní postavení VB v Africe, USA šlo, aby se přidal k jejich koncepci „zadržování“ (x SSSR) a SSSR to viděl jako šanci dostat se z „kapitalistického obklíčení“ a získání nových spojenců dodávkami zbraní. Násir chytře využil souběhu všech těchto faktorů a rozehrál různé uchazeče o svoji přízeň proti sobě navzájem. Čím více se Washington snažil Násira usmiřovat, tím více prohnaný Egypťan tíhl k Sovětům. Tím zvýšil svoji cenu a mohl pak zkusit ze USA vymáčknout další pomoc.

V roce 1954 pod nátlakem USA VB oznámila, že svá vojska (cca 80 000 vojáků) ze suezské základny stáhne do roku 1956.

Američtí představitelé se snažili zkombinovat 2 neslučitelné politiky: chtěli skoncovat s imperiální rolí VB a současně využít zbytků britského vlivu k vybudování struktury zadržování na Středním východě.

Eisenhowerova vláda přišla s koncepcí severního obranného pilíře, tvořeného TURECKEM, IRÁKEM, SÝRIÍ A PÁKISTÁNEM. Tato středovýchodní verze NATO měla zadržovat SSSR podél jeho jižních hranic. VB podporovala na druhou stranu bezvýznamný Bagdádský spolek.

K jednotě se VB a USA vrátili při obrovském stavebním projektu – ASUANSKÉ PŘEHRADY. Tato 110 m vysoká a 5 km široká stavba měla přehradit horní tok Nilu nedaleko egyptských hranic se Súdánem. Měla regulovat zavlažování v údolí Nilu, na němž od nepaměti záviselo živobytí egyptského obyvatelstva, a měla Egypťany vysvobodit ze závislosti na nilských záplavách.
1. návrh – Anthony Eden, většinu nákladů by měly nést USA – snaha být režisérem středovýchodní diplomacie ze strany Edena a překazit každý sovětský pokus doplnit vojenskou pomoc hospodářským pronikáním = 14. 12. 1955 formální nabídka VB a USA. Bylo to podivné rozhodnutí. Obě vlády se zavazovaly ke grandióznímu technickému a finančnímu podniku, přestože si obě přály, aby Násira někdo vystřídal. Doufaly obě strany, že tato stavba povede k opětovnému ovládnutí Středního východu (Egypta), jako vedlo budování Suezského průplavu v 19. století k finančnímu ovládnutí Egypta Západem.

16. 5. 1956 Násir oznámil, že Egypt přestává uznávat Čangajškovu vládu a že navazuje diplomatické vztahy s ČLR.

V červnu 1956 nový sovětský ministr zahraničí Dmitrij Šepilov přijel do Egypta se sovětskou nabídkou financování a postavení Asuánské přehrady. Tím umožnil Násirovi pokračovat v jeho oblíbené zábavě – rozehrávání supervelmocí proti sobě.

19. 7. se Dulles rozhodl s touto šarádou skoncovat. Uznání komunistické Číny egyptským vůdcem bylo poslední kapkou. Dulles tlačil na egyptského velvyslance, že má Násir přijmout všechny americké technické návrhy, jinak žádná pomoc ze strany USA poskytnuta nebude.

Před obrovským davem, který se shromáždil 26. 7. 1956 v Alexandrii, Násir Dullesovi odpověděl protiútokem formulovaným jako apel na arabský nacionalismus. Násir záměrně zaútočil i na Francii: „Nikdy bychom nemohli prohlásit,“ řekl naslouchajícímu davu, „že bitva o Alžírsko není i naši bitvou.“. Uprostřed projevu vyslovil Násir jméno FERDINANDA DE LESSEPSE, Francouze, který postavil Suezský průplav. Bylo to smluvené heslo, které dalo signál egyptským vojenským silán, aby se zmocnily kontroly nad Suezským průplavem.

Francie byla k Násirovi ještě nepřátelštější. Její hlavní zájmy v arabském světě se soustřeďovaly na Maroko a Alžírsko. Maroko bylo francouzským protektorátem, zatímco Alžírsko bylo departementem mateřské země a žil v něm milion Francouzů. Obě severoafrické země usilovaly o nezávislost. V tom jim Násirova politika poskytovala emocionální a politickou podporu.

Eisenhower s Johnem Fosterem Dullesem si uvědomovali, že by vojenská akce proti Násirovi navíc tak roznítila arabský nacionalismus, že by byl západní vliv zničen na dobu celé generace – což byl daleko chmurnější scénář než ztráta kontroly nad průplavem.
Jediným způsobem, jak přimět Násira k přijetí Dullesem navrhovaného režimu pro průplav, byla hrozba britské a francouzské vojenské intervence v případě, že by odmítl. Avšak Dulles vyvážil všechny své návrhy mezinárodní kontroly průplavu prohlášením, v němž se použití síly důrazně zřekl. Tím prakticky Násira vyzýval, aby návrhy odmítl!

Dulles se připojil k výzvě VB a F k uspořádání konference 24 hlavních uživatelů Suezského průplavu včetně 8 států, které podepsaly Konstantinopolskou konvenci z roku 1888. Jí byl zaveden plavební režim, který chtěl Násir zrušit.

Spojené státy spolu s většinou 18 států navrhly nový plavební režim v průplavu, který akceptoval suverenitu Egypta a účast egyptského personálu, avšak ustanovil faktickými správci průplavu účastníky konference.
13. 9. 1956 se jeden novinář zeptal ministra zahraničí Dullese: „Pane ministře, USA předem vyhlašují, že nepoužijí síly, zatímco sovětské Rusko dává propagandistickou podporu Egyptu. Neponechává to všechny trumfy v Násirových rukou?“. I když Dulles vágně odpověděl, že mravní síla zvítězí, tato otázka se trefila do černého.

Sověti se potom oháněli hrozbami, že hrozí 3. světová válka apod. – typický rys Chruščovovy diplomacie. Bylo to hazardérství, aby SSSR hrozil 3. SV v roce 1956, kdy byl SSSR zvláště v oblasti nukleárních zbraní – nesrovnatelně slabší než USA. SSSR nejenže nebyl schopen konfrontace, ale v případě, že by se bezprostředně přiblížila, by musel s hanbou zatroubit na ústup, jako to opravdu udělal o 6 let později při kubánské krizi. Eisenhower odmítl společnou vojenskou akci se SSSR a varoval, že se USA postaví proti jakémukoli jednostrannému sovětskému vojenskému kroku.

Ze suezské krize si tyto státy nejvíce pamatovaly, že Násir dosáhl velkých úspěchů obratným rozehráním velmocí proti sobě navzájem, a nikoli to, že Amerika poskytla Násirovi podporu. Suezská krize poprvé vyjevila nezúčastněným státům další základní pravdu studené války: že tlak na USA obvykle vede k ujišťování o dobré vůli a snahám o zmírnění konstatovaných příkoří, zatímco nátlak na SSSR by mohl být riskantní, protože Sověti vždy odpovídají silným protitlakem.
USA odebraly VB a F jejich historickou roli na Středním východě. Teprve poté zjistila, že odpovědnost za udržení mocenské rovnováhy v této oblasti spadla přímo na její bedra.
5. 1. 1957 adresoval Eisenhower poselství Kongresu, v němž jej požádal o schválení pozdější Eisenhowerovy doktríny – programu o 3 částech, který měl Střednímu východu nabídnout hospodářskou a vojenskou pomoc a současně mu poskytnout ochranu proti komunistické agresi.

Pokus Ameriky distancovat se od Evropy ji dovedl do postavení, kdy musela sama převzít břímě ochrany každého svobodného (tj. nekomu-
nistického) státu na zeměkouli. I když se v průběhu suezské krize Amerika stále pokoušela vyřešit problémy rovnováhy rozvojových zemí pomocí OSN, za 2 roky se již americké jednotky v souladu s Eisenhowerovou doktrínou vylodily v Libanonu. O 10 let později zápasila Amerika sama ve Vietnamu, když se od ní většina spojenců distancovala s poukazem na argument z dob suezské krize, jehož autorem nebyl nikdo jiný než Amerika

IMPÉRIUM SE OTŘÁSÁ: MAĎARSKO

Krvavé potlačení maďarského povstání ukázalo, že SSSR je odhodlán udržet si sféru vlivu v případě nutnosti i silou a že řeči o osvobození jsou jen řečmi. Nebylo již možné déle pochybovat, že studená válka bude vleklá a ostrá a že v dohledné budoucnosti budou podél dělící čáry napříč Evropou proti sobě stát nepřátelské armády.
V jednom smyslu bylo Maďarsko jen další obětí ruského expanzionismu, který neúnavně postupoval již od dob Petra Velikého. Historicky se ruský stát snažil potlačit národy sousedící s Ruskem, které usilovaly o vskutku nezávislou politiku.

Před 2. SV byla životní úroveň ČSR srovnatelná s úrovní Švýcarska. Po ní upadlo ČSR do jednotvárné šedi charakteristické pro celou komunistickou oblast. Polsko mělo stejně velkou průmyslovou bázi jako Itálie a větší zdroje, bylo však odsouzeno k vegetování na východoevropské úrovni institucionalizované chudoby. Východní Němci považovali komunistický systém za jedinou překážku, která jim bránila v účasti na hospodářském blahobytu SRN. Obyvatelstvo všech zemí východní Evropy bylo přesvědčeno, že obětuje své blaho ve prospěch komunistické ideologie a sovětské hegemonie.

Pro SSSR byla východní Evropa spíše břemenem než strategickou kořistí, neboť spotřebovávala takové zdroje a vynucovala si neustálou pozornost ze strany SSSR.

Stalinovy čistky v satelitech u lidí, kdo byli schopni nezávislého myšlení. Inspiraci hledali v Titovi - ČSR – Rudolf Slánský, László Rajk v Maďarsku, Trajčo Kostov v Bulharsku a Wladyslaw Gomulka v Polsku (ten jako jediný přežil)

POLSKO
Červen 1960 byly krvavě potlačeny nepokoje v průmyslové Poznani. Desítky lidí přišly o život a stovky byly zraněny. V říjnu se ti vůdcové ústředního výboru polské komunistické strany, kteří v uplynulých letech přežili Stalinovy čistky, rozhodli spojit s věcí polského nacionalismu.

Gomulka, který byl v roce 1951 odstraněn a upadl v nemilost, byl vyzván k návratu do politiky a stal se prvním tajemníkem komunistické strany. K odchodu byl donucen sovětský maršál Konstantin Rokossovskij (ministr obrany, od r. 1949 člen polského politbyra). Tím zmizel jeden z nejvíce ponižujících symbolů sovětského poručnictví.

Sovětské tanky se přiblížily k největším polským městům. 19. 10. Chruščov se objevil ve Varšavě v doprovodu dalších členů politbyra: Kaganoviče, Mikojana a Molotova.

20. 10. dostala sovětská vojska rozkaz, aby se stáhla na základny.
22. 10. Chruščov podpořil Gomulkovo jmenování generálním tajemníkem komunistické strany výměnou za slib, že noví vůdcové zachovají socialistický systém a že Polsko nevystoupí z Varšavského paktu.

Formálně tedy sovětský obranný systém zůstal nedotčen. Avšak ve spolehlivost polských jednotek v jakékoli válce se Západem již Sověti nemohli mít – ohleduplně řečeno – neomezenou důvěru.

MAĎARSKO
9milionové Maďarsko prošlo stejným cyklem sovětského útlaku jako jeho sousedé. Od 40. let mu bezohledně vládl ortodoxní stalinista MÁTYAS RÁKOSI. Ve 30. let jej Stalin dokonce vykoupil z budapešťského vězení výměnou za maďarské vlajky, které carská armáda ukořistila v roce 1849. Mnozí Maďaři měli důvod této výměny litovat, když se Rákosi vrátil s Rudou armádou a vytvořil represivní systém, který byl považován za krutý i podle stalinistických měřítek. Na Rákosiho konečně došlo krátce po berlínském povstání v roce 1953. Zavolali si jej do Moskvy, kde mu Berija řekl, že i když Maďarsku vládly různé národy, židovského krále ještě nemělo a že sovětské vedení takového nyní nepřipustí. Rákosi byl vystřídán Imre Nagyem, který měl pověst reformního komunisty. Náhodou byl i on Žid. Nagy, který používal méně tyranských metod, byl po svržení Georgije Malenkova v Moskvě po 2 letech opět odvolán. Ministerským předsedou se stal znovu Rákosi, který opět zavedl přísnou komunistickou ortodoxii a uvalil represe na umělce a intelektuály. Nagy byl vyloučen z komunistické strany. Po Chruščovově odsouzení Stalina na 20. sjezdu KSSS byl Rákosi opět vystřídán. Tentokrát se jeho nástupcem stal jeho blízký spolupracovník Erno Gero. I když se Gero prohlásil za nacionalistu, byl tak úzce spojen s Rákosim, že nedokázal zastavit vlasteneckou vlnu, která Maďarsko zaplavovala.

23. 10., den po Gomulkově formálním návratu k moci v Polsku, hněv budapešťské veřejnosti přetekl.

Požadovali svobodu projevu, postavení Rákosiho a jeho společníků před soud, odchod sovětských jednotek a návrat Nagye do úřadu ministerského předsedy.

Nagy byl po celý život horlivým, i když reformním komunistou. Na svých prvních vystoupeních v průběhu povstání se snažil komunistickou stranu zachránit, do značné míry stejně jako Gomulka v Polsku. Avšak s přibývajícím časem jej lidové vášně změnily v živý symbol pravdy. Za tuto vizi demokracie, která se jej zmocnila tak opožděně, zaplatil Nagy životem. Když Sověti rozdrtili revoluci, nabídli Nagyovi možnost odvolat. Jeho odmítnutí a poprava mu zajistily místo v panteonu mučedníků za věc svobody východní Evropy.

24. 10. přerostly pouliční demonstrace ve všeobecné povstání. Téhož dne byl Nagy jmenován ministerským předsedou a do Maďarska přijeli posoudit situaci 2 členové sovětského politbyra, Mikojan a Suslov.

28. 10. již sovětští návštěvníci došli k závěru, který se podobal tomu, který si předtím učinil Chruščov ve Varšavě – smířit se s titoistickým Maďarskem. Sovětské tanky se začaly stahovat z Budapešti. Avšak na rozdíl od Polska nemohl ani tento tah uklidnit situaci. Demonstranti nyní nepožadovali o nic méně než zavedení systému mnoha stran, odchod sovětských jendotek z celého Maďarska a vystoupení z Varšavského paktu. Zatímco maďarští studenti a dělníci bojovali na ulicích se sovětskými tanky, Washington mlčel. Nijak Moskvu nevaroval, že hrozba užitím síly či její užití by ohrozily sovětsko-americké vztahy.

29. 10. Imre Nagy jmenován ministerským předsedou
30. 10. Nagy zrušil systém jedné strany a jmenoval koaliční vládu složenou ze zástupců všech demokratických stran, které se v roce 1946 účastnily posledních svobodných voleb.

Na rozdíl od polského lidu Maďaři nepožadovali liberaizaci komunistického režimu, nýbrž rovnou jeho destrukci, nežádali rovnoprávné postavení vůči SSSR, nýbrž totální rozchod s ním.

1. 11. učinil Nagy poslední, neodvolatelný krok: vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavského paktu.

I tato rozhodnutí zdaleka překročila vše, o co se pokoušel v Polsku Gomulka. Zároveň Nagy požádal OSN, aby uznaly neutralitu Maďarska. Odpověď nikdy nedostal.
Ani USA, ani jejich evropští spojenci nežádali, aby se OSN začaly Nagyovým poselstvím naléhavě zabývat. A Sověty již nemělo smysl vyzývat k umírněnosti.

4. 11. ráno udeřily bez jakéhokoli varování sovětské síly, které již několik dní proudily do Maďarska, a maďarskou revoluci barbarsky potlačily. János Kádár, kdysi oběť Stalinových čistek, kterého Nagy povolal jako generálního tajemníka komunistické strany a který před několika dny záhadně zmizel, se vrátil se sovětskými vojsky a vytvořil novou komunistickou vládu. Velitel maďarské armády Pál Maléter byl zatčen ve chvíli, kdy jednal s velitelem sovětských vojsk o jejich stažení z Maďarska. Nagy se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Uvěřil slibu bezpečného odchodu do Jugoslávie, avšak při vycházení z budovy byl zatčen. Nagy s Maléterem byli později popraveni. Stalinův duch se měl v Kremlu i nadále čile k světu.

Reakce USA – neochota riskovat válku za svržení komunistické kontroly nad východní Evropou. Postoj USA i OSN mohl být v souladu s jejich postojem k Suezu. Místo toho USA a její spojenci jednali tak, jako by byli přihlížejícími, jichž se výsledek přímo netýká.
(1958 – britský premiér Harold Macmillan navštívil SSSR, stal se tak 1. premiérem, který po 2. SV navštívil Moskvu)

Souběh Maďarska a Suezu vytvořil souřadnice další fáze studené války. SSSR se podařilo uchovat si své postavení ve východní Evropě, zatímco na Středním východě byl relativně oslaben vliv demokracií včetně USA. SSSR si našel způsob, jak obejít zadržování. Den poté, co jeho jednotky zpustošily Budapešť, v době kdy boje ještě neskončily, pohrozil Chruščov západní Evropě raketovými útoky a vyzval USA, aby s ním podnikly společnou vojenskou akci na Středním východě proti svým nejbližším spojencům. Spojené státy nechaly Maďarsko na pospas proudům historické evoluce a současně dovolily, aby u jejich spojenců vznikl pocit vlastní neschopnosti.

CHRUŠČOVOVO ULTIMÁTUM: BERLÍNSKÁ KRIZE 1958-1963

Na postupimské konferenci se 3 vítězové rozhodli, že Berlín bude spravován 4 okupačními mocnostmi – USA, VB, F, a SSSR, které budou společně spravovat také Německo. Čtyřmocenská správa nad N vydržela jen o něco déle než rok. V roce 1949 byly západní zóny spojeny ve SRN a z ruské zóny se stala NDR. Podle Čtyřmocenské dohody o Berlíně nebylo město součástí ani východního, ani západního Německa. Oficiálně je spravovali 4 spojenci, Sověti okupovali velký sektor ve východní části města, Američané měli sektor na jihu a Britové a Francouzi na západě a na severu. Celý Berlín se stal ostrovem obklopeným NDR. Nejdůležitější však bylo, že západní Berlín sloužil jako úniková cesta pro ty východní Němce, kteří chtěli odejít na Západ: prostě odjeli metrem do jednoho ze západních sektorů města a tam se přihlásili jako emigranti.

Za přístupové cesty do Berlína odpovídal SSSR, skutečnou kontrolu tras vykonával východoněmecký satelitní režim ze svého hlavního města, východního Berlína. Postavení západního Berlína proto bylo velmi zranitelné.

10. 11. 1958 Chruščov požadoval v projevu zrušení 4mocenského statutu Berlína a varoval, že SSSR hodlá předat kontrolu nad přístupy do Berlína svému východoněmeckému satelitu.

NDR byl nejslabším článkem v sovětské sféře vlivu. Sousedil s větším a bohatším západním Německem a byl diplomaticky uznán jen ostatními sovětskými satelity. Scházela mu legitimita

27. 11. 1958 – Chruščov prohlásil v nótách zaslaných USA, VB, F Čtyřmocenské ujednání o Berlíně za neplatné a vyslovily požadavek, aby byl západní Berlín přeměněn na demilitarizované „svobodné město. Nebude-li do 6 měsíců dosaženo dohody, SSSR podepíše mírovou smlouvu s NDR a předá svá okupační práva a přístupové trasy německé demokratické republice. Chruščov tak dal západním spojencům fakticky ultimátum.

24. 5. 1959 umírá John Foster Dulles

září 1959 – řekl Eisenhower v Camp Davidu Chruščovovi, že USA nemá v úmyslu zůstat v Berlíně navždy. Hlavním výsledkem bylo další zpoždění. Eisenhower a Chruščov se dohodli, že uspořádají setkání 4 mocností okupujících Berlín.

15. – 27. 9. 1959 – Chruščovova návštěva USA

13. 8. 1961
Východní Němci postavili mezi sovětským sektorem Berlína a sektory 3 západních mocností zátarasy z ostnatého drátu a kolem celého Berlína postavili plot. Zeď, která rozdělila rodiny, byla v následujících dnech posílena: symbolem rozděleného města a komunistické nelidskosti se stal beton, miny a hlídací psi. Kennedy (1961-63 35D) téměř okamžitě usoudil, že postavení Zdi nenaplňuje americkou definici agrese, a rozhodl se, že proti němu vojensky nezakročí. Americký pokus snížit význam stavby Zdi se projevil i v tom, že v den jejího zahájení si Kennedy vyjel zajachtařit na moře a ministr zahraničí Rusk navštívil baseballový zápas. Ve Washingtonu nepanovala žádná krizová atmosféra.

Americký špión v sovětské vojenské rozvědce – Oleg Penkovský odhalil, že vysocí sovětští důstojníci si dost dobře uvědomují, že nejsou na konflikt připraveni, a že často mezi sebou kritizují Chruščovovo hazardérství. I Kennedy rychle pochopil, že z hlediska celkové strategické síly je SSSR slabší než Amerika

Eisenhower čerpal svoji strategii z původního scénáře politiky zadržování. Snažil se zablokovat Sovětům cestu, kdekoli Západ ohrozili. Kennedyho cíle byly ctižádostivější. Doufal, že jednou provždy skoncuje se sovětsko-americkým konfliktem přímým jednáním mezi supervelmocemi a že využije berlínské krize jako bodu obratu.
V NDR žilo na 16 milionů obyvatel

Říjen-listopad 1962 – Chruščov umístil na Kubu rakety středního doletu za účelem získání zdrcující převahy v konečných jednáních o Berlíně.

Americké stanovisko bylo za Eisenhowerova i Kennedyho prezidentství založeno na tradiční americké zásadě, že se Amerika staví proti změně silou, nikoli proti změně jako takové.
Nakonec Chruščov nikdy po vypršení svých ultimát nezačal jednat a nevyužil ani mnohých možností jednání se západními spojenci. Po 3 letech ultimát a hrozeb, při nichž tuhla krev, se jediným Chruščovovým úspěchem stalo postavení Berlínské zdi, která se nakonec stala symbolem neúspěchu sovětské berlínské politiky.

KONCEPCE ZÁPADNÍ POLITIKY: MACMILLAN, DE GAULLE,
EISEHHOWER A KENNEDY

Mamillan se dostal do úřadu britského ministerského předsedy v důsledku suezského debaklu. Macmillan proto opustil politiku rezervovanosti vůči Evropě a podal žádost o přijetí do ES. Rozhodl se upevnit vztahy s USA a zakotvit britskou politiku v americké a rozšířit rozsah britských možností obratným řízením vztahů k Washingtonu.

Od konce 2. SV měly USA takovou převahu ve světové politice, jakou předtím nezískal žádný jiný stát. Žila v nich jen malá část světové populace, avšak vyráběla téměř třetinu světové produkce zboží a služeb. Postavení USA ještě posiloval její ohromný náskok v jaderné technologii, a tak měla značnou převahu nad každým myslitelným soupeřem či kombinací soupeřů.

De Gaulle chtěl vytvořit Evropu, která by byla organizována po vzoru Bismarckova Německa – tj. sjednocenou na základě států, přičemž by jeden z nich (Francie) hrál dominantní roli a měl by stejnou funkci jako v císařském Německu Prusko. Dále SSSR by měl na starosti rozdělení Německa, USA obranu západní Evropy proti SSSR a Francie by se postarala, aby se německé národní aspirace upíraly k evropské jednotě.

Pro Trumana a Eisenhowera bylo účelem NATO postavit se na odpor proti sovětské agresi! Pro Kennedy spočíval účel NATO ve vytvoření nového světového pořádku.

DO VIETNAMSKÉHO BAHNA: TRUMAN A EISENHOWER

Většina zemí jde do války, aby kladla odpor konkrétním definovatelným hrozbám své bezpečnosti. V tomto století šla Amerika do válek – od 1. SV až po válku v Perském zálivu v roce 1991 – do značné míry za to, co považovala za mravní závazek postavit se jako pověřenec kolektivní bezpečnosti proti agresi či nespravedlnosti.
20. 1. 1963 – inaugurační projev Lyndona Bainese Johnsona (1963-69 36D)

Američané ve svých rozborech dospěli k názoru, že na globální rovnováhu útočí severní Vietnam, který je údajně kontrolován z Pekingu, jenž je sám pod kontrolou Moskvy.

Státy Indočíny po formální stránce zůstávaly francouzskými koloniemi, a nebyly tedy ani demokratickými, ani nezávislými státy. I když v roce 1950 Francie změnila své 3 kolonie – Vietnam, Laos a Kambodžu – v „přidružené státy francouzské unie“, toto nové postavení mělo daleko k nezávislosti. Francie se totiž obávala, že kdyby poskytla úplnou suverenitu Indočíně, musela by ji dát i svým 3 državám v severní Africe – Tunisku, Alžírsku a Maroku.

Typ války – partyzánská válka
Základní rovnice partyzánské války je stejně prostá jako nesnadno řešitelná: partyzánská armáda vítězí tak dlouho, dokud není poražena, zatímco konvenční armáda musí prohrát, jestliže rozhodně nezvítězí.

Na Vietnamu bylo cosi, co důsledně zatemňovalo uvažování cizinců, kteří se do něj odvážili. Je bizarní, že vietnamská válka Francouzů vyvrcholila u Dien-bien-phu, křižovatky silnic ve vzdáleném severozápadním koutu Vietnamu poblíž hranic s Laosem.

13. 3. 1954 zahájili Severovietnamci útok na Dien-bien-phu dělostřelectvem (které neměl podle F vůbec mít a které jim po skončení Korejské války dodala Čína). Od té doby bylo jen otázkou času, než bude zbytek francouzských sil rozdrcen. Francie přijala proto sovětský návrh, aby se v dubnu toho roku sešla konference v Indočíně.
7. 5. 1954 – Dien-bien-phu padlo
Ženevské dohody z července 1954 rozdělily Vietnam podél 17. rovnoběžky. Aby mohlo později dojít ke sjednocení, dělící čára nebyla označena za „politickou hranici“, nýbrž za správní opatření, které mělo usnadnit přeskupení vojenských sil před konáním voleb pod mezinárodním dohledem. Ty se měly konat do dvou let. Do 300 dní měly být ze 3 indočínských států staženy všechny zahraniční síly a byly zakázány cizí základny a aliance s jinými státy.

Dohody pouze našly způsob, jak zakončit boje, jak rozdělit Vietnam a jak odložit politické řešení do budoucnosti.
Eisenhowerova vláda nezměnila své přesvědčení, že je Indočína klíčem k asijské – a snad i ke globální – mocenské rovnováze. Nezřekla se ani natrvalo veškerých vojenských intervencí, nýbrž jen těch, kde by stála po boku koloniální Francie. Severní Vietnam se nezřekl svého cíle: sjednocení celé Indočíny po komunistickou vládou. Za tento cíl jeho vůdcové bojovali po dvě desetiletí.

Eisenhowerovo moudré rozhodnutí z roku 1954, že se nebude ve Vietnamu angažovat, bylo taktické, nikoli strategické. Po Ženevě zůstali Eisenhower i Dulles přesvědčeni, že Indočína má rozhodující strategický význam.

Obranná organizace pro jihovýchodní Asii (SEATO), která vznikla v září 1954, se skládala kromě USA z Pákistánu, Filipín, Thajska, Austrálie, Nového Zélandu, VB a F. Postrádala jak společný politický cíl, tak mechanismus vzájemné pomoci členských států. Země, které se odmítly stát účastníky SEATO, byly dokonce významnější než členské státy – Indie, Indonésie, Malajsie a Barma raději hledaly bezpečnost v neutralitě a Ženevské dohody zakazovaly členství třem státům Indočíny.
Je téměř jisté, že Francie a v menší míře i VB vstoupily do SEATO proto, aby získaly právo vetovat ukvapené americké akce.

Francouzi rozdělili Vietnam na 3 oblasti (Tonkin, Annam a Kočinčínu) s vládami v Hanoji, Hue a Saigonu.
V 50. letech vládl ve Vietnamu – DIEM, který potlačil tajné společnosti, stabilizoval ekonomiku a úspěšně zavedl centrální kontrolu.

Kolem roku 1960 se stávalo oběťmi atentátů na 2500 jihovietnamských úředníků ročně. Jejich oblíbenými terči se stávali ti nejhorší a nejlepší státní úředníci. Na nejhorší útočí partyzáni proto, aby získali sympatie veřejnosti jako vykonavatelé spravedlnosti nad zkorumpovanými či tyranskými úředníky, a útok na nejlepší je nejúčinnějším způsobem, jak zabránit vládě v dosažení legitimity a jak znemožnit vznik funkční armády. Bezpečnostní situace se stále zhoršovala i přesto, že Amerika podporovala výstavbu jihovietnamské armády.

Americké ozbrojené síly byly přizpůsobeny pro boj v Evropě: jedinou zkušenost v rozvojovém světě získaly v Koreji, kde bylo jejich úkolem bojovat s konvenční armádou, která překročila mezinárodně uznanou demarkační linii. Bojovaly na území, kde je obyvatelstvo obecně podporovalo. Tato situace se velmi podobala té, kterou vojenští plánovači předpokládali i v Evropě. Avšak ve Vietnamu se vedla válka bez jasně definovaných frontových linií: nepřítel, který dostával dodávky z Hanoje, nebránil nic a útočil na vše bez rozdílu: byl zároveň všude a nikde. Americká válečná strategie: opotřebovací válka, opírající se o palebnou sílu, mechanizaci a mobilitu. Ani jedna z těchto metod nebyla ve Vietnamu použitelná. Jihovietnamská armáda, vycvičená Američany, se záhy dostala do stejné pasti jako francouzské expediční jednotky o 10 let dříve. Hanoj vystupňovala partyzánskou válku až na samém konci Eisenhowerova prezidentského období a i poté chvíli trvalo, než Severovietnamci dokázali vytvořit zásobovací systém pro vedení rozsáhlé partyzánské války. Aby toho dosáhli, podnikli invazi do Laosu, malé, mírumilovné a neutrální země, přes jejíž území postavili trasu, jíž se později začalo říkat HOČIMINOVA STEZKA.

Rozhodnutí Ameriky zvolit si Vietnam jako místo, kde se postaví komunistickému expanzionismu, jí způsobilo v budoucnosti velké problémy.

VIETNAM: NA CESTĚ DO ZOUFALSTVÍ: KENNEDY A JOHNSON

Eisenhower se díval na konflikt jako voják – jako na válku mezi 2 odlišnými entitami (podstata věcí), severním a jižním Vietnamem.
Pro Kennedyho tým útoky Vietkongu nepředstavovaly tradiční válku, nýbrž jakýsi občanský konflikt charakterizovaný poměrně novým fenoménem partyzánské války.

Laoské národy žijí na území vklíněném mezi nepřístupná pohoří na hranicích Vietnamu a širokou řeku Mekong, která tvoří hranici s Thajskem. Od svého válkychtivého souseda nežádaly nic, než aby je nechal na pokoji. Avšak právě toto přání jim severní Vietnam nikdy nesplnit. Jakmile v roce 1959 Hanoj zahájila partyzánskou válku v jižním Vietnamu, tlak na Laos nevyhnutelně zesílil. Hanoj dospěla k závěru, že infliltrace do jižního Vietnamu přes neutrální Laos a Kambodžu povede k menší mezinárodní odvetě než výpad přes 17. rovnoběžku. Přestože neutralitu Laosu a Kambodže zaručily Ženevské dohody z roku 1954 a přestože ji potvrdila smlouva SEATO, Hanoj se nedala odradit. Fakticky anektovala úzký pruh území suverénního Laosu a zřídila základny jak v něm, tak v Kambodži, aniž se setkala s významným odporem světového společenství.

V roce 1959 se do Laosu přesunulo přes 6 000 severovietnamských vojáků, údajně proto, aby podpořili komunistickou organizaci Pathet Lao, kterou Hanoj po podepsání Ženevských dohod v roce 1954 vytvořila v severovýchodních provinciích podél hranice s Vietnamem.

Duben 1961 – americký neúspěch na Playa Girón (Zátoka sviní) – snaha zadržet komunisty na Kubě proti režimu Fidela Castra - neúspěch

V roce 1956, poté, co se Francie stáhla, a poté, co jižní Vietnam získal nezávislost, se již Kennedy přidal k převládající ortodoxii: ….Musíme jim Vietnamcům nabídnout revoluci – politickou, hospodářskou a sociální revoluci, která zdaleka převýší vše, co mohou nabídnout komunisté.“

Kennedyho strategií bylo posílení Jihovietnamců, aby se sami mohli bránit komunistům. Důraz byl kladen na občanskou aktivitu a na vnitropolitické reformy. Podle nové oficiální rétoriky ve Vietnamu nešlo ani tak o bezpečnost Ameriky jako o její prestiž a věrohodnost.
Každá nová americká vláda, která se musela zabývat Indočínou, zapadala do stále hlubšího bahna. Truman a Eisenhower vytvořili program vojenské pomoci. Kennedyho důraz na reformu vedl k rostoucí americké angažovanosti ve vnitřní politice jižního Vietnamu. Problém spočíval v tom, že reforma a budování státu by v jižním Vietnamu přinesly ovoce až po desetiletích. Americký politický cíl, zavedení stabilní demokracie v jižním Vietnamu, nebylo možné uskutečnit tak rychle, aby mohla Amerika dosáhnout svého strategického cíle, odvrácení vítězství partyzánů.

11. 5. 1961 – Národní rada pro bezpečnost vydala směrnici, která znemožnění komunistického ovládnutí jižního Vietnamu učinila americkým národním cílem. Po Johnsonově inspekční cestě Vietnamem dospěl k tomu, že největším nebezpečím v Indočíně není komunistická hrozba, nýbrž hlad, nevědomost, bída a nemoci. Amerika měla podle Johnsona jen 2 možnosti: buď poskytnout Diemovi podporu, nebo se stáhnout. Jižní Vietnam může být zachráněn, pokud budou USA jednat rychle a rozhodně.

Když se Kennedy ujímal úřadu, počet amerického vojenského personálu ve Vietnamu se blížil devíti stům. Koncem roku 1961 stoupl na 3164 a v době, kdy se Kennedy stal obětí atentátu, dosáhl 16 263: další posily se připravovaly. V roce 1960 měli Američané 5 padlých: v roce 1961 stoupl tento počet na 16, v roce 1963 na 123 a v roce 1964, posledním mírovém roce, v němž se do války ještě nezapojily americké bojové jednotky, vzrostl počet padlých na více než 200.

Každá nová americká vláda se snažila podmiňovat zvýšení pomoci Vietnamu reformou.(1954 Eisenhower, 1961 Kennedy) Diem odmítl: vůdcové bojů za nezávislost nestojí o poručníkování. Diemova vláda byla ochromena partyzánskou válkou a vlastní neschopností, tak ústupky odmítla. Washington však na nich trval a znásobil tlak na Diema. Zároveň vyzval k sesazení jeho bratra Ngo-dinh-Nhua, který velel bezpečnostním jednotkám.

1. 11. 1963 – Diem jihovietnamskými generály svržen (on i jeho bratr zahynuli)
Tím, že podpořila svržení Diema, Amerika rozhodla o své dlouhodobé angažovanosti ve Vietnamu. Diemovým nástupcům scházela jeho prestiž nacionalistického a mandarínského otce národa. Neměli jinou možnost než přenechat vedení války Američanům.

Amerika toužila po nevojenském vítězství, avšak zároveň tušila vojenskou katastrofu. Amerika se již nemůže vyhýbat volbě, před níž nevysloveně stála po celou dobu: buď eskalovat vojenskou angažovanost, nebo dopustit zhroucení jižního Vietnamu. Kennedyho vláda se obávala vstupu do války na straně nedemokratického spojence. A Johnsonova vláda měla menší strach z války než z opuštění nové, nedemokratické saigonské vlády.
Ve zpětném pohledu vidíme, že poslední chvíli, kdy se Amerika mohla stáhnout z Vietnamu za přijatelnou, i když vysokou cenu, byla doba těsně před a po svržení Diema. Kennedyho vláda správně usoudila, že s Diemem nemůže zvítězit. Johnsonova vláda si namlouvala, že může zvítězit s jeho nástupci.

Srpen 1964 severovietnamský útok na křižník Maddox vedl k odvetnému úderu proti severnímu Vietnamu (dle rezoluce o Tonkinském zálivu).

Únor 1965 – útok na kasárna amerických poradců v městě Pleiku vedlo USA k odvetné systematické bombardovací operaci s kódovým označením „Valící se hrom (Rolling Thunder).

Červenec 1965 – do války již plně zapojeny americké bojové jednotky. Zvyšoval se i počet amerických vojáků. Začátkem roku 1969 jich bylo ve Vietnamu 543 000.

Pohromu vietnamské války nezapřičinil způsob, jakým do ní USA vstoupila, nýbrž to, že do ní vstoupila bez pečlivého hodnocení pravděpodobných nákladů a potenciálních důsledků. Žádný stát by neměl vysílat půl milionu svých mladých lidí na vzdálený kontinent či dávat v sázku své mezinárodní postavení a vnitropolitickou soudržnost, dokud jeho představitelé nedokáží definovat své politické cíle a nenabídnou realistickou strategii jejich dosažení. Washington si měl položit 2 základní otázky: Je možné zavádět demokracii a více méně současně dosáhnout vojenského vítězství. A ještě důležitější otázkou bylo, zda náklady budou odpovídat dosaženému prospěchu.

Jednou ze základních lekcí korejské války mělo být pochopení, že vleklé, nerozhodné války rozbíjejí vniropolitický konsenzus Ameriky. Avšak Washington zřejmě vyvodil přesně opačné poučení: že zdrojem zklamání v Koreji byl postup MacArthura k řece Ja-lu-ťiang a jeho snaha o totální vítězství. V tomto světle byl výsledek korejské války později nově interpretován jako úspěch, neboť se podařilo zabránit čínskému vítězství.

Americká angažovanost ve Vietnamu byla vědomě omezena na podobný cíl: měla, aniž by vyvolal čínskou intervenci, severnímu Vietnamu ukázat, že mu nebude dovoleno zmocnit se jižního Vietnamu, a že proto jedinou možností je jednání.

Na konci roku 1966 řekl severovietnamský premiér Pham-van-Dong: i když jsou USA vojensky daleko silnější, nakonec prohrají, protože za Vietnam je ochotno zemřít více Vietnamců než Američanů a protože jsou Vietnamci ochotni bojovat déle než Američané. Jak se ukázalo, jeho hodnocení bylo správné.

Johnson měl z čínské intervence obavy. Johnson měl za to, že východiskem bude projevení umírněnosti, uklidnění Hanoje a nabídka kompromisu. Tato politika však jen povzbudila tvrdošíjnost Severovietnamců
Bismarck kdysi prohlásil, že jednota Německa nikdy nevznikne řečmi, nýbrž „krví a železem“, a přesně takový byl názor Hanoje na jednotu Vietnamu.

29. 9. 1967 – Johnsonova formule ze San Antonia
USA jsou ochotny zastavit veškeré letecké a námořní bombardování severního Vietnamu, jestliže tento krok povede k produktivním diskusím.
Formule ze San Antonia se stala jedním z rozhodujících momentů války.
Severovietnamci pochopili, že cena za zastavení bombardování je stejně nízká jako nepochopitelná, a tak se před zasednutím k jednacímu stolu a přijetím nabídky snažili tlak na Johnsona ještě vystupňovat. Jen o několik měsíců později zahájili ofenzivu TET.

Ustrnutí na mrtvém bodě bylo přičítáno Johnsonově vládě a stoupající počet amerických obětí vedl k výzvám k utlumení, ne-li odchodu z války.
Severovietnamští komunisté nestrávili celý život v boji na život a na smrt, aby ho ukončili rozdělením se o moc nebo utlumením partyzánské války, nejefektivnějšího prostředku jejich nátlaku . Vietnamští komunisté nebyly – obdobně jako generaci předtím Stalin – schopni se vyrovnat s představou jednání.

Hanoj přistoupila na jednání před americkými prezidentskými volbami v roce 1968, ale než měla přijít na řadu jednání, hodlali severní Vietnamci vylepšit své postavení.

Nástrojem zlepšení jejich vyjednávacího postavení se stala ofenziva Tet, k níž došlo v průběhu vietnamského lunárního nového roku. V každém roce, včetně roku 1968, bylo na toto období dohodnuto příměří. Avšak 30. 1. zahájily komunistické síly rozsáhlou ofenzivu proti 30jihovietnamským provinčním hlavním městům. Jejich úder byl zcela nečekaný. Zmocnily se klíčových cílů v Saigonu a dostaly se dokonce na půdu velvyslanectví USA a hlavního stanu generála Westmorelanda. Do rukou komunistů padlo na 25 dnů i historické hlavní město Hue.
Bylo to poprvé, co partyzáni vyšli z úkrytů a účastnili se otevřeného boje. Rozhodnutí zahájit útok na celém území je donutila bojovat na válčištích, která by si jinak nezvolili. Větší americká palebná síla zničila téměř celou partyzánskou infrastrukturu. Po celý zbytek války již partyzáni Vietkongu nebyli účinnou silou a téměř veškeré boje vedly pravidelné jednotky severovietnamské armády.

31. 3. 1968 – Johnson ohlásil částečné přerušení bombardování oblasti ležící severně od 20. rovnoběžky, úplně zastavení po zahájení jednání, Johnson také naznačil do Vietnamu již nevyšle žádné větší posily

VYMANĚNÍ Z VIETNAMU: NIXON

Nixon (1969-1974 37R)
Po jeho nástupu do úřadu prudký odpor proti válce nejen obnovil, ale dále nabral na síle. Nixon toužil po vyjednání čestného odchodu. Za takový odchod považoval téměř vše až na to, že by přenechal bez výhrad severovietnamským komunistům miliony lidí, kterým jeho předchůdci tvrdili, že se na Ameriku mohou spolehnout.

Koncem 60. let se prudké protesty studentů staly celosvětovým jevem. Docházelo k nim i ve Francii, Nizozemí a v Německu, přičemž ani jedna z těchto zemí nebyla v situaci srovnatelné s válkou ve Vietnamu a neměla ani rasové problémy srovnatelné s americkými. Nixon byl v každém případě příliš nejistý a příliš zranitelný, než aby mohl v tomto stadiu svého života začít budovat mosty.

Hanoj hned 3 týdny po Nixonově inauguraci zahájila novou ofenzivu – Mini-Tet. V příštích 4 měsících bylo každý měsíc zabito průměrně 1000 Američanů. Hanoj se ani v nejmenším nedala omezovat „porozuměním“, jehož v roce 1968 dosáhla s Johnsonovou vládou, a zavázkem, že přestávky v bombardování nevyužije. Nixon podcenil urputnost a odhodlanost Hanoje. HO Či Min si byl stále jistější, že v důsledku neschopnosti saigonského vedení a klesající americké angažovanosti hanojské síly dosáhnou bezpodmínečného vítězství.
Okamžitý, bezpodmínečný a jednostranný americký odchod by také narazil na nepřekonatelné praktické problémy. Po boku jihovietnamské armády, čítající zhruba 700 000 vojáků, bojovalo více než 500 000 Američanů. Proti nim stále pravidelná severovietnamská armáda s minimálně 250 000 vojáků a k tomu stejný počet partyzánů.

Americká veřejnost sledovala 2 zcela neslučitelné cíle: chtěla ukončit válku, avšak nechtěla, aby USA kapitulovala. Nixon ve snaze provést americkou politiku přes tato úskalí se rozhodl pro třetí možnost – takzvanou cestu vietnamizace, jíž by udržel v relativně největší rovnováze 3 klíčové složky amerického odchodu z Vietnamu: zachovala by vnitropolitickou morálku v Americe, poskytla by Saigonu čestnou možnost postavit se na vlastní nohy a motivovala by Hanoj k dohodě.
PROBLÉMY VIETNAMIZACE
- stažení amerických jednotek bude americké veřejnosti připadat nicotné: čím více vojáků se vrátí domů, tím více bude požadovat návrat dalších – což by vedlo nakonec k jednostrannému stažení
- čím více vojáků se stáhne, tím více to povzbudí Hanoj

Nixon mohl ve Vietnamu volit pouze mezi různými zly. Ve Vietnamu stál Nixon před dvěma téměř stejně nepřijatelnými možnostmi. Po 20 letech zadržování platila Amerika cenu za přecenění svých sil: žádné jednoduché alternativy již nezbývaly. Nixon se stálým snižováním stavů vlastních sil snažil posílit postavení jižního Vietnamu v oblasti.
1970-72 – jednání v pařížském hotelu MAJESTIC – USA, Thieova vláda, FNO (jihovietnamská organizace nastrčená Hanojí) a hanojská vláda(Le-duc-Tho)

8. 10. 1972 – se Le-duc-Tho zřekl svého požadavku, aby Amerika svrhla saigonskou vládu, a souhlasil s příměřím
Nixon snížil během 3 let počet amerických vojáků ve Vietnamu z téměř 550 000 na 20 000, počet obětí klesl z asi 16 000, tedy 28 % celkového počtu v roce 1968, asi na 600, čili zhruba na 1 % celkového počtu vojáků v roce 1972, který se stal posledním rokem války. Nixon ale chtěl odejít z Vietnamu se ctí, zatímco mírové hnutí bylo přesvědčeno, že čest vyžaduje prakticky bezpodmínečný odchod Ameriky z Vietnamu.

V roce 1972 již USA jednostranně stáhly 500 000 vojáků a Saigon formálně navrhl uspořádání svobodných voleb, zatímco Amerika nabídla, že do 4 měsíců po podepsání dohody stáhne veškeré zbývající síly.

Největším paradoxem domácí americké diskuse se stalo, že Hanoj ve skutečnosti neměla na jednostranném americkém stažení žádný zájem. To stále nechápe značná část literatury o vietnamské válce. Téměř až do konce se Hanoj nikdy neodchýlila od své standardní formule: neodvolatelný termín stažení Američanů spojený s americkým závazkem svrhnout při odchodu jihovietnamskou vládu.

Nixon neustoupil a odmítl souhlasit s pevným termínem stažení, pokud by výměnou nezískal splnění jiných základních amerických cílů. Musel však zaplatit cenu v podobě souhlasu s celkovým stažením po splnění jeho podmínek. Jižní Vietnam se tak dostal do postavení, v němž se musel sám bránit proti nepříteli. Americké jednotky byly v Evropě po 2 generace a příměří v Koreji bylo bráněno americkými silami po více než 40 let. Pouze ve Vietnamu USA pod tlakem vnitropolitického odporu souhlasily s tím, že v zemi neponechají žádné zbytkové síly: tím se zbavily veškerých prostředků k prosazování dohod, jichž bylo nakonec dosaženo.
Nixonovy podmínky – projevy z 25. 9. a 8. 5. 1972
- příměří pod mezinárodním dohledem, návrat zajatců a informace o pohřešovaných, pokračování hospodářské a vojenské pomoci Saigonu a rozhodnutí o politické budoucnosti jižního Vietnamu samými Vietnamci na základě svobodných voleb

8. 10. 1972 Nixonovy hlavní návrhy přijal Le-duc-Tho a Hanoj se konečně vzdala požadavku dosazení komunistické vlády v Saigonu, souhlasila také s příměřím, vrácením všech zajatců a s předáním informací o všech pohřešovaných.
Nixonovy kritici vyčítají, že nevyprovokovaně rozšířil válku do Kambodže a že v důsledku toho americká politika nese hlavní odpovědnost za genocidu, jíž se dopustili komunističtí Rudí Khmerové po svém vítězství v roce 1975
Severovietnamská armáda si vybudovala síť základen v Kambodži, z nichž její divize podnikaly útoky na americké a jihovietnamské síly. Základny byly zásobovány buď Hočiminovou stezkou přes Laos nebo přes kambodžský přístav Sihanoukville – což bylo vše nehorázným porušením kambodžské neutrality.
Rudí Khmerové byli fanatičtí ideologové, kteří byli rozhodnuti vykořenit a zničit existující kambodžskou společnost a vnutit jí jakousi šílenou utopii tím, že by vyhladili každého, kdo měl i to nejmenší buržoazní vzdělání.

27. 1. 1973 – podepsání smlouvy v Paříži – před prezidentskými volbami v USA

Nixon nechtěl dopustit, aby předvolební úvahy stály v cestě dohodě,
Nixonovy se vyčítá, že zbytečně prodloužil válku o 4 roky, ale historické doklady jasně ukazují, že Amerika rychle přijala dohodu hned poté, co Severovietnamci přijaly podmínky, které po 4 předcházející roky důsledně odmítali.
Dohoda o míru, stejně jako každá jiná podobná dohoda, se nemohla prosadit sama. Severní Vietnam stále usiloval o sjednocení Vietnamu pod svojí vládou a v Paříži kus papíru nemohl trvalé cíle Hanoje změnit.

Dokonce i hospodářská pomoc jižnímu Vietnamu byla přiškrcována. V roce 1972 Kongres odhlasoval pomoc ve výši 2 mld USD, 1973 – 1,4, 1974 700 mil. USD. V roce 1975 již Kongres diskutoval o poslední podpoře ve výši 600 mil. Pomoc Kambodži byla zcela přerušena, a to s argumentem, že se tím ušetří lidské životy – což byl eufemismus pro opuštění této země, který se ve světle následující genocidy jevil jako ukázka černého humoru. V roce 1975 Kambodžu a jižní Vietnam dobyli během dvou týdnů komunisté a tím skončili emocionální trýzeň Ameriky – nikoli však Indočíny.

V roce 1972 Nixon drtivě zvítězil v prezidentských volbách.

Fronta národního osvobození jižního Vietnamu (FNO), která byla na Západě označována za předpokládané jádro demokratické koaliční vlády, dali vítězní Severovietnamci jasně najevo, že jejich skutečné plány jsou zcela jiné. V roce 1969 byla FNO změněna na dočasnou revoluční vládu republiky Jižní Vietnam (DRV). V červnu 1975, dva měsíce po pádu Saigonu, se DRV rozhodl obnovit jihovietnamské bankovnictví a navázala diplomatické vztahy s 82 zeměmi. Hanoj se rozhodla zadusit snahy o nezávislý jižní Vietnam hned v zárodku. Rozhodnutí „kabinetu“ bylo rychle odvoláno, velvyslanci DRV nebyli nikdy vysláni do ciziny. Vláda v jižním Vietnamu zůstala v rukou místních vojenských výborů vedených severovietnamskými komunistickými a armádními funkcionáři.

V červnu 1975 již hanojští vůdcové zahájily propagandu za sjednocení země – tj. k formální anexi Jihu, které bylo v průběhu jednoho roku dokončeno (1976).

Americký idealismus vedl k názoru, že vietnamskou společnost lze poměrně snadno a rychle transformovat v demokracii amerického typu. Leč bylo zjevně velkou chybou vsadit tolik na tak nedostatečně definované cíle.

Spojené státy šly do Vietnamu proto, aby zastavily to, co považovaly za ústředně řízené komunistické spiknutí, a neuspěly. Moskva z toho vyvodila závěr, že se historický poměr sil změnil v její prospěch. Proto se snažila expandovat do Jemenu, Angoly, Etiopie a nakonec do Afghánistánu. SSSR byl však méně odolný než USA, a proto jeho přecenění vlastních sil nevedlo ke katarzi (očista) jako v Americe, nýbrž k rozpadu.

ZAHRANIČNÍ POLITIKA JAKO GEOPOLITIKA: NIXONOVA TROJÚHELNÍKOVÁ DIPLOMACIE

V mučivém procesu, jímž se Amerika vymaňovala z Vietnamu, šlo Nixonovi hlavně o udržení amerického postavení ve světě.
O Nixonovi: Žádný americký prezident neměl větší znalosti o mezinárodních záležitostech. Žádný – s výjimkou Theodora Roosevelta – tolik necestoval do ciziny a žádný se nepokoušel s tak opravdovým zájem pochopi názory jiných vůdců.

Historické přátelské city USA k Číně se zhroutily poté, co komunisté v roce 1949 zvítězili v občanské válce a v roce 1950 vstoupili do korejské války. Přátelství bylo vystřídáno politikou úmyslné izolace komunistických vládců v Pekingu. Výmluvným symbolem tohoto cítění se stalo Dullesovo odmítnutí podat ruku Čou En-lajovi na ženevské konferenci o Indočíně v roce 1954.

V průběhu čínské kulturní revoluce koncem šedesátých let a v letech sedmdesátých – která si vyžádala tolik lidských obětí a utrpení, že byla srovnatelná se Stalinovými čistkami – byli všichni čínští velvyslanci odvoláni domů (z nějakých záhadných důvodů zůstal jedinou výjimkou čínský velvyslanec v Egyptě). Mezi Washintonem a Pekingem tak již nezůstaly žádné diplomatické kontakty. Nixonovi se podařilo přimět Čínu k návratu do společenství národů – nikoli kvůli vyhlídkám na dialog, nýbrž obavy z útoku SSSR, jejího údajného spojence.

Na jaře roku 1969 došlo k řadě střetů mezi čínskými a sovětskými silami na vzdáleném úseku čínsko-sovětské hranice na sibiřské řece Ussuri. Navíc SSSR neustále posiloval svá vojska podél celé 6 500 km dlouhé hranice s Čínou

Zpráva z roku 1970 zdůraznila neutralitu USA v konfliktu mezi oběma velkými centry komunismu.

Čína se USA neobávala, dokonce ani v Indočíně: nehodlal ohrozit životní americké zájmy (bez ohledu na to, co USA učiní ve Vietnamu) a obávala se především hrozeb přicházejících ze SSSR (a jak se později ukázalo, i z Japonska)

Únor 1972 – Nixon podepsal Šanghajské komuniké, které se stalo vodítkem pro čínsko-americké vztahy v příštích deseti letech.
Tyto dohody znamenaly to, že Čína nepodnikne nic, co by zhoršovalo situaci v Indočíně a v Koreji, že Čína ani USA nebudou spolupracovat se sovětským blokem a že se postaví proti veškerým pokusům každé země o dosažení nadvlády v Asii.

Únor 1973 – komuniké vydaném se Čína a USA dohodly, že se postaví na odpor (na rozdíl od pouhého „postaví se proti“ v Šanghajském komuniké) společně (na rozdíl od „oddělených závazků“ ze Šanghaje) proti každému pokusi každé země o světovládu (tedy nikoli jen o „navládu v Asii“).

V průběhu pouhého půldruhého roku se čínsko-americké vztahy změnily ze zarytého nepřátelství a izolace ve faktickou alianci proti hlavní hrozbě. Nixon a jeho poradci ve svých rozborech dospěli k závěru, že Čínu její vlastní zájem bude nutit ke spolupráci se USA tak dlouho, dokud bude mít větší obavy ze SSSR než ze USA. Americká vyjednávací pozice bude nejsilnější tehdy, uvažoval Nixon, bude-li Amerika blíže oběma komunistickým gigantům, než si jsou ony navzájem. Mao Ce-tung měl velké obavy ze sovětského expanzionismu, a proto přijal stejnou strategii i při sbližování se USA. Nixona Maovy motivy nezajímaly. Jeho primárním cílem bylo vrátit Americe zahraničněpolitickou iniciativu. Jakmile USA navázaly lepší vztahy s Čínou, nejlepší možností pro SSSR se stala snaha o zmírnění napětí se USA.

Nixon byl prvním prezidentem od Theodora Roosevelta, který vedl americkou zahraniční politiku převážně ve jménu národního zájmu. Nevýhodou tohoto přístupu byl nedostatek emocionální odezvy u amerického lidu.

Nixonovi se nakonec podařilo – přes indočínskou tragédii – vmanévrovat svou zemi do dominantního mezinárodního postavení.

DÉTENTE A JEHO PROTIVNÍCI

Až do září 1969, kdy byl zvolen německým kancléřem Willy Brandt, trvaly západoněmecké vlády na tom, že jediná legitimní německá vláda sídlí v Bonnu. SRN vyhlásila takzvanou HALLSTEIOVU DOKTRÍNU: odmítala uznat východoněmecký režim a přerušila diplomatické styky s každou zemí (s výjimkou SSSR), které jej uznala. Brandt vyzval svoji zemi, aby uznala východoněmeckého satelita, přijala hranice s Polskem (linii Odra-Nisa) a zlepšila vztahy se SSSR

Léto 1971 po složitých vyjednáváních bylo dosaženo nové Čtyřstranné dohody, která zaručovala svobodu západního Berlína i západní přístup do něho. Od té doby Berlín zmizel ze seznamu mezinárodních ohnisek krizí. Na světovou arénu se vrátil až ve chvíli, kdy padla Zeď a kdy se zhroutila NDR.

V průběhu 60. let se SSSR stal hlavním dodavatelem zbraní Sýrii a Egyptu i organizační a technickou oporou radikálních arabských skupin. Na mezinárodních fórech SSSR jednal jako mluvčí arabského stanoviska, dosti často i jeho nejradikálnější podoby.
SSSR měl značnou schopnost zvyšovat napětí, avšak neměl žádný prostředek, jak krize ukončit či jak diplomaticky podpořit věc svých přátel. Mohl pohrozit intervencí, avšak zkušenost více než dostatečně prokázala sovětskou tendenci tváří v tvář americkému odporu ucouvnout.

V roce 1970 došlo k vážným vojenským konfrontacím. První z nich se odehrála podél Suezského průplavu, když Egypt zahájil takzvanou opotřebovací válku proti Izraeli. Izrael podnikl rozsáhlé letecké odvetné útoky do hloubi egyptského území, načež SSSR odpověděl tím, že v Egyptě instaloval rozsáhlý systém protiletecké obrany obsluhovaný asi 15 000 sovětskými vojáky.

V průběhu roku 1970 OOP, která se v Jordánsku stala téměř jakýmsi státem ve státě, unesla 4 letadla a donutila je k letu do Jordánska. Král Husajn pak nařídil své armádě, aby na OOP zaútočila, a vyhostil její vůdce. Sýrie podnikla invazi do Jordánska, zatímco Izrael mobilizoval. USA posílily své námořní síly ve Středozemí a daly jasně najevo, že žádnou vnější intervenci nebudou tolerovat. Záhy bylo zřejmé, že SSSR nebude riskovat konfrontaci se USA. Po stažení ze Sýrie krize skončila.

1972 Egyptský prezident Anvar Sadat propustil všechny sovětské vojenské poradce a vyzval sovětský technický personál, aby opustil zemi. Zároveň Sadat navázal tajné diplomatické kontakty s Bílým domem.

V roce 1973 Egypt a Sýrie zahájily válku proti Izreali. Jak pro Izrael tak i pro USA to úplné překvapení. Izrael však překročil Suezský průplav a dostal se na 30 km od Káhiry. Podařilo se mu okupovat syrské území až k samému předměstí Damašku.

K obnovení předválečného stavu a později k dosažení pokroku na cestě k míru bylo zapotřebí americké podpory. Sadat se stal prvním arabským vůdcem, který to pochopil. Opustil přístup založený na zásadě „vše, nebo nic“, odvrátil se od Moskvy a přiklonil se k Washingtonu, od něhož očekával pomoc v postupném mírovém procesu. Dokonce i syrský prezident Háfiz Asád, se obrátil na americkou diplomacii ve věci Golanských výšin.

V roce 1974 byly podepsány prozatímní dohody s Egyptem a Sýrií, které zahájily proces izrealského stanování se výměnou za arabské bezpečnostní záruky. V roce 1975 Izrael a Egypt uzavřely druhou dohodu o odpoutání vojenských sil. V roce 1979 Egypt a Izrael podepsaly formální mírovou dohodu pod patronátem prezidenta Cartera (1987-1981 39D)

Americká strategie byla založena na tezi, že by SSSR měl být postaven před volbu: buď se distancuje od svých radikálních arabských klientů, nebo se bude muset smířit s poklesem svého vlivu. Nakonec tato strategie omezila SSSR a dala klíčové postavení ve středovýchod-
ní diplomacii Spojeným státům.

Gerald R. Ford (1974-1977 38 R) byl jmenován a nikoli zvolen

Co je to DÉTENTE?
Neboli „mírová koexistence“ z pohledu SSSR: jde o otevřené vojenské nepřátelství vůči tzv. „kapitalistickým zemím“. Přímý konflikt má být vystřídán nepřímými metodami boje, užíváním nevojenských prostředků označovaných za „ideologické“: v sovětské praxi tento termín znamená podvratnou činnost, propagandu, politické vydírání a výzvědné operace.

ABM – Nixonův navržený obranný systém antibalistických střel – původně 12 odpalovacích základen po celých USA, ale Kongres jejich počet snížil na pouhé 2, což nemělo žádný strategický cíl

V této politické situaci zahájil Nixon v létě roku 1970 korespondenci se sovětským ministerským předsedou Kosyginem, která se o dva roky později (1972) stala rámcem pro dohodu o omezení strategických zbraní SALT – v Moskvě podepsána, ale USA stanovily svoje stropy ještě předtím, než se o jednáních SALT vůbec začalo uvažovat. Tato smlouva dávala USA více bojových hlavic než SSSR

Problém židovské emigrace ze SSSR uvedla na pořad diplomatických jdnání Nixonova vláda. V roce 1968 smělo emigrovat ze SSSR jen 400 Židů. Žádná demokratická země na tento problém nepoukázala. Počet židovských emigrantů každým rokem stoupla, 1973 – 35 000. Navíc Bílý dům pravidelně předkládal sovětským vládcům seznam zvláště tíživých případů – jednotlivců, kteří nedostali povolení k vystěhování nebo jejichž rodiny byly rozděleny, a také vězněných žadatelů o emigraci. Většině těchto sovětských občanů pak bylo povoleno odejít.

1972 – USA + SSSR dohoda, která udělovala SSSR doložku nejvyšších výhod výměnou za urovnání dluhu z 2. SV + Jacksonův dodatek, který by upíral doložku nejvyšších výhod každé zemi omezující emigraci, čímž nepřímo donutil SSSR k emigrační politice

DOLOŽKA NEJVYŠŠÍCH VÝHOD
Dává zemi, již je udělena, veškerá privilegia, která mají země, s nimiž USA udržují běžné obchodní vztahy (tehdy více než 100 zemí). Navíc usnadňuje normální obchod na základě obchodní vzájemnosti. Vzhledem ke stavu sovětského hospodářství se neočekávalo, že takový obchod dosáhne velkého objemu. Jacksonův dodatek však dosáhl něčeho jiného: učinil ze sovětských emigračních praktik nejen záležitost veřejné diplomacie, ale vedl i k legislativním krokům amerického Kongresu. (viz Alexandr Solženicyn) SSSR odvolal emigrační daň

1975 – konference v Helsinkách – Závěrečný akt
V Helsinkách se poprvé v poválečném období lidská práva a základní svobody staly uznanými tématy rozhovorů a jednání mezi Východem a Západem.
Úvodník The New York Times: Ke konferenci 35 států o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se po 32 měsících sémantiského hašteření blíží svému vyvrcholení, vůbec nemělo dojít. Nikdy tolik států nezápasilo o tak málo po tak dlouhou dobu.

KONEC STUDENÉ VÁLKY: REAGAN A GORBAČAV

Po porážce v Indočíně v roce 1975 Amerika prožila ústup z Angoly, prohlubující se vnitropolitické rozštěpení a mimořádný vzestup sovětského expanzionismu. Ve spolupráci s tisíci sovětských vojenských poradců vstoupily kubánské vojenské síly na africkou půdu od Angoly až po Etiopii. Kambodžu, která měla za sebou tolik utrpení, si podmanily vietnamské jednotky odporované a zásobované SSSR. 100 000 sovětských vojáků okupovalo Afghánistán (1979). Zhroutila se vláda prozápadního íránského šáha, kterou nahradil radikálně protiamerický fundamentalistický režim, který zajal jako rukojmí 52 Američanů, téměř výlučně úředníků amerického velvyslanectví. Avšak právě v době zdánlivě maximálního oslabení pozic Ameriky se začal komunismus rozpadat.

Sovětské impérium zkrachovalo zčásti proto, že jeho dějiny nezadržitelně vedly k přepínání vlastních sil. Sovětský stát se zrodil v krajně nepříznivé situaci. Podařilo se mu přežít občanskou válku, izolaci a řadu zločinných vládců. V l. 1934-41 obratnými manévry změnil hrozící 2. SV v to, co označoval za imperialistickou občanskou válku, a s pomocí západních spojenců porazil nacistický nápor. Poté se mu tváří v tvář americkému atomovému monopolu podařilo vytvořit ve východní Evropě satelitní sféru. Nakonec se stal SSSR v postalinském období globální supervelmocí. Nejprve sovětské armády ohrožovaly sousední oblasti, ale později svoji působnost rozšířily na vzdálené světadíly. Osudným nedostatkem celého toho nafouklého imperialismu bylo, že sovětští vůdcové časem ztratil smysl pro míru a přecenili schopnost sovětského systému vojensky i hospodářsky upevnit své zisky. Zapomněli, že se z velmi slabé základny postavili doslova proti všem ostatním významným mocnostem. Sovětští vůdcové si také nikdy nedokázali přiznat, že osudnou vlastností jejich systému byla neschopnost inspirovat iniciativu a tvořivost a že i přes svoji vojenskou moc SSR zůstával velmi zaostalou zemi.
Chruščov a jeho nástupci dospěli k závěru, že mohou dosáhnout více než mrtvý tyran. Místo snahy o rozdělení kapitalistického světa – což byla základní Stalinova strategie – jej chtěli porazit berlínskými ultimáty, rozmístěním raket na Kubě a avanturismem v rozvojovém světě. Tato jejich snaha do té míry přesahovala sovětské možnosti, že změnila stagnaci v kolaps.

(V americkém politickém systému je prezident jediným celostátně voleným úředníkem)

Reagan (1981-1989 40R) projevil neuvěřitelný talent pro sjednocování amerického lidu. Jako osobnost byl nezvykle příjemný a nefalšovaně přátelský. Byl srdečný a odměřený, plný dobré nálady, avšak v hloubi duše odtažitý. V podstatě byl osamělý člověk, okouzlující a zároveň uzavřený do sebe.

Na své 1. tiskové konferenci označil SSSR za zločinné impérium, které je ochotno k dosažení svých cílů „spáchat jakýkoli zločin, lhát a podvádět.“

Za druhého Reaganova prezidentského období dosáhl dialog mezi Východem a Západem takového rozsahu a intenzity, jaké svět nepoznal od détente za prezidenta Nixona.

1981 – Reagan se vzpamatovával z atentátu na svou osobu.
Listopad 1982 – Brežněv umírá

2 cíle Reaganovy vlády
- boj se sovětským tlakem až do chvíle, kdy bude expanzionismus nejprve zastaven a později donucen k ústupu
- zahájení zbrojního programu, který měl zastavit sovětskou snahu o dosažení strategické převahy a obrátit ji ve strategickou nevýhodu

V roce 1990 skončila vietnamská okupace Kambodže, v roce 1993 se konaly volby a uprchlíci se začali chystat k návratu. V roce 1991 se kubánské jednotky stáhly z Angoly a v témže roce se zhroutila komunisty podporovaná vláda v Etiopii. Snad nejdůležitějším úspěchem se stalo stažení sovětských vojsk z Afghánistánu v roce 1989. V roce 1990 byli sandinisté v Nikaragui donuceni přijmout svobodné volby – což bylo riziko, které do té doby nebyla žádná komunistická strana ochotna přijmout.

Reagonova vláda těchto úspěchů dosáhla praktickým uplatněním politiky, které se začalo říkat REAGANOVA DOKTRÍNA – USA se rozhodly pomoci antikomunistickým povstalcům, aby své země vymanili ze sovětské sféry vlivu. To znamenalo vyzbrojení afghánských mudžahedínů bojujících s Rusy, podporu kontras v Nikaragui a pomoc antikomunistickým silám v Etiopii a v Angole. Po celá 60. a 70. léta Sověti podporovali komunistické povstalce proti vládám, které byly přátelské vůči USA. Nyní, v 80. letech, dala USA Sovětům okusit jejich vlastní lék

Po 20 let Brežněvovy vlády bylo hlavním sovětským cílem dosáhnout strategické parity se USA.
Reagan: “Mým snem se tedy stal svět bez nukleárních zbraní.“
(SDI – strategická obranná iniciativa)
1986 – Reagan + Gorbačov v Reykjavíku – dohodli se, že do 5 let sníží veškeré strategické síly na polovinu a že do 10 let zničí veškeré balistické střely. V jedné chvíli se Reagan přiblížil přijetí sovětské nabídky úplného odstranění nukleárních zbraní.

Březen 1985 – Gorbačov – generální tajemník KSSS
Když se Gorbačov dostal k moci, rozsah sovětského debaklu se teprve začal vyjevovat. 40 let studené války vytvořilo volnou koalici téměř všech průmyslových zemí proti SSSR. Čína, jeho bývalý spojenec, prakticky přešla do opačného tábora. Jedinými zbývajícími spojenci zůstaly východoevropské satelity, které udržovala pohromadě hrozba sovětských vojsk na základě Brežněvovy doktríny. Tito spojenci SSSR neposilovali, nýbrž odčerpávali jeho zdroje.

Sovětská dobrodružství ve 3. světě se stávala nákladnými a nikam nevedla. V Afghánistánu SSSR zakusil mnohé ze zkoušek, které Amerika podstoupila ve Vietnamu. Zatímco v 50. letech byl Chruščov stále přesvědčen, že sovětská ekonomika kapitalistický systém předstihne, Gorbačov v 80. letech pochopil, že SSSR bude trvat dlouho, než dosáhne takové úrovně průmyslové výroby, která by i jen vzdáleně mohla konkurovat kapitalistickému světu.

1986 – 27. sjezd KSSS Gorbačov odhodil marxisticko-leninskou ideologii. Gorbačov byl prvním sovětským vůdcem, který zcela odvrhl třídní boj a který vyhlásil koexistenci jako cíl. I když Gorbačov i nadále zdůrazňoval ideologické rozdíly mezi Východem a Západem, trval na tom, že budou nahrazeny potřebou mezinárodní spolupráce.
Koexistenci nechápal jako přestávku před nevyhnutelnou konfrontací, nýbrž jako trvalou složku vztahu mezi komunistickým a kapitalistic-
kým světem.

prosinec 1988 Gorbačov v projevu proneseném v OSN 7. 12. ohlásil jednostranné snížení o 500 000 mužů a o 10 000 tanků včetně poloviny tanků stojících proti silám NATO. Zbytek sil umístěných ve střední Evropě se Gorbačov rozhodl reorganizovat k čistě obranným účelům. Ve snaze uklidnit Čínu také oznámil stažení „značné části“ sovětských sil z Mongolska.

Snížení byla označena za „jednostranná“, i když Gorbačov poněkud tklivě dodal: „Velmi doufáme, že určité kroky podniknou rovněž USA a Evropané.“

Gorbačův mluvčí Gennadij Gerasimov podal vysvětlení: „Konečně odstraňujeme donekonečna opakovaný mýtus o tom, že SSSR či Varšavská smlouva hrozí útokem na Evropu. Avšak tak rozsáhlá jednostranná snížení signalizují buď mimořádnou sebedůvěru nebo mimořádnou slabost.
Ještě v den oznámení, že končí se závody ve zbrojení, musel se vrátit zpět do SSSR, neboť Arménii postihlo zničující zemětřesení.

Snaha o dobré diplomatické vztahy s Čínou: její požadavky:
- konec vietnamské okupace Kambodže,
- odchod sovětských vojsk z Afghánistánu
- stažení sovětských jednotek z čínsko-sovětské hranice

Nejprve je muselo schválit sovětské vedení, a poté musela proběhnout dlouhá jednání. Teprve pak je mohli Sověti uskutečnit. Gorbačovovi trvalo téměř 3 roky, než dosáhl v otázce čínských požadavků takového pokroku, aby jej tvrdí pekingští vyjednávači pozvali do Číny k diskusi o celkovém zlepšení vztahů.

V projevu v Radě Evropy v červenci 1989 Gorbačov odhodil nejen Brežněvovu doktrínu, podle níž měl SSSR právo intervenovat ve východní Evropě, ale i samotnou satelitní sféru tím, že se zřekl „sfér vlivu“
Gorbačov založil svůj reformní program na 2 prvních: perestrojce (přestavbě), od níž si sliboval podporu nových technokratů, a glasnosti (politické liberalizaci), jíž si chtěl získat dlouho utlačovanou inteligenci.

1990 – pobaltské státy se odtrhly od SSSR a ten se začal rozpadat.

DÉTENTE – způsob, jakým Washington bránil Moskvě v ohrožování existujícího vojenského a politického statu quo.
NOVÝ SVĚTOVÝ POŘÁDEK: REKAPITULACE

Od konce 2. SV vzniklo téměř 100 nových států a mnohé z nich se od historického evropského národního státu značně liší. Zhroucení komunismu v SSSR a rozpad Jugoslávie zrodily dalších 20 států.

Sjednocená Evropa se stane velmocí: rozdělena na národní státy upadne do druhořadého postavení.

Za studené války Japonsko opustilo svou historickou soběstačnost a těšilo se ochraně Spojených států.

Ve 20. století ovlivnily mezinárodní řád zásadním způsobem Spojené státy. Podstata amerického přístupu k zahraniční politice spočívá podle Kissingera na přesvědčení o americké výjimečnosti – víře, že americká demokracie, její hodnoty a praxe jsou něčím nesrovnatelně lepším než systémy, které existují na Starém kontinentě. Z tohoto vědomí americké nadřazenosti se ovšem vyvinuly 2 protikladné tendence: na jedné straně často naivní idealismus, úsilí o nápravu světa, křížové výpravy za demokracii a spravedlnost, jedním slovem angažování se ve jménu morálky, na straně druhé despekt vůči okolnímu světu, snaha separovat se od něj – izolacionismus.

Co je ASEAN?
13. Srpen 2011

Asean – Sdružení států jihovýchodní Asie
(Association of southeast asian nations)

Tato organizace vznikla 8. srpna 1967 v Bankgkoku v Thajsku. Zakládalo ji pět zemí: Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapůr a Thajsko. Postupně se připojovaly další státy – v roce 1987 přistoupila Brunej, 1995 Vietnam, 1997 vstoupily Laos a Myanmar a zatím jako poslední se přidala v roce 1999 Kambodža. Sídlem organizace je Jakarta v Indonésii.

cíle organizace:
- jsou popsány v Bangkokské deglaraci, která je základním dokumentem ASEAN
Urychlit ekonomický růst, sociální pokrok a kulturní rozvoj.
Podporovat mír a stabilitu v oblasti.
Podporovat aktivní spolupráci v objektech společného zájmu v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, technické, vědecké a administrativní.
Zajistit pomoc každému z členů při budování výzkumných a výukových institucí.
Intenzivněji spolupracovat na sjednocení zemědělství, průmyslu a obchodu a zajistit zvýšení životního standardu obyvatel.
Podporovat odborný zájem o jihovýchodní Asii.
Udržovat úzké a výhodné obchodní spolupráce s existujícími mezinárodními a regionálními organizacemi s podobnými cíly a podporovat i jejich vzájemnou spolupráci.
Asean zároveň deklaruje zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí členských států, takže v praxi se státy byly schopné dohodnout na záležitostech u kterých se už shoda očekávala. 24. února 1976 na Bali v Indonésii byla podepsána další deklarace o shodě členů ASEAN (Declaration of ASEAN Concord), která doplňovala stávající cíle o dva důležité body:
 Eliminace chudoby, hladu, nemocí a negramotnosti. Tento cíl se stal od roku 1976 primárním cílem ASEAN.
 Stabilita každého členského státu je esenciálním prvkem mezinárodního míru a bezpečnosti, proto se státy usnesly, že budou eliminovat hrozby převratu a narušení vnitřní stability. Státy posílí pružnost a rychlost reakce jak na národní úrovni tak na úrovni celé organizace.
Dalším důležitým dokumentem, který členské státy přijaly v roce 1997, kdy Asean slavil 30. let svého vzniku,je Vize do roku 2020 (ASEAN Vision 2020), kde si státy vytyčily hlavní úkoly, které by měly být do roku 2020 splněny. Hlavním úkolem je liberalizace v ekonomické oblasti a prohloubení integrace, vrcholem má být účast všech států jihovýchodní Asie v zóně volného obchodu ASEAN. Posledním významným dokumentem rozšiřujícím cíle ASEAN je II. shoda členů ASEAN (II. Declaration of ASEAN Concord) přijatá na Bali 7. října 2003. Na Bali bylo rozhodnuto, že bude vytvořeno Společenství států Asean, které bude založeno na 3 pilířích – politicko -bezpečnostní spolupráce (Security community-ASC),ekonomická spolupráce(Economic community- AEC) a socio-kulturní spolupráce( Socio-kultural community – ASCC). Na základě tohoto rozhodnutí vznikly 3 instituce:
bezpečnostní společenství
- má zajišťovat život v míru, spravedlnosti a v demokratickém a harmonickém prostředí, státy se dohodly na dodržování těchto společných kroků: sdílení norem, prevence konfliktu,řešení konfliktu a postkonfliktní rekonstrukce.
- založení bezpečnostního společenství,předcházel vznik Regionálního fóra (zkratka ARF) v roce 1994. Regionální fórum mělo posílit vzájemnou důvěru mezi státy. Na jeho půdě se měla vyvíjet preventivní diplomacie a společný přístup k možným konfliktům.Slouží k diskuzi o hlavních bezpečnostních otázkách v regionu. Těchto diskuzí a činnosti Regionálního fóra se účastní i státy mimo Asean,např. Austrálie, Kanada, Čína, EU, USA, Japonsko, Rusko. Jako příklad konkrétní aktivity může sloužit setkání zástupců Severní a Jířní Korei, které se fóru podařilo vyjednat. Výsledkem této schůzky je podpis deklarace o seversko-jižní solidaritě, což je první smlouva podepsaná mezi Severní a Jižní Koreou od roku 1945.

ekonomické společenství
-by mělo být vrcholem ekonomické integrace
-cílem je stabilní, prosperující a soutěživý trh v regionu, ve kterém bude umožněn volný pohyb zboží, služeb a investic, dalším neméně důležitým cílem je snižování chudoby a bariér obchodování
socio-kulturní společenství
 zahrnuje programy týkající se zvyšování životního standadu obyvatel, zdraví i vzdělání, např Program pro prosperitu, HIV/AIDS, zahrnuje i programy výměny studentů.

organizační struktura:
Summit ASEAN
Je nejdůležitějším orgánem organizace. V rámci summitu se setkávají nejvýší představitelé vlád jednotlivých zemí a rozhodují o hlavních otázkách vývoje organizace a směru jakým by se měla ubírat. V minulosti byl svoláván jednou za tři roky, v současnosti se koná každy rok. První summit proběhl v roce 1976. V období mezi summity se může uskutečnit tzv. neformální summit na kterém se řeší akutní a neodkladné problémy, které nemohou počkat až do oficiálního summitu.
Setkání ministrů
Setkání ministrů se také pořádají kařdoročně. Jde o setkání ministrů všech oborů,nejen ministrů zahraničí.Ministři zahraničí se scházejí i mezi oficiílními setkáními již od roku 1967 a řeší aktuální problémy. Vedení schůzky ministrů zahraničí rotuje mezi členskými státy.
Ústřední sekretariát
Má nastarosti méně závažné úkoly jako je spravování agendy organizace.Je to stálý orgán, sídlí v Jakartě v Indonésii, jeho členy jsou zástupci jednotlivých zemí.V čele sekretariátu stojí generální tajemník volený na pětileté období. Náplní činnosti generálního tajemníka je realizace plánů Asean v praxi.Je vybírán z lidí, kteří jsou dlouhodobě spojeni s existencí Asean. Předposledním generálním tajemníkem byl Ong Keng Yong, současný tajemník pochází z Thajska a jeho jméno je Surin Pitsuwan.
Národní sekretariáty
Vykonávají stejný druh práce jako ústřední sekretariát. Sídlí v každé z členských zemí.
Komise
Každá komise má za úkol starat se o jednu z oblastí činnosti Asean, například životní prostředí, zdraví, obchod.

externí vztahy:
V rámci programu Asean+3 podepsaly členské země Asean bilaterální obchodní dohody s Čínou, Japonskem a Koreou, tyto smlouvy jsou prvním krokem k vytvoření zóny volného obchodu, mají také pomoci rozšíření zóny bezpečnosti, dialogu a spolupráce mezi zeměmi.
Většina členských států se podílí na aktivitách APEC- asijsko-pacifická ekonomická spolupráce a EALAF-fórum východní Asie a Latinské Ameriky.
Asean také úzce spolupracuje s Evropskou unií a Organizací spojených národů. V roce 1996 se uskutečnil první summit Evropy a jihovýchodní Asie.
S Čínou Asean spolupracuje v oblasti Jihočínského moře. Zástupci Číny a Asean se setkávají čtyřikrát ročně a řeší vztahy mezi státy Jihočínského mořea jejich spolupráci.
Dále se Asean účastnil mírových vyjednávání ve Východním Timoru v roce 1999. Navrhoval možná řešení situace. Zapojl se do mise OSN s názvem UNTAET, která měla připravit zemi na samostatnost. Účastnil se také humanitární pomoci a pomohl tak ke stabilizaci celého regionu.

Problematika politické, ekonomické a bezpečnostní integrace ve východoasijském, resp. jihovýchodoasijském regionu je živou záležitostí, která má mnohaleté historické zkušenosti. Vojenská organizace ANZUS, která vznikla v roce 1951, nebyla úspěšnou integrací ani po její transformaci do organizace SEATO v roce 1954. Díky vnitřním neshodám a velmi omezené a vlažné spolupráci se nakonec v roce 1977 rozpadla. ASEAN, existující, fungující a rozvíjející se už více než čtyři desetiletí, má tak nezanedbatelný vliv nejen na členy organizace, ale i na sousední státy.
V oblasti bezpečnosti má svou sílu i při působení na okolní sousedy. Barmská junta například souhlasila, aby západní pomoc pro poškozené cyklónem Nargis rozdělovali cizinci ze zemí organizace ASEAN. Barmští generálové totiž neočekávají, že by právě tyto země měly zájem na svržení režimu a proto jim důvěřují podstatně více než Američanům a jiným západním pracovníkům.
ASEAN je dynamicky se rozvíjející organizace, která již nyní hraje v daném regionu vitální roli. Tato role se podle všech indicií bude stupňovat a lze očekávat další integrační procesy v jihovýchodní Asii. ASEAN je primárně ekonomickou asociací, přičemž se snaží o vytvoření stabilního a mírového prostředí pro rozvoj. Toto prostředí nelze vytvořit bez příklonu k bezpečnostním otázkám a proto se ASEAN stala i důležitou bezpečnostní organizací. Organizaci lze do jisté míry principiálně přirovnat k Evropské unii, protože vývoj a cíle organizace jsou víceméně podobné.
Do roku 2015 má mít jihovýchodní Asie společný hospodářský prostor, má zavést společnou bezpečnostní politiku, přichází i myšlenky společné politiky sociálního rozvoje. [26] V současné době členské státy pracují na jisté formě ústavy ASEANu, jež má dát organizaci adekvátní právní základy. Ve střednědobém až dlouhodobém horizontu se nezdá nereálná ani možnost zavedení jednotné měny.
Celkově je ASEAN organizací, která má světu co říci a která hraje klíčovou roli minimálně ve svém regionu. Její vliv a síla s každým rokem roste. Evropská unie by se mohla stylizovat do role rádce v integraci a s ASEAN navázat pevné vztahy, jež by prospěly oběma organizacím, a to zejména ekonomicky.

Zdroje:
http://www.e-polis.cz/mezinarodni-vztahy/287-asean-sdruzeni-statu-jihovychodni-asie.html
http://www.e-polis.cz/mezinarodni-vztahy/287-asean-sdruzeni-statu-jihovychodni-asie.html
http://www.aseansec.org/64.htm
http://www.aseansec.org/74.htm
http://www.aseansec.org/92.htm

Ministr podlehl energetické lobby
27. Červenec 2011

Ministr zemědělství Ivan Fuksa v pátek 22. července 2011 ve své tiskové zprávě stručně oznámil všem zemědělcům, že zastavuje administraci dotačního programu na výstavbu a modernizaci bioplynových stanic z důvodu úspor finančních prostředků. Ministerstvo přitom před několika týdny dotační program samo vyhlásilo a přijímalo žádosti.
„Chování a přístup pana ministra je naprosto nepřijatelné. Volají mi rozhořčení zemědělci, kteří strávili poslední měsíce vyřizováním nutných formalit, strávili hodiny papírováním a investovali desítky tisíc do povolení apod., aby nakonec zjistili, že jejich práce a snažení byly zbytečné,“ říká místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka.
„Je to kocourkov a arogance. Ministerstvo ještě před měsícem vyhlašuje nějaký program, aby za několik týdnů zjistilo, že na něj nemá údajně peníze. Přitom je tento program financován z EU. Celkově by se jednalo o přibližně 500 mil. Kč., při čemž finanční příspěvek ČR by byl cca 120 mil Kč. Vláda tak opět šetří na naprosto nesprávných místech. Pokud by zastavila nějaký národní dotační program, šlo by to ještě pochopit, ale zastavit program, který mohl do českého zemědělství přinést několik stovek miliónů korun, je neomluvitelné a nepochopitelné,“ konstatuje 1. místopředseda KDU-ČSL Petr Šilar. „Plně v tomto smyslu podporuji stanovisko Agrární komory, které včera tlumočil její prezident Jan Veleba na tiskové konferenci,“ doplnil Šilar.
„Toto rozhodnutí má potom pouze jedno jediné vysvětlení. Vláda ODS, TOP09 a VV je tažena lobby velkých energetických společností, které nemají zájem o výrobu el. energie z obnovitelných zdrojů, které nemají pod vlastní kontrolou. Rozhodnutí o zastavení tohoto programu údajně vzešlo přímo od premiéra Petra Nečase. KDU-ČSL proto odešle předsedovi vlády dopis, ve kterém ho vyzveme, aby vysvětlil svoji úlohu v tomto případě. Rovněž vyzveme ministra Fuksu, aby přehodnotil své rozhodnutí a dotační program znovu obnovil. Vše zatím totiž nasvědčuje tomu, že se nejedná o bohulibý záměr ušetřit finanční prostředky, ale vyhovět energetické lobby, která je jedním z hlavních přispěvatelů do stranických pokladen. A čeští zemědělci? Ti opět jen spláčou nad výdělkem,“ dodává na závěr místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka.

Energetická politika čínského draka
23. Červenec 2011

Reformní Čína musí udržet svůj ekonomický růst, zpomalení či zastavení by otřáslo stabilitou jejího společenského systému. Z asijské ekonomické velmoci, zaplavující světový trh levným zbožím, vyrostl také globální konkurent s nároky na odpovídající výši vstupů-zejména energetických surovin.

Růst spotřeby elektrické energie a pohonných hmot je neklamným znakem ekonomického pokroku a jej doprovázejících strukturálních proměn. Zhruba desetiprocentní podíl ČLR na světové spotřebě elektrické energie (2001, druhá na světě) má do roku 2025 vzrůst na přibližně 14,2 procenta. 1)

Čínský energetický systém je jedním z nejtypičtějších pozůstatků přežívající centrálně řízené ekonomiky a jejích slabin. Největším polykačem energie je neefektivní, státem udržovaný průmyslový sektor,2) a nikoli velké množství drobných a středních privátních subjektů, jak je obvyklé v nejvyspělejších zemích. Tvrdý ekonomický boj mezi provinciemi navzájem, mezi regiony a centrem, a na druhé straně omezený přístup ke zdrojům, zjevné plýtvání i nedostatek kapacity, dohromady tvoří komplexní labyrint.

Systém distribuce elektřiny a jeho technické vybavení nejsou na požadované úrovni a nevedou k ekonomicky optimálnímu fungování. Energetická soustava byla totiž v 50. letech budována k službě rodícího se průmyslu individuálně-v rámci jednotlivých provincií, jejichž rozvodné systémy byly jen omezeně navzájem propojeny, pokud vůbec. V přímořských velkoměstech dnes soukromníci platí horentní částky za elektřinu, v některých provinciích patří výpadky proudu v přetížené síti k téměř každodennímu folklóru, aniž by provincie lépe zásobené elektřinou mohly své přebytky odprodat. Ačkoli vláda ceny energie reguluje, místní energetické lobby toho leckdy příliš nedbají a šroubují poplatky pokud možno co nejvýše. A to se říká, že Čína je autoritativní stát.

K tomu je nutno připočíst prudký ekonomický růst obecně i růst spotřeby domácností u příslušníků městské střední vrstvy v bohatých přímořských provinciích. Tito spotřebitelé platí vyšší ceny a doplácejí tak na ztráty z uměle levné elektřiny pro spřízněné státní kolosy na nízké technologické úrovni. V mezinárodním kontextu není čínská spotřeba energie na osobu ještě příliš vysoká, dosahuje zhruba jedné třetiny spotřeby Tchaj-wanu, Jižní Koreje nebo Japonska, nemluvě o USA, které v individuální spotřebě elektřiny (včetně zplodin) drží jasný světový primát.3) Nároky na spotřebu energie v ČLR ale stále stoupají (15 procent ročně)4) a trvale předstihují nabídku.

Více než polovina elektrické energie (65 procent) se v ČLR doposud získává spalováním fosilních paliv. V Číně se vytěží i spotřebuje nejvíce uhlí na světě. Postranním efektem vysoké spotřeby uhlí je za poslední léta hrůzná série důlních neštěstí, která kromě Číny nemá momentálně ve světě obdoby. Přebytek levné pracovní síly a nízká úroveň bezpečnosti práce v uhelných dolech, nezřídka privátních a bez náležitého dohledu, staví čínský model úspěšného hospodářství daleko za pochmurný odkaz rodícího se průmyslového rozvoje v západní Evropě 19. století.

A pokud jde o exhalace z tepelných elektráren, kdo na vlastní oči nespatřil barevné odstíny smogů v některých čínských městech, neuvěří, že něco takového existuje. Lidské zdraví a narušené životní prostředí jsou cenou za ekonomický rozvoj. Světová zdravotnická organizace (WHO) s odvoláním na Světovou banku uvádí mezi první dvacítkou velkoměst nejvíce zamořených exhalacemi šestnáct z Číny. 5)

Reforma energetické politiky

Rostoucí spotřeba i ekologická zátěž vyzývají ke změně struktury. Čína jako rozvojová země není vázána kvótami Kjótského protokolu o snižování exhalací, ekologická situace zejména v severní části země však nutí vládu k omezení podílu fosilních paliv ve prospěch plynu, jaderného paliva a obnovitelných zdrojů (hydroelektrárny, solární a větrné stanice). Peking od konce 90. Let vydal několik důležitých zákonů o omezování podílu neobnovitelných zdrojů, spotřeba uhlí však po roce 2000 stoupala dál (včetně dovozu uhlí, například z Austrálie). Vláda se snaží omezit spalování uhlí ve velkoměstech uvalením progresivní daně na uhlí nižší jakosti, vyhlašuje městské bezuhelné zóny a dotuje plynofikaci-typicky například v Pekingu, budoucím hostiteli olympiády v roce 2008, do té doby ale také městu s pověstí nejhoršího ovzduší na světě.6) Podíl spotřeby zemního plynu pro energetiku tvořil zhruba tři procenta, do roku 2010 se má téměř zdvojnásobit.7)

Odhaduje se, že Čína potřebuje o deset procent více elektrické energie, než se jí dostává, a také musí dobudovat rozvodnou síť. Energetika je tak jeden z největších hitů pro dychtivé zahraniční investory, ale současně také jedním z nejriskantnějších oborů, což zdaleka neplatí jen pro českou poloblamáž s projektem dostavby elektrárny v Šen-tchou. 8) Velké možnosti má v rámci politiky diverzifikace výroby energie nepochybně výstavbu hydroelektráren. Vedle megaprojektu „Tří soutěsek“ na řece Jang-c´(největší na světě, 18,2 GW, předpokládaný rok dokončení 2009) se chystají mimo jiné také další velké vodní elektrárny a jejich soustavy na horním toku Jang-c´, na Žluté řece a na horním toku Mekongu. Stavbu vodních děl ovšem také doprovází celá řada vedlejších problémů-ekologických i sociálních. Současná kapacita hydroelektráren dle údajů EIA pokrývá 83 GW z celkových 383 GW (z toho 253 GW tepelné elektrárny). Větrné a solární stanice představují také zajímavé řešení, které si zatím ve větším měřítku mohou dovolit nejbohatší oblasti (například plánované projekty velkých větrných elektráren u Pekingu a Hongkongu).

Atomové elektrárny, které doposud vyrábějí asi jedno procento celkové elektřiny, mají do roku 2025 zvětšit podíl dodávek do čtyř procent. Celková produkce kilowatthodin z jaderných zdrojů je v ČLR v současné době zhruba na úrovni Tchaj-wanu, zaostává za Jižní Koreou, nemluvě o Japonsku (třetí na světě za USA a Francií).9) Čína disponuje atomovými reaktory z Kanady, Francie, Ruska a také z vlastní výroby. S ohledem n omezenost místních zdrojů, rostoucí ceny dovozů a ekologické problémy se jaderné energetice v Číně přisuzuje velká perspektiva.

Ropa a zemní plyn

Čína se svými 6,5 mil. Barelů na den vypracovala v roce 2004 na druhého největšího spotřebitele ropných produktů na světě. Do roku 2025 by poptávka měla dále stoupnout na 14,2 mil. Barelů za den, z toho 10,9 mil. z  importů. 10) Většina vlastních ropných nalezišť se nachází v severozápadní části země (Da-čching, Liao-che, Šeng-li).

Vedle nalezišť na pevnině se ve spolupráci se zahraničními investory úspěšně rozvíjí podmořská těžba, zejména v lokalitě Pcheng Laj v zálivu Po-chaj, na východě od přístavu Ťiencin (Tienjin) a také například v nalezišti Wen-čchang v Jihočínském moři, 100 km východně od ostrova Chaj-nan. Další podmořská naleziště jsou na východě od Hongkongu a nové možnosti se rýsují také v Tonkinském zálivu po urovnání čínsko-vietnamských teritoriálních sporů v roce 2000.11)

V těžbě a petrochemii dominují tři státní kolosy-Sinopec (China Petrochemical Corporation), CNPC (China National Petroleum Corporation) a CNOOC (China National Offshore Oil Corporation). Tyto tři podniky také emitují akcie obchodovatelné na burze v Hongkongu a New Yorku. Jejich zahraniční menšinoví vlastníci (například Shell, BP, ExxonMobil) drží podíly do 15-20 procent, ale nemají zastoupení v představenstvech a nemají podstatný vliv na činnost podniků, které jsou plně pod kontrolou státu. ČLR tak vyšla vstříc pravidlům Světové obchodní organizace otevřít se zahraničním investorům, získala miliardové investice do vlastních podniků, ve kterých si ale podle očekávání nadále ponechá rozhodující majetkový podíl a rozhodovací pravomoci.

Zemní plyn byl doposud jen méně významným zdrojem (3 procenta) pro energetiku, jeho podíl bude s výstavbou příslušné infrastruktury stoupat. Hlavní ložiska plynu se nacházejí na západě země, v Sin-ťiangu a ve vnitřním Mongolsku, odkud je na východ budou dopravovat dva plynovody-do Pekingu a do Šanghaje. Největší pozornost se však upírá k dálkovým plynovodům ze zahraničí. Jedná se především o plynovod ze sibiřské Kovytky (poblíž Irkutsku), kterým bude dopravován plyn do Číny (Ta-lien) a do Jižní Koreje (projekt čínské CNPC a korejského Kongasu). Trasa se zřejmě vyhne území Mongolska i Severní Koreje (podmořská varianta).

Z podmořských nalezišť patří k nejnadějnějším Ja-čcheng v Jihočínském moři a také Čchun-siso ve Východočínském moři, kde se rozhořel mezinárodní spor s Japonskem o těžební práva. Ve hře je také podmořský průzkum v oblasti souostroví Spratley v jihočínském moři (ropa i plyn), kde došlo dohodou ČLR se zeměmi ASEAN k zakonzervování daného stavu, po předchozích teritoriálních sporech i námořních šarvátkách v 90. letech.

V energetice jižních provincií- hlavně v Kuang-tungu- hraje stále větší roli spalování zkapalněného přírodního plynu (LNG-liquified natural gas). U Šen-čenu byl se zahraniční účastí vybudován terminál pro přísuny zkapalněného přírodního plynu- zejména z Austrálie. Druhý velký terminál, pro dodávky z Indonésie (Tangguh-Papua) se staví ve Fu-tienu v městě Čang-čou.

Ropná diplomacie Pekingu

Setrvačnost ekonomického boomu vede čínské vlády k bezprecedentním posunům ve strategickém uvažování a k aktivní zahraniční politice, s cílem zabezpečit přísun strategických surovin. Peking tak vstoupil na světovou scénu jako velký konkurent v boji o velké kontrakty a nákup vlastnických podílů v zahraničí-neboť zdroje jsou omezené a ceny stoupají. Zatímco USA importují zhruba 40 procent spotřeby ropy, závislost ČLR na importu činí 90 procent. 12) Čínští obchodní zástupci i diplomaté s počátkem nové dekády začínají bodovat v zemích, kde vliv Číny neměl tradici a kde dosud dominovaly jiné mocnosti. Jedná se zejména o země Afriky, Latinské Ameriky a Střední Asie, často ovšem s problematickými režimy (Súdán, Írán, Venezuela). Jen výčet čínských nedávných akvizicí v Africe budí pozornost: importy ropy a plynu i nákupy podílů jejich nalezišť v Nigérii, Súdánu, Gabunu, Angole, Egyptě, Keni, Kamerunu a Rovníkové Guineji.

V současné době kryjí dodávky z Afriky asi 20 procent čínské spotřeby ropy a plynu, 40 procent pochází ze Středního východu. 13) Číňané přitom v rámci své politiky „nezasahování do vnitřních problémů jiných zemí“ určitě své partnery neobtěžují hodnocením jejich politických poměrů, dodržování lidských práv, pracovních podmínek zaměstnanců, či snad transparentností ekonomických a právních vztahů. Číňané také na oplátku obstarají výstavbu rafinerií, infrastruktury, či dodávky levného spotřebního zboží. Krom toho čínská kulantní diplomacie zajistí podporu na mezinárodní úrovni, kde může třeba v Radě bezpečnosti OSN vetovat návrhy mezinárodních sankcí namířených proti zemím jako Írán nebo Súdán.

Vedle Středního východu (Saúdská Arábie, koncese v Iráku, Ázerbajdžánu, Íránu), odkud Čína dováží zatím nejvíce ropy, se její pozornost upíná k dalším investicím v Latinské Americe-ve Venezuele a Bolívii, s jejichž populistickými a protiamerickými režimy si Peking docela dobře porozuměl.

Vzhledem k nejistotě dodávek po mořských trasách má pro Čínu zásadní strategický význam diversifikace zdrojů budováním plynovodů a ropovodů ze Střední Asie a Ruska. Peking dosáhl dohody o vybudování plynovodu z Turkmenistánu-po Rusku druhé nejbohatší země na zásoby zemního plynu z bývalého SSSR. Dalším strategickým projektem je 1000 km dlouhý ropovod z Kazachstánu do Číny, který také vyústí v Sin-ťiangu. Mimo to čínská CNPC koupila od kanadského vlastníka PetroKazakhstan hlavní místní těžařskou firmu.

Dodávky ropy ze Sibiře měl původně podle dohody z 90. Let přivádět ropovod s vyústěním v Ta-čchingu na severovýchodě ČLR. Japoncům se však podařilo projekt přelobbovat a prezident Putin nakonec schválil verzi východosibiřského ropovodu-z hlediska ruských zájmů logičtější-vedeného výhradně na ruském území a s terminálem na Dálném východě v Nachodce. Tímto bude ruská ropa k dispozici více případným zájemcům-Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu- než jen výhradně Číně.

Hra o budoucnost

Po ekonomickém boomu v 90. letech začala Čína konečně také v následující dekádě investičně expandovat do světa. Vedle skupování západních „značkových“ firem (IBM, MG Rover, Thomson) a surovin všeho druhu je nejviditelnější zájem Pekingu zajistit si strategické dodávky pro nenasytnou energetiku dopravnu. Časté výpadky či fronty automobilů u pump na benzín a motorovou naftu (viz letošní kolaps v bohaté provincii Kuang-tung)14) naznačují, že v Číně je skutečný nedostatek vlastních zdrojů a že globální výprava za nákupy surovin přišla se značným zpožděním za konkurencí Vedle té asijské, představované Japonskem, Jižní Koreou a ekonomickými tygry všeho druhu, stojí v zástupu čekajících také vzmáhající se Indie. Úzkost z budoucího nedostatku nutí Čínu skupovat zdroje, kde se dá, neboť USA a Evropa už dávno kontrolují strategické zásoby po celém světě.

Velké vzrušení vzbudil zájem čínského CNOOC o nadnárodní koncern Unocal, který se řadí v USA do první desítky největších. Čínská štědrá nabídka 18,5 mld. USD byla nakonec na nátlak Kongresu a doporučení CIA odmítnuta ve prospěch o dvě miliardy nižší ceny, kterou zaplatil Chevron. Hlavním argumentem amerických pochybností byl strategický dopad chystané fůze, kterou by čínský koncern získal kontrolu nad ložisky plynu a ropy na území mj. Barmy, Thajska, Bangladéše a Indonésie, včetně zpracovatelských a distribučních zařízen.

Nejednalo se zase o jeden z typických paranoických záchvatů Západu z domnělé asijské hrozby, jako když ekonomicky sílící Japonsko začalo skupovat zahraniční zdroje surovin, americké luxusní nemovitosti a filmová studia?

Závislost Číny na dovozech ropy ze Středního východu, kde Spojené státy a jejich spojenci včetně Japonska, Jižní Koreje, Thajska) šíří demokracii a potírají terorismus, je evidentní, stejně jako nemožnost zajistit si z tohoto regionu průchodnost námořních dopravních tras vojensky. Poté, co Západ razantně posílil svou vojenskou přítomnost ještě ve Střední Asii, se nelze Pekingu divit, že se vydal do terénu tak, jak byl momentálně schopen.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa