»
S
I
D
E
B
A
R
«
Demonstrace 17.listopadu? Rozhádaná pražská kavárna i vlastenecká opozice
21. Listopad 2016

Na demonstracích 17. listopadu jsem bohužel nebyl, neboť jsem jako sportovní komentátor měl pracovní povinnosti. To že vlastenecké demonstrace neskončily úspěchem se dalo čekat, protože jsme po volbách rozhádaní a mnoho lidí je otrávených a nechce se angažovat a především místo jedné velké demonstrace byla řada malých neboť každý samozvaný Vůdce národní opozice, jako například Karel Janko (bezvýznamná ČSNS) musí pořádat vlastní demonstraci. Co na tom že mu na demonstraci přijde méně lidí než na menší rodinou oslavu rodiny Lakatošových, hlavní je že on je Vůdce a užije si svých pět minut slávy když může řečnit na tribuně před hrstkou svých příznivců.

Je ale překvapivé, že Havlisté nedopadli o mnoho lépe, přestože jsou jednotní, mají řádově více peněz než my a podporu všech prolhaných vlastizrádných médií včetně České televize, tak na jejich demonstraci to nevypadalo o mnoho lépe než na vlasteneckých demonstracích a když se sečte celkový počet účastníků, ani jich nebylo o mnoho více.

Žádný týden občanského neklidu ani budíková revoluce proti Zemanovi se tedy nekonala a komedianti jako Bartoška, Dyk, Menzel, Štěpánová či Halík se spíše znemožnili. O tom jak řečnili na prázdných náměstích se můžete dočíst v této skvělé reportáži na protiproudu: http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/2793-17-listopad-bez-naboje-kdyz-neni-zeman-na-dohled-kavarna-chradne-smira-promenena-v-jarmarecni-selanku-safranu-jako-safranu-kdo-zvoni-budikem-v-zite-odkud-sypat-miliony-v-trumpovych-casech.htm

Relativní úspěch z let 2014 a 2015 tedy ani zdaleka nezopakovali. Čím to asi bude? Ukazuje se že Havlisté jsou intelektuálně impotentní a organizačně nemožní bez pokynů z velvyslanectví USA. A vzhledem k americkým volbám zatím z Tržiště žádné pokyny co dělat dál nepřišly.

Homosexuální protektor Schapiro ví že končí, kdo bude novým velvyslancem se ještě neví a řadoví pracovníci velvyslanectví nechtějí nikoho naštvat, aby náhodou nepřišli o svá teplá místečka, tak raději nedělají vůbec nic kromě každodenní agendy velvyslanectví. Oni dobře ví, že Zeman jako jeden z mála evropských politiků podpořil Trumpa či před volbami a dá se čekat že Trump mu to nezapomene. Proto je americké velvyslanectví paralyzované, alespoň do února či března, dokud nepřijdou z Bílého domu nové rozkazy.

A tím je paralyzovaná i nemalá část naší politické scény, nejen pražská kavárna ale i většina parlamentních politických stran, nejvíce asi TOP 09 a lidovci ale všechny strany snad s výjimkou KSČM, SPD a Úsvitu si chodí pravidelně na Tržiště pro rozkazy, a ani u třech posledně jmenovaných stran si nejsem jistý. Tito vlastizrádci, podobně jako jejich kolegové v Německu či jinde na západě si už odvykli samostatně myslet a čekají jen na rozkazy amerického Protektora. A když rozkazy najednou nepřicházejí, tak jsou bezradní, stejně jako komunisté v roce 1989.

To je pro občany dobrá zpráva a této situace by se dalo využít, kdyby ovšem my, členové vlastenecké opozice jsme nebyli stejně neschopní jako oni a k tomu ještě rozhádaní.

Třetí světová válka je blíže, než si myslíte
18. Červen 2016

Čím dál tím častěji objevují se závěry analytiků, že současné pohyby na geopolitické scéně skonči „Velkou válkou“, proti které druhá světová bude procházka růžovou zahradou.
Není žádná pochybnost o tom, že napětí mezi NATO, tedy respektive USA a Ruskem se zvyšuje. Někteří dávají vinu USA za to, že rozfoukaly puč na Ukrajině, rozvrtal muslimské diktatury Arabským jarem a mobilizuje základny a zařízení (radar) v bezprostřední blízkosti Ruské hranice. Jiní dávají vinu Rusku, protože si nedalo líbit změnu mocenských sil na Ukrajině, kdy se z mentálně i jazykové blízké země s demokraticky zvoleným spřáteleným prezidentem přes noc prostřednictvím násilného převratu stala nepřátelská entita. Nebo proto, že pomohl svému strategickému spojenci v Sýrii v boji proti vzbouřencům.
Již Římané se ptali „Qui bono?“ kdo má prospěch ze zvyšování napětí? Rusko to není, to má eminentní zájem prodávat za slušnou cenu svůj plyn a ropu do Evropy a dostávat za to Evropské výrobky (nejenom auta). Evropě obchod také vyhovoval. Zde to skutečně vypadá na geniální zásah party z Washingtonu, jejímž viditelným chapadlem je Victoria Nuland. Politický profit z odvrácení Ukrajiny od Ruska k NATO bere USA a účet se poslal Evropě. Že jej Evropa nezaplatila je druhá věc.
Proč by ale USA chtěly válku s Ruskem? Obávám se, že to má kořeny už někde po druhé světové válce, nebo možná už po první válce.
Spojené státy po druhé světové válce byly největší průmyslovou velmocí světa. Jenomže ji ovládli bankéři a olejáři. Takže za panování prezidenta Eisenhowera (toho generála, který velel Západní Frontě za druhé světové) byly v USA postaveny úžasné dálnice a zároveň byla zrušena většina železnic. A USA se staly závislými na ropě. Texaská ropa rychle došla a ropa se začala dovážet ze zahraničí – Arabská ropa, Kanadské ropné písky, Venezuela. Byl zrušen zlatý standard a byl zaveden takzvaný petrodolar – nebo-li všude ve světě byl obchod s ropou realizován v dolarech. Dolar se také stal světovou rezervní měnou. Jinými slovy na celém světě byla poptávka po dolarech, které mohl FED emitovat v podstatě s nulovými náklady v ohromných množstvích a za tyto (z hlediska USA bezcenné) dolary vyvážely do USA své zboží. Průmysl, který generoval zisk v nejlepším případě několik procent, se zdál zbytečný. Odstěhoval se za levnou pracovní silou do východní Asie a v USA zůstal jenom kosmický a vojenský průmysl. (Nebo jste snad někde v posledních letech viděli na nějakém výrobku „Made in USA? Víte jak vypadá Detroit?) I tento zbytkový průmysl však začal ve velkém degenerovat. Kosmický průmysl atrofoval v USA natolik, že dnes americké družice vynášejí na oběžnou dráhu ruské a evropské rakety. Špičkový vojenský průmysl je pořád nejlepší na světě, ale tento předstih rychle taje. Objevují se články, že například Raptor je z hlediska bojového použití horší, než jeho předchůdce, přestože je několikrát dražší. Dodavatelé dnes mají a platí především teamy špičkových právníků a nikoli inženýrů, takže výsledkem neskutečně drahého vývoje je, že stíhačka či jiný stroj buď nejsou, nebo zdaleka nedosahují předepsané parametry, peníze jsou utraceny a stovky právníků sepisují další a další nároky na další a další peníze. (Něco velmi podobného jako když u nás ČKD dostane zakázku na výrobu lokomotiv či vagónů). No a mezitím stíhačky sedmé generace už má i Čína.
Bohužel výše zmíněný mechanismus generování dolarů pro potřeby obchodu s ropou a pro rezervy třetích států není nic jiného, než ohromné letadlo, nebo-li Ponziho schéma. Fungovalo desetiletí a generovalo ohromnou životní úroveň pro Američany. Jenomže letadlo nemůže letět donekonečna a jednou přistát musí.
Růst Americké ekonomiky (případně deprese a krize) závisí na ceně ropy. Když cena ropy přelezla přes nějakých 80 dolarů tak to začalo v USA s hospodářstvím vypadat velmi špatně. Navíc někteří diktátoři, jako Saddám Hussain či Kaddáfí začali chtít obchodovat s ropou v jiné měně než v dolarech. Evropa si udělala Euro a řada států světa si začala diverzifikovat valutové rezervy a vedle dolaru tam měli i část v Eurech. V tom okamžiku inženýři přišli s technologií krakování a najednou USA měli svou vlastní – a levnou břidličnou ropu a plyn. Někteří texaští podnikatelé si vzali velké úvěry od bank a začali těžit. To se ovšem nelíbilo „starým a velkým“ olejářským společnostem, jako Exxon Mobil či Shell. Začalo probleskovat podezření, že „břidličné“ vrty vůbec nejsou tak výnosné, jako klasické a že je to všechno bublina.
Takto vypadala situace před několika málo lety. Bylo hodně článků, jak jsou USA na krach. Nakolik jsou validní? Těžko říci. Každopádně trend je jasný – moc a technologická převaha USA upadá a totéž u „nových mocností“ roste. Jestliže má být válka a jestliže USA v ní chtějí vyhrát, tak se to musí stát rychle.
Do této situace padla cena ropy a plynu. Bylo zde podezření, že se jednalo o dohodu USA a Saudské Arábie. Jiní říkali, že to byl útok na USA a její břidličné zdroje. Pravdou ovšem může být obojí. Velkým americkým olejářům (Exxon) Texasani těžící z břidlic zjevně velmi vadili, i když jsou oba „Američani“. A vládu v USA má pod kontrolou spíše ten Exxon.
Jak si (asi) USA představovali vývoj po pádu cen ropy? Myslím, že nějak takto:
1. Ekonomika USA začne díky levným palivům rychle růst, průmysl se vrátí.
2. Rusko zkrachuje, nebudou se platit státní zaměstnanci (vojáci a policisté, učitelé), nebudou se vyplácet důchody jako za Jelcina, nespokojený lid svrhne Putina, který ztratí podporu silových složek.
3. Saudská Arábie dostane za odměnu Sýrii, natáhne se plynovod z Kataru do Evropy a Evropa ztratí závislost na Ruském plynu.
4. Ukrajina vstoupí do EU, případně bude mít exkluzivní členství. Vstoupí do NATO a raketové a jiné systémy NATO se instalují na východních hranicích Ukrajiny několik set kilometrů od Moskvy.
5. Rusko v beznadějném postavení a za (možná) slabého následníka Putina přistoupí na privatizaci svých surovinových zdrojů ve prospěch nadnárodních korporací. Zároveň se rozpadne na několik subjektů tak, jako v 90tých letech Sovětský Svaz. Kvůli riziku občanských válek se nástupnické státy dobrovolně vzdají jaderných zbraní výměnou za „bezpečnostní záruky“ západních zemí.
Zdá se, že tento plán ve většině svých bodů nevyšel. Rusko bylo pádem ceny ropy sice těžce zasaženo, ale pozicí současné vlády a prezidenta to neotřáslo a ekonomicky našlo dostatek zdrojů, aby dokázalo vojensky a politicky hájit své zájmy na Ukrajině i v Sýrii. Třetí potenciální konflikt – opětovné rozhoření bojů v Náhorním Karabachu – zatím jakž takž úspěšně hasí. Saudské Arábii už dlouhodobě nízké ceny ropy začínají rovněž velmi výrazně překážet, protože nedokázali osekat své extrémní výdaje. A ropa začala v posledních měsících růst, což na jedné straně uvolňuje smyčku na ruském krku a zároveň brzdí i ten minimální růst v USA, který nízké ceny komodit nastartovaly. V Sýrii je pořád u moci Assad, takže ropa a plyn ze středního východu do Evropy v dohledné době proudit nebudou a Evropa zůstává závislá na Rusku. Vedlejším dopadem v Evropě jsou i tendence na ukončení protiruských sankcí.
Z výše uvedeného to vypadá, že studenoválečnický recept na likvidaci Ruska se nepovedl. Takže zbývá jenom varianta „horké velké války“. Jak to vypadá s ní?
Už Brzezinský ve své knize „Velká šachovnice“ říkal, že Sovětský svaz musí být sevřen ve třech bodech:
• Nejdůležitější je Evropa, která bude nástupištěm pro invazi
• Jih jistí Turecko a (dnes již ne) Irán
• Východ pokrývá Jižní Korea a Japonsko.
Zjevnou a ohromnou chybou USA bylo, že establishment nepodpořil ve své době šáha Rézu Páhlavího a nechal Irán ajatolláhům, kteří byli jejich smrtelní nepřátelé. To oslabilo sevření Sovětského svazu z Jihu.
Ve výše uvedeném světle se jeví velmi logickou nedávná snaha Putina sblížit se s Japonskem, kde jsou základny USA velmi nepopulární. Bude to stát Putinovi i za Kurilské ostrovy? Uvidíme. Spojenectví USA a Jižní Koreje je neprůstřelné, dokud vládnou v Severní Koreji Kimové, ze kterých má Soul strach. Ale jenom Korea je jako základna proti východnímu Rusku dost málo, USA musí udržet Japonsko, pokud se mají cítit dost jistě vedle Sibiře a Číny.
Zbývá Evropa. Evropa byla poslušnou částí NATO, dokud nepadl Sovětský svaz. Poté se Evropa začala cítit komfortně bezpečně a kanibalizovala armádu ve prospěch sociálního státu, za který se ve volbách dostávají politické body. Zároveň velké Evropské státy ztratili potřebu poslušnosti vůči USA – víme, jak se kroutili, když USA požadovali podporu při svých vojenských akcích na Středním východě.
V současné době potřebují USA dvě věci – nakopnout svou ekonomiku a donutit Evropu ke slepé poslušnosti. Zkusme tedy extrapolaci do budoucnosti, i když prognostika je věc ošidná.
Miliony imigrantů zaplavují Evropu. Pokud v Evropě vznikne výbuch arabsko-muslimského povstání, tak Evropa nemá silové složky, které by proti němu mohla postavit. Evropské armády ani policie by na to nestačily. Zvláště, pokud by povstalci byli vyzbrojeni alespoň lehkými zbraněmi. Vzpomeňme na odhalené lodě s náklady kalašnikovů, které byly zameteny pod koberec. Kolik jich v Evropě svůj náklad vyložilo? Neumím a neodvažuji se odhadnout. Jedno je ale podle mne jasné. Dostat do pohybu miliony lidí v Africe a Asii, logisticky to zaštítit, organizovat a financovat nekonečně přesahuje možnosti a schopnosti Islámského státu. Ti ještě tak dát dohromady deset fanatiků, zaplatit jim pět tisíc Euro, vyzbrojit uschopněnými samopaly dříve zneškodněnými a poslat na letiště či do koncertní sítě. Organizace a financování milionů lidí na území větším než několik Evrop je úplně jiný level. Vyžaduje to tisíce operativců v terénu, stovky řídících důstojníků implementujících rozkazy centrálního štábu. I na CIA je to skvělý výkon hodný obdivu. Ti alespoň mají lidskou i materiální infrastrukturu vypracovanou pro Arabské jaro, pro kohokoli jiného (i pro tajné služby velkých států) v podstatě nemožný úkol.
Faktem je, že dnes existuje jediná síla, která by potenciálně byla schopna si s povstáním v Evropě rychle a brutálně poradit a tou je americká armáda. Budou ji Evropští lídři na kolenou prosit? Asi ano. A navíc by takováto operace ospravedlnila masivní přesun US pozemních sil do Evropského prostoru jako nástupiště na Rusko.
S nepokoji v Evropě by s největší pravděpodobností padlo Euro. V důsledku tohoto pádu by ovšem státy, které mají Euro v rezervách, museli rychle najít substituci. A rychle by potřebovali velké objemy dolarů, aby si rezervy centrálních bank doplnily. To by opět ohromně – i když krátkodobě – posílilo ekonomickou pozici USA. A to je přesně okamžik, který by logicky USA využila, aby porazila Rusko.
Putin a jeho suita má zřejmě představy dost podobné tomu, co jsem zde sepsal. Proto teď haraší zbraněmi. Zjevně v hlubokém utajení už někdy od roku 2000 rekonstruuje armádu a snaží se mít nejmodernější zbraňové systémy. Kdokoli se podívá do nedávné historie článků na webu, zjistí, že ruská vojenská letadla svými parametry nepříjemně překvapují důstojníky NATO, že Rusko má střely s plochou dráhou letu, že jejich prostředky elektronického boje jsou o třídu lepší než americké ekvivalenty, že zmodernizovali atomové raketové křižníky včetně Petra Velikého a mnoho podobných zpráv.
Signál v podstatě říká, že jestli si US armáda myslí, že svou technologickou převahou přejde přes ruskou armádu tak, jako přešly přes gardu Saddáma Hussajna, kde tanky měly proti americkým střelám cenu šrotu, že to tak nebude.
Kromě toho už 70 let na obou stranách probíhá utajený vojenský výzkum. Stačí si najít na webu „Projekt Philadelphia“ nebo Rusko – Čínský incident na Ussuri z roku 1969, kdy se 50.000 čínských vojáků údajně vypařilo i s kopcem, kde byli opevněni.
Půjde za těchto podmínek vyprovokovat velkou válku? Zdá se, že vše závisí na tom, nakolik jsou USA v zoufalé situaci. Protože historie zná mnoho nepochopitelných válek, které útočník nemohl vyhrát a které vznikly pouze proto, že „mírový stav“ by znamenal pro vládnoucí garnituru katastrofu ještě větší. Ani nemusíme chodit daleko do minulosti. Útok Argentiny na Falklandy v době, kdy ještě měla Velká Británie docela bojeschopnou armádu a navíc za premiérku „Železnou lady“ se zdál být šílenstvím. A také byl. Ale Argentina byla před krachem. Jsou dnes USA v obdobné situaci? Těžko říci. Každopádně ty suroviny, co jsou na Sibiři, potřebují velice nutně. A, pokud nebude válka teď, tak USA budou jenom slábnout a Rusko a Čína jenom sílit.
Zatím máme kliku. Nemáme na svém území arabsko - islámské imigranty v počtu, který by jim umožnil šanci na povstání, ani důležité vojenské instalace NATO, které by si říkaly o atomovou ránu z Kaliningradu. Naše hornatá zemička také není příznivá tažení velkého množství vojáků, ti historicky z dobrých důvodů při tazích Východ – Západ a obráceně táhly údolím Dunaje a polskými rovinami. A ty důvody snad platí i teď. Snad to pomůže. Zatím…
Václav Prokůpek

Václav Prokůpek: Je ČSSD vlasteneckou stranou?
18. Červen 2016

Vláda Bohuslava Sobotky vyslala svého zástupce na Sudetoněmecký krajanský sraz a sám premiér Sobotka se nechal v deníku Právo (21. května 2016) slyšet, že sudetské Němce potřebujeme jako spojence ve sjednocené Evropě. Sudetské Němce, kteří nám rozbili Československou republiku, hrubě uráželi český i slovenský národ a požadovali a mnozí jistě požadují majetky v českém pohraničí? To snad nemůže Bohuslav Sobotka myslet ani vážně! Otvírá to ale otázku, zda je ČSSD vůbec vlasteneckou stranou?

Dlouhodobý program ČSSD má skoro 60 stran, ale není nutné to celé číst, vše se dá shrnout do jediné věty: budeme usilovat o postupnou likvidaci české státnosti a českého národa za účelem vytvoření jednotného celoevropského státu, kde nebudou existovat národy, ale jen beztvará mul multikulturní masa světoobčanů, kteří nebudou mít žádnou národnost, kulturu ani tradice. Nebo se dá tento program vyjádřit pouze jediným slovem a to je zrada na vlastním národu. Ostatně, aby Sobotka tato slova podpořil, ještě pro jistotu dodal, že by rád jednal s umírněnými příznivci islámu. Ostatně, Sobotka dokázal tak dokonale snížit volební potenciál ČSSD, že ho nešetřil ani bývalý člen ČSSD Miloš Zeman.

ČSSD nerespektuje pravomocné rozhodnutí soudu a spoléhá na to, že lidé stejně programy nečtou, miliony voličů se nechají ohlupovat falešnými sliby, nic neříkajícími hesly a masivní volební kampaní za desítky či stovky milionů korun, opět pro ně budou hlasovat odboráři a oni budou moc někdy veřejně, jindy v zákulisí dále vyvíjet svou činnost proti občanům České republiky. Proto je třeba tento program co nejvíce šířit a seznamovat s ním vaše známé a přátele, kteří by chtěli tuto stranu volit. Pokud nechcete, aby naše vlast zanikla a aby zde jednou místo Čechů žil jakýsi multikulturní pronárod, jak už před sto lety plánoval kníže Coudenhove-Kalergi, pokud chcete aby se v naší zemi za padesát let mluvilo stále česky a ne arabsky nebo německy, pokud nechcete, aby vaše dcery musely chodit zahalené od hlavy až k patě a aby nás pětkrát denně nerušil řev muezzinů, pokud nechcete, aby vaše děti braly drogy, které jim budou prodávat přistěhovalci z Afriky a z Afghánistánu, aby se vedle vás v metru nebo v autobusu odpálil islámský fundamentalista opásaný travinou s hřebíky, pokud nechcete být celou noc zavřeni doma a mít strach vystrčit nos na ulici, kde budou probíhat přestřelky mezi drogovými i jinými mafiemi, pokud nechcete, aby na kraji Prahy i dalších velkých měst vznikla přistěhovalecká ghetta, kam už se neodváží vkročit ani policie, natož pak běžní občané, pokud nechcete aby ženy nemohly chodit po ulici bez doprovodu ze strachu že je nějaký imigrant „znásilní“, pokud nechcete, aby většina peněz, které platíte na sociálním pojištění směřovala na sociální dávky pro statisíce nezaměstnaných azylantů, pokud nechcete, aby se homosexualita stala společenskou normou, nezbývá vám nic jiného, než ČSSD nevolit. ¨
Vzpomeňte si na to prosím před krajskými, senátními i sněmovními volbami. Je zde přece mnoho stran, které nic takového v plánu nemají a naopak se proti tomuto úpadku snaží bojovat.

A na závěr ještě jedna pikantnost, Lidová strana ve Švédsku začala prosazovat legalizaci pedofile, takže proti tomu je výlet ministra kultury zvoleného za lidoveckou stranu na Sudetoněmecký krajanský sraz do Norimberku jako jednu z mnoha mylných epizod české zahraniční politiky.

Václav Prokůpek

Vláda ještě více omezuje svobodu občanů
18. Červen 2016

Zločinecký režim v České republice nebo chcete-li vlastně v protektorátu Czechia, či jak se tento stát dnes vlastně jmenuje vymýšlí další zákony jak omezit svobodu občanů. Podle nových zákonů má ministerstvo financí pod záminkou boje proti hazardním hrám cenzurovat internet (kdo dokáže že se na internetových stránkách s protvládním obsahem neprovozovaly hazardní hry, případný soudní proces by trval několik let a stál by velké peníze), policie bude moci bez soudního příkazu prohledávat občanům byty, pod záminkou že mají PODEZŘENÍ (tj. nějakého policistu to zrovna napadne), že se tam hrají hazardní hry, nebo že tam člověk přechovává zbraně.

Do toho stále více odposlechů, průmyslových kamer a centrální registr bankovních účtů Ministerstvo spravedlnosti chce zase kriminalizovat šíření třídní nenávisti (to je tak široký pojem. že to může být jakákoliv kritika vlády). Když si uvědomíme jací arogantní mladíčci i absolventi VUMLu pracují u policie a na úřadech (neříkám že všichni) a jak zneužívají svých pravomocí a šikanují občany, a teď si ani člověk na ně nemůže stěžovat nebo dostane pokutu.

Jedná se o další absurditu a nehoráznost současného režimu. Ústava ČR nebyla dodržována ani za předchozích vlád, ale ta současná vláda z ní udělala cár papíru. Političtí zločinci z ČSSD, ANO a KDU-ČSL i jiných stran si již nejsou jistí svoji mocí, protože vidí. že stále více lidí je proti nim a snaží se občany zastrašit. Ale my se nesmíme nechat zastrašit, musíme se chovat v zásadě v mezích zákona, aby neměli záminku k represím a všemi prostředky postupně pracovat na změně režimu.

Tyto absurdní zákony totiž v konečném důsledku tento nedemokratický režim oslabí, protože jak bude přibývat lidí, kterým policie bezdůvodně vtrhne do bytu a udělá domovní prohlídku, protože soused říkal, že se tam hrají hazardní hry a jak bude přibývat lidí, kteří dostanou pokutu, za to že urazili nějakého hlupáka na městském úřadě nebo v uniformě, tím bude vzrůstat i odpor občanů k celému režimu, neboť lidé pochopí že se nejedná o selhání jednotlivce ale že je zkažený celý systém a že jediné řešení je změna režimu.

Václav Prokůpek

České kronikářství má dlouholetou tradici aneb jak to bylo doopravdy
20. Prosinec 2015

V českých, moravských, slezských i lužickosrbských zemích mělo takzvané písmáctví významnou tradici. I proto naši historii ovlivňovali kroniky a zejména kronikáři. Bohužel, dnes má řada obcí problém najít kronikáře, který by zaznamenával dění v obci. O to více je si třeba vážit všech těch odvážných kronikářů, kteří zapisovali historické momenty a někdy si museli i vymýšlet, jelikož jako poddaní museli příběhy přizpůsobit zejména požadavkům panovníků.

Renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan neměl rád prázdná místa v našich dějinách a často se je snažil vyplnit i svými více či méně pravděpodobnými historickými příběhy.

Málokdo by ale tušil, že zasáhl nejen do českých, ale i uherských, potažmo maďarských dějin. Ve své Kronice české z roku 1541 dal vznik města Velvar do souvislosti s uherskými předky. Když kníže Boleslav I. bojoval proti Maďarům, měl vůdce uherské družiny a náčelník Maďarů Jichan v táboře u vsi Uhry sen, v němž mu jakýsi muž podal chlebovou střídku a vnuknul myšlenku, aby založil město, jinak bitvu proti chrabrému Boleslavovi I. nevyhraje. Maďaři skutečně založili město, které nazvali Belvar, což v překladu znamená Střídové Město. Časem se ale jméno města zkomolilo a prý i díky tomu, že ve městě vyvěrala voda a obyvatelé osady hodně vařili, vzniklo město, které výrazně ovlivnilo české, polské, maďarské i evropské dějiny – Velvary!

Dodnes se přesně neví, zda slavný náš i evropský panovník Karel IV. povýšil po roce 1357 Velvary na městečko či nikoliv. Při velkém požáru města Velvary totiž shořely veškeré důležité listiny podepsané Karlem IV., Zikmundem Lucemburským a Jiřím z Poděbrad, které městu zaručovaly různá privilegia. A tak až výnos českého i polského krále Vladislava II. Jagelonského v listopadu 1482 udělil městu Velvary různé výsady. Město mělo právo budovat hradby, konat trhy a vybírat poplatky i cla. Město Velvary prý bylo od vzniku „postiženo kletbou“. Uherskému náčelníku Jichanovi se totiž nevyplnil sen a proroctví, že pokud postaví osadu Belvar, zvítězí nad Boleslavem I. To se ovšem nestalo a Velvary zachvátil požár ohromných rozměrů nejen v již zmíněném roce 1482, ale také o osm let později a v letech 1531 a 1571.

Do historie města se jednoznačně nezapomenutelně zapsal Karel IV. A to jednak tím, že velvarský farář byl v roce 1370 kaplanem císaře římského a českého krále. K době „otce vlasti“ se také váže pověst o poslání vajec na stavbu kamenného mostu, dnes pro nás známého jako Karlův most. Velvarští konšelé totiž ve své horlivosti poslali na výstavbu mostu do Prahy vejce, ale pro jistotu je dali uvařit natvrdo, aby se cestou nerozbila. Po porážce od Husitů u Vyšehradu se ve Velvarech ukrýval i král a císař Zikmund Lucemburský.
Významným mezníkem pro město Velvary je návštěva velvyslance anglického krále Fynese Morysona. Ten totiž objevil ve městě skvělého architekta Santiniho Moneho, který pocházel jako mnoho dalších významných stavitelů té doby ze severu Itálie. Jeho strýc Bartoloměj postavil památnou a architektonicky skvostnou Pražskou bránu, synovec krásný kostel svatého Jiří ve Velvarech. Temperamentní Santini byl ale v roce 1619 potrestán za výstup s pistolí v obecním pohostinstvím žalářem. A když o sedm let později zemřel, zanechal za sebou spoustu dluhů, hlavně za víno. Přesto mu paradoxně patří na místním hřbitově honosná a na významném místě umístěná hrobka. Nedaleko tohoto města leží obec Chržín. V malebné vesničce u Bakovského potoka působil v místním kostele svatého Klimenta coby kaplan i uznávaný kronikář Václav Hájek z Libočan.

Ve vesničce žil i jeho přítel, vlastenecký astronom Antonín Strnada. Zlý jazykové říkají, že to byl právě zmíněný hvězdopravec, který písmáka Václava Hájka nabádal k tomu, aby „bílá místa“ v našich dějinách zaplnil pokud možno věrohodnými příběhy, které zdůrazní dlouhodobou a kontinuální historii českého národa.

Václav Prokůpek

Minsk se chce stát východoevropskou metropolí hazardu
20. Prosinec 2015

Běloruské metropole s téměř dvěma milióny obyvatel se zatím nedotkly potíže občanů Ruské federace s devalvací rublu a kasina v hlavním běloruském městě – v Minsku jsou plná bohatých klientů z Moskvy. Běloruské metropoli proto někteří přezdívají „ruské Las Vegas“.

Kvůli potížím Putinovy země potom, co Ruská federace anektovala Krym a Evropská unie uvalila na moskevskou administrativu řadu sankcí, se očekávalo, že řady hráčů významně prořídnou. Jenže běloruský, jinak autoritářský, prezident Lukašenko propustil politické vězně a Evropská unie zmírnila sankce uvalené nad běloruským režimem.

A výsledky se dostavily okamžitě, do kasin v Minsku začali jezdit celebrity z celého světa a místo „ruského Las Vegas či Monte carla“, chtějí nyní šéfové heren v Minsku vybudovat východní hráčské doupě, kam budou ruletu jezdit hrát lidé z celého světa.

Hráčské paláce v Minsku, například XO nebo Carat, rozdávají bohatým ruským hráčům rulety a podobných hazardních her automobily značky Hummer a Range Rover a to jenom proto, aby byla osmihodinová jízda z Minsku zpátky do Moskvy pohodlnější.

A provozovatelé heren v Minsku se nebojí nabídnout obdobné služby i hazardním hráčům z jiných zemí, například z arabských ropných velmocí. Těmto hráčům jsou ochotni poskytnout i soukromá letadla. V Minsku se herny naplno rozběhly roku 2006.

V samotné Moskvě je hazard ilegální od roku 2009, napsal list The Guardian.

Václav prokůpek

Použité zdroje:guardian.uk

Petr Havlík (spoluzakladatel ODS): Důležité věci se obvykle nedějí náhodně
28. Červenec 2015

Klaus ukradl, zdiskreditoval a zdevastoval politickou pravici. Možná na něčí popud. Společně se Zemanem zdevastovali obvyklý politický střet tradičních politických stran. A možná na něčí popud. Toho využil Babiš. Ukradl protikorupční rétoriku a občanský vzdor. Koncentruje moc, rehabilituje normalizační mentalitu. Platí si veřejné mínění a vnucuje ostatním povinný optimismus. Stát je firma, jeho firma. A to vše možná na něčí popud. V zemi, kde je průměrná mzda menší než tisíc euro a na kterou 65 procent lidí nedosáhne. A úzká oligarchická parta uchvátila klíčové komodity státu a úspěšně točí miliardy tu v Rusku, tu v Číně a výdělky ukládá v daňových rájích. A možná také na něčí popud. Politika je u nás jen pokračováním byznysu jinými prostředky.

Článek je převzat ze stránek iniciativy Vraťte nám stát

Od září bude v Česku vysílat Mňau TV věnovaná domácím mazlíčkům
27. Červenec 2015

Společnost CE Media zahájí v Česku letos v září vysílání kanálu Mňau TV věnovaného domácím mazlíčkům. Bude součástí celoplošného Multiplexu 4, který je dostupný pro 95 procent obyvatel ČR. Investice do projektu se pohybuje v desítkách milionů korun. ČTK to dnes sdělila CE Media, která už v Česku provozuje televizní kanál o životním stylu Mňam TV.

“Ve střednědobém výhledu máme podobný cíl jako u Mňam, tedy tříprocentní podíl na trhu,” uvedl generální ředitel CE Media Pál Milkovics. Dodal, že firma počítá s natáčením vlastních programů i zapojením diváků a jejich materiálů. Mňau TV má cílit převážně na ženy a děti.

Výrobu vlastních pořadů bude podle CE Media zajišťovat několik desítek pracovníků v součinnosti se sesterskou Mňam TV. Nový kanál počítá podle Milkovicse s mírně většími počátečními náklady než Mňam TV, ale měl by mít levnější provoz.

Podíl Mňam TV na celodenní sledovanosti se podle údajů Asociace televizních organizací v posledních třech měsících pohyboval kolem 0,1 procenta lidí ve věku od 15 let.

Hlas Ruska: Svoboda slova v ČR? Katastrofa!
23. Červen 2013

Svoboda tisku ve světě neroste. Naopak se rok od roku zhoršuje. Vyplývá to z Mezinárodního žebříčku svobody tisku 2013, který zveřejnila organizace Reportéři bez hranic. Propad zaznamenala i Česká republika.
Evropa je region s nejširší svobodou tisku. Ukazuje to hodnocení organizace Reportéři bez hranic (RSF). Podle prestižního žebříčku, který pravidelně RSF začátkem nového roku zveřejňuje, se evropští novináři mohou věnovat své profesi mnohem svobodněji, než v Americe, Asii nebo Africe.
Naopak, jak tvrdí organizace, nejvíce je svoboda tisku narušována v zemích bývalého Sovětského svazu, na Blízkém východě a v severní Africe. Přesto v zemích, kde proběhlo tak zvané arabské jaro, došlo údajně k zlepšení stavu.
Egypt se na žebříčku posunul o osm míst na 158. pozici. Libye dokonce o celých 23 míst na 131. příčku. Zlepšení situace se svobodou tisku zaznamenal, překvapivě, Bahrajn. Před dvěma roky zemi zasáhly protivládní nepokoje, které místní bezpečnostní síly krvavě potlačily. Podle RSF si však ostrovní království, ležící v Perském zálivu, polepšilo o 8 míst. Nyní zaujímá 165. pozici.
Naopak některé západní země se mohou „pochlubit“ výrazným propadem. Největší zhoršení v dodržování svobody tisku oproti předchozímu hodnocenému období zaznamenalo například Japonsko (z 22. na 53. místo), Maďarsko (z 40. na 56. místo) a Izrael (z 92. na 112. místo).
Mírný pokles zaznamenala rovněž Česká republika. V loňském roce zaujímala 14. příčku, nyní 16. Před deseti lety přitom svoboda tisku v české kotlině byla podle RSF na úrovni Švýcarska a značně převyšovala Rakousko a Velkou Británii.
Jak uvádí mezinárodní organizace na svých internetových stránkách, při hodnocení byla zohledněna řada kritérií, především míra násilí a represí vůči novinářům a právní podmínky pro jejich práci.
Podle slov českého novináře objektivním podáváním informací se nemohou pochlubit ani veřejnoprávní média. Novinářská etika je prý v Česku porušována prakticky na všech frontách a případná kritika je odmítána s tím, že tak média fungují i na Západě.
„Dokladem stále se zmenšující svobody médií byly prezidentské volby v ČR. Na 90 procent masmédií zcela nepokrytě preferovalo kandidáta s číslem 9, místopředsedu vlády a ministra zahraničí, předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga. Tento kandidát byl doslova zbožšťován a bylo prakticky vyloučené hledat na něm v tisku, rozhlase či televizi (o internetu ani nemluvě) jakékoli mouchy. Naopak na jeho protikandidátovi pro druhé kolo, později navzdory této mediální masáži zvolenému expremiérovi ing. Miloši Zemanovi, se musely hledat jen nedostatky, a pokud už bylo těžké je najít, tak se prostě pospojovávaly věci spolu přímo nesouvisející a nasazovala se mu psí hlava alespoň přes jeho někdejší kontroverzní spolupracovníky,“ říká například redaktor Janouch.
Jak zároveň uvádí, česká média nekriticky nepodporují pravicové strany pouze během předvolebního boje, ale prakticky neustále. Třeba tím, že vytváří mediální nátlak vůči politikům a stranám, kteří neodpovídají jejich politickému klíči.
„Většina masmédií jde na ruku pravicovým stranám dlouhodobě, i mimo předvolební klání – a to je jasný důkaz toho, že se svobodou médií jsme v ČR téměř stejně na štíru, jako tomu bylo před listopadem 1989. Samotná možnost diskutovat pod příspěvky, blogy či jiné soukromé iniciativy na internetu a sociálních sítích, to příliš nezachrání,“ uzavírá český novinář.
Použitý zdroj://czech.ruvr.ru/2013_02_01/Svoboda-tisku-se-ve-svete-zhorsuje-Cesko-neni-vyjimkou/

Vzpomínka na tureckou invazi
22. Červen 2013

Během 15. století se stala situace východní Evropy ohrožené tureckou smrtící invazí bez přehánění hrozivou. Přes zoufalou obranu padaly jedna balkánská země za druhou do ukrutného tureckého područí a ani ojedinělá válečná tažení, při kterých se neblaze projevila žárlivost jednotlivých vůdců, podceňování protivníka, i nečekané rozmary počasí nedokázaly osmanský nepřetržitý nápor zadržet. V bitvě u Varny r. 1444 padl polský a uherský král Vladislav I. Jagellonský a 6 let poté padla přes statečnou obranu nevelkého počtu obránců bez většího zájmu evropských mocností do rukou odvěkého nepřítele poslední samostatná enkláva východního křesťanství, kdysi mocný a pyšný Cařihrad a turecká vojska začala pronikat nezadržitelně do střední Evropy.

Zde jim stála v cestě 3 velká království, polské, české a uherské, a první úder dopadl na nejjižněji ležící Uhry. Vpád sebevědomého Mehmeda II, dobyvatele Cařihradu, do Bosny však r. 1456 uherský král, schopný diplomat a nadaný vojevůdce Matyáš Korvín odrazil a získal Evropě několik desetiletí oddechu. Po jeho smrti r. 1490 se jeho rozlehlá, ale různorodá a nekompaktní říše, zahrnující jak celé Velké Uhry, tak Rakousy, Moravu a Slezsko okamžitě rozpadla a stala se trvalým ohniskem sváru mezi mocnými velmoži a okolními královskými dvory, které slabý král Vladislav II Jagellonský (od r. 1471 král český, známý jako zde „král Dobře“) nedokázal vyřešit ani poté, co se svoji pozici pokusil upevnit přesídlením z Prahy do Budína. Zde také r. 1516 zemřel a jako dědice zanechal pod formálním poručnictvím svého otce, polského krále Kazimíra IV. Jagellonského, nezletilého syna Ludvíka, což mocenské poměry ve střední Evropě spíše ještě zkomplikovalo

Turci zatím nájezdy pustošili a vylidňovali jižní Uhry, neboť znesváření magnáti usilovali v prvé řadě o boj proti svým oponentům a královská svrchovaná moc zde byla stále zřetelněji prázdným pojmem. Polský král se aktivně zúčastnil jednání, která měla napomoci k urovnání vršících se rozporů mezi středoevropskými dvory a inicioval vyjednávání s římským císařem Maxmiliánem I. Habsburským (1459 - 1519), které byly úspěšně završeny r. 1515 ve Vídni dohodami, majícími sňatky spojit habsburskou a jagellonskou dynastii. Tyto náznaky smíru však přišly zoufale pozdě. Protijagellonskou stranu představoval zejména sedmihradský kníže a transylvánský vojvoda Jan Zápolský (János Szápolai), ovládající většinu uherské šlechty, který ale společně se svým rivalem Štěpánem Báthorym, uherským paladínem a místodržícím usiloval především o rozšíření vlastních pozemkových držav a hromadění majetku. V této situaci se turecký sultán Sulejmán snadno zmocnil r. 1521 Bělehradu, nejdůležítější pevnosti království na jihu. Cesta do srdce Uher se Turkům doširoka rozevřela.

Přestože uherský sněm vyhlásil nové berně (daně) na obranu země před Turky, naprostá většina jich skončila v rukou hrabivé vysoké šlechty. Následovala osudná bitva u Moháče, kdy Jan Zápolský ignoroval králův rozkaz k mobilizaci zemské hotovosti, a přestože se poselstva s žádostí o okamžitou pomoc před akutní tureckou hrozbou rozjela jak ke všem okolním panovnickým dvorům, ale i k papeži nebo k anglickému králi, žádná vojska do Uher nepřišla nebo přišla pozdě. 20letý král se nakonec postavil několikanásobné turecké přesile s pouhými asi 25 000 muži sestavenými z uherských sborů Štěpána Báthoryho a menšími oddíly z Čech a Moravy,. Katastrofa byla díky zaslepenosti či neuvěřitelné hlouposti většiny uherských magnátů, ale i celé Evropy neodvratná. Armáda byla 29. 8. 1526 během nedlouhé bitvy zcela rozprášena a král sám na úprku utonul v bažinách u Dunaje.

Po této tragédii, která zjevně nebyla náhodná, se díky dojednanému a 13. 1. 1522 narychlo uzavřenému sňatku Ludvíka s Marií Habsburskou stal dědicem obou království Ferdinad I. Habsburský. Jan Zápolský, nyní skutečný pán v Uhrách se poté nechal „slavně“ v Székesfehérváru (česky Stoličný Bělehrad) 10. listopadu 1526 korunovat uherským králem a vyhlásil Ferdinandovi Habsburskému válku. Ten byl následně zbytkem západouherské šlechty v Prešpurku 16. prosince téhož roku provolán rovněž uherským králem. Poté, co sebevědomý Zápolský utržil několik těžkých porážek a jeho přiznivci začali houfně odpadávat, se zrádně obrátil přímo k sultánovi Sulejmánovi a jako jeho vazal vedl turecké vojsko r. 1529 k Budínu, který se mu poddal. Turecké panství prostřednictvím zrádce Zápolského rychle pokrylo většinu někdejších Uher a Prešpurk (Bratislava) se stal na dlouhou dobu poslední hraniční pevností a sídelním městem nepatrných zbytků tohoto kdysi rozlehlého křesťanského království. Turecká moc se zdála nezadržitelná a sápala se již do samého srdce Evropy.

Pompézní tažení Sulejmána II s obrovskou, ale různorodou muslimskou armádou k Vídni r. 1529, inspirované nepochybně zrádcem Zápolským však oproti všem očekáváním žalostně zklamalo. Vídeň se osamocena v moři nepřátel zázračně ubránila a propukající hladomor a epidemie, způsobené Turky za jejich ničivého tažení na sever se obrátily proti nim. Závislé a polozávislé balkánské země, Horní Uhry, Rakousy i jižní Morava byly Turky strašlivě zpludrovány, obyvatelstvo pobito či odvlečeno do otroctví, byla vybita všechna stáda dobytka a koní, pole a sýpky vypáleny, vlastní zásoby vlečené z Turecka na velbloudech neschopných aklimatizace v chladné střední Rvropě poztráceny a Turci na svém neslavném „ústupu“ od Vídně stále rychleji umírali hlady. V Uhrách ale přesto zůstaly silné osmanské posádky, které turecký vazal , „uherský král“ Zápolský v obavách ze sultánova nesmírného hněvu ze všech sil zásoboval vším potřebným. Samostatně také pokračoval v nepřátelských akcích proti Ferdinandovi až do uzavření „cařihradského míru“ r. 1538, kde byly stanoveny nové hranice obou uherských království.

Po Zápolského smrti o dva roky později sultán nařídil nové uherské tažení, obsadil centrální část Uher a přes statečný odpor armády Wilhelma von Roggendorfa ji porazil a zřídil v Budíně r. 1541 nejsevernější turecký pašalik. Dědicům Zápolského milostivě ponechal jako léno jen Sedmihradsko. Ferdinandovi se však koncentrací všech dostupných sil podařilo turecké vojsko zastavit a r. 1547 uzavřel se sultánem mír. Ten trval do r. 1551, kdy odpočatí a posílení Turci obnovili své výboje a začali ohrožovat jak sídelní město Prešpurk, tak znovu i Vídeň. Zmocnili se několika habsburských pevností (zejména důležité Ostřihomi) a přes některé vyjímky, jako byla hrdinská a také úspěšná obrana Szigetu Mikulášem Zrinskim r. 1566 obnovili svůj postup napříč Evropou. Až Sulejmánova smrt ukončila – dočasně - další turecké výboje. Jan Zikmud Zápolský využil výhodné situace a s tureckou podporou podnítil protihabsburské povstání v Horních Uhrách. Nový římský císař (od r. 1564), český, uherský a chorvatský král Maxmilián II. (od r. 1563) však povstání včas podchytil, v zárodku rozprášil a donutil Zápolského vzdát se uherského královského titulu a stáhnout se zpět do Sedmihradska.

Tam Zápolský o rok poději zemřel vlády v sedmihradské knížectví se chopili Báthoryové. Přestože formálně zůstávali vazaly Osmanů, s nástupem Zikmunda Báthoryho (od r. 1576) zcela opustili v souvislosti s měnící se strategickou situací protihabsburský kurs. Zde se konečně dostáváme k jádru této studie, k neprávem pozapomenutému legendárnímu vojevůdci habsburských armád Heřmanu Kryštofovi Russwormovi, který se nesmazatelně zapsal do krvavých dějin osvobozování Uher a tedy ochrany celé Evropy před smrtonosnou imuslimskou invazí.

Heřman Kryštof se narodil jako prvorozený syn hraběte Jindřicha Russworma (někdy psáno také Rosswurm, Roesswurm či Rueswurm) v srpnu 1565 ve Freuenbreitungu v Duryňsku. Do zapomenutého kouta Německa jen vzdálenou ozvěnou zaléhaly ozvěny událostí ze světa a dychtivý mladík plný neukojených ambicí dlouho neotálel, vzal svůj osud do rukou a proti vůli rodiny rodné sídlo v 17 letech opustil. Nikdy se sem již nevrátil a nejsou známy ani nějaké významné kontakty s rodinou. Podobně jako tisíce dalších urozených mladíků vstoupil do vojska s vidinou slávy, kořisti a dobrodružného, nevázaného vojenského života. Mladý hrabě si zjevně při svém úprku z domova do světa nevzal vůbec nic, neboť ještě mnohem později nešetřil záští k nadutým hlupákům, kteří se „s plukovnickým patentem již narodili“ a také ve vojsku Adolfa, hraběte z Moersu žárlil na urozené druhy, vybavené do války skvělými doporučujícími listy, honosnou výzbrojí, početným služebnictvem a předevšim měšci zlata. Opovrhoval jejich neodůvodněnou pýchu, kterou dávali až příliš často pocítit takovým „pánům z Nemanic“, jakým byl také on sám. Rozhodl se svým nadutým protivníkům nikoliv vyrovnat, ale dalece je předstihnout a vydobýt si jméno a proslulost jen vlastním příčiněním.

Šance se mu naskytla při dobývání vzdorného porýnského města Neuss, kdy mladý kornet (nižší důstojník) mezi prvními vtrhl do pobořených hradeb. Likvidace posledních ohnisek odporu splynula s obvyklým rabováním, znásilňováním a vražděním obyvatel nepřátelského města. 20ti letý Russworm ovšem nebyl a nemohl být žádnou vyjímkou při těchto obvyklých průvodních jevech válek nikoliv jen 16. století. Zde se také zrodily pomluvy proti budoucímu slavnému vojevůdci. Možná pod vlivem přísné protestantské výchovy v dětství, možná pro výhodnou nabídku ale o rok později konvertoval ke katolicismu a vstoupil do služeb lotrinského vévody Karla III. Jistě nebylo náhodou že maršálek, hrabě Bassompiérre jej ihned obdařil leuitnantským glejtem a svěřil mu první samostatné velení. Za „vojenský čich“, originální, samostatné a především úspěšně velení, při kterém se svojí švadronou vršil vojenské úspěchy mu maršálek brzy svěřil také svojí osobní stráž a jmenoval jej rytmistrem. .

Jak píše kronikář „Slynulť jako smělý, udatný a vytrvalý válečník, jako velitel bystrý, neohrožený, ve lstích válečných zběhlý, avšak též jako prchlý, někdy neprozřetelný člověk. Ve stanech jeho panoval ruch navázaný, avšak před nepřítelem přísně a krvavě vymáhal poslušnosti od poddaných mu důstojníků i vojáků. Život jeho byl zlopověstný pro nevázanost a prostopášnost a mezi vojenstvem neobyčejnou. Karty, kostky, lehké ženy byly jeho živlem.“

Nadějnou Russwormovu kariéru v lotrinských službách však náhle ukončila katastrofa, ve které již lze zahlédnout stopy závisti nad vervou, se kterou se neznámý chuďas opovážlivě a znepokojivě rychle dral přes ramena urozených povýšenců ve známost a přízeň nejvyššího panstva. Něco takového nešlo přehlížet nebo se dokonce smířit s vlastní neschopností. Obžaloba proti nežádoucímu vetřelci byla pečlivě sepsána a čekalo se pouze na vhodnou záminku k jejímu uplatnění. A čekat se skutečně dlouho nemuselo. Souboje byly trestány v každém vojsku. Žádný dobrý velitel neměl zájem na tom, aby se mu důstojníci podřezávali navzájem kvůli malicherným sporům, když jejich hlavy, paže a meče potřeboval v poli. Obžaloba ale Russworma vinila přímo z úkladné vraždy důstojníka. Poté, aby těžkých obvinění nebylo málo, se měl dokonce dopustit znásilnění mladé šlechtičny, která jej požádala o ochranu.

Není účelem zde zvažovat nakolik byla obžaloba pravdivá či zfalšovaná. Není důvodu popírat ani Russwormovo časté holdování jak soubojům, tak vínu, kartám nebo lehkým děvám což u námezdního vojáka patřilo a patří k nezbytným sounáležitostem. Hrabě ale zjevně neměl v povaze – ani zapotřebí - dopouštět se úkladné vraždy a ochotných smilnic, vydělávajících si na živobytí tělem vojsko vždy doprovázelo dostatečné množství. Lze jen v kontextu sledovat průběh událostí minulých, současných i budoucích a udělat si vlastní úsudek. Obžaloba však byla velice závažná a Russworm byl na rozkaz pana maršálka zatčen a uvržen do nejbližšího vhodného vězení v Amiensu. Životem již notně protřelý mladík nečekal na nejisté rozhodnutí soudu a rozhodl se vzít svůj osud jako vždy jen do svých rukou. Rozeslal z vězení dopisy na patřičná místa (jmenovitě generálovi jízdy Svaté Ligy Louisovi de l´Hopital – Vitry, který si schopného vojáka zřejmě vysoce cenil), do rukou strážných se přestěhovaly patřičné sumy zlaťáků a o pár týdnů později již převzal daleko od lotrinských plání, v Bavorsku, nový glejt rytmistra, tentokrát ve službách Hanse Reidricha, hraběte ze Schönberku.

Se svojí vojenskou pověstí neměl hrabě Russworm skutečně nouzi o lákavé nabídky a v poměrech nekonečných náboženských válek „všech proti všem“ často měnil strany. Náboženský fanatizmus u něj hrál pramalou roli, což byly rysy kterým se nijak nelišil od tisíců jiných námezdních vojáků. V čem se ale výrazně lišil, byly vojenské a velitelské schopnosti. Vojáci svého rytmitra zbožňovali, neboť s nimi trávil čas v družném hovoru, jedl ze stejného kotlíku, spal s nimi jako jeden každý prostý vojín na holé zemi a povýšenecké jednání nadutých urozených floutků mu bylo zcela cizí. S úžasnou vynalézavostí chystal lsti, pasti a překvapivé údery na nepřítele, příčemž netradičně a překvapivě šetřil životy svých podřízených. Stejnou vynalézavost projevoval i při mámení často zadržovaného žoldu, který se až příliš často ztrácel v něčích urozených kapsách.

Nejednou se pro svojí tvrdohlavost a pramalé pochopení pro rozkrádání prostředků pro vojsko dostal do sporů se svými nadřízenými a až příliš je zřejmé, kdo a proč o hraběti rozšiřoval pověsti „surového a neurvalého hrubiána“. Když nepořídil, a nevydoloval z pověstně vždy prázdných plukovních pokladen to, co vojsku po právu náleželo, odešel s patřičným rámusem zkrátka do jiných služeb. Russwormova loyalita k zaměstnavateli byla při tom všem nesporná a zářivým důkazem je fakt, že ve spoustě obvinění, která pomlouvači a závistníci na jeho hlavu později vršili zcela chybí obvinění z nějaké vypočítavé zrádnosti a věrolomnosti. Zejména později, v Rudolfových službách pak svoji nezpochybnitelnou loyalitu dosvědčil doslova až na smrt.

R. 1588 jej nalézáme ve službách knížete Ferdinanda Tyrolského pod generálem Karlem von Burgau, kde se konečně dostal do bližšího kontaktu s veterány z proslulých a prakticky neustávajících tureckých vojen v Uhrách. Válka s Turkem se zdála být něčím převratně jiným než bezvýznamné, žabomyší vojny o kořist, a nějakou ves, hrad, či město mezi drobným či vyšším panstvem, vedené pod různými záminkami střídavě v Henegavsku, Německu, Francii, Nizozemí či jinde. Vždyť pohané se v obrovském množství valí již od nepaměti ze svých divokých asijských pustin a ukrutně likvidují jedno křesťanské království za druhým. Že by právě zde mohl uplatnit své schopnosti a skutečně zářivě vyniknout? Že by zde dostal šanci pokořit povýšené, bohaté hlupáky se zvučnými tituly a slavnými erby dávno mrtvých předků?

Zde se údajnému znásilňovateli šlechtičen přihodila další osudová událost, když kdesi v lesích Harzu narazil s kohortou na tlupu marodérů (zběhů), dobývajících se do jakéhosi kočáru. Tlupu rozprášil a urozené dámě pak poskytl bezpečný doprovod za pevné hradby nejbližšího města, aniž se zajímal o koho jde. Blízká přítelkyně bavorského vévody Maxmilána si příhodu nenechala pro sebe a Maxmilián se stal až do konce života Russwormovým dlužníkem a mocným ochráncem. Buď v bavorských, nebo tyrolských službách (zde se zdroje liší) dostal na vlastní žádost konečně doporučující dopis a 400 kyrysníků pro jeho nejmilostivější výsost, císaře římské říše Rudolfa II.se kterým r. 1591 dorazil do sídelního města říše, do Prahy.
Již každý významnější hraběcí dvůr měl své sítě a pravidla vlivných přímluvců a pokoutní zákoutí spikleneckých intrik, bez jejichž využití nebylo snadné uspět s jakoukoliv žádostí či doporučeními. Císařský dvůr v Praze nebyl žádnou vyjímkou a nejmocnějším intrikánem zde byl císařský vrchní komoří, Filip Lang z Langenfelsu. Z obvyklé praxe svého předchůdce, pana Machovského z Makova, který za drobné pozornosti od četných žadatelů zvolna usměrňoval přízeň či nepřízeň nejvyššího císařského majestátu, formuloval, třídil a ve vhodných okamžicích nenápadně podstrkoval císaři k popisu jen ta správná rozhodnutí či výnosy, si Lang udělal profesionální a nesmírně výnosný byznys. Russwormova žádost o vojenskou službu císaři, zhodnocená patřičným obnosem ve zlatě byla promptně a rychle vyřízena. Rudolf dokonce neznámého, proklínaného i obdivovaného vojáka přijal k osobní audienci a s příznivým dojmem odeslal jako obristlieutnanta do Uher k vojsku Adolfa, knížete ze Schvarzemberku.

S knížetem se Russworm nepochybně znal již z německých vojen. Jejich vztahy již byly jistě poznamenány Russwormovou asertivilitou, se kterou se pyšný, autoritativní kníže nedokázal vyrovnat. Podle pobočníka štábu, hraběte Schwimma dokonce nezapoměl Russwormovi potupu, kdy jej měl kdesi v Bádensku obehrát o velkou sumu peněz a pak je „jeho knížecí milosti“ velkoryse vrátit. Trvalo naštěstí celé měsíce než se Russworm se svým maršálkem střetl. Situace na frontě byla snad ještě horší než jakou ji líčily zprávy u dvora v Praze. Turci drželi všechny výzmané strategické body na Dunaji a jako poslední pevnost před Prešpurkem, sídelním městem žalostně zdecimovaného „uherského králoství“ se jim bránila již jen slábnoucí posádka v Komáromu (Komárno). K útoku na mnohem silnější vojsko Sinai paši byly necelé dva pluky málo a tak po dohodě se svým nadřízeným, obristem hrabětem Pálfym byly pod krytím předstíraného útoku do Komárna vypraveny čluny s posilami a pevnost byla alespoň na čas zachráněna. Válku ovšem nevyhrává ten kdo se brání, ale ten kdo útočí.

Tvrdohlavý Russworm nejprve strhnul váhajícího Pálfyho vidinou vítězství a nepochybné přízně jeho císařské milosti. Tak dlouho psal vemlouvavé dopisy na všechny strany, zejména formálním velitelům uherského tažení arciknížeti Maxmiliánovi a Matyášovi, až byl konečně podniknut drtivý útok na tureckou armádu pod Ostřihomí, kterému Turci na základě dřívějších zkušeností s „méněcennými a zbabělými nevěřícími“ nedokázali odolat a vítězství bylo dokonalé. Vojsko bylo nadšené překvapivým vítězstvím, táborové ohně se při dlouho nevídaných hostinách rozhučely naplno, markytánky zvaly vojáky do svých improvizovaných náleven a nevěstinců, aby žoldnéřům ulehčili od kapes naditých tureckým zlatem. Jako projev nejvyšší přízně dorazil v létě 1594 konečně i zlatý řetěz pro čerstvě povýšeného generála/wachmistra Heřmana Kryštofa Russworma.

To se ale již do Uher valila nová pohroma v podobě nové turecké armáda pod velením sultána Mehmeda III. U Bělehradu překročila v srpnu 1596 Sávu a vstoupila na uherskou půdu. Od východu mu navíc na pomoc spěchaly početné tatarské hordy poslané krymským chánem. Generál/wachmister Russworm v té době obléhal spolu s plukem pana Trčky z Lípy tureckou pevnost Hatván a nehodlal si před rozhodujícím střetnutím se sultánem nechat tyto nepřátele v zádech. Více jak 600 tureckých vojáků podporovaných pomocným sborem 1300 jihoslovanských muslimů představovalo příliš silný bod turecké obrany v boku císařských vojsk. Po 3 týdnech neúspěšného obléhání nalezli průzkumníci konečně nevelkou branku v zadní části hradeb a uprostřed zastíracího útoku se jí záškodnický oddíl zmocnil. Během necelé hodiny byla pevnost v císařských rukou a vojáci tentokrát nebrali žádné zajatce. V dnešním muzeu městečka můžeme nalézt žalopěvy „o nevídaných hrůzách“ kterých se císařští vojáci dopustili na tureckých ženách a dětech! Miliony obyvatel Balkánu, východní a střední Evropy, zmasakrovaných či odvlečených do tureckého otroctví za celou řadu století trvajících muslimských výbojů se musejí v hrobech otáčet. Mají-li vůbec jaké.

Pana Trčku poté Russworm odeslal k obraně Egeru (Erlau, č. Jageru) na východ země, střežícímu důležitou spojnici se spojeneckým Bathoryovským Sedmihradskem, zatímco sám byl povolán arciknížetem Maxmiliánem do čela předvoje armády mířící vstříc Turkům. Sultán pověřil Velkého vezíra Damat Ibrahima pašu úkolem dobýt Eger za každou cenu, dříve než křesťané shromáždí všechny síly k protiútoku. 21. září záplava muslimů město oblehla a taktikou lidských vln se tak dlouho vrhala proti hradbám, až město 12. října kapitulovalo. 4000 zajatých obránců bylo přibito na kříže, vykastrováno, ubičováno nebo sťato. Zajatí důstojníci včetně pana Trčky byli odvlečeni kamsi do Turecka, a není známo kde a v jakých podmínkách tam skonali. Žádné relevantní lkaní nad „nevídanými hrůzami“ způsobených Turky a Tatary „nevěřícím“ v Egeru dnes ovšem nikde nenalezneme.

Sultán byl natolik uspokojen tímto „slavným vítězstvím“, že se dokonce rozmýšlel, zda se s armádou nevrátit do Cařihradu, ale rychle postupující předvoj císařských jeho plány zvrátil. „Pán světa“ přeci nebude ustupovat před početně slabšími, nadto méněcennými nevěřícími psy. Předvoj pod Russwormovým velením dorazil na bitevní pole u vsi Keresztes 24. října a znalost prostředí mu usnadnila dopracovat plán bitvy. Mezi bažinami z rozlévající se říčky Zagyvy napravo a řekou Tisou na levé straně se mohl se svými 3 000 pěšáky opevnit na úzké šíji pevné země a snadno zde čelit i sebepočetnějšímu nepříteli. Vydal pokyny a muži se dali pod ochranou střelců rychle do opevňování šíje. Několik tatarských oddílů kroužících již kolem bylo snadno střelbou rozprášeno a zahnáno za Tisu.

Nečekaný problem ale představoval pan maršálek Adolf, kníže se Schvarzembergu. Tuto „pasivní taktiku“ zavrhoval a rozvinul plán na obchvácení nepřítele po křídlech a jeho naprosté zničení. K tomu byl ovšem třeba čas a po velmi vzrušené debatě souhlasil, že Russwormovy pluky mezitím upoutají a zadrží nápor nepřítele. Dva dny padišáh posílal do močálů jeden oddíl za druhým. Ať jízdní či pěší, ať Turci, Arabové či balkánští muslimové však na úzké šíji vůbec neměli šanci dosáhnout Russwormových opevnění a hustá palba je smetávala v celých houfech. Turecká děla vůbec neměla šanci k nepříteli dostřelit. Druhý den pan maršálek spolu s sedmihradskými a transylvánskými pluky Báthoryovými konečně rozvinul své křídla a zahájil svůj „konečný protiútok“. Turci, morálně podlomeni hroznými ztrátami z dosavadního bezúspěšného dotírání na rakouský předvoj nekladli vážný odpor a sultánův ústup z tábora umocnil vzmáhající se paniku.

Po překonání nevýrazné obrany jízda následována pěchotou do poloprázdného tureckého ležení a muži bez ohledu na prchající Turky začali bezuzdně rabovat. Veškerý „frontální útok“ se v několika minutách zastavil, nikdo netušil kde se nachází nepřítel a ani se o to nestaral. Je přeci poražen a prchá. Russworm přes reptání svých vojáků, toužících rovněž sáhnout po nedaleké lákavé kořisti v tureckém ležení nedovolil nikomu opustit dosavadní pozice a kázeň si bohudíky dokázal vždy udržet. Jen jeho plukům se díky tomu vyhla tato „katastrofa u Keresztesu“. Od Schwarzenberga nikdo neměl rozkazy k zajištění pozic v dobytém ležení, ke krytí vojska, nikdo nesledovat pohyb „prchajícího“ nepřítele a kázeň se zde zcela zhroutila. Když konečně císařští plundrující tábor dali dohromady něco jízdy k „pronásledování nepřítele“, narazili nedaleko na znovu zformované šiky stále obrovské turecké armády. Turecký protiútok útok byl děsivý. Do tábora začaly hustě dopadat koule tureckých děl a vojáci byli pobíjeni po stovkách ve změti tureckých stanů, aniž měli čas zmoci se k nějaké účinné obraně.

Nepřítel ve svém náporu neustal, nedopustil se stejné chyby jako císařští a jen díky Russwormově prozíravosti nedošlo ke zkáze celé armády. Zbyl mu truchlivý úkol krýt její zmatený úprk. Vítězství bylo ztraceno pro naprostou neschopnost a lajdáckost vrchního velení, které v rozhodující fázi bitvy vlastní hloupostí ztratilo iniciativu a plošně vůbec schopnost velet svým vojákům. Ani početná záloha, určená k ochraně arciknížecího štábu nebyla v nastalé panice do ústupových bojů vůbec nasazena a mnoho tisíc mužů bylo na úprku Turky pobito zcela zbytečně. U Keresztese Russworm pochopil, že k vítězství nad pohany musí nejprve zvítězit nad úplně jinými protivníky.
Zdroj: blogeurabia.cz
Více na: blogeurabia.parlamentnilisty.cz/Blog/VaclavProkupek/Default.aspx

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa