»
S
I
D
E
B
A
R
«
Václav Prokůpek: Má zůstat Řecko v eurozóně?
25. Prosinec 2012

Zdá se to být neuvěřitelné, jak německá spolková kancléřka Merkelová trvá na tom, aby Řecko zůstalo v eurozóně. Proč má v této rozkládající se instituci zůstat země, které podváděla, aby mohla platit eurem, proč za to platí například Slovensko, které kvůli Řecku muselo mockrát asanovat svoje banky a zaplatit dluhy řeckých, tedy respektive německých a francouzských bankovních ústavů působících v Řecku. Proč to všechno? Nebylo by snad jednodušší prostě Řecko vyloučit z eurozóny? Budete se divit, ale nebylo. Řecko totiž vůbec není chudé! Ve skutečnosti má obrovské nedotčené zásoby zlata, ropy a zemního plynu. Německu vůbec nejde o pomoc jedné zemi eurozóny, ale řecké nerostné bohatství a zásoby zlata.
Ukazuje se, že megapříklad evropské dluhové krize ve skutečnosti vůbec chudý není. Řecko totiž „takzvaně sedí“ na absolutně obrovských nedotčených ložiscích zlata, ropy a zemního plynu. Pokud by Řekové plně využili přírodní zdroje, které mají doslova pod nohama a po kterých doslova šlapou, již by dávno žádné dluhové problémy neměli. Naštěstí je tato ekonomická krize konečně donutila alespoň trochu jednat a nyní například krachující evropský tištěný deník Financial Times předpovídá, že Řecko bude do roku 2016 v Evropě producentem zlata číslo jedna. Navíc Řecko nyní zahajuje průzkum těchto obrovských ložisek ropy a zemního plynu. Řecko podle již zmíněného deníku sedí na stovkách milionů barelů ropy a na gigantických ložiscích zemního plynu, v hodnotě bilionů amerických dolarů.
Je skutečně smutné, že Řecko by mělo být jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě, ale místo toho tato země prochází nejhorší ekonomickou krizí, kterou kdy v moderní historii zažilo. Je to jako by bezdomovec, který spí každou noc na ulici, nevěděl, že po příbuzném zdědil miliony dolarů. Řecko není vůbec chudé, a snad se Řekové dozvědí o všem tom bohatství pravdu a najdou cestu z toho současného ekonomického, uměle vyvolaného krachu, který platí Slovensko a zbytek Evropy.
Od doby, kdy v Řecku začala takzvaná ekonomická krize, se řecká ekonomika propadla o více než 20%. V dubnu 2010 činila nezaměstnanost v Řecku pouhých 11,8%. Od té doby vyskočila na 25,1%. Poměr státního dluhu k HDP v Řecku má letos dosáhnout 198% a kolují ustavičně zvěsti, šířené mnohdy placenými články a reportážemi v médiích, že Řecko bude nuceno opustit euro. Ale to vše je zcela a totálně zbytečné. Řecko není ve skutečnosti vůbec chudé. V podstatě, když se podíváte na nedotčené přírodní zdroje, je Řecko ve skutečnosti jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě.
Podle známé finanční agentury Bloomberg je v Řecku obrovské množství zlata. Současná ekonomická krize urychlila schválení těžebních aktivit a zmíněná investiční agentura předvídá, že Řecko bude brzy v Evropě producentem zlata číslo jedna. Těžba zlata nabírá na síle poté, co Řecko začalo s tím, co je nazýváno „zrychlené“ schvalovací programy. Kanadské a australské společnosti uvedly v listu The Washington Post, že jejich projekty přinesou do roku 2016 celkem 425,000 uncí, v ceně 757 milionů amerických dolarů podle takzvané spotové ceny z října letošního roku.
„Existují jasné důkazy, že Řecko se probudilo do potenciálu svého těžebního průmyslu,“ řekl Jeremy Wrathall, předseda v australském Perthu sídlící firmu Glory Resources a dodal: „Politici stále více chápou, že protěžební postoj je patřičný, kvůli potenciálu vytvářet pracovní místa.“
Ale Řecko nemá jen zlato. Řecko „doslova plave“ na ropě a zemním plynu. Ukazuje se, že Řecko sedí na západním okraji absolutné mamutího ropného a plynového pole pod Středozemním mořem, a na západě země jsou také obrovská ložiska ropy a zemního plynu.
Známá tisková agentura Reuters letos v červenci zveřejnila zprávu, že Řecko dostalo osm nabídek od společností hledajících ropu a zemní plyn ve třech částech na západě země. Pravdou je, že Řecko má dost ropy a zemního plynu, aby bylo schopno zaplatit všechny své dluhy. Jen hodnota zemního plynu, na kterém sedí, byla odhadnuta na biliony amerických
dolarů.
Takže na rozdíl od několika dalších zemí v Evropě vypadají pro Řecko v budoucích letech věci celkem slibně, pokud dokáže spravovat své zásoby správně a nenechá cizince, aby přišli a jeho bohatství mu ukradli. A je to jistě logičtější důvod, proč panuje tak velké zdráhání vyloučit Řecko z eurozóny. Zdá se pravděpodobným, že mnozí vrcholoví politici v Evropě a zejména v Německu a Francii o všem tom zlatu, ropě a zemním plynu, na kterém Řecko sedí, vědí.
Snad se lidé v Řecku o tomto obrovském množství bohatství, které je pod jejich nohama, dozvědí. Pokud dokážou najít způsob, jak zajistit, aby toto bohatství plynulo do jejich rukou, bude spousta jejich problémů vyřešena celkem rychle a mohli by být svědky masivního ekonomického zvratu.

Co s vojenským prostorem Brdy? Lidé místo radaru!
12. Prosinec 2012

Co tedy s Brdy? Podle mne bude prospěšné, jak pro přírodu, tak i pro občany, jenž byli vyhnáni z Brd německými nacisty a potom českými komunisty, když se v Brdech obnoví zaniklé obce a lidé budou v tomto pásmu žít v symbióze s přírodou. Uzavřít Brdy lidem je totiž dle mého názoru stejný nesmysl, jako zde umísťovat radar, který by narušil bipolární mezinárodní vztahy!

V roce 1927 byla v okolních lesích obce Skořice a Trokavec (okres Rokycany) vybudována střelnice převážně pro nepřímou dělostřeleckou střelbu. Rozloha střelnice je podle historických pramenů uváděna 18 - 20 tisících hektarů. V roce 1941 byly obce Kolvín, Padrť, Záběhlá (a řada dalších) vystěhovány. Stavební objekty však nebyly organizovaně ničeny.

V těsné blízkosti obce Kolvín byl vybudován koncentrační tábor, který však nebyl využit pro původní účel v důsledku lesní kalamity (způsobené vichřicí), ale byl využit jako ubytovna pro totálně nasazené v době války. Počet pracovníků se pohyboval mezi 5 - 6 tisíci lidmi. Těžbu polomů prováděla firma Fischer a zpracování dřeva na třech pilách v nedalekém městě Mirošov a dopravu řeziva do Německa zajišťovala firma Roschop. Celkem bylo vytěženo 1,5 miliónů metrů krychlových.
Po skončení 2. světové války velikost škod stanovila komise Fondu národní obnovy. Navrátilci vrátili všechny peníze, které obdrželi od Němců s tím, že válečné škody budou proplaceny později. Při měnové reformě byly ovšem peníze za válečné škody převedeny na vázané vklady a o několik let později (1950) bylo oznámeno, že s ohledem na stoupající životní úroveň nebudou válečné škody propláceny vůbec. V roce 1952 byly nemovitosti zestátněny, a teprve následně byla sjednávána jakási „pofidérní“ náhrada.

A jaké obce zmizely z mapy? Obec Padrť, která byla založena v roce 1565. Důvodem založení bylo železářství - dvě vysoké pece, čtyři hutě a pět hamrů. V roce 1896 měla obec 529 obyvatel, v roce 1952 už jenom 145.

Obec Kolvín (dnes existující v menším rozsahu) byla založena ve 14. století jako obec zemědělská. V roce 1921 měla obec 396 obyvatel, v roce 1952 jen 128.

Obec Záběhlá byla založena v roce 1730, šlo o poslední kolonizaci v Čechách. Hlavním důvodem založení obce bylo posílit pracovní sílu do okolních lesů. V roce 1939 měla obec 447 obyvatel, v roce 1952 jen 216.

I v dnešní době dochází k likvidaci celých obcí, například na místech těžby uhlí. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je sice pro liberála nepřípustná myšlenka, nicméně když k němu dojde, měl by stát odpovídajícím způsobem nahradit vlastníkům škody. I když je jasné, že např. citová újma se finančně ohodnotit nedá. To se v případě likvidace bývalých obcí ve VVP Brdy nestalo. Nejdřív přišli Němci, pak komunisti. Ti dokonce nedodržovali ani svoje vlastní zákony. Nás ostatní, kteří během putování Brdy narazili na zbytky zídek a sadů zaniklých obcí, zajímá spíše než férové odškodnění obětí historie těchto obcí. V Brdské krajině se uměle vytvořila „krajina bez lidí“. Každého citově založeného člověka, stojí-li na hrázi Padrti a přemýšlí, že kousek odsud stála škola, hostinec a žili zde lidé. Proč by k tomu nemohlo dojít nyní, až se Vojenský výcvikový prostor Brdy z majetku ministerstva obrany vrátí lidem této země.

zdroj: www.agrarnistrana.cz, www.nestranici.org

Model svobodného tisku
7. Listopad 2012

Základním modelem pro fungování tisku je osvobození od jakýchkoli regulací a kontroly ze strany vlády, které by znamenaly cenzuru nebo omezení svobody publikování. Svoboda tisku je často zakotvena v národních ústavách a mezinárodních chartách, jako je evropská Listina lidských práv a svobod. Model svobody tisku je ovšem často pozměňován či doplňován různými pravidly tak, aby svobodný a nezávislý tisk byl zároveň zárukou očekávaného přínosu pro veřejný zájem. Některé z výše zmíněných ekonomických tendencí poutají k novinám pozornost z hlediska ochrany veřejného zájmu - jedná se zejména o směřování ke koncentraci, které, byť je výsledkem volné ekonomické soutěže, výrazně snižuje přístup k tiskovým kanálům a možnost výběru pro občany. Z tohoto důvodu se tisku často dostává určité zákonné ochrany i ekonomických zvýhodnění. Obojí s sebou nese jistý prvek veřejné kontroly a dohledu, jakkoli benevolentních. Ekonomická zvýhodnění mohou sahat od poštovních a daňových úlev až k programům půjček a přímé podpory. Mohou také zahrnovat antikoncentrační zákony a pravidla omezující zahraniční vlastnictví.
Model svobodného tisku (bez jakýchkoli regulací) nebrání tomu, aby v zájmu veřejného pořádku a mravnosti, bezpečnosti nebo zájmů menšin byla na chování tisku uplatněna některá zákonná či institucionální omezení. Model tiskové svobody platí především pro vydávání knih (kde má původ) a pro většinu dalších tištěných médií. I když to není pravidlem, může se někdy vztahovat i na oblast hudby.

Struktura mezinárodní komunikace
Přestože mezinárodní tok masové komunikace je rozsáhlý a jeho objem stále roste, mají instituce masových médií v drtivé míře stále národní charakter. Primárním cílem některých mediálních organizací je již skutečně transnacionální komunikace. Mnohé jiné se zaměřují na mezinárodní publikum. Jedním z nejpodstatnějších mezníků v historii novin byl počátek sedmnáctého století a s ním doručování informací o událostech v Evropě (i v odlehlejších částech světa) prostřednictvím poštovního korespondenčního systému. Tyto informace pak byly publikovány jako zprávy v tehdejších obchodních centrech, zejména v Amsterodamu a v Londýně. Dnes jsou nejvýznamnějšími příklady mezinárodních mediálních organizací nejspíše globální tiskové a obrazové zpravodajské agentury (i když mívají silnou národní základnu). Jiným médiem s mezinárodním posláním byly početné rozhlasové stanice, které měly šířit informace a kulturní a politická sdělení svých států. Tento mediální fenomén přetrvává, ale sotva jej již lze považovat za masovou komunikaci.
Filmový průmysl již velmi brzy získal mezinárodní charakter, zejména pod nadvládou Hollywoodu (Tunstall, 1977), přestože v místních rukou se udržela pouze distribuce. Model produkce pro mezinárodní trhy se mohutně rozšířil i v oblasti hudebních nahrávek a televize (zejména televizní fikce). Napomohla tomu poměrná snadnost, s níž mohou obrazy a zvuk překračovat bariéry kultury, jazyka a vzdálenosti. Skutečností nicméně zůstává, že téměř veškerý mezinárodní mediální tok má stále silnou národní základnu a jen poměrně málo mediální produkce je určeno čistě pro nelokalizované mezinárodní trhy.
Znamená to, že původci mezinárodních komunikačních toků jsou stále země (nebo společnosti), které mají nejsilnější domácí trhy (Hoskins a Mirus, 1988; Hoskins a kol., 1989). Nejčastěji užívaným společným jazykem pro film, televizi a populární hudbu se stala angličtina, proto jsou na nejbohatších světových trzích zvýhodněny anglicky mluvící země. Směřování k mnohonárodním mediálním konglomeracím však narušuje národní základnu mezinárodní komunikace. V důsledku toho dochází k delokalizaci (bez místního zakotvení) produkce. Národní původ lze pak méně snadno určit a je i méně významný.
Díky satelitní technologii je dnes poměrně snadno dostupná celosvětová televizní distribuce. To vede ke vzniku významného počtu mediálních služeb orientovaných na světové trhy (publika i inzerentů). Specifické obsahové služby umožňují prostřednictvím kabelu nebo satelitní antény přijímat například hudbu, zpravodajství, umění, sport, vzdělávací pořady nebo filmy. Některé z těchto služeb jsou televizním ekvivalentem starších rozhlasových “zahraničních vysílání” (world seruices), sledují ovšem spíše jazykové a kulturní než politické cíle. Jiným typem jsou na komerční bázi poskytované obecné služby, překračující ovšem více než jednu mezinárodní hranici. Mnoho příkladů posledně jmenovaného typu lze najít především v Evropě.
Další důležitou složkou mezinárodní masové komunikace je nový typ reklamy pramenící z globalizace trhu výrobků a z mezinárodní povahy mnoha reklamních agentur. Jedním z přímých výsledků tohoto trendu je například běžný výskyt stejného reklamního spotu v různých zemích. Dochází rovněž k nepřímému “internacionalizujícímu” působení na média, která takovou inzerci vyhledávají.Technologie stimuluje i rozvoj jiných způsobů mezinárodní mediální komunikace, než je přímé satelitní televizní vysílání.
Vzestup globálních zpravodajských agentur ve dvacátém století umožnila technologie (telegraf a radiotelefon) a stimulovaly války, obchod, imperialismus a průmyslová expanze (Boyd-Barett, 1980). Z těchto důvodů byly mezi hlavními tiskovými agenturami poválečného období dvě americké (UPI a Associated Press) jedna britská (Reuters), francouzská (AFP) a ruská (TASS). Později s faktickým zánikem UPI zanikla americká převaha a vyrostly další agentury (jako německá DPA nebo japonská Kyodo). Podle Tunstalla (1992) je nyní největším producentem a konzumentem zahraničního zpravodajství Evropa a “nejsilnější zpravodajskou entitou” na světě je “volná aliance Reuters-Visnews-BBC”. Předpokladem pro dominanci v globálním měřítku je i v této oblasti samozřejmě domácí síla daných mediálních organizací. Rozhodujícími činiteli jsou především velikost trhu, míra koncentrace a ekonomické zdroje.
Nejvýraznějším příkladem internacionalizace vlastnictví, produkce a distribuce je odvětví populární hudby (respektive jeho vývoj v posledních padesáti letech). Rozhodující podíl na významných trzích se postupně dostal do rukou společností “velké pětky” (Burnett, 1990; Negus, 1993). Těmi jsou (v roce 1993): Columbia (dříve americká společnost, koupená japonskou společností Sony), Time-Warner (největší světový mediální konglomerát), RCA (nyní ve vlastnictví německé společnosti Bertelsmann), EMI (britská Thorn Electronics) a Polygram (nyní v držení holandských a německých vlastníků, společností Philips a Siemens).

Mezinárodní závislost médií
Přestože neexistuje žádný obecný mediální systém jako takový, mnoho analytiků poukazuje na skutečnost, že tržní síly v praxi vedly k vytvoření poměrně rigidní a závazné struktury globálního mediálního vlastnictví, produkce a distribuce, ovládané bohatšími (a kapitalistickými) zeměmi Severu (zejména zeměmi Severní Ameriky, Evropy a Japonska). K popsání tohoto jevu se hojně používá termín “kulturní imperialismus” (viz Tomlinson, 1991; viz také čtvrtá kapitola, podkapitola Směřujeme ke globální mediální kultuře?). Je skutečně pravdou, že několik zemí ovládá mezinárodní tok zpravodajství a kultury a dodává ostatním zemím (jež jsou v početní převaze) to, co ony samy nemohou k naplnění svých domácích médií snadno vytvářet. Hlavní trendy v této oblasti jsme již vysvětlovali: vytváření nadnárodních obchodních impérií, pokusy soupeřících mocenských bloků rozšiřovat svou moc a svůj vliv a vytváření mezinárodní “mediální kultury”, ve které se určitým formátům, jazykům a typům příběhů dostává širokého přijetí v mnoha různých společnostech.

Vliv vlastníků
Není pochyb o tom, že v komerčních médiích mají rozhodující moc nad obsahem vlastníci. Mohou požadovat, aby do něj bylo cokoli zařazeno, či naopak z něj vyňato. Lze najít množství příležitostných dokladů o tom, že svou moc využívají (Curran a Seaton, 1988; Shoemaker a Reese, 1991). V oblasti novinářství přesto existují poměrně silné konvence, které chrání rozhodovací autonomii redaktorů ohledně konkrétních materiálů. Doklady z Meyerova (1987) průzkumu potvrzují, že novinářská etika ve Spojených státech pohlíží na zásahy vlastníků s nelibostí a že vedoucí redaktoři disponují přijatelnou mírou autonomie. Podobné doklady získala v Británii Royal Commissiom on the Press (1977).
Do jaké míry mohou mediální organizace uplatňovat nárok na autonomii ve vztahu nejprve ke svým vlastníkům, a v druhé řadě pak k ostatním přímým ekonomickým činitelům ve svém okolí, zejména k těm, kteří médiím zajišťují provozní kapitál - tedy k investorům, inzerentům a sponzorům? Podle Altschullova (1984) výroku, že “obsah zpravodajských médií vždy odráží zájmy těch, kdo financují média”, je odpověď dosti nasnadě. Je i ve shodě s principy teorie svobodného tisku v její “tržní” verzi. Přesto však existuje určitý prostor pro autonomii na straně “komunikátorů” zaměstnaných vlastníky médií (zejména svoboda vyplývající z profesionalismu nebo požadavků na kreativitu). Jednoduchému závěru brání i okolnost, že existuje mnoho různých druhů médií a několik různých druhů těch, kdo je platí. Jde-li o plátce, jsou nejdůležitější (pomineme-li platící publikum) vlastníci médií a inzerenti.

Faktory ovlivňující výběr zpráv
* Vlivní lidé mají lepší přístup.
* Osobní kontakty mají vliv na to, čemu se věnuje pozornost.
* Místa, kde k událostem dochází.
* Místa, kde se nacházejí média.
* Místa, kde se soustřeďuje moc.
* Předvídatelnost a rutina.
* Vzdálenost.
* Časovost událostí.
* Načasování události ve vztahu k cyklu výroby zpravodajství.

Vztahy ke zdrojům
Média všech druhů závisejí na tom, zda mají k dispozici zásobu zdrojových materiálů, ať už je to rukopis knihy k vydání, scénář filmu či referáty o událostech, kterými lze naplnit noviny a televizi. Při studiu mediálních organizací se největší pozornost věnuje třetímu z vyjmenovaných zdrojů, jelikož souvisí se zásadními problémovými okruhy týkajícími se nezávislosti média a zprostředkování (mediace) sociální reality. Vztahy ke zpravodajským zdrojům jsou pro zpravodajská média naprosto základní nutností, což často vede ke vzniku velmi čilého dvousměrného procesu. Zpravodajská média neustále hledají vhodný obsah a obsah (ne vždy vhodný) zase neustále hledá svůj prostor ve zpravodajství.
Mediální organizace mají roli prostředníků mezi nejrůznějšími “zastánci” všeho možného snažícími se prosadit svůj pohled na sociální realitu na straně jedné a veřejností mající zájem o spolehlivé informace o této realitě na straně druhé. Ve snaze zajistit si včasné, směrodatné a jinak nedostupné informace a zvláště proto, aby získala náskok před konkurencí, si média pro své vlastní účely vytvářejí kontakty s informovanými lidmi uvnitř institucí i s různými experty. Stejně tak se případné zdroje snaží navázat a udržovat pravidelné kontakty s médii, neboť si chtějí zajistit přednostní a vstřícný přístup. Platí to především o politických činitelích, velkých podnicích, veřejných institucích, populárních osobnostech z oblasti zábavy atd.
Ericson a kol. (1987) dokonce zavedli zvláštní kategorii “zdrojových médií”, jejichž hlavní činností je jménem výše zmíněných zdrojů zásobovat novináře tím, po čem se pídí. Mezi zdrojová média patří tiskové konference, prohlášení pro tisk, oddělení pro styk s veřejností (public relations) atd. Sama zpravodajská média navíc průběžně sbírají své vlastní podklady. Děje se to přímým pozorováním, shromažďováním informací a podáváním zpráv, ať už v každodenním zaběhnutém rytmu nebo ve vleku událostí. Média také využívají služeb dodavatelů informací, zvláště celostátních a mezinárodních zpravodajských agentur, zpravodajských filmových a fotografických agentur, televizních výměn apod.
Ani tímto výčtem však nejsou základní typy zdrojů vyčerpány. Stranou naší pozornosti zůstala především skutečnost, že média si v nesčetných kombinacích a permutacích slouží jako zdroj navzájem. Necháme-li bez povšimnutí neutuchající vzájemné zásobování materiály mezi tiskem a televizí vždyť obě média si vzájemně slouží jako zdroj i předmět informování a komentářů -, existují v poskytování obsahů významné vazby směřující od filmového průmyslu k televizi a od hudebního průmyslu k rozhlasu.

Public relations a zpravodajství
Existují závažné důkazy naznačující, že dobře zorganizované dodávání informací může být velmi účinné a že značná část informací dodaných agenturami zpravodajským médiím se skutečně použije (Turovu, 1989; Shoemaker a Reese, 1991). Například Baerns (1987) ve své studii ukazuje, že politické zpravodajství v jedné německé spolkové zemi bylo převážně založeno na oficiálních prohlášeních pro tisk a tiskových konferencích. To patrně není nic výjimečného, ale odráží to skutečnost, že novináři mají při různých typech zpravodajství sklon diferencovaně spoléhat na oficiální či úřední zdroje (viz Fishman, 1980) a že u různých typů zpráv se nebude uplatňovat tentýž postup. Žurnalisté by přece za normálních okolností měli být podezřívaví k materiálům, jež jim osoba pověřená stykem s veřejností vnutí do ruky. Nakonec se však ukazuje, že jen malý díl informací, které ve zpravodajství dostaneme, je výsledkem vlastního novinářského úsilí a zkoumání (Sigal, 1973). Přesto ale může jít o informace spolehlivé a závažné.
Podle Ganse (1979) platí, že zdroje, jež jsou nejúspěšnější při sjednávání si přístupu do (elitních) zpravodajských médií, jsou obvykle mocné, dobře zajištěné a dobře organizované, s cílem v pravý okamžik zásobit novináře “zprávy” které novináři chtějí. Takové zdroje jsou jak “autoritativní”, tak využívají “běžný přístup ke zpravodajským médiím v tom smyslu, jak toto slovní spojení zavedli Molotch a Lester (1974). Z obtíží, které zpravodajská média mohou mít při odmítání materiálu od takového zdroje, pramení jisté potenciální omezení nezávislosti a různorodosti médií.

Přístup zdrojů do médií
* Účinné dodávky vhodného materiálu
* Moc a vliv zdrojů
* Dobré public relations
* Závislost médií na omezených zdrojích
* Vzájemná provázanost vlastních zájmů ve zpravodajství

Činnost mediálních organizací: zpracování a prezentace
Zpracování zpravodajské “suroviny”, jež se obvykle skládá z nejrůznějších údajů o takzvané realitě, začíná již v prvním okamžiku výběru a lze je pojmout jako sérii rozhodnutí a voleb směřujících k produktu, který bude odpovídat cílům mediální organizace. Jak jsme si již ukázali, mnoho mediálních organizací má smíšené cíle, proto se jedná o velmi složitý proces, jehož součástí je i slušný díl smlouvání a nahrazování jednoho cíle druhým. Hlavním cílem je však přece jen vyrobit něco, co bude vyhovovat profesionálním či řemeslným měřítkům kvality a bude mít dobrou šanci na úspěch v očích publika. Organizační procesy, jež jsou do výroby zapojeny, mají zpravidla velmi hierarchickou, a nikoli demokratickou či kolegiální povahu; přesto se mohou uplatnit i demokratické a kolegiální vztahy, ale spíše uvnitř jednotlivých výrobních jednotek.

Média a globalizace, ekonomický vliv a svoboda tisku
6. Listopad 2012

Jeden z kulturních důsledků globalizace médií lze snadno přehlédnout, neboť je až příliš samozřejmý - vznik globalizované mediální kultury jako takové. Internacionalizace médií vede nejspíše k větší homogenizaci čili ke “kulturní synchronizaci”. Podle Hamelinka tento proces “znamená, že rozhodnutí týkající se kulturního vývoje dané země se přijímají v souladu se zájmy a potřebami nějakého mocného a důležitého národa a mají nenápadné, ale zničující účinky bez ohledu na to, nakolik se závislý národ potřebuje přizpůsobovat”. Výsledkem je, že jednotlivé kultury se od sebe méně liší, jsou koheznější a méně výlučné.
Přestože se globální mediální kultura může jevit jako kultura neobsahující žádné hodnoty, má ve skutečnosti celou řadu rysů typických pro západní kapitalismus, včetně individualismu a konzumenismu a komercialismu. Pro někoho to může znamenat rozšíření kulturní nabídky a otevření nových obzorů, ale globální mediální kultura může pochopitelně ohrožovat a napadat kulturní prostor již existujících lokálních, domorodých, tradičních a menšinových kultur.

Novinářská etika
* Pravda a přesnost
* Nestrannost a nepředpojatost
* Respekt k soukromí jednotlivce
* Nezávislost na parciálních zájmech
* Odpovědnost ke společnosti a veřejnému blahu
* Odpovědnost vůči zákonu
* Slušnost a dobrý vkus

Myšlenka veřejnoprávního vysílání
Nejrůznější instituce pro vydávání licencí a sledování úrovně vysílání použily ve svých nařízeních různé podoby teorie společenské odpovědnosti, vždy s určitou představou “veřejného zájmu”. Povaha veřejných očekávání v oblasti vysílání je značně rozdílná a sahá od pojetí minimálního nebo dobrovolného až k podrobnému a povinnému (jak je tomu v mnoha evropských veřejných vysílacích systémech). Příkladem omezených povinností jsou zásady uplatňované americkou Federální komunikační komisí (Federal Communication Comntission - FCC) při přidělování a kontrole vysílacích licencí. Dnes jsou tato omezení velice slabá, ale původně od provozovatelů vyžadovala, aby sloužili veřejnému zájmu, zvláště poskytováním lokálně relevantních informací. Vyžadovala také nestrannost a nepředpojatost v kontroverzních a politických záležitostech a rozmanitost programů a služeb (Krugman a Reid,1980). Obecně se od FCC čekalo, že bude chránit právo veřejnosti na informace prostřednictvím vysílání. Ochrana dětí, veřejné mravnosti a udržení pořádku byly ponechány na dobrovolných kodexech přijímaných v praxi.

Myšlenka veřejné služby
* Univerzální služba
* Rozmanitost
* Redakční nezávislost
* Společenská odpovědnost
* Kulturní úroveň a identita
* Veřejné financování a (nebo) neziskové podniky

Čtyři teorie tisku v globální společnosti
Americká Komise pro svobodu tisku z roku 1947 udělala více, než pouze položila základy teorie společenské odpovědnosti. Vyvolala také řadu pokusů o popis a výklad různých typů normativní teorie médií, kterou zahájila kniha Čtyři teorie tisku od Fredericka Sieberta a jeho kolegů (1956). Autoři v díle naznačili, že mediální systémy v celém světě by bylo možné rozdělit do tříd podle čtyř hlavních typů normativní teorie. Jedním z typů teorie společenské odpovědnosti tisku. Mezi tři další zařadili liberální teorii a dále teorii, které přisoudili označení autoritářská. Ta zdůrazňuje podřízenost tisku státní kontrole jak tomu bylo v monarchistickém systému, z něhož se pokoušeli uniknout první severoameričtí kolonisté, nebo jak tomu je v některých současných totalitních režimech (a v některých rozvojových zemích). Poslední je sovětská teorie.
Autoritářská teorie dokáže ospravedlnit zesílení cenzury a udílení trestů za porušování pravidel, která stanovily politické elity. Vyjdeme-li z historických příkladů, zjistíme, že tato teorie se nejvíce uplatňuje v diktaturách, v podmínkách vojenských režimů nebo během zahraničních okupací a ve stavech nouze dokonce i v demokratických společnostech. Autoritářské principy mohou za určitých podmínek vyjadřovat všeobecnou vůli lidu (například je-li národ ve válečném stavu nebo jako odpověď na terorismus). Uplatňování autoritářské teorie se projevuje stanovením jasných a uzavřených mantinelů pro svobodu tisku a je obecně zaměřeno na ochranu nastoleného společenského pořádku a jeho činitelů.
Sovětská teorie, jež měla vlivnou pozici v poválečném období a není vhodné ji přehlížet, přidělila médiím roli kolektivního agitátora, propagandisty a vzdělavatele při budování komunismu. Základní principy této teorie stanovil po říjnové revoluci roku 1917 Lenin (viz Hopkins, 1970) a její základní myšlenky pronikly po druhé světové válce do většiny východoevropských zemí. Hlavním principem tohoto pojetí je podřízenost médií jedinému legitimnímu hlasu a zástupci pracující třídy - komunistické straně. Nikoho proto asi nepřekvapí, že tato teorie nemá příliš v oblibě svobodné vyjadřování, nýbrž prosazuje pozitivní roli médií ve společnosti a ve světě s velkým důrazem kladeným na kulturu a informace a na úlohu médií v ekonomickém a společenském vývoji.
V reálné praxi se sovětská teorie svými postupy v mnoha ohledech uplatňovala jako autoritářská, ale dokud se držela při životě politická teorie komunismu, mohla o sobě sovětská teorie tvrdit, že je legitimní teorií médií vycházející z podpory lidu. Od médií se očekávalo, že budou odpovědná a seriózní a budou odrážet rozmanitost sociální struktury i kultury. Výsledky nebyly ve srovnání s chováním médií na volném trhu vždycky špatné, ale teorie nebyla přitažlivá pro svobodné společnosti a ve svých domovských zemích je od okamžiku pádu komunismu všeobecně zavrhována.

Teorie společenské odpovědnosti
* Média mají závazky ke společnosti a vlastnictví médií je věcí veřejnou.
* Novinové zprávy by měly být pravdivé, přesné, slušné, objektivní a relevantní.
* Média by měla poskytnout fórum pro zveřejnění myšlenek.
* Média by měla být svobodná, ale samoregulovaná.
* Média by měla dodržovat etické kodexy a profesionální zásady.
* Za určitých okolností může společnost zasáhnout vůči tisku ve veřejném zájmu.

Základní modely komunikace
6. Listopad 2012

Původní definice masové komunikace jako procesu závisela na objektivních rysech, jež jsou společné více různým médiím, nyní na masové produkci, reprodukci a distribuci. Jedná se o definici, která vychází především z technologické a organizační podstaty jevu a potlačuje aspekty lidské. Platnost této definice je zpochybňována již velmi dlouho. Nesouhlasné přístupy podpořila v poslední době i skutečnost, že původní technologie masově mediované produkce a podoba organizace masových médií, připomínající tovární výrobu, zpochybnily samy sebe prostřednictvím probíhajících společenských a technologických změn. Musíme proto vzít úvahu alternativní, i když ne nutně nesouvisející modely (reprezentace) procesů veřejného komunikování. Nebudeme-li se zabývat otázkou, jak by měla být “nová média” konceptualizována, můžeme rozlišit přinejmenším čtyři relevantní modely
Přenosový model

V samém jádru dominantního paradigmatu je proces přenosu daného “množství” informace - tedy sdělení, jak je určil podavatel čili zdroj. Jednoduché definice masové komunikace často vycházejí z Lasswellova postřehu (1948), že studium masové komunikace se snaží odpovědět na otázku: “Kdo říká co komu, jakým kanálem a s jakým účinkem?” To představuje již zmíněnou lineární, souslednou sekvenci, která se do značné míry promítá do běžných definic podstaty převládajících forem masové komunikace.
Jejich přínos spočívá v rozpoznání toho, že masová komunikace zahrnuje také interpolaci, vsunutí nově zaváděné “role komunikátora” čili “zprostředkovatele” (jímž je například profesionální novinář ve formálně ustavené mediální organizaci) mezi “společnost” a “publikum”. Díky tomu není již posloupnost jednoduše: (1) podavatel, (2) sdělení / (3) kanál, (4) mnoho potenciálních příjemců, nýbrž spíše: (1) události a “hlasy” ve společnosti, (2) kanál / role komunikátora, (3) sdělení, (4) příjemce. Upravená verze bere v úvahu skutečnost, že masoví podavatelé nejsou zpravidla původci “sdělení”, komunikace. Daleko spíše předávají potenciálnímu publiku svůj vlastní výčet vybraných událostí (tedy zprávy), které se vyskytly v okolí, popřípadě zpřístupňují názory a hlasy některých z těch, kdo chtějí oslovit širší veřejnost (což mohou být zastánci nejrůznějších názorů, inzerenti, účinkující a spisovatelé). Úkolem masových komunikátorů je vybírat. Výběr je prováděn na základě představ, co bude publikum považovat za zajímavé. A konečně naznačuje, že taková komunikace není v žádném jiném směru, kromě právě zmíněného, účelová - sama média si zpravidla nekladou za cíl přesvědčovat, vzdělávat a dokonce ani informovat. Místo přenosu informací se měřítkem účinného jednání stává uspokojení publika.

Rituálový čili výrazový model
Přenosový model zůstává užitečným výkladem logických a obecných činností určitých médií v některých z jejich funkcí (zvláště obecně zpravodajských médií a reklamy). V případě výkladu mnoha jiných mediálních aktivit a celkové různorodosti komunikačních procesů, které jsou ve hře, je však model neúplný a zavádějící. Jednou z jeho slabin je skutečnost, že omezuje komunikaci na “přenos”. Podle Jamese Careye (1975) je takové pojetí komunikace
“v naší kultuře nejběžnější a je definováno termíny vysílání, přenos či předávání informací druhým. Vychází z metafory zeměpisné nebo z oblasti dopravy. Jádrem tohoto pojetí komunikace je přenos signálů či sdělení v čase za účelem ovládání.”
Rituálová či výrazová komunikace závisí na sdílených významech a citech. Jejím cílem je spíše obřad, prožívání (má smysl sama o sobě) a zdobnost než užitkovost. Uskutečnění komunikace často vyžaduje zapojení jistého prvku “představení”. Ke komunikaci dochází nejen z praktických důvodů, ale ve stejné míře i pro potěšení z recepce. Sdělení rituálové komunikace je obvykle skryté a nejednoznačné a závisí na asociacích a symbolech, jež si účastníci nevybírají, ale které jsou k dispozici v kultuře. Médium a sdělení je od sebe těžké oddělit. Rituálová komunikace je navíc relativně nadčasová a příliš se nemění.
Přestože rituálová komunikace není v přirozených podmínkách účelová, můžeme konstatovat, že má určité důsledky pro společnost (například posiluje integraci) či pro společenské vztahy. Některé druhy plánovaných komunikačních kampaní - například v politice či v reklamě - někdy přejímají principy rituálové komunikace a využívají je (užíváním platných symbolů, skrytými odkazy na kulturní hodnoty, pospolitost, tradici apod.). Rituály hrají roli při sjednocování a mobilizaci pocitů a jednání. Příklady tohoto modelu komunikace je možné najít v oblasti umění, náboženství, veřejných obřadů a oslav.
Komunikace jako předvádění se a upoutávání pozornosti: propagační model
Vedle přenosového a rituálového modelu existuje ještě třetí, který zachycuje jiný významný rys masové komunikace. Souhrnně se označuje jako “propagační model” (publicity model). Prvotním úkolem masových médií často není přenést určitou informaci či sjednotit veřejnost nějakým kulturním projevem, vírou nebo hodnotami, ale prostě jen předvést se a získat a udržet zrakovou či sluchovou pozornost. Média tím naplňují jeden přímý ekonomický cíl, totiž získávají příjem z publika (protože z mnoha praktických důvodů platí, že poornost = spotřeba), a jeden nepřímý úkol - prodávají (pravděpodobnou) pozornost publika inzerentům.
Ti, kteří masová média využívají ve svůj prospěch, skutečně doufají, že za pozorností a propagací jsou nějaké účinky (jako je ovlivnění postoje nebo prodej). Pozornost proto bývá považována za bezprostřední a je pak často brána jako měřítko úspěchu či selhání. Značná část výzkumů věnujících se účinkům médií se zabývá otázkami obrazů a povědomí o nich. Skutečnost, že je něco známé, je mnohdy důležitější než obsah toho, co příjemci vědí, a například pro veřejně známé osoby (”celebrity”) je nezbytnou podmínkou existence. Podobným příkladem procesu upoutání pozornosti je údajná moc médií nastolovat politickou či jakoukoli jinou “agendu”. V produkci médií je značný díl úsilí věnován právě získání a udržení pozornosti prostřednictvím upoutávání zraku, probouzení emocí a vyvolávání zájmu. Cíl získat pozornost navíc koresponduje s jedním důležitým aspektem vnímání médií jejich příjemci, neboť ti masová média užívají především k rozptýlení a vyplnění času. Snaží se strávit čas “s médii”, aby unikli každodenní realitě.
Kódování a dekódování mediálního diskurzu: příjmový model
Existuje ještě jedna verze výkladu procesu masové komunikace. Podstatnou měrou pochází z kritického přístupu k výše popsaným pojetím. Můžeme ji také chápat tak, že na masovou komunikaci nahlíží z pozice v mnoha různých příjemců, kteří nevnímají a nechápou sdělení, jak “bylo vysláno”, ani jak “bylo vyjádřeno”. Tento model vychází z kritické teorie, sémiotiky a výpovědní analýzy (discourse analysis).
Podstatou “analýzy příjmu” je snaha umístit přisuzování a konstruování významu (odvozeného z médií) do blízkostí příjemce. Mediovaná sdělení jsou vždy otevřená a “polysémní” (mají více významů) a jsou interpretována podle kontextu a podle kultury příjemců. Mezi předchůdce analýzy příjmu patří přesvědčivá varianta kritické teorie Stuarta Halla (1980), jež zdůrazňuje jednotlivé fáze transformace, kterou prodělává každé mediované sdělení na cestě od svého vzniku k příjmu a výkladu (interpretaci). Tento přístup vychází ze základních principů strukturalismu a sémiotiky, které předpokládají, že jakékoli smysluplné “sdělení” je konstruováno ze znaků, jež mají svůj denotát a své konotované významy závisející na volbě toho, kdo je “dekóduje” a současně popsaným základním principům oponuje.
Komunikace začíná v mediální instituci, jejíž typický významový rámec má sklon být v souladu s převládajícími mocenskými strukturami. Konkrétní sdělení je “zakódováno”, často v podobě ustáleného žánrového vzorce příznačného pro daný obsah (třeba jako “zprávy”, “pop-music”, “sportovní zpravodajství”, “rodinný seriál” či “detektivní seriál”), má běžný, prvoplánový význam a pro publikum jsou do něj zabudovány návody, jak je má interpretovat. Publikum pak ovšem přistupuje k médiím s “významovými strukturami”, které vycházejí z jeho vlastních myšlenek a zkušeností přestože dekódovaný význam, obecně vzato, nemusí nutně korespondovat (a často nekoresponduje) s významem, jak byl zakódován (přes veškeré zprostředkovávání zažitých žánrů a užívání sdíleného jazykového systému), nejvýznamnějším aspektem celé věci je, že dekódování se může vydat jiným než zamýšleným směrem. Příjemci mohou číst mezi řádky, a dokonce obrátit zamýšlené zaměření celého sdělení. Je zřejmé, že tento model a jemu odpovídající teorie zahrnuje několik klíčových myšlenek: multiplicitu mediálního obsahu, existenci různých společenství a nadřazenost příjemce při určování významu. Přestože i dřívější výzkumy uznávaly fakt, že příjem sdělení je selektivní, chápaly to jako omezení či doprovodnou okolnost přenosového modelu, a nikoli jako součást zcela odlišného přístupu.

Modely sociální komunikace médií
Alokutivní model zastupuje typická “stará média” a odpovídá především přenosovému modelu, zvláště televiznímu a rozhlasovému vysílání, které poskytuje masovému publiku omezený obsah.

Model konverzace
V konverzaci na sebe jednotlivci působí vzájemně a přímo (v potenciální komunikační síti) a pomíjejí přitom centrum či zprostředkovatele; vybírají si nejen partnery, ale i čas, místo a téma komunikace. Tento vzorec také odpovídá široké škále situací od výměny osobních dopisů po užívání elektronické pošty. Elektronicky zprostředkovávaná konverzace ovšem předpokládá jisté centrum či zprostředkovatele (například telefonní ústřednu), toto centrum však v komunikační události nehraje nijak aktivní nebo iniciační roli.
Pro konverzaci je charakteristické, že účastníci jsou si v procesu komunikace rovni. V zásadě je možné, aby účastníků bylo více než jen dva (například při menší schůzce nebo telefonické konferenci). Se zvyšováním jejich počtu však v jistém okamžiku dojde ke splynutí se situací, která nastává při alokuci - projevu.

Model konzultace
Konzultace odkazuje k celé řadě komunikačních situací, v nichž jedinec (na periferii) hledá jistou informaci v centrálním skladu informací - v databance, v knihovně, v bibliografické příručce, na počítačovém disku apod. Uvedených situací neustále přibývá. Tento model se v podstatě hodí i na využití novin, jelikož čas, místo a téma konzultace určuje příjemce na periferii, a nikoli centrum.

Model registrace
Model informačního styku označovaný pojmem registrace je ve svém důsledku opakem konzultace, neboť v tomto modelu centrum “požaduje” a získává určité informace od účastníků na periferii (obvykle bez jejich vědomí). Taková situace nastává, kdykoli se do systému ukládají jisté údaje o jednotlivcích a kdykoli se objeví systém, který něco “hlídá”. Jedná se například o automatické zaznamenávání telefonických hovorů v centrále, o elektronické poplašné systémy či o automatickou registraci využívaní televizních přijímačů při výzkumu sledovanosti pomocí “peoplemetrů”, či o podchycení plateb, jež je třeba vymáhat od zákazníků. Shromažďování informací v centru se zpravidla děje bez upozornění jednotlivců a bez jejich vědomí. Přestože tento model není nový, možnosti registrace enormně vzrostly díky zavedení počítačové techniky a rozvoji telekomunikačního spojení. Je typické, že na určování obsahu a podoby komunikace má mnohem větší vliv centrum než jednotlivci na periferii.

Nové teoretické náhledy na média a společnost
Ve světle měnící se rovnováhy podob komunikace a komunikačních procesů můžeme jen ocenit, že masová média jako celek jsou chápána ve vztahu ke společnosti jinak, než tomu bylo ještě před sto lety. Od počátku XX. století, kdy v západní Evropě vrcholila industrializace, se v sociálním myšlení hodně změnilo. Tato změna má celou řadu podob a lze ji vyložit jen za cenu krajního zjednodušení. V dnešní době se užívá několik vzájemně si konkurujících či překrývajících se pojetí společnosti, včetně postindustriálního, postmoderního a poststrukturního. Vycházejí ze společné představy, že došlo ke zlomu, kterým se uzavřela éra ustavení a vzestupu průmyslového národního státu.
Výraz “moderní” užívali teoretikové společnosti od poloviny devatenáctého století pro označení společnosti založené na koncentraci obyvatel do měst, na masové výrobě využívající stroje poháněné fyzickou silou, na kapitalistické ekonomice a souvisejících politických a společenských vztazích. Od moderní společnosti se také očekávalo, že se zapojí do procesu zlepšování materiálních podmínek. Východní Evropa a bývalý Sovětský svaz nabídly konkurenční verzi modernosti, jež vycházela ze společného vlastnictví a plánované ekonomiky. Tradiční neboli středověká společnost, ve které společenský a kulturní život určovaly náboženství, rodina, komunita a osobní vazby, v níž byl ekonomický život ovládán vlastnictvím půdy a zemědělstvím a politika byla převážně výsadou knížat a šlechty vůbec.

Doporučená literatura:

Kolektiv autorů: Média a moc, nakladatelství Votobia, Praha 2000
Reifová, I.: Slovník mediální komunikace (Praha Portál 2004)
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace (Praha Portál 2007)

OTÁZKY:
1. Vysvětlete pojem moc médií
2. Co je prestige press
3. Kdo to byl Herbert Blumer a co definoval
4. Vyjmenujte a charakterizujte modely komunikace
5. Detailně charakterizujte modely komunikace – konverze, konzultace

Moc masových médií
6. Listopad 2012

Rané užívání tohoto pojmu obvykle vyvolávalo negativní asociace. Původně odkazovalo k představě davu či k “prostému lidu”, jenž byl obvykle vnímán jako nevzdělaný, omezený a potenciálně iracionální, vzpurný, ba dokonce surový (když se masa změní v lůzu). Převládá sklon vnímat masovost jako něco negativního, a to i v případě, kdy příslušná masa nepředstavuje pro společenské uspořádání žádnou hrozbu. Převažující společenské a kulturní hodnoty “Západu” jsou individualistické a elitářské a kolektivnímu jednání příliš nepřejí.
Výraz však bylo možno použít i v pozitivním slova smyslu, což se projevilo zejména v socialistické tradici, kde “masa” vyvolává představu síly a solidarity obyčejných pracujících lidí, kteří se zorganizovali, aby se postavili za společné zájmy nebo čelili útlaku.
Standardní slovníková definice vymezuje heslo “masa” jako “seskupení, v němž se ztrácí osobnost”.

Pojem “masa”

* Velký soubor – masové publikum
* Není diferencovaná
* Převážně záporná podoba
* Postrádá pořádek
* Je projevem masové společnosti

Masové publikum
Herbert Blumer (1939) byl první, kdo postavil masu do protikladu k jiným formacím, zvláště ke skupině, davu a veřejnosti, a tím ji formálně definoval jako nový typ sociální formace v moderní společnosti.

V malé skupině se všichni její členové znají, uvědomují si svoji moc…

Víra v moc masových médií je založena na pozorování jejich zjevného dosahu a dopadu, zvláště pokud jde o nový typ novin určených širokému publiku (popular press), které si rychle získaly velmi širokou popularitu. Pronikání tohoto typu novin dosáhlo v USA vrcholu v roce 1910 a v Evropě značně později. Listy jako takové se vyznačovaly reklamou, senzacechtivým zpravodajstvím a řízením, jež bylo často soustředěno do rukou mocných mediálních magnátů.
První světová válka, během níž byly tisk a film ve většině Evropy i ve Spojených státech mobilizovány do služeb národních zájmů válčících států, vnesla do představy o mohutném potenciálu vlivu médií na masy tato média účinně řízena a směrována příliš mnoho pochyb.

Tento dojem byl ještě více posílen vývojem událostí v Sovětském svazu a později v nacistickém Německu, kde byla média přinucena sloužit propagandě podporující elity vládnoucích stran. Neuplynula ani první třetina století a již se zřetelně zformoval a pevně zakořenil názor, že osvěta mas má dost na to, aby dokázala řídit národy.
Za podmínky, jež médiím umožňují uplatnit svou moc, se obvykle považovaly: celostátně rozšířený mediální průmysl schopný zasáhnout většinu obyvatel, jistý stupeň monopolního či autoritářského řízení médií shora či z centra a konečně publikum, jež je médii zaujato a přitahováno a je navíc poddajné vůči manipulativním výzvám.

ují si své společné členství, sdílejí stejné hodnoty, prožívají určitou strukturu vztahů trvalého charakteru a vstupují do vzájemných interakcí, aby dosáhli jistých cílů.
Dav je sice větší, ale stále ještě vymezený rozpoznatelnými hranicemi a prostorem. Je však dočasný a jen zcela výjimečně se znovu vytvoří ve stejném složení. Kromě toho si může vytvořit vysokou míru identity a sdílet stejnou “náladu”, ale jeho morální a společenské složení nemá žádnou strukturu ani uspořádání.
Veřejnost je značně rozsáhlé, široce rozptýlené a trvalé pojetí masového publika. Má tendenci formovat se kolem nějakého tématu nebo okolnosti veřejného života a jeho primárním účelem je prosazovat nějaký zájem či názor a dosáhnout politické změny.

Masové publikum
* Početné
* Velmi rozptýlené
* Neinteraktivní a anonymní
* Heterogenní
* Neorganizované a neschopné samostatné akce

Nobelova cena míru a veřejný sektor: Co mají společného?
27. Říjen 2012

Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, plně svébytných a nezávislých, byť to v případě některých postsovětských republik ještě nějaký čas trvalo.

Letos se vedení Nobelova výboru rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazuje na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňují na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru míří do sídla Evropské unie, krachuje svaz zvaný EU, německá premiérka Merkelová není v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterým místní polici střílí slzný plyn a EU veřejně přiznává, že na záchranu španělských bank již peníze nemá a obává se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům.

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti a pochopitelně i v její struktuře, ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.

Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.

Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako Evropská centrální banka (ECB), ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky USA značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, který říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritici, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.Jedním z nejhlasitějších kritiků je i již zmíněný známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu.

Vím, kritizuje se snadno, ale jak najít řešení ekonomické krize! Podívejme se třeba na příklad estonské ekonomiky! Na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemím baltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) nezažily v 80. letech žádné období „reformního komunismu“ s jeho pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku. Definitivní rozpad Sovětského svazu a tedy obnova plné státní suverenity nastala v Pobaltí až v roce 1991, o několik let později než ve zbytku Východní Evropy, tedy i u nás. Míra všestranné devastace země také byla stěží srovnatelná s tehdy poměrně rozvinutým Československem. Přechod k tržní ekonomice v Pobaltí proto musel být rychlý a radikální.

Vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a Británie jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.

Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky.

Estonsko bylo v roce 2008 zasaženo krizí, kdy z obav kvůli předchozímu příliš rychlému růstu ekonomiky a ze zadlužování v souběhu se vznikem bankovní krize v USA a na Islandu náhle ustal přísun půjčovaných peněz. Estonci jako jedni z prvních zjistili, že si půjčovali (v jejich případě nikoliv stát, ale soukromé subjekty) příliš mnoho peněz pod dojmem, že je dokáží dobře zhodnotit a následně bezproblémově vrátit. Ukázalo se však, že to tak vůbec nemusí dopadnout. Peníze se nezhodnotí samy od sebe, musí se dobře investovat, tedy pořídit za ně něco, co vydělává více, než je úrok, což vůbec není lehké. Náhle žádné další půjčky nebyly poskytovány a půjčené peníze byly vyžadovány zpět. Totéž nyní hrozí ve většině zemí Evropy. V Řecku, Irsku a Portugalsku to již proběhlo, v Itálii, Španělsku a Slovinsku to právě probíhá.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní.

Estonsko se rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila.

Přesto jednu zásadní chybu i Estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru - tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale i to se děje.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých veřejných služeb a tedy i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy.

Sdužení nestraníků odmítá nároky Řádu německých rytířů
25. Září 2012

Volební lídr Sdružení nestraníků Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.: Nároky Řádu německých rytířů mohou církevní restituce navýšit o miliardy korun a podle našeho názoru jsou neoprávněné!

Pozemkové nároky Řádu německých rytířů prosazované poslancem Markem Bendou (dnes ODS, dříve Křesťanskodemokratická strana) a Janem Rumlem (dnes ODS, následně US – DEU, nyní Strana zelených) odsoudil volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek!
Nároky Řádu německých rytířů byly před pěti lety vyčísleny na více než 18 tisíc hektarů, řád vlastnil například i hrad Bouzov nebo Sovinec. Celková odhadní cena majetku se pohybuje kolem 10 miliard korun. „Nárok na restituování je však problematický,“ přiznává i zastánce německého řádu poslanec za ODS a dříve KDS Marek Benda.
Řád německých rytířů v minulosti několikrát bojoval proti Čechům, Moravanům, Slezanům, Lužickým Srbům a Polákům! V bitvě s tímto řádem 15. července 1410 u Grunwaldu se proslavil známý český hejtman Jan Žižka z trocnova, který ve zmíněné bitvě přišel o první oko.
„Církevní restituce se nemusejí zastavit na dosud proklamované částce 134 miliard korun. Poslaneckou sněmovnou právě schválený zákon o majetkovém vypořádání s církvemi totiž pomíjí nároky Německého řádu (kdysi Řád německých rytířů), jehož představitelé nyní zvažují další kroky,“ vyhrožuje poslanec ODS Marek Benda, mimochodem absolvent plzeňských práv (ovšem za podivných podmínek – nejprve se titulu sám vzdal, nyní ho opět používá!). Benda připomíná, že Řád německých rytířů v minulosti přitom jasně deklaroval, že nechce být při restitucích opomenut a že se budou bývalého majetku domáhat i u soudů. „Zatím je předčasné říkat, jak budeme nyní postupovat. V uplynulých letech zazněla spousta různých hypotéz, nechceme přidávat další,“ řekl týdeníku Ekonom sekretář řádového velmistra Robert Rác. Nejde o maličkost. Před pěti lety byly při přípravě zákona pozemkové nároky řádu vyčísleny na více než 18 tisíc hektarů. Jde zejména o lesy na severní Moravě. Kromě toho řád vlastnil řadu budov, především hrad Bouzov a Sovinec nebo Lázně Karlova Studánka. Celková odhadní cena se pohybuje kolem 10 miliard korun.
Musel Volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek ale připomíná: „O majetek řád přišel na základě poválečných Benešových dekretů, tedy na základě legitimních výsledků 2. světové války. Musel tedy spolupracovat s nacisty proti občanům Československa! Jeho nároky jsou tedy neoprávněné!“
Poslanec Marek Benda (ODS) se ale Řádu německých rytířů zastává: „Německý řád se za okupace ničím neprovinil a je to vůči němu velká nespravedlnost,” uvádí poslanec.

Česká televize a volby? Mystifikace!!!
15. Září 2012

Tisková zpráva Sdružení nestraníků z Plzeňského kraje

Lídr Sdružení nestraníků demonstrativně odmítl pozvání do volebních Otázek Václava Moravce

Plzeň 13.9. 2012 – Lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji Václav Prokůpek demonstrativně odmítl pozvání produkce České televize do publika dnešního pořadu Otázky Václava Moravce týkajících se Krajských voleb v Plzeňském kraji. „Podmínky pro jednotlivé strany jsou nerovné a volebním průzkumům, které neustále omílají ty samé strany nevěřím,“ sdělil médiím Prokůpek a dodal: „Podle mého názoru agentury veřejného mínění, které připravují sociologické průzkumy pro Českou televizi ignorují regionální specifika a vůbec se nevěnují otázkám týkajících se nestranických a nezávislých kandidátů.“
Jako důkaz svých slov uvedl lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji skutečnost, že devíti stranám, kterým vydaly agentury prostřednictvím Otázek Václava Moravce preference, figuruje u dvou celostátní název strany a nikoliv její regionální verze. „Nepůjdu do publika dělat stafáž. Často kritizujeme nerovné a autokrativní podmínky voleb v zahraničí, ale myslím, že bychom si měli v první řadě udělat pořádek doma,“ dodal Prokůpek a stal se tak prvním lídrem, jenž odmítl využít možnost tázat se svých šesti konkurentů, které pořad na základě empirických výzkumů dvou agentur zařadil do studia Otázek Václava Moravce.
Prokůpek a Sdružení nestraníků by přesto o možnost vyjádření v České televizi nemělo přijít, jelikož dostalo prostor v pořadu Politické spektrum vysílaném 15. září.

V příloze kopie pozvání České televize do Otázek Václava Moravce speciál:
Vážený pane Prokůpku,
tímto bychom Vám rádi potvrdili Vaši účast na natáčení speciálu Otázek Václava Moravce z Plzeňského kraje ve čtvrtek 13. září 2012.
Vysílat se bude z házenkářské haly TJ Lokomotiva Plzeň (Úslavská 75, Plzeň). Diváci budou vpouštěni do sálu od 20:00 do 20:30. Prosíme, abyste se dostavil v 19:30. Ve 20:30 již nebude možné do sálu vstoupit. Živý přenos začne ve 21:00.
V návaznosti na Vámi zaslaná témata bych si Vás dovolila požádat o zaslání jednoho konkrétního dotazu. O druhý dotaz Vás případně požádáme při příchodu do sálu.
Přílohou emailu je také návštěvní řád natáčení.

Zatím velmi děkuji a jsem s pozdravem.
Marika Siraková
ČESKÁ TELEVIZE
Kavčí hory, 140 70 Praha 4
marika.sirakova@ceskatelevize.cz
http://www.ceskatelevize.cz

Kam až povedou církevní restituce prosazované vládou? K právu šaria…!
8. Září 2012

Lukáš Lhoťan: Kam až mohou vést církevní restituce prosazované ODS a TOP 09 a starosty? Muslimové v Česku chtějí islámské právo šaria

Bouřlivou debatu na internetu vyvolal vznik diskusní komunity na facebook.com pod názvem Šaria pro Česko. Tato skupina se inspiruje u jiných Evropských skupin a volá po zavedení islámského práva v České republice. Správcem této skupiny není nikdo jiný než Lukáš Větrovec (alias Alija Harisovič).
Dalším správcem je jistý Hamza Jan Velička, český muslim studující v Egyptě na líhni Muslimského bratrstva univerzitě al-Azhar, který pochází z Prahy. Oba naší konvertité propaguji islám ne pouze jako náboženství, ale i politickou ideologii.
Lukáš Větrovec se již v České republice proslavil opakovaným předčítáním radikálního kázáni v brněnské mešitě, podle české policie byl obsah pátečního kázáni plný islámské nenávisti a bylo naplnění skutkové podstaty trestného činu, ale to, že se vydá cestou jako jiní muslimové v Evropě a rozhodne se veřejně propagovat zavedení islámského práva šaria v České republice jsme opravdu nečekal.
Ale nečekám, že české úřady a bezpečnostní služby se zamíří hlouběji na tuto problematiku. Ony si jistě vystačí s tvrzením předsedy Islámské nadace v Brně Muneeba Hasana Alrawiho, že islámský radikalismus je problém konvertitů k islámu a lidé ovládající mešity za to žádnou odpovědnost. Jenže kdo má rozum se musí ptát, proč potom tito lidé kážou v českých mešitách a kdo je takto radikalizuje, když se odvolávají při obhajobě své verze islámu na lidi z mešit?
Štěstím v neštěstí České republiky je, že byť se zde vytváří radikální muslimská komunita není počet muslimů zatím příliš veliký. Proto si mohou státní orgány tvrdit, že problém neexistuje a společnost se tvářit, že je vše v pořádku a to do chvíle než to zde bouchne nebo bude muslimská komunita natolik zradikalizovaná a veliká, že se pokusí o převrat. Ono kdysi před staletími v takové Sýrii nebyli muslimové ve většině, ale poté co ji dobyli a terorem vyhnali, konvertovali či ujařmili původní obyvatelstvo …
Zdroj: eurabia.cz

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa