»
S
I
D
E
B
A
R
«
Co s naším senátem? Zrušme ho!
18. Červen 2016

Tak letos opět budeme volit do Senátu Parlamentu České republiky a dopřejeme sedmadvaceti politikům poklidný šestiletý život v „konírně“ Valdštejnského paláce. Šest let nicnedělání, mnozí moji přátelé by mě řekli, že z toho by se zbláznil i psychicky odolný jedinec. No, podívejte se do našeho senátu!
Důvody, které ospravedlňovaly naše zákonodárce přijmout zákon o vzniku druhé komory parlamentu – Senátu Parlamentu ČR, se ukázaly jako liché. Senát se sice stal protiváhou poslanecké sněmovny, ale nikoliv z důvodů zákonodárných a pragmatických, nýbrž pouze politického hašteření.
Do senátu nebyly voleni skutečné osobnosti, možná i proto, že v ústavě je jeho role velmi slabá Je slabá natolik, že se tato instituce stala odkladištěm vyhořelých politiků a jejich dobře placenou trafikou. Do senátu se v současné době volí v zásadě podle stejného stranického klíče jako u voleb do sněmovny navzdory odlišným volebním systémům. Loňské volby jsou toho zářivým příkladem. Lidé si senát nepřejí. Odpor lidí k senátu se promítá ve volební účasti, která ve druhém kole dosahuje sotva 15% voličů. A potvrzuje to i jeden z posledních průzkumů, který uvádí, že 63,1 % občanů je pro zrušení Senátu. Role senátu se nyní navíc po přímé volbě prezidenta stane ještě dalším článkem našeho zákonodárství, které bude ve při nejen s mocí výkonnou, ale i prezidentskou administrativou. Význam senátu se navíc zhoršil vstupem oligarchů do politiky, když se různí „miliardoví podnikatelé“ nechávají zvolit jen proto, aby v senátu místo zájmu voličů hájili zájmy svých firem a spřátelených korporací.

Pokud někdo namítne, že Senát nelze zrušit, protože ho máme v ústavě, já říkám, že to jde. A nebyli bychom první. Už v roce 1970 byl senát zrušen ve Švédsku. Stalo se tak poté, co byla senátorům nabídnuta doživotní renta ve výši jejich senátorských příjmů. Za tento příslib zrušení odsouhlasili (jak vidno „charakterní politici“ jsou na celém světě). Švédsko přitom nebylo jedinou zemí, která zrušila senát. Už v roce 1953 byl díky výraznému vítězství jedné politické strany zrušen senát na Novém Zélandě. V souvislosti s ústavními změnami z 28. 3. 2001 zrušilo senát i Chorvatsko. Jako poslední se k tomu odhodlalo Norsko, kde byl až do roku 2009 tvořen norský parlament Shortingem a Odelstingem. Obě tyto části Norové rozpustili a sloučili do jednokomorového parlamentu. Tyto případy jednoznačně dokazují, že náš senát je možné rozpustit. Mělo by se však jednat o demokratickou cestu, o které mohou rozhodnout voliči v referendu.

Někteří politici tvrdí, že senát nás mnoho nestojí. Samozřejmě, miliarda a něco českých korun se v státním rozpočtu popravdě ztratí velmi lehce, ovšem právě z těchto ztracených miliard je tvořen náš státní deficit. Jsem přesvědčen, že zrušení senátu by byl správný krok k zeštíhlení přebujelé státní správy a jeho zefektivnění. Levný stát by měl být základem proto, abychom měli bohaté občany. A navíc, dle mého názoru je podstatně lepší šetřit na politicích, než na důchodcích, mladých rodinách a sociálně slabých.

Václav Prokůpek

Pravda o slavném zakarpatském loupežníkovi
13. Srpen 2011

V roce 1898, se narodila jedna z nejtragičtějších postav našeho protifeudálního a protiválečného boje. Známý loupežník Nikola Šuhaj se narodil v zapadlé vesnici uprostřed Podkarpatské Rusi, Koločavě-Horbu. Tehdejší maďarské vládnoucí struktury rozhodně nepřály podmaněnému rusínskému obyvatelstvu možnost vzdělání a seberealizace, uchovávaly ho v náboženském tmářství a absolutní kulturní nevědomosti. Tento fakt se v životě Nikoly Šuhaje, člověka schopného jít individuálně často proti desetinásobné přesile, nemilosrdně projevil. V roce 1916 Nikola musel narukovat do tehdejší Rakousko-uherské armády a aktivně se účastnit bojů v Karpatech. U své jednotky proslul jako neomylný ostrostřelec a odstřelovač. Tvrdilo se, že za jeho výjimečnými schopnostmi stály temné síly, daleko pravděpodobnější však asi bylo, že Nikola vedl nezhýralý život, dokázal se soustředit a měl proto pevnou mušku. Nebylo nic, na co zamířil, aby netrefil. Přesto však válečné hrůzy rozhodně nebyly ztělesněním jeho životních ideálů, a proto před koncem války se svým německým přítelem dezertoval a vrátil se do rodné vsi.
Koločava té doby však byla vyrabovaná nastupujícími i ustupujícími vojsky, drásaná vykořisťováním místních zbohatlíků a vyhladověná ustavičnými válečnými odvody a kontribucemi. Není proto divu, že se spontánně, po vzoru ruských a maďarských bojovníků, vzbouřila, zabavila majetek místních boháčů a pod vedením své zvolené rady počala spravovati obecní záležitosti. Páni z velkého podkarpatského města Chust však také nemeškali a po měsíci trvání koločavskou vzpouru vojensky srazili na kolena. Nezbylo z ní nic, kromě jediného jména, Nikola Šuhaj. Jeho postoj k událostem ve vlastní vsi byl však naprosto neutrální. Smyslem jeho dezerce z války nebyla rozhodně touha po boji proti všeho schopným vojenským pánům a za lepší uspořádání světa, ale snaha zachránit si holý život a setkat se s milovanou Eržikou. Koločavské vzpoury se proto neúčastnil, věnoval se pouze osobním záležitostem.
Maďarské úřady však po této události zmnohonásobily kampaň proti nebezpečným živlům a počaly stíhat zejména Šuhajovu rodinu. Byl zatčen Nikolův otec Petro a na samotného Nikolu a jeho přátele je proveden za účasti místních ozbrojenců policejní zátah, při kterém zahynuli dva gardisté. Nikola samotný byl však dopaden lstí až později. Za veliký úplatek ho tehdejší úřady opět propustily. Po odchodu maďarských četníků a vojáků ze Zakarpatské Rusi do boje proti Maďarské republice rad se zdálo, že vše bude prominuto. Od roku 1920 nastupující československá moc rozhodně nechtěla v prakticky neznámém terénu řešit staré válečné prohřešky, stačila ji pouze loajalita místního obyvatelstva. Šuhajův případ byl však naprosto výjimečný, protože on nadále bohatým bral a chudým dával. Navíc na „jeho triko“ byla svedena série vražd na Polonině Růži, které dle dobových archiválií nemohl v důsledku svého střevního onemocnění spáchat. Někteří jeho přátelé, kteří o onom zločinu věděli, počali spolupracovat s četnickou stanicí a byť neurčitě, vypovídat o Nikolovi. Šuhajovu společnou domácnost s Eržikou počal navštěvovat četnický strážmistr, který nejenže chtěl Nikolu zatknout, ale i usvědčit. Tito dva se osobně střetli a Nikola ho zastřelil a uprchl!
Četnictvo v tomto bodě sáhlo k osvědčené metodě: vypsalo na uprchlíka odměnu 30.000 předválečných Korun československých za jeho dopadení. Nikolovi přátelé zpanikařili, buďto s Nikolou potáhnou dále, a pak budou sami zatčeni a souzeni (o jejich účasti na přepadávání majetných a sérii vražd se mnoho doposud nevědělo, ale Nikola by řekl všechno), nebo od něj odpadnou a pak je Nikola nebo jeho mladší bratr zabijí jako zrádce. Radili proto Šuhajům útěk z Československa, nejlépe do zámoří. Bratři však neuposlechli a to se jim stalo osudným. Na zdánlivě nevinné schůzce v lese byli bratři Šuhajové úkladně zavražděni údery seker v rukou Ihnata Sopka, Danila Jasinka a Adama Chrepty. Tito výtečníci se však odměny stejně nedočkali, naopak museli čelit obvinění z úkladné vraždy. Zakarpatský lid, který si Nikoly Šuhaje nesmírně vážil, tímto přišel o posledního z řady dávných zbojníků a pokračovatele ještě schopnějšího vůdce - Oleksy Dovbuše.

Co to byla dvojí víra?
12. Srpen 2011

Východní Slované sídlili v úrodných rovinách mezi řekami Vislou a Dněprem. Na jihu a na východě sousedila jejich území se stepí, kde kočovali Avaři a další kmeny z Asie. Mezi řekami Vislou a Dněprem vedly obchodní stezky, které spojovaly Baltské moře s Černým mořem a směřovaly do Byzantské říše. Ze severu na jih se vozily kožešiny, vosk a jantar a z jihu na sever drahé látky a koření. V blízkosti obchodních cest začala vznikat opevněná hradiště, kde obchodníci nabízeli své výrobky velkým pánům. Nejznámější byl na severu slovanských území Novgorod, na jihu Kyjeva, nad řekou Dněpr. Na vesnicích se dlouho udržely občiny.

Kolem roku 880 se kníže Oleg z rodu Rurikovců se zmocnil Kyjeva a učinil z něho středisko rozsáhlého území, které násilím sjednotil. Nacházelo se podél řeky Dněpru na sever až do Novgorodu. Roku 882 vznikl stát, který dostal jméno Kyjevská Rus. Bohatá a úrodná půda lákala kočovníky z jižních stepí. S nimi vedla knížata Kyjevské Rusi války. Proto se ke Kyjevské Rusi připojovaly kmeny východních Slovanů, protože hledaly ochranu.
Pevným a mocným feudálním státem se stala Kyjevská Rus za vlády Vladimíra, vládl od roku 980. Přijal Křesťanství. První kněze povolal z Byzantské říše. Kněží užívali starého slovanského jazyka - Staroslověnšťiny. Hospodářský a kulturní rozkvět pokračoval také za vlády Vladimírova syna Jaroslava Moudrého. O sto let později se stal Kyjevským knížetem Vladimír Monomach. Po jeho smrti roku 1125 se prohloubily rozbroje. Kyjevská Rus se rozpadla na řadu knížectví, tím se oslabila. Pověsti nám vyprávějí o bohatýrech. Nejvýznamnější dílo písemnictví je kronika Pověst dávných let od mnicha Nestora z roku 1100, dále Slovo o pluku Igorově. Roku1060 zákoník Ruská pravda dokládá kulturní vyspělost Kyjevské Rusi. Znalost čtení a psaní se rozšířila i mezi šlechtu a obchodníky.
Stavby Slovanů byly ze dřeva později i z kamene. Dochovaly se kostely, nástěnné malby, podlahy. Rozvíjela se výroba šperků a malování obrazů.
Příchod křesťanství do Kyjevské Rusi nesmírně ovlivnil vývoj ruské civilizace. Oficiální místa sice opustily pohanské bohy, ale faktem zůstává, že zejména mezi prostým lidem existovala tzv. „dvojí víra“, tedy koexistence vyznávání křesťanských i pohanských Bohů. Zejména na ruském a ukrajinském venkově dodnes z této doby zůstaly mytické zvyky uctívání země, vody, vzduchu a ohně, stejně tak kult mrtvých a čarodějnic i existence démonů a přízraků v přirozeném světě. Všechny tyto zvyky se zachovaly v lidových vyprávěních, náboženských legendách, epických písních, žalozpěvech i pohádek.
Na počátku své vlády byl již zmíněný kníže Vladimír nejen přesvědčeným pohanem, ale také reformoval a systematizoval amfortní kulty východních Slovanů i z důvodu, aby vytvořil protiklad organizovaného a tudíž velmi vlivného křesťanského náboženství sousedních zemí. Jedním z jeho prvních nařízení bylo vztyčit šest model na kopci přímo naproti paláci v Kyjevě. Na počátku 12. století sepsaná kronika, nyní známá pod názvem Pověst dávných let (Povesť vremenych let) pojednává o tom, že naproti svému paláci nechal kníže Vladimír postavit dřevěnou modlu Peruna se stříbrnou hlavou a zlatým knírem. Dále tam byli další pohanští Bohové Cors, Dažbog, Stribog, Strimargl a Mokoš. Lidé jim přinášeli oběti, nazývali je oficiálními Bohy a vodili k nim své syny a dcery.
Velký vliv na utváření názorů o slovanském pohanství měl „Výklad kázání svatého Řehoře“. Původní řecký text, jehož nejstarší slovanské překlady pocházejí z 11. století, byl Řehořovým kázáním u příležitosti svátku Tří králů. V ruské verzi se objevily dodatky, ve kterých se zmiňuje uctívání pohanských Bohů Peruna, Chorose, Mokoše a Perepluta. První tři patřili do panteonu knížete Vladimíra, čtvrtý zůstává dodnes nevysvětlitelnou záhadou.
Odkazy k pohanským Bohům Perunovi a Volosovi, dvěma nejvýznamnějším Bohům východních Slovanů, se objevují v několika kronikách Kyjevské Rusi. Obecně se věří, že tři Bohové Stribog, Dažbog a Chors byli spojováni s uctíváním vzduchu a slunce. Stribog bývá navíc v mnoha studiích o slovanském pohanství uváděn jako Bůh větru. Ostatně, zmínku o Stribogovi jako vládci větru nalezneme třeba v bájném eposu O pluku Igorově. V Pověsti dávných let porovnává kronikář slovanské Bohy Dažboga a také Svaroga s jejich řeckými ekvivalenty. Svarogův syn Dažbog je vylíčen jako sluneční car, Řekům známý jako Hélios. Etymologicky je slovo Dažbog odvozeno ze slova bog či-li Bůh či dať nebo-li dát, což naznačuje, že byl Bohem, jenž štědře zaopatřoval ty, kdo jej uctívali. Podobného Boha uznávají i další Slované - Srbové a nese jméno Dabog.

Ještě dlouho poté, co sláva Kyjeva pohasla a východoslovanská moc se přesunula do Moskevského knížectví, řídce osídlené izolované oblasti Ruska dál v náboženské tradici uctívali pohanské Bohy i zvyky a věřili pohanským kouzlům, které měly vyplnit jejich nejrůznější přání. Kouzelné kořínky, hadí kůže a lebky se vyskytovaly v mnoha ruských domácnostech. V lidské představivosti dál žili lesní a vodní démoni. Například zimní svátky mezi křesťanskými Vánocemi a Třemi králi se vyznačovaly radovánkami, při nichž lidé nosili zvířecí masky na takzvané Maslenici, což bychom my dnes označili slovem masopust.
Na rozdíl od Peruna a Volose zmizeli mnozí pohanští Bohové v duchu zapomnění, ale lid v některých koutech Ruska či Ukrajiny dodnes uznává například pohanské Bohy – svatého Vasila a svatého proroka Ilju. Vasil bývá na ruských ikonách zobrazen s krávami a ovcemi a je svatým patronem skotu. Jeho obraz dodnes visí v mnoha kravínech a stájích ruského a ukrajinského venkova, aby ochraňoval dobytek. Lidé také nosili ikony Vasila, když vyháněli dobytek na pastviny, jakmile roztál sníh. V oblastech severního Ruska i nyní Vasila uctívají a pravoslavní kněží jeho jménem žehnají farmářům hojnost a krmí dobytek svěceným chlebem.
Boha války a válečníků – Peruna, dlouho spojovali vědci s bouřemi značícími jeho hněv a hromy i blesky byly označeny jako nástroje jeho hněvu. S bouří jako nástrojem božské odplaty je spojeno i jméno svatého Ilji. Mnohá ruská rčení a mýty tvrdí, že když se právě svatý Ilja žene oblohou, rolníkům to způsobuje burácení kol jejich vozů. Obraz Ilji Hromovládce patrně vděčí mnohé starozákonnímu příběhu o Eliášovi a ohnivém voze, který se vyskytoval již v raně křesťanských spisech. Pravoslavný Bůh Ilja i postava z křesťanské Bible Eliáš mají jedno společné, jejich ohnivé šípy popisovali pohané i křesťanští věřící jako nástroj boje Boha proti Satanovi a jeho přisluhovačům.
Voda, oheň a země byly a do určité míry stále jsou považovány v Rusku za zázračné přírodní elementy. Říkávalo se, že veškerá voda pochází z čarovného zdroje. Kouzelná mrtvá či živá voda umí podle staroruských Bylin zhojit a oživit zohavené tělo. Na mnoha místech u vody byly také v Rusku, v Bělorusku či na Ukrajině postaveny kaple a svatyně, jejichž objev byl často připisován svatým či poustevníkům.
Hlavní premisou ruského lidového přesvědčení a běžným motivem ve folklóru je víra v posmrtný život a místo, kde bude možné žít. Neexistuje však jednotná a homogenní definice záhrobního světa, dokonce ani v legendách či posvátných verších. Různé aspekty příprav mrtvého k pohřbu prozrazují víru v pokračující život zesnulého kdesi jinde v pozměněném stavu. Rakvi se říkávalo na mnohých místech Ruska až do dvacátého století domovina a vkládalo se do ní jídlo a pití. Dokonce i dnes se někde v Rusku či na Ukrajině na rakev pokládají sladkosti, voda nebo láhev vodky či dokonce peníze. To vše má zesnulému pomoci zaplatit převoz přes ohnivou řeku, která rozděluje svět živých se světem zesnulých.
Kyjevská Rus hrála historicky i mytologicky důležitou roli při formování názorů východních Slovanů. Není jistě bez zajímavosti, že ani katolizace Ruska nevedla k vymýcení starého, dnes bychom řekli pohanského náboženství a nahrazení starých mýtů novými. Spíše se nové legendy zařadily mezi staré mýty a vznikla ona podivuhodná symbióza pohanství a křesťanství označovaná pojmem „Dvojí víra“. Bezpochyby nám Kyjevská Rus zachovala mnoho moudra našich slovanských předků.

PIRÁTI POD VYŠEHRADEM
12. Srpen 2011

„Nic ve mně nevzbuzuje tak vzrušující pocit, jako plachtění,“ napsal před více než osmdesáti lety autor Tří mužů ve člunu Jerome Klapk. „Navíc se blíží létání, kterážto možnost není člověku dosud dána. Křídla hučícího větru jako by vás unášela vpřed do neznáma.“ V přímořských krajinách to bylo odjakživa jednoduché. V krajním případě stačily i necky a staré prostěradlo a klukovské sny o modravých dálkách s kapitánem Korkoránem a kormidelníkem Vlnovským se stávaly skutečností. Ale ve vnitrozemí? Co naplat, že nemáme zaoceánské lodě, odvážlivce, který přeplaval La Manche, či jachtaře, který se pustil do boje s Atlantikem, když nemá to hlavní – moře. Máme jen velikou nesplnitelnou touhu.
Snad proto se první plachty objevily na českých řekách již v době, kdy jejich břehy lemovaly husté středověké pralesy. Tenkrát ještě vítr pomáhal člověku usnadnit dřinu při přepravě těžkých nákladů proti proudu řeky. V 19.století už nadouval plachty sportovních jachet a přispěl tak k zábavám našich pradědečků. Z plachtění se stala móda, přístupná samozřejmě jen několika vybraným šťastlivcům. Na pražské vodě se objevil kus viktoriánské Anglie, která se zdála příjemnou idylou proti životu v rakouském mocnářství.Od zábavy není nikdy daleko k soutěžím. Zejména jestliže ze zahraničí přicházely zprávy o úspěších sportovců jiných zemí. Ale přestože se o jachtinku v Anglii a Francii vědělo hodně, jako sport se dlouho nemohl prosadit.
„Plachtění ještě není daleko u nás na tom stupni, na jakém by mohlo býti,“ napsal v roce 1894 časopis Sportovní obzor. „Domněnka mnohých, že snad nám k tomu cos schází, jest naprosto nesprávná. Seina jest v Paříži většinou užší než Vltava u Prahy a proud jest tentýž, na podzim pak jest krásných větrů dost. Malý arciť dosud počet lodí plachetních pražských by se měl spolčiti a vypsat na podzim konkurenci.“ Autor zapomněl na jednu maličkost. Vítr je zadarmo, plachetnice nikoliv. Také většina pražských lodí nebyla ke „konkurenci“ stvořena. Teprve později nahradily těžkopádná a špatně ovladatelná plavidla závodní lodě z Hamburku. Štíhlé, elegantní jachty, určené spíše pro námořní dálky a každodenní pozdravy Skagerraku se pak ploužily ve skomírajícím vltavském vánku.
V lepší situaci než pražští jachtaři nebyli ani nadšenci, kteří větrnému sportu propadli v Roudnici, Litoměřicích či Mělníce. Snad jenom Jihočeši, nadosmrti zavázáni Jakubu Krčínovi a jeho rybníkářům, mohli s přivřenýma očima podlehnout iluzím a spřádat sny o nekonečných mořských dálkách. Ale i tak musel jistě v roce 1900 povzdechnout nepodepsaný autor na stránkách listu Sport, že „nejmenší zájem z odvětví sportovních jeví česká veřejnost pro plachtění. Ze všech zemí koruny České existuje pouze v Praze kroužek příznivců tohoto sportu, seskupený do klubu. Spolek má k dispozici tři jachty a jedno americké kanoe…“
Trochu málo, zvláště když o několik stránek dále oznamoval inzerát, že „Český jacht-klub jest jediným střediskem českého plachetního sportu, v němž nabýti možno námořních vědomostí, byť jen v malých poměrech.“ Inzerát nelhal, špatné materiální vybavení nahradily bohaté zkušenosti předsedy klubu Josefa Rösslera-Ořovského. Jako jeden z mála Čechů si totiž plavbu na moři opravdu vyzkoušel.
Třicátého října 1892 odstartoval závod plachetnic na trati Dieppe – New Haven. Mezi ošlehanými chlapci od moře budil největší pozornost diváků muž s přezdívkou „monsieur Boheme“. Ne že by se od nich lišil, naopak i soupeři uznávali, že lodi se dotýká se stejnou jistotou, jakoby vyrostl mezi rybáři v Normandii. Ale málokdo mohl pochopit, že by suchozemec mohl obstát v měření sil, které je i pro zkušené námořníky velkou neznámou.
„Monsieur Boheme“ – Rössler nebyl na vodě žádným nováčkem. S plachtěním se seznámil již během vojenské služby v Terstu, svezl se dokonce i na jachtě samotného arcivévody Štěpána. Ale samotný závod ukázal, že zkušenost neznamená nic, chybí-li odvaha. Nad kanálem se snesla mlha, hladinu bičoval podzimní vítr a záplavy deště. Většina závodníků se přes posměšky, které je čekaly v přístavu, vrátila. Zbytek lodí, mezi nimi i jachta odvážného Čecha, si dál razila cestu k protějším břehům. Ve vichřici se Rössler zapřísahal, že už nikdy na loď nevkročí. Ale stačil první doušek horkého čaje v anglickém New Havenu, aby na všechno zapomněl.
Návrat do Prahy byl cestou zpět do reálné skutečnosti. Vltavské soutěžní tratě, vymezené úzkými břehy, jezem na jedné a Svatojánskými proudy na druhé straně, vyhovovaly snad jen k rekreačním jízdám, ale o rozletu a dálkách se hovořit nedalo. Ani postavení jachtařů mezi ostatními vodáky nebylo ideální. Potíže nastaly, jakmile se kdysi ve veslařském klubu Blesk objevila první plachetnice. Hledala posádku a veslaři rádi vyměnili dřinu u vesel za bezstarostné pokuřování na přídi. Konflikty s vedením klubu, které s nelibostí sledovalo úbytek závodníků, vyvrcholily odchodem jachtařů. Jako už mnohokrát, rozdávali sportovci své síly v malicherných sporech, místo, aby je spojili proti hegemonii německých klubů.
První starostí nově vzniklého klubu byla stavba vlastní klubovny. Bylo třeba složit lodě a ostatní nářadí, bylo třeba mít střechu nad hlavou k přátelskému posezení. Po letitém putování po nejrůznějších boudách v okolí Vltavy vznikly plány na stavbu, která se měla stát nejmodernějším sportovním zařízením v Praze. Tvůrce pamatoval na všechno, bylo postaráno o lodě, závodníci dostali moderní šatny se sprchami, ozdobou byl dámský salonek a veranda k letnímu posezení. Nechybělo ale mnoho, aby projekt neskončil v koši.
Po dlouhém hledání našli jachtaři místo na stavbu na navigaci poloostrova pod Vyšehradskou skálou. Staropražská společnost, žárlivě střežící město proti jakýmkoliv novotám, sledovala přípravné práce se znepokojením. Ozval se i Klub přátel za starou Prahu, který řekl rozhodné ne. Stavba prý zničí pohled na starobylý Vyšehrad, utrpí i kouzelné panorama Hradčan. Spor se přenesl na stránky tisku i na místa nejvyšší – do kanceláře místodržícího.
Ačkoliv státní moc nebyla obyčejně sportovcům nakloněna, tentokrát dopadla audience dobře. Výmluvnost jachtařů přispěla k rychlému dokončení stavby a pod vyšehradskou skálou vyrostla charakteristická dřevěná budova dnešního Jachtklubu, bez níž si už nábřeží neumíme představit. Tentokrát byl vítr v plachtách větrem dobrým.

Jak se Češi dostali do olympijské rodiny
7. Srpen 2011

Skončila jedna z nejkurióznějších soutěží olympijských her 1924 v Paříži - šplh na laně. Diváci už dávno opustili stadión, ale na zadní tribuně proti čestné lóži seděl starší, přísně vyhlížející muž a kreslil do památníku obrázek, drahý celé československé výpravě. Červenobílá vlajka s modrým klínem na nejvyšším stožáru oznamovala světu, že první československý sportovec, gymnasta Šupčík, vyhrál zlatou olympijskou medaili. První zlato v dějinách našeho sportu. Muž dokončil svoji práci, zavřel památník a vstal. Ještě jednou se rozhlédl stadiónem a v přísných očích jakoby se zaleskly slzy. Hbitým krokem člověka, jemuž by nikdo nehádal šedesátku, seběhl po schodech a zmizel ve východu.
O hodinu později už vcházel v pečlivě vykartáčovaném fraku do salónu, kde právě začínala recepce. Z protějšího konce sálu vykročil předseda Mezinárodního olympijského výboru baron Coubertin, aby k přátelskému stisku ruky přidal i slovo: „Blahopřeji“. Slavnostně vyzdobeným sálem zavlnilo vzrušení. Tohle se nestává každý den. „Kdo je ten muž,“obrátil se s otázkou na staršího kolegu jeden ze začínajících novinářů. Tázaný udiveně zvedl obočí a odpověděl: „Vy ho neznáte? Rössler, Čechoslovák.“
Bylo jistě neobvyklé, jestliže baron Coubertin sestoupil z výše své funkce a společenského postavení, aby si potřásl rukou se zástupcem národa, jehož přítomnost v mezinárodním olympijském hnutí ještě donedávna působila tolik rozpaků a nepříjemností. Coubertin nebyl jediný, kdo rád vyhledával Rösslerovu společnost. V dlouhém přátelském rozhovoru s ním v roce 1912 setrval i švédský král Gustav. Nebyly to ztracené hodiny, které kdokoliv strávil v rozhovoru s pohotovým Čechem, mluvícím snad všemi světovými jazyky. Vyzařovala z něho silná osobnost a umění konverzace, ale přešel-li na své nejoblíbenější téma – sport, otevíral se před posluchači podivuhodný svět člověka, který byl živou kronikou sportovního dění posledních čtyřiceti let. Od roku 1880 nebylo v Čechách snad jediné významnější události, která by se obešla bez jeho účasti.
Na svět přišel v ideální době, kdy v Čechách rostly první tělovýchovné sokolské jednoty a kolem Vltavy už stály klubovny prvních česko-německých sportovních klubů. Členem jednoho z nich byl i Rösslerův otec. Proto nikoho nepřekvapilo, že syn dostal v šesti letech brusle a přísný otec osobně dohlížel, jak jeho ratolest proniká do tajů pohybu na ledě. Samozřejmá všem připadala i druhá Rösslerova záliba. Ve dvanácti letech si ze třech starých prken vyrobil „maňasa“ a po vzoru starých Čechů, kteří znali toto jednoduché plavidlo pod názvem ježdík, vyplul po českých řekách. Protože náklonnost k vodě nebyla krátkodobou zálibou, mohl po letech zaznamenat životopisec: „Není snad řeky české, po níž by se byl neplavil.“ Časem se ukázalo, že otcova sportovní minulost je výhodou pochybné hodnoty. Nikdo jiný než bývalý sportovec nemohl znát lépe neblahé účinky synových zálib na kvalitu školních prací. Prostředky nápravy odpovídaly době – ukrývání sportovního nářadí, zákazy, tělesné tresty. Žádný nebyl dost tvrdý, otcova přísnost narážela na synovu tvrdošíjnost a skóre zůstávalo nerozhodné.
Do řad opravdových sportovců Rössler vstoupil na bruslích. V jedenácti letech založil s mladším bratrem a několika spolužáky bruslařský klub, v šestnácti už patřil mezi přední české bruslařské závodníky a zanedlouho získal první mistrovské tituly. Cesta mezi vodáky tak snadná nebyla. Již jako chlapec objížděl Rössler se svým maňasem vltavské veslařské kluby a žádostivě pokukoval po závodnících v pestrobarevných dresech. Proniknout do jejich řad bylo obtížné; od dob, kdy na staroměstském jezu utonuli dva členové posádky čtyřveslice satan, bylo veslování považováno za příliš nebezpečný sport. Až v létě roku 1886, kdy jeho „maňasa“ dohonila u Vranovského ostrova závodní čtyřveslice Veslařského klubu Blesk, pomohla náhoda. V improvizovaném závodě podlehla štíhlá závodní loď vratké kocábce a rozčilený bleskařský kormidelník Jirka Müller zahromoval: „Takovej kluk sakramentskej a von nás veme. Já ho zapřáhnu do čtyřky, počkal, von jeden, to bude funět!“ V příští sezóně už Rössler opravdu „funěl“ na klubové čtyřveslici, známé pod názvem „Náš starej“. K titulům mistra Čech bruslaře přibyly zanedlouho další, tentokrát za veslování.
Mezi tvůrci českého sportovního hnutí byli závodníci, kteří zazářili oslnivými výkony, aby vzápětí zmizeli ze závodních drah stejně rychle, jako se objevili. Byli i takoví, kteří přestože nedosáhli žádných vítězství, stáli znovu a znovu na startech nejrůznějších závodů, aby zkoušeli štěstí a demonstrovali svoji náklonnost k zdravému pohybu. Byl také sportovec, který vynikal ve všech sportovních disciplínách, které vyzkoušel – Rössler. Když ještě jako bruslař přinesl do klubu první lyže, přátelé se usmívali; považovali zálibu v podivných „prkýnkách“ za chvilkový rozmar, který zmizí s posledním jarním sněhem. Tvrdošíjnost, s níž majitel jedinečné rarity padal, bořil se do sněhu a vstával, aby znovu zmizel v závějích, je přesvědčila o opaku. Pochopili, že před sebou mají sportovce s duší objevitele.
Stejně jako jeho současníci Křižík, Laurin nebo inženýr Kašpar akceptovali všechny zahraniční technické novinky a byli hybnou silou technického rozvoje doma, byl Rössler motorem sportovního hnutí. Nezůstal jen u lyžování. Ještě jako bruslař přivezl z Paříže bandyhokejové hole a učil přátele hru, která se o řadu let později stala jedním z národních sportů:hokej. Jako veslař se seznámil s plachtěním a jeho jachta byla známá po celém povodí Vltavy ještě ve dvacátých letech. Pokusil se o lehkou atletiku, výborně šermoval a hrál tenis, kopanou i jiné míčové hry. Do Českého Yacht-klubu přivezl v Čechách dosud neznámý šišatý míč a naučil vodáky hrát ragby.
Sportovní kluby, sdružující skupiny lidí stejného přesvědčení, obyčejně svým členům poskytovaly půdu k provozování zálib a ochranu před ne vždy chápající společností. Pro Rösslera znamenaly něco víc. Známí se usmívali, že zakládání klubů a sportovních organizací je pro něho stejnou vášní, jako sběratelství známek. Byl opravdu jen sběratelem? V roce 1896 stál u kolébky České atletické amatérské unie, která byla vedle Ústřední jednoty velocipedistů prvním a na dlouho také jediným českým sportovním svazem. Stejně neúnavně pracoval v dalších sportovních organizacích, pomáhal při sjednocení lyžařů, pracoval ve vrcholných orgánech bruslařů, vodáků i tenistů. Roku 1906 stanul na místě nejvyšším, stal se sekretářem Českého olympijského výboru a tím i hybnou silou celého olympijského hnutí. Neúnavně bojoval za uznání práva Čechů na sportovní samostatnost, dlouhá léta vodil české a později československé olympijské výpravy při slavnostním defilé; v pečlivě vyžehleném fraku a s cylindrem na hlavě pochodoval před sportovci své země v Londýně, Antverpách, Paříži a Amsterodamu, do roku 1928 nechyběl ani při žádném zimním olympijském měření sil.
V roce 1912 při olympijských hrách ve Stockholmu zasedl k jednání olympijský kongres. Německý zástupce vnesl na pořad rozpravy staronovou otázku, mohou-li být členy olympijského hnutí země bez politické samostatnosti. Všichni přítomní se obrátili na zástupce národa, o němž šla především řeč. Rössler přistoupil k řečnické tribuně, vztáhl zlatou rakouskou desetikorunu a přečetl hlasitě nápis nad císařovým portrétem: „Franciscus Josephus I., D.G. Austriane Imperator, Hungariae et Bohemiae Rex.“ Sálem se ozval hlasitý potlesk. Jak by neměli mít Češi samostatné zastoupení v olympijském hnutí, když mají – vlastního krále.

Kdo byl Charles Darwin?
7. Srpen 2011

1. Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“- Charles Darwin, 1871.)
2. Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na 1742 dnů trvající výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 – 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách. O autorství teorie evoluce se Darwin dělí s Alfredem R. Wallacem.
3. Charles Darwin se narodil v Mount House, ve Shrewsbury, hrabství Shropshire, v Anglii, dne 12. února 1809 jako pátý ze šesti dětí bohatého lékaře Roberta Darwina a Susannahy Darwin (rozené Wedgwoodové). Byl vnukem hrnčíře a podnikatele Josiaha Wedgwooda (z matčiny strany) a Erasma Darwina, lékaře, vynálezce, básníka a vědce, liberálního whigovce, který formuloval evoluční myšlenky již na konci osmnáctého století v lékařsko-zoologickém pojednání Zoonomie. Erasmus Darwin dokonce přidal do rodinného erbu 3 lastury hřebenatky a latinsky psaný text „E Conhis Omnia“, tedy „Vše pochází z lastur“, což převzal i jeho syn Robert Darwin a přidal si ho do svého ex libris.[1] Oba dědečkové pocházeli z prominentní anglické rodiny Darwinů–Wedgwoodů, která podporovala unitářskou církev. Jeho matka zemřela, když mu bylo pouhých osm let. Již o rok později nastoupil na „internátní“ školu v Shrewsbury.
4. Plavba na lodi Beagle
5. Darwin musel v Cambridge zůstat do června 1831. Inspirován dílem Alexandra von Humboldta Personal Narrative, plánoval navštívit s některými spolužáky po dokončení školy ostrovy Madeiry a studovat tam přírodopis v tropech. Chtěl být na cestu dobře připraven, přihlásil se proto do kurzu geologie reverenda Adama Sedgwicka, silného zastánce Božího záměru, kterému následně v létě pomáhal ve Walesu mapovat geologické vrstvy. Tam ho zastihla zpráva, že společník, se kterým cestu na ostrovy plánoval, zemřel. Tím byly jeho plány navštívit Madeiru zmařeny.
6. Po návratu domů však obdržel další dopis. Henslow doporučil Darwina na neplacenou pozici pánského společníka pro R. FitzRoye, kapitána lodi Beagle, která se chystala na dvouletou expedici mající za cíl zmapování pobřeží Jižní Ameriky. To byla pro Darwina vzácná příležitost jak obohatit a rozvíjet své přírodovědné vědomosti a zkušenosti. Jeho otec byl nejprve proti plavbě, tvrdil, že je to ztráta času, ale Josiah Wedgwood II, otec Emmy Wedgwood, ho přesvědčil, a tak se synovou účastí nakonec souhlasil.
7. Plavba trvala pět let a přinesla dramatické změny v mnoha odvětvích vědy. Darwin strávil dvě třetiny času zkoumáním pevniny. Studoval geologické jevy, fosílie a živé organismy. Setkal se s širokým spektrem lidí, jak domorodců, tak přistěhovalců. Metodicky nasbíral ohromné množství vzorků, mnohé z nich vědě neznámé. Zajistil si tak pověst uznávaného přírodovědce. Pořízené detailní poznámky poukazovaly na jeho dar teoretika, tvořily základy jeho pozdější práce a umožnily sociální, politický a antropologický náhled do oblastí, které navštívil.
8. Beagle na své cestě učinila zastávku v Tierra del Fuego v Jižní Americe, aby navrátili tři domorodce z prvního průzkumu Jižní Ameriky (1826-1830). Poté co se Darwin setkal s místními domorodci, zaznamenal si, že šlo o nejhorší a nejbídnější bytosti, jaké kdy viděl. Píše, že „Při pohledu na takové lidi lze jen stěží uvěřit, že jsou také tvory Božími a obyvateli téhož světa.“ Usoudil, že „v této nejzazší části Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v kterékoliv jiné části světa.“[2] Toto se stalo základem pro Darwinovo uvažování o původu člověka.
9. Během plavby Darwin trpěl mořskou nemocí. V říjnu 1833 dostal v Argentině horečku a v červenci 1834 onemocněl během cesty z And do Valparaisa a strávil měsíc upoután na lůžko. Od roku 1837 Darwin opakovaně trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy. Tyto příznaky ho zvláště sužovaly ve stresových situacích, jakými byla důležitá jednání či diskuze o jeho teorii. Příčina Darwinovy nemoci nebyla během jeho života známa a pokusy o léčení měly malý úspěch. Nedávné výzkumy spekulují, že se u něho rozvinula Chagasova nemoc po bodnutí hmyzem v Jižní Americe. Další možné příčiny mohou souviset se psychosomatickými problémy, případně s Ménièrerovou chorobou.
10. Návrat a prezentace výsledků
11. Než se 2. října 1836 loď Beagle vrátila po pěti letech ze svých cest, stal se Darwin především dík úsilí Johna Henslowa a Adama Sedgwicka uznávanou osobností ve vědeckých kruzích. Mezitím Darwinův otec získal vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem. V Cambridge Darwin přesvědčil Henslowa, aby pracoval na botanických popisech nových rostlin, které ze svých cest přivezl. Ve snaze získat ty nejlepší přírodovědce pro katalogizaci svých další sbírek a jejich včasnou publikaci navštívil Darwin také různé instituce v okolí Londýna. 29. října 1836 se s Darwinem setkal horlivý Charles Lyell a představil ho nadějnému anatomu Richardu Owenovi. Při práci na Darwinově sbírce fosilních kostí v Royal College of Surgeons Owen odhalil, že mnohé pocházely z vyhynulých tvorů. Tímto zjištěním se ještě zvýšila Darwinova reputace. Za nadšené Lyellovy podpory předložil Darwin dne 4. ledna 1837 Londýnské geologické společnosti své dílo, ve kterém ukázal, že se jihoamerická pevnina pomalu zvedá. Ve stejný den Darwin také představil své vzorky savců a ptáků Londýnské zoologické společnosti.
12. Jeho biologická pozorování ho vedla ke studiu přeměn živočišných druhů a v roce 1838 ho dovedla až k definování teorie přírodního výběru[zdroj?]. Protože si byl plně vědom pravděpodobné reakce na svůj objev, svěřil se v té době se svojí teorií jen nejbližším přátelům a dále pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám. 24.ledna 1839 byl Darwin jmenován členem Královské společnosti (Royal Society).
13. Když se v roce 1858 objevily informace, že Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii, rozhodl se Darwin urychlit publikování své teorie. Jeho kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), vydaná v roce 1859, představila vývoj organismů od společného předka a prezentovala ji jako komplexní vědeckou teorii vývoje v přírodě. Darwin pokračoval ve výzkumu a napsal sérii knih o rostlinách a živočiších, včetně lidstva, k významnějším patřily The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat - česky vyšlo 1964).
14. Navzdory opakovaným zápasům s nemocí během posledních dvaceti dvou let svého života se Darwin nutil do práce a jeho experimenty, výzkum a psaní pokračovaly. Publikoval úryvky své teorie, ale kontroverznější aspekty jeho „velké knihy“ - lidský vzestup od dřívějších zvířat, mechanismus pohlavního výběru, stejně jako doporučující možné příčiny podtrhující vývoj společnosti a lidských duševních způsobilostí - byly ještě neúplné.
15. Současní Darwinovi kritici určují období definování teorie přírodního výběru do období před plavbou na lodi Beagle, neboť Darwin v době svých studií prostudoval Zoonomii svého dědečka Erasma Darwina, na univerzitě studoval pod vedením radikálního evolucionisty Roberta Granta, znal Lamarckovu argumentaci ohledně vývoje druhů a sdílel společné názory se svým otcem i bratrem, oběma význačnými whigovci. Benjamin Wiker tak dochází k závěru, že teorie vznikla ještě předtím, než začal Darwin sbírat důkazy, které by tuto teorii podpořily.[3]
16. Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny některými jeho pokračovateli - tzv. sociálními darwinisty. Jejich úsilí nakonec vedlo až ke vzniku eugeniky a rasových teorií
17. Zakončení životní dráhy
18. Darwin zemřel v Downe, v Kentu v Anglii, dne 19. dubna 1882. Myslel, že bude pohřben na hřbitově St. Mary v Downe, ale na žádost Darwinových kolegů a na počest jeho významnosti zařídil William Spottiswoode - prezident Královské společnosti pro Darwina státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobů Williama Herschela a Isaaca Newtona.
19. Náboženské názory
20. Během plavby na Beagle zastával Darwin poněkud ortodoxní názory a citoval bibli jako vzor morálky, současně však považoval poselství Starého zákona za falešné a nevěrohodné.
21. Po svém návratu z plavby rozvinul svou teorii přirozeného výběru. Věděl, že přírodovědci mezi duchovními, ač jeho přátelé, jsou přesvědčeni, že je to bestiální kacířství, podkopávající zázračná ospravedlnění pro společnost a věděl, že takové revoluční myšlenky jsou zvláště nevítané v době, kdy pozice církve v Anglii je pod útokem radikálních Nesouhlasících a ateistů. Zatímco tajně pracoval na své teorii přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. Darwinova víra v křesťanství postupně časem slábla, a se smrtí dcery Annie v roce 1851 nakonec vyhasla zcela. Sice nadále podporoval místní kostel a pomáhal s farní prací, o nedělích dával přednost procházkám. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá říci: „Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu.“
22. Charles Darwin ve svém životopisu popřel falešné příběhy, které kolovaly o jeho dědečkovi Erasmovi Darwinovi a ve kterých se tvrdilo, že Erasmus na smrtelné posteli volal pro Ježíše. Charles uzavřel své psaní slovy „Takový byl stav křesťanství v naší zemi (roku 1802) … Můžeme přinejmenším doufat, že nic takového dnes nezvítězí.“ Navzdory tomuto očekávání, rovněž i po smrti Charlese Darwina kolovaly velmi podobné příběhy. Tyto příběhy byly natolik silně propagovány některými křesťanskými skupinami, že se postupně stávaly legendami. Tato tvrzení byla vyvrácena Darwinovými dětmi a byla též dějepisci označena za falešná.

Washington Post: Kdo jsou masoví vrazi?
3. Srpen 2011

Většina masových vrahů jsou muži, konzervativci a pocházejí ze střední třídy.

Většinou nejsou adoptovaní, nebo nemanželští.

Většinou se snaží dosáhnout více, než jsou schopni. Ze svých neúspěchů obviňují ostatní.

Cítí se vyloučeni ze skupin, do kterých by rádi patřili.

Jsou tři základní typy masových vrahů: vrazi rodiny, polovojenští fanatici a nespokojení zaměstnanci. Jsou to většinou bílí mladí muži se snadným přístupem ke zbraním. Nezaměstnanost, samota, rodinná krize, nebo kritika ze strany nadřízeného mohou spustit jejich vražedné běsnění. Ačkoliv se tento jev spojuje s pošťáky, stává se běžným na amerických středních školách, stejně jako v Rudé armádě v bývalém SSSR.

Většina masových vrahů si nechává poslední kulku pro sebe, ti kteří se nezabijí, jsou většinou prohlášeni za mentálně postižené.

Výjimečnou skupinou jsou teroristé, ale o nich si povíme jindy, ale některé stejně zmíním.

Muhammad Atta, Waleed Alshehri, Wail Alshehri, Abdulrahman S. Alomari, Satam Al Suqami, Marwan Al-Shehri, Mohald Alshehri, Hamza Alghamdi, Ahmed Alghamdi, Fayez Rashid Ahmed Hassan Al Qadi Banihammad, Khalid AlMidhar, Majed Moqed, Nawaq Alhamzi, Salem Alhamzi, Hani Hanjour, Ahmed Alhaznawi, Ahmed Alnami, Ziad Jarrahi a Saeed Alghamdi (3052) 11.9.2001 unesli letadla American Airlines Flight 11, United Airlines Flight 175, American Airlines Flight 77 a United Airlines Flight 93. Dvě letadla zničila World Trade Center v New Yorku, další narazilo do Pentagonu v Arlingtonu, Virginii a poslední se zřítilo v Pensylvánii.

Imam Samudra, Ali Imron, Mukhlas Imron a Amrozi Imron (202) Jsou zodpovědní za smrt 202 lidí při atentátu na ostrově Bali. Mukhlas a Amrozi Imronové a Samudra byli odsouzeni k smrti.

Madžíd Fakhet (191) Šéf teroristické buňky, která je zodpovědná za útok na madridské vlaky 11.3.2004. Fakhet, přezdívaný Tunisan zemřel při policejní akci 3.4.2004.

Timothy McVeigh a Terry Nichols (168) Timothy McVeigh a jeho kolega, neonacista Terry Nichols, odpálili 19.4.1995 před Alfred P. Murrah Federal Building v Oklahoma City kamion plný benzínu a hnojiv. Zabili 168 osob, mezi nimi 20 dětí. Byl to druhý největší teroristický útok v USA. Terry Nichols byl odsouzen na doživotí, Timothy McVeigh byl 11.6.2001 popraven smrtící injekcí. 232 pozůstalých po obětech mohlo na uzavřeném televizním okruhu popravu sledovat.

Julio Gonzalez (87) Kubánec Gonzalez přišel do USA v roce 1980. O deset let později, v záchvatu žárlivosti, zabil 87 lidí na párty. Naštvaný na svou bývalou přítelkyni, Lydii Feliciano, která tančila s nějakým jiným, koupil benzín za dolar a zapálil Bronx’s Happy Land Social Club. Zabil takřka všechny uvnitř. Přežilo jen šest, mezi nimi i Lydia.

Woo Bum-Kon (57) Po hádce se svou ženou se tento Korejec opil a začal vraždit v pěti vesnicích. Sebe a tři členy své rodiny zabil odpálením granátu.

Andrew Kehoe (45) První bombový útočník ve Spojených Státech. 18.5.1927 odpálil bombu ve škole ve městě Bath v Michiganu. Zabil 45 lidí, mezi nimi 37 dětí. Kehoe, člen školní rady, farmář a lovec po útoku odpálil svůj pick-up a zabil sebe a ředitele školy.

Jack Gilbert Graham (44) Kriminálníka Jacka vždy štvala jeho milující matka. V roce 1955, když jej navštívila v Denveru, dal jí Jack dárek, který si odvezla. Dárek, čtrnáct liber dynamitu s časovačem explodovalo krátce po startu jejího letadla. Po tomto útoku se podle své výpovědi cítil volněji než kdy předtím.

David Burke (43) 7.12.1987, David Burke, vyhozený zaměstnanec aerolinií, nastoupil do letadla Pacific Southwest Airlines se svým ex-šéfem. Zastřelil jej a tím způsobil pád letadla a smrt všech 43 cestujících včetně sebe.

Martin Bryant (35) V neděli 28.4.1996, 28-letý, psychicky nemocný, surfař Martin Bryant začal vraždit v centru města Port Arthur na Tasmánii. Do svého auta naložil zbraně a surf a zamířil ke troskám věznice v Port Arthur. Před kavárnou Broken Arrow zamumlal “Je tu hodně bělochů, ale málo Japonců.” Poté vstoupil dovnitř, vytáhl dvě poloautomatické zbraně a všechny systematicky postřílel. Jakmile byli všichni mrtví, vyšel ven a zabil řidiče turistického autobusu a začal pálit na turisty okolo. Vydal se zpět ke svému autu a potkal ženu se svými dvěma dcerami. Zabil ji i její jedno- a pětiletou dceru. Poté se vydal ke strážní budce a zabil tam všechny. Vydal se k benzínce, zabil jednoho v předjíždějícím autě a donutil řidiče, aby vlezl do kufru. Vydal se do malého motelu. Zatím zabil 32 a zranil 18 lidí, 20 zabil v kavárně a 12 okolo. Bryant se ukryl v chatce na pobřeží a byl obklíčen 200 policistů. Během noci zabil řidiče, kterého unesl. Ráno začala chata hořet, Bryant utrpěl těžké popáleniny a byl převezen do nemocnice. Policie prošetřovala i jeho spojitost s dvěma ubodáními, zmizením německého turisty, sebevraždou jeho otce a smrtí rodinné přítelkyně, Helen Harvey. Jeho otec byl nalezen v přehradě s Martinovým potápěčským závažím uvázaným okolo krku. Helen zahynula při automobilové nehodě. V autě byl i Bryant a podle svědků se snažil strhnout volant. Po její smrti zdědil $500 000. Několikrát se neúspěšně pokusil o sebevraždu.

Ahmed Bragimov (34) 8.10.1999 začal v čečenském městě Mekenskaya masakrovat Rusy. Nakonec ho chytili místní obyvatelé a zlynčovali ho k smrti.

Campos Elias Delgado Morales (30) 5.12.1986 zabil svou matku a poté začal vraždit v bohaté čtvrti kolumbijské Bogoty, byl zastřelen policií.

Baruch Goldstein (29) V únoru 1994, Goldstein zabil 29 Arabů v mešitě al-Ibrahimi v Hebronu.

Humberto de la Torre (25) 21-letý Humberto de la Torre zapálil v roce Dorothy Mae Apartment Hotel v L.A. po hádce se svým strýcem, který hotel vedl. Humberto byl za vraždu 25 lidí odsouzen ke 625 letům vězení.

George Jo Hennard (23) 16.10.1991 narazil George Jo Hennard svým Fordem do Luby’s Cafeteria v Killeenu, Texasu. Když vystoupil z auta začal střílet a zabil 23 lidí, 20 dalších zranil. Když mu začala docházet munice, prostřelil si hlavu. Jeden z přeživších zaměstnanců se schoval do lednice, další do myčky.

Abbas Baquir Abbas (23) 8.12.2000 zahájil palbu na věřící v mešitě ve městě Omdurman, poblíž Chartůmu. Byl zastřelen policií.

James Oliver Huberty (21) Nezaměstnaný, bývalý člen ochranky, James Oliver Huberty měl jediného přítele, svého psa Shep. 18.7.1984 si oblékl maskáče a řekl své ženě: “Společnost dostala šanci. Jdu lovit. Lovit lidi.” Vydal se do McDonald’s v San Ysidro. Tam vykřikl: “Zabil jsem tisíce ve Vietnamu a chci zabít více.” Za hodinu a půl povraždil dvacet-jedna lidí a dvacet zranil. Byl zabit sniperem.

Charles Whitman (18) Charlieho vždy bolela hlava. 31.7.1966 o půlnoci zabil svou matku a manželku. Ráno si do batohu zabalil zbraně, toaletní papír, rádio, sendviče a deodorant, nakoupil munici a zabarikádoval se ve věži s hodinami University of Texas. Začal střílet na studenty, zabil jich 17 a další zemřel na následky zranění v roce 2001. Po devadesáti minutách ho policisté zabili. Na jeho mozku byl odhalen nádor velikosti golfového míčku, který způsoboval jeho bolesti.

Thomas Hamilton (17) Sběratel zbraní a bývalý skaut, Thomas Hamilton, byl neoblíben všemi svými sousedy ve vesnici Dunblane ve Skotsku. Thomas rád fotil malé chlapce se svlečenými triky. Pro svou fixaci na malé chlapce byl vyhozen se skauta. I po dvaceti letech stále překypoval nenávistí. Týden před masakrem napsal dopis královně, ve kterém si stěžoval na kampaň vedenou proti němu. 13.3.1996 vstoupil do školy v Dunblane a prostřílel se do tělocvičny, ve které bylo 29 dětí. Pomstychtivý skaut popravil 16 dětí, jejich učitelku a pak se zabil. Další učitelka a tucet dětí bylo zraněno. Když vtrhl do tělocvičny, 5-6 let staré děti seděly na zemi a hrály si. Na místě jich 13 zemřelo, tři další v nemocnici. Měsíc po masakru byla tělocvična zbořena.

Michael Ryan (16) 19.8.1987 zabil 27-letý Michael Ryan 16 lidí ve vesnici Hungerford poblíž Londýna. Střelec žil sám se svou matkou a miloval násilné filmy a zbraně. Masakr začal v lese u vesnice, kde Ryan ve vojenské uniformě zabil matku, která připravovala piknik pro své děti. Poté se vrátil domů, zabil svou matku, psa a podpálil dům. Vydal se do vesnice a tam zabil každého, koho potkal. Jeho běsnění skončilo v John O’Gaunt High School, kde spáchal sebevraždu.

Ronald Gene Simmons Sr. (16) Tento venkovan byl údajně otcem syna své dcery. O Vánocích 1987, zabil celou rodinu poté, co mu žena vyhrožovala rozvodem. Zabil čtrnáct členů své rodiny. Poté co byl zatčen za jiné dvě vraždy, si policisté všimli, jak zvláštně mluví o své rodině. Když otevřeli jeho dům, našli 14 mrtvých.

Robert Steinhäuser (16) 19-letý německý student byl vyloučen z gymnázia Johanna Guttenberga v německém Erfurtu, ale před svými rodiči to utajil. V den masakru mu jeho matka popřála hodně štěstí při písemce z matiky. Masakr začal asi v 11:00, Steinhäuser zabil třináct profesorů, dva studenty, 14-letou dívku a 15-letého chlapce, a jednoho policistu. Steinhäuser byl členem střeleckého klubu a neměl žádné přátele.

Genildo Ferreira de Franca (15) Naštvaný na svého tchána, který jej nazýval homosexuálem, začal bývalý voják da Franca 22-hodinové běsnění v São Gonçalo do Amarante, 2500 km severně od Sao Paulo, při kterém, 21.5.1997, zabil 15 lidí. Mezi mrtvými byli jeho bývalá žena, rodiče, současná žena a tchýně.

Marc Lepine (15) Marc miloval zbraně a neníviděl ženy. V roce 1989 vešel do Ecole Polytechnique v Montrealu. Za dvacet minut se stal kanadským “Králem masakrů”, zabil 14 studentek a školní sekretářku. První studentku zabil na chodbě, poté vešel do třídy a rozkázal všem mužům, aby odešli. Na dívky vykřikl: “Vy všechny jste kupa feministek” a šest jich s viditelným úsměvem zabil. Další zabil v kavárně a na chodbě. Poslední kulkou si prostřelil hlavu.

Pat Sherrill (14) Protože se obával propuštění, 20.8.1986, zabil tento pošťák čtrnáct svých spolupracovníků a šest dalších zranil v Edmondu, Oklahomě. Den předem mu vynadal nadřízený, do práce se vrátil s dvěma poloautomaty ráže .45 a asi 100 náboji. Po masakru spáchal sebevraždu.

Friedrich Leibacher (14) Ve městě Zug ve Švýcarsku zaútočil 27.9.2001 vyzbrojen puškou a granáty na členy městské rady. Po útoku se zabil.

Siavosh Rahmani Aqdam (14) Dezertér z Íránského letectva zabil během svého úniku čtrnáct lidí, mezi nimi tři policisty. Policie jej později zastřelila.

Christian Dornier (14) Dvě hodiny střílel brokovnicí ze svého auta ve vesnici Luxiol ve Francii. Jeden obyvatel jej postřelil, ale Dornier uprchl a byl chycen policií.

Ernst August Wagner (14) V noci 3.9.1913 založil ve vesnici Muehlhausen v Německu několik požárů. Na lidi, kteří vybíhali z domů, začal střílet. Zemřel o 25 let později v blázinci.

Eric Harris a Dylan Klebold (13) 20.4.1999 vstoupili do Columbine High School v Littletonu na předměstí Denveru dva její studenti, Eric Harris a Dylan Klebold, oblečení do černých nepromokavých kabátů. V 11:30 zahájili masakr při kterém zabili 12 studentů a jednoho učitele. Dalších dvacet studentů zranili. Nakonec obrátili zbraně proti sobě. Při masakru použili 9 mm pušku, dvě upilované brokovnice, TEC-DC 9 a výbušniny. Oba poslouchali Marylina Masnona a puritánské skupiny proto svalovaly vinu za masakr na něj a jeho hudbu. Oba byli také obdivovateli Adolfa Hitlera. Poslední věcí, co dělali před masakrem, bylo, že hráli bowling. O masakru na Columbine natočil dokumentarista Michael Moore dokument Bowling for Columbine.

Saber & Mahmoud Farahat Abu el-Ulla (13) Bratři el-Ulla zaútočili 18.9.1997 na autobus před Egyptským muzeem v Káhiře. Zabili devět německých turistů a jejich řidiče. Saber navíc v roce 1993 zabil v Káhiře dva Američany a jednoho Francouze. Bratři byli odsouzeni k smrti.

George Banks (13) Bývalý bachař George Banks zabil 25.9.1982 ve městě Wilkes-Barre 13 lidí, mezi nimi i pět svých dětí. Za dvanáct vražd prvního stupně a za vraždu třetího stupně byl odsouzen ke 12 trestům smrti a doživotí. Banks je na “míli” a čeká na popravu.

Howard Unruh (13) Veterán z Druhé světové války si sestavil seznam sousedů z East Camden v New Jersey, které chtěl zabít. 6.9.1949 se se svým Lugerem a 33 náboji vydal na “cestu smrti”. Za dvanáct minut zabil 13 libí, mezi nimi dvě děti. Reportérovi TV řekl: “Nejsem psychopat, má mysl je čistá. Kdybych měl více nábojů, zabil bych tisíce.” Unruh byl uznán za psychicky nemocného a internován v psychiatrické léčebně.

Eric Borel (13) Znuděný francouzský teenager se vzbudil 24.9.1995 s myšlenkami na smrt. Baseballkou a kladivem zabil svou matku, nevlastního otce a bratra. Poté si vzal loveckou pušku ráže .22 a vydal se do vesnice Cuers. Tam zahájil palbu na parkoviště u banky. Na místě zabil osm lidí, další dva zemřeli později v nemocnici. Borel po útoku spáchal sebevraždu. Podle sousedů byl Eric po smrti svého otce na rakovinu zamlklý a rozrušený. V jeho pokoji visely plakáty s Hitlerem.

David Gray (13) Nejhorší novozélandský masový vrah zabil během svého 24-hodinového řádění ve vesnici Otago na jižním ostrově 13 lidí. Byl zastřelen policií.

Mark O. Barton (12) 29.7.1999 ubil svou rodinu po ztrátě velké finanční sumy na Internetu. Potom zamířil do makléřské firmy, kde zahájil palbu a zabil devět lidí. Barton spáchal sebevraždu po pětihodinové honičce s policií.

Sadamichi Hirasawa (12) Japonský umělec, otrávil 12 zaměstnanců banky během loupeže.

Saeed Qashash (12) 7.6.1999 zabil 20-letý Jordánec 11 čelnů své rodiny a svého kamaráda. Byl odsouzen k smrti.

Masakr v Sao Paulo (11) 17.6.1998 během oslav vítězství Brazílie nad Marokem zahájili tři ozbrojení muži palbu do lidí v baru. Jedenáct zabili, mezi nimi i tři ženy. Podle policie měl masakr souvislost s obchodem s drogami.

Charlie Starkweather & Caril Ann Fugate (11) Charles nenáviděl všechny lidi kromě své 14-leté přítelkyně Caril Ann Fugate. 21.1.1958 se pohádal s jejími rodiči a zastřelil je. Potom hlavní své zbraně udusil Carilinu dvouletou sestru, zatímco ta se dívala na televizi. Když je začali místní představitelé podezřívat, vydali se vraždit. Byli chyceni ve Wyomingu. Podle nich byl natočen film Badlands s Martinem Sheenem and Sissy Spacek. V roce 1959 byl Charlie popraven, Caril byla v roce 1976 propuštěna na podmínku. Žije v Michiganu a pracuje jako sestra v nemocnici.

James Ruppert (11) James Ruppert zabil v roce 1975 v Hamiltonu, Ohio, svou matku, bratra, švagrovou a osm neteří a synovců během velikonočního oběda. Po vraždě klidně počkal na policii. V roce 1982 byl odsouzen za dvě vraždy, ostatní spáchal v nepříčetnosti. Policistům řekl: “Šílel jsem z toho, že mi matka vždy česala vlasy, mluvila se mnou jako s dítětem a snažila se ze mě udělat buzeranta.”

Bulelani Vukwane (11) 9.2.2002 zabil v South Londonu, v JAR, svou přítelkyni, poté tři z jejich příbuzných. Vydal se do města, kde začal náhodně střílet do lidí. Poté obrátil svou zbraň proti sobě.

James Edward Pough (11) 18.6.1990 zabil v Jacksonville na Floridě prostitutku a jejího pasáka. Pak začal vraždit v pobočce GMC a zabil tam devět lidí. Jak se ujistil, že jsou mrtví, zastřelil se.

Z článku Johna McEwrtona (Washington Post) přeložil Ing. Václav Prokůpek, Ph.D., obhájce lidských práv

Kult osobnosti J.V. Stalina: Začalo to tajným projevem
3. Srpen 2011

Před závěrem 20. sjezdu KSSS v noci ze 24. na 25. února 1956 v několikahodinovém tajném (tj. pouze pro pozvané delegáty) projevu „O kultu osobnosti a jeho následcích“, kritizoval Nikita Sergejevič Chruščov Stalina a způsob jeho vlády. I když přesný text projevu zůstal tajný, vědělo se o něm, a samotný fakt že tyranie stalinismu byla kritizována, probudil neděje utiskovaných celého socialistického tábora. Kritika stalinismu měla okamžitý vliv na situaci v Polsku a v Maďarsku. Zmíněný projev byl kritikou Stalina a stalinismu, ale rozhodně ne komunistické strany. Projev mlčel o vzniku struktury státního teroru který byl součástí sovětského systému od bolševické revoluce. Až do roku 1934 byl prý Stalin pozitivním prvkem při výstavbě SSSR, po roce 1934 byla prý KSSS Stalinovou obětí.

V projevu také samozřejmě chyběla jakákoli zmínka o tom co v době stalinismu dělal sám Chruščov. I když je pravděpodobné že cítil odpor ke Stalinovým činům, hlavním důvodem kritiky stalinismu byla jeho snaha o odstranění tvrdé opozice - byl ke kritice stalinismu donucen strachem z pokusu o převzetí moci stalinským jádrem KSSS. Chruščov se po sjezdu postaral, aby se „tajný“ projev dostal do zahraničí. Nejprve byl text projevu zaslán všem komunistickým stranám, asi o měsíc později se dokonce objevil „prozrazený“ text ve zkrácené podobě v americkém tisku.

Ne jistě shodou náhod a okolností byl projev načasován na dobu kdy bylo vedení KGB oslabeno kádrovými změnami. Chruščov tak jednal se svolením KGB, která strávila nad textem projevu několik dní. Během tří let od Stalinovy smrti bylo propuštěno asi deset tisíc politických vězňů, po XX. sjezdu KSSS se otevřely dveře k relativní svobodě a rehabilitaci pro několik milionů dalších. Jedním z nich byl i spisovatel Alexandr Solženicyn, u kterého Chruščov objednal krátký román „Jeden den Ivana Denisoviče“.

1. Veřejný projev na dalším sjezdu

Kritika Stalina a stalinismu, se kterou vystoupil Chruščov znovu, tentokrát veřejně, ještě na dalším sjezdu v roce 1961, však nebyla nikdy myšlena jako výzva k diskusi o stranických praktikách (tomu ostatně nasvědčuje umístění nejdůležitějšího projevu těsně před koncem sjezdu). Krátce po vyjití Solženicynovy knihy se konala v Moskvě výtvarná výstava, na níž Chruščov silně kritizoval moderní tvůrčí směry. To bylo povelem k obnovení ochablé cenzury. I když stalinismus v SSSR skončil, nikdy nedošlo k destalinizaci SSSR a jeho tehdejších satelitů.

2. Kult osobnosti dnes

Kult osobnosti (latinsky cultus = uctívání) je neúměrné zveličování zásluh a vlastností vedoucí osobnosti či osobností. Vyskytuje se v ranných fázích společenského vývoje, v porevolučních uspořádáních a v totalitních režimech (fašismus, nacismus, komunismus). V moderní době se termín začal používat právě po Chruščovově „odhalení kultu osobnosti Stalina“ na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956.

Co se týče Stalina, jeho nabalzamované tělo bylo ještě po mnoho let vystaveno v mauzoleu u zdi Kremlu a teprve v roce 1961 bylo pohřbeno přímo u zdi. Došlo také k masovému přejmenování všeho co neslo Stalinovo jméno, i nápis nad mauzoleem se změnil, původně tam bylo Lenin, pak Lenin Stalin, pak zase už jen Lenin.

O deset let později, pod neostalinistou Brežněvem, byl však celý proces destalinizace zastaven, prostá náhrobní deska u kremelské zdi byla nahražena mohutnou bustou, o gulagu se přestalo mluvit.

Ještě nyní existuje ve Stalinově rodném městě Gori jeho muzeum, vedené jeho pravnukem Jevgenijem Džugašvilim, kompletní s voskovou figurinou pro ty, kterým chybí v mauzoleu. Marně byste však hledali jakoukoli zmínku o milionech Stalinových obětí, protože mladý Džugašvili je považuje za výmysl. Také komunistická strana Gruzije požaduje Stalinovu rehabilitaci.

3. Stalinismus v Československu a v zahraničí

U nás se o XX. sjezdu KSSS mluvilo nejprve jen jako o obyčejném dalším sjezdu, důležité detailní informace byly zpočátku zadrženy. Novotný sice v diskusi utrousil poznámku o nutnosti kritiky zdola, ale nikdo nevěděl, nebo nechtěl vědět, o čem hovořil. Teprve v druhé půli dubna 1968 se začalo otevřeněji diskutovat o nutnosti změn ve státní správě, soudnictví, ekonomice a dokonce i v samotné KSČ, mnoho stranických organizací požadovalo mimořádný sjezd. Potom se konal bouřlivý 2. sjezd československých spisovatelů, na němž zazněla ostrá kritika cenzury. A to byl konec diskuse a konec neupřímné destalinizace v ČSR.

Na začátku 21. století je s kultem osobnosti spojován hlavně Kim Čong-Il, prezident KLDR, který je i oficiálně popisován místními médii jako drahý vůdce a také nejvyšší autoritou pro celou zemi. Podpora kultu osobnosti u současného prezidenta navázala na stejnou u Kim Ir-Sena, otce současného vůdce země a prezidenta do roku 1994; Kim Ir-Sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“. V zemi byl dokonce zavedený i nový letopočet; je číslován od Kim Ir-Senových narozenin.

4. Stalinovo mládí (1878–1900)

Podle matriky a úředních listin z ranného období svého života se narodil v gruzínském městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Otec byl obuvník a pravděpodobně pijan, matka byla zbožná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech tak na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů.

Revolucionář nebo bandita (1900–1917)

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší socialistické řešení politického vývoje.

Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl.

Někteří jeho spolubojovníci vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roce 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinovu okolí v letech 19051908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje.

V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Představitel „menševiků“ Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“

Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem.

Z kartotéky hledaných zločinců carské policie (asi 1902 až 1910) 13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých, jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl.

V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství, útěky. I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života. Zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pendloval mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě.

Pokud ale tato podvojná spolupráce existovala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen. Skončil ve stanici Kurejka, jednom z míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně.

V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin.

Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Stalin a Občanská válka (1917–1920)

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na neschopnost „rudých“.

Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytli velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků, kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství.

Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu, aby prospíval straně tam. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s osmnáctiletou Naděždou Allilujevovou.

Opět splnil Leninův úkol aneb Stalin na frontě

Úkol zadaný Leninem nakonec splnil (vzhledem k silám, které měl k dispozici, byl neúspěch prakticky nemožný, přesto se k němu za vydatné pomoci svého přítele Vorošilova hodně přiblížil), nicméně již zde naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loajality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému.

Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzerdžinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permi) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž.

V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně byl to Stalin, kdo jej odeslal do říše snů.

Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté, kdy mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou.

Účelem tohoto jednání bylo zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Pilsudský střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský Stalina velmi kritizovali, Tuchačevský prý dokonce požadoval jeho popravu, nicméně Lenin jeho kritiku opět odmítl.

Rozhodující boj o nástupnictví (1920–1927)

V roce 1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (opět díky vydatné podpoře Lenina). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl ze samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala.

Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresívní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto:

„Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…“

„Soudruh Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat.“

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy.

Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné, a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný člověk vlastně je.

V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Zinověva a Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem jeho velká politická chyba.

Odpůrce Stalina – Trockij

Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnice a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

5. Diktátor upevňuje moc (1927–1938)

Poté, kdy zlikvidoval oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření impéria a revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze „vyvézt komunistickou revoluci do celého světa“.

Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily.

V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka. Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil.

Oběti hladomoru na Ukrajině v letech 1932-33

Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř a do pracovních táborů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor.

Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3-27 milióny lidí).

Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“).

Likvidace schopných generálů

Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byly všichni ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci nebolševických stran (v tomto případě šlo převážně o „dočišťovací“ práci, kterou začal a z velké části provedl Lenin).

V polovině třicátých let se přidala vnitrostranická čistka. Za záminku posloužila Stalinem objednaná vražda S.M.Kirova (při posledních volbách do ÚV KSSS získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války.

Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria.

Pragmatická zahraniční politika

Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku, opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu.

Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od „nepřizpůsobivých elementů“ (zejména PUOM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Stalinova expanze (1939–1941)

V roce 1939 stál svět na prahu další velké války a Stalin se cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčkách. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 19391941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli. V srpnu 1939 jeho SSSR uzavřel pakt o neútočení s Hitlerovým Německem, v jehož dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých tažení. Tento pakt je známý jako Pakt Molotov – Ribentrop (podle ministrů zahraničních věcí SSSR a Německa).

SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut.

„Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. Zimní válka). Vzápětí byla ustavena Dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat.

Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu jeho vojsk to není zas až tak překvapivé) a spokojil se s územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců v předchozích letech.

Krátce po ukončení Zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem Molotov - Ribentrop, nicméně Německo to akceptovalo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Bessarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo podporu a záruky Německa.

Když pak se v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze Zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných Litevců během let 19401941 se odhaduje na minimálně 100 000).

Většina historiků se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze známého historika a spisovatele Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána. Většinové stanovisko je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 1942 - 1944). Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a hodně stál o jejich nápravu. Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu.

6. Stalin a Velká vlastenecká válka (1941–1945)

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, pro Stalina to byl strašlivý šok. Zprvu tomu nemohl uvěřit a tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět. Následky jeho neschopnosti se připravit na nepřátelský útok, čistek v armádě z třicátých let, apatie a neschopnosti vydávat rozhodnutí, které u něj přetrvávaly v prvních dnech invaze, a posléze diletantské zásahy do řízení operací měly na SSSR a jeho armádu zničující dopad. Ztráty Rudé armády byly děsivé, její obrovské letectvo bylo z půli eliminováno a ještě horší osud čekal tanková vojska, která byla zničena z téměř 90% navzdory početní i technické převaze nad německými tanky.

I přesto dokázal SSSR za pomoci zahraničních dodávek německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Bessarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Stalo se sice satelitem SSSR pokud jde o mezinárodní politiku a částečně i zahraniční obchod, ale zachovalo si většinu nezávislosti pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) takové štěstí neměly a staly se satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé většinou nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat.

Stalin navíc získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů. Mnoho levicových intelektuálů po celém světě na něj mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o zločinech, které měl v SSSR páchat.

Poválečné období (1945–1953)

Po válce dosáhl Stalinův kult nebývalých rozměrů (příkladem budiž oslava 30 let od bolševické revoluce ve Velkém divadle v Moskvě).

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, kteří se ukázali silnější, než čekal, tím spíše, že SSSR byl válkou ekonomicky vyčerpán a na hraně kolapsu. Navíc se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat a on ztrácel síly.

Jeho zahraniční politika se v mnoha ohledech míjela účinkem. Sice se mu podařilo zcela ovládnout státy ve své sféře vlivu (s výjimkou Jugoslávie), ale jeho podpora odsunu Němců z neněmeckého území se obrátila proti němu – vyhnanci, kteří měli rozvrátit ekonomiku Západního Německa, ji naopak posílili a konsolidovali. Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani Korejská válka se nevyvíjela dle jeho představ.

Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace a válečných odvodů a jeho produkce byla hluboko pod úrovní, kterou měla za carského Ruska. Přechod průmyslu na mírový stav byl komplikovaný a Stalin nebyl schopen přijít s nějakými účinnými modernizačními plány. Ruský průmysl navíc musel hodně svého úsilí věnovat na vývoj nukleární bomby. Dokud ji SSSR nezískal, byl Stalin velice opatrný, pokud šlo o provokování Západu.

V letech 19481949 nechal Stalin zřídil obzvláště tvrdou formu Gulagu a zahájil tažení proti kosmopolitismu, menševismu a Židům, avšak teror už neměl tak veliký rozsah jako ve třicátých letech. Mimo to rozpoutal ještě několik menších genocid, ale jeho konec se blížil. V roce 1953 se už našli ve vedení strany lidé, kteří se s ním odvážili nesouhlasit, byť pouze na neveřejných zasedáních.

7. Stalinova smrt

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není), krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro čtvrt miliónů lidí. 1. března 1953 byl ale při hádce s členy politbyra raněn mrtvicí (podle jiných zdrojů byl otráven, ale je to nepravděpodobné).

Ostatní členové politbyra nejdříve uložili Stalina na lůžko a pak se ho neodvážili rušit. Posléze, 2. března, zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, aby nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953.

Zbývá jen dodat, že Berija sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Berija nebyl této skutečnosti vědom, a nezbývá tedy než brát jeho tvrzení o tom, že Stalinovi bylo lépe a nebyl důvod volat lékaře bezprostředně, s velkou rezervou.

Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Berija úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto tezi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…

Touha po vojenské slávě

Stalin velmi toužil po gloriole velkého vojevůdce. Po nepříliš úspěšných pokusech za občanské a rusko-polské války a nešťastných zásazích do řízení operací v prvních fázích druhé světové války svou skutečnou válečnickou činnost radikálně omezil, ovšem vynahradil si to sbíráním hodností. Na maršála Sovětského svazu se sám povýšil v roce 1943 (a nechal se oslovovat jako maršál Josif Vissarionovič Stalin, maršál Stalin), po válce vytvořil hodnost generalissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám.

8. Stalinismus v Československu

Sociální a politický konflikt se únorem 1948 v ČSR přiostřil. Stoupenci pravicových stran se s novými poměry nesmířili a opírali se nadále o většinu středních vrstev. Komunisté měli za sebou většinu dělníků - v tomto smyslu byl poúnorový režim v prvních letech diktaturou proletariátu - s podporou části inteligence. Odpůrci režimu využili v červenci sokolského sletu a v září Benešova pohřbu k demonstracím, jež nepřekročily rámec pokojného protestu. Státní moc však odpověděla tvrdou represí: nově zřízené státní soudy odsuzovaly k drakonickým trestům. Ihned po Únoru se zvedla vysoká emigrační vlna. Téměř 200 000 lidí odešlo na Západ. Někteří vstoupili do služeb americké CIA a vraceli se přes snadno překročitelnou hranici zpět s úkolem provádět špionáž nebo ozbrojené akce. Československá státní bezpečnost (StB) opět posílala své agenty opačným směrem, aby infiltrovali výcvikové centrály CIA. Výsledkem bylo zatýkání, procesy, těžké tresty a stále rostoucí síť zpravodajců, agentů-provokatérů i těch, kteří hráli na obě strany. V letech 1948 - 1954 padlo 113 příslušníků SNB v přestřelkách.

Proces s Miladou Horákovou

K velkému procesu došlo v červnu 1950. Skupina obžalovaných byla vybrána podle předlohy stalinistických procesů: dvě národně socialistické poslankyně, jeden sociálně demokratický senátor, jeden trockista, jeden továrník a další byli obviněni z rozvracení republiky, z vyzvědačství a z dalších zločinů. Čtyři obžalovaní byli odsouzeni k smrti, mezi nimi i Milada Horáková, poslankyně, za války vězněná v koncentračním táboře, a trockista Záviš Kalandra. Krutost rozsudku vzbudila v celém světě rozhořčení, slavný anglický filozof Bertrand Russel a řada dalších předních osobností světové kultury i veřejného života protestovali, ale marně. Vyvrcholením této policejně politické zvůle byly procesy proti vedoucím funkcionářům KSČ.

Proces s Rudolfem Slánským a nárůst stalinského antisemitismu

Smyslem toho všeho, jak ukázal budapešťský proces proti Lászlu Rajkovi ze září 1949, bylo odstranit z vedení komunistických stran lidi, kteří by snad byli schopni prosazovat samostatnou politiku, a tím i oponovat Stalinovu diktátu. Tyto justiční vraždy měly urychlit proces plného okopírování sovětského modelu politického a ekonomického systému. Sovětští poradci a jejich domácí pomocníci si nejdříve vyhlédli za oběti slovenské předáky Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského, několik krajských tajemníků, několik náměstků ministrů (Josefa Pavla, Josefa Smrkovského aj.) a zástupkyni generálního tajemníka Marii Švermovou. To však Stalinovi nestačilo a nakonec rozhodl, že československým Rajkem bude generální tajemník strany Rudolf Slánský. Gottwald po počátečních námitkách kapituloval a dal souhlas se zatčením svého osobního přítele.

Tragédie není jen v tom, že jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti - mezi nimi i Slánský a Clementis - ale že mnoho lidí věřilo v oprávněnost tak absurdních rozsudků. Faktem je, že na schůzích v závodech bylo přijato 10 500 rezolucí žádajících nemilosrdný trest pro obviněné. Slánského procesem byl též do politiky KSČ zanesen prvek, který byl tradiční socialistické ideologii bytostně cizí: antisemitismus. V minulosti byli sociální demokraté a komunisté největšími bojovníky proti antisemitismu, stranami, kde se mohli židé bez jakékoli diskriminace plně uplatnit. Avšak součástí ideologie a politiky stalinismu byl skrytý antisemitismus, maskovaný jako tzv. antisionismus. Režiséři Slánského procesu vybrali své oběti tak, aby mezi 14 obviněnými bylo 11 původem ze židovských rodin.

Oběti politických procesů a perzekuce

Obětí politických procesů se stalo celkem 80 000 lidí, 179 z nich bylo popraveno. Politickou perzekucí bylo postiženo ještě mnoho dalších lidí. Tisíce branců nenastoupily z politických důvodů službu ve zbrani, ale byly zařazeny do tzv. pomocných technických praporů.

Vyhrocení politické krize

Absurdita politických procesů a reakce veřejnosti na ně byly symptomy patologičnosti doby. Přes železnou oponu pronikaly informace o životní úrovni na Západě. Ve straně se stále méně diskutovalo a veškerá rozhodnutí dělal politický sekretariát ve složení Klement Gottwald, Alexej Čepička, Antonín Zápotocký, Viliam Široký, Karol Bacílek, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský a Antonín Novotný. A ti žili v neustálém strachu, aby se nestali příští Stalinovou obětí.

8. Závěr: Stalinismus přežil, oběti zůstaly

V březnu 1953 Stalin zemřel a brzy po něm i Gottwald. Prezidentem republiky byl zvolen Zápotocký, prvním tajemníkem ÚV Novotný, předsedou vlády byl jmenován Široký. Nové vedení zprvu pokračovalo ve starých kolejích. Na lidové protesty proti měnové reformě reagovalo zpočátku pouze represemi. Ale nové vedení v Sovětském svazu pozorovalo situaci v zemích střední Evropy se znepokojením a podrobilo Rákosiho politiku v Maďarsku tvrdé kritice. 17. června došlo k lidovému pozdvižení v NDR.

Kdo vlastně byl J.V. Stalin?

Josif Vissarionovič Džugašvili (18. prosince 18785. března 1953), známý též jako Stalin (Сталин, česky Muž z ocele, tuto přezdívku mu vybral Lenin) nebo Koba (česky Vyznamenaný, přijal ji v mládí) byl sovětským diktátorem v letech 19271953.

Je považován za jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 6 miliónů), někteří historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí přímo či nepřímo má na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během 2. světové války, za jejíž vznik i průběh ovšem Stalin také nesl bezesporu velkou spoluodpovědnost. Tento názor však není, zejména jeho stoupenci, obecně přijímán.

Stalinismus v různých formách přežil, zatímco jeho oběti se v alespoň morálním světle odškodnění i přes vznik úřadů, jakým je v českých zemích Úřad vyšetřování zločinů komunismu a na Slovensku Ústav paměti národa, zatím nedočkaly.

9. Použitá literatura

Mongili Alessandro: Stalin a sovětské impérium, 2006, edice 20. století, nakladatelství LK

Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, 2002, nakladatelství Motto

Václav Veber: Stalinovo impérium (Rusko 1924-1953), 2003, nakladatelství LN

J. Fishman, J. H. Hutton: Soukromý život Josefa Stalina, 1993, nakladatelství LN

Arendt Hans: Původ totalitarismu, 1996, nakladatelství Oikoymenth

Barďajev Nikolaj: Pramenie a zmysel ruského komunizmu, 2004, nakladatelství Kalligram

Medvedev R.: Stalin a stalinismus, 1990, nakladatelství Obzor

Obroda Stalinismi, str. 27 – 39, 2006, Ročenka Socialistické internacionály

Stalinismus a jeho oběti, Archiv Strany demokratiského socialismu

Stalinismus, Archiv Strany Levý Blok

Ke knězi si chodí pro radu i pro pomoc!
3. Srpen 2011

Příroda, oblečení, chování, vše je jiné. I chaloupky jsou odlišné, takové pěkně přikrčené. Mají vysoké klobouky, nejsou však pokryté došky ani šindelem, jsou jen z větviček. Chybějí jim komíny a všem dochází, proč jsou ty střechy tak převýšené. Tlačí se jimi ven kouř. Architekti by konstatovali, že sem ještě nedorazila komínová revoluce, kterou máme u nás už dvě stovky let za sebou. Dobrodružná krajina začíná v rumunské vesničce Metes v Transylvánii, kde žije i početná česká komunita. Připadáte si jak v jiném světě, když zde slyšíte libozvučnou češtinu. Ze tří stovek místních obyvatel se k české národnosti hlásí přes dvě stovky lidí. Žijí sice ve skromných podmínkách, nespoléhají se ani na pomoc od krajanů, tak jako v rumunské oblasti Banátu, ale zachovali si nejen svůj jazyk, ale i tradice. Místní chloubou je katolický kostel, ve kterém se slouží mše, jak v českém, tak i rumunském jazyce. Místní evangelíci, většinou německé národnosti se mohou pochlubit také pěkným svatostánkem.

„Žijeme zde v pospolitosti a nehádáme se. Nezáleží přece na tom, zda je někdo křesťan, evangelík, Rumun, Čech, Maďar či Němec,“ tvrdí místní katolický kněz Jan Walach, jehož rodina pochází z Břeclavska. Vzápětí asi pětapadesátiletý muž pokračuje: „Ještě můj děda měl v Břeclavi truhlářství. Moje rodina prchla do Rumunska kvůli obavě z nacismu. Začali jsme tady od nuly a stejně jako většina starousedlíků jsme zvyklí žít ve skromných podmínkách. Těžko byste tady hledali člověka hromadícího majetek.“ V neděli mají v obci Mates plný kostel při bohoslužbě. Jak by ne, vždyť místní mohutný kostel je místem, kde nejenže probíhají bohoslužby, ale krajané zde hovoří plynou češtinou o svých každodenních problémech.

Chodí sem i Viktor Trkal, zdejší učitel, který vede zdejší školu, ve které se pochopitelně vyučuje i náboženství, tedy předmět, který je podle nových osnov rumunského ministerstva školství povinný. „Ale i v dobách, kdy v Rumunsku vládl tuhý totalitní režim, zde lidé chtěli, aby se jejich děti učily základům křesťanství. Víra je držela nad vodou v těch nejtěžších chvílích. Děti tu umějí stejně dobře česky i rumunsky,“ tvrdí lektor, kterého neplatí ministerstvo školství, ale sami starousedlíci, školu spravuje správní rada složená z rodičů dětí. Česká menšina se sice nemůže pochlubit tak velkorysou pomocí ze své rodné vlasti, jako třeba místní Němci, ale nezastírá, že za každou korunu, která přijde z jejich rodné vlasti, jsou velmi vděční. Kostelík v obci Metes totiž spíše na první pohled připomíná obrovskou pevnost, což tamní kněz popisuje slovy: „Nedivte se, to všechno má svůj smysl i tradici. Když bylo lidem nejhůře, shromažďovali se za opevněnými zdmi našeho kostelíku a bránili ho před loupeživými bandami Tatarů a poměrně nedávno i před vojáky zběhlými z profašistické rumunské armády.“ Ostatně, v živé paměti tady ještě mají, jak přes obec prchala i armáda věrná diktátoru Caušescovi a začala rabovat přilehlé vesnice. Všichni starousedlíci a nejen ti, jež se hlásí k české národnosti se ukryli za zdmi kostela. „Chrám Páně, to je pro lidi něco velmi posvátného a znamená to pro ně i jakýsi pocit jistoty a bezpečí. Zde prožívali ty rozhodující chvíle svého života,“ přibližuje současný život kněz Jan Walach.
I v jednom z větších transylvánských městeček - Bihoru narazíte na Čechy, plynule hovořící jak česky, tak i rumunsky a anglicky. Žijí zde hlavně díky turistickému ruchu, vydělávají pronájmem pokojů, přípravou místní velmi dobré a zdravé stravy a každou neděli chodí do místního kostela, kde se slouží mše, jak v rumunštině, tak i v maďarštině a němčině. Existuje zde však i křesťanský spolek Čechů, čítající asi dvě desítky jmen, do něhož dochází kněz z již zmíněné obce Metes. „Snažíme se dodržovat tradice po předcích, večer si předčítáme z Bible a mluvíme o té knize s knězem Janem,“ mluví o životě v malé komunitě Jiří Mailer, kterému je přes osmdesát a má v živé paměti, jak se ještě v Čechách, konkrétně u Kolína účastnil se svými rodiči a prarodiči procesí. „Nebýt toho, že jsme si uchovali svoji víru, tak bychom asi tady nemohli žít a museli se vrátit do Čech, odkud utíkali naši dědové,“ tvrdí Jan Lukeš z Bihoru, soukromně hospodařící rolník: „Úcta k tradicím i Bohu nám velí velebit půdu, která nám byla přidělena. Hospodaříme zde sice ve skromných podmínkách, ale naše mléko je vyhlášené po celém okolí.“ To jsou slova skromně žijícího rolníka, jenž je však spokojen s poklidným životem v romantické krajině: „Nestojím o přepych. Proč taky! Moji rodiče se oba dožili přes sto let.“ A jaký je podle soukromého zemědělce z Bihoru recept na dlouhověkost? „Nepřejídáme se, nepijeme alkohol a nejezdíme do velkého města. Vyhovuje nám zdejší poklidný vesnický styl života. Pro rady si chodíme do kostela ke knězi, on je naším zpovědníkem, rádcem i spolupracovníkem v jedné osobě,“ neopomíná popsat místní stav Jan Lukeš.

Václav Prokůpek, Transylvánie(Rumunsko)

Recepty z hlívy ústřičné
1. Srpen 2011

KOMU HLÍVA ÚSTŘIČNÁ POMÁHÁ

Zcela jistě kardiakům, protože příznivě ovlivňuje krevní tlak a upravuje hladinu cholesterolu v krvi

Diabetikům pomáhá snižovat hladinu cukru v krvi

Alergikům a astmatikům

Všem, kdo trpí různými záněty, kloubovými a kožními onemocněními. Pouze náhodou až z léků, které se již postupně začínají po celém světě vyrábět, bylo zjištěno, že hlíva odstraňuje i bradavice virového původu a léčí ekzémy.

Pokud máte nemocná játra, ledviny, či slinivku, i vám je hlíva ústřičná doporučená. Napomáhá zlepšovat metabolizmus a regenerovat vnitřní orgány.

Jestli pociťujete příznaky stárnutí, i vy vyzkoušejte hlívu, protože právě zvýšenou regenerací buněk ve své podstatě zpomaluje stárnutí. (Hlíva ústřičná - sušená i drcená - 100% podíl Hlívy www.hliva-ustricna.cz)

CENNÉ LÁTKY OBSAŽENÉ V HLÍVĚ ÚSTŘIČNÉ

Hlíva ústřičná obsahuje hned několik vitamínů, a nejen ty. Kromě vitaminů řady B a vitaminů D, C, K obsahuje také stopové prvky jako je železo, draslík, fosfor, sodík, zinek, selén, bór, jód a především beta 1,3-D glukany, jejichž výtěžnost je až 50%. Obsahuje také mevinolin, množství důležitých proteinů, enzymy, steroly, aminokyseliny a mastné kyseliny a dále bohatou škálu nejrůznějších cukrů od alditů, monosacharidů až po polysacharidy rozpustné a nerozpustné. Ve vodě nerozpustné polysacharidy reprezentuje chitin a chitosan, které mají mnoho účinků například: snižují hladinu cholesterolu a tuku v krvi, hladinu kyseliny močové.

Osvědčené recepty

HLÍVA JAKO VÍDEŇSKÝ ŘÍZEK

Spotřeba: 400 g hlívy ústřičné, 3 PL hladké mouky, 3 PL strouhanky, 2 vejce, olej na smažení a koření HOUBY VEGI (houbová kořenící delikatesa bez glutamanu sodného)

Postup: Použijeme jenom kloboučky hlívy. Umyjeme je a ubrouskem osušíme. Posypeme HOUBY VEGI a obalujeme v mouce, v rozšlehaných vejcích a v strouhance. Smažíme na oleji z obou stran. Hlívové řízky podáváme teplé s bramborovou kaší.

DRŠŤKOVÁ POLÉVKA Z HLÍVY

Spotřeba: 500 g hlívy ústřičné, 2 cibule, 1,5 l vody, 1 PL oleje, VEGI VEGI (zeleninová delikatesa bez glutamanu sodného), mletá sladká paprika, majoránka, 2 stroužky česneku, 1 PL hladké mouky

Postup: Na oleji zpěníme nadrobno nakrájenou cibuli, přidáme na úzké proužky nakrájenou hlívu a dusíme. Potom přimícháme papriku a hned zalijeme vodou, aby paprika nezhořkla. Přidáme zeleninovou delikatesu VEGI VEGI, lisovaný česnek a majoránku. Polévku necháme krátce povařit a za stálého míchání ji zahustíme hladkou moukou.

CIBULE PLNĚNÁ HLÍVOU

Spotřeba: 8 velkých cibulí, 500 g hlívy ústřičné, 3 PL strouhaného sýru, 2 PL másla, koření HOUBY VEGI

Postup: Z cibulí odřežeme vršek a dusíme je 5 minut ve vodě, potom z nich lehce vybereme vnitřní vrstvy a připravíme cibulové misky. Vybranou cibuli najemno nakrájíme, zlehka osmahneme na másle, přidáme očištěnou a nakrájenou hlívu. Po 20 minutách tepelné úpravy směs ochutíme kořením HOUBY VEGI, naplníme cibulové misky, posypeme strouhaným sýrem a zapečeme asi 10 minut v zapékací misce. Podáváme jako předkrm nebo jako přílohu k masu s rajčatovou omáčkou.

HLÍVA NA ČESNEKU

Spotřeba: 400 g hlívy, 2 stroužky česneku, 3 PL hladké mouky, 100 g oleje na smažení, HOUBY VEGI – houbová kořenící směs bez glutamanu sodného

Postup: Použijeme jenom klobouky, které očistíme a umyjeme vlažnou vodou. Potřeme je česnekem a ochutíme HOUBY VEGI. Obalíme v mouce a pomalu smažíme na oleji. Podáváme s tatarskou omáčkou a s americkými bramborami.

HLÍVA JAKO ŠPÍZ

Spotřeba: 250 g hlívy, 1 vejce, 150 g tvrdého sýru, 100 g salámu, 2 PL hladké mouky, 4 PL mléka, olej, HOUBY VEGI – houbová kořenící směs bez glutamanu sodného s hlívou ústřičnou

Postup: Klobouky hlívy očistíme, povaříme ve slané vodě, pokrájíme na větší kousky, okořeníme HOUBY VEGI. Na jehlu střídavě navlékáme plátky hlívy, plátky sýra a kolečko salámu (lze doplnit pro rozmanitost např.  žampiony). Plnou jehlu obalíme v těstíčku z mléka, mouky a vajíčka a smažíme na rozpáleném oleji do zlatova. Podáváme teplé se zeleninovou oblohou a bramborami.

DOBRÉ RADY S HLÍVOU

Sušenou hlívu rozemletou na prášek můžeme použít i do bábovek, dortů, koláčů jako přírodní zvýrazňovač chuti (další informace také na sRecepty.cz ). Podtrhne vám skvělou chuť oříšků, kokosu, ovoce…

Zdravotní účinky Hlívy Ústřičné

Pokrmy dle následujících receptů můžete připravovat jak z čerstvé hlívy, tak i ze zde zakoupené hlívy sušené. Tato po namočení zvětší svůj objem až 12 ti násobně a lze ji zpracovávat stejně jako čerstvou hlívu.

Hlívu drcenou můžete mimo přímé konzumace pro její zdravotní účinky používat jako houbové koření při vaření, pečení i přípravě salátů. Pokrmy získají vynikající houbovou chuť.

Přeji vám hezké kulinářské zážitky a Dobrou chuť.

recepty - PŘEDKRMY

Hlívový salát

250 g hlívy, 100 g cibule, cukr, mletý pepř, voda dle potřeby, sůl, citronová šťáva, majonéza nebo bílý jogurt

Kloboučky hlívy podusíme na trošce oleje s mírným podlitím vodou. Po vychladnutí pokrájíme houby na drobné kousky, smícháme s jemně nakrájenou cibulkou a zalijeme nálevem z vody, cukru, soli, citronové šťávy a jogurtu, nebo majonézy. Opepříme a dobře promícháme. Salát necháme nejméně hodinu uležet v chladničce. Poté můžeme podávat. K dozdobení použijeme například list zeleného salátu.

Obložené chlebíčky s hlívami a sardelkami

veka, sardelová pasta, máslo, 150 g jemně nakrájené drůbeží šunky, 1 vařené vejce, plátky sýra, 1 sklenička naložené hlívy, sladkokyselá okurka, kapie, olivy

Veku nakrájíme nožem na plátky, namažeme máslem a sardelovou pastou. Obložíme šunkou, plátkem sýra, kolečkem vařeného vejce, olivou, vějířkem okurky a proužky kapií. Doplníme nakládanou hlívou, kterou necháme okapat na sítku. Ozdobíme sekanou zelenou natí a strouhaným tvrdým sýrem.

Hlívové placičky

400 g očištěné hlívy, 700 g brambor, 50 g másla, 2 vejce, 200 g polohrubé mouky, pepř, drcený kmín, sůl.

brambory uvaříme ve slupce, pak oloupeme, nastrouháme na struhadle a dáme do mísy. Přidáme utřené máslo, sůl, pepř, vejce a promícháme. Nakonec vmícháme mouku a těstíčko dobře propracujeme. Hotové bramborové těsto vyválíme na vále na 1 cm tlustou placku. z těsta nakrájíme rádýlkem čtverce asi 6 x 6 cm. Hlívu podusíme asi 15 minut s kmínem a solí na tuku. Hmotou naplníme čtverce z bramborového těsta, které přehneme, dobře uzavřeme a obalíme v trojobalu jako řízek a osmažíme. obložíme zeleninou a posypeme zelenou natí.

Houbové bagety

3 bagety, 500 g hlívy, 1 zelená paprika nebo kapie, 5 plátků salámu, 5 stroužků česneku, 2 sterilované okurky, 1 cibule, 200 g strouhaného parmazánu, voda, pepř, mletá sladká paprika, drcený kmín, 1 lžíce oleje, zelená petrželka,sůl

Houby očistíme, propláchneme na sítku a necháme okapat. Nakrájíme na kostičky. Vložíme na rozpálený tuk a podusíme. Zelenou papriku, salám, okurky, cibuli a česnek nasekáme na malé kousky a spolu s petrželkou přidáme k houbám. Vše zalijeme horkou vodou a dusíme asi 20 minut. Bagety podélně rozkrojíme, na ně navršíme hotovou směs a posypeme nastrouhaným sýrem. Pečivo položíme na vymaštěný plech a zapečeme v troubě při 200 o C asi 10 minut. Podáváme horké.

Plněná rajčata s hlívou

4 větší rajčata, 250 g hlívy, 1 vejce, máslo, citronová šťáva, pepř, sůl, na ozdobu petrželka

Nejdříve si připravíme rajčata, která seřízneme ostrým nožem, vršek rajčete použijeme jako víčko. Vnitřky opatrně vydlabeme malou lžičkou. Pokrájenou hlívu a dužninu z rajčat osolíme, opepříme a dusíme na másle. Hotové zahustíme vajíčkem. Plníme do připravených vydlabaných rajčat. Do vnitřků rajčat před plněním nakapeme citronovou šťávu. Přiklopíme víčkem z rajčete a sypeme zelenou petrželkou. Podáváme s pečivem.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa