»
S
I
D
E
B
A
R
«
Václav Prokůpek: Zrušme senát!
24. Leden 2013

Důvody, které ospravedlňovaly naše zákonodárce přijmout zákon o vzniku druhé komory parlamentu – Senátu Parlamentu ČR, se ukázaly jako liché. Senát se sice stal protiváhou poslanecké sněmovny, ale nikoliv z důvodů zákonodárných a pragmatických, nýbrž pouze politického hašteření. Do senátu nebyly voleni skutečné osobnosti, možná i proto, že v ústavě je jeho role velmi slabá Je slabá natolik, že se tato instituce stala odkladištěm vyhořelých politiků a jejich dobře placenou trafikou. Do senátu se v současné době volí v zásadě podle stejného stranického klíče jako u voleb do sněmovny navzdory odlišným volebním systémům. Loňské volby jsou toho zářivým příkladem. Lidé si senát nepřejí. Odpor lidí k senátu se promítá ve volební účasti, která ve druhém kole dosahuje sotva 15% voličů. A potvrzuje ho i poslední zářijový průzkum, který uvádí, že 63,1 % občanů je pro zrušení Senátu. Role senátu se nyní navíc po přímé volbě prezidenta stane ještě dalším článkem našeho zákonodárství, které bude ve při nejen s mocí výkonnou, ale i prezidentskou administrativou.
Pokud někdo namítne, že Senát nelze zrušit, protože ho máme v ústavě, já říkám, že to jde. A nebyli bychom první. Už v roce 1970 byl senát zrušen ve Švédsku. Stalo se tak poté, co byla senátorům nabídnuta doživotní renta ve výši jejich senátorských příjmů. Za tento příslib zrušení odsouhlasili (jak vidno „charakterní politici“ jsou na celém světě). Švédsko přitom nebylo jedinou zemí, která zrušila senát. Už v roce 1953 byl díky výraznému vítězství jedné politické strany zrušen senát na Novém Zélandě. V souvislosti s ústavními změnami z 28. 3. 2001 zrušilo senát i Chorvatsko. Jako poslední se k tomu odhodlalo Norsko, kde byl až do roku 2009 tvořen norský parlament Shortingem a Odelstingem. Obě tyto části Norové rozpustili a sloučili do jednokomorového parlamentu. Tyto případy jednoznačně dokazují, že náš senát je možné rozpustit. Mělo by se však jednat o demokratickou cestu, o které mohou rozhodnout voliči v referendu.
Někteří politici tvrdí, že senát nás mnoho nestojí. Samozřejmě, miliarda a něco českých korun se v státním rozpočtu popravdě ztratí velmi lehce, ovšem právě z těchto ztracených miliard je tvořen náš státní deficit. Jsem přesvědčen, že zrušení senátu by byl správný krok k zeštíhlení přebujelé státní správy a jeho zefektivnění. Levný stát by měl být základem proto, abychom měli bohaté občany. A navíc, dle mého názoru je podstatně lepší šetřit na politicích, než na důchodcích, mladých rodinách a sociálně slabých.

Václav Prokůpek: Není nutné rušit ani jednu nemocnici!
21. Prosinec 2012

Vláda ČR se opět postarala o další skandál svým naprosto netransparentním postupem, kterým dochází k omezení a rušení nemocnic. „Je třeba zveřejnit smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami,“ vyzývají nejen opoziční poslanci, ale především občané tohoto státu podporované různými občanskými iniciativami. „Teprve poté je možné koncepčně a veřejně rozhodnout o tom, kde a co se má případně rušit,“ míní mnozí nestraničtí politici, ale i odborná veřejnost. Občané ČR jsou vystaveni bezprecedentnímu nebezpečí, protože ani necelý měsíc před koncem roku není zajištěno poskytování zdravotní péče v nemocnicích od ledna 2013. Tato slova zazněla z úst krizového štábu tvořeného zástupci asociací nemocnic, pacientů a odborů.
Od ledna 2013 je odsouzeno v České republice celkem 8 nemocnic k zániku bez náhrady a dvanácti dalším bude smlouva prodloužena pouze na překlenovací období, ve 108 nemocnicích bude dále zrušeno jedno a více oddělení. Například v Libereckém kraji se jedná o nemocnici v Tanvaldě. Dále o Paďochovu nemocnici v Turnově a dalších 17 nemocnic v ČR má dostat pouze omezené smlouvy na dva až tři roky pro některá klíčová oddělení, což je pro další rozvoj naprosto kritické. Oproti tomu ale nemocnice v Semilech má uzavřít dlouhodobou smlouvu, přičemž nejen odborníci ví, že tato nemocnice má mnohem horší jak personální, tak přístrojové vybavení a menší spádovou oblast. Okamžitě se zde vyrojily spekulace o Janu Farském, který je jednak ve správní radě VZP a zároveň starostou Semil a poslancem klubu TOP 09, kterým je zároveň i ministr Heger (TOP 09 a starostové).
V Mariánských Lázních nemocnice zkrachovala, jelikož zcela zkrachoval projekt nemocnice nikoliv pro lidi, ale pro elitářské pacienty. Vláda a VZP se pokoušeli zrušit gynekologické oddělení nemocnice v Rokycanech s odůvodněním, že se zde rodí málo dětí. Myslím si, že i člověk nevzdělaný ve zdravotnictví si dobře uvědomí, že gynekologie není jen o porodech a že i při tak významné události, jako je příchod nových občánků na svět musí fungovat dostupnost zdravotní péče, ostatně zaručená ústavou. A mimochodem, to ještě naši vlivní pomýšlej na zrušení nemocnice ve Stodě, jakoby nestačilo, že už dokonale nechali zničit miliónové hodnoty v nemocnici v Plané na Tachovsku.
Netransparentní postup, s jakým dochází k omezení a rušení nemocnic nejen v Karlovarském, Libereckém a možná i Plzeňském kraji je pro občany tohoto státu zcela likvidační. Je třeba Proč se nezveřejní zcela transparentně smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami, a politici se tak vyhnou možnému podezření z politických tlaků a také zapojit zástupce odborného personálu, pacientů a místní samosprávy, kteří by se na rozhodování o zachování, nebo naopak rušení některých nemocnic měly také podílet. Teprve poté je možné koncepčně, transparentně a veřejně rozhodnout o tom, kde a co se má případně zrušit. Podle mého názoru se totiž nemusí rušit ani jedna nemocnice.
Na jednu stranu zde máme naprosto nezodpovědný výběr vedení pojišťovny a kauzy typu IZIP, na druhou stranu se dozvídáme, že kvůli nedostatku finančních prostředků se musí od příštího ledna rušit některé nemocnice. Pojišťovny se neobtěžovaly s nemocnicemi vyjednávat, jen direktivně oznamují. Vzhledem k tomu, že do konce roku zbývá méně než měsíc, nezbývá nemocnicím už velký prostor k vyjednávání. Pojišťovny postavily nemocnice bez jakékoliv diskuze před, pro některé z nich, likvidační řešení.

Co s vojenským prostorem Brdy? Lidé místo radaru!
12. Prosinec 2012

Co tedy s Brdy? Podle mne bude prospěšné, jak pro přírodu, tak i pro občany, jenž byli vyhnáni z Brd německými nacisty a potom českými komunisty, když se v Brdech obnoví zaniklé obce a lidé budou v tomto pásmu žít v symbióze s přírodou. Uzavřít Brdy lidem je totiž dle mého názoru stejný nesmysl, jako zde umísťovat radar, který by narušil bipolární mezinárodní vztahy!

V roce 1927 byla v okolních lesích obce Skořice a Trokavec (okres Rokycany) vybudována střelnice převážně pro nepřímou dělostřeleckou střelbu. Rozloha střelnice je podle historických pramenů uváděna 18 - 20 tisících hektarů. V roce 1941 byly obce Kolvín, Padrť, Záběhlá (a řada dalších) vystěhovány. Stavební objekty však nebyly organizovaně ničeny.

V těsné blízkosti obce Kolvín byl vybudován koncentrační tábor, který však nebyl využit pro původní účel v důsledku lesní kalamity (způsobené vichřicí), ale byl využit jako ubytovna pro totálně nasazené v době války. Počet pracovníků se pohyboval mezi 5 - 6 tisíci lidmi. Těžbu polomů prováděla firma Fischer a zpracování dřeva na třech pilách v nedalekém městě Mirošov a dopravu řeziva do Německa zajišťovala firma Roschop. Celkem bylo vytěženo 1,5 miliónů metrů krychlových.
Po skončení 2. světové války velikost škod stanovila komise Fondu národní obnovy. Navrátilci vrátili všechny peníze, které obdrželi od Němců s tím, že válečné škody budou proplaceny později. Při měnové reformě byly ovšem peníze za válečné škody převedeny na vázané vklady a o několik let později (1950) bylo oznámeno, že s ohledem na stoupající životní úroveň nebudou válečné škody propláceny vůbec. V roce 1952 byly nemovitosti zestátněny, a teprve následně byla sjednávána jakási „pofidérní“ náhrada.

A jaké obce zmizely z mapy? Obec Padrť, která byla založena v roce 1565. Důvodem založení bylo železářství - dvě vysoké pece, čtyři hutě a pět hamrů. V roce 1896 měla obec 529 obyvatel, v roce 1952 už jenom 145.

Obec Kolvín (dnes existující v menším rozsahu) byla založena ve 14. století jako obec zemědělská. V roce 1921 měla obec 396 obyvatel, v roce 1952 jen 128.

Obec Záběhlá byla založena v roce 1730, šlo o poslední kolonizaci v Čechách. Hlavním důvodem založení obce bylo posílit pracovní sílu do okolních lesů. V roce 1939 měla obec 447 obyvatel, v roce 1952 jen 216.

I v dnešní době dochází k likvidaci celých obcí, například na místech těžby uhlí. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je sice pro liberála nepřípustná myšlenka, nicméně když k němu dojde, měl by stát odpovídajícím způsobem nahradit vlastníkům škody. I když je jasné, že např. citová újma se finančně ohodnotit nedá. To se v případě likvidace bývalých obcí ve VVP Brdy nestalo. Nejdřív přišli Němci, pak komunisti. Ti dokonce nedodržovali ani svoje vlastní zákony. Nás ostatní, kteří během putování Brdy narazili na zbytky zídek a sadů zaniklých obcí, zajímá spíše než férové odškodnění obětí historie těchto obcí. V Brdské krajině se uměle vytvořila „krajina bez lidí“. Každého citově založeného člověka, stojí-li na hrázi Padrti a přemýšlí, že kousek odsud stála škola, hostinec a žili zde lidé. Proč by k tomu nemohlo dojít nyní, až se Vojenský výcvikový prostor Brdy z majetku ministerstva obrany vrátí lidem této země.

zdroj: www.agrarnistrana.cz, www.nestranici.org

Základní modely komunikace
6. Listopad 2012

Původní definice masové komunikace jako procesu závisela na objektivních rysech, jež jsou společné více různým médiím, nyní na masové produkci, reprodukci a distribuci. Jedná se o definici, která vychází především z technologické a organizační podstaty jevu a potlačuje aspekty lidské. Platnost této definice je zpochybňována již velmi dlouho. Nesouhlasné přístupy podpořila v poslední době i skutečnost, že původní technologie masově mediované produkce a podoba organizace masových médií, připomínající tovární výrobu, zpochybnily samy sebe prostřednictvím probíhajících společenských a technologických změn. Musíme proto vzít úvahu alternativní, i když ne nutně nesouvisející modely (reprezentace) procesů veřejného komunikování. Nebudeme-li se zabývat otázkou, jak by měla být “nová média” konceptualizována, můžeme rozlišit přinejmenším čtyři relevantní modely
Přenosový model

V samém jádru dominantního paradigmatu je proces přenosu daného “množství” informace - tedy sdělení, jak je určil podavatel čili zdroj. Jednoduché definice masové komunikace často vycházejí z Lasswellova postřehu (1948), že studium masové komunikace se snaží odpovědět na otázku: “Kdo říká co komu, jakým kanálem a s jakým účinkem?” To představuje již zmíněnou lineární, souslednou sekvenci, která se do značné míry promítá do běžných definic podstaty převládajících forem masové komunikace.
Jejich přínos spočívá v rozpoznání toho, že masová komunikace zahrnuje také interpolaci, vsunutí nově zaváděné “role komunikátora” čili “zprostředkovatele” (jímž je například profesionální novinář ve formálně ustavené mediální organizaci) mezi “společnost” a “publikum”. Díky tomu není již posloupnost jednoduše: (1) podavatel, (2) sdělení / (3) kanál, (4) mnoho potenciálních příjemců, nýbrž spíše: (1) události a “hlasy” ve společnosti, (2) kanál / role komunikátora, (3) sdělení, (4) příjemce. Upravená verze bere v úvahu skutečnost, že masoví podavatelé nejsou zpravidla původci “sdělení”, komunikace. Daleko spíše předávají potenciálnímu publiku svůj vlastní výčet vybraných událostí (tedy zprávy), které se vyskytly v okolí, popřípadě zpřístupňují názory a hlasy některých z těch, kdo chtějí oslovit širší veřejnost (což mohou být zastánci nejrůznějších názorů, inzerenti, účinkující a spisovatelé). Úkolem masových komunikátorů je vybírat. Výběr je prováděn na základě představ, co bude publikum považovat za zajímavé. A konečně naznačuje, že taková komunikace není v žádném jiném směru, kromě právě zmíněného, účelová - sama média si zpravidla nekladou za cíl přesvědčovat, vzdělávat a dokonce ani informovat. Místo přenosu informací se měřítkem účinného jednání stává uspokojení publika.

Rituálový čili výrazový model
Přenosový model zůstává užitečným výkladem logických a obecných činností určitých médií v některých z jejich funkcí (zvláště obecně zpravodajských médií a reklamy). V případě výkladu mnoha jiných mediálních aktivit a celkové různorodosti komunikačních procesů, které jsou ve hře, je však model neúplný a zavádějící. Jednou z jeho slabin je skutečnost, že omezuje komunikaci na “přenos”. Podle Jamese Careye (1975) je takové pojetí komunikace
“v naší kultuře nejběžnější a je definováno termíny vysílání, přenos či předávání informací druhým. Vychází z metafory zeměpisné nebo z oblasti dopravy. Jádrem tohoto pojetí komunikace je přenos signálů či sdělení v čase za účelem ovládání.”
Rituálová či výrazová komunikace závisí na sdílených významech a citech. Jejím cílem je spíše obřad, prožívání (má smysl sama o sobě) a zdobnost než užitkovost. Uskutečnění komunikace často vyžaduje zapojení jistého prvku “představení”. Ke komunikaci dochází nejen z praktických důvodů, ale ve stejné míře i pro potěšení z recepce. Sdělení rituálové komunikace je obvykle skryté a nejednoznačné a závisí na asociacích a symbolech, jež si účastníci nevybírají, ale které jsou k dispozici v kultuře. Médium a sdělení je od sebe těžké oddělit. Rituálová komunikace je navíc relativně nadčasová a příliš se nemění.
Přestože rituálová komunikace není v přirozených podmínkách účelová, můžeme konstatovat, že má určité důsledky pro společnost (například posiluje integraci) či pro společenské vztahy. Některé druhy plánovaných komunikačních kampaní - například v politice či v reklamě - někdy přejímají principy rituálové komunikace a využívají je (užíváním platných symbolů, skrytými odkazy na kulturní hodnoty, pospolitost, tradici apod.). Rituály hrají roli při sjednocování a mobilizaci pocitů a jednání. Příklady tohoto modelu komunikace je možné najít v oblasti umění, náboženství, veřejných obřadů a oslav.
Komunikace jako předvádění se a upoutávání pozornosti: propagační model
Vedle přenosového a rituálového modelu existuje ještě třetí, který zachycuje jiný významný rys masové komunikace. Souhrnně se označuje jako “propagační model” (publicity model). Prvotním úkolem masových médií často není přenést určitou informaci či sjednotit veřejnost nějakým kulturním projevem, vírou nebo hodnotami, ale prostě jen předvést se a získat a udržet zrakovou či sluchovou pozornost. Média tím naplňují jeden přímý ekonomický cíl, totiž získávají příjem z publika (protože z mnoha praktických důvodů platí, že poornost = spotřeba), a jeden nepřímý úkol - prodávají (pravděpodobnou) pozornost publika inzerentům.
Ti, kteří masová média využívají ve svůj prospěch, skutečně doufají, že za pozorností a propagací jsou nějaké účinky (jako je ovlivnění postoje nebo prodej). Pozornost proto bývá považována za bezprostřední a je pak často brána jako měřítko úspěchu či selhání. Značná část výzkumů věnujících se účinkům médií se zabývá otázkami obrazů a povědomí o nich. Skutečnost, že je něco známé, je mnohdy důležitější než obsah toho, co příjemci vědí, a například pro veřejně známé osoby (”celebrity”) je nezbytnou podmínkou existence. Podobným příkladem procesu upoutání pozornosti je údajná moc médií nastolovat politickou či jakoukoli jinou “agendu”. V produkci médií je značný díl úsilí věnován právě získání a udržení pozornosti prostřednictvím upoutávání zraku, probouzení emocí a vyvolávání zájmu. Cíl získat pozornost navíc koresponduje s jedním důležitým aspektem vnímání médií jejich příjemci, neboť ti masová média užívají především k rozptýlení a vyplnění času. Snaží se strávit čas “s médii”, aby unikli každodenní realitě.
Kódování a dekódování mediálního diskurzu: příjmový model
Existuje ještě jedna verze výkladu procesu masové komunikace. Podstatnou měrou pochází z kritického přístupu k výše popsaným pojetím. Můžeme ji také chápat tak, že na masovou komunikaci nahlíží z pozice v mnoha různých příjemců, kteří nevnímají a nechápou sdělení, jak “bylo vysláno”, ani jak “bylo vyjádřeno”. Tento model vychází z kritické teorie, sémiotiky a výpovědní analýzy (discourse analysis).
Podstatou “analýzy příjmu” je snaha umístit přisuzování a konstruování významu (odvozeného z médií) do blízkostí příjemce. Mediovaná sdělení jsou vždy otevřená a “polysémní” (mají více významů) a jsou interpretována podle kontextu a podle kultury příjemců. Mezi předchůdce analýzy příjmu patří přesvědčivá varianta kritické teorie Stuarta Halla (1980), jež zdůrazňuje jednotlivé fáze transformace, kterou prodělává každé mediované sdělení na cestě od svého vzniku k příjmu a výkladu (interpretaci). Tento přístup vychází ze základních principů strukturalismu a sémiotiky, které předpokládají, že jakékoli smysluplné “sdělení” je konstruováno ze znaků, jež mají svůj denotát a své konotované významy závisející na volbě toho, kdo je “dekóduje” a současně popsaným základním principům oponuje.
Komunikace začíná v mediální instituci, jejíž typický významový rámec má sklon být v souladu s převládajícími mocenskými strukturami. Konkrétní sdělení je “zakódováno”, často v podobě ustáleného žánrového vzorce příznačného pro daný obsah (třeba jako “zprávy”, “pop-music”, “sportovní zpravodajství”, “rodinný seriál” či “detektivní seriál”), má běžný, prvoplánový význam a pro publikum jsou do něj zabudovány návody, jak je má interpretovat. Publikum pak ovšem přistupuje k médiím s “významovými strukturami”, které vycházejí z jeho vlastních myšlenek a zkušeností přestože dekódovaný význam, obecně vzato, nemusí nutně korespondovat (a často nekoresponduje) s významem, jak byl zakódován (přes veškeré zprostředkovávání zažitých žánrů a užívání sdíleného jazykového systému), nejvýznamnějším aspektem celé věci je, že dekódování se může vydat jiným než zamýšleným směrem. Příjemci mohou číst mezi řádky, a dokonce obrátit zamýšlené zaměření celého sdělení. Je zřejmé, že tento model a jemu odpovídající teorie zahrnuje několik klíčových myšlenek: multiplicitu mediálního obsahu, existenci různých společenství a nadřazenost příjemce při určování významu. Přestože i dřívější výzkumy uznávaly fakt, že příjem sdělení je selektivní, chápaly to jako omezení či doprovodnou okolnost přenosového modelu, a nikoli jako součást zcela odlišného přístupu.

Modely sociální komunikace médií
Alokutivní model zastupuje typická “stará média” a odpovídá především přenosovému modelu, zvláště televiznímu a rozhlasovému vysílání, které poskytuje masovému publiku omezený obsah.

Model konverzace
V konverzaci na sebe jednotlivci působí vzájemně a přímo (v potenciální komunikační síti) a pomíjejí přitom centrum či zprostředkovatele; vybírají si nejen partnery, ale i čas, místo a téma komunikace. Tento vzorec také odpovídá široké škále situací od výměny osobních dopisů po užívání elektronické pošty. Elektronicky zprostředkovávaná konverzace ovšem předpokládá jisté centrum či zprostředkovatele (například telefonní ústřednu), toto centrum však v komunikační události nehraje nijak aktivní nebo iniciační roli.
Pro konverzaci je charakteristické, že účastníci jsou si v procesu komunikace rovni. V zásadě je možné, aby účastníků bylo více než jen dva (například při menší schůzce nebo telefonické konferenci). Se zvyšováním jejich počtu však v jistém okamžiku dojde ke splynutí se situací, která nastává při alokuci - projevu.

Model konzultace
Konzultace odkazuje k celé řadě komunikačních situací, v nichž jedinec (na periferii) hledá jistou informaci v centrálním skladu informací - v databance, v knihovně, v bibliografické příručce, na počítačovém disku apod. Uvedených situací neustále přibývá. Tento model se v podstatě hodí i na využití novin, jelikož čas, místo a téma konzultace určuje příjemce na periferii, a nikoli centrum.

Model registrace
Model informačního styku označovaný pojmem registrace je ve svém důsledku opakem konzultace, neboť v tomto modelu centrum “požaduje” a získává určité informace od účastníků na periferii (obvykle bez jejich vědomí). Taková situace nastává, kdykoli se do systému ukládají jisté údaje o jednotlivcích a kdykoli se objeví systém, který něco “hlídá”. Jedná se například o automatické zaznamenávání telefonických hovorů v centrále, o elektronické poplašné systémy či o automatickou registraci využívaní televizních přijímačů při výzkumu sledovanosti pomocí “peoplemetrů”, či o podchycení plateb, jež je třeba vymáhat od zákazníků. Shromažďování informací v centru se zpravidla děje bez upozornění jednotlivců a bez jejich vědomí. Přestože tento model není nový, možnosti registrace enormně vzrostly díky zavedení počítačové techniky a rozvoji telekomunikačního spojení. Je typické, že na určování obsahu a podoby komunikace má mnohem větší vliv centrum než jednotlivci na periferii.

Nové teoretické náhledy na média a společnost
Ve světle měnící se rovnováhy podob komunikace a komunikačních procesů můžeme jen ocenit, že masová média jako celek jsou chápána ve vztahu ke společnosti jinak, než tomu bylo ještě před sto lety. Od počátku XX. století, kdy v západní Evropě vrcholila industrializace, se v sociálním myšlení hodně změnilo. Tato změna má celou řadu podob a lze ji vyložit jen za cenu krajního zjednodušení. V dnešní době se užívá několik vzájemně si konkurujících či překrývajících se pojetí společnosti, včetně postindustriálního, postmoderního a poststrukturního. Vycházejí ze společné představy, že došlo ke zlomu, kterým se uzavřela éra ustavení a vzestupu průmyslového národního státu.
Výraz “moderní” užívali teoretikové společnosti od poloviny devatenáctého století pro označení společnosti založené na koncentraci obyvatel do měst, na masové výrobě využívající stroje poháněné fyzickou silou, na kapitalistické ekonomice a souvisejících politických a společenských vztazích. Od moderní společnosti se také očekávalo, že se zapojí do procesu zlepšování materiálních podmínek. Východní Evropa a bývalý Sovětský svaz nabídly konkurenční verzi modernosti, jež vycházela ze společného vlastnictví a plánované ekonomiky. Tradiční neboli středověká společnost, ve které společenský a kulturní život určovaly náboženství, rodina, komunita a osobní vazby, v níž byl ekonomický život ovládán vlastnictvím půdy a zemědělstvím a politika byla převážně výsadou knížat a šlechty vůbec.

Doporučená literatura:

Kolektiv autorů: Média a moc, nakladatelství Votobia, Praha 2000
Reifová, I.: Slovník mediální komunikace (Praha Portál 2004)
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace (Praha Portál 2007)

OTÁZKY:
1. Vysvětlete pojem moc médií
2. Co je prestige press
3. Kdo to byl Herbert Blumer a co definoval
4. Vyjmenujte a charakterizujte modely komunikace
5. Detailně charakterizujte modely komunikace – konverze, konzultace

Poučíme se z methylalkoholové krize?
3. Listopad 2012

Naštěstí pro ochranu lidských životů se po skončení prohibice lidé nevrhli do obchodů a nezačali kupovat lihoviny i v restauracích jsou obezřetní. Letošní noční můra lihovarníků tedy pokračuje. Aféra s pančovaným alkoholem také ukázala skutečný stav potravinářství v České republice. Kromě piva české potraviny v západní Evropě příliš neletí a polský a slovenský trh je pro naše potravináře významnější, než si mnozí mysleli.

Podle jedněch potravinářských odborníků trval zákaz vývozu tvrdého alkoholu z České republiky zavedený slovenskou a polskou vládou mnohem déle, než ve zbytku Evropy i proto, že obchodní vztahy mezi potravináři v sousedních zemích EU nejsou ideální. Jiní potravinářští odborníci zase pragmaticky tvrdí, že vlády Slovenska a Polska se prostě bály o svoje občany. Nejsem potravinář, ale docela obyčejný spotřebitel, ale byť si dovedu představit, že obchod je tvrdým byznysem, přiklonil bych se k variantě, že vlády Slovenska a Polska měly pochopitelný strach o zdraví svých občanů. ˇ

Škoda jen, že stejně intenzivně se nebály kontrolní orgány České republiky, a tak se stalo, že při psaní tohoto článku už má ČR bohužel 31. oběť takzvané methylalkoholové krize. Poučení je zjevné a zřejmé, stát musí fungovat – tedy občas i regulovat, kontrolovat a plnil roli garanta českých výrobků, a to nejen v potravinářské oblasti. Trh nemůže fungovat samospádem, ale stát musí domácím výrobcům pomáhat i jim nastavit jasná pravidla.

Methylalkoholové neštěstí si vybírá i po skončení prohibice svoje oběti. Bohužel. Probíhá zatýkání výrobců, překupníků i dealerů pančovaného alkoholu. Kdo ale zatkne ty, kteří těmto lidem, ať už svojí liknavostí, nedostatečnou kontrolou či přehlížením toho, co se v ČR už dlouhodobě vědělo či minimálně šuškalo – že zde existuje černý trh s alkoholem, umožnili podnikat nikoliv jako v zemi střední Evropy, nýbrž jako „na divokém Absurdistánu“.

zdroj: www.vaclavprokupek.cz, www.agrarnistrana.cz

Václav Prokůpek: Vyhráli komunisté, ale kteří?
17. Říjen 2012

Nemá smysl diskutovat o tom, že vítězi voleb jsou komunisté. Ale kteří komunisté to jsou? Ti co my v padesátých letech zavřeli strýce mé maminky, ti co mi zavraždili pradědečka, ti co bojovali hrdinně proti německým okupantům nebo ti, co slibovali podporu živnostníkům, aby jim pak všechno znárodnili nebo se jedná o nějakou moderní politickou levicovou stranu? To ukáže čas, zejména, jak se na krajských úrovních postaví k živnostem a podnikání.

Základ ekonomiky netvoří nadnárodní korporace, byť si to velká většina (určitě ta co nepřišla k volbám) myslí, ale naopak malé společnosti. Jaká rizika a výhody přinášejí rodinné firmy? Zkušenosti můžeme čerpat ze slunné Itálie i 23 „postkomunistických“ let.

První Československá republika patří z ekonomického pohledu k nejsvětlejším okamžikům historie Československa či České republiky. Tehdy patřilo Československo mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Existovalo mnoho společností, jejichž jméno mělo ve svém oboru více než patřičný zvuk. A právě jména těchto společností zůstaly v paměti lidí i přes komunistickou totalitu.

Značky jako Baťa, Jawa, Karma, Brouk & Babka či Salon Podolská se staly legendou, symbolem kvality, poctivosti, solidnosti a osobní odpovědnosti. Především však zůstaly pevně spojeny s příběhy podnikatelského úspěchu svých zakladatelů.

A i když mnohé z nich nepřežily komunistickou diktaturu, jiné stále na trhu zůstávají, a to i v současnosti, kdy rodinné firmy musí soupeřit s finančně extrémně silnými nadnárodními společnostmi.

Není divu, že právě k rodinnému typu podnikání se v době ekonomické krize upírají naděje současného světa, včetně ČR. Dokonce můžeme říci, že nastává doba návratu ke kapitalistickému fundamentalismu, neboli ke kořenům systému, protože podnikání v rámci rodiny je základ a z něj vyšly i současné nadnárodní kolosy. Rodinné firmy totiž obvykle nebudují majitelé s vidinou okamžitého zisku, ale dlouhodobé perspektivy. Jejich cílem je vystavění trvalé hodnoty, kterou je možné předávat z generace na generaci.
Současný stav v ČR

V ČR byla tradice rodinného podnikání citelně přerušena čtyřicetiletou érou komunismu. Například v Japonsku existuje firma, o níž pečuje už 46. generace zakladatelské rodiny. V Itálii běžně existují rodinné firmy s dvousetletou historií. Ovšem narazit v tuzemsku na podnik z 19. století, v jehož čele stojí i dnes potomci původních zakladatelů, je naprostou vzácností.

Naprostá většina dnešních českých rodinných firem vznikla na zelené louce až po roce 1989. S tím ale vyvstává i jejich největší současný problém, otázka nástupnictví. Po dvaceti pionýrských letech by mělo nastat střídání generací. Ovšem v tuzemsku chybí s tímto fenoménem zkušenosti. Ty totiž, kvůli četným subjektivním faktorům, nelze zevšeobecňovat.

Bohužel šance, že dědic bude mít stejné schopnosti, znalosti a především chuť do podnikání jako zakladatel, je velmi nízká. Není proto s podivem, že přechod z první do druhé generace přežije jen asi 30 procent rodinných firem. Častým řešení bývá rodinnou firmu prodat.

Důvod, proč navzdory značné „úmrtnosti“ rodinných firem neubývá, je jednoduchý: stále masově vznikají nové a nové. Průhledné rodinné podniky prostě mají své kouzlo.

Dalším z rizik rodinného podnikání je rozpad tradiční rodiny a dlouhá doba komunistického područí. I když má rodinné podnikání mnoho výhod, existují i nevýhody. Jednou z nich je skloubení funkce rodiny a firmy. V podnikání čeká plno nástrah, které mohou nabourat soudržnost rodiny.

Problémem je i diverzifikace. Pokud se podniku vše daří, je vše v pořádku, ale když na firmu dopadne problém, propouštění rodinných příslušníků není lehké. Nemluvě o případném ukončení činnosti firmy, které připraví o práci celou rodinu. Rodiny, které pracují v různých oborech, jsou na tom pochopitelně lépe, protože šťastnější členové mohou krátkodobě podat pomocnou ruku těm méně šťastným.
Inspirace ze zahraničí

V českých zemích byla tradice rodinných firem násilně přerušena a 20 let je příliš krátká doba na to, aby mohlo vzniknout větší množství dlouhodobě úspěšných firem tohoto typu. Jedním z problémů firem tohoto typu je generační výměna. Proto, aby ji firmy úspěšně zvládly, mohou se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí. Třeba z Itálie, která má snad největší tradici a zastoupení rodinných firem.

Italské rodinné firmy tvoří 41 % obratu středních a velkých společností a zaměstnávají 52 % pracovníků. Velkých italských firem, které jsou stále rodinné (o mnohých to v tuzemsku není známo) je nepřeberné množství, např. Fiat, Ferrero nebo Candy.

Zaručit kontinuitu rodinné firmy vyžaduje vizi, která zakladateli umožní zapojit děti i příbuzné. V rodinné firmě se prolínají pracovní problémy se soukromými. Jejich zvládnutí je těžké a neúspěch často znamená krach. Rodinná struktura sice dává podnikání pružnost, na druhou stranu se brání připustit názor či pomoc zvenčí. To může vést k neobjektivnosti při řízení podniku.

Rodinné firmy, ať již jakékoli velikosti či „pouze“ živnosti, by měly tvořit základ každé ekonomiky. Když pro nic jiného, tak pro svou vlastnost budování pro dlouhodobou perspektivu. To je ovšem v tuzemsku dost obtížné, neboť stále u mnohých přetrvává pohled na podnikatele jako na zloděje.

Zajímavým ukazatelem je, že menší společnosti jsou ziskovější, pokud je nejvyšším pracovníkem někdo z rodiny, zatímco u větších je to přesně naopak.

A co na to vítězové voleb z komunistické strany? Podpoří malý a střední živnostenský stav? Inu, uvidíme. Jen bych si dovolil připomenout, že mezi živnostníky a i mezi velkými podnikateli naleznou značnou část svých bývalých členů.

Sdružení nestraníků odsuzuje snižování důchodů!
23. Září 2012

Volební lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji Ing. Václav Prokůpek, Ph.D odmítl snižování důchodů!

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (složeného z těchto stran ODS, TOP 09 a starostové, ČSSD, KSČM, Paroubkova NS – LEV 21, Věcí veřejných, LIDEM, Jihočeši 2012 a SPO-Zemanovci, KDU – ČSL). Poslanci přehlasovali veto senátu. Novela o důchodovém pojištění míří k podpisu prezidentovi Václavu Klausovi.
Penze se budou podle předlohy po tři roky valorizovat o třetinu růstu cen a třetinu růstu reálných mezd. Dosud se důchody zvyšovaly v případě inflace o její celou míru. Jde o součást vládních úsporných opatření ke snížení schodků rozpočtu. Pro novelu zákona o důchodovém pojištění zvedlo ruku 101 poslanců. Nejméně tolik hlasů je pro přehlasování vet potřeba. Předlohu podpořili i Milan Šťovíček (VV) a nezařazení poslanci Michal Doktor a Jaroslav Škárka.
Faktické snižování důchodů odsoudil volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek: „Na jedné straně se utrácí za nesmyslné projekty a vyhazují se miliardy oknem a na straně druhé šetří politické strany na důchodcích, kteří se nemohou bránit!“ potvrdila těsnou většinou 101 hlasů vládní předlohu o nižším růstu důchodů.

Lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji: Vláda neplní sliby, chce zvýšit DPH a znovu ublížit českým živnostníkům
8. Září 2012

Málokdy hovořili v minulosti ekonomové k vládě tak jednotným hlasem. V podstatě všichni říkají to stejné. Další zvyšování daně z přidané hodnoty na 15 a 21 procent bude kontraproduktivní. Nepomůže nijak ekonomice, naopak povede k prohloubení problémů.

Kabinet premiéra Petra Nečase neposlouchá. Naopak. Přes odpor části ODS chce předseda vlády a ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) prosadit zvýšení zátěže občanů. Co se na to konto může stát?

Za prvé tento krok nepřinese očekávané příjmy. Hlavním problémem české ekonomiky v dané době je slabá domácí poptávka. Tu nelze podpořit zvýšením daní, ale jejich poklesem. Vláda doufala již letos, že lidé nevydrží nenakupovat a že se vrátí k regálům obchodů s větší chutí utrácet svoje peníze. Nestalo se tak.

Nyní máme na stole rozhodnutí založené na stejném předpokladu, totiž že dříve nebo později musejí obyvatelé země změnit svoji strategii a podpoří ekonomiku svým utrácením. Albert Einstein řekl, že nelze očekávat jiný výsledek, pokud člověk opakuje stejné věci. Loni vláda prosadila zvýšení DPH s tím, že vzroste výnos daně. Ten nevzrostl, protože růst daně snížil ochotu lidí utrácet. Promítl se do cen, ale hlavní dopad byl v hlavách spotřebitelů. Letos nám vláda podsouvá, že zvýší výnos DPH tím, že ji zase zvýší. Přesto, že kabinet dělá stejnou věc, očekává jiný výsledek.

Možná, že se vládě její sen splní – zázraky se totiž občas opravdu dějí. Ale nemůžeme tomu říkat promyšlený ekonomický krok, když jde o strategii gamblera, který v herně hledá ten „správný“ automat, který bude vyplácet pohádkovou výhru.

To je ale jenom jedna strana mince. Je tu totiž velmi důležité “za druhé“. Vláda předpokládá, že „přijetí stabilizačního balíčku umožní sestavit pro příští rok úsporný rozpočet“. To je zajímavá teze a jistě do značné míry pravdivá, protože k projednání se do parlamentu vracejí i zákony, které budou státní kasu šetřit.

Těžko ale říci, jak má úspornosti napomoci snaha zvýšit příjmy. Ve skutečnosti totiž výdaje české vlády v posledních letech neklesají, v nejlepším případě ve své nominální hodnotě stagnují, spíše ale rostou. Sice mírně, nicméně rostou. I když stát sáhnul na mnoho sociálních dávek a nyní se dokonce chystá zmrazit do značné míry důchody, tyto úspory nepřinášejí v podstatě žádný efekt.

Důvod je jasný. Přehazují se peníze z kapsy do kapsy. Růst nezaměstnanosti a hlavně dlouhodobá nezaměstnanost vedou k tomu, že se poměrně dynamicky zvyšuje počet lidí, kteří mají nárok na sociální dávky. Takže co se někde ušetří, hned se jinde vydá. Se strukturou rozpočtu se nestalo vlastně nic a ani se nic stát nemohlo.

Ve skutečnosti totiž nelze dělat reformu sociálních dávek v době recese, nemá to smysl a není to ani proveditelné. Další věc – samotný stát je velmi drahý, neumí se vyrovnat s korupcí a zbytečnými výdaji. S tím se za celých posledních šest let naprosto nic nestalo a co více, situace se spíše zhoršuje.

Růst sazeb DPH o jeden bod českou ekonomiku samozřejmě nepoloží. Co je ale naprosto zřetelné a na čem se shodují ekonomové napříč politickým spektrem, to je fakt, že tento krok národnímu hospodářství nijak nepomůže, neposune ho vpřed a dokonce ani nepomůže veřejným rozpočtům.

Kam až povedou církevní restituce prosazované vládou? K právu šaria…!
8. Září 2012

Lukáš Lhoťan: Kam až mohou vést církevní restituce prosazované ODS a TOP 09 a starosty? Muslimové v Česku chtějí islámské právo šaria

Bouřlivou debatu na internetu vyvolal vznik diskusní komunity na facebook.com pod názvem Šaria pro Česko. Tato skupina se inspiruje u jiných Evropských skupin a volá po zavedení islámského práva v České republice. Správcem této skupiny není nikdo jiný než Lukáš Větrovec (alias Alija Harisovič).
Dalším správcem je jistý Hamza Jan Velička, český muslim studující v Egyptě na líhni Muslimského bratrstva univerzitě al-Azhar, který pochází z Prahy. Oba naší konvertité propaguji islám ne pouze jako náboženství, ale i politickou ideologii.
Lukáš Větrovec se již v České republice proslavil opakovaným předčítáním radikálního kázáni v brněnské mešitě, podle české policie byl obsah pátečního kázáni plný islámské nenávisti a bylo naplnění skutkové podstaty trestného činu, ale to, že se vydá cestou jako jiní muslimové v Evropě a rozhodne se veřejně propagovat zavedení islámského práva šaria v České republice jsme opravdu nečekal.
Ale nečekám, že české úřady a bezpečnostní služby se zamíří hlouběji na tuto problematiku. Ony si jistě vystačí s tvrzením předsedy Islámské nadace v Brně Muneeba Hasana Alrawiho, že islámský radikalismus je problém konvertitů k islámu a lidé ovládající mešity za to žádnou odpovědnost. Jenže kdo má rozum se musí ptát, proč potom tito lidé kážou v českých mešitách a kdo je takto radikalizuje, když se odvolávají při obhajobě své verze islámu na lidi z mešit?
Štěstím v neštěstí České republiky je, že byť se zde vytváří radikální muslimská komunita není počet muslimů zatím příliš veliký. Proto si mohou státní orgány tvrdit, že problém neexistuje a společnost se tvářit, že je vše v pořádku a to do chvíle než to zde bouchne nebo bude muslimská komunita natolik zradikalizovaná a veliká, že se pokusí o převrat. Ono kdysi před staletími v takové Sýrii nebyli muslimové ve většině, ale poté co ji dobyli a terorem vyhnali, konvertovali či ujařmili původní obyvatelstvo …
Zdroj: eurabia.cz

Sociální média a sociální sítě
28. Únor 2012

Pojem sociální média je poměrně mladý a tak je možné na internetu narazit na různé definice tohoto pojmu. Např. Scott Krinsky vidí sociální média jako „komunikaci, která není zacílená tak jako tradiční média. Sociální média stojí na interakci mezi lidmi. Klíčovým elementem je zpětná vazba od publika, ať je formou komentářů, editování originálního textu nebo obsahu.”[1] Definice, která se objevuje na Wikipedii zase definuje sociální média jako média využívající široce přístupných, na webových prostředcích založených médií pro sociální interakci, tedy dialog. Zajímavou definici uvádí i Chris Noble: „sociální média jsou jakákoliv internetová média, kde se může shromažďovat skupina stejně smýšlejících lidí a diskutovat témata jako je např.: jak bys definoval sociální médium?“ [2]

Z definic vyplývá, že sociální média jsou média, která čtenáři umožňují okamžitě reagovat, editovat, komentovat a jinak zasahovat do textu, či obsahu média. Sociální média jsou tedy aktuální (čtenář může okamžitě reagovat, komentovat či editovat obsah), nabízí hromadnou editaci obsahu (čtenáři se svými názory navzájem ovlivňují), jsou sociálně validována (uživatelé hodnotí obsah a tak pomáhají ostatním uživatelům v orientaci v obsahu) a mezi sebou sdílejí obsah (publikace fotek, sdílení videí). [3] Je tedy zřejmé, že to, co odlišuje sociální média od ostatních médií je oboustranná komunikace, tedy dialog.

Sociální média se vyskytují v odlišných formách, např. internetová fóra, blogy, wiki weby, weby na sdílení fotografií či videí aj. Podle Kaplana a Haenleina existuje šest typů sociálních médií: kolaborativní projekt (např. Wikipedie), blogy a mikroblogy (např. Twitter), obsahové komunity (např. Youtube), sociální sítě (např. Facebook), virtuální svět her (např. World of Warcraft) a virtuální sociální světy (např. Second Life). [4]

Protože se tato práce bude zabývat převážně využitím sociálních sítí pro komunikaci firem, uvádím ještě definice pojmu sociální sítě z wikipedie: „Sociální síť, zvaná též společenská síť, komunitní síť či komunita, anglicky social network, je propojená skupina lidí. V širším slova smyslu je sociální sítí každá skupina lidí, která spolu udržuje komunikaci různým prostředky. V užším, moderním a značně převažujícím pojetí se sociální sítí názývá služba na Internetu, která registrovaným členům umožňuje si vytvářet osobní (či firemní) veřejný či částečně veřejný profil, komunikovat spolu, sdílet informace, fotografie, videa, provozovat chat a další aktivity.“ [5]

Pro tuto práci budeme pod pojmem sociální síť rozumět moderní pojetí a to sociální síť jako služba na internetu umožňující uživatelům vytvoření profilu a oboustrannou komunikaci. Je důležité ještě zmínit, že v českém prostředí jsou pojmy sociální média a sociální sítě velmi často používány zaměnitelně, tedy jako totéž označení pro všechny druhy sociálních médií.

1. Sociální média v ČR

Ještě před několika málo lety byly nejnavštěvovanějšími sociálními médii v ČR servery spoluzaci.cz, lide.cz či libimseti.cz. Podle nejnovějších čísel je v současné době nejpoužívanějším sociálním médiem Facebook. Klasická česká sociální média předběhl již před několika měsíci ne-li roky. Facebook používá 3 333 420 “lidí, kteří žijí v České republice” (Zdroj: Facebook), což je více než polovina české internetové populace v ČR (Internetová populace v ČR je dle Netmonitoru 5 868 529). Facebook je také jedinou sociální sítí, ke které najdeme čísla na stránkách ČSÚ a to k 31. 12. 2010. Dle údajů ČSÚ jsou na Facebooku téměř stejně zastoupeny ženy a můži (49 % můžů a 51 % žen) a nejvíce profilů mají na FB lidé, jejichž věk se pohybuje mezi 18–34 lety. V porovnání s Evropskou unií má Česká republika co do počtu uživatelů shodný podíl s průměry zemí EU27 (kolem 30 % - tedy cca každý třetí obyvatel má založený svůj Facebook profil), avšak výrazně převyšuje průměr za země EU12 („nové“ členské státy) a to zhruba o cca 10 procentních bodů.

K dalším sociálním mediím jsou pak už jen přibližná čísla uváděná různými agenturami. Například dle společnosti Panmedia mezi další používaná média patří LinkedIn s počtem 150 tisíc uživatelů a Twitter s 30tisíci uživateli. Velké oblibě se v České republice těší i Youtube, kanál pro sdílení videí, který má přibližně 3 milióny uživatelů. Novinkou je sociální síť Google+, která je momentálně v testovací fázi a tak je předčasné se jí více věnovat.

Nejvyužívanější sociální sítí v České republice je tedy Facebook, k čemuž určitě přispívá i fakt, že na rozdíl od médií jako je Twitter či LinkedIn, je přeložen do českého jazyka a je tak přístupný většímu množství uživatelů.

2. Propagace firem na sociálních sítích

Různé sociální sítě nabízejí různé možnosti využití a je nutné se zamyslet, čeho chceme prostřednictvím sociálních sítí dosáhnout a kde je naše cílová skupina. Pokud jsou naší cílovou skupinou lidé mezi 18 až 35 lety, kteří se rádi baví, pak určitě Facebook bude tou správnou volbou. Pokud chceme přes sociální média hledat zaměstnance, pak můžeme zkusit využít sociální sítě LinkedIn. Pro šíření krátkých informací z našeho „businessu“ či pro komunikaci s novináři je zase ideální Twitter. Vždy by ale komunikace na sociálních sítí měla zapadat do celkového komunikačního mixu a ne být oddělenou komunikací.

Jak jsem se zmínila již v minulé kapitole, v České republice najdeme nejvíce příznivců sociální sítě Facebook a tak je tato síť mnohdy jedinou možností pro marketingové pracovníky. A to nejen v České republice. To potvrzuje i výzkum společnosti eCircle, který se zabýval využíváním online marketingových nástrojů v šesti evropských zemích – v Německu, Velké Británii, Francii, Itálii, Španělsku a v Nizozemí a z něhož vyplývá: „Z využívání jednotlivých sociálních médií má jednoznačně navrch Facebook, s kterým pracuje 78-90 % marketingových manažerů. Facebook převažuje i nad využíváním lokálních sociálních sítích, a to ve všech sledovaných zemích.“ [7] Bohužel Facebook není ideální pro každou společnost a ne každé se podaří na něm prorazit. Větší šanci mají určitě B2C společnosti, jejichž cílovou skupinou jsou koneční zákazníci. Například facebookové stránky společnosti Staropramen mají přes 43 tisíc fanoušků a firma velmi dobře využívá různých facebookových aplikací. Na Facebooku se může s dobrým nápadem prosadit i firma nabízející služby. Jednou z nejúspěšnějších firem je momentálně firma Slevomat, kterou sleduje přes 150 tisíc fanoušků. U té jde ale o nápad jako takový a ne o nějaký výjimečný počin na Facebooku. Další úspěšnou „firmou“ na Facebooku je pražská zoologická zahrada, jejíž počet fanoušků se blíží 100 tisícům. Navíc se jim velmi daří udržovat se svými fanoušky dialog a to je to, o co jde u sociálních médií především. Úspěšné firmy najdeme i v tak neatraktivním sektoru jako je bankovnictví. GE Money Bank začala prostřednictvím Facebooku komunikovat v únoru 2010 a dnes má okolo 30 tisíc fanoušků. Ve svých aktivitách na sociálních sítích sází nejen na zákaznický servis či produktové informace, ale především na intenzivní komunikaci dalších témat, jako jsou dobrovolnictví nebo historie a inovace společnosti. Manažer komunikace GE Money Bank Jan Vyšehradský k tomu říká: „Velmi rychle jsme si uvědomili, že se naše banka bude v různých souvislostech objevovat na sociálních sítích, ať už chceme nebo ne. Jsme přesvědčení, že přítomností na sociálních sítích a aktivní komunikací jsme schopni lépe čelit případným rizikům, které tyto nové komunikační kanály přináší.“ [9]

V oboru přepravy je velmi úspěšná komunikace firmy DPD, která letos představila svého „ninjakurýra“ Slávu Balíka a spojila tuto postavu se zákaznickou soutěží a vše propojila s Facebookem (stránka má okolo 18 tisíc fanoušků). Přestože firma není výhradně B2C zaměření, podařilo se jí touto aktivitou přilákat velkou pozornost. Přímý dopad na její obchod bude asi těžko změřitelný, ale to je problém u většiny nástrojů externí komunikace.

Propagace firmy na sociálních sítích nemusí nutně souviset pouze s předmětem podnikání firmy. Pokud je obor podnikání firmy pro sociální média neatraktivní, je možné se zviditelnit pomocí některých aktivit, které firma dělá nebo pomocí tématu úplně odlišného. Například přepravní společnost DHL má jednu ze svých facebookových stránek zaměřenou na propagaci svého sponzorství Formule 1. Česká spořitelna šla ještě dál a jejich facebookové stránky se věnují hudbě. Propojení s Českou spořitelnou je pak přes nabídku služeb pro mladé, která je součástí stránek, ale není primárním obsahem.

Shrnuto a podtrženo, sociální média nabízejí firmám hodně příležitostí a v porovnání s ostatními marketingovými a komunikačními nástroji jsou náklady na jejich využití velmi nízké. Sociální sítě přestaly tedy být pouhou webovou službou a staly se plnohodnotným médiem nové generace, které je dnes radno brát vážně. Mají totiž docela slibný marketingový potenciál - podle průzkumů lidé věří názorům „přátel“ na Facebooku asi čtyřikrát více než klasické reklamní komunikaci. [8] To, že firmy začínají brát sociální média vážně mluví i fakt, že na dvě pětiny společností ve světě a čtvrtina společností v Česku vynakládá na práci se sociálními sítěmi pětinu svého marketingového rozpočtu. [10]

3. Využití sociálních médií v nadnárodní přepravní B2B společnosti

Z výše uvedeného je patrné, že sociální média typu Facebook jsou velmi dobře využitelné v B2C orientovaných firmách, ale už hůře využitelné ve firmách, jejichž zákazníci jsou další firmy. Zkusíme-li hledat profily B2B firem na Facebooku, mnoho jich nenajdeme. A ty které najdeme nejsou zrovna ukázkou toho, jak by to mělo fungovat. Většinou se jedná o stránku se základními informacemi o firmě, kde chybí to hlavní, čím se sociální média odlišují od ostatních – tedy dialog.

Navíc pokud je jediným cílem firmy nárůst počtu zákazníků, pak se obávám, že sociální média nejsou pro B2B společnosti tou správnou volbou. Většina zákazníků B2B společností totiž na sociálních sítích typu Facebook není.
Nicméně i firmy jsou tvořeny lidmi a tito lidé na sociálních sítích jsou. Firma orientovaná na zákazníky může tedy sociálních sítí využít k jiným cílům. Může je využít pro šíření pověsti a dobrého jména společnosti či k vybudování komunity fanoušků, kteří pomůžou budovat loajalitu ke značce.

Sociálních sítí můžeme využít i v rámci interní komunikace a to buď přímo prostřednictvím otevřeného profilu na Facebooku, který bude volně přístupný nebo pomocí specializovaných aplikací jako je například Yammer, kdy přístup mají pouze zaměstnanci dané firmy (omezeno emailovým kontaktem). Pokud chceme nabírat první fanoušky z řad zaměstnanců, je nutné povolit jim přístup na sociální média. Nemůžeme předpokládat, že se zaměstnanec bude věnovat firemním stránkách z tepla domova. Bohužel ale, jak uvádí Garry Gürtler, viceprezident pro střední a východní Evropu společnosti Regus „v Česku se projevuje spíše konzervativnější přístup k sociálním médiím podporovaný restrikcemi za strany zaměstnavatelů v oblasti nepracovního využívání sociálních médií v pracovní době“. [10]

Vraťme se ale k otázce, jak využít sociální média ke komunikaci (ať už externí či interní) u nadnárodní přepravní společnosti. Hned na začátku bych chtěla zdůraznit, že v momentě, kdy se jedná o nadnárodní firmu, je důležité, abychom znali celofiremní postoj k sociálním médiím a naše cíle a strategie vycházeli z cílů a strategie celé firmy. Pokud začneme se sociálními médii pouze na lokální úrovni, dříve nebo později narazíme na to, že budeme muset naši komunikaci upravovat nebo dokonce začínat úplně od začátku. Pokud naše firma nemá celofiremní strategii pro komunikaci skrz sociální média, pak nemá cenu začínat a je potřeba počkat, dokud se takováto strategie nevytvoří. Možná to zní jako samozřejmost, ale v praxi nadnárodních koncernů je normální, že nejsou nastaveny jasná pravidla komunikace a jednotná komunikační strategie.

Jakmile známe globální cíle a strategie naší firmy, je potřeba si zvolit cíle vlastní a vytvořit adekvátní strategii k dosažení těchto cílů. Důležité je také si uvědomit, že k práci se sociálními médii budeme potřebovat pomoc i ostatních oddělení a proto je dobré si ve firmě vytvořit tým lidí napříč jednotlivými odděleními, kteří nám budou k dispozici při komunikaci s našimi fanoušky. Pokud totiž začneme dialog, určitě se nám dříve nebo později objeví dotazy od našich fanoušků, které bude třeba řešit např. se zákaznickým oddělením či personálním oddělením.
V momentě, kdy máme nastavené cíle a vypracovanou strategii, je nutné si vybrat konkrétní nástroj sociální komunikace. Přestože pro B2B orientovanou firmu by byl lepším nástrojem Twitter či LinkedIn (a tyto nástroje jsou například naší firmou využívané v zahraničí), v České republice bych se přikláněla k Facebooku, který je sice vhodnější pro B2C společnosti, nicméně v českém prostředí je vzhledem k počtu uživatelů v podstatě jedinou možností.

Protože se pohybujeme v prostředí přepravní B2B společnosti, je jasné, že pouze firemní facebooková stránka poskytující základní informace o firmě nebude ta správná cesta. Nejjednodušší cesta, jak to zjistit, je zamyslet se nad tím, zda bychom si takovou stránku my sami dali do oblíbených a stálo nám za to ji sledovat. Odpověď bude v tomto případě určitě záporná.

Pokud ale tuto stránku rozšíříme o zajímavé aktivity naší firmy, například informace o CSR aktivitách, fotografie z firemních akcí, zajímavá videa či jiné aktivity, a umožníme naším fanouškům (na začátku to budou pravděpodobně naši zaměstnanci) komentovat tyto příspěvky a vkládat příspěvky vlastní, máme nastartovanou cestu k dialogu.
Další možností je vydat se cestou, kterou se vydala Česká spořitelna a vytvořit stránku zdánlivě se netýkající našeho oboru. Pokud je například naše firma silnou v CSR aktivitách, můžeme vytvořit stránku věnující se těmto aktivitám a „nabalit“ na ní fanoušky, kteří se u tuto problematiku zajímají. Budou to pravděpodobně lidé, kteří mají CSR na starost v jiných firmách a tato stránka může umožnit jednodušší sdílení informací o nejlepších CSR aktivitách, upozorňovat na zajímavé články v médiích či přednášky týkající se tématu.
Možností samozřejmě je i mít několik propojených stránek a tento princip vidíme u mnoha společností. Například již zmiňovaná pražská zoologická zahrada má kromě stránek Zoo Praha např. stránku Pomáháme gorilám či stránku věnující se koním převalského Návrat divokých koní.

4. Závěr

Přestože je pro B2B firmu složitější najít si tu správnou cestu propagace na sociálních médiích a pro firmu v oboru přepravy je nesmírně těžké najít zajímavé oblasti propagace v sociálních médiích, tuto cestu bych úplně nezatracovala. Odhadnout vývoj sociálních médií je vzhledem k jejich novosti a relativně rychlému nástupu velmi těžké. Pokud ale bude jejich rozvoj pokračovat v pozitivním trendu, bude pak velmi obtížné naskočit do rozjíždějícího se vlaku. Sociální média se totiž ze stavu, kdy je “pěkné je mít“ vyvinuly do stavu, kdy začínají být nezbytné. Navíc většina společností v ČR (69 procent) i v celém světě (74 procent) se shoduje na tom, že marketingové strategie nemohou být bez sociálních médií úspěšné. [10] A tak je určitě jednodušší naučit se je používat již dnes a být tam dřív než konkurence.

Použitá literatura:

[1] CILIP supports Blogs and Social Media Conference; CILIP: the Chartered Institute of Library and Information Professionals is supporting one of the UK’s first conferences dedicated to blogging and social media. In M2PressWIRE (05/03/2006 ). 2006.
[2] SCHEIL, R. The Global Social Media Network / Blog [online]. 2009 [cit. 12.1.2009]. Dostupné z http://www.globalsocialmedianetwork.com/
[3] BOUDA, T. Sociální média, / Inflow.cz [online]. 2009 [cit. 12.1.2009]. Dostupné z http://www.inflow.cz/socialni-media

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa