»
S
I
D
E
B
A
R
«
Juniorská liga.cz: Srovnání ligy v ČR a v Srbsku
27. Říjen 2012

V Srbsku je juniorská liga temperamentnější a sestupuje se z ní, říká vytáhlý stoper Příbrami

Dvacetiletý dlouhán Aleksandr Andrejevič je výraznou postavou naší Juniorské ligy. Tento stoper obléká dres 1. FK Příbram, a to nejen v juniorském týmu ze středních Čech, ale i v prvoligových barvách příbramského A mužstva. Ostatně, už ve dvaceti letech má Andrejevič bohaté zkušenosti. Rodák z Bělehradu oblékal v Srbsku dres FK Čukarički (momentálně třetího týmu srbské ligy) a i tam si vyzkoušel, jak juniorskou, tak i seniorskou první ligu.
„Rozdíl v Juniorské lize Srbska a České republiky je dost markantní, v Srbsku jsou plná hlediště i na zápasy juniorek, zápasy na Balkáně bývají temperamentnější, jak na hřišti, tak i v publiku,“ tvrdí stoper Andrejevič a připomíná, že zatímco Juniorská liga v ČR je uzavřená a nikomu nehrozí sestup, v Srbsku se o udržení v nejvyšší juniorské soutěži hraje prakticky až do posledního kola. „Můj sen? Dostat se do srbské reprezentace!“ říká Aleksandr Andrejevič a vzhledem ke svému věku si může dělat nárok na to se dostat třeba do olympijského týmu. „Nevím, jak moc mě sledují představitelé Srbského fotbalového svazu, ale komunikace mezi funkcionáři a agenty jistě funguje. Stejně jako si mě kdysi vyhlédli pro Příbram v Srbsku, jistě i nyní ví, jak hraji v tomto středočeském městě,“ říká Andrejevič a ani neví, jakou má pravdu. Při zápasech Juniorské ligy v Příbrami se mezi diváky skutečně objevili i zástupci srbského svazu.
Přestože si dvacetiletý Aleksandr ještě v Příbrami nenašel děvče, v klubu i v hornickém městě se mu moc líbí: „Myslím, že jsem zapadl do kolektivu. Zásluhu na tom má jistě i fakt, že srbština je podobná českému jazyku a odpadly tedy jazykové bariéry.“
Aleksandr Andrejevič sice přiznává, že ho lidé, když jde po ulicích Příbrami poznávají, ale zase to není tak dramatické jako v Srbsku. „Na Balkáně je fotbal náboženstvím, skoro všichni fanoušci znají hráče nejen A týmu, ale i juniorských a dorosteneckých týmů. Když se tam kdekoliv objevíte, hned s vámi diskutují a rozebírají zápasy. Jsou nesmírně informovaní. Asi nejlépe to vystihuje fráze, že fotbal je v Itálii, Chorvatsku a právě i v Srbsku doslova národním náboženstvím,“ přiznává příbramský stoper, kterého těší, že nastupuje i za áčko 1. FK Příbram. „Místní lidé jsou skvělí, sice ne tak temperamentní, ale zase jsou vlídní a dokážou vám pomoci vždy, když potřebujete,“ tvrdí Andrejevič, opora zadních řad juniorského celku 1. FK Příbram.

Václav Prokůpek

Juniorská liga.cz: Jak to vidí v Příbrami
27. Říjen 2012

„Juniorská liga je úžasná,“ tvrdí trenér Příbrami František Barát

Sám fotbal hrál, byl i trenérem příbramského béčka, ale nyní na trenérské lavičce juniorského týmu 1. FK Příbram se místní patriot František Barát cítí nesmírně šťastný. „Tahle soutěž tady přes dvacet let chyběla a díky tomu řada hráčů nezvládla přechod z dorosteneckého do seniorského fotbalu,“ míní František Barát a dodává, že je velmi dobře, že z české Juniorské ligy nikdo nesestupuje: „Mladí hráči dostávají příležitost zahrát si třeba s ligovými fotbalisty. I proto jsme si v Příbrami nestanovili žádný výkonnostní cíl. Jediným cílem je dát příležitost mladým hráčům!“
František Barát chválí Českomoravský fotbalový svaz za to, že s myšlenkou Juniorské ligy přišel. „Do roku 1989 to fungovalo většinou tak, že jste skončili v dorostu, a pak si vás vyhlídla nějaká Dukla. Já sám jsem absolvoval fotbalovou vojnu v Žatci,“ vzpomíná kouč příbramské juniorky a dodává: „Dlouho tady chyběl mezistupeň mezi dorosteneckou ligou a nejvyšší soutěží těch dospělých. Sám jsem trénoval příbramské béčko, ale to bylo úplně o něčem jiném. Tam dostávali příležitost senioři, kteří se prostě nevešli do kádru áčka dospělých. Ti dneska míří z našeho ligového týmu na píseckou farmu, která hraje ČFL a v juniorské nejvyšší soutěži dostávají opravdu přednost ti mladí. S mládenci hovořím, a tak vím,. co to pro ně znamená, když hrají proti známým tvářím, je to nejen ku prospěchu jejich, ale celého českého fotbalu.“
Trenér příbramské juniorky František Barát si myslí, že v Juniorské lize nejde ani tak o výsledek: „Důležitější je herní projev, aby hráči ukázali, co je v nich a pozvali diváky do ochozů.“ A na důkaz svých slov hovoří o posledním zápase Příbrami, která v Juniorské lize ve dvanáctém kole přivítala Duklu. „Opravdu mě Dukla velmi svým herním projevem příjemně překvapila. Vím, že tento pražský tým jsme porazili, zatímco s Plzní jsme na místním stadiónu prohráli, ale opravdu kdybych hodnotil herní projev a krásu kopané, tak bych dal spíše jedničku Dukle, snad s mínusem, že neměla, tedy alespoň v zápase proti nám, důraznou koncovku a nedali nám tedy gól,“ míní František Barát a připomíná, že ne všechny kluby pojaly Juniorskou ligu tak, jak měly.
„Myslím, že všechna mužstva by měla hrát na hlavním stadiónu, tak, jak je tomu třeba u nás v Příbrami nebo v Brně či Českých Budějovicích a ne někde v azylu. Jeden zápas za čtrnáct dní vám určitě neponičí trávník,“ vytýká některým klubům František Barát jejich strategii pro Juniorskou ligu: „U nás v Příbrami jsme k tomu prostě přistoupili se vší vážností a junioři tady mají zelenou, ale to je opravdu o strategii, třeba taková Mladá Boleslav má juniorský tým, jako béčko. Na druhou stranu si naši hráči mohou zahrát s největšími hvězdami!“
Václav Prokůpek

Co se děje za tenisovými kulisami
8. Září 2012

Plyšáky si ponechala, pověrčivost nikoliv
Česká tenistka Lucie Šafářová se na letošním French Open žurnalistům přiznala, že už není tak pověrčivá, jako dříve. „Bývala jsem hodně pověrčivá, chodila jsem do stejných restaurací, opakovala jsem určité věci. Pak ale člověk zjistí, že to stejně nepomáhá. Ale chtěla bych potěšit ty dvě fanynky, které mi daly plyšáky. Ty stále mám,“ nechala se slyšet Lucie Šafářová.
Neztratil podání, přesto vypadl
Chorvat Ivo Karlovič skončil na turnaji v Queen’s Clubu už ve druhém kole, byť ve dvou zápasech neztratil ani jedno své podání. V utkání druhého kola mu ale nepomohlo ani 35 es a s Yen-Hsun Luem z Tchaj-wanu prohrál 7:6, 6:7 a 6:7.
Hokejista v hledišti
Ruský hokejista Alex Ovečkin, velká hvězda NHL, se oficiálně při letošním French Open přiznal, že jeho vztah s ruskou tenistkou Marií Kirilenkovou je víc, než jen přátelský a pochopitelně jí i na pařížských grandslamových kurtech fandil. To se příliš nelíbilo soupeřkám Kirilenkové, jelikož velký hokejový mág Ovečkin tleskal i při jejich lehkých chybách.
Andy Murray se přiznal k boxu i patriotismu
Skotský tenista a svěřenec Ivana Lendla Andy Murray se přiznal hned ke dvěma důležitým věcem. Žurnalisté z něj „vytáhli“, že je velkým přítelem boxu a sám by rád někdy vyměnil tenisový kurt za boxerský ring. Andy Murray se také přiznal, že přestože miluje Spojené království Velké Británie a Severního Irska, v chystaném referendu bude hlasovat pro odtržení Skotska od konstituční monarchie.
Před zápasem moc neposlouchá
Český tenista Tomáš Rosol se přiznal, že má rád předzápasový klid a příliš si nepouští hudbu do sluchátek těsně před začátkem zápasu, když už ale nějakou muziku poslouchá, pak jsou to většinou písničky od hudební skupiny U2 nebo od Rihany, Davida Ghetty a Rytmuse.
Tradice: francouzská a australská pověrčivost
Jeden z nejznámějších deníků ve Francii vypozoroval, že nejpověrčivější bývají domácí, tedy francouzští tenisté. Podle reportéra zmíněného listu chodí často do stejné sprchy, snídají a obědvají ve stejné restauraci, když vyhrají. Australané i Francouzi mají mezi tenisty z celého světa také nejvíce talismanů na svých pokojích. „Vyrovnat se v tom mohou pouze s Australany,“ kteří bez svých plyšáků neudělají ani ránu,“ napsal zmíněný reportér.
První triumf Italek
Italky Sara Erraniová a Roberta Vinciová slaví první titul z grandslamového turnaje. Italské tenistky ovládly čtyřhru na French Open, když ve finále zdolaly ve třech setech Rusky Marii Kirilenkovou a Naďu Petrovovou.
Zůstal krůček od semifinále
Český tenista Dušan Lojda se v německém Fürthu málem dostal do semifinále prestižního challengeru. Český tenista skončil ve čtvrtfinále na raketě Francouze Maxima Teixeiry, kterému podlehl po třísetovém boji.
Se svým vzorem se nemazlil
Belgický tenista Robert Goffin, který se senzačně dostal do osmifinále French Open, v němž výrazně potrápil Švýcara Rogera Federera, se přiznal, že v mládí měl pokojík polepený plakáty právě Rogera Federera. „Je to můj velký vzor,“ řekl o Švýcarovi jednadvacetiletý Belgičan David Goffin. Na kurtu letošního French Open ale ke svému velkému vzoru respekt vůbec neměl.

Analýza čtvrtfinále Davis Cupu
21. Květen 2012

Američané po Švýcarech vyřadili i Francouze, jinak zůstala domácí antuka nedobytná
Dlouhán Ister naštval kapitána Forgeta!
Po sobotních čtyřhrách nebyl žádný čtvrtfinálový souboj v Davis Cupu rozhodnut. Blíže k postupu do semifinále měli před nedělními dvouhrami tenisté na antukových dvorcích ( na jiném povrchu se totiž čtvrtfinále letošního Davis Cupu nehrálo) kromě českých hráčů i tenisté Španělska, Argentiny a USA. Zatímco Španělé se vzpamatovali rychle ze sobotní prohry ve čtyřhře s Rakušany, Argentinci se nenechali zaskočit skvělým výkonem Ciliče a Del Potro poslal Jihoameričany do semifinále, Francouzi nedokázali zvrátit zápas s Američany a dlouhán Ister poslal tým USA do semifinále proti Španělům. Naštval tím publikum v Monte Carlu i vedení Francouzského tenisového svazu, které začalo přemýšlet i o tom, zda by nehrajícího kapitána Francouzů Guy Forgeta neměl na lavičce nehrajícího kapitána země galského kohouta nahradit někdo jiný.
Čeští tenisté poletí k semifinále do Argentiny, přestože Jihoameričané měli první dva dny čtvrtfinálového souboje na domácí antuce v Buenos Aires problémy s Chorvatskem. Hosté z jedné z bývalých jugoslávských republik měli blízko vedení 2:1 na zápasy, Marin Čilič ale druhý pětihodinový zápas během dvou dnů nevyhrál. Deblovou bitvu nakonec vyhráli David Nalbandian a Eduardo Schwank. Chorvatskou dvojici Mario Čilič a Ivo Karlovič porazili poměrem 8-6 v rozhodující páté sadě. Ciličova výhra nad Nalbandianem sice zaskočila domácí tenisty a sázkaře, ale byla jediným bodem Chorvatů, který si z hlavního města Argentiny odvezli. Del Potro totiž ve třech setech smetl Karloviče a nakonec i Voliče a když přidal závěrečný bod Monaco, bylo jasné, že hrdinou zápasu je Del Potro a čeští tenisté pocestují k semifinále o salátovou mísu pana Davise do jižní Ameriky.
Hrdina čtvrtfinálové bitvy na antuce v Buenos Aires Del Potro připomenul: „Chorvati jsou svým stylem hry podobní Čechům i výsledek 4:1 bych tedy bral!“

Jen skvělý výkon Rakušanů ve čtyřhře nestačil
Jako první už mohli postoupit španělští obhájci trofeje, jenže jejich oslavy odložili Rakušané. Malou jiskřičku naděje vykřesali Olivier Marach a Alexander Peya, kteří vyhráli čtyřhru nad duem Marcel Granollers a Marc López, i tak ale měli domácí do semifinále blíže. Španělé prohráli čtyřhru po více než třech a půl hodinách -63 4-6 4-6 6-7.
Obhájci titulu Španělé vedli ve čtvrtfinále na antuce v Martine dÓr v zápase Davis Cupu nad Rakouskem už 2:0 na zápasy. Nicolás Almagro a David Ferrer se na výhry příliš nenadřeli - na výhry nad Melzerem, respektive Haiderem-Maurerem potřebovali dohromady jen 3 hodiny a 25 minut. Pětinásobní vítězové Davisova poháru Španělé, kteří ovládli tři ze čtyř posledních ročníků, se letos musí obejít bez své hvězdy Rafaela Nadala, Fernanda Verdaska a Feliciana Lópeze, kteří se soustředí na individuální úspěchy a olympiádu. Nehrající kapitán Alex Corretja, jenž před sezónou vystřídal Alberta Costu, ale má stále z čeho vybírat a pro čtvrtfinále se mu navíc do týmu vrátil i pátý hráč světa David Ferrer.

Španělsko, které v domácím prostředí vyhrálo už dvacet dva zápasů v řadě a naposledy bylo pokořeno v roce 1999, pozvalo své čtvrtfinálové soupeře Rakušany na antuku do turistického letoviska Marina d´Or v Oropesa del Mar, které leží na východním pobřeží Costa del Azahar. K úvodní dvouhře za domácí nastoupil 12. hráč světa a týmová dvojka Nicolás Almagro, který potvrdil, že na antuce patří mezi světovou špičku. Hostujícímu Jürgenu Melzerovi, který je pro Rakušany největší nadějí, totiž nedal sebemenší šanci. Za celý zápas nečelil jedinému brejkbolu a za necelé dvě hodiny hry zvítězil suverénně ve třech setech! „Byl nervózní. Na začátku bylo vidět, že byl hodně napjatý,“ všiml si Almagro, který na přelomu první a druhé sady získal 15 fiftýnů v řadě. „Věděl jsem, že mám dnes šanci vyhrát a nakonec jsem se cítil velmi dobře. Bylo to těžké utkání, ale asi to byl můj nejlepší zápas v Davis Cupu,“ přiznal šestadvacetiletý Španěl. Semifinalista French Open 2010 Melzer ventiloval svou frustraci na začátku třetího setu, kdy o antuku rozbil svou raketu. „Dnes se mi nic nedařilo, vůbec jsem se nedostal do rytmu,“ litoval třicetiletý Rakušan a mimochodem také přítel české tenistky Ivety Benešové.
Za stavu 1:0 na zápasy nastoupil k druhé dvouhře David Ferrer proti soupeři z druhé světové stovky Andreasi Haideru - Maurerovi a pátý hráč světa do puntíku potvrdil roli favorita. Rakušana za necelou hodinu a půl deklasoval a zvýšil vedení na 2:0 na zápasy. „Bylo to jednodušší, než jsem očekával. Nejdůležitější je, že na konci dne vedeme 2:0,“ komentoval Ferrer.
Po úspěchu Rakušanů ve čtyřhře, ale už Mezer nestačil na Ferera a Peya na Almara a Rakušané si uvědomili, že jen skvělá čtyřhra pro úspěch v nejvyšších patrech Davisova poháru nestačí!

Američané vyhráli v Monte Carlu!
O největší šok letošních čtvrtfinálových zápasů se postarali tenisté Spojených států Amerických! Američané v čele s Isnerem překvapili i Francii, tedy přesněji řečeno na antuce v Monte Carlu, v semifinále Američané vyzvou Španělsko.
Američané letos zvládli i druhý zápas Davisova poháru na hostující antuce. Po Švýcarech zaskočili v Monte Carlu i Francii a hrdinou se stal znovu dlouhán John Isner. Ten získal rozhodující bod po výhře nad šestým hráčem světa Tsongou. K boji o postup do finále Spojené státy pocestují znovu na půdu soupeře - v září ve Španělsku vyzvou obhájce titulu. v únoru šokovali výhrou na švýcarské antuce, když si s favorizovaným soupeřem poradili i bez Roddicka a Boba Bryana. Hrdinou se tehdy stal John Isner, který ve dvouhrách porazil Federera i Wawrinku a k bodu pomohl i ve čtyřhře.

A o překvapení se výběr kapitána Jima Couriera postaral i ve čtvrtfinále, byť se těsně před zápasem s reprezentanty země galského kohouta omluvil kvůli extrémní únavě aktuálně nejlepší Američan Mardy Fish. V týmu však nechyběl dvoumetrový Isner, který se stal znovu ústřední postavou. Isner v první den daviscupového zápasu s Francií nejprve smetl ve třech setech Gillesa Simona a vyrovnal na 1:1. V sobotu pak světové jedničky Bob a Mike Bryanovi získali druhý bod a Isner trochu překvapivý obrat dokonal. Na antuce v Monte Carlu, kde ihned po zápase Davis Cupu začal turnaj Masters 1000, si vyšlápl i na Jo-Wilfrieda Tsongu, šestého hráče světa a domácí jedničku porazil a získal rozhodující třetí bod! .

Utkání v hledišti Country Clubu v Monte Carlu sledoval i Novak Djokovič, který vynechal čtvrtfinálové utkání Srbska v Praze s českými tenisty. Také kapitán Francouzů Guy Forget musel před čtvrtfinálovým duelem nedobrovolně sáhnout do sestavy, když se mu kvůli zranění břišních svalů omluvil Gael Monfils. Toho nahradil Gilles Simon, který v pátek za stavu 1:0 nestačil na dlouhána a hrdinu zápasu Isnera.

Základ úspěchu: dvojčata Bryanovi a dlouhán Isner

Američané i ke třetímu letošnímu zápasu Davisova poháru poletí na půdu soupeře a je takřka jisté, že budou bojovat na antuce. Čekají je totiž obhájci titulu ze Španělska, kteří si však možná ještě dobře rozmyslí, na jaký povrch Američany - vzhledem k jejich letošním úspěchům na pomalém povrchu - pozvou.

Kapitán Francouzů Guy Forget byl z prohry v domácím prostředí od Američanů zklamán: „Vlastně nás porazil jeden hráč, Ister. Myslím, že i bez Monfilse bylo v silách Tsongy a Simona Osmera porazit. A navíc, měli jsme i skvělý pár pro čtyřhru, který spíše podlehl velkým jménům bratří Bryanových, než jejich skutečnému výkonu!“

Média a sport
28. Únor 2012

Pojem ,,masová média“ pochází z anglického výrazu ,,mass media“, který v překladu znamená hromadné sdělovací prostředky. Masová média jsou prostředky masové komunikace, které multiplikují sdělení veřejného charakteru a rozšiřují je směrem k širokému, rozptýlenému, rozmanitému a individuálně neurčenému anonymnímu publiku. Umožňují tedy doručovat sdělení milionům lidí na celém světě i do nejvzdálenějších koutů světa. Patří mezi ně tisk, knihy s vysokým nákladem, rozhlas, kino a televize.

Vývoj sportu

Slovo ,,sport“ pochází z latinského výrazu ,,deportare“, což v překladu znamená uvolnit se. Počátky sportu můžeme nalézt již v pravěku u prvobytně pospolných společností. Sport byl zde spojen s obstaráváním obživy lovem, ve kterém měly tyto společnosti potřebu se zdokonalovat. Kromě toho byl sport také součástí rituálních aktivit. Další doklady o pěstování sportu pak pocházejí z asijského kontinentu, kde císař Chuang- ti již kolem roku 2689 před Kristem založil v Číně systém léčebné a zdravotní gymnastiky s názvem Kung-fu. Čína však nebyla jedinou zemí, kde byl ve třetím tisíciletí před naším letopočtem provozován sport. V Indii se v tomto období vedle tělesných cvičení zrodila jóga a provozovaly se zde i zápasy, šerm a lukostřelba.
Historie sportu pak pokračuje v mnoha dalších zemích. Mezi nimi je třeba zmínit alespoň starověké Řecko, které je spojeno se vznikem olympijských her. Tělesná výchova byla nezbytnou součástí života řeckého svobodného občana. První olympijské hry se zde měly konat roku 776 před naším letopočtem, ale podle zachovaných písemných památek nelze dobu vzniku olympijských her spolehlivě určit. Olympijské hry byly jedněmi ze čtveřice panhelénských (všeřeckých) her. Vedle nich se hrály i hry nemejské, pýtijské a istmické, ale právě olympijské hry se staly nejslavnějšími. Konaly se každé čtyři roky na jihozápadě Peloponéského poloostrova v Olympii. Zahajovací soutěží byl obvykle běh na jeden stadion (zhruba na 192 metrů), ostatní disciplíny se v průběhu času měnily. Antické olympijské hry v mnohém připomínají ty dnešní. Závodníci se začali postupem času svými výkony živit. Odměnou za výhru pro ně byly peníze a sláva. Postupem času se začali měnit na profesionály, kteří putovali od her ke hrám i se svými „manažery“ a „sponzory“. S tím, jak ve starověkém Řecku začala upadat morálka, objevovala se i korupce. Trhliny v původní myšlence her, společenské změny i nástup křesťanství považujícího hry za pohanské slavnosti vedly k zániku olympijských her. Poslední z nich se konaly roku 393 našeho letopočtu.
Počátky moderního sportu, tedy organizovaného sportu s vlastními pravidly, najdeme však až v patnáctém a šestnáctém století v Anglii. Na soukromých školách zde byly vyučovány sportovní disciplíny a už v sedmnáctém století tu byly zakládány sportovní kluby. Ale až průmyslová revoluce a sociálně- kulturní změny, které s sebou přinesla, poskytla obyvatelstvu více volného času a provozování sportů se následně začalo rozšiřovat. Převzetí anglické zábavy dalšími evropskými zeměmi dalo základ zmezinárodnění sportu a počátku sportovního obecenstva.

Sport v novinách a rozhlasovém vysílání

Noviny se vyvinuly z pamfletů a informačních letáků tisknutých v osmnáctém století, ale až na konci devatenáctého století se začaly objevovat deníky pro masy čtenářů. Kdy se v novinách poprvé psalo o sportu, přesně určit nelze, dnes však tvoří sportovní rubriky nedílnou součást současných deníků, jeden deník se u nás dokonce zcela zaměřuje na sport (deník Sport). Umístění zpráv o sportu se zdá být chytrým tahem. Sportovní zprávy bývají umístěny na poslední stránce, což umožňuje čtenářům, kteří se o ně zajímají, jednoduše přeskočit ostatní zprávy.
Rozhlas byl prvním elektronickým médiem vůbec. První pravidelné rozhlasové vysílání se uskutečnilo v roce 1921 ve Spojených státech. Sportovním rozhlasovým přenosem, který byl vysílán poprvé v historii, byla reportáž z boxu v Praze na Letné v roce 1924. Tato reportáž, kterou přinesl Radiojournal (předchůdce dnešního Českého rozhlasu), pomohla k rozvoji budoucích sportovních reportáží, přestože technická úroveň přenosu byla velmi nízká.
Noviny i rozhlas jsou médii, jejichž význam začal klesat s rozvojem televize. Je to především vizuální stránka, kterou televize ostatním zmíněným médiím značně konkuruje. Např. rozhlasové vysílání má ale oproti televiznímu tu výhodu, že je mnohem levnější a umožňuje rozmístit reportéry na více sportovních stadionů.

Sport v televizním vysílání

Počátky pravidelného televizního vysílání sahají do 30. let 20. století. První televizní i sportovní vysílání se datuje konkrétně k 22. březnu 1935, kdy německá televize začala vysílat sportovní příspěvky v podobě krátkých filmů. Vysílačem, který toto vysílání zahájil, byl berlínský vysílač Paul Nipkow. V roce 1936 byly poprvé dokumentovány zimní olympijské hry v německém Garmisch- Partenkirchenu a ve stejném roce proběhly i letní olympijské hry v Berlíně, při kterých došlo k prvnímu živě přenášenému vysílání snímanému elektronickou kamerou. Berlínská olympiáda měla zásadní význam pro vznik televizní sportovní žurnalistiky. Bylo z ní odvysíláno celkem 96 hodin a sledovalo ji více než 150 tisíc diváků. První přenosový vůz v historii sportovního vysílání byl pak použit opět v Německu, a to v roce 1939 v berlínském Sportpalastu při zápasech v boxu.
Televize proměnila sport tím, že sportovní události přestaly být sledovány výhradně v místě jejich konání, jak tomu bylo dříve. Diváctví je spojeno se sportem již od dob starověkého Řecka, ale teprve vynález televize umožnil sledovat sportovní události, aniž by byl divák fyzicky přítomen v místě jejich konání. V současnosti už kvalita televizního vysílání dosahuje díky technickému vývoji takové úrovně, že má divák možnost vidět více při sledování sportovního utkání v televizi než na stadionu. I to pak mělo částečně vliv na to, že se ze sportovních událostí staly nejsledovanější programy v televizích po celém světě.

Komercializace sportu vlivem médií

Během druhé poloviny dvacátého století se vlivem médií sport postupně komercializoval. Stála za tím především televize, která se stala dostupná pro masy lidí a nabývala na významu. Tento proces je někdy označován i jako komodifikace neboli proces, ve kterém se určité sociální statky stávají zbožím.
Zlomem v procesu sportovní komercializace v Evropě bylo zavedení duálního systému, tedy souběžného vysílání soukromých a veřejnoprávních televizních stanic. Ve většině evropských zemí k tomu došlo v osmdesátých letech dvacátého století, v České republice o něco později- během první poloviny devadesátých let. Tím, že se trh otevřel soukromým stanicím, došlo ke zvýšení počtu televizních sportovních přenosů. Kromě toho začaly stanice bojovat o vysílací práva, díky kterým by mohly vysílat atraktivní sportovní obsahy. Tento boj pak nakonec způsobil, že ceny vysílacích práv prudce vzrostly.
V současnosti se startovní časy jednotlivých sportovních disciplín na Olympijských hrách přizpůsobují televizním společnostem, které zaplatí za vysílací práva nejvyšší částky. Vysílací práva se v průběhu let neustále zdražují. Např. televizní stanice NBC, která je tradičním „olympijským“ televizním kanálem ve Spojených státech, v roce 2006 vydala za zimní olympijské hry v Turíně 614 miliónů dolarů, zatímco za nadcházející letní olympiádu v Londýně v roce 2012 zaplatila již 1,181 miliardy dolarů. Tyto sumy slouží ale opět sportu samotnému. Příjmy z prodeje vysílacích práv jsou totiž rozděleny mezi národní svazy a národní olympijské výbory.
Komercializace způsobila, že se sport stal pouhým obchodním artiklem. Všimnout si toho můžeme zejména u populárních sportů, jakými jsou fotbal, hokej, basketbal a basebal. Proces komercializace přináší výhody i nevýhody. Mezi jeho klady patří především skutečnost, že sportu poskytl velké finanční prostředky. Ty způsobily i nárůst počtu sportovních odvětví a různých sportovních soutěží a pomohly do sportu zavést nové technologické prvky. Za přínos komercializace lze považovat i to, že se sport stal masovou zábavou a slouží jako příklad zdravého životního stylu. Důsledkem tohoto procesu však zároveň došlo ke změně charakteru sportu v jeho neprospěch, např. došlo ke změně pravidel v mnoha sportech za účelem jejich diváckého zatraktivnění. Sportovci se stali prodejní komoditou a duchovní hodnoty, které sport původně provázely, ustoupily hodnotám ekonomickým. Obchodní subjekty, které požadují špičkové výsledky sportovců, vyvolávají zvyšování stresu a nebezpečí poškozování zdraví. Výsledkem jsou pak takové negativní jevy jako doping, korupce nebo hrubost. Mnoho dopingových hříšníků se vyskytuje obzvláště v cyklistice, neboť se jedná o fyzicky náročný sport. Obrovský dopingový skandál se např. rozpoutal v roce 1998 na cyklistickém závodě Tour de France, kde bylo zajištěno auto stáje Festina napěchované zakázanými látkami včetně tkáňového hormonu erytropoetinu. Příkladem korupčního skandálu, nejrozsáhlejšího v historii Mezinárodního olympijského výboru, je pak přijetí úplatků členy MOV od amerických pořadatelů ze Salt Lake City. Výměnou za úplatky ve volbách zvolili členové MOV dějištěm zimních olympijských her právě toto město.

Sport a média je téma velmi široké a mohlo by být zpracováno ještě podrobněji. Já jsem se rozhodla ukázat historii sportu samotného i jednotlivých typů médií a sportu v nich prezentovaného a nakonec se zaměřit na komercializaci sportu.
Masová média změnila a stále mění vývoj našeho myšlení, chování i kultury. Od té doby, co pronikla i do oblasti sportu, mění i charakter tohoto oboru lidské činnosti. Sport je divácky přitažlivý, což si média dobře uvědomují a snaží se na jeho prezentaci co nejvíce vydělat. V procesu komercializace měla rozhodující vliv televize, jak jsem ve své práci zmínila. Především televize pak formuje sport zásadním způsobem, ovlivňuje podobu sportovních událostí i jejich obsahy. Současná podoba médií je výsledkem dlouholetého technologického vývoje, který proměnu sportu umožnil, a proto jsem ve své práci také popsala i stručnou historii jednotlivých médií.
Děkanovský, J.: Sport, media a mýty: zlatí hoši, královna bílé stopy a další moderní hrdinové, Dokořán, Praha 2008

Grosshans, G.- T.: Fussball im deutschen Fernsehen, Peter Lang GMBH, Frankfurt 1997

McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha 1999

Mucha, I.: Sociologie- základní texty, Vydavatelství 999, Pelhřimov 2004

Reitmayer, L.: Přehled vývoje tělesné výchovy ve světě, SPN, Praha 1977

Richter, M.: Massenmedien und Sportverein, Lit Verlag, Münster 1995

Sekot, A.: Sociologie sportu, Vydavatelství Masarykovy univerzity, Brno 2006

Tomek, O.: Televizní komercializace sportu, MU, Brno 2003

Volek, J. Možný, I.: Televize a každodennost, MU, Brno 1999

Největší dopingové skandály- 1. Tour de France
http://www.sportvital.cz/sport/doping-ve-sportu/nejvetsi-dopingove-skandaly/1-tour-de-france/

Od Gutenberga k internetu aneb základní historická data vývoje médií http://www.mediasetbox.cz/data/_text/000038/od-gutenberga-k-internetu.pdf

Radiojournal předběhl BBC, před 84 lety vysílal první sportovní reportáž http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspxc=A080730_155640_media_pei

Rychleji, výše, silněji
http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1688%3
Arychleji-vye-silnji&Itemid=5

Seriál: Zrození televize
http://www.mediaguru.cz/2007/12/serial-zrozeni-televize/

Za olympiádu v TV se platí v USA 70 miliard korun
http://www.olympic.cz/cz/novinky/4920/za-olympiadu-v-tv-se-plati-v-usa-70-miliard-korun

Tenis: Boj mezi pohlavími
3. Únor 2012

Boj mezi pohlavími, muž proti ženě, tak to je téma, které nikdy nekončí. A stejně tak otevřená je i odpověď na s tím spjatou otázku: Kdo z těch dvou je lepší? Když se letos v Melbourne Sereny Williamsové ptali, které vítězství bylo její největší, odpověděla světová jednička s úsměvem: „Je už to sice dávná minulost, ale bylo to vítězství nad Andym Roddickem.“ Přesně v roce 1993 v akademii Ricka Macciho v Delray Beach na Floridě se konal bez přítomnosti diváků nečekaný a tehdy ještě málo vnímaný souboj pohlaví. Sereně Williamsové bylo tehdy jedenáct, její krajan Andy Roddick byl ještě o rok mladší. Šlo o tréninkový set, který skončil 6:1 ve prospěch Williamsové. Roddick sice porážku uznal i po několika letech, ale trval na tom, že zápas skončil 6:4. „Byl jsem strašně malý, o souboj pohlaví vlastně ani nešlo,“ říká Roddick nyní a ukazuje svůj malíček.
Protože ho Serena neustále popichovala na stránkách tisku, navrhl Roddick odvetu. Ovšem: opakování nejznámější „Battle of Sexes“ (bitvy pohlaví) se prozatím neuskutečnilo. „Už jsem dokázala, že jsem lepší. A můj biceps je pořád ještě větší než ten jeho,“ říká Serena Williamsová a návrh na odvetu s Roddickem zamítla. Sportovně by tato partie byla málo zajímavá. Williamsová by nyní asi neměla šanci. Atletika, tělesná kondice a tvrdost úderu stojí jednoznačně na straně Roddicka. Kouzlo duelu vzniká ve skutečnosti samozřejmě z toho, že se jedná o souboj muže a ženy!
Muž proti ženě, žena proti muži – to je archaický duel, evergreen už od Adama a Evy. A že muži a ženy, jak říká Loriot, „k sobě prostě nepatří“, tvoří základy nejen v životě, ale i na tenisovén kurtu. „Prasouboj“ pohlaví, již zmiňovaný „Battle of Sexes“, se uskutečnil 20. září 1973. Místo dění: Astrodóm v Houstnu. Účinkující: Billie Jean Kingová a Bobby Riggs. Kingová - devětadvacetiletá tenisová královna hlásící se k homosexuální orientaci byla tehdy nejlepší hráčka světa a na vrcholu své kariéry, Riggs byl pětapadesátiletý bývalý profesionální hráč, který v roce 1939 ve Wimbledonu vyhrál dvouhru, čtyřhru i mix. A ba co více, Riggs byl znám svým šovinismem i svým až neuvěřitelným sebevědomím. V roce 1939 si jako jasný outsider Wimbledonu před začátkem turnaje vsadil u bookmakera, že všechny tři tituly získá – a díky tomu vyhrál 108 000 amerických dolarů. Riggs byl považován za playboye a hráče, vypadal trochu jako Woody Allen. Nosil brýle jako Diether Krebs ve „Sketchup“. Sám sebe označoval jako „krále šovinistických prasat“.
„Ženy patří do postele a do kuchyně. A přesně v tomto pořadí,“ znělo jeho heslo. To, že nebyl Riggs v ženském světě oblíben, se rozumí - a především ne u stoupenkyně ženských práv Kingové. „Řeknu vám, proč vyhraji. Je to žena. A ženám chybí emoční stabilita,“ stupňoval tento šovinista atmosféru před utkáním. Několik měsíců před zmíněným duelem Riggs podniknul jiný zápas se ženou. Porazil Margaret Courtovou, vítězku French Open a US Open 1973 po 57 minutách lehce 6:2,6:1. Tato partie vstoupila do dějin jako „Masakr Dnu matek“.
To byla předehra pro takzvaný „souboj století“ mezi Kingovou a Riggsem. A že bude „boj mezi bývalým šampiónem a wimbledonskou vítězkou“ hlavně soubojem superlativů, záleželo především na mocné mediální mašinérii. A média nezapřela, že dokáží i z exhibičního duelu udělat zápas století. Během trénování Kingové na zkušebním kurtu, který byl zřízen speciálně pro tuto velkou dvouhru na houstonské parkovací budově, navštěvoval Riggs rádiové a televizní talkshow. Díky polykání kolem 400 vitamínů denně, se cítil fit. Ohlas byl ohromný. Nakonec nešlo jen o tenis! Šlo o sto let staré předsudky, sexismus, čest ženy a muže.A především o velkou show. Což zdůrazňovaly všechny noviny i magazíny nejen ve Spojených státech.
Billie Jean Kingová se představila v mentolově zelených a nebesky modrých tenisových šatech, které navrhl extra pro tento večer londýnský návrhář. Nechala se do haly donést na červeným sametem potažených nosítkách od fotbalistek. Lehce oblečený Riggs byl do arény přivezen ve zlaté rikše. Jako pozdrav předal své sokyni obrovské lízátko. Kingová mu darovala živé sele. Větší klišé už ani nešlo. Neuvěřitelné, 30 472 diváků sedělo v Astrodómu, tolik, jako nikdy před tím, ba ani potom na tenisovém utkání. Vstupenky stály na tehdejší dobu neuvěřitelných 100 amerických dolarů. Za 50 000 US dolarů prodával televizní vysílač ABC minutu utkání. Celkový počet diváků sledujících dvouhru u televizí – nový rekord sledovanosti - nepředstavitelných 50 milionů.
Utkání samotné byla nuda. Kingová porazila Riggse 6:4, 6:3, 6:3. Ironií bylo, že ona hrála jako muž, Riggs to zkusil s jemnými míčky, přerušenými výměnami a loby. I když změnil taktiku, zůstal neúspěšný. Pro sázkové kanceláře byl Riggs favoritem s kurzem 5:2 a ještě dnes existují teorie, že prohrál záměrně. Údajně vsadil převlečen za hastroše velké množství peněz na vítězství Kingové. Velice pravděpodobně to ale tak není. Výhra pro vítěze činila tehdy astronomických 150 000 US dolarů. A další „Battle of Sexes“ už byla naplánovaná – mezi Riggsem a Cris Evertovou. Domluvená gáže - milión amerických dolarů pro vítěze.
Hra byla tak jednotvárná, že dnes platí jako jedna ze spouštěčů pro tenisový rozmach v USA v 70. letech. Vítězství Kingové dodalo odvahu milionům žen. Na druhé straně, zápas nebyl na konci nic víc než pouťová zábava. Otázka kvality ženského a mužského tenisu zodpovězena nebyla. „Nevím, proč se ženy, které vyhrávají tolik peněz, litují, že dostávají méně než muži,“ ptal se ještě před utkáním Bobby Riggs. Mezitím vydělají ženy stejně tolik peněz co muži, ale diskuse kolem výher a herní úrovně v ženském tenise jsou v každé éře.
Australan Pat Cash to označil jako „Zweisatzmist“ nebo-li druhou třídu tenisu. Vždy šovinistický a excentrický Američan Jimmy Connors navrhl, aby se ženské finále konalo „před pravým tenisem“. Nizozemec českého původu Richard Krajíček vyřkl negalantní větu: „Osmdesát procent hráček jsou tlustá prasata.“
Letos se sám švýcarský gentleman Roger Federer nazval sukničkářem. „Srbka Jelena Jankovičová se stala jedničkou bez titulu, Ruska Dinara Safinová bez toho, aniž by vyhrála alespoň jeden grandslamový turnaj, Rafael Nadal pro to musel vyhrát pět grandslamových turnajů.“ Čtením mezi řádky to znamená, že kvalita ženských turnajů není ani podle gentlemanského Rogera Federera dost dobrá. Přitom se sestrám Williamsovým nemůže vytknout, že by na kláních dosahovaly snadných vítězství v prvním kole. Světová špička se také u žen velmi rozrůstá, favoritky to rozhodně nemají lehké. Nakonec je tu také otázka, jak vlastně definovat úspěch. Na konci devadesátých let minulého století se ženský tenis vyvíjel sice globálně, ale ovlivněn různými charaktery – atleticky vyvinutými a dobře fyzicky připravenými sestrami Williamsovými, geniální Martinou Hingisovou, svěží Jelenou Dokičovou a krásnou Annou Kurnikovou a „nejlepším ruským exportem od vodky“ Sibiřankou Marií Šarapovovou, kterou obdivoval i „nenávistník“ ženského tenisu Richard Krajicek: „Na ni bych koukal i dvě hodiny při badmintonu.“ Mužský tenis oproti tomu stagnoval!
V televizi platil ženský tenis jako po léta publikem oblíbenější, protože se sledoval lépe než tenis mužský. Ironií ale dnes je, že ženy nehrají tak, jak by člověk očekával – tedy typicky žensky, esteticky, důmyslně, šarmantně a s grácií. Místo toho převažují bezduché údery od základní čáry. Moderní muž - tenista hraje útočníkovi často raději obratně před nohy. U mixu se zahladí rozdíly. Zápas ve smíšené čtyřhře, který se hraje na grandslamovém turnaji, je velice váženou hrou. A často mu udávají tón právě ženy. Legendární je role Martiny Navrátilové, která většinou zastínila svého spoluhráče v mixu, smeč předala zpět a poslala svoji soupeřku ke straně.Chorvat Goran Ivaniševič se jednou při Hopman Cupu – bezesporu nejprestižnějším klání reprezentačních smíšených družstev - divil při mixu v Perthu: „Ženy vracely mé údery jako kousek koláče. Muži měli mnohem více problémů.“
Přesto je nutno zavzpomínat i na jiné slavné tenisové okamžiky! Jak velký je sportovní odstup mezi pohlavími bylo zřetelné v Melbourne v roce 1998. Serena Williamsová stála u šatny a chlubila se, že by mužské tenisové číslo 200 hravě porazila. Náhodou u toho seděl Němec Karsten Braasch a napadlo ho: „No, já jsem číslo 203. Můžeme to klidně zkusit.“ Nakonec Braasch porazil nejdřív Serenu Williamsovou 6:1, dal si cigaretu a pak pokořil 6:2 i její starší sestru Venus. Poté žertoval: „Jestli mám říct pravdu, golf dnes ráno byl náročnější.“
Snad se Serena Williamsová ještě jednou rozmyslí, jestli Rodickovu výzvu by přeci jen neměla přijmout. Měla by to udělat? Už jen kvůli té podívané, by to stálo za to. Neboť kdo na konci dosáhne lepšího výsledku, nemusí být ještě vítěz.
Václav Prokůpek

Dosavadní „Battle of Sexes“
Předehra: Bobby Riggs, 55 let, bývalý wimbledonový vítěz ve dvouhře, čtyřhře a mixu, poráží v roce 1973 světovou tenisovou špičku Margaret Court 6:2, 6:1.
Utkání století: Billie Jean King rozdrcuje ve stejném roce o 26 let staršího Riggse 6:4, 6:3, 6:3. V Astrodómě v Houstnu v Texasu tomu přihlíží 30 472 diváků.
Nová výzva: V roce 1992 proti sobě stojí Martina Navrátilová a Jimmy Connors v Césarově paláci v Las Vegas. Hra skončila 7:5, 6:2 pro handicapovaného Connorse, který měl pouze jedno podání a o dvě poloviční dvojité hřiště větší hrací plochu.
Tréninkové utkání: V roce 1998 se v Melbourne setkává Karsten Braasch, světový hráč číslo 203 a sestry Williamsovy. Serenu poráží 6:1 a Venus 6:2.

Co se děje v zákulisí německého tenisu
3. Únor 2012

Tenis v zemi našich nejbližších západoevropských sousedů má dlouhodobou tradici. Německý tenisový svaz (DTB) byl založen již roku 1902, přestože již o deset let dříve se hrálo Mezinárodní mistrovství Německa a právě Němec, a to Dr. Hans Otto Behrens byl zvolen prvním prezidentem Mezinárodní tenisové federace ITF. S necelými pěti milióny registrovanými hráči a tenistkami patří tenis mezi přední sportovní odvětví v Německu. Jak by ne, vždyť v osmdesátých a devadesátých letech minulého století patřil tenis ve Spolkové republice Německo k doslova modlám státního sportu. Vždyť v té době, kralovali světovému tenisu, ale i sportu Boris Becker a Steffi Grafová. A měli i neméně slavné nástupce Michaela Sticha a Anke Huberovou. Německo třikrát vyhrálo Davis Cup (1988, 1989, 1993) a dvakrát Fed Cup (1987 a 1992).
Za pozitivní je nutné považovat také to, že Německo má výbornou strukturu ligové soutěže, jak v mužské, tak i v ženské spolkové lize. Stejně tak mají Němci výborně propracovanou výchovu mládeže. Z toho ostatně těží i mnozí čeští tenisté, kteří startují za Eura nejen v nejvyšší německé spolkové soutěži – Bundeslize, ale i v nižších soutěžích. Na německé půdě se hraje i několik výborně obsazených turnajů, tím nejznámějším je asi Gerry Weber Open v Halle, na jehož startovní listině se pravidelně objevuje Federer a loni podepsali pořadatelé tohoto klání, které nese jméno po známém německém právníkovi, který zastupoval především tenisty a jejich manažeři, smlouvu i s Rafaelem Nadalem.
Vzpomínají na Borise a Steffi
Německý tenis má ale i své problémy. Spolkové svazy, tedy vedení jednotlivých svazů ve spolkových německých zemí si často stěžuje na centralizaci finančních prostředků do jednoho centra. Vedení DTB si zase stěžuje, že spolkové svazy si hrají takzvaně na „vlastním písečku“ a nehledí na reprezentační zájmy. Diváci těžko nesou, že mohou na velké úspěchy Beckera, Sticha, Grafové a Huberové jen vzpomínat. A tak se dostavily i finanční problémy. S těmi se potýká tradiční Světový pohár mužských družstev hraný na antuce v Düsseldorfu, turnaje ATP v Hamburku a ve Stuttgartu. Těžko německá tenisová veřejnost nesla i skutečnost, že velmi dobře obsazený WTA turnaj v Berlíně financovala katarská společnost. Ta se nakonec ale rozhodla prestižní ženský turnaj nesponzorovat vůbec.
Německo je i zemí známých tenisových manažerů a trenérů. Dlouhou dobu vedl daviscupovou reprezentaci Německa Chorvat Niki Pilič, který nyní vlastní známou tenisovou akademii v bavorské metropoli - v Mnichově-Sollnu. A tak pod jeho vedením vyrůstají ti nejlepší tenisté Evropy. V Německu podniká i bývalý vynikající rumunský tenista a bývalý manažer Borise Beckera Ion Tiriac, který má velký vliv na řadu sponzorů pohybujících se kolem tenisových turnajů. Ion Tiriac také opakovaně v německém tisku prohlásil: „Německu vychovám ještě jednoho Beckera a Grafovou.“ Zatím zůstalo jen u slibu, přestože několik vynikajících hráčů a tenistek bezesporu ve stopách velikánů bílého sportu kráčí.
Mají vyrovnané týmy, chybí osobnost
A tak se nelze divit ani někdy až přehnaným ambicím německých trenérů. „Fed Cup můžeme klidně tento rok vyhrát, ale také sestoupit z elitní skupiny,“ tvrdí kapitánka německého fedcupového celku Barbara Rittnerová. S úspěchy ve Fed Cupu má Rittnerová vlastní zkušenosti - sama byla před devatenácti lety členkou dosud posledního německého vítězného týmu, který stál na slavné Steffi Grafové. Na ni a její kolegyně prý současná generace německých tenistek může navázat, tvrdí bývalá 24. hráčka světa. „Chceme ten pohár zase jednou získat. Kvalitu na to máme,“ sděluje Bittnerová. Osmatřicetiletá bývalá tenistka se může opřít o vyrovnaný kádr. Čtyři potenciální singlistky Andrea Petkovicová, Sabine Lisická, Julia Görgesová a Angelique Kerberová skončily ve světovém žebříčku na konci minulého roku mezi 10. a 32. místem. „Všechny čtyři holky už dospěly a jdou správnou cestou. Příprava probíhá dobře a mám z toho dobrý pocit,“ uvedla vítězka pěti turnajů WTA tour Barbara Bittnerová. Jedničkou ženského německého reprezentačního týmu je Andrea Petkovicová, o které se říká, že umí s kýmkoliv vyhrát, ale také prohrát. Obdobně je na tom i asi největší německá tenisová naděje v ženské kategorii – Sabine Lisická. Tato dívenka dokáže zahrát vynikající údery, vždyť je také trénovala na akademii Nicka Bolletieriho na Floridě, často ji ale trápí zranění. „Když jsem v herní pohodě a netrápí mě zdravotní problémy, pak mohu být klidně světovou jedničkou,“ říká o sobě Sabina Lisická a pro letošní rok si klade jasný cíl: „Chci hrát letos Turnaj mistryň.“ Přestože pro ní rok začal zraněním břišních svalů, není to cíl nesplnitelný.
Kdo bude jedničkou
U mužů nyní v Německu dominují především dvě jména – Florian Mayer a Philips Kohlsreiber. Oba tito mladíci mají na svém kontě cenná vítězství a jsou na nejlepší cestě nahradit letos šestatřicetiletého Rainera Schüttlera, vynikajícího tenistu, který měl nahradit Beckera a Sticha, ale na takové mety, jako jeho přítel Boris nedokázal dosáhnout. „Podle mě má velkou budoucnost i Philips Petzchner,“ tvrdí bývalý vynikající hráč a nyní trenér Carl-Uwe Steeb, přezdívaný Charlie. A odborníci mu dávají za pravdu Petzchner prokázal i v daviscupových střetnutích, že dokáže být oporou německého tenisu. Není ale sám, své místo v reprezentaci si vybojoval i Chriostopher Kas, který je především skvělým deblistou a možná i další dobrý deblista Alexander Waske. Oproti tomu Florian Mayer, kterému se poměrně daří i při zápasech na okruhu ATP tour, ale v Davis Cupu loni zcela vyhořel, což komentuje slovy: „V důležitých zápasech si nevěřím, a to je chyba!“ Chybějící sebevědomí jakoby mohl rozdávat jeho reprezentační kolega Kohlschreiber svým výrokem: „Dokážu porazit každého! Stačí říci.“
Naopak až do čtvrté stovky světového žebříčku klesnul Benjamin Becker, o kterém kdysi Němci hovořili jako o možném nástupci svého jmenovce. V Německu a s německým pasem hraje i Mischa Zverev, bratr bývalé vynikající reprezentantky Běloruska – letos jednačtyřicetileté Nataši Zvonarevové, která o svém bratrovi tvrdí: „Tak tohle je budoucí německá tenisová jednička!“ A pak si vyberte.

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D, časopis TENIS 2/2012

Pohled do zákulisí italského tenisu
3. Únor 2012

Italská tenisová federace byla oficiálně založena roku 1910 ve Florencii, ale ve skutečnosti se na území dnešní Itálie hrál tenis již mnohem dříve a první tenisový klub vznikl již roku 1895 v Římě. Slavné a hlavní italské město se mohlo dokonce pochlubit několika místními tenisovými kluby, které se ale nedokázaly během pěti let dohodnout na vzniku jednotné federace. Zdá se, jakoby tato událost charakterizovala i pozdější vývoj tenisu v této jihoevropské zemi. Když v roce 1964 otevřela nová Italská tenisová federace tréninkové středisko pro chlapce a roku 1980 pro děvčata nemohli se trenéři shodnout na tom, zda tyto tréninkové kempy budou sídlit v Miláně či Římě. A dodnes je na území Itálie několik tenisových škol. To ale nebrání tomu, aby se italský tenis nemohl pochlubit velkými úspěchy, v poslední době zejména v ženské kategorii, ve které pod vedením Corrado Barrazuttiho získaly italské ženy hned tři vítězství ve Fed Cupu, i díky vynikajícím Schiavoneové, Pennettové a Vinciové.
Minulost italského tenisu je spjata se jménem Adriana Panatty, který bude letos slavit dvaašedesát let, nicméně v roce 1976 vyhrál French Open. Panatta pravidelně reprezentoval Itálii v Davis Cupu, odehrál v této soutěži celkem 100 utkání, z toho 64 vítězných. V jeho době Itálie jednou zvítězila (1976) a třikrát se dostala do finále - 1977 (poražena Austrálií), 1979 (poražena USA) a 1980 (poražena Československem, tehdy hrál proti Lendlovi, Šmídovi, Složilovi a Kodešovi i již zmíněný Barrazutti). Panatta považuje za největší nešvar italského tenisu vzájemnou rozhádanost regionálních svazů i to, že několik předních hráčů jeho země se zapletlo do sázkařských a dopingových afér.
Dominují ženy
Jednatřicetiletá Francesca Schiavoneová vyhrála tři turnaje WTA ve dvouhře a sedm turnajů ve čtyřhře. Největšího úspěchu v kariéře dosáhla vítězstvím na grandslamu French Open 2010. Loni byla na grandslamové antuce v Paříži opět ve finále, ale podlehla Číňance Na Li.
Rodačka s Brindisi Flavia Pennettová slaví letos třicet let a od února minulého roku se může pyšnit tím, že je světovou jedničkou ve čtyřhře. Je vítězkou Turnaje mistryň 2010 a Australian Open 2011 ve čtyřhře, ale i dalších významných událostí WTA Tour ve dvouhře i čtyřhře, majitelkou Fed Cupu a finalistkou ženské čtyřhry na US Open. V roce 1999 na dvorcích v Paříži získala juniorské grandslamové vítězství ve čtyřhře v rámci French Open spolu s Robertou Vinciovou. Stala se vůbec první Italkou, která pronikla do první desítky klasifikace žebříčku WTA, a to na 10. místo (17. srpna 2009). Ve čtyřhře byla nejvýše postavená na 1. místě (28. února 2011). Hraje pravou rukou, bekhendem obouruč. Zajímavý je i její soukromý život, o kterém velmi otevřeně hovoří i v bulvárních listech. Chodila se španělským tenistou Carlosem Moyou, ale rozešla se s ním, když ho takzvaně načapala při nevěře.
Muži se potýkají s aférami
Čtyřiadvacetiletý Fabio Fognini sice ve své dosavadní kariéře nevyhrál na okruhu ATP World Tour žádný turnaj, ale na turnajích typu challenger zaznamenal tři finálová vítězství ve dvouhře. Jeho nejvyšším umístěním na žebříčku ATP ve dvouhře bylo 54. místo (listopad 2009) a ve čtyřhře 130. místo (leden 2009). Je to velmi slušně a stabilně hrající tenista, o kterém kdysi slovenský tenista Lacko potom, co Italové porazili právě Slováky v Davis Cupu prohlásil: „Je to nevyzpytatelný hráč, který dokáže kohokoliv porazit, ale také s kýmkoliv prohrát.“
Jednatřicetiletý rodák z Livorna Filippo Volandri ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP World Tour dva turnaje ve dvouhře. Na turnajích typu challenger zaznamenal sedm finálových vítězství ve dvouhře. Jeho nejvyšším umístěním na žebříčku ATP ve dvouhře bylo 25. místo (23. červenec 2007) a ve čtyřhře 120. místo (15. květen 2006).
V lednu 2009 dostal Filippo Volandri tříměsíční trest za prokázaný doping po březnovém turnaji v Indian Wells 2008. Jednalo se o zakázanou látku salbutamol. Tenista tak přišel o body v žebříčku ATP i finanční odměny za posledních 10 měsíců. O dva měsíce později však Volandri uspěl s odvoláním u sportovní arbitráže v Lausanne a body i peníze mu byly vráceny. Jediným potrestáním tak zůstalo odebrání bodů za turnaj v Indian Wells. „Trest jsem nesl velmi těžce a bezpochyby mě přibrzdil ve slibné kariéře,“ tvrdí nyní Volandri.
Potito Starace se narodil před třiceti lety ve Staraace. Ve své dosavadní kariéře zatím vyhrál tři turnaje na okruhu ATP World Tour ve čtyřhře. O tři roky starší rodák z Arezza Daniele Bracciali v kariéře na okruhu ATP World Tour vyhrál jeden turnaj ve dvouhře a tři ve čtyřhře. Za daviscupový tým Itálie debutoval v roce 2005. V roce 1996 vyhrál spolu s Jocelynem Robichaudem čtyřhru na juniorce Australian Open a ve Wimbledonu. Na žebříčku ATP byl nejvýše ve dvouhře klasifikován v květnu 2006 na 49. místě a ve čtyřhře pak v červnu 2011 na 40. místě. Do roku 2011 jej trénoval Umberto Rianna.
Starace a Braccialli byli ale také jednou z hlavních postav takzvané sázkařské aféry. V listopadu 2007 byl kvůli sázkařské aféře udělen devítiměsíční zákaz startu italskému tenistovi Alessiu di Maurovi, byli také ze stejného důvodu penalizováni i další dva Italové Bracciali a Potito Starace. Bracciali obdržel od ATP pokutu 14 300 liber a od 1. ledna 2008 tříměsíční zákaz startu. Nejednalo se ovšem o podezřelé sázky na jejich vlastní zápasy.
Italská tenisová federace kritizovala ATP za to, že distancovala pouze italské tenisty a Bracciali prohlásil, že se organizace zaměřila jen na méně známé hráče: „Stali jsme se obětními beránky … Nevěřím tomu, že my Italové byli jediní, kteří občas drobně sázeli“.
Ing. Václav prokůpek, časopis TENIS 2/2012

Tenisoví bodyguardi se o chleba bát nemusí!
8. Leden 2012

Již v roce 1913 se kolem těch nejlepších hráčů ve Wimbledonu objevovali takzvaní osobní strážci. Blížila se první světová válka a světem se šířilo nebezpečí teroristických útoků z řad anarchistů. Příchozím na nejslavnější londýnské kurty tak detektivové poctivě prohledávali tašky a zjišťovali, zda se v některé z nich nenachází bomba. Tehdejší vítěz Tony Wildind, rodák z novozélandského města Christchurch, si najal v Cambridge, kde žil, jednoho svalovce za tři libry na den, aby se staral o jeho bezpečnost. A osobní strážce se tehdy opravdu snažil, k velmi pohlednému Wildingovi se nedostali anarchisti, ba ani věrní příznivci a dámy obdivující jeho šarm. Dokonce ani žurnalisté kteří chtěli popsat pocity čtyřnásobného vítěze Wimbledonu často skončili pouze u jeho bodyguarda. Mimochodem, ten rok vyhrál Wilding Wimbledon počtvrté a naposledy. Cena osobních strážců v tenise vzrostla po pátku 30. dubna 1993! Tehdy se na turnaji WTA v Hamburku odehrál skandál nebývalých rozměrů. Mentálně postižený fanoušek německé tenistky Steffi Grafové Günter Parche zaútočil na její největší soupeřku Jihoslovanku Moniku Selešovou a bodl ji nožem do zad! Pro devatenáctiletou Selešovou to tehdy znamenalo nucenou zdravotní přestávku, pro zmíněného útočníka paradoxně mírný trest, ale pro tenisové bodyguardy nárůst jejich ceny. Tehdejší oficiální ochranka turnaje totiž na turnaji v Hamburku zareagovala pozdě. A tak si někteří hráči a tenistky začali uvědomovat, že není od věci pořídit si pouze osobního strážce, který bude chránit jen je a jejich zdraví. Přesto i dnes existuje řada tenistů a hráček, kteří nechtějí o tom, že by je měl nějaký osobní strážce hlídat, slyšet ani slovo. Nechtějí se omezovat ve svých svobodách a řada spoléhá i na to, že sloužila
„Nikdo se nebojí o svůj život tolik, jako hvězdy bílého sportu,“ prohlásila o tenisových profesionálech a hráčkách světové úrovně zřejmě s notnou dávkou sebeironie bývalá německá reprezentantka Steffi Grafová. Naráží tak na skutečnost, že skoro nikdo z předních hráčů či tenistek pohybujících se na okruzích ATP či WTA, se už nyní neobejde bez svého tělesného strážce. „Nikdy nebudou sami. Bodyguardi obklopují věrně své tenisové hvězdy,“ říká další Němec Boris Becker. I přestože už dlouhou dobu nestartuje na turnajích určených předním světovým hráčům, ani on se bez ochranky neobejde! „Ne, že by mě chtěl někdo napadnout během zápasů veteránských klání, ale když se pohybuji jako host na významném turnaji, už několikrát se mě stalo, že jsem byl obtěžován,“ stěžuje si Becker a dává najevo, že bodyguardi mají mezi tenisty, ať už současnými hvězdami či legendami z řad veteránů, dveře otevřené a o svoje živobytí se bát nemusí. Samozřejmě, že dnes své řemeslo tělesní strážci již nevykonávají za pouhé tři libry na den. Jejich platy se podle střízlivých odhadů pohybují v přepočtu na české koruny od třiceti do sto padesáti tisíc korun měsíčně. Svalovec z Cambridge střežící kdysi slavného Novozélanďana Wildinga by se asi divil!
Izraelské vojandy se brání samy
Ne všichni ale podlehli strachu o svůj život! A nedávají na rady, jak výhodné je pořídit si svého osobního strážce. „Žádného ochránce nepotřebuji, mám s sebou svého manžela. To je můj bodyguard,“ tvrdí izraelská hráčka s italským pasem Anna Smašnová-Pistolesiová. Její muž, uznávaný italský kouč se od své ženy opravdu ani nehne. „Vím, kolik psychopatů se pohybuje kolem všech tenistek,“ říká trenér Pistolesi a naráží na křiklavé případy z let minulých. Tak například bláznivý fanoušek Albrecht Stromeyer se v Arizoně dobýval do pokoje Sereny Williamsové. Když neuspěl, svlékl se a křičel: „Musím ji vidět.“ Pak pronásledoval svérázný naháč Američanku po celém světě. A nebo Dubravko Rajčevič! Ten se zase stal temným stínem Martiny Hingisové. Od roku 1999 přinášel šestačtyřicetiletý Chorvat květiny do jejího curyšského domu, psal jí milostné dopisy. Za obtěžování dostal podmínku, pak dokonce dvouletý trest.
Jsou však srdnaté ženy, které o tom, že by se kolem nich pohybovali osobní strážci nechtějí ani slyšet. Všechny hráčky z Izraele prošly, jako ostatně všechny izraelské občanky řádnou vojenskou službou. A tak Sahar Peerová dokonale ovládá tenisovou raketu, ale třeba i kulomet či základní prvky sebeobrany.
Krásné ženy jsou častým terčem
Obecně platí, že bodyguardi se nejčastěji pohybují kolem krásných žen, které se bojí útoků maniaků. A tak kolem půvabné Sibiřanky Marie Šarapovové pobíhá suita pěti mužů s vysílačkami. Ostatně, Maria se bojí právem. V Los Angeles byla před lety opravdu napadena, naštěstí bez následků. Ale od té doby je střežena čtyřiadvacet hodin denně. „Není mi to příjemné, ale akceptuji to. Bojím se zůstat sama,“ říká. V Los Angeles napadl Rusku třiadvacetiletý britský občan Matthew Page. Přeskočil hrazení a tehdy blonďaté teenagerce vyhrožoval! „Chtěl jsem ji kopnout nebo praštit do hlavy. Máme nevyřízené účty,“ tvrdil po zadržení. Je přitom jen dalším z pomatenců a exhibicionistů, které jako vábnička přitahuje svět tenisových celebrit. V luxusním domě v East Sussexu, kde s matkou Matthew Page žije, ho navštívili policisté, aby mu sdělili: „Veškeré tenisové turnaje, na nichž Šarapovová hraje, jsou pro vás zapovězeným územím.“
Exhibicionisté mají vstup zakázán
Pořadatelé Wimbledonu zašli dokonce mnohem dále - činovníci All England Clubu rozesílají pokaždé před nejznámějším turnajem roku dopisy deseti známým exhibicionistům s upozorněním, že jejich přítomnost v areálu nebude akceptována. „Předali jsme jim zprávu - Nechceme vás tu, klub vás nechce, hráči vás nechtějí,” říká Simon Ovens, šéf bezpečnostní služby ve Wimbledonu. Fotografiemi desítky nežádoucích je vyzbrojena ochranka u bran všech grandslamových turnajů. Dovnitř nesmí vpustit dokonce ani irského kněze! Kazatel Cornelia Horana, jenž narušil aténský olympijský maratón v roce 2004, má dodnes velké tenisové turnaje zapovězené!
Raritou mezi exhibicionisty fotbalových trávníků je Mark Roberts, který tvrdí: „Svléknout se je lepší než sex.“ Tento muž už dvakrát ve Wimbledonu pobíhal nahý po dvorci, přestože má tato rarita mezi fanoušky zákaz vstupu na všechny sportovní akce po celé Velké Británii. Zakázaný vstup na všechny turnaje okruhu WTA má i nejznámější „tenisový atentátník“ Günter Parche. Potom, co na turnaji v Hamburku 1993 bodl nožem do zad Moniku Selešovou, skončil na chvíli na psychiatrii, ale nyní už zase chodí svobodně na tenisové zápasy dorostenek v rodném městě, grandslamovou podívanou má ale zakázanou.
Špatné zkušenosti z exhibicionisty nabrala též Slovenka Daniela Hantuchová. „Vyskytli se lidé, co mě obtěžovali. Ale nechci o nich radši hovořit.“ Francouzska Mary Pierceová zase vzpomíná: „Jednou jsem dostala podivný, úchylný dopis v angličtině. Byly v něm dvojsmyslné narážky a vzkaz –Já tě sleduji! Přepadl mě z něj nepříjemný pocit. Ale možná to byl jen naštvaný sázkař, kterému jsem svým vítězstvím či porážkou zkazila tiket.“ A právě Pierceová míní, že díky množství psychopatů a exhibicionistů mají bodyguardi u mužských i ženských tenisových profesionálek velmi výnosný „kšeft“. „Vždyť já sama jsem kdysi musela platit hned tři,“ svěřuje se Pierceová a její slova nechápe věčný bouřlivák a kritik John McEnroe: „Kde jsou ty doby, když jsem nějakému praštěnému fanouškovi prostě dal do úst!“
Soukromá očka nejsou vždy úspěšná
Doba se docela jistě změnila, a tak když se hraje nějaký velký tenisový turnaj, hemží se to kolem kurtů nejen manažery a trenéry, ale i osobními strážci. Vezměte si, že například při Wimbledonu se v hledišti kromě bodyguardů tenistů a hráček bílého sportu, objevují i osobní strážci herců, zpěváků, pilotů formule 1, golfistů i státníků. „Jen aby se za chvíli vešel do hlediště někdo jiný, než bodyguardi,“ myslí si ironicky John McEnroe.
Na své „všimné“ si ale nepřicházejí jen osobní strážci, ale i detektivové. Ty si najala třeba ATP, aby vyšetřili podezřelé výsledky na některých turnajích. Boris Becker přiznává, že se stavil dokonce u slavných Pinkertonů a žádal je o pomoc, aby mu zjistili co nejvíce informací o jeho nemanželském dítěti. Stejnou detektivní agenturu žádal o pomoc i při zjištění, kdo ho prošetřuje kvůli údajným daňovým podvodům. A výsledek? „Katastrofa, nyní platím vysoké alimenty a musel jsem také zaplatit velkou pokutu daňovým úřadům,“ tvrdí Becker.
Yanick Noah si zase najal „soukromé očko“, aby vypátralo, kdo obchoduje s pirátskými nahrávkami jeho nejznámějšího CD. Běžně se na detektivní kanceláře obracejí i ti tenisté, kterým se ztratí lukrativní vůz či po návratu z turnaje najdou doma prázdný byt. O tom by jistě mohl vyprávět Ekvádorec Nicolas Lapentti, kterému vykradli luxusní dům šestnáctkrát. „Nejhorší to bylo poprvé,“ vzpomíná Lapentti, jenž si neobezřetně doma nechal i velmi vzácný obraz, který již nikdy neviděl. A jeho zkušenosti s detektivy? „No, jejich úspěšnost není bůhvíjaká, ale alespoň se více snaží, než státní policie,“ myslí si Lapentti a vzpomíná na dva případy, kdy mu soukromí vyhledávači zlodějů přivedli opravdu povedené hříšníky ukázat.
Pech na krádeže aut má bezpochyby Američan Robby Ginepri, jemuž se auto ztratilo již osmkrát. „Jsem nesmírně opatrný. Parkuji vždy zásadně na hlídaných parkovištích před hotelem a po první krádeži jsem si pořídil nejmodernější alarm. Ale zloději jsou vždy rychlejší,“ tvrdí smutně Ginepri, kterému v jednom případě skutečně renomovaná detektivní agentura pomohla a našla jeho luxusní BMW.
Naproti tomu, nepříliš dobrou zkušenost se soukromými očky má bývalý profesionál z Chile Marcelo Rios, jemuž se ztratilo opravdu velmi netradiční vozítko Ferrari a nenašli ho najatí detektivové, nýbrž státní policie. Bohužel pro chilskou hvězdu let minulých v naprosto nepojízdném stavu. Takže Chilan musel sáhnout hodně hluboko do kapsy a koupit si kromě své oblíbené italské značky i drahý alarm.
Na detektivy ze soukromých řad naopak nedá dopustit Francouz Arnaud Clement. Přiznává, že v minulosti se jeho rodina stala obětí vydírání. „Chtěli po mě, abych zaplatil vysokou sumu, jinak vyletí do povětří náš dům. Bál jsem se zavolat policii, a tak jsem požádal o pomoc soukromou bezpečnostní agenturu, která vyděrače našla, vše zařídila i na policii a já nemusel platit vyděračům vůbec nic. Navíc, získal jsem dojem, že proti těmto kriminálním praktikám nejsem bezbranný, což je docela dobrý pocit,“ přiznává reprezentant Francie.
Předky si raději našel sám
U slavných detektivů od pana Pinkertona žádal za mořem pomoc i mladý Američan Brian Vahaly. „Pátral jsem po příbuzných svých prapředků. Ale nakonec jsem detektivům jejich práci usnadnil. Než je stačili najít, tak se mě ozvali sami na základě inzerátu v novinách,“ říká Vahaly s úsměvem.
Bodyguardi se pohubují i kolem Rogera Federera. „Nedivte se, nebyl jsem na vojně,“ tvrdí Federer. Místo tradiční služby ve švýcarské domobraně zvolil civilní službu v roli učitele tělovýchovy na jedné prestižní škole a tak s osobní ochranou nemá prakticky žádné zkušenosti. Ani Goran Ivaniševič nesloužil v klasické armádě! I na přímluvu tehdejšího chorvatského prezidenta sloužil více či méně pouze formálně v elitním praporu. Přesto si bodyguardy nikdy nenajímal. „Jedinou výjimkou bylo, když jsem se pletl do privatizace v Chorvatsku. Hodně jsem na ní prodělal. Nevýhodně jsem investoval a ještě mě museli hlídat osobní strážci,“ vzpomíná Goran na ne zrovna nejlepší období svého života.
Budoucí vojáci ochranku nechtějí
To takový Belgičan Xavier Malisse nechce o tom, že by ho měl někdo hlídat, ani slyšet. Po ukončení sportovní kariéry přímo sní o službě u vojenské policie. Není se čemu divit, vždyť v prestižní uniformované jednotce sloužil už jeho dědeček, který dokonce vlastní válečný kříž z první světové války a i Xavierův strýc je důstojníkem elitního praporu. „Službu v armádě mám v genech a až jednou pověsím tenisovou raketu na hřebík, bude mi ctí vstoupit do slavného bojového útvaru,“ prohlašuje tenista, jenž je mezi hráči považován za rebela. „Nejsem notorický kverulant a vím, že ve všech ozbrojených složkách se musí dodržovat určitá pravidla, takže nikdo nemusí mít obavy, že bych snad vojenský útvar rozložil zevnitř,“ tvrdil s úsměvem v jedněch bruselských bulvárních novinách a dodal: „Nezapírám, uniformy přitahují krásné ženy!“ Malisse ale není mezi předními borci startujícími na okruhu ATP tour jediným, který touží po službě v elitním vojenském praporu.
Například Argentinec Mariano Zabaleta se vyznal z toho, že již od dětství chtěl být členem armády. Důvod? Jako dítě prý velmi těžce prožíval, když jeho rodná země prohrála s Velkou Británií bitvu o Falkandské ostrovy. „Cítil jsem tehdy velkou křivdu. Moje země prohrála válku, v rodině mi přitom zemřeli dva blízcí lidé, profesionální vojáci, které jsem oba měl nesmírně rád. Řekl jsem si, že až dospěji, budu za svou vlast bojovat v armádě. Nakonec ale vše proběhlo trochu jinak a já místo s tankem či puškou válčím za svou Argentinu s tenisovou raketou v ruce. Jsem tedy vlastně jakýsi posel mírových sil,“ tvrdí s nadsázkou Mariano.
Když začali američtí vojáci bojovat v Iráku, oblékl se do uniformy i velký patriot Andy Roddick. I když se jednalo pouze o reklamní trik, Andy přiznal, že by ho služba v profesionální armádě lákala. „Dobře ale vím, že tenis a vojenská služba dohromady jaksi nejdou,“ přiznává Andy objektivně. O tom by ostatně mohl vyprávět i rodilý Ukrajinec a nyní platný člen ruského daviscupového týmu Nikolaj Davyděnko. Ten se musel hned dvakrát vyhnout povinnosti sloužit v armádě. Na Ukrajině mu pomohl mimořádný výnos prezidenta, který ho připravil o tříletou službu v drsných ukrajinských podmínkách a Ruské ministerstvo obrany mu zase udělilo výjimku, aby nemusel na tři roky do posádky v Murmansku. „Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že bych musel sloužit tři roky v ukrajinské či ruské armádě. Opravdu, to by byl konec s tenisem a asi i se mnou,“ přiznal Davyděnko. Právě Davyděnko nyní bez svého osobního strážce nedá ani ránu! Důvod? Byl podezřelý s několika nečekaných proher a vyhrožovali mu sázkaři. Paradoxně tak Nikolaje, žijícího převážně v Německu či za mořem, hlídá bývalý elitní voják ruské armády, do níž se nikdy Davyděnkovi nechtělo a dělal vše možné, aby se službě v ozbrojených silách vyhnul.
To Američan Brian Vahaly nechce o nějakém osobním strážci ani slyšet. „Umím se bránit sám,“ říká tenista, jehož otec, strýc i děda byli důstojníky u amerického námořnictva a nebýt tenisového nadání, kterého se tomuto Američanovi dostalo vrchovatě, asi by se místo tenisové rakety učil Brian Vahaly ovládat vojenské lodní šrouby.
Václav Prokůpek

Nová zbraň tenistů: Sociální sítě
8. Leden 2012

Všichni asi známe pojmy jako facebook, twitter, badoo či myspace. Co to vlastně znamená? Jsou to sociální sítě, zvané též společenské sítě nebo komunitní sítě (anglicky social network). Tyto sociální sítě pochopitelně zasáhly i do životů hráčů a tenistek pohybujících se po okruhu ATP či WTA tour? Důvod je jednoduchý. Tenisté a jejich ženské protějšky cestují po celém světě, a tak komunikují prostřednictvím mobilních počítačů a operátorů. A na sociálních sítích vznikají i fan kluby předních profesionálních hráčů a hráček. Ale i samotní tenisté a tenistky zde diskutují o svých problémech a používají sociální sítě jako „zbraň“ pro zastrašování soupeřů, když se zde samotní hráči či hráčky vyjadřují ke slabinám soupeřů. To už nemluvě o tenisových akademiích, které se na sociálních sítích prezentují. A pochopitelně, že sociální sítě využívají i sázkaři, aby se poradili o tom, na který tenisový zápas vsadit a jak.
Facebook – slouží jako sociální síť, internetová seznamka, herní server, pro internetové profily lidí, podniků i dalších subjektů, pro internetová fóra, pro ukládání a sdílení multimédií, nejpoužívanější sociální síť na světě. Facebook byl založen Markem Zuckerbegerem. Původně byl tento systém omezen jenom pro studenty Harvardovy univerzity. Během dvou měsíců byl rozšířen na některé další, které patří do tzv. Ivy League, a již do konce roku byly připojeny další univerzity. Z tenistek dominují facebooku zejména krásné tenistky, se kterými se účastníci diskuze na této sociální síti chtějí seznámit. A tak se nelze divit, že na této sociální síti má svůj klub fanoušků sibiřská kráska žijící na Floridě Maria Šarapovová, srbská krasavice Ana Ivanovičová či slovenská dlouhonohá kráska Daniela Hantuchová. A dokonce i Ruska Anna Kurnikovová, tenisová kráska, která nikdy nevyhrála turnaj WTA tour má na této sociální síti řadu příznivců.
Myspace – slouží jako sociální síť, pro internetové profily lidí, pro ukládání a sdílení multimédií, druhá nejpoužívanější sociální síť na světě a podle mnohých lidí je nejlepší sociální sítí na světě. Na této sociální síti dominují především tenisté. Nejvíce příznivců má Španěl Rafael Nadal (zhruba přes 100 tisíc fanoušků), ale hodně fanoušků, kteří se s ním chtějí prostřednictvím Myspace seznámit má i nestárnoucí Švýcar Roger Federer.
Twitter – slouží především pro mikroblogy a jako sociální síť. Na této síti se uplatní zejména upovídaní tenisté a hráčky, které se rády vyjadřují ke svým soupeřům a často je využívají i jakousi zbraň, jak svého protivníka znervóznit ještě předtím, než vstoupí na kurt. Ale na této síti najdete i nářky hráček nad prohranými zápasy.
Tuenti – slouží jako sociální síť, je přezdívána „Španělským Facebookem“. Takže zde najde názory tenistů, manažerů a tenisových odborníků především ze španělsky mluvících zemí. Nejsledovanějším hráčem na této síti je Argentinec Del Potro. Mezi ženami vládne jeho krajanka Gabriela Sabatiniová, která už delší dobu nevládne tenisovým kurtům, ale firmám produkující parfémy. Z aktivních hráček i na této síti se komunikuje především o hezkých ženách – Marii Šarapovové, Aně Kurnikovové, Aně Ivanovičové. Ze španělsky mluvících tenistek dominuje diskuze kolem Argentinky Gisely Dulkové.
Badoo – slouží jako sociální síť, pro internetové profily. Podle mediálních odborníků má zde jednoznačnš nejprofesionálněji vybudovaný profil Švýcar Roger Federer, který i na těchto stránkách dokazuje, že spolupracuje s profesionály i na bázi mediální komunikace.
LinkedIn – slouží jako sociální síť a pro internetové profily a pro pracovní životopisy, je to pracovní sociální síť, mnohým světovým zaměstnavatelům stačí místo životopisu poslat odkaz na profil na LinkedIn. Na této sociální síti se setkávají především tenisoví odborníci, kteří diskutují o budoucnosti světového tenisu. Snad i proto této síti dominují názory trenérů a manažerů, jakými jsou Ion Tiriac, Ilje Nastase, Niki Pilič či Günter Bosch.
Naymz – slouží jako sociální síť a pro internetové profily a pro pracovní životopisy, je to pracovní sociální síť, mnohým světovým zaměstnavatelům stačí místo životopisu poslat odkaz na profil na Naymz. I proto se zde setkáte především s názory a profily tenisových akademií či profesionálních trenérů. Velmi se na této síti diskutuje například o tenisových akademiích Nicka Bolletieriho, Sergi Bruguery, Niki Piliče či ostatních velikánů trenérského a výchovného tenisového procesu.
Orkut – slouží jako sociální služba, jako chatovací server, pro ukládání a sdílení multimédií. Na ní diskutují především sázkaři o tom, na jaký tenisový zápas si vsadit.
Dalšími sociálními sítěmi, kde můžete diskutovat i o tenise jsou Hi5, Xing, Bedo, Classmates, Friendster a Blackplanet.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa