»
S
I
D
E
B
A
R
«
TOP 09 a starostové mluví o obnově venkova, ale skutek utekl
12. Prosinec 2012

Vyžadování pomoci kraje a státu je na místě tam, kde vlastní prostředky nemohou, například z důvodů nespravedlivého určení daní nebo nastavení evropských či národních programů, dostačovat. Od krajů musí zastupitelé obcí vyžadovat, aby současně nastavený daňový a dotační systém a jeho důsledky ve vztahu k venkovu průběžně vyhodnocovaly a svou podporu zaměřily na oblasti, které nemohou obce samy řešit a evropská nebo národní podpora je nedostatečná. Za nejvhodnější formu podpory považuji další navyšování finančních prostředků pro krajské programy obnovy venkova při jejich věcném přizpůsobení aktuálním národním a konkrétním krajským podmínkám.

V konkurenčním prostředí má zvláštní význam specializace, a to nejen specializace výroby, ale i zaměření regionu, v místních produktech nebo specializace a vyniknutí v oblasti sportu zábavy, rekreace nebo turistického ruchu, které mohou na místo či region upozornit, posilovat jeho sebevědomí a třeba i nepřímo vést k jeho prosperitě.
Duchovní obnova venkova a rozvoj společenského života v obcích jsou základem a předpokladem úspěšné obnovy vesnice a rozvoje venkova jako celku. Proto Spolek uvítá každou podporu krajů, zaměřenou tímto směrem. Venkov v ČR by měl také vyžadovat krajskou podporu také v oblasti rodinné politiky, prohlubování povědomí pospolitosti a aktivní účasti obyvatel na místních a regionálních tradicích. I když hlavní tíha tohoto úkolu spočívá na obcích, nelze se při realizaci řady konkrétních akcí nebo opatření, zejména v sociální oblasti, obejít bez porozumění a vstřícnosti krajů.

Venkov jistě přivítá každou podporu krajů, týkající se projektů pro děti a mládež a venkovských školských zařízení. Tam, kde dosud taková forma podpory neexistuje nebo je málo rozvinutá, nabídne vhodné formy a příklady úspěšných projektů.
Venkov právem solidární chování krajských zastupitelů a větších měst k venkovu, které umožní jeho pozitivní rozvoj i při současném, pro něj nepříznivém nastavení rozpočtového určení daní. S ohledem na minoritu venkovského obyvatelstva a tomu odpovídající malý počet krajských zastupitelů z venkova by to bez této solidarity ani nebylo možné.

V souladu s principem subsidiarity je nesporné, že za rozvoj venkova musí odpovídat především obce a regiony. Proto ruku v ruce s posilováním jejich podílu na daních musí jít navyšování jejich finanční spoluúčasti na dotovaných projektech. To povede ke zvyšování odpovědnosti za výběr projektů v rámci demokratických systémů místní samosprávy, ke zmenšení rozsahu administrativně náročného posuzování projektů nadřízenými úřady a ve svých důsledcích ke snížení rizika korupce. Venkov a jeho obyvatelstvo by měly nést také spoluodpovědnost za péči o kulturní krajinu.
Prosperita venkova je založena především na ochotě obyvatel žít na venkově. Ta je daleko více odvislá od možností zaměstnání a přijatelné dopravní obslužnosti, než například od stavu technické infrastruktury. Je třeba vyhledávat, vytvářet a využívat příležitosti pro zvýšení zaměstnanosti přímo ve venkovských obcích. Předpokladem prosperity je také rozvoj vzdělanosti. Je proto na krajské samosprávě zachování venkovských škol a možností jejich širšího působení v rámci tzv. „komunitních škol“. Každý rozvoj potřebuje inovaci. V rozvoji venkova hraje zvláště významnou úlohu rozvoj informačních technologií a péče o životním prostředí. Věřím, že takové projekty existují, ale bohužel většinou „jen“ na papíře.

zdroje: www.agrarnistrana.cz, www.zapadocesi.info

Poučíme se z methylalkoholové krize?
3. Listopad 2012

Naštěstí pro ochranu lidských životů se po skončení prohibice lidé nevrhli do obchodů a nezačali kupovat lihoviny i v restauracích jsou obezřetní. Letošní noční můra lihovarníků tedy pokračuje. Aféra s pančovaným alkoholem také ukázala skutečný stav potravinářství v České republice. Kromě piva české potraviny v západní Evropě příliš neletí a polský a slovenský trh je pro naše potravináře významnější, než si mnozí mysleli.

Podle jedněch potravinářských odborníků trval zákaz vývozu tvrdého alkoholu z České republiky zavedený slovenskou a polskou vládou mnohem déle, než ve zbytku Evropy i proto, že obchodní vztahy mezi potravináři v sousedních zemích EU nejsou ideální. Jiní potravinářští odborníci zase pragmaticky tvrdí, že vlády Slovenska a Polska se prostě bály o svoje občany. Nejsem potravinář, ale docela obyčejný spotřebitel, ale byť si dovedu představit, že obchod je tvrdým byznysem, přiklonil bych se k variantě, že vlády Slovenska a Polska měly pochopitelný strach o zdraví svých občanů. ˇ

Škoda jen, že stejně intenzivně se nebály kontrolní orgány České republiky, a tak se stalo, že při psaní tohoto článku už má ČR bohužel 31. oběť takzvané methylalkoholové krize. Poučení je zjevné a zřejmé, stát musí fungovat – tedy občas i regulovat, kontrolovat a plnil roli garanta českých výrobků, a to nejen v potravinářské oblasti. Trh nemůže fungovat samospádem, ale stát musí domácím výrobcům pomáhat i jim nastavit jasná pravidla.

Methylalkoholové neštěstí si vybírá i po skončení prohibice svoje oběti. Bohužel. Probíhá zatýkání výrobců, překupníků i dealerů pančovaného alkoholu. Kdo ale zatkne ty, kteří těmto lidem, ať už svojí liknavostí, nedostatečnou kontrolou či přehlížením toho, co se v ČR už dlouhodobě vědělo či minimálně šuškalo – že zde existuje černý trh s alkoholem, umožnili podnikat nikoliv jako v zemi střední Evropy, nýbrž jako „na divokém Absurdistánu“.

zdroj: www.vaclavprokupek.cz, www.agrarnistrana.cz

Nobelova cena míru a veřejný sektor: Co mají společného?
27. Říjen 2012

Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, plně svébytných a nezávislých, byť to v případě některých postsovětských republik ještě nějaký čas trvalo.

Letos se vedení Nobelova výboru rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazuje na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňují na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru míří do sídla Evropské unie, krachuje svaz zvaný EU, německá premiérka Merkelová není v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterým místní polici střílí slzný plyn a EU veřejně přiznává, že na záchranu španělských bank již peníze nemá a obává se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům.

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti a pochopitelně i v její struktuře, ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.

Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.

Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako Evropská centrální banka (ECB), ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky USA značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, který říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritici, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.Jedním z nejhlasitějších kritiků je i již zmíněný známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu.

Vím, kritizuje se snadno, ale jak najít řešení ekonomické krize! Podívejme se třeba na příklad estonské ekonomiky! Na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemím baltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) nezažily v 80. letech žádné období „reformního komunismu“ s jeho pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku. Definitivní rozpad Sovětského svazu a tedy obnova plné státní suverenity nastala v Pobaltí až v roce 1991, o několik let později než ve zbytku Východní Evropy, tedy i u nás. Míra všestranné devastace země také byla stěží srovnatelná s tehdy poměrně rozvinutým Československem. Přechod k tržní ekonomice v Pobaltí proto musel být rychlý a radikální.

Vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a Británie jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.

Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky.

Estonsko bylo v roce 2008 zasaženo krizí, kdy z obav kvůli předchozímu příliš rychlému růstu ekonomiky a ze zadlužování v souběhu se vznikem bankovní krize v USA a na Islandu náhle ustal přísun půjčovaných peněz. Estonci jako jedni z prvních zjistili, že si půjčovali (v jejich případě nikoliv stát, ale soukromé subjekty) příliš mnoho peněz pod dojmem, že je dokáží dobře zhodnotit a následně bezproblémově vrátit. Ukázalo se však, že to tak vůbec nemusí dopadnout. Peníze se nezhodnotí samy od sebe, musí se dobře investovat, tedy pořídit za ně něco, co vydělává více, než je úrok, což vůbec není lehké. Náhle žádné další půjčky nebyly poskytovány a půjčené peníze byly vyžadovány zpět. Totéž nyní hrozí ve většině zemí Evropy. V Řecku, Irsku a Portugalsku to již proběhlo, v Itálii, Španělsku a Slovinsku to právě probíhá.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní.

Estonsko se rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila.

Přesto jednu zásadní chybu i Estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru - tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale i to se děje.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých veřejných služeb a tedy i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy.

Sdužení nestraníků odmítá nároky Řádu německých rytířů
25. Září 2012

Volební lídr Sdružení nestraníků Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.: Nároky Řádu německých rytířů mohou církevní restituce navýšit o miliardy korun a podle našeho názoru jsou neoprávněné!

Pozemkové nároky Řádu německých rytířů prosazované poslancem Markem Bendou (dnes ODS, dříve Křesťanskodemokratická strana) a Janem Rumlem (dnes ODS, následně US – DEU, nyní Strana zelených) odsoudil volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek!
Nároky Řádu německých rytířů byly před pěti lety vyčísleny na více než 18 tisíc hektarů, řád vlastnil například i hrad Bouzov nebo Sovinec. Celková odhadní cena majetku se pohybuje kolem 10 miliard korun. „Nárok na restituování je však problematický,“ přiznává i zastánce německého řádu poslanec za ODS a dříve KDS Marek Benda.
Řád německých rytířů v minulosti několikrát bojoval proti Čechům, Moravanům, Slezanům, Lužickým Srbům a Polákům! V bitvě s tímto řádem 15. července 1410 u Grunwaldu se proslavil známý český hejtman Jan Žižka z trocnova, který ve zmíněné bitvě přišel o první oko.
„Církevní restituce se nemusejí zastavit na dosud proklamované částce 134 miliard korun. Poslaneckou sněmovnou právě schválený zákon o majetkovém vypořádání s církvemi totiž pomíjí nároky Německého řádu (kdysi Řád německých rytířů), jehož představitelé nyní zvažují další kroky,“ vyhrožuje poslanec ODS Marek Benda, mimochodem absolvent plzeňských práv (ovšem za podivných podmínek – nejprve se titulu sám vzdal, nyní ho opět používá!). Benda připomíná, že Řád německých rytířů v minulosti přitom jasně deklaroval, že nechce být při restitucích opomenut a že se budou bývalého majetku domáhat i u soudů. „Zatím je předčasné říkat, jak budeme nyní postupovat. V uplynulých letech zazněla spousta různých hypotéz, nechceme přidávat další,“ řekl týdeníku Ekonom sekretář řádového velmistra Robert Rác. Nejde o maličkost. Před pěti lety byly při přípravě zákona pozemkové nároky řádu vyčísleny na více než 18 tisíc hektarů. Jde zejména o lesy na severní Moravě. Kromě toho řád vlastnil řadu budov, především hrad Bouzov a Sovinec nebo Lázně Karlova Studánka. Celková odhadní cena se pohybuje kolem 10 miliard korun.
Musel Volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek ale připomíná: „O majetek řád přišel na základě poválečných Benešových dekretů, tedy na základě legitimních výsledků 2. světové války. Musel tedy spolupracovat s nacisty proti občanům Československa! Jeho nároky jsou tedy neoprávněné!“
Poslanec Marek Benda (ODS) se ale Řádu německých rytířů zastává: „Německý řád se za okupace ničím neprovinil a je to vůči němu velká nespravedlnost,” uvádí poslanec.

Agrární politika Sdružení nestraníků
24. Září 2012

Volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek: Prohibice je nesmysl! Přinese nezaměstnanost i další oběti!

Ing. Václav Prokůpek, Ph.D., volební lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji představil Agrární politiku nestraníků. Připomenul problémy zemědělských podniků i soukromých zemědělců i to, že pro Sdružení nestraníků je na prvním místě spotřebitel a vyjádřil se k aktuálnímu problému s pančováním alkoholu, vyjádřil soustrast s oběťmi takzvané methylakoholové krize a nabídl řešení: „Prohibice je nesmysl, jen nahraje černým trhovcům a díky nim přibude obětí a dojde k masivnímu propouštění lidí z práce.”

Spolehlivé rámcové podmínky pro naše zemědělské podniky, jak družstva, tak i akciové společnosti a fyzické osoby chce vytvořit politické hnutí Sdružení nestraníků (SN), které kandiduje v krajských volbách i v Plzeňském kraji pod číslem 3 „Máme vlastní vizi agrární politiky, jenž umožní českým zemědělcům vyprodukovat co největší podíl svých příjmů z tržeb, tedy z prodeje svých produktů a služeb. I z tohoto důvodu odmítá Sdružení nestraníků horní hranici omezující konkurenci.
„Zemědělci musí být schopni zajistit sobě a svým rodinám dostatečný příjem a k tomu musí české zemědělství a potravinářství dále posílit svoji konkurenceschopnost,“ připomenul volební lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji Václav Prokůpek a naznačil, jak míní nestraníci tohoto stavu docílit: „Chceme povzbudit zemědělské podniky tím, že budeme podporovat investice a odstraníme deformaci konkurence, což v našich podmínkách znamená především odstranění byrokratických překážek.“
Prokůpek zároveň připomenul, že k rozvoji zemědělství může přispět jedině rozvoj venkova a z tohoto důvodu je podle něj nezbytné decentralizovat veřejnou správu, přenést kompetence více do regionů a samosprávných obcí. Peníze, které se ušetří na centrálním administrativním aparátu chce volební lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji využít na dotace pro obce, aby si mohli dovolit zvýšení počtu autobusových a vlakových spojů. „Musíme dále zvyšovat příležitosti k dalšímu rozvoji venkovských regionů tak, abychom do nich přilákali mladé a kvalifikované síly,“ uvedl Prokůpek a připomenul, že v zemědělských podnicích na západě Čech dochází k propouštění, protože podle něho není plně využita kapacita regionu.
Podle Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji je zapotřebí zaútočit na výši nákladů a pocit jistoty v lokalitách. „K tomu patří i zlepšení struktury našich zpracovatelských podniků a nepostradatelné jsou i spravedlivé konkurenční podmínky a světovém trhu,“ uvedl šéf SN v kraji.
Prokůpek dále připomenul, že Sdružení nestraníků, jejíž barvy reprezentuje, disponuje obsáhlým materiálem na ochranu zvířat. „Nové vedení ministerstva zemědělství musí v tomto ohledu mnohem více komunikovat s nevládními neziskovými organizacemi a využívat jejich regionálních zkušeností. Modelovým příkladem v tomto směru může být pro nás Nizozemsko a Hesensko,“ sdělil Prokůpek, kdysi navrhovaný Svobodou zvířat do rady České televize. Volební lídr v Plzeňském kraji měl velkou radost z toho, že se stal kmotrem lišky kapské v plzeňské ZOO.
Novinkou v politických programech subjektů kandidujících v krajských volbách je i postoj Sdružení nestraníků ve vztahu ke spotřebitelům. „Potřebujeme důslednější spotřebitelskou politiku, tedy vytvoření nezávislého kontrolního orgánu, jenž bude dbát například na takové záležitosti, jakým je spolehlivé označení původu a informace o složení výrobku. A vyvodit tvrdé sankce proti subjektům, jenž nebudou závazná pravidla pro výrobce zejména v potravinářské oblasti dodržovat. Typickým příkladem selhání těchto kontrolních orgánů budiž to, co se stalo díky černému trhu s alkoholem. Nechceme s této tragédie těžit politické body a je nám líto všech obětí, ale jde o to, co bude dál,“ dodal Prokůpek a připomenul, že důrazná ochrana spotřebitel byla i jednou z podmínek vstupu naší země do EU. „Už jsem v této souvislosti jednal s europoslanci z frakce Evropa svobody a demokracie (Nezávislost a demokracie) a europoslaneckého klubu Nezazařených. „Shodli jsme se na tom, že na prvním místě je u nás spotřebitel,“ uvedl devětatřicetiletý lídr kandidátní listiny Sdružení nestraníků Václav Prokůpek.
Lídr sdružení nestraníků neopomenul připomenout, že střední podniky a řemesla na venkově si zaslouží zvláštní zřetel a je jim potřeba zajistit výhodné rámcové podmínky. Prokůpek míní, že ministerstvo zemědělství by mělo daleko více a koordinovaněji postupovat při spolupráci s ministerstvem životního prostředí. „Není přece možné, aby o struktuře vodohospodářského trhu u nás bylo rozhodnuto bez aplikace ekologických hledisek,“ vyjádřil se plzeňský lídr SN k situaci, kdy velká města prodávají vodohospodářské firmy a malé obce tak nemohou čerpat prostředky z evropských strukturálních fondů ISPA na výstavbu čističek odpadních vod pro nedostatečnou velikost projektů, přičemž řada z nich má již zpracované projekty.
Lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji dále představil, jak řešit methyalkoholovou krizi, která už stála minimálně pětadvacet lidských životů: „ Vláda ČR by měla nejdříve zajistit a provést kontroly ve všech likérkách v ČR v součinnosti s celní správou, policií ČR, pracovníky Finančních úřadů a státní zemědělské a potravinářské inspekce. Tam, kde výrobci jsou schopni garantovat, že jejich výrobky a šarže jsou v pořádku, doporučujeme povolit jejich uvedení na trh.
Intenzivní a zvýšená kontrola by se měla zaměřit na zásoby stánkových prodejců a tržišť, kde se dá koupit pančovaný alkohol.“
Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji má návrh, jak problémy s pančovaným alkoholem řešit: „Hejtmani krajů a primátor Prahy by měli okamžitě vydat vyhlášku o zákazu prodeje alkoholu v baleních větších než jeden litr, centrální vláda by měla zdanit přímo kolek s originálním číslem namísto danění vyrobeného alkoholu. Hejtmani a primátor Prahy by měli okamžitě zakázat prodej alkoholu v láhvích na stáncích a využít tak možnost vydat hejtmanskou vyhlášku, v případě Prahy vyhlášku na základě zákona o hlavním městě.“
Volební lídr Sdružení nestraníků v Plzeňském kraji Václav Prokůpek dále uvedl: „Prohibice je nesmysl, která povede jen k tomu, že se rozjede trh s černým, pašovaným a pančovaným alkoholem. Vzpomeňte si na Spojené státy v první polovině minulého století. Na čem zbohatl Al Capone? Na prohibici v USA, kdy lidé stejně umírali na následky požití pančovaného alkoholu! Celostátní i krajští politici by měli naopak podpořit kvalitní a slušné výrobce alkoholu, aby své výrobky opatřovali originálními hologramy, a tak snížit prostor podvodným výrobcům a zjednodušit kontrolu kontrolním orgánům.“
Vláda ČR by posle Sdružení nestraníků měla začít okamžitě jednat s domácími likérkami o jejich aktuální situaci a pomoci jim překlenout problematické období, například odložením plateb záloh sociálního a zdravotního pojištění za zaměstnance, aby nedošlo k propouštění lidí z práce. Volební lídr Sdružení nestraníků Václav Prokůpek také připomenul, že největší likérka sídlí v Plzeňském kraji, konkrétně v Plzni a v Prádle u Nepomuka.

Létající král Májů
12. Září 2011

Majestátné kamenné ruiny jsou jediným pozůstatkem kultury, ze které nezbyla ani vzpomínka na jméno. Archeologická naleziště a chrámy se pojmenovávají po nejbližších vesnicích ve španělštině nebo v indiánských dialektech. Podobně tomu bylo například i s kulturou Olméků, která byla pojmenována podle současného indiánského kmene, který obývá blízké území nebo s kulturou Teotihuacán, který byla pojmenována podle lokality ve středním Mexiku. Roku 1773 narazil španělský průzkumný oddíl uprostřed zeleného pekla jižního mexického státu Chiapas na záhadné casas de piedra, kamenné domy. Zprávě se nepřikládala větší významnost a tak trvalo 14 let, než se památky vypravil prozkoumat Antonio del Río. To jsme stále v 18. století, kdy je archeologický výzkum neznámým pojmem a průzkum starodávných nalezišť doménou bohatých podivínů a hledačů pokladů.

Z nejbližší vesnice Santo Domingo de Palenque to bylo sice necelých šest kilometrů, ale déšť a džungle změnila Ríovu výpravu v nesmírně náročné dobrodružství a dalších 14 dní trvalo vyklučení pralesa, který ruiny pokrýval. Tak byl objeveno neznámý ztracený májský komplex, snad město, které bylo pojmenováno Palenque a dalo během následujících dvou stovek let světu fascinující a senzační nálezy.
O první pozdvižení se postaral hrabě von Waldeck, který se do Mexika vydal v roce 1822. Rozbil v kameném chrámu v Palenque skromný tábor a zcela bez prostředků město zkoumal. Zachytil celý komplex v 16ti nádherných perokresbách, které dnes vědcům lámou hlavy. Jeho názor, že Palenque postavil národ pocházející z Indie či Afriky, je dnes považován za překonaný. Sloní hlavy, které hrabě zachytil na reliéfech, vypovídají o tom, že Palenque je zřejmě starší dvanácti tisíc let, kdy sloni v Mexiku vyhynuli.
Waldeckovy ilustrace jsou dnes velmi ceněné, stejně jako kresby pořízené výpravou Stephense a Catherwooda, protože zachycují rozluštění vzdorující hieroglyfy, podivné kalendáře a kamenné umění v mnohem jemnějším detailu než fotografie. Nehledě k tomu, že podstatnou část štukové výzdoby a kamenných reliéfů rozkradli a rozprodali místní Indiáni, tudíž jsou tyto obrazové doklady často jediným svědectvím o původním vzhledu města.
Když došlo k rozluštění májských hieroglyfů Herbertem Spindenem, předalo Palenque světu další záhadu – májský kalendář. Záhadná sbírka dat z dob, kdy ještě žádní Májové neexistovali a cyklů tisíců, statisíců a milionů let, u nichž nevíme, co představují, dodnes straší ve snu vykladače májské historie. Svůj největší poklad ale vydal májský kamenný komplex v padesátých letech, kdy jej zkoumal francouzsko-mexický archeolog Alberto Ruz Lhuillier. Jeho zvláštní zájem o budovu, kterou pojmenoval „chrám nápisů“, jej roku 1950 dovedl k zasypané skryté chodbě, zakryté dokonale opracovanou kamennou deskou. V těžkých podmínkách dělníci během sezóny odkyryli prvních dvacet schodů zasypané chodby a Ruz doufal, že příští rok záhadu Palenque konečně rozluští.
O rok později se dělníci, přidušení těžkým vzduchem, prokopali kompaktní štěrkovou sutí k ventilačnímu otvoru, který jim umožnil odkrýt zbytek chodby. 15. června 1952 Ruz narazil na hliněnou mísu se šperky a trojúhelnkové kamenné dveře. To se již nacházel téměř nad úrovní země.
Dělníci trojúhelník uvolnili a Rúz objevil nejslavnější jihoamerickou hrobku – hrob významného Máje jménem Uoxoc Ahav (podle jiných překladatelů Pacal), zakrytý dvacetitunovým sarkofágem, několik šperků, hliněnou trubku neznámého účelu a ostatky muže. Ve vědeckých knihách se lze dočíst, že Pacal byl král, který nastoupil jako dvanáctiletý a vládl mezi lety 603 – 683 př. Kr. Čilý stařík se měl dožít dvaadevadesáti let, což z něj dělá mezi Indiány, jejichž průměrný věk dosahoval 35 let, zvláštní výjimku.
Ve skutečnosti královský titul není tak jistý, jak se uvádí a údaje o vládě podle některých znalců představují pouze časové cykly nejasného významu, což by odpovídalo i stavu ostatků muže, jehož věk je odhadován na 40 – 50 let. Ale i to lze vzhledem k tamější vlhkosti vzduchu určit dost těžko. Vzhledem k rozměrům a váze sarkofágu je evidentní, že byl nejprve uložen v hrobce a poté obestavěn celým pyramidovitým „chrámem nápisů“.
Sarkofág obsahuje velice podivný obraz s neznámými hieroglyfy a nerozluštěnou symbolikou, na niž vybudoval kariéru známý spisovatel Erich von Däniken. Je na něm zobrazen Indián sedící v předklonu na složitém hieroglyfu, který skutečně lze ztěží považovat za cokoliv jiného, než zajímavý dopravní prostředek!

Příběh Cortesova koně
12. Září 2011

„Bílí dobyvatelé“ dnešního území Kanady, Spojených států a jihoamerických států – Bolívie a Peru získávali od Indiánů útržkovité zkazky o tajemných zlatých městech, nacházejícím se údajně hluboko v pralesích Amazonky a v pralesích Peru. Vzhledem k tomu, že v polovině 16. století byly již inidánské státy poraženy a vypleněny, zněly tyto povídky chamtivým dobrodruhům velice lákavě. Jednu z nich zanechal Francisco Lopéz a hovoří o zlatém městě Ma-Noa. Má se rozkládat uprostřed jezera a má být postaveno celé ze zlata. Uprostřed má stát chrám zasvěcený slunci a kolem obrovské zlaté sochy. Dobrodruzi ve snaze tato „eldoráda“ vypátrat prochodili celý kontinent a jejich výpravy vždy skončily neúspěchem. Pohltila je nepropustná džungle, mnozí podlehli divočině a otráveným šípům lovců lebek. Ale pověsti o zlatých městech mají určitý pravdivý základ, protože množství ztracených měst již bylo objeveno. Namátkou je to Machu Picchu v horách Peru nebo májské hradiště Dzibilčaltún. I když jejich bohatství jistě nedosahovalo dobrodruhy popisovaných rozměrů.

Jedna z takových zlatých pověsti má souvislost s pádem posledního indiánského státu v okolí jezera Petén Icá. Roku 1523 pověřil guvernér Nového Španělska Hernando Cortés svého spolubojovnka z války proti Aztékům, Cristobala de Olid, vedením válečné expedice do Hondurasu, zatímco doplňoval v Havaně zásoby. Olid dobyl Honduras a založil zde osadu Triunfo de la Cruz, která vyhlásila nezávislost na Španělsku.
A tak o dva roky později zahájil Cortés proti nové kolonii trestnou výpravu a postavil se do jejího čela. Zvolil zdlouhavou cestu po souši, během které padla polovina jeho vojska. Na jaře roku 1525 se vojáci prodírali džunglí směrem k pobřeží a narazili na zapomenuté ostrůvky májské civilizace – státy Akalán a Petén Icá, rozprostírající se na troskách Májské říše.
Po několika měsíční výpravě vojáci zmírali hlady. Obyvatelstvo před bílými muži na koních prchalo a jedinou potravou španělů byla hrstka klasů nezralé kukuřice. Pak narazili na jezero Petén Icá s ostrovem uprostřed, na kterém se tyčil mohutný Tajasal z bílého kamene - hlavní město májského kmene Iců.
Hlad, vyčerpání a pohled na nedobytné město proměnil Cortése z dobyvatele na vyjednavače. Icéský vůdce Kan Ek pod vlivem nabubřelých fantazií o bohatství španělského krále a líčení vlastních úspěchů ve válce s Aztéky daroval Cotrésovi zásoby a průvodce, který je k odbojné kolonii přivede.
Kan Ek se prý v obdivu ke Cortésovi dokonce dobrovolně prohlásil španělským vazalem a slíbil přijmout křesťanství. Cortés slíbil, že se na zpáteční cestě u Kan Eka zastaví a poprosil ho, zda by se mohl postarat o jeho oblíbeného koně, který se v džungli poranil. Cortés sám napsal: „Panovník slíbil, že se o koně postará, ale sám nevím, co s ním udělá.“ To se ale Cortés nikdy nedověděl, protože když získal zpět Honduras, vrátil se se sevými muži lodí.
V roce 1618 se do Icá vypravili dva františkáni ovládající májský jazyk, Bartolomé de Fuensalida a Juan de Orbita, ve snaze obrátit ke křesťanství poslední indiánský stát. Uvnitř Tajasalu spatřili kamennou sochu, která jim vyrazila dech – kamenný Cortésův kůň, kterého Icáové nazývali Cimin Čak (hromový tapír) a ke kterému se modlili. De Orbita se prý tak rozčílil, že sochu úderem poničil a jen o vlásek unikl smrti rukou rozzuřených Icáů.
Kan Ek prý koně považoval za boha. Obdaroval jej drůbeží a květinami, takže kůň brzy zemřel hlady. Aby se Cortés nerozlobil, nechal vytesat podobiznu koně z kamene. Indiáni se domnívali, že třesk mušket souvisí se řehotem španělských koní a tak vraník získal přízvisko „hromový“.
Františkáni se svou misí neuspěli. Nezískali žádné konverity a tak město brzy opustili. Po několika měsících se vrátili a byli ještě méně úspěšní. Icáští kněží proti nim poštvali obyvatelstvo, které misionáře pod výhrůžkou smrti vyhnalo. Po třech letech vedl do Tajasalu válečnou výpravu krutý dobyvatel Mironés v doprovodu misionáře Diega Delgada. Delgada se později vzhledem k Mironésově surovosti vůči obyvatelstvu rozešel a dospěl do Tajasalu sám v doprovodu pokřtěných Indiánů a několika vojáků, které mu Mironés vnutil k ochraně. Delgada byl přijat vlídně. Po příchodu do města byli všichni křesťané spoutáni a popraveni vyříznutím srdce zaživa obsidiánovým nožem. Mironés a jeho druhové byli přepadeni Indiány během modlitby v kostele a do jednoho pobiti o několik měsíců později.
Trvalo téměř tři čtvrtě století než se poradní sbor španělského krále rozhodl pro definitivní podmanění Petén Icá. Nejprve byla zbudována silnice spojující Jukatán s Guatemalou a po ní pod četnými útoky přesouváno vojsko nového guvernéra jménem Martín de Ursúa. Vzhledem k výhodné poloze indiánské pevnosti vybudoval Ursúa vlastní loďstvo - jednu mohutnou galéru a množství člunů. Po několik dní Indiáni tloukly na válečné bubny a zastrašovali španělské vojáky výkřiky. Nepomohla ani špatně načasovaná lest, kdy Icáové předstírali kapitulaci a pozvali španělského velitele ke schůzce na břehu jezera, kde na jeho družinu zaútočili.
Druhý den ráno, 14. března 1697 byla galéra spuštěna na vodu a město dobyto. Španělské loďstvo nejprve zasypal neškodný déšť šípů, poté zazněl rozkaz k útoku. Indiáni měli z mečů a střelby z mušket takovou hrůzu, že naskákali do vody a uplavali. Ti na souši utekli. Velekněz a indiánský vůdce byli zajati a násilím pokřtěni. Plenění Tajasalu trvalo celých devět hodin. Ursúa osobně nařídil zlikvidovat veškeré modly a náboženské, astronomické a matematické spisy, mezi nimi i pozůstatky Cortésova koně, u kterých Indiáni zapalovali vonné svíce. Kvetoucí indiánský stát byl pohřben i se svou kulturou. Po jedinečné jihoamerické kultuře nezbylo nic než pověst o soše Cortésova koně, která leží kdesi na dně jezera Petén, kam ji nechal mladý guvernér svrhnout.

NEÚSPĚCHY ANGLICKÝCH VÝPRAV
24. Srpen 2011

Dvacátého devátého května před devětaosmdesáti lety dobyli Novozélanďan EDMUND HILLARY a Šerpa TENZING NORGAY vrchol nejvyšší hory světa! Tenzing potom prohlásil: „Buďte velcí a šlechetní a pomáhejte i druhým, aby byli také takoví. Tomu jsem se naučil a tomu se mohou naučit od velké bohyně Čomolungmy všichni lidé.“
Moudré knihy se neshodují.Většinou tvrdí, že jako hora hor je 8848m vysoká, ale mnohé připouštějí, že měří až 8882m. Narodila se ve třetihorách a o mnoho miliónů let řekli lidé, že se celý ten nejvyšší masív na světě jmenuje Himaláj. I ona se dočkala jména. V polovině devatenáctého století jí dal své příjmení Sir Georg Everest, který vedl měření himalájských obrů, před třiceti lety prohlásili Angličané, že její pravý název je Čomolungma. Zůstalo při tom, ale to jméno původně nepatřilo jen jediné hoře; je to tibetský název nepálského Himaláje, kterému hora vládne. Nepálská vláda přidala třetí jméno – Sagarmatha. Nepokřtil ji tedy lid , který žije v himalájských údolích. Byla pro něj zakryta mohutnými horskými masívy, byla příliš vysoká…
Cesty horalů dřív končily jen na nejvyšších pastvinách, tedy ve výšce kolem 5000m. Neexistují žádné zprávy o tom, že by se někdo z nich vydal k bílým vrcholkům hor, které končily tak vysoko, jako by prorážely klenbu oblohy. Bránily jim v tom i pověry, varující před hněvem démonů a bohů, žijících na vrcholech všech vysokých hor.
Jen jediný z himalájských kmenů přetrhl láskou k horám pouta pověr – Šerpové. Těmto statečným mužům patří asi Himaláj nejvíc, bez jejich kvalit by nikdy neuspěly velké horolezecké výpravy. Cestu k vrcholům začali jako vysokohorští nosiči, brzy se však osvědčili i jako horolezci a v posledních letech i jako vůdcové.
Horolezecká historie tohoto kmene začíná vlastně už v roce 1899, kdy D.W.Freshfield najal několik Šerpů jako nosiče a byl s jejich službou nadmíru spokojen. Několik dalších Evropanů pak uposlechlo Freshfieldových rad a také nebylo se šerpskými nosiči zklamáno. Rozhodující vysvědčení horalům tohoto kmene však dal slavný badatel dr. Kellas. Začátkem tohoto století prošel se Šerpy velkou část Himaláje a přesvědčil se o jejich vynikajících vlastnostech, věčném optimismu, věrnosti, pracovitosti a velké fyzické odolnosti. Kellas proto doporučil anglickým horolezcům šerpské nosiče i pro první výpravu na Mount Everest v roce 1921.
Šerpa prý znamená „člověk z východu“. Kmen dnes sídlí ve východním Nepálu v krajině Solo-Pharak-Khumbu jižně od Everestu. Etnicky patří k tibetským Mongolům a jeho původním domovem je východní Tibet na horním toku řek Jang-ć-ťiang a Mekong. Šerpové mají s Tibeťany mnoho společného, buddhistické náboženství, velmi podobnou řeč, většinou se řídili tibetským kalendářem, který nemá pro roky čísla, ale opakující se jména. Šerpská řeč nemá vlastní abecedu a tak lámové píší tibetským písmem.
Dnes už Šerpové téměř nestačí krýt poptávku horolezeckých výprav; v indickém Dárdžilingu a v nepálském Káthmandú mají poloodborové organizace, u nichž si expedice musí služby Šerpů zamlouvat dlouho předem. Stali se slavnými nejen mezi horolezci, ale i nejširší veřejnost ocenila mnohokrát jejich schopnosti. Nejslavnějším z nich je Tenzing Norgay. Narodil se ve vesnici Ccha – čhu blízko hory Makalu v oblasti Khumbu. V tibetském kalendáři byl tenkrát rok Zajíce, jinde ve světě konec května 1914. Lámové mu předvídali velkou budoucnost, vždyť jméno Tenzing Norgay znamená „bohatý a šťastný vyznavač víry“. Jeho bohatstvím a štěstím se staly hory. Už jako chlapec je měl rád a ze všeho nejvíc ho lákala ta, které říkali „Bohyně Matka světa“ a o které šerpské matky vyprávěly svým dětem, že“ je to hora tak vysoká, že ji žádný pták nepřeletí“. Tenzing šestkrát k té hoře šel marně, posedmé se na jejím vrcholku objal s Novozélanďanem Hillarym.
V roce 1921 přijela do Dárdžilingu výprava anglických horolezců, která mířila k Mount Everestu. Nevytyčila si dobytí vrcholu, šlo spíš o průzkum a hledání optimální cesty. Angličané museli volit cestu Tibetem k severní straně vrcholu, protože do Nepálu nikdo ze Západu nedostal povolení ke vstupu. Ze základny poblíž kláštera Rongbuk podnikli horolezci řadu výstupů k vysokým průsmykům. George Leigh – Mallory vystoupil s několika kolegy až do Severního sedla ve výšce nad 7000m přesvědčen, že našel nejschůdnější cestu.
O rok později přijela první skutečná horolezecká výprava a mnoho Angličanů a Šerpů se vydalo po objevené trase zaútočit na vrchol. Nejlepší lezci se dostali až do výše 8320m, tedy 600m pod vrchol a mnohem výše, než kdy člověk vystoupil. Výpravu však zastavila tragédie pod Severním sedlem, kde se utrhla veliká lavina, pod níž zahynulo sedm šerpských nosičů.
Byla to největší pohroma, k jaké kdy v boji o Everest došlo. V roce 1924 se Angličané objevili v Dárdžilingu opět. Na Čomolungmu se vydala expedice zkušených horolezců a osvědčených Šerpů. I tento pokus skončil tragicky. Z nejvyššího tábora se pokusili o výstup dr. T.H.Sommervell a plukovník E. F. Norton. Norton se dostal až do výše 8530m, což byllo až do roku 1952 světovým rekordem, ale výš nemohl, vrátil se. Po nich odešli zkusit štěstí Mallory a Irvin. Zmizeli v bílém světě. Nikdo neví, jak vysoko se dostali, jak a proč zahynuli.
Touhu po dobytí nejvyšší hory světa tato dvě setkání se smrtí hodně přibrzdila. Ke čtvrtému pokusu o slezení se Angličané odhodlali až v roce 1933. Výprava neuspěla; Wyn Harris a L. R. Wager a po nich Frank Smythe s Ericem Shiptonem došli asi tak vysoko, jako před nimi Norton. O rok později se tajně vydal za slávou Everestu Angličan Maurice Wilson s třemi Tibeťany. Po neshodách se Wilson pokusil o sólovýstup a už se nikdy nevrátil.
Také Lord Hunt, vedoucí výpravy z roku 1953, se už před startem nevyjadřoval optimisticky:
„ Strašil by mě vítr. Dodnes mám o himalájském větru strašné sny! Jedním slovem příšerný úkaz. Jednou mě vítr opravdu až rozplakal. Nikdy nezapomenu na zvuk, s jakým vítr naráží do Everestu, připomíná řev řítícího se expresu. Nejsem si jist, jestli tenkrát ten strašný vítr dul proti jihozápadní stěně, kterou chce Boningtonova výprava zdolat nebo proti západnímu hřebeni.“ Obrovská výška dělá z výstupu na Everest logistický problém. Khangčhendzónga,
Khangčhendzónga II a Everest patří v horolezectví do zcela zvláštní kategorie. Na všechny ostatní hory lze vylézt jinou metodou, zpravidla stačí odvaha a schopnosti dvojice horolezců, ale tady to nejde. Znamenalo by to jistou katastrofu. Vrcholové družstvo musí mít za sebou silnou podporu. Technicky je třeba Annapúrna obtížnější. Everest je do výše 8200m poměrně jednoduchý, technické potíže nastávají až posledních 600m. Nevyrovnají se obtížností Annapúrně, ale problém je složitější tím, že se musí řešit ve výšce 8300m.“
To jsou slova Christiana Boningtona.
Letos je Everest znovu obléhán. Italové k němu přijeli se silnou výpravou a od severu prý k němu míří Francouzi, kteří dostali čínské povolení k průchodu Tibetem. Je to už přes padesát let, co se na vrcholu objali Tenzing s Hillarym. Je jiná doba, člověk stanul na měsíci, myslí na cestu k planetám, ale nezapomíná, že v Himaláji je 8848m vysoká hora. Cesta na ni nemá pro lidstvo žádný praktický význam, ale je testem lidské vůle a vytrvalosti. Vždycky se bude vyslovovat s úctou její jméno – Mount Everest.
Václav Prokůpek

Cesta po Bali
22. Srpen 2011

Je půlnoc a naše skromná výprava vystupuje z letadla na mezinárodním letišti0 v Denpasaru na ostrově Bali. Je to pro nás vůbec první a velmi intenzivní zážitek ze setkání s Asií, teploměr totiž ukazuje 38° C a je neuvěřitelné dusno. Okamžitě si vybavujeme slova známého, který nám před nějakým časem popisoval, jak vypadá podnebí v Indonésii, ať si prý pustíme v koupelně vařící vodu a do toho ještě topení. Uvažujeme, jak bude asi přes den? Celkem snadno si najímáme taxíka a už míříme směrem ke Kutě, turisticky známému a také profláknutému centru, bohužel i díky teroristickým atentátům. A protože cestuji se skupinkou kamarádů, kteří již v Indonésii před dvěma lety byli, mám vše značně ulehčené. Do jisté míry ovšem, jako správní dobrodruzi, jsme si totiž koupili jen letenky a předem si nic nezařídili. Což se nám málem vymstilo již po příjezdu do hotelu, kdy nám recepční oznamují, že ubytování pro osm lidí rozhodně nemají.
Po půl hodině uvažování, zda složíme hlavu někde venku, či budeme zkoušet jiné ubytování, nám ti stejní lidé sdělují, že místa by měli, ale bohužel ne pro všechny, nakonec je jaksi přemluvíme, že určitě se něco najde pro všechny a po chvíli už každý ulehá ve svém pokoji. Ráno s překvapením zjišťujeme, že téměř všechny bungalovy jsou prázdné. Však taky turistická sezóna v Indonésii teprve začíná. Nejideálnějším obdobím pro návštěvu této země je duben až říjen, kdy nastává období sucha. My jsme doletěli v půli dubna, což se ukázalo jako nejlepší volba. Krajina je po období dešťů krásně zelená a turistů je poskrovnu. Hned druhý den si půjčujeme motorky, na kterých po následujících čtrnácti dnech projedeme Bali. Každý svou, protože cestovat ve dvou a ještě s bágly je nemyslitelné. Trošku mám obavy, jak vše zvládnu, takže si raději vybírám automatickou dvojkolku. V Indonésii je motorka nejběžnější dopravní prostředek. Její pořizovací cena je pro obyvatele pochopitelně mnohonásobně nižší než u automobilu, ale především se na ní rychleji propletete dopravní městskou zácpou. Standardně na motorce jedou čtyři - dva dospělí a dvě děti. Ale na motorce se kromě dětí vozí ledacos - pytle s rýží, drůbež v proutěných klecích, koza, či motorka představuje jistý pojízdný prodejní stánek. K povinnému vybavení, což taky páni policisti kontrolují, patří přilba. Ale jak má vypadat, už nikdo nedefinuje, takže dostávám v půjčovně jakousi bakelitovou, o jejíž zaručené „bezpečností funkci“ není pochyb.

Asijský chaos: Troubit znamená přežít
Všem, kteří se chtějí do Indonésie vypravit, vřele doporučujeme, aby si u nás vyřídili mezinárodní řidičský průkaz. Jsou dva typy, ani jeden z nich není oficiálně v Indonésii platný, jak mi bylo sděleno na příslušném městském úřadě, ale tamějšími policisty obecně akceptovaný. A to, jestli vůbec máte oprávnění řídit motocykl, nikdo neřeší. Případné nejasnosti vyřeší „menší“ úplatek. Po třech dnech strávených v plážové Kutě usedáme na motorky a vyrážíme směr sever. Poprvé na mě čeká asijský dopravní chaos.
Pokud chcete na indonéských cestách uspět, je potřeba troubit! Troubil jsem při předjíždění, troubil jsem při změně směru, troubil jsem do zatáček a také na psy, posedávající na cestách. Za celou dobu, a to jsem se vážně snažil, jsem nepochopil pravidla silničního provozu, nemluvě o tom, že se vesele jezdí i před policisty na červenou. Z počátku si musíte především zvyknout, že se jezdí vlevo. I když vlastně na nějaké přivykání nebyl čas, takže z jízdy v městském provozu jsem byl dosti vytřeštěný. Jezdí se v hluku v několika pruzích a neustále se proplétáte mezi auty, často předjíždíte tak, že vjíždíte na chodník. Musím podotknout, že po opuštění Dempasaru jsem si docela oddychl. Nicméně cesta vesnicemi také není procházka růžovou zahradou. Cesty u krajnice bývají samá díra a občas přecházejí na nezpevněnou vozovku. Nicméně to stojí za to. Projíždíte vesnicemi a chvílemi máte pocit, že se čas zastavil někde ve středověku. Říkáte si, jak tu ti lidé mohou žít a jak se máme dobře. I když vše je možná relativní, snad jsou tito lidé šťastní a dokáží se radovat i z takových věcí, které my považujeme za samozřejmost. Každopádně vám s úsměvem a nadšením mávají.
Často děláme zastávky, abychom vyfotili terasovitá políčka s kávou, či se projdeme k vodopádům, navštívíme chrámové komplexy nebo nakrmíme neuvěřitelně drzé a zároveň nesmírně milé zdejší opice hroznovým vínem. I když jsme cestovali v období sucha, tropický liják se nám nevyhnul. V horách jsme vjeli do deště. Nasadili jsme tedy zakoupené pláštěnky, jejichž účel byl po přibližně patnácti minutách úplně zmařen. Ono totiž i slovo liják je nedostatečné pro vystižení celé situace. Měl jsem pocit, že jedu v bazénu. Voda se mi valila do obličeje a jen jsem cítil, jak pokračuje dál po těle. První hodinu mi to připadalo docela zábavné, po dvou hodinách už méně vtipné, a to nemluvě o tom, že teplota v horách výrazně klesla. Na otázku, kdy tady přestane pršet, se místní jen smáli a mávali rukama, že možná za týden. Po příjezdu na pobřeží jsem si připadal jako nejšťastnější člověk na světě.

Hyena je na Bali domácím mazlíčkem
Během cestování po ostrovech Bali a Jáva jsme vyzkoušeli ubytování různých cenových kategorií. Nikdy jsme však nebydleli v nějakém drahém luxusním několikapatrovém hotelu, vždy v přízemních bungalovech. Komáři byli všude, takže večer a na noc jsme se raději pořádně nastříkali repelentem, ale zakoupeným v indonéském krámu, protože ten z Česka nějak nefungoval. Občas nám dělala v noci společnost myš či šváb, každopádně vždy minimálně jeden gekon, jediný ještěr na světě, který vydává zvuk. Je dobré si vzít pokoj s klimatizací, popřípadě alespoň s větrákem, jinak budete mít problém usnout.
Z čeho jsem však měl před odletem obavu, byl způsob stravování a s tím spojené případné zdravotní komplikace. Přestože jsme se po celou dobu stravovali v tamních vývařovnách zvaných Warung a vlastně jsme porušovali všechny obecné zásady, jako je - nejíst na ulici, nedávat si do nápojů led, žádné problémy jsme za celou dobu naštěstí nezaznamenali. Ve Warungu se najíte velmi levně, nicméně se po určité době nemůžete dočkat českého jídla, rýži například nemohou mnozí z nás vidět ještě dnes. Indonéská kuchyně není moc pestrá, skládá se především z rýže a těstovin, a to vše ve velkém množství a hodně ostré. Dokonce občas tak, že jsem měl pocit, že nám vypadnou oči z důlků. V pouličních „otevřených“ jídelnách si vyberete jídlo přímo u paní či pana kuchaře z hrnce a určíte i přílohu. Pak si sednete ke stolu, pod kterým číhá na zbytky pes, který možná někomu i patří, ale rozhodně byste si ho za domácího mazlíčka nepřáli. Psů je zde vůbec strašně moc, všichni jsou jedné rasy, něco mezi hyenou a šakalem, ale jinak působí přátelsky. Slabějším povahám se doporučuje moc si takový Warung během jídla neprohlížet, nebo vám nebude úplně nejlépe ze svázané drůbeže, čekající na podlaze na porážku. I když ve vyspělých zemích se možná s užitkovými zvířaty zachází daleko hůře, jen to prostě nevidíme. „Každopádně to chce po jídle panáka,“ říkají domácí strávníci i zkušení cestovatelé. My jsme si je dávali preventivně z čistě zdravotních důvodů raději i vícekrát denně. Alkohol bez problémů na Bali zakoupíte, to už nelze říci o Jávě, která je muslimská.

No, nekupte to!
Co se na indonéských ostrovech nejvíce líbí turistům? Často je to takzvané šnorchlování na severozápadě Bali, na Jelením ostrově. Je pojmenován po tomto mohutném zvířeti a taky jsme jednoho z bezprostřední blízkosti pozorovali. Na ostrov jsme dojeli lodí, která nás během dne přemisťovala na nejzajímavější potápěčské lokality. A protože je voda krásně teploučká a pořád objevujete nové pozoruhodnosti podmořského světa, strávili by jste v ní klidně celý den. Toulání po Bali jsme ukončili rovněž v Kutě. Posledních pár dní jsme si užívali moře. Je to zde ráj pro surfaře, o to míň už pro plavce. Vlny jsou doopravdy mohutné a připočteme-li mořské proudy, které vás přímo vtahují do oceánů, moc si nezaplavete. Navíc ani čistota vody zde zdaleka nebyla taková, jako jí známe z chorvatského Jadranu. Na své si ale přijdou vyznavači surfování. Já jsem vyzkoušel tzv. bodyboard - tedy destičku, díky níž se na břiše vozíte na vlnách. Do Kuty turisté rovněž rádi jezdí i za nákupy. Nakupovat zde můžete na tržištích či v kamenných obchodech či obrovských supermarketech. Jinak globalizace je všemocná, takže zde narážíte na známé obchodní řetězce, jako jsou obchodní domy známé i nám, rychlé občerstvení či obuv značky Baťa, na což jsme jako zástupci Čech, Moravy a Slezska byli hrdí. Nakupování na tržištích má tu výhodu, že ceny smlouváte, a když předstíráte nezájem, často se dostanete až na velmi nízkou cenu. V kamenných obchodech zase oceníte klimatizaci, a i tak jsou ceny mnohem nižší než u nás. I když nepatřím mezi ty, co dostávají v obchodech nákupní horečku, zakoupil jsem boty. No nekupte to, když vyjdou jedny na 70 Kč. Takže když jsem po dvou týdnech usedal do letadla, na jednu stranu jsem se těšil zpět do rodné vlasti, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že mi bude chybět ta jejich pohoda.
Dovolenou V Indonésii vřele doporučuji dobrodružným povahách, které zmáhá povalování na pláži, chtějí něco zažít a především poznat reálný život mimo vyumělkovanou hotelovou rezervaci.

Co třeba zařídit před podobnou cestou:
očkování (není povinné, ale doporučuje se žloutenka typu A i B, tetanus, meningitida, tyfus. Proti malárii se neočkuje, je na zvážení zakoupení antimalarik u nás, mohou být ale vůči tamějšímu kmeni neúčinná, nejlépe je koupit na místě.)
zdravotní pojištění (pozor - standardní cestovní pojištění u většiny institucí se nevztahuje na jízdu na motorce)
mezinárodní řidičský průkaz dle Vídeňské dohody
vízum (je možné zařídit před odletem v Praze. My jsme vyřídili bez problému až na Bali na letišti.)

Co nutně vzít s sebou:
léky (především proti nejběžnějšímu cestovatelskému onemocnění - průjmu)
alkohol (doporučuji slivovici, lék na všechno)
krémy na opalování
tenká deka, pokud budete čekat delší dobu na nějakém klimatizovaném letišti při přestupu
nepromokavý baťoh či obal na něj

Co rozhodně nebrat:
kupu oblečení (vše lze jednoduše a velmi levně zakoupit. Doporučuji si na místě koupit jejich tradiční oděv z lehkého a vzdušného materiálu. Kalhoty a košile s dlouhým rukávem nejen že budou chránit vaši pokožku před ostrým sluncem, ale využijete je i z jiného důvodu - respektování zvyků při návštěvě chrámů.)

Důležitá fakta o Bali:
ostrov součástí státu Indonésie
hlavní město: Denpasar
Počet obyvatel: 22 miliónů
Rozloha: 5653 km2
Náboženství: hinduismus (na malou svatyni narazíte na každém rohu)
Jazyk: indonéština (úřední), balíjština (je odlišná od úředního), angličtina (bez problému se domluvíte)
Měna: indonéská rupie
Časové pásmo: +8
Důležitá fakta o Jávě:
součást Indonésie
ostrov oddělující Indický oceán na jihu a Jávské moře na severu
hlavní město: Jakarta
Počet obyvatel: 114 miliony obyvatel (tzn. 864 lidí na km²) – druhý nejlidnatější ostrov na světě
Rozloha: 132 000 km²
Jazyk: indonéština (úřední, standardizovaná forma malajštiny), angličtina, nizozemština, velké množství místních jazyků, z nichž nejpočetnější je javánština
Náboženství: muslimové 88 %, protestanti 5 %, římští katolíci 3 %, hinduisté 2 %, buddhisté 1 %, jiní 1 % (1998)
Měna: indonéská rupie
Časové pásmo: +8

Brusel Students Kurier: Jak se pozná pivař
22. Srpen 2011

Američan Andrew Stroehlein je poměrně nenápadný chlapík s vizáží intelektuála, do něhož by asi nikdo neřekl, že jeho největším koníčkem je pití piva, zvláště pak toho belgického. Když bruselský mluvčí neziskové organizace International Crisis Group oslavil čtyřicetiny, vytyčil si nezvyklý úkol. Ochutnat 40 belgických piv za 40 dní.
Vyrobeno v Belgii
Nezvyklá mise nyní třiačtyřicetiletého rodáka z amerického Morristownu v New Jersey natolik uchvátila, že se rozhodl ochutnat všechna piva s nálepkou Made in Belgium. Jde ovšem o běh na dlouhou trať, belgických piv je zhruba 800. “Je to úkol na deset let, mám to naplánováno od mých 40 do 50 let,” svěřil se před časem deníku Wall Street Journal.
Po třech letech usilovného pití piva se Stroehlein přiblížil k pivu s číslem 400, které by měl touto dobou ochutnávat někde v New Yorku. “Mělo by to být něco belgického a zároveň amerického. Něco jako Ommegang,” upozorňuje na skutečnost, že belgický pivovar Ommegang vyrábí svá piva v americkém Cooperstownu v notné vzdálenosti od své domoviny.
‘Hledání piva’
Spojené státy Stroehlein, který na internetu provozuje vlastní stránku, kde hodnotí vypitá piva, za meku převážně zlatavého moku rozhodně nepovažuje. Situace se tam podle něj sice lepší, ale převažují mainstreamová piva jako Bud či Bud Light. S Belgií se ale tamní výroba nedá vůbec srovnat.
“V Belgii musíte cestovat do malých vesniček a měst, protože jinak se k tamním pivům nemáte šanci dostat. Některé malé pivovary vyrábějí jen zanedbatelné množství piva,” rozjímá Stroehlein nad romantikou, kterou pití piva v Belgii přináší. Za největší dobrodružství své mise považuje cestu do kláštera ve Westvleterenu, kde pivo vyrábí jen pár mnichů. “Je to velmi složité, protože ti mniši jsou šílení. Fungují na naprostém opaku jakéhokoliv obchodního modelu. Musíte jim zavolat a oni vám určí čas, kdy máte přijet a kolik zaplatíte,” říká.
Do Westvleterenu Stroehlein zavítal jen jednou a tamní pivo se k jeho nejoblíbenějším neřadí. Favoritů má ale Američan hned několik. “Záleží na ročním období. V zimě to je Achel Brune Extra a v létě Cantillon Gueuze,” dodává. Čeští pivaři by byli zřejmě překvapeni, jak daleko mají obě piva k jejich oblíbeným pivům. V případě prvního jmenovaného jde o krémové skořicové trapistické pivo a druhé je kvasnicové pivo vyráběné pomocí speciálních “divokých” pivovarský kvasnic.
Vedett vede
Achel Brune Extra je ovšem další z řady piv, za nímž je třeba podniknout dobrodružnou výpravu. Vyrábí se v klášteře Achel v severní části Belgie. Při jedné z cest Stroehlein uvízl se svými přáteli na rozbahněném poli. “Půjčovna aut, od níž jsme auto měli, nebyla stavem vozu nijak nadšena, ale přivezli jsme si Brune Extra, takže se to vyplatilo,” pochvaluje si.
Všeobecně oblíbená belgická piva nechávají Stroehleina v klidu. Dojem na něj neudělal ani ceněný Duvel, tedy velmi silné světlé pivo. “Rozhodně to není můj favorit. Je v něm příliš cítit alkohol,” tvrdí. V oblibě má naopak Vedett, který je oblíbený zejména mezi mládeží a má velmi povedené etikety. “Vedett je rozhodně nejlepší belgické pivo plzeňského typu (pilsner) na trhu,” uzavírá.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa