»
S
I
D
E
B
A
R
«
Energetická politika Číny: Jak funguje pohon obra
17. Srpen 2011

Reformní Čína musí udržet svůj ekonomický růst, zpomalení či zastavení by otřáslo stabilitou jejího společenského systému. Z asijské ekonomické velmoci, zaplavující světový trh levným zbožím, vyrostl také globální konkurent s nároky na odpovídající výši vstupů-zejména energetických surovin.

Růst spotřeby elektrické energie a pohonných hmot je neklamným znakem ekonomického pokroku a jej doprovázejících strukturálních proměn. Zhruba desetiprocentní podíl ČLR na světové spotřebě elektrické energie (2001, druhá na světě) má do roku 2025 vzrůst na přibližně 14,2 procenta. 1)
Čínský energetický systém je jedním z nejtypičtějších pozůstatků přežívající centrálně řízené ekonomiky a jejích slabin. Největším polykačem energie je neefektivní, státem udržovaný průmyslový sektor,2) a nikoli velké množství drobných a středních privátních subjektů, jak je obvyklé v nejvyspělejších zemích. Tvrdý ekonomický boj mezi provinciemi navzájem, mezi regiony a centrem, a na druhé straně omezený přístup ke zdrojům, zjevné plýtvání i nedostatek kapacity, dohromady tvoří komplexní labyrint.
Systém distribuce elektřiny a jeho technické vybavení nejsou na požadované úrovni a nevedou k ekonomicky optimálnímu fungování. Energetická soustava byla totiž v 50. letech budována k službě rodícího se průmyslu individuálně-v rámci jednotlivých provincií, jejichž rozvodné systémy byly jen omezeně navzájem propojeny, pokud vůbec. V přímořských velkoměstech dnes soukromníci platí horentní částky za elektřinu, v některých provinciích patří výpadky proudu v přetížené síti k téměř každodennímu folklóru, aniž by provincie lépe zásobené elektřinou mohly své přebytky odprodat. Ačkoli vláda ceny energie reguluje, místní energetické lobby toho leckdy příliš nedbají a šroubují poplatky pokud možno co nejvýše. A to se říká, že Čína je autoritativní stát.
K tomu je nutno připočíst prudký ekonomický růst obecně i růst spotřeby domácností u příslušníků městské střední vrstvy v bohatých přímořských provinciích. Tito spotřebitelé platí vyšší ceny a doplácejí tak na ztráty z uměle levné elektřiny pro spřízněné státní kolosy na nízké technologické úrovni. V mezinárodním kontextu není čínská spotřeba energie na osobu ještě příliš vysoká, dosahuje zhruba jedné třetiny spotřeby Tchaj-wanu, Jižní Koreje nebo Japonska, nemluvě o USA, které v individuální spotřebě elektřiny (včetně zplodin) drží jasný světový primát.3) Nároky na spotřebu energie v ČLR ale stále stoupají (15 procent ročně)4) a trvale předstihují nabídku.
Více než polovina elektrické energie (65 procent) se v ČLR doposud získává spalováním fosilních paliv. V Číně se vytěží i spotřebuje nejvíce uhlí na světě. Postranním efektem vysoké spotřeby uhlí je za poslední léta hrůzná série důlních neštěstí, která kromě Číny nemá momentálně ve světě obdoby. Přebytek levné pracovní síly a nízká úroveň bezpečnosti práce v uhelných dolech, nezřídka privátních a bez náležitého dohledu, staví čínský model úspěšného hospodářství daleko za pochmurný odkaz rodícího se průmyslového rozvoje v západní Evropě 19. století.
A pokud jde o exhalace z tepelných elektráren, kdo na vlastní oči nespatřil barevné odstíny smogů v některých čínských městech, neuvěří, že něco takového existuje. Lidské zdraví a narušené životní prostředí jsou cenou za ekonomický rozvoj. Světová zdravotnická organizace (WHO) s odvoláním na Světovou banku uvádí mezi první dvacítkou velkoměst nejvíce zamořených exhalacemi šestnáct z Číny. 5)
Reforma energetické politiky
Rostoucí spotřeba i ekologická zátěž vyzývají ke změně struktury. Čína jako rozvojová země není vázána kvótami Kjótského protokolu o snižování exhalací, ekologická situace zejména v severní části země však nutí vládu k omezení podílu fosilních paliv ve prospěch plynu, jaderného paliva a obnovitelných zdrojů (hydroelektrárny, solární a větrné stanice). Peking od konce 90. Let vydal několik důležitých zákonů o omezování podílu neobnovitelných zdrojů, spotřeba uhlí však po roce 2000 stoupala dál (včetně dovozu uhlí, například z Austrálie). Vláda se snaží omezit spalování uhlí ve velkoměstech uvalením progresivní daně na uhlí nižší jakosti, vyhlašuje městské bezuhelné zóny a dotuje plynofikaci-typicky například v Pekingu, budoucím hostiteli olympiády v roce 2008, do té doby ale také městu s pověstí nejhoršího ovzduší na světě.6) Podíl spotřeby zemního plynu pro energetiku tvořil zhruba tři procenta, do roku 2010 se má téměř zdvojnásobit.7)
Odhaduje se, že Čína potřebuje o deset procent více elektrické energie, než se jí dostává, a také musí dobudovat rozvodnou síť. Energetika je tak jeden z největších hitů pro dychtivé zahraniční investory, ale současně také jedním z nejriskantnějších oborů, což zdaleka neplatí jen pro českou poloblamáž s projektem dostavby elektrárny v Šen-tchou.8) Velké možnosti má v rámci politiky diverzifikace výroby energie nepochybně výstavbu hydroelektráren. Vedle megaprojektu „Tří soutěsek“ na řece Jang-c´(největší na světě, 18,2 GW, předpokládaný rok dokončení 2009) se chystají mimo jiné také další velké vodní elektrárny a jejich soustavy na horním toku Jang-c´, na Žluté řece a na horním toku Mekongu. Stavbu vodních děl ovšem také doprovází celá řada vedlejších problémů-ekologických i sociálních. Současná kapacita hydroelektráren dle údajů EIA pokrývá 83 GW z celkových 383 GW (z toho 253 GW tepelné elektrárny). Větrné a solární stanice představují také zajímavé řešení, které si zatím ve větším měřítku mohou dovolit nejbohatší oblasti (například plánované projekty velkých větrných elektráren u Pekingu a Hongkongu).
Atomové elektrárny, které doposud vyrábějí asi jedno procento celkové elektřiny, mají do roku 2025 zvětšit podíl dodávek do čtyř procent. Celková produkce kilowatthodin z jaderných zdrojů je v ČLR v současné době zhruba na úrovni Tchaj-wanu, zaostává za Jižní Koreou, nemluvě o Japonsku (třetí na světě za USA a Francií).9) Čína disponuje atomovými reaktory z Kanady, Francie, Ruska a také z vlastní výroby. S ohledem n omezenost místních zdrojů, rostoucí ceny dovozů a ekologické problémy se jaderné energetice v Číně přisuzuje velká perspektiva.
Ropa a zemní plyn
Čína se svými 6,5 mil. Barelů na den vypracovala v roce 2004 na druhého největšího spotřebitele ropných produktů na světě. Do roku 2025 by poptávka měla dále stoupnout na 14,2 mil. Barelů za den, z toho 10,9 mil. z importů. 10) Většina vlastních ropných nalezišť se nachází v severozápadní části země (Da-čching, Liao-che, Šeng-li).
Vedle nalezišť na pevnině se ve spolupráci se zahraničními investory úspěšně rozvíjí podmořská těžba, zejména v lokalitě Pcheng Laj v zálivu Po-chaj, na východě od přístavu Ťiencin (Tienjin) a také například v nalezišti Wen-čchang v Jihočínském moři, 100 km východně od ostrova Chaj-nan. Další podmořská naleziště jsou na východě od Hongkongu a nové možnosti se rýsují také v Tonkinském zálivu po urovnání čínsko-vietnamských teritoriálních sporů v roce 2000.11)
V těžbě a petrochemii dominují tři státní kolosy-Sinopec (China Petrochemical Corporation), CNPC (China National Petroleum Corporation) a CNOOC (China National Offshore Oil Corporation). Tyto tři podniky také emitují akcie obchodovatelné na burze v Hongkongu a New Yorku. Jejich zahraniční menšinoví vlastníci (například Shell, BP, ExxonMobil) drží podíly do 15-20 procent, ale nemají zastoupení v představenstvech a nemají podstatný vliv na činnost podniků, které jsou plně pod kontrolou státu. ČLR tak vyšla vstříc pravidlům Světové obchodní organizace otevřít se zahraničním investorům, získala miliardové investice do vlastních podniků, ve kterých si ale podle očekávání nadále ponechá rozhodující majetkový podíl a rozhodovací pravomoci.
Zemní plyn byl doposud jen méně významným zdrojem (3 procenta) pro energetiku, jeho podíl bude s výstavbou příslušné infrastruktury stoupat. Hlavní ložiska plynu se nacházejí na západě země, v Sin-ťiangu a ve vnitřním Mongolsku, odkud je na východ budou dopravovat dva plynovody-do Pekingu a do Šanghaje. Největší pozornost se však upírá k dálkovým plynovodům ze zahraničí. Jedná se především o plynovod ze sibiřské Kovytky (poblíž Irkutsku), kterým bude dopravován plyn do Číny (Ta-lien) a do Jižní Koreje (projekt čínské CNPC a korejského Kongasu). Trasa se zřejmě vyhne území Mongolska i Severní Koreje (podmořská varianta).
Z podmořských nalezišť patří k nejnadějnějším Ja-čcheng v Jihočínském moři a také Čchun-siso ve Východočínském moři, kde se rozhořel mezinárodní spor s Japonskem o těžební práva. Ve hře je také podmořský průzkum v oblasti souostroví Spratley v jihočínském moři (ropa i plyn), kde došlo dohodou ČLR se zeměmi ASEAN k zakonzervování daného stavu, po předchozích teritoriálních sporech i námořních šarvátkách v 90. letech.
V energetice jižních provincií- hlavně v Kuang-tungu- hraje stále větší roli spalování zkapalněného přírodního plynu (LNG-liquified natural gas). U Šen-čenu byl se zahraniční účastí vybudován terminál pro přísuny zkapalněného přírodního plynu- zejména z Austrálie. Druhý velký terminál, pro dodávky z Indonésie (Tangguh-Papua) se staví ve Fu-tienu v městě Čang-čou.
Ropná diplomacie Pekingu
Setrvačnost ekonomického boomu vede čínské vlády k bezprecedentním posunům ve strategickém uvažování a k aktivní zahraniční politice, s cílem zabezpečit přísun strategických surovin. Peking tak vstoupil na světovou scénu jako velký konkurent v boji o velké kontrakty a nákup vlastnických podílů v zahraničí-neboť zdroje jsou omezené a ceny stoupají. Zatímco USA importují zhruba 40 procent spotřeby ropy, závislost ČLR na importu činí 90 procent. 12) Čínští obchodní zástupci i diplomaté s počátkem nové dekády začínají bodovat v zemích, kde vliv Číny neměl tradici a kde dosud dominovaly jiné mocnosti. Jedná se zejména o země Afriky, Latinské Ameriky a Střední Asie, často ovšem s problematickými režimy (Súdán, Írán, Venezuela). Jen výčet čínských nedávných akvizicí v Africe budí pozornost: importy ropy a plynu i nákupy podílů jejich nalezišť v Nigérii, Súdánu, Gabunu, Angole, Egyptě, Keni, Kamerunu a Rovníkové Guineji.
V současné době kryjí dodávky z Afriky asi 20 procent čínské spotřeby ropy a plynu, 40 procent pochází ze Středního východu. 13) Číňané přitom v rámci své politiky „nezasahování do vnitřních problémů jiných zemí“ určitě své partnery neobtěžují hodnocením jejich politických poměrů, dodržování lidských práv, pracovních podmínek zaměstnanců, či snad transparentností ekonomických a právních vztahů. Číňané také na oplátku obstarají výstavbu rafinerií, infrastruktury, či dodávky levného spotřebního zboží. Krom toho čínská kulantní diplomacie zajistí podporu na mezinárodní úrovni, kde může třeba v Radě bezpečnosti OSN vetovat návrhy mezinárodních sankcí namířených proti zemím jako Írán nebo Súdán.
Vedle Středního východu (Saúdská Arábie, koncese v Iráku, Ázerbajdžánu, Íránu), odkud Čína dováží zatím nejvíce ropy, se její pozornost upíná k dalším investicím v Latinské Americe-ve Venezuele a Bolívii, s jejichž populistickými a protiamerickými režimy si Peking docela dobře porozuměl.
Vzhledem k nejistotě dodávek po mořských trasách má pro Čínu zásadní strategický význam diversifikace zdrojů budováním plynovodů a ropovodů ze Střední Asie a Ruska. Peking dosáhl dohody o vybudování plynovodu z Turkmenistánu-po Rusku druhé nejbohatší země na zásoby zemního plynu z bývalého SSSR. Dalším strategickým projektem je 1000 km dlouhý ropovod z Kazachstánu do Číny, který také vyústí v Sin-ťiangu. Mimo to čínská CNPC koupila od kanadského vlastníka PetroKazakhstan hlavní místní těžařskou firmu.
Dodávky ropy ze Sibiře měl původně podle dohody z 90. Let přivádět ropovod s vyústěním v Ta-čchingu na severovýchodě ČLR. Japoncům se však podařilo projekt přelobbovat a prezident Putin nakonec schválil verzi východosibiřského ropovodu-z hlediska ruských zájmů logičtější-vedeného výhradně na ruském území a s terminálem na Dálném východě v Nachodce. Tímto bude ruská ropa k dispozici více případným zájemcům-Japonsku, Jižní Koreji, Tchaj-wanu- než jen výhradně Číně.
Hra o budoucnost
Po ekonomickém boomu v 90. letech začala Čína konečně také v následující dekádě investičně expandovat do světa. Vedle skupování západních „značkových“ firem (IBM, MG Rover, Thomson) a surovin všeho druhu je nejviditelnější zájem Pekingu zajistit si strategické dodávky pro nenasytnou energetiku dopravnu. Časté výpadky či fronty automobilů u pump na benzín a motorovou naftu (viz letošní kolaps v bohaté provincii Kuang-tung)14) naznačují, že v Číně je skutečný nedostatek vlastních zdrojů a že globální výprava za nákupy surovin přišla se značným zpožděním za konkurencí Vedle té asijské, představované Japonskem, Jižní Koreou a ekonomickými tygry všeho druhu, stojí v zástupu čekajících také vzmáhající se Indie. Úzkost z budoucího nedostatku nutí Čínu skupovat zdroje, kde se dá, neboť USA a Evropa už dávno kontrolují strategické zásoby po celém světě.
Velké vzrušení vzbudil zájem čínského CNOOC o nadnárodní koncern Unocal, který se řadí v USA do první desítky největších. Čínská štědrá nabídka 18,5 mld. USD byla nakonec na nátlak Kongresu a doporučení CIA odmítnuta ve prospěch o dvě miliardy nižší ceny, kterou zaplatil Chevron. Hlavním argumentem amerických pochybností byl strategický dopad chystané fůze, kterou by čínský koncern získal kontrolu nad ložisky plynu a ropy na území mj. Barmy, Thajska, Bangladéše a Indonésie, včetně zpracovatelských a distribučních zařízen.
Nejednalo se zase o jeden z typických paranoických záchvatů Západu z domnělé asijské hrozby, jako když ekonomicky sílící Japonsko začalo skupovat zahraniční zdroje surovin, americké luxusní nemovitosti a filmová studia?
Závislost Číny na dovozech ropy ze Středního východu, kde Spojené státy a jejich spojenci včetně Japonska, Jižní Koreje, Thajska) šíří demokracii a potírají terorismus, je evidentní, stejně jako nemožnost zajistit si z tohoto regionu průchodnost námořních dopravních tras vojensky. Poté, co Západ razantně posílil svou vojenskou přítomnost ještě ve Střední Asii, se nelze Pekingu divit, že se vydal do terénu tak, jak byl momentálně schopen.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa