»
S
I
D
E
B
A
R
«
Jak se Češi dostali do olympijské rodiny
7. Srpen 2011

Skončila jedna z nejkurióznějších soutěží olympijských her 1924 v Paříži - šplh na laně. Diváci už dávno opustili stadión, ale na zadní tribuně proti čestné lóži seděl starší, přísně vyhlížející muž a kreslil do památníku obrázek, drahý celé československé výpravě. Červenobílá vlajka s modrým klínem na nejvyšším stožáru oznamovala světu, že první československý sportovec, gymnasta Šupčík, vyhrál zlatou olympijskou medaili. První zlato v dějinách našeho sportu. Muž dokončil svoji práci, zavřel památník a vstal. Ještě jednou se rozhlédl stadiónem a v přísných očích jakoby se zaleskly slzy. Hbitým krokem člověka, jemuž by nikdo nehádal šedesátku, seběhl po schodech a zmizel ve východu.
O hodinu později už vcházel v pečlivě vykartáčovaném fraku do salónu, kde právě začínala recepce. Z protějšího konce sálu vykročil předseda Mezinárodního olympijského výboru baron Coubertin, aby k přátelskému stisku ruky přidal i slovo: „Blahopřeji“. Slavnostně vyzdobeným sálem zavlnilo vzrušení. Tohle se nestává každý den. „Kdo je ten muž,“obrátil se s otázkou na staršího kolegu jeden ze začínajících novinářů. Tázaný udiveně zvedl obočí a odpověděl: „Vy ho neznáte? Rössler, Čechoslovák.“
Bylo jistě neobvyklé, jestliže baron Coubertin sestoupil z výše své funkce a společenského postavení, aby si potřásl rukou se zástupcem národa, jehož přítomnost v mezinárodním olympijském hnutí ještě donedávna působila tolik rozpaků a nepříjemností. Coubertin nebyl jediný, kdo rád vyhledával Rösslerovu společnost. V dlouhém přátelském rozhovoru s ním v roce 1912 setrval i švédský král Gustav. Nebyly to ztracené hodiny, které kdokoliv strávil v rozhovoru s pohotovým Čechem, mluvícím snad všemi světovými jazyky. Vyzařovala z něho silná osobnost a umění konverzace, ale přešel-li na své nejoblíbenější téma – sport, otevíral se před posluchači podivuhodný svět člověka, který byl živou kronikou sportovního dění posledních čtyřiceti let. Od roku 1880 nebylo v Čechách snad jediné významnější události, která by se obešla bez jeho účasti.
Na svět přišel v ideální době, kdy v Čechách rostly první tělovýchovné sokolské jednoty a kolem Vltavy už stály klubovny prvních česko-německých sportovních klubů. Členem jednoho z nich byl i Rösslerův otec. Proto nikoho nepřekvapilo, že syn dostal v šesti letech brusle a přísný otec osobně dohlížel, jak jeho ratolest proniká do tajů pohybu na ledě. Samozřejmá všem připadala i druhá Rösslerova záliba. Ve dvanácti letech si ze třech starých prken vyrobil „maňasa“ a po vzoru starých Čechů, kteří znali toto jednoduché plavidlo pod názvem ježdík, vyplul po českých řekách. Protože náklonnost k vodě nebyla krátkodobou zálibou, mohl po letech zaznamenat životopisec: „Není snad řeky české, po níž by se byl neplavil.“ Časem se ukázalo, že otcova sportovní minulost je výhodou pochybné hodnoty. Nikdo jiný než bývalý sportovec nemohl znát lépe neblahé účinky synových zálib na kvalitu školních prací. Prostředky nápravy odpovídaly době – ukrývání sportovního nářadí, zákazy, tělesné tresty. Žádný nebyl dost tvrdý, otcova přísnost narážela na synovu tvrdošíjnost a skóre zůstávalo nerozhodné.
Do řad opravdových sportovců Rössler vstoupil na bruslích. V jedenácti letech založil s mladším bratrem a několika spolužáky bruslařský klub, v šestnácti už patřil mezi přední české bruslařské závodníky a zanedlouho získal první mistrovské tituly. Cesta mezi vodáky tak snadná nebyla. Již jako chlapec objížděl Rössler se svým maňasem vltavské veslařské kluby a žádostivě pokukoval po závodnících v pestrobarevných dresech. Proniknout do jejich řad bylo obtížné; od dob, kdy na staroměstském jezu utonuli dva členové posádky čtyřveslice satan, bylo veslování považováno za příliš nebezpečný sport. Až v létě roku 1886, kdy jeho „maňasa“ dohonila u Vranovského ostrova závodní čtyřveslice Veslařského klubu Blesk, pomohla náhoda. V improvizovaném závodě podlehla štíhlá závodní loď vratké kocábce a rozčilený bleskařský kormidelník Jirka Müller zahromoval: „Takovej kluk sakramentskej a von nás veme. Já ho zapřáhnu do čtyřky, počkal, von jeden, to bude funět!“ V příští sezóně už Rössler opravdu „funěl“ na klubové čtyřveslici, známé pod názvem „Náš starej“. K titulům mistra Čech bruslaře přibyly zanedlouho další, tentokrát za veslování.
Mezi tvůrci českého sportovního hnutí byli závodníci, kteří zazářili oslnivými výkony, aby vzápětí zmizeli ze závodních drah stejně rychle, jako se objevili. Byli i takoví, kteří přestože nedosáhli žádných vítězství, stáli znovu a znovu na startech nejrůznějších závodů, aby zkoušeli štěstí a demonstrovali svoji náklonnost k zdravému pohybu. Byl také sportovec, který vynikal ve všech sportovních disciplínách, které vyzkoušel – Rössler. Když ještě jako bruslař přinesl do klubu první lyže, přátelé se usmívali; považovali zálibu v podivných „prkýnkách“ za chvilkový rozmar, který zmizí s posledním jarním sněhem. Tvrdošíjnost, s níž majitel jedinečné rarity padal, bořil se do sněhu a vstával, aby znovu zmizel v závějích, je přesvědčila o opaku. Pochopili, že před sebou mají sportovce s duší objevitele.
Stejně jako jeho současníci Křižík, Laurin nebo inženýr Kašpar akceptovali všechny zahraniční technické novinky a byli hybnou silou technického rozvoje doma, byl Rössler motorem sportovního hnutí. Nezůstal jen u lyžování. Ještě jako bruslař přivezl z Paříže bandyhokejové hole a učil přátele hru, která se o řadu let později stala jedním z národních sportů:hokej. Jako veslař se seznámil s plachtěním a jeho jachta byla známá po celém povodí Vltavy ještě ve dvacátých letech. Pokusil se o lehkou atletiku, výborně šermoval a hrál tenis, kopanou i jiné míčové hry. Do Českého Yacht-klubu přivezl v Čechách dosud neznámý šišatý míč a naučil vodáky hrát ragby.
Sportovní kluby, sdružující skupiny lidí stejného přesvědčení, obyčejně svým členům poskytovaly půdu k provozování zálib a ochranu před ne vždy chápající společností. Pro Rösslera znamenaly něco víc. Známí se usmívali, že zakládání klubů a sportovních organizací je pro něho stejnou vášní, jako sběratelství známek. Byl opravdu jen sběratelem? V roce 1896 stál u kolébky České atletické amatérské unie, která byla vedle Ústřední jednoty velocipedistů prvním a na dlouho také jediným českým sportovním svazem. Stejně neúnavně pracoval v dalších sportovních organizacích, pomáhal při sjednocení lyžařů, pracoval ve vrcholných orgánech bruslařů, vodáků i tenistů. Roku 1906 stanul na místě nejvyšším, stal se sekretářem Českého olympijského výboru a tím i hybnou silou celého olympijského hnutí. Neúnavně bojoval za uznání práva Čechů na sportovní samostatnost, dlouhá léta vodil české a později československé olympijské výpravy při slavnostním defilé; v pečlivě vyžehleném fraku a s cylindrem na hlavě pochodoval před sportovci své země v Londýně, Antverpách, Paříži a Amsterodamu, do roku 1928 nechyběl ani při žádném zimním olympijském měření sil.
V roce 1912 při olympijských hrách ve Stockholmu zasedl k jednání olympijský kongres. Německý zástupce vnesl na pořad rozpravy staronovou otázku, mohou-li být členy olympijského hnutí země bez politické samostatnosti. Všichni přítomní se obrátili na zástupce národa, o němž šla především řeč. Rössler přistoupil k řečnické tribuně, vztáhl zlatou rakouskou desetikorunu a přečetl hlasitě nápis nad císařovým portrétem: „Franciscus Josephus I., D.G. Austriane Imperator, Hungariae et Bohemiae Rex.“ Sálem se ozval hlasitý potlesk. Jak by neměli mít Češi samostatné zastoupení v olympijském hnutí, když mají – vlastního krále.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa