»
S
I
D
E
B
A
R
«
Kam kráčí ČR, SR a svět
28. Srpen 2011

Od počátku 20. století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala dobu relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčného vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.
Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilostí, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých episodách a má je zpřeházené. Žije jednu episodu a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavý a nepochopitelný. Není jasné, zdali rozum člověka osvobozuje, nebo zdali činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však stále zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností.
Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dospívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky.
Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina. Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti, že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí.
Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.
Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke svému konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost jednotlivého člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem. Klasické pojetí kapitalismu kombinovala zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, přidělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít, atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru. V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivizace vede ke krizi odpovědnosti - vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti.
Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.
Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loajalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.
Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě. Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa.
Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize. Bez práce a s ní spojeného přinucení se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měl největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit. Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat.
Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.
Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe. Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje, stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

LIMITY MOŽNOSTÍ
Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jedince ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové tak i úrokové podobě.
Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi. Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována. Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídajícím válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.
V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné politické konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním - směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.
Volba tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala univerzálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní.
Všechny lidské vztahy se přetvářejí v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové určení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka - stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).
Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné. Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují. Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho ostatního zboží, který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem se doplňující metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může peníze podržet a čekat na výhodnější příležitost. Kromě toho nemusí čekat na místě. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.
Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží - jako zlato.
Oběh tedy představuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitost připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu představují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v theistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.
Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotou, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze představují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitečné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem. Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.
Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené od tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitálu, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však samy sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.
Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi, jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samostatné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nadvláda kvantity, která zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.
Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem - abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením - považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.
Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se se staly dvěma rozličnými pojmy.
Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.
Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají - nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení - s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.
Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.
Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 % veškerého světového oběživa.
Z knihy akademika Dolejšího “Analýza 17.listopadu”

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa