»
S
I
D
E
B
A
R
«
Kult osobnosti J.V. Stalina: Začalo to tajným projevem
3. Srpen 2011

Před závěrem 20. sjezdu KSSS v noci ze 24. na 25. února 1956 v několikahodinovém tajném (tj. pouze pro pozvané delegáty) projevu „O kultu osobnosti a jeho následcích“, kritizoval Nikita Sergejevič Chruščov Stalina a způsob jeho vlády. I když přesný text projevu zůstal tajný, vědělo se o něm, a samotný fakt že tyranie stalinismu byla kritizována, probudil neděje utiskovaných celého socialistického tábora. Kritika stalinismu měla okamžitý vliv na situaci v Polsku a v Maďarsku. Zmíněný projev byl kritikou Stalina a stalinismu, ale rozhodně ne komunistické strany. Projev mlčel o vzniku struktury státního teroru který byl součástí sovětského systému od bolševické revoluce. Až do roku 1934 byl prý Stalin pozitivním prvkem při výstavbě SSSR, po roce 1934 byla prý KSSS Stalinovou obětí.

V projevu také samozřejmě chyběla jakákoli zmínka o tom co v době stalinismu dělal sám Chruščov. I když je pravděpodobné že cítil odpor ke Stalinovým činům, hlavním důvodem kritiky stalinismu byla jeho snaha o odstranění tvrdé opozice - byl ke kritice stalinismu donucen strachem z pokusu o převzetí moci stalinským jádrem KSSS. Chruščov se po sjezdu postaral, aby se „tajný“ projev dostal do zahraničí. Nejprve byl text projevu zaslán všem komunistickým stranám, asi o měsíc později se dokonce objevil „prozrazený“ text ve zkrácené podobě v americkém tisku.

Ne jistě shodou náhod a okolností byl projev načasován na dobu kdy bylo vedení KGB oslabeno kádrovými změnami. Chruščov tak jednal se svolením KGB, která strávila nad textem projevu několik dní. Během tří let od Stalinovy smrti bylo propuštěno asi deset tisíc politických vězňů, po XX. sjezdu KSSS se otevřely dveře k relativní svobodě a rehabilitaci pro několik milionů dalších. Jedním z nich byl i spisovatel Alexandr Solženicyn, u kterého Chruščov objednal krátký román „Jeden den Ivana Denisoviče“.

1. Veřejný projev na dalším sjezdu

Kritika Stalina a stalinismu, se kterou vystoupil Chruščov znovu, tentokrát veřejně, ještě na dalším sjezdu v roce 1961, však nebyla nikdy myšlena jako výzva k diskusi o stranických praktikách (tomu ostatně nasvědčuje umístění nejdůležitějšího projevu těsně před koncem sjezdu). Krátce po vyjití Solženicynovy knihy se konala v Moskvě výtvarná výstava, na níž Chruščov silně kritizoval moderní tvůrčí směry. To bylo povelem k obnovení ochablé cenzury. I když stalinismus v SSSR skončil, nikdy nedošlo k destalinizaci SSSR a jeho tehdejších satelitů.

2. Kult osobnosti dnes

Kult osobnosti (latinsky cultus = uctívání) je neúměrné zveličování zásluh a vlastností vedoucí osobnosti či osobností. Vyskytuje se v ranných fázích společenského vývoje, v porevolučních uspořádáních a v totalitních režimech (fašismus, nacismus, komunismus). V moderní době se termín začal používat právě po Chruščovově „odhalení kultu osobnosti Stalina“ na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956.

Co se týče Stalina, jeho nabalzamované tělo bylo ještě po mnoho let vystaveno v mauzoleu u zdi Kremlu a teprve v roce 1961 bylo pohřbeno přímo u zdi. Došlo také k masovému přejmenování všeho co neslo Stalinovo jméno, i nápis nad mauzoleem se změnil, původně tam bylo Lenin, pak Lenin Stalin, pak zase už jen Lenin.

O deset let později, pod neostalinistou Brežněvem, byl však celý proces destalinizace zastaven, prostá náhrobní deska u kremelské zdi byla nahražena mohutnou bustou, o gulagu se přestalo mluvit.

Ještě nyní existuje ve Stalinově rodném městě Gori jeho muzeum, vedené jeho pravnukem Jevgenijem Džugašvilim, kompletní s voskovou figurinou pro ty, kterým chybí v mauzoleu. Marně byste však hledali jakoukoli zmínku o milionech Stalinových obětí, protože mladý Džugašvili je považuje za výmysl. Také komunistická strana Gruzije požaduje Stalinovu rehabilitaci.

3. Stalinismus v Československu a v zahraničí

U nás se o XX. sjezdu KSSS mluvilo nejprve jen jako o obyčejném dalším sjezdu, důležité detailní informace byly zpočátku zadrženy. Novotný sice v diskusi utrousil poznámku o nutnosti kritiky zdola, ale nikdo nevěděl, nebo nechtěl vědět, o čem hovořil. Teprve v druhé půli dubna 1968 se začalo otevřeněji diskutovat o nutnosti změn ve státní správě, soudnictví, ekonomice a dokonce i v samotné KSČ, mnoho stranických organizací požadovalo mimořádný sjezd. Potom se konal bouřlivý 2. sjezd československých spisovatelů, na němž zazněla ostrá kritika cenzury. A to byl konec diskuse a konec neupřímné destalinizace v ČSR.

Na začátku 21. století je s kultem osobnosti spojován hlavně Kim Čong-Il, prezident KLDR, který je i oficiálně popisován místními médii jako drahý vůdce a také nejvyšší autoritou pro celou zemi. Podpora kultu osobnosti u současného prezidenta navázala na stejnou u Kim Ir-Sena, otce současného vůdce země a prezidenta do roku 1994; Kim Ir-Sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“. V zemi byl dokonce zavedený i nový letopočet; je číslován od Kim Ir-Senových narozenin.

4. Stalinovo mládí (1878–1900)

Podle matriky a úředních listin z ranného období svého života se narodil v gruzínském městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno. Otec byl obuvník a pravděpodobně pijan, matka byla zbožná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech tak na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů.

Revolucionář nebo bandita (1900–1917)

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší socialistické řešení politického vývoje.

Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl.

Někteří jeho spolubojovníci vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roce 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinovu okolí v letech 19051908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje.

V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Představitel „menševiků“ Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“

Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem.

Z kartotéky hledaných zločinců carské policie (asi 1902 až 1910) 13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých, jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl.

V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství, útěky. I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života. Zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pendloval mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě.

Pokud ale tato podvojná spolupráce existovala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen. Skončil ve stanici Kurejka, jednom z míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně.

V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin.

Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Stalin a Občanská válka (1917–1920)

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na neschopnost „rudých“.

Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytli velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků, kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství.

Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu, aby prospíval straně tam. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s osmnáctiletou Naděždou Allilujevovou.

Opět splnil Leninův úkol aneb Stalin na frontě

Úkol zadaný Leninem nakonec splnil (vzhledem k silám, které měl k dispozici, byl neúspěch prakticky nemožný, přesto se k němu za vydatné pomoci svého přítele Vorošilova hodně přiblížil), nicméně již zde naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loajality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému.

Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzerdžinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permi) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž.

V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně byl to Stalin, kdo jej odeslal do říše snů.

Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté, kdy mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou.

Účelem tohoto jednání bylo zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Pilsudský střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský Stalina velmi kritizovali, Tuchačevský prý dokonce požadoval jeho popravu, nicméně Lenin jeho kritiku opět odmítl.

Rozhodující boj o nástupnictví (1920–1927)

V roce 1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (opět díky vydatné podpoře Lenina). Funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl ze samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala.

Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresívní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto:

„Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat…“

„Soudruh Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat.“

Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i jeho další členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim Stalinovo prozatímní ponechání ve funkci připadalo jako rozumné řešení. Nevyužili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy.

Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné, a jeho protivníkům tehdy zcela nedošlo, jak nebezpečný člověk vlastně je.

V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Zinověva a Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem jeho velká politická chyba.

Odpůrce Stalina – Trockij

Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovi spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím Stalinovým odpůrcem ve vedení bolševické strany byl Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnice a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

5. Diktátor upevňuje moc (1927–1938)

Poté, kdy zlikvidoval oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření impéria a revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze „vyvézt komunistickou revoluci do celého světa“.

Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily.

V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka. Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil.

Oběti hladomoru na Ukrajině v letech 1932-33

Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř a do pracovních táborů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor.

Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3-27 milióny lidí).

Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“).

Likvidace schopných generálů

Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byly všichni ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci nebolševických stran (v tomto případě šlo převážně o „dočišťovací“ práci, kterou začal a z velké části provedl Lenin).

V polovině třicátých let se přidala vnitrostranická čistka. Za záminku posloužila Stalinem objednaná vražda S.M.Kirova (při posledních volbách do ÚV KSSS získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války.

Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria.

Pragmatická zahraniční politika

Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku, opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu.

Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od „nepřizpůsobivých elementů“ (zejména PUOM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Stalinova expanze (1939–1941)

V roce 1939 stál svět na prahu další velké války a Stalin se cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčkách. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 19391941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli. V srpnu 1939 jeho SSSR uzavřel pakt o neútočení s Hitlerovým Německem, v jehož dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých tažení. Tento pakt je známý jako Pakt Molotov – Ribentrop (podle ministrů zahraničních věcí SSSR a Německa).

SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut.

„Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl (tzv. Zimní válka). Vzápětí byla ustavena Dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat.

Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu jeho vojsk to není zas až tak překvapivé) a spokojil se s územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců v předchozích letech.

Krátce po ukončení Zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem Molotov - Ribentrop, nicméně Německo to akceptovalo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Bessarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo podporu a záruky Německa.

Když pak se v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze Zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných Litevců během let 19401941 se odhaduje na minimálně 100 000).

Většina historiků se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze známého historika a spisovatele Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána. Většinové stanovisko je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 1942 - 1944). Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a hodně stál o jejich nápravu. Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu.

6. Stalin a Velká vlastenecká válka (1941–1945)

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, pro Stalina to byl strašlivý šok. Zprvu tomu nemohl uvěřit a tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět. Následky jeho neschopnosti se připravit na nepřátelský útok, čistek v armádě z třicátých let, apatie a neschopnosti vydávat rozhodnutí, které u něj přetrvávaly v prvních dnech invaze, a posléze diletantské zásahy do řízení operací měly na SSSR a jeho armádu zničující dopad. Ztráty Rudé armády byly děsivé, její obrovské letectvo bylo z půli eliminováno a ještě horší osud čekal tanková vojska, která byla zničena z téměř 90% navzdory početní i technické převaze nad německými tanky.

I přesto dokázal SSSR za pomoci zahraničních dodávek německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Bessarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Stalo se sice satelitem SSSR pokud jde o mezinárodní politiku a částečně i zahraniční obchod, ale zachovalo si většinu nezávislosti pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) takové štěstí neměly a staly se satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé většinou nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat.

Stalin navíc získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů. Mnoho levicových intelektuálů po celém světě na něj mělo právě takový názor a nevěřili zprávám o zločinech, které měl v SSSR páchat.

Poválečné období (1945–1953)

Po válce dosáhl Stalinův kult nebývalých rozměrů (příkladem budiž oslava 30 let od bolševické revoluce ve Velkém divadle v Moskvě).

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval svou pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, kteří se ukázali silnější, než čekal, tím spíše, že SSSR byl válkou ekonomicky vyčerpán a na hraně kolapsu. Navíc se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat a on ztrácel síly.

Jeho zahraniční politika se v mnoha ohledech míjela účinkem. Sice se mu podařilo zcela ovládnout státy ve své sféře vlivu (s výjimkou Jugoslávie), ale jeho podpora odsunu Němců z neněmeckého území se obrátila proti němu – vyhnanci, kteří měli rozvrátit ekonomiku Západního Německa, ji naopak posílili a konsolidovali. Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani Korejská válka se nevyvíjela dle jeho představ.

Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace a válečných odvodů a jeho produkce byla hluboko pod úrovní, kterou měla za carského Ruska. Přechod průmyslu na mírový stav byl komplikovaný a Stalin nebyl schopen přijít s nějakými účinnými modernizačními plány. Ruský průmysl navíc musel hodně svého úsilí věnovat na vývoj nukleární bomby. Dokud ji SSSR nezískal, byl Stalin velice opatrný, pokud šlo o provokování Západu.

V letech 19481949 nechal Stalin zřídil obzvláště tvrdou formu Gulagu a zahájil tažení proti kosmopolitismu, menševismu a Židům, avšak teror už neměl tak veliký rozsah jako ve třicátých letech. Mimo to rozpoutal ještě několik menších genocid, ale jeho konec se blížil. V roce 1953 se už našli ve vedení strany lidé, kteří se s ním odvážili nesouhlasit, byť pouze na neveřejných zasedáních.

7. Stalinova smrt

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není), krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro čtvrt miliónů lidí. 1. března 1953 byl ale při hádce s členy politbyra raněn mrtvicí (podle jiných zdrojů byl otráven, ale je to nepravděpodobné).

Ostatní členové politbyra nejdříve uložili Stalina na lůžko a pak se ho neodvážili rušit. Posléze, 2. března, zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, aby nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953.

Zbývá jen dodat, že Berija sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Berija nebyl této skutečnosti vědom, a nezbývá tedy než brát jeho tvrzení o tom, že Stalinovi bylo lépe a nebyl důvod volat lékaře bezprostředně, s velkou rezervou.

Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Berija úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto tezi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…

Touha po vojenské slávě

Stalin velmi toužil po gloriole velkého vojevůdce. Po nepříliš úspěšných pokusech za občanské a rusko-polské války a nešťastných zásazích do řízení operací v prvních fázích druhé světové války svou skutečnou válečnickou činnost radikálně omezil, ovšem vynahradil si to sbíráním hodností. Na maršála Sovětského svazu se sám povýšil v roce 1943 (a nechal se oslovovat jako maršál Josif Vissarionovič Stalin, maršál Stalin), po válce vytvořil hodnost generalissima, nejvyšší vojenskou hodnost v SSSR, kterou zastával pouze on sám.

8. Stalinismus v Československu

Sociální a politický konflikt se únorem 1948 v ČSR přiostřil. Stoupenci pravicových stran se s novými poměry nesmířili a opírali se nadále o většinu středních vrstev. Komunisté měli za sebou většinu dělníků - v tomto smyslu byl poúnorový režim v prvních letech diktaturou proletariátu - s podporou části inteligence. Odpůrci režimu využili v červenci sokolského sletu a v září Benešova pohřbu k demonstracím, jež nepřekročily rámec pokojného protestu. Státní moc však odpověděla tvrdou represí: nově zřízené státní soudy odsuzovaly k drakonickým trestům. Ihned po Únoru se zvedla vysoká emigrační vlna. Téměř 200 000 lidí odešlo na Západ. Někteří vstoupili do služeb americké CIA a vraceli se přes snadno překročitelnou hranici zpět s úkolem provádět špionáž nebo ozbrojené akce. Československá státní bezpečnost (StB) opět posílala své agenty opačným směrem, aby infiltrovali výcvikové centrály CIA. Výsledkem bylo zatýkání, procesy, těžké tresty a stále rostoucí síť zpravodajců, agentů-provokatérů i těch, kteří hráli na obě strany. V letech 1948 - 1954 padlo 113 příslušníků SNB v přestřelkách.

Proces s Miladou Horákovou

K velkému procesu došlo v červnu 1950. Skupina obžalovaných byla vybrána podle předlohy stalinistických procesů: dvě národně socialistické poslankyně, jeden sociálně demokratický senátor, jeden trockista, jeden továrník a další byli obviněni z rozvracení republiky, z vyzvědačství a z dalších zločinů. Čtyři obžalovaní byli odsouzeni k smrti, mezi nimi i Milada Horáková, poslankyně, za války vězněná v koncentračním táboře, a trockista Záviš Kalandra. Krutost rozsudku vzbudila v celém světě rozhořčení, slavný anglický filozof Bertrand Russel a řada dalších předních osobností světové kultury i veřejného života protestovali, ale marně. Vyvrcholením této policejně politické zvůle byly procesy proti vedoucím funkcionářům KSČ.

Proces s Rudolfem Slánským a nárůst stalinského antisemitismu

Smyslem toho všeho, jak ukázal budapešťský proces proti Lászlu Rajkovi ze září 1949, bylo odstranit z vedení komunistických stran lidi, kteří by snad byli schopni prosazovat samostatnou politiku, a tím i oponovat Stalinovu diktátu. Tyto justiční vraždy měly urychlit proces plného okopírování sovětského modelu politického a ekonomického systému. Sovětští poradci a jejich domácí pomocníci si nejdříve vyhlédli za oběti slovenské předáky Vladimíra Clementise, Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského, několik krajských tajemníků, několik náměstků ministrů (Josefa Pavla, Josefa Smrkovského aj.) a zástupkyni generálního tajemníka Marii Švermovou. To však Stalinovi nestačilo a nakonec rozhodl, že československým Rajkem bude generální tajemník strany Rudolf Slánský. Gottwald po počátečních námitkách kapituloval a dal souhlas se zatčením svého osobního přítele.

Tragédie není jen v tom, že jedenáct obžalovaných bylo odsouzeno k smrti - mezi nimi i Slánský a Clementis - ale že mnoho lidí věřilo v oprávněnost tak absurdních rozsudků. Faktem je, že na schůzích v závodech bylo přijato 10 500 rezolucí žádajících nemilosrdný trest pro obviněné. Slánského procesem byl též do politiky KSČ zanesen prvek, který byl tradiční socialistické ideologii bytostně cizí: antisemitismus. V minulosti byli sociální demokraté a komunisté největšími bojovníky proti antisemitismu, stranami, kde se mohli židé bez jakékoli diskriminace plně uplatnit. Avšak součástí ideologie a politiky stalinismu byl skrytý antisemitismus, maskovaný jako tzv. antisionismus. Režiséři Slánského procesu vybrali své oběti tak, aby mezi 14 obviněnými bylo 11 původem ze židovských rodin.

Oběti politických procesů a perzekuce

Obětí politických procesů se stalo celkem 80 000 lidí, 179 z nich bylo popraveno. Politickou perzekucí bylo postiženo ještě mnoho dalších lidí. Tisíce branců nenastoupily z politických důvodů službu ve zbrani, ale byly zařazeny do tzv. pomocných technických praporů.

Vyhrocení politické krize

Absurdita politických procesů a reakce veřejnosti na ně byly symptomy patologičnosti doby. Přes železnou oponu pronikaly informace o životní úrovni na Západě. Ve straně se stále méně diskutovalo a veškerá rozhodnutí dělal politický sekretariát ve složení Klement Gottwald, Alexej Čepička, Antonín Zápotocký, Viliam Široký, Karol Bacílek, Václav Kopecký, Jaromír Dolanský a Antonín Novotný. A ti žili v neustálém strachu, aby se nestali příští Stalinovou obětí.

8. Závěr: Stalinismus přežil, oběti zůstaly

V březnu 1953 Stalin zemřel a brzy po něm i Gottwald. Prezidentem republiky byl zvolen Zápotocký, prvním tajemníkem ÚV Novotný, předsedou vlády byl jmenován Široký. Nové vedení zprvu pokračovalo ve starých kolejích. Na lidové protesty proti měnové reformě reagovalo zpočátku pouze represemi. Ale nové vedení v Sovětském svazu pozorovalo situaci v zemích střední Evropy se znepokojením a podrobilo Rákosiho politiku v Maďarsku tvrdé kritice. 17. června došlo k lidovému pozdvižení v NDR.

Kdo vlastně byl J.V. Stalin?

Josif Vissarionovič Džugašvili (18. prosince 18785. března 1953), známý též jako Stalin (Сталин, česky Muž z ocele, tuto přezdívku mu vybral Lenin) nebo Koba (česky Vyznamenaný, přijal ji v mládí) byl sovětským diktátorem v letech 19271953.

Je považován za jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho vlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 6 miliónů), někteří historici zastávají názor, že za dobu svého neomezeného vládnutí přímo či nepřímo má na svědomí více občanů SSSR, než bylo zabito během 2. světové války, za jejíž vznik i průběh ovšem Stalin také nesl bezesporu velkou spoluodpovědnost. Tento názor však není, zejména jeho stoupenci, obecně přijímán.

Stalinismus v různých formách přežil, zatímco jeho oběti se v alespoň morálním světle odškodnění i přes vznik úřadů, jakým je v českých zemích Úřad vyšetřování zločinů komunismu a na Slovensku Ústav paměti národa, zatím nedočkaly.

9. Použitá literatura

Mongili Alessandro: Stalin a sovětské impérium, 2006, edice 20. století, nakladatelství LK

Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, 2002, nakladatelství Motto

Václav Veber: Stalinovo impérium (Rusko 1924-1953), 2003, nakladatelství LN

J. Fishman, J. H. Hutton: Soukromý život Josefa Stalina, 1993, nakladatelství LN

Arendt Hans: Původ totalitarismu, 1996, nakladatelství Oikoymenth

Barďajev Nikolaj: Pramenie a zmysel ruského komunizmu, 2004, nakladatelství Kalligram

Medvedev R.: Stalin a stalinismus, 1990, nakladatelství Obzor

Obroda Stalinismi, str. 27 – 39, 2006, Ročenka Socialistické internacionály

Stalinismus a jeho oběti, Archiv Strany demokratiského socialismu

Stalinismus, Archiv Strany Levý Blok

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa