»
S
I
D
E
B
A
R
«
Marshallův plán
28. Srpen 2011

Válečné zážitky a potíže poválečné rekonstrukce vyvolávaly takřka v celé Evropě sociální neklid a v některých zemích i růst podstatného vlivu místních komunistických stran a jejich politických programů. Stabilizace těchto vlivů by mohla vést i k narušení poměrů na evropském kontinentu i mimo sféru bezprostředního sovětského vlivu. Schůdnou cestou k záchraně či udržení demokratického a svobodného života se jevila široká akce hospodářské pomoci Evropě. Počítalo se i s tím, že je stále ještě možné udržet pozici Západu v některých zemích východní Evropy, nevylučovala se ani možnost účasti Sovětského svazu, který sám pomoc potřeboval. Američané rovněž počítali s určitou formou hospodářské pomoci pro okupované Německo. A právě otázky Německa byly v tomto období předmětem řady neúspěšných jednání mezi spojenci na zasedáních Rady ministrů zahraničních věcí. Lze říci, že USA v určitém smyslu přehodnocovaly pod tlakem reality na německé půdě svůj postoj k řešení problémů a postavení Německa v Evropě. Svědčil o tom známý projev státního tajemníka Byrnese v Stuttgartu 6. 9. 1946, jak o tom bude řečeno dále. Na druhé straně při úvahách a jednáních o účasti a realizaci hospodářské pomoci právě otázky Německa, byť mnohdy i jen formálně, hrály důležitou roli v postojích přizvaných východoevropských zemí a Sovětského svazu. Určité výhrady měla i Francie, která po dohodě s USA byla jedním z organizátorů celé akce. Šlo o to, že antikomunistický charakter Trumanovy doktríny neměl dobrou pověst a byl za to řadou politiků a senátorů z tohoto pohledu kritizován. Přes určité politickoideologické zadržování komunismu nikdo nechtěl otevřený konflikt se SSSR, šlo spíše jen o snahu stabilizovat jeho dosavadní sféru vlivu.
Plán byl vyhlášen státním tajemníkem USA G. Marshallem v přednášce na Harvardově univerzitě 5. června 1947. Oproti projevu prezidenta Trumana neměl plán z výše uvedených důvodů vysloveně antikomunistický charakter a zaměřil se spíše na nabídku pomoci řešit ekonomické následky druhé světové války v Evropě. „Pravda je taková, že požadavky Evropy na potraviny a další základní produkty ze zahraničí - hlavně z Ameriky - jsou na příští tři, čtyři roky mnohem větší než současná platební schopnost. Evropa musí dostat dostatečnou podstatnou pomoc, nebo čelit hospodářskému a politickému úpadku velmi vážné povahy… “
Ještě před zahájením akcí byl Sovětský svaz pozván do Paříže na předporadu s Francií a Velkou Británií, která se konala od 27. 6. do 2. 7. 1947. Tam se vlastně rozhodlo, jak bude příprava a organizace americké pomoci vypadat. V jednáních, na kterých sovětského ministra zahraničních věcí V. M. Molotova doprovázelo více než 80 hospodářských expertů, došlo k závažným diskusím o koncepci celé akce. Západní velmoci navrhly ustavení tzv. řídícího výboru, složeného ze zástupců tří velmocí, účastníků předporady, který měl zpracovat podklady od ostatních zemí. Jménem Evropy měly být potom předloženy s celkovým požadavkem Spojeným státům. SSSR měl odlišné stanovisko. Odmítal úzké složení výboru, požadoval zastoupení dalších evropských zemí a předložení požadavků Spojeným státům podle jednotlivých zemí, zásadně také odmítal účast Německa. Spojenecké velmoci se totiž doposud nedohodly o řadě otázek, zvláště nedošlo k dohodě o celoněmecké ústřední vládě. Molotov na závěr několikadenních jednání britský a francouzský návrh realizace Marshallova plánu odmítl jako formu, umožňující zasahování do suverenity jednotlivých zemí. Některá tvrzení ovšem byla na hranici demagogie, zvláště známe-li dnes systém a podmínky, za jakých byla realizována praxe v rámci RVHP a dalších spojeneckých svazků mezi zeměmi sovětského bloku. Proč SSSR odmítl účast, když sám hospodářskou pomoc potřeboval? Vždyť jako velmoc mohl přece realizaci Marshallova plánu ovlivnit? Sledujeme-li však politiku SSSR za Stalinovy vlády, potvrzuje se nám konstatování M. Djilase: „Stalin nemohl jednat v zahraniční politice jinak než jako hegemon.“ A to platilo i o Marshallově plánu, který byl podle Djilase odmítnut ze strachu, že americká hospodářská pomoc by mohla otřást novým sovětským „vnějším“ impériem.
Po odjezdu Molotova z konference rozeslali zástupci Francie a Velké Británie pozvánky na 12. 7. 1947 dvaceti dvěma evropským státům s upraveným návrhem. Kromě většiny západoevropských zemí bylo posláno pozvání Polsku, Československu, Jugoslávii, Albánii, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku a též Sovětskému svazu. Pokud jde o Německo, jeho zájmy měly později (v roce 1948) zastupovat okupační mocnosti.
Československá vláda se dne 7. 7. 1947 usnesla na předběžném přijetí pozvánky do Paříže s tím, že teprve po získání informací o konkrétní podobě hospodářské pomoci na této konferenci o své definitivní účasti rozhodne. Československé vládní kruhy, včetně prezidenta E. Beneše, braly v úvahu, že je nutno dále sondovat stanoviska slovanských spojenců, tj. SSSR, Polska a Jugoslávie, dále stanoviska organizátorů, týkající se míry účasti Německa, a konečně chtěly dbát na to, aby tato akce nepřispěla k rozdělení Evropy. Z hlediska československé politiky byla důležitá cesta vládní delegace do Moskvy 9. 7. 1947, v níž vedle předsedy vlády a KSČ K. Gottwalda a dalších členů vlády byl také ministr zahraničí Jan Masaryk. Téhož dne bylo Československo informováno, že Polsko a Jugoslávie svou účast v Paříži odřekly. Jednání se Stalinem téhož dne dospělo ke stejnému závěru. Ukázalo se, že i další země - Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko a Finsko již odmítly účast. Československo bylo poslední. V delegaci bylo proto rozhodnuto odřeknout účast také a v tomto smyslu měla v Praze na naléhavé schůzi 10. 7. rozhodnout též čs. vláda. Ve zprávě v noci domů bylo řečeno, že: ( … ) „by Sovětský svaz považoval naši účast za průlom fronty slovanských států a za čin namířený proti SSSR“. Jak uvedl ve svých vzpomínkách M. Djilas, byla připravena konference východoevropských států v Moskvě, které měly v případě trvání Československa na účasti, zahájit proti němu nátlakovou politiku. Nakonec byla konference odvolána.
Toto jasné a tvrdé sovětské stanovisko v létě 1947 vedlo nakonec ke změně čs. postoje a odřeknutí čs. účasti v Paříži. V delegaci sice někteří její členové (jako např. Jan Masaryk) zdůrazňovali, že je lepší být při tom a mít možnost průběh akcí ovlivňovat, většina delegace i vlády byla pro okamžité odřeknutí účasti. S jakými pocity někteří členové jednání prožívali, nejlépe charakterizuje poznámka Jana Masaryka po návratu, že do Moskvy jel jako ministr zahraničí suverénního státu a vrátil se jako Stalinův pacholek. Na druhé straně je třeba uvést, že nátlak na Československo ze západní strany byl vykonáván rovněž velmi tvrdě v duchu začínající studené války. Vlády USA a Velké Británie svým vlivem prosadily diskriminační opatření při zastavení úvěrů v letech 1946-1947, které měly poskytnout USA, Světová banka a Velká Británie na rozvoj Čs. národního hospodářství (investiční úvěry, úvěry na nákup surovin). Pro Československo nastalo tíživé období v národním hospodářství, zvláště pak v zásobování obyvatelstva z důvodu katastrofálního sucha v létě 1947 a následné neúrody. Právě po odmítnutí účasti dodal Sovětský svaz Československu obilí a další suroviny. Obchodní smlouva ve výši 500 miliónů dolarů, uzavřená mezi oběma zeměmi v listopadu 1947 pomohla nakonec překonat problémy v zásobování i v průmyslu, zajistila suroviny a odbyt čs. výrobků a politicky pochopitelně velmi pomohla KSČ, usilující v té době o získání většiny voličů, což se podle některých příznaků v té době velmi nedařilo a KSČ spíše ztrácela vliv. Stalin měl zřejmě i tuto skutečnost na mysli, když si uvědomíme, že v téže době v mnoha oblastech SSSR byl hlad a nedostatek zboží.
Jednání o Marshallově plánu, který byl oficiálně nazván Program evropské obnovy (European Recovery Program - ERP), byla zahájena v Paříži za účasti 16 států dne 12. 7. 1947. Jejich společný požadavek činil 29 miliard, americká vláda pak předložila Kongresu žádost o částku 22,4 miliardy dolarů. Zákon byl schválen 3. 4. 1948 a předpokládal pomoc na čtyři roky. Rozdělování řídil Úřad pro hospodářskou spolupráci. 16. 4. 1948 účastnické státy vytvořily v Paříži Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), v létě téhož roku byla do této organizace zapojena i západní okupační pásma v Německu (Trizonie). Celkově bylo za čtyři roky z titulu Marshallova plánu rozděleno 13,36 miliardy dolarů v různé formě. Vedle toho ovšem západoevropské země obdržely další miliardy dolarů vojenské a technické pomoci v rámci dalších programů, vyvolaných rozvíjející se studenou válkou. Máme-li hodnotit Marshallův plán, lze na jedné straně konstatovat, že byl nutnou pomocí pro rozvoj Evropy a překonání důsledků války, byť díky okolnostem jen pro Evropu západní. Hospodářská rekonstrukce západní Evropy podle Marshallova plánu znamenala začátek kvalitativního převratu, zejména ve výrobních technologiích. Do běžného výrobního užití se dostalo mnoho nových technologií a materiálů užívaných v USA pro potřeby válečné výroby. Patřilo sem také zavádění nové výpočetní techniky (komputerizace) ve výrobní praxí. Západní Evropa se tak připojila ke druhé vědecké a průmyslové revoluci, která již probíhala v USA.
Tato pomoc podpořila západoevropské adresáty plánu nejen hospodářsky, ale přispěla též k politické stabilizaci. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že SSSR a další země východní Částí Evropy se od účasti odvrátily, došlo de facto k jasnému oddělení zemí do sfér vlivu, které se vytvořily na linii postupu spojeneckých vojsk na konci války. Naproti tomu v SSSR a zemích, které mu byly mocensky podřízeny, došlo k technologickému a vědeckému regresu a k tomu, že fakticky celá východní Evropa nezachytila tento nový trend. Poválečná rekonstrukce tu proto probíhala na základě starých technologií a růstu dosahovala především extenzívní cestou. Rozvoj nových vědeckých poznatků se navíc silně omezoval na sféru vznikajícího vojensko-průmyslového komplexu.
Zdroj: magazin Integration 8/2008

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa