»
S
I
D
E
B
A
R
«
Model svobodného tisku
7. Listopad 2012

Základním modelem pro fungování tisku je osvobození od jakýchkoli regulací a kontroly ze strany vlády, které by znamenaly cenzuru nebo omezení svobody publikování. Svoboda tisku je často zakotvena v národních ústavách a mezinárodních chartách, jako je evropská Listina lidských práv a svobod. Model svobody tisku je ovšem často pozměňován či doplňován různými pravidly tak, aby svobodný a nezávislý tisk byl zároveň zárukou očekávaného přínosu pro veřejný zájem. Některé z výše zmíněných ekonomických tendencí poutají k novinám pozornost z hlediska ochrany veřejného zájmu - jedná se zejména o směřování ke koncentraci, které, byť je výsledkem volné ekonomické soutěže, výrazně snižuje přístup k tiskovým kanálům a možnost výběru pro občany. Z tohoto důvodu se tisku často dostává určité zákonné ochrany i ekonomických zvýhodnění. Obojí s sebou nese jistý prvek veřejné kontroly a dohledu, jakkoli benevolentních. Ekonomická zvýhodnění mohou sahat od poštovních a daňových úlev až k programům půjček a přímé podpory. Mohou také zahrnovat antikoncentrační zákony a pravidla omezující zahraniční vlastnictví.
Model svobodného tisku (bez jakýchkoli regulací) nebrání tomu, aby v zájmu veřejného pořádku a mravnosti, bezpečnosti nebo zájmů menšin byla na chování tisku uplatněna některá zákonná či institucionální omezení. Model tiskové svobody platí především pro vydávání knih (kde má původ) a pro většinu dalších tištěných médií. I když to není pravidlem, může se někdy vztahovat i na oblast hudby.

Struktura mezinárodní komunikace
Přestože mezinárodní tok masové komunikace je rozsáhlý a jeho objem stále roste, mají instituce masových médií v drtivé míře stále národní charakter. Primárním cílem některých mediálních organizací je již skutečně transnacionální komunikace. Mnohé jiné se zaměřují na mezinárodní publikum. Jedním z nejpodstatnějších mezníků v historii novin byl počátek sedmnáctého století a s ním doručování informací o událostech v Evropě (i v odlehlejších částech světa) prostřednictvím poštovního korespondenčního systému. Tyto informace pak byly publikovány jako zprávy v tehdejších obchodních centrech, zejména v Amsterodamu a v Londýně. Dnes jsou nejvýznamnějšími příklady mezinárodních mediálních organizací nejspíše globální tiskové a obrazové zpravodajské agentury (i když mívají silnou národní základnu). Jiným médiem s mezinárodním posláním byly početné rozhlasové stanice, které měly šířit informace a kulturní a politická sdělení svých států. Tento mediální fenomén přetrvává, ale sotva jej již lze považovat za masovou komunikaci.
Filmový průmysl již velmi brzy získal mezinárodní charakter, zejména pod nadvládou Hollywoodu (Tunstall, 1977), přestože v místních rukou se udržela pouze distribuce. Model produkce pro mezinárodní trhy se mohutně rozšířil i v oblasti hudebních nahrávek a televize (zejména televizní fikce). Napomohla tomu poměrná snadnost, s níž mohou obrazy a zvuk překračovat bariéry kultury, jazyka a vzdálenosti. Skutečností nicméně zůstává, že téměř veškerý mezinárodní mediální tok má stále silnou národní základnu a jen poměrně málo mediální produkce je určeno čistě pro nelokalizované mezinárodní trhy.
Znamená to, že původci mezinárodních komunikačních toků jsou stále země (nebo společnosti), které mají nejsilnější domácí trhy (Hoskins a Mirus, 1988; Hoskins a kol., 1989). Nejčastěji užívaným společným jazykem pro film, televizi a populární hudbu se stala angličtina, proto jsou na nejbohatších světových trzích zvýhodněny anglicky mluvící země. Směřování k mnohonárodním mediálním konglomeracím však narušuje národní základnu mezinárodní komunikace. V důsledku toho dochází k delokalizaci (bez místního zakotvení) produkce. Národní původ lze pak méně snadno určit a je i méně významný.
Díky satelitní technologii je dnes poměrně snadno dostupná celosvětová televizní distribuce. To vede ke vzniku významného počtu mediálních služeb orientovaných na světové trhy (publika i inzerentů). Specifické obsahové služby umožňují prostřednictvím kabelu nebo satelitní antény přijímat například hudbu, zpravodajství, umění, sport, vzdělávací pořady nebo filmy. Některé z těchto služeb jsou televizním ekvivalentem starších rozhlasových “zahraničních vysílání” (world seruices), sledují ovšem spíše jazykové a kulturní než politické cíle. Jiným typem jsou na komerční bázi poskytované obecné služby, překračující ovšem více než jednu mezinárodní hranici. Mnoho příkladů posledně jmenovaného typu lze najít především v Evropě.
Další důležitou složkou mezinárodní masové komunikace je nový typ reklamy pramenící z globalizace trhu výrobků a z mezinárodní povahy mnoha reklamních agentur. Jedním z přímých výsledků tohoto trendu je například běžný výskyt stejného reklamního spotu v různých zemích. Dochází rovněž k nepřímému “internacionalizujícímu” působení na média, která takovou inzerci vyhledávají.Technologie stimuluje i rozvoj jiných způsobů mezinárodní mediální komunikace, než je přímé satelitní televizní vysílání.
Vzestup globálních zpravodajských agentur ve dvacátém století umožnila technologie (telegraf a radiotelefon) a stimulovaly války, obchod, imperialismus a průmyslová expanze (Boyd-Barett, 1980). Z těchto důvodů byly mezi hlavními tiskovými agenturami poválečného období dvě americké (UPI a Associated Press) jedna britská (Reuters), francouzská (AFP) a ruská (TASS). Později s faktickým zánikem UPI zanikla americká převaha a vyrostly další agentury (jako německá DPA nebo japonská Kyodo). Podle Tunstalla (1992) je nyní největším producentem a konzumentem zahraničního zpravodajství Evropa a “nejsilnější zpravodajskou entitou” na světě je “volná aliance Reuters-Visnews-BBC”. Předpokladem pro dominanci v globálním měřítku je i v této oblasti samozřejmě domácí síla daných mediálních organizací. Rozhodujícími činiteli jsou především velikost trhu, míra koncentrace a ekonomické zdroje.
Nejvýraznějším příkladem internacionalizace vlastnictví, produkce a distribuce je odvětví populární hudby (respektive jeho vývoj v posledních padesáti letech). Rozhodující podíl na významných trzích se postupně dostal do rukou společností “velké pětky” (Burnett, 1990; Negus, 1993). Těmi jsou (v roce 1993): Columbia (dříve americká společnost, koupená japonskou společností Sony), Time-Warner (největší světový mediální konglomerát), RCA (nyní ve vlastnictví německé společnosti Bertelsmann), EMI (britská Thorn Electronics) a Polygram (nyní v držení holandských a německých vlastníků, společností Philips a Siemens).

Mezinárodní závislost médií
Přestože neexistuje žádný obecný mediální systém jako takový, mnoho analytiků poukazuje na skutečnost, že tržní síly v praxi vedly k vytvoření poměrně rigidní a závazné struktury globálního mediálního vlastnictví, produkce a distribuce, ovládané bohatšími (a kapitalistickými) zeměmi Severu (zejména zeměmi Severní Ameriky, Evropy a Japonska). K popsání tohoto jevu se hojně používá termín “kulturní imperialismus” (viz Tomlinson, 1991; viz také čtvrtá kapitola, podkapitola Směřujeme ke globální mediální kultuře?). Je skutečně pravdou, že několik zemí ovládá mezinárodní tok zpravodajství a kultury a dodává ostatním zemím (jež jsou v početní převaze) to, co ony samy nemohou k naplnění svých domácích médií snadno vytvářet. Hlavní trendy v této oblasti jsme již vysvětlovali: vytváření nadnárodních obchodních impérií, pokusy soupeřících mocenských bloků rozšiřovat svou moc a svůj vliv a vytváření mezinárodní “mediální kultury”, ve které se určitým formátům, jazykům a typům příběhů dostává širokého přijetí v mnoha různých společnostech.

Vliv vlastníků
Není pochyb o tom, že v komerčních médiích mají rozhodující moc nad obsahem vlastníci. Mohou požadovat, aby do něj bylo cokoli zařazeno, či naopak z něj vyňato. Lze najít množství příležitostných dokladů o tom, že svou moc využívají (Curran a Seaton, 1988; Shoemaker a Reese, 1991). V oblasti novinářství přesto existují poměrně silné konvence, které chrání rozhodovací autonomii redaktorů ohledně konkrétních materiálů. Doklady z Meyerova (1987) průzkumu potvrzují, že novinářská etika ve Spojených státech pohlíží na zásahy vlastníků s nelibostí a že vedoucí redaktoři disponují přijatelnou mírou autonomie. Podobné doklady získala v Británii Royal Commissiom on the Press (1977).
Do jaké míry mohou mediální organizace uplatňovat nárok na autonomii ve vztahu nejprve ke svým vlastníkům, a v druhé řadě pak k ostatním přímým ekonomickým činitelům ve svém okolí, zejména k těm, kteří médiím zajišťují provozní kapitál - tedy k investorům, inzerentům a sponzorům? Podle Altschullova (1984) výroku, že “obsah zpravodajských médií vždy odráží zájmy těch, kdo financují média”, je odpověď dosti nasnadě. Je i ve shodě s principy teorie svobodného tisku v její “tržní” verzi. Přesto však existuje určitý prostor pro autonomii na straně “komunikátorů” zaměstnaných vlastníky médií (zejména svoboda vyplývající z profesionalismu nebo požadavků na kreativitu). Jednoduchému závěru brání i okolnost, že existuje mnoho různých druhů médií a několik různých druhů těch, kdo je platí. Jde-li o plátce, jsou nejdůležitější (pomineme-li platící publikum) vlastníci médií a inzerenti.

Faktory ovlivňující výběr zpráv
* Vlivní lidé mají lepší přístup.
* Osobní kontakty mají vliv na to, čemu se věnuje pozornost.
* Místa, kde k událostem dochází.
* Místa, kde se nacházejí média.
* Místa, kde se soustřeďuje moc.
* Předvídatelnost a rutina.
* Vzdálenost.
* Časovost událostí.
* Načasování události ve vztahu k cyklu výroby zpravodajství.

Vztahy ke zdrojům
Média všech druhů závisejí na tom, zda mají k dispozici zásobu zdrojových materiálů, ať už je to rukopis knihy k vydání, scénář filmu či referáty o událostech, kterými lze naplnit noviny a televizi. Při studiu mediálních organizací se největší pozornost věnuje třetímu z vyjmenovaných zdrojů, jelikož souvisí se zásadními problémovými okruhy týkajícími se nezávislosti média a zprostředkování (mediace) sociální reality. Vztahy ke zpravodajským zdrojům jsou pro zpravodajská média naprosto základní nutností, což často vede ke vzniku velmi čilého dvousměrného procesu. Zpravodajská média neustále hledají vhodný obsah a obsah (ne vždy vhodný) zase neustále hledá svůj prostor ve zpravodajství.
Mediální organizace mají roli prostředníků mezi nejrůznějšími “zastánci” všeho možného snažícími se prosadit svůj pohled na sociální realitu na straně jedné a veřejností mající zájem o spolehlivé informace o této realitě na straně druhé. Ve snaze zajistit si včasné, směrodatné a jinak nedostupné informace a zvláště proto, aby získala náskok před konkurencí, si média pro své vlastní účely vytvářejí kontakty s informovanými lidmi uvnitř institucí i s různými experty. Stejně tak se případné zdroje snaží navázat a udržovat pravidelné kontakty s médii, neboť si chtějí zajistit přednostní a vstřícný přístup. Platí to především o politických činitelích, velkých podnicích, veřejných institucích, populárních osobnostech z oblasti zábavy atd.
Ericson a kol. (1987) dokonce zavedli zvláštní kategorii “zdrojových médií”, jejichž hlavní činností je jménem výše zmíněných zdrojů zásobovat novináře tím, po čem se pídí. Mezi zdrojová média patří tiskové konference, prohlášení pro tisk, oddělení pro styk s veřejností (public relations) atd. Sama zpravodajská média navíc průběžně sbírají své vlastní podklady. Děje se to přímým pozorováním, shromažďováním informací a podáváním zpráv, ať už v každodenním zaběhnutém rytmu nebo ve vleku událostí. Média také využívají služeb dodavatelů informací, zvláště celostátních a mezinárodních zpravodajských agentur, zpravodajských filmových a fotografických agentur, televizních výměn apod.
Ani tímto výčtem však nejsou základní typy zdrojů vyčerpány. Stranou naší pozornosti zůstala především skutečnost, že média si v nesčetných kombinacích a permutacích slouží jako zdroj navzájem. Necháme-li bez povšimnutí neutuchající vzájemné zásobování materiály mezi tiskem a televizí vždyť obě média si vzájemně slouží jako zdroj i předmět informování a komentářů -, existují v poskytování obsahů významné vazby směřující od filmového průmyslu k televizi a od hudebního průmyslu k rozhlasu.

Public relations a zpravodajství
Existují závažné důkazy naznačující, že dobře zorganizované dodávání informací může být velmi účinné a že značná část informací dodaných agenturami zpravodajským médiím se skutečně použije (Turovu, 1989; Shoemaker a Reese, 1991). Například Baerns (1987) ve své studii ukazuje, že politické zpravodajství v jedné německé spolkové zemi bylo převážně založeno na oficiálních prohlášeních pro tisk a tiskových konferencích. To patrně není nic výjimečného, ale odráží to skutečnost, že novináři mají při různých typech zpravodajství sklon diferencovaně spoléhat na oficiální či úřední zdroje (viz Fishman, 1980) a že u různých typů zpráv se nebude uplatňovat tentýž postup. Žurnalisté by přece za normálních okolností měli být podezřívaví k materiálům, jež jim osoba pověřená stykem s veřejností vnutí do ruky. Nakonec se však ukazuje, že jen malý díl informací, které ve zpravodajství dostaneme, je výsledkem vlastního novinářského úsilí a zkoumání (Sigal, 1973). Přesto ale může jít o informace spolehlivé a závažné.
Podle Ganse (1979) platí, že zdroje, jež jsou nejúspěšnější při sjednávání si přístupu do (elitních) zpravodajských médií, jsou obvykle mocné, dobře zajištěné a dobře organizované, s cílem v pravý okamžik zásobit novináře “zprávy” které novináři chtějí. Takové zdroje jsou jak “autoritativní”, tak využívají “běžný přístup ke zpravodajským médiím v tom smyslu, jak toto slovní spojení zavedli Molotch a Lester (1974). Z obtíží, které zpravodajská média mohou mít při odmítání materiálu od takového zdroje, pramení jisté potenciální omezení nezávislosti a různorodosti médií.

Přístup zdrojů do médií
* Účinné dodávky vhodného materiálu
* Moc a vliv zdrojů
* Dobré public relations
* Závislost médií na omezených zdrojích
* Vzájemná provázanost vlastních zájmů ve zpravodajství

Činnost mediálních organizací: zpracování a prezentace
Zpracování zpravodajské “suroviny”, jež se obvykle skládá z nejrůznějších údajů o takzvané realitě, začíná již v prvním okamžiku výběru a lze je pojmout jako sérii rozhodnutí a voleb směřujících k produktu, který bude odpovídat cílům mediální organizace. Jak jsme si již ukázali, mnoho mediálních organizací má smíšené cíle, proto se jedná o velmi složitý proces, jehož součástí je i slušný díl smlouvání a nahrazování jednoho cíle druhým. Hlavním cílem je však přece jen vyrobit něco, co bude vyhovovat profesionálním či řemeslným měřítkům kvality a bude mít dobrou šanci na úspěch v očích publika. Organizační procesy, jež jsou do výroby zapojeny, mají zpravidla velmi hierarchickou, a nikoli demokratickou či kolegiální povahu; přesto se mohou uplatnit i demokratické a kolegiální vztahy, ale spíše uvnitř jednotlivých výrobních jednotek.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa