»
S
I
D
E
B
A
R
«
Nobelova cena míru a veřejný sektor: Co mají společného?
27. Říjen 2012

Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, plně svébytných a nezávislých, byť to v případě některých postsovětských republik ještě nějaký čas trvalo.

Letos se vedení Nobelova výboru rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazuje na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňují na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru míří do sídla Evropské unie, krachuje svaz zvaný EU, německá premiérka Merkelová není v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterým místní polici střílí slzný plyn a EU veřejně přiznává, že na záchranu španělských bank již peníze nemá a obává se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům.

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti a pochopitelně i v její struktuře, ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.

Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.

Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako Evropská centrální banka (ECB), ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky USA značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, který říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritici, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.Jedním z nejhlasitějších kritiků je i již zmíněný známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu.

Vím, kritizuje se snadno, ale jak najít řešení ekonomické krize! Podívejme se třeba na příklad estonské ekonomiky! Na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemím baltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) nezažily v 80. letech žádné období „reformního komunismu“ s jeho pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku. Definitivní rozpad Sovětského svazu a tedy obnova plné státní suverenity nastala v Pobaltí až v roce 1991, o několik let později než ve zbytku Východní Evropy, tedy i u nás. Míra všestranné devastace země také byla stěží srovnatelná s tehdy poměrně rozvinutým Československem. Přechod k tržní ekonomice v Pobaltí proto musel být rychlý a radikální.

Vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a Británie jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.

Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky.

Estonsko bylo v roce 2008 zasaženo krizí, kdy z obav kvůli předchozímu příliš rychlému růstu ekonomiky a ze zadlužování v souběhu se vznikem bankovní krize v USA a na Islandu náhle ustal přísun půjčovaných peněz. Estonci jako jedni z prvních zjistili, že si půjčovali (v jejich případě nikoliv stát, ale soukromé subjekty) příliš mnoho peněz pod dojmem, že je dokáží dobře zhodnotit a následně bezproblémově vrátit. Ukázalo se však, že to tak vůbec nemusí dopadnout. Peníze se nezhodnotí samy od sebe, musí se dobře investovat, tedy pořídit za ně něco, co vydělává více, než je úrok, což vůbec není lehké. Náhle žádné další půjčky nebyly poskytovány a půjčené peníze byly vyžadovány zpět. Totéž nyní hrozí ve většině zemí Evropy. V Řecku, Irsku a Portugalsku to již proběhlo, v Itálii, Španělsku a Slovinsku to právě probíhá.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní.

Estonsko se rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila.

Přesto jednu zásadní chybu i Estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru - tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale i to se děje.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých veřejných služeb a tedy i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa