»
S
I
D
E
B
A
R
«
Zámek Manětín nabídl mimořádné prohlídky zájemcům o svatbu
15. Únor 2015

Manětín (Plzeňsko) - Mimořádné prohlídky prostor, kde se pořádají svatební obřady, uspořádal dnes pro snoubence státní zámek Manětín na Plzeňsku. Památka, považovaná za jednu z barokních perel regionu, pořádá snoubenecké prohlídky pátým rokem. Ročně se na zámku nebo v jeho parku koná kolem dvaceti svateb od komorních obřadů až po veselky se 120 hosty, řekla dnes ČTK průvodkyně Eva Kováříková.
foto

Mimořádné prohlídky připravil na 14. února státní zámek Manětín na Plzeňsku pro snoubenecké páry, které hledají místo k uspořádání svatby. Kromě slavnostně vyzdobených prostor byly k vidění svatební šaty, umělecké šperky a svatební květinové vazby. ČTK Němeček Pavel

Na dnešní prohlídky se přihlásily desítky lidí. Byly mezi nimi páry, které se už pro Manětín rozhodly dřív a chtěly si prostory a nabídku služeb prohlédnout, ale i snoubenci, kteří teprve to pravé místo pro svoji svatbu hledali. “Ohlásili se nám dokonce manželé, kteří se na Manětíně brali v únoru 2000 a chtěli se na místo své svatby vrátit,” řekla Kováříková. Kromě prohlídky interiéru a zahrady a informací o celém svatebním servisu se návštěvníci mohli inspirovat ukázkou práce šperkařů, představením svatebních šatů či kytic. Za svatbu na zámku nebo v zahradě účtuje památka 7260 korun, pro manětínské obyvatele je cena poloviční.

Mimořádné prohlídky připravil na 14. února státní zámek Manětín (na snímku) na Plzeňsku pro snoubenecké páry, které hledají místo k uspořádání svatby. Kromě slavnostně vyzdobených prostor byly k vidění svatební šaty, umělecké šperky a svatební květinové vazby.

Právě zima bývá období, kdy se snoubenci připravují letní svatbu a často se ptají na možnosti uzavření sňatku. Z památek spravovaných v Plzeňském kraji Národním památkovým ústavem (NPÚ) patří mezi svatebčany k nejoblíbenějším zámek Kozel u Plzně, hrad a zámek Velhartice na Klatovsku a Horšovský Týn na Domažlicku, řekla mluvčí regionálního pracoviště NPÚ Jitka Skořepová. Loni se na deseti památkách konalo 214 svateb, o rok dřív jich bylo 209. V Plzeňském kraji se v roce 2013 podle Českého statistického úřadu konalo 2367 sňatků - nejméně za posledních deset let. Počet sňatků stále klesá a posunuje se věk snoubenců. Průměrný věk ženicha při sňatku byl předloni v Plzeňském kraji 35,7 roku a nevěsty 32,6 let.

Ne vždy mohou kasteláni vyjít vstříc přáním snoubenců v termínu svatby. Záleží také na matrice příslušného úřadu, zda vyhoví všem vybraným termínům svatebčanů. “Tady je matrika velmi vstřícná a velmi ochotná,” řekla Kováříková. Na manětínském zámku pracuje od roku 2000 a za tu dobu prý asistovala u zhruba 700 svatebních obřadů. Většina sňatků se uzavírá ve velkém sále, kam se vejde až 88 sedících hostů. Méně obřadů se pak koná v zámecké zahradě nebo v parku na místě, které si snoubenci vyberou.

Loni mohli návštěvníci poprvé vidět restaurovanou velkou nástropní fresku, od letošní návštěvnické sezony se poprvé představí také loni restaurované nástěnné malby u schodiště.

Počty svatebních obřadů na památkách ve správě NPÚ v Plzeňském kraji:
Objekt Počet svatebních obřadů 2013 Počet svatebních obřadů 2014
Červené Poříčí 0 3
Gutštejn 2 0
Horšovský Týn 18 34
Kladruby 17 15
Kozel 43 41
Manětín 18 16
Nebílovy 6 11
Plasy 25 33
Rabí 20 14
Švihov 19 8
Velhartice 41 39
Celkem 209 214

Zdroj: NPÚ

Hlas Ruska: Svoboda slova v ČR? Katastrofa!
23. Červen 2013

Svoboda tisku ve světě neroste. Naopak se rok od roku zhoršuje. Vyplývá to z Mezinárodního žebříčku svobody tisku 2013, který zveřejnila organizace Reportéři bez hranic. Propad zaznamenala i Česká republika.
Evropa je region s nejširší svobodou tisku. Ukazuje to hodnocení organizace Reportéři bez hranic (RSF). Podle prestižního žebříčku, který pravidelně RSF začátkem nového roku zveřejňuje, se evropští novináři mohou věnovat své profesi mnohem svobodněji, než v Americe, Asii nebo Africe.
Naopak, jak tvrdí organizace, nejvíce je svoboda tisku narušována v zemích bývalého Sovětského svazu, na Blízkém východě a v severní Africe. Přesto v zemích, kde proběhlo tak zvané arabské jaro, došlo údajně k zlepšení stavu.
Egypt se na žebříčku posunul o osm míst na 158. pozici. Libye dokonce o celých 23 míst na 131. příčku. Zlepšení situace se svobodou tisku zaznamenal, překvapivě, Bahrajn. Před dvěma roky zemi zasáhly protivládní nepokoje, které místní bezpečnostní síly krvavě potlačily. Podle RSF si však ostrovní království, ležící v Perském zálivu, polepšilo o 8 míst. Nyní zaujímá 165. pozici.
Naopak některé západní země se mohou „pochlubit“ výrazným propadem. Největší zhoršení v dodržování svobody tisku oproti předchozímu hodnocenému období zaznamenalo například Japonsko (z 22. na 53. místo), Maďarsko (z 40. na 56. místo) a Izrael (z 92. na 112. místo).
Mírný pokles zaznamenala rovněž Česká republika. V loňském roce zaujímala 14. příčku, nyní 16. Před deseti lety přitom svoboda tisku v české kotlině byla podle RSF na úrovni Švýcarska a značně převyšovala Rakousko a Velkou Británii.
Jak uvádí mezinárodní organizace na svých internetových stránkách, při hodnocení byla zohledněna řada kritérií, především míra násilí a represí vůči novinářům a právní podmínky pro jejich práci.
Podle slov českého novináře objektivním podáváním informací se nemohou pochlubit ani veřejnoprávní média. Novinářská etika je prý v Česku porušována prakticky na všech frontách a případná kritika je odmítána s tím, že tak média fungují i na Západě.
„Dokladem stále se zmenšující svobody médií byly prezidentské volby v ČR. Na 90 procent masmédií zcela nepokrytě preferovalo kandidáta s číslem 9, místopředsedu vlády a ministra zahraničí, předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga. Tento kandidát byl doslova zbožšťován a bylo prakticky vyloučené hledat na něm v tisku, rozhlase či televizi (o internetu ani nemluvě) jakékoli mouchy. Naopak na jeho protikandidátovi pro druhé kolo, později navzdory této mediální masáži zvolenému expremiérovi ing. Miloši Zemanovi, se musely hledat jen nedostatky, a pokud už bylo těžké je najít, tak se prostě pospojovávaly věci spolu přímo nesouvisející a nasazovala se mu psí hlava alespoň přes jeho někdejší kontroverzní spolupracovníky,“ říká například redaktor Janouch.
Jak zároveň uvádí, česká média nekriticky nepodporují pravicové strany pouze během předvolebního boje, ale prakticky neustále. Třeba tím, že vytváří mediální nátlak vůči politikům a stranám, kteří neodpovídají jejich politickému klíči.
„Většina masmédií jde na ruku pravicovým stranám dlouhodobě, i mimo předvolební klání – a to je jasný důkaz toho, že se svobodou médií jsme v ČR téměř stejně na štíru, jako tomu bylo před listopadem 1989. Samotná možnost diskutovat pod příspěvky, blogy či jiné soukromé iniciativy na internetu a sociálních sítích, to příliš nezachrání,“ uzavírá český novinář.
Použitý zdroj://czech.ruvr.ru/2013_02_01/Svoboda-tisku-se-ve-svete-zhorsuje-Cesko-neni-vyjimkou/

Vzpomínka na tureckou invazi
22. Červen 2013

Během 15. století se stala situace východní Evropy ohrožené tureckou smrtící invazí bez přehánění hrozivou. Přes zoufalou obranu padaly jedna balkánská země za druhou do ukrutného tureckého područí a ani ojedinělá válečná tažení, při kterých se neblaze projevila žárlivost jednotlivých vůdců, podceňování protivníka, i nečekané rozmary počasí nedokázaly osmanský nepřetržitý nápor zadržet. V bitvě u Varny r. 1444 padl polský a uherský král Vladislav I. Jagellonský a 6 let poté padla přes statečnou obranu nevelkého počtu obránců bez většího zájmu evropských mocností do rukou odvěkého nepřítele poslední samostatná enkláva východního křesťanství, kdysi mocný a pyšný Cařihrad a turecká vojska začala pronikat nezadržitelně do střední Evropy.

Zde jim stála v cestě 3 velká království, polské, české a uherské, a první úder dopadl na nejjižněji ležící Uhry. Vpád sebevědomého Mehmeda II, dobyvatele Cařihradu, do Bosny však r. 1456 uherský král, schopný diplomat a nadaný vojevůdce Matyáš Korvín odrazil a získal Evropě několik desetiletí oddechu. Po jeho smrti r. 1490 se jeho rozlehlá, ale různorodá a nekompaktní říše, zahrnující jak celé Velké Uhry, tak Rakousy, Moravu a Slezsko okamžitě rozpadla a stala se trvalým ohniskem sváru mezi mocnými velmoži a okolními královskými dvory, které slabý král Vladislav II Jagellonský (od r. 1471 král český, známý jako zde „král Dobře“) nedokázal vyřešit ani poté, co se svoji pozici pokusil upevnit přesídlením z Prahy do Budína. Zde také r. 1516 zemřel a jako dědice zanechal pod formálním poručnictvím svého otce, polského krále Kazimíra IV. Jagellonského, nezletilého syna Ludvíka, což mocenské poměry ve střední Evropě spíše ještě zkomplikovalo

Turci zatím nájezdy pustošili a vylidňovali jižní Uhry, neboť znesváření magnáti usilovali v prvé řadě o boj proti svým oponentům a královská svrchovaná moc zde byla stále zřetelněji prázdným pojmem. Polský král se aktivně zúčastnil jednání, která měla napomoci k urovnání vršících se rozporů mezi středoevropskými dvory a inicioval vyjednávání s římským císařem Maxmiliánem I. Habsburským (1459 - 1519), které byly úspěšně završeny r. 1515 ve Vídni dohodami, majícími sňatky spojit habsburskou a jagellonskou dynastii. Tyto náznaky smíru však přišly zoufale pozdě. Protijagellonskou stranu představoval zejména sedmihradský kníže a transylvánský vojvoda Jan Zápolský (János Szápolai), ovládající většinu uherské šlechty, který ale společně se svým rivalem Štěpánem Báthorym, uherským paladínem a místodržícím usiloval především o rozšíření vlastních pozemkových držav a hromadění majetku. V této situaci se turecký sultán Sulejmán snadno zmocnil r. 1521 Bělehradu, nejdůležítější pevnosti království na jihu. Cesta do srdce Uher se Turkům doširoka rozevřela.

Přestože uherský sněm vyhlásil nové berně (daně) na obranu země před Turky, naprostá většina jich skončila v rukou hrabivé vysoké šlechty. Následovala osudná bitva u Moháče, kdy Jan Zápolský ignoroval králův rozkaz k mobilizaci zemské hotovosti, a přestože se poselstva s žádostí o okamžitou pomoc před akutní tureckou hrozbou rozjela jak ke všem okolním panovnickým dvorům, ale i k papeži nebo k anglickému králi, žádná vojska do Uher nepřišla nebo přišla pozdě. 20letý král se nakonec postavil několikanásobné turecké přesile s pouhými asi 25 000 muži sestavenými z uherských sborů Štěpána Báthoryho a menšími oddíly z Čech a Moravy,. Katastrofa byla díky zaslepenosti či neuvěřitelné hlouposti většiny uherských magnátů, ale i celé Evropy neodvratná. Armáda byla 29. 8. 1526 během nedlouhé bitvy zcela rozprášena a král sám na úprku utonul v bažinách u Dunaje.

Po této tragédii, která zjevně nebyla náhodná, se díky dojednanému a 13. 1. 1522 narychlo uzavřenému sňatku Ludvíka s Marií Habsburskou stal dědicem obou království Ferdinad I. Habsburský. Jan Zápolský, nyní skutečný pán v Uhrách se poté nechal „slavně“ v Székesfehérváru (česky Stoličný Bělehrad) 10. listopadu 1526 korunovat uherským králem a vyhlásil Ferdinandovi Habsburskému válku. Ten byl následně zbytkem západouherské šlechty v Prešpurku 16. prosince téhož roku provolán rovněž uherským králem. Poté, co sebevědomý Zápolský utržil několik těžkých porážek a jeho přiznivci začali houfně odpadávat, se zrádně obrátil přímo k sultánovi Sulejmánovi a jako jeho vazal vedl turecké vojsko r. 1529 k Budínu, který se mu poddal. Turecké panství prostřednictvím zrádce Zápolského rychle pokrylo většinu někdejších Uher a Prešpurk (Bratislava) se stal na dlouhou dobu poslední hraniční pevností a sídelním městem nepatrných zbytků tohoto kdysi rozlehlého křesťanského království. Turecká moc se zdála nezadržitelná a sápala se již do samého srdce Evropy.

Pompézní tažení Sulejmána II s obrovskou, ale různorodou muslimskou armádou k Vídni r. 1529, inspirované nepochybně zrádcem Zápolským však oproti všem očekáváním žalostně zklamalo. Vídeň se osamocena v moři nepřátel zázračně ubránila a propukající hladomor a epidemie, způsobené Turky za jejich ničivého tažení na sever se obrátily proti nim. Závislé a polozávislé balkánské země, Horní Uhry, Rakousy i jižní Morava byly Turky strašlivě zpludrovány, obyvatelstvo pobito či odvlečeno do otroctví, byla vybita všechna stáda dobytka a koní, pole a sýpky vypáleny, vlastní zásoby vlečené z Turecka na velbloudech neschopných aklimatizace v chladné střední Rvropě poztráceny a Turci na svém neslavném „ústupu“ od Vídně stále rychleji umírali hlady. V Uhrách ale přesto zůstaly silné osmanské posádky, které turecký vazal , „uherský král“ Zápolský v obavách ze sultánova nesmírného hněvu ze všech sil zásoboval vším potřebným. Samostatně také pokračoval v nepřátelských akcích proti Ferdinandovi až do uzavření „cařihradského míru“ r. 1538, kde byly stanoveny nové hranice obou uherských království.

Po Zápolského smrti o dva roky později sultán nařídil nové uherské tažení, obsadil centrální část Uher a přes statečný odpor armády Wilhelma von Roggendorfa ji porazil a zřídil v Budíně r. 1541 nejsevernější turecký pašalik. Dědicům Zápolského milostivě ponechal jako léno jen Sedmihradsko. Ferdinandovi se však koncentrací všech dostupných sil podařilo turecké vojsko zastavit a r. 1547 uzavřel se sultánem mír. Ten trval do r. 1551, kdy odpočatí a posílení Turci obnovili své výboje a začali ohrožovat jak sídelní město Prešpurk, tak znovu i Vídeň. Zmocnili se několika habsburských pevností (zejména důležité Ostřihomi) a přes některé vyjímky, jako byla hrdinská a také úspěšná obrana Szigetu Mikulášem Zrinskim r. 1566 obnovili svůj postup napříč Evropou. Až Sulejmánova smrt ukončila – dočasně - další turecké výboje. Jan Zikmud Zápolský využil výhodné situace a s tureckou podporou podnítil protihabsburské povstání v Horních Uhrách. Nový římský císař (od r. 1564), český, uherský a chorvatský král Maxmilián II. (od r. 1563) však povstání včas podchytil, v zárodku rozprášil a donutil Zápolského vzdát se uherského královského titulu a stáhnout se zpět do Sedmihradska.

Tam Zápolský o rok poději zemřel vlády v sedmihradské knížectví se chopili Báthoryové. Přestože formálně zůstávali vazaly Osmanů, s nástupem Zikmunda Báthoryho (od r. 1576) zcela opustili v souvislosti s měnící se strategickou situací protihabsburský kurs. Zde se konečně dostáváme k jádru této studie, k neprávem pozapomenutému legendárnímu vojevůdci habsburských armád Heřmanu Kryštofovi Russwormovi, který se nesmazatelně zapsal do krvavých dějin osvobozování Uher a tedy ochrany celé Evropy před smrtonosnou imuslimskou invazí.

Heřman Kryštof se narodil jako prvorozený syn hraběte Jindřicha Russworma (někdy psáno také Rosswurm, Roesswurm či Rueswurm) v srpnu 1565 ve Freuenbreitungu v Duryňsku. Do zapomenutého kouta Německa jen vzdálenou ozvěnou zaléhaly ozvěny událostí ze světa a dychtivý mladík plný neukojených ambicí dlouho neotálel, vzal svůj osud do rukou a proti vůli rodiny rodné sídlo v 17 letech opustil. Nikdy se sem již nevrátil a nejsou známy ani nějaké významné kontakty s rodinou. Podobně jako tisíce dalších urozených mladíků vstoupil do vojska s vidinou slávy, kořisti a dobrodružného, nevázaného vojenského života. Mladý hrabě si zjevně při svém úprku z domova do světa nevzal vůbec nic, neboť ještě mnohem později nešetřil záští k nadutým hlupákům, kteří se „s plukovnickým patentem již narodili“ a také ve vojsku Adolfa, hraběte z Moersu žárlil na urozené druhy, vybavené do války skvělými doporučujícími listy, honosnou výzbrojí, početným služebnictvem a předevšim měšci zlata. Opovrhoval jejich neodůvodněnou pýchu, kterou dávali až příliš často pocítit takovým „pánům z Nemanic“, jakým byl také on sám. Rozhodl se svým nadutým protivníkům nikoliv vyrovnat, ale dalece je předstihnout a vydobýt si jméno a proslulost jen vlastním příčiněním.

Šance se mu naskytla při dobývání vzdorného porýnského města Neuss, kdy mladý kornet (nižší důstojník) mezi prvními vtrhl do pobořených hradeb. Likvidace posledních ohnisek odporu splynula s obvyklým rabováním, znásilňováním a vražděním obyvatel nepřátelského města. 20ti letý Russworm ovšem nebyl a nemohl být žádnou vyjímkou při těchto obvyklých průvodních jevech válek nikoliv jen 16. století. Zde se také zrodily pomluvy proti budoucímu slavnému vojevůdci. Možná pod vlivem přísné protestantské výchovy v dětství, možná pro výhodnou nabídku ale o rok později konvertoval ke katolicismu a vstoupil do služeb lotrinského vévody Karla III. Jistě nebylo náhodou že maršálek, hrabě Bassompiérre jej ihned obdařil leuitnantským glejtem a svěřil mu první samostatné velení. Za „vojenský čich“, originální, samostatné a především úspěšně velení, při kterém se svojí švadronou vršil vojenské úspěchy mu maršálek brzy svěřil také svojí osobní stráž a jmenoval jej rytmistrem. .

Jak píše kronikář „Slynulť jako smělý, udatný a vytrvalý válečník, jako velitel bystrý, neohrožený, ve lstích válečných zběhlý, avšak též jako prchlý, někdy neprozřetelný člověk. Ve stanech jeho panoval ruch navázaný, avšak před nepřítelem přísně a krvavě vymáhal poslušnosti od poddaných mu důstojníků i vojáků. Život jeho byl zlopověstný pro nevázanost a prostopášnost a mezi vojenstvem neobyčejnou. Karty, kostky, lehké ženy byly jeho živlem.“

Nadějnou Russwormovu kariéru v lotrinských službách však náhle ukončila katastrofa, ve které již lze zahlédnout stopy závisti nad vervou, se kterou se neznámý chuďas opovážlivě a znepokojivě rychle dral přes ramena urozených povýšenců ve známost a přízeň nejvyššího panstva. Něco takového nešlo přehlížet nebo se dokonce smířit s vlastní neschopností. Obžaloba proti nežádoucímu vetřelci byla pečlivě sepsána a čekalo se pouze na vhodnou záminku k jejímu uplatnění. A čekat se skutečně dlouho nemuselo. Souboje byly trestány v každém vojsku. Žádný dobrý velitel neměl zájem na tom, aby se mu důstojníci podřezávali navzájem kvůli malicherným sporům, když jejich hlavy, paže a meče potřeboval v poli. Obžaloba ale Russworma vinila přímo z úkladné vraždy důstojníka. Poté, aby těžkých obvinění nebylo málo, se měl dokonce dopustit znásilnění mladé šlechtičny, která jej požádala o ochranu.

Není účelem zde zvažovat nakolik byla obžaloba pravdivá či zfalšovaná. Není důvodu popírat ani Russwormovo časté holdování jak soubojům, tak vínu, kartám nebo lehkým děvám což u námezdního vojáka patřilo a patří k nezbytným sounáležitostem. Hrabě ale zjevně neměl v povaze – ani zapotřebí - dopouštět se úkladné vraždy a ochotných smilnic, vydělávajících si na živobytí tělem vojsko vždy doprovázelo dostatečné množství. Lze jen v kontextu sledovat průběh událostí minulých, současných i budoucích a udělat si vlastní úsudek. Obžaloba však byla velice závažná a Russworm byl na rozkaz pana maršálka zatčen a uvržen do nejbližšího vhodného vězení v Amiensu. Životem již notně protřelý mladík nečekal na nejisté rozhodnutí soudu a rozhodl se vzít svůj osud jako vždy jen do svých rukou. Rozeslal z vězení dopisy na patřičná místa (jmenovitě generálovi jízdy Svaté Ligy Louisovi de l´Hopital – Vitry, který si schopného vojáka zřejmě vysoce cenil), do rukou strážných se přestěhovaly patřičné sumy zlaťáků a o pár týdnů později již převzal daleko od lotrinských plání, v Bavorsku, nový glejt rytmistra, tentokrát ve službách Hanse Reidricha, hraběte ze Schönberku.

Se svojí vojenskou pověstí neměl hrabě Russworm skutečně nouzi o lákavé nabídky a v poměrech nekonečných náboženských válek „všech proti všem“ často měnil strany. Náboženský fanatizmus u něj hrál pramalou roli, což byly rysy kterým se nijak nelišil od tisíců jiných námezdních vojáků. V čem se ale výrazně lišil, byly vojenské a velitelské schopnosti. Vojáci svého rytmitra zbožňovali, neboť s nimi trávil čas v družném hovoru, jedl ze stejného kotlíku, spal s nimi jako jeden každý prostý vojín na holé zemi a povýšenecké jednání nadutých urozených floutků mu bylo zcela cizí. S úžasnou vynalézavostí chystal lsti, pasti a překvapivé údery na nepřítele, příčemž netradičně a překvapivě šetřil životy svých podřízených. Stejnou vynalézavost projevoval i při mámení často zadržovaného žoldu, který se až příliš často ztrácel v něčích urozených kapsách.

Nejednou se pro svojí tvrdohlavost a pramalé pochopení pro rozkrádání prostředků pro vojsko dostal do sporů se svými nadřízenými a až příliš je zřejmé, kdo a proč o hraběti rozšiřoval pověsti „surového a neurvalého hrubiána“. Když nepořídil, a nevydoloval z pověstně vždy prázdných plukovních pokladen to, co vojsku po právu náleželo, odešel s patřičným rámusem zkrátka do jiných služeb. Russwormova loyalita k zaměstnavateli byla při tom všem nesporná a zářivým důkazem je fakt, že ve spoustě obvinění, která pomlouvači a závistníci na jeho hlavu později vršili zcela chybí obvinění z nějaké vypočítavé zrádnosti a věrolomnosti. Zejména později, v Rudolfových službách pak svoji nezpochybnitelnou loyalitu dosvědčil doslova až na smrt.

R. 1588 jej nalézáme ve službách knížete Ferdinanda Tyrolského pod generálem Karlem von Burgau, kde se konečně dostal do bližšího kontaktu s veterány z proslulých a prakticky neustávajících tureckých vojen v Uhrách. Válka s Turkem se zdála být něčím převratně jiným než bezvýznamné, žabomyší vojny o kořist, a nějakou ves, hrad, či město mezi drobným či vyšším panstvem, vedené pod různými záminkami střídavě v Henegavsku, Německu, Francii, Nizozemí či jinde. Vždyť pohané se v obrovském množství valí již od nepaměti ze svých divokých asijských pustin a ukrutně likvidují jedno křesťanské království za druhým. Že by právě zde mohl uplatnit své schopnosti a skutečně zářivě vyniknout? Že by zde dostal šanci pokořit povýšené, bohaté hlupáky se zvučnými tituly a slavnými erby dávno mrtvých předků?

Zde se údajnému znásilňovateli šlechtičen přihodila další osudová událost, když kdesi v lesích Harzu narazil s kohortou na tlupu marodérů (zběhů), dobývajících se do jakéhosi kočáru. Tlupu rozprášil a urozené dámě pak poskytl bezpečný doprovod za pevné hradby nejbližšího města, aniž se zajímal o koho jde. Blízká přítelkyně bavorského vévody Maxmilána si příhodu nenechala pro sebe a Maxmilián se stal až do konce života Russwormovým dlužníkem a mocným ochráncem. Buď v bavorských, nebo tyrolských službách (zde se zdroje liší) dostal na vlastní žádost konečně doporučující dopis a 400 kyrysníků pro jeho nejmilostivější výsost, císaře římské říše Rudolfa II.se kterým r. 1591 dorazil do sídelního města říše, do Prahy.
Již každý významnější hraběcí dvůr měl své sítě a pravidla vlivných přímluvců a pokoutní zákoutí spikleneckých intrik, bez jejichž využití nebylo snadné uspět s jakoukoliv žádostí či doporučeními. Císařský dvůr v Praze nebyl žádnou vyjímkou a nejmocnějším intrikánem zde byl císařský vrchní komoří, Filip Lang z Langenfelsu. Z obvyklé praxe svého předchůdce, pana Machovského z Makova, který za drobné pozornosti od četných žadatelů zvolna usměrňoval přízeň či nepřízeň nejvyššího císařského majestátu, formuloval, třídil a ve vhodných okamžicích nenápadně podstrkoval císaři k popisu jen ta správná rozhodnutí či výnosy, si Lang udělal profesionální a nesmírně výnosný byznys. Russwormova žádost o vojenskou službu císaři, zhodnocená patřičným obnosem ve zlatě byla promptně a rychle vyřízena. Rudolf dokonce neznámého, proklínaného i obdivovaného vojáka přijal k osobní audienci a s příznivým dojmem odeslal jako obristlieutnanta do Uher k vojsku Adolfa, knížete ze Schvarzemberku.

S knížetem se Russworm nepochybně znal již z německých vojen. Jejich vztahy již byly jistě poznamenány Russwormovou asertivilitou, se kterou se pyšný, autoritativní kníže nedokázal vyrovnat. Podle pobočníka štábu, hraběte Schwimma dokonce nezapoměl Russwormovi potupu, kdy jej měl kdesi v Bádensku obehrát o velkou sumu peněz a pak je „jeho knížecí milosti“ velkoryse vrátit. Trvalo naštěstí celé měsíce než se Russworm se svým maršálkem střetl. Situace na frontě byla snad ještě horší než jakou ji líčily zprávy u dvora v Praze. Turci drželi všechny výzmané strategické body na Dunaji a jako poslední pevnost před Prešpurkem, sídelním městem žalostně zdecimovaného „uherského králoství“ se jim bránila již jen slábnoucí posádka v Komáromu (Komárno). K útoku na mnohem silnější vojsko Sinai paši byly necelé dva pluky málo a tak po dohodě se svým nadřízeným, obristem hrabětem Pálfym byly pod krytím předstíraného útoku do Komárna vypraveny čluny s posilami a pevnost byla alespoň na čas zachráněna. Válku ovšem nevyhrává ten kdo se brání, ale ten kdo útočí.

Tvrdohlavý Russworm nejprve strhnul váhajícího Pálfyho vidinou vítězství a nepochybné přízně jeho císařské milosti. Tak dlouho psal vemlouvavé dopisy na všechny strany, zejména formálním velitelům uherského tažení arciknížeti Maxmiliánovi a Matyášovi, až byl konečně podniknut drtivý útok na tureckou armádu pod Ostřihomí, kterému Turci na základě dřívějších zkušeností s „méněcennými a zbabělými nevěřícími“ nedokázali odolat a vítězství bylo dokonalé. Vojsko bylo nadšené překvapivým vítězstvím, táborové ohně se při dlouho nevídaných hostinách rozhučely naplno, markytánky zvaly vojáky do svých improvizovaných náleven a nevěstinců, aby žoldnéřům ulehčili od kapes naditých tureckým zlatem. Jako projev nejvyšší přízně dorazil v létě 1594 konečně i zlatý řetěz pro čerstvě povýšeného generála/wachmistra Heřmana Kryštofa Russworma.

To se ale již do Uher valila nová pohroma v podobě nové turecké armáda pod velením sultána Mehmeda III. U Bělehradu překročila v srpnu 1596 Sávu a vstoupila na uherskou půdu. Od východu mu navíc na pomoc spěchaly početné tatarské hordy poslané krymským chánem. Generál/wachmister Russworm v té době obléhal spolu s plukem pana Trčky z Lípy tureckou pevnost Hatván a nehodlal si před rozhodujícím střetnutím se sultánem nechat tyto nepřátele v zádech. Více jak 600 tureckých vojáků podporovaných pomocným sborem 1300 jihoslovanských muslimů představovalo příliš silný bod turecké obrany v boku císařských vojsk. Po 3 týdnech neúspěšného obléhání nalezli průzkumníci konečně nevelkou branku v zadní části hradeb a uprostřed zastíracího útoku se jí záškodnický oddíl zmocnil. Během necelé hodiny byla pevnost v císařských rukou a vojáci tentokrát nebrali žádné zajatce. V dnešním muzeu městečka můžeme nalézt žalopěvy „o nevídaných hrůzách“ kterých se císařští vojáci dopustili na tureckých ženách a dětech! Miliony obyvatel Balkánu, východní a střední Evropy, zmasakrovaných či odvlečených do tureckého otroctví za celou řadu století trvajících muslimských výbojů se musejí v hrobech otáčet. Mají-li vůbec jaké.

Pana Trčku poté Russworm odeslal k obraně Egeru (Erlau, č. Jageru) na východ země, střežícímu důležitou spojnici se spojeneckým Bathoryovským Sedmihradskem, zatímco sám byl povolán arciknížetem Maxmiliánem do čela předvoje armády mířící vstříc Turkům. Sultán pověřil Velkého vezíra Damat Ibrahima pašu úkolem dobýt Eger za každou cenu, dříve než křesťané shromáždí všechny síly k protiútoku. 21. září záplava muslimů město oblehla a taktikou lidských vln se tak dlouho vrhala proti hradbám, až město 12. října kapitulovalo. 4000 zajatých obránců bylo přibito na kříže, vykastrováno, ubičováno nebo sťato. Zajatí důstojníci včetně pana Trčky byli odvlečeni kamsi do Turecka, a není známo kde a v jakých podmínkách tam skonali. Žádné relevantní lkaní nad „nevídanými hrůzami“ způsobených Turky a Tatary „nevěřícím“ v Egeru dnes ovšem nikde nenalezneme.

Sultán byl natolik uspokojen tímto „slavným vítězstvím“, že se dokonce rozmýšlel, zda se s armádou nevrátit do Cařihradu, ale rychle postupující předvoj císařských jeho plány zvrátil. „Pán světa“ přeci nebude ustupovat před početně slabšími, nadto méněcennými nevěřícími psy. Předvoj pod Russwormovým velením dorazil na bitevní pole u vsi Keresztes 24. října a znalost prostředí mu usnadnila dopracovat plán bitvy. Mezi bažinami z rozlévající se říčky Zagyvy napravo a řekou Tisou na levé straně se mohl se svými 3 000 pěšáky opevnit na úzké šíji pevné země a snadno zde čelit i sebepočetnějšímu nepříteli. Vydal pokyny a muži se dali pod ochranou střelců rychle do opevňování šíje. Několik tatarských oddílů kroužících již kolem bylo snadno střelbou rozprášeno a zahnáno za Tisu.

Nečekaný problem ale představoval pan maršálek Adolf, kníže se Schvarzembergu. Tuto „pasivní taktiku“ zavrhoval a rozvinul plán na obchvácení nepřítele po křídlech a jeho naprosté zničení. K tomu byl ovšem třeba čas a po velmi vzrušené debatě souhlasil, že Russwormovy pluky mezitím upoutají a zadrží nápor nepřítele. Dva dny padišáh posílal do močálů jeden oddíl za druhým. Ať jízdní či pěší, ať Turci, Arabové či balkánští muslimové však na úzké šíji vůbec neměli šanci dosáhnout Russwormových opevnění a hustá palba je smetávala v celých houfech. Turecká děla vůbec neměla šanci k nepříteli dostřelit. Druhý den pan maršálek spolu s sedmihradskými a transylvánskými pluky Báthoryovými konečně rozvinul své křídla a zahájil svůj „konečný protiútok“. Turci, morálně podlomeni hroznými ztrátami z dosavadního bezúspěšného dotírání na rakouský předvoj nekladli vážný odpor a sultánův ústup z tábora umocnil vzmáhající se paniku.

Po překonání nevýrazné obrany jízda následována pěchotou do poloprázdného tureckého ležení a muži bez ohledu na prchající Turky začali bezuzdně rabovat. Veškerý „frontální útok“ se v několika minutách zastavil, nikdo netušil kde se nachází nepřítel a ani se o to nestaral. Je přeci poražen a prchá. Russworm přes reptání svých vojáků, toužících rovněž sáhnout po nedaleké lákavé kořisti v tureckém ležení nedovolil nikomu opustit dosavadní pozice a kázeň si bohudíky dokázal vždy udržet. Jen jeho plukům se díky tomu vyhla tato „katastrofa u Keresztesu“. Od Schwarzenberga nikdo neměl rozkazy k zajištění pozic v dobytém ležení, ke krytí vojska, nikdo nesledovat pohyb „prchajícího“ nepřítele a kázeň se zde zcela zhroutila. Když konečně císařští plundrující tábor dali dohromady něco jízdy k „pronásledování nepřítele“, narazili nedaleko na znovu zformované šiky stále obrovské turecké armády. Turecký protiútok útok byl děsivý. Do tábora začaly hustě dopadat koule tureckých děl a vojáci byli pobíjeni po stovkách ve změti tureckých stanů, aniž měli čas zmoci se k nějaké účinné obraně.

Nepřítel ve svém náporu neustal, nedopustil se stejné chyby jako císařští a jen díky Russwormově prozíravosti nedošlo ke zkáze celé armády. Zbyl mu truchlivý úkol krýt její zmatený úprk. Vítězství bylo ztraceno pro naprostou neschopnost a lajdáckost vrchního velení, které v rozhodující fázi bitvy vlastní hloupostí ztratilo iniciativu a plošně vůbec schopnost velet svým vojákům. Ani početná záloha, určená k ochraně arciknížecího štábu nebyla v nastalé panice do ústupových bojů vůbec nasazena a mnoho tisíc mužů bylo na úprku Turky pobito zcela zbytečně. U Keresztese Russworm pochopil, že k vítězství nad pohany musí nejprve zvítězit nad úplně jinými protivníky.
Zdroj: blogeurabia.cz
Více na: blogeurabia.parlamentnilisty.cz/Blog/VaclavProkupek/Default.aspx

Nová pravice bez kmotrů? Přichází její čas!
1. Květen 2013

Václav Prokůpek: Levici stoupají preference? Je čas na vznik nového pravicového hnutí!

O skutečnosti, že pravice v ČR prochází krizovým obdobím svědčí aktuální výsledky šetření společnosti SANEP. Jak vyplývá z exkluzivního průzkumu této společnosti téměř třetina (28,9%) pravicových voličů či příznivců pravicově orientovaných stran sdílí názor, že pravice v porevolučním vývoji ČR zcela selhala. Samotná ODS pak zklamala 51,5% voličů či příznivců pravicově orientovaných stran. Dle názoru 28,5% respondentů, kteří představují názor pravicových voličů či příznivců pravicově orientovaných stran, pravici ČR zcela pohřbila ODS a premiér Petr Nečas. Tvrzení, že pravicoví politici mají zájem na vybudování silného a stabilního státu pak sdílí jen 16,2% pravicově smýšlejících obyvatel ČR. Důvěru v pravicové politiky pak má 45,2% pravicových voličů či příznivců pravicově orientovaných politických stran.

Zajímavým zjištění je také skutečnost, že v souhrnu 15,2% pravicových voličů či příznivců pravicově orientovaných politických stran je natolik zklamáno pravicovými stranami a jejich představiteli natolik, že budou v příštích volbách uvažovat o volbě některé z levicových stran. Toto zjištění rozhodně není dobrou vizitkou polistopadového vývoje pravicových politických stran. Z celkového pohledu je zřejmé, že pravicově orientovaní voliči aktuálně vidí větší naději v TOP 09 (nikoliv však příliš) coby nejperspektivnější pravicové straně, než ve stávajícím pravicovém lídrovi ODS. Obecně kritický pohled na pravicovou politiku v ČR z pohledu pravicového elektorátu je tak důsledkem chování pravicových stran a jejich představitelů v polistopadovém vývoji ČR.

Exkluzivní internetový on/off-line průzkum byl proveden ve dnech 13. – 17. března 2013 na vybrané skupině 5.833 dotázaných, kteří představují pravicové voliče či sympatizanty pravicově orientovaných stran ve věku 18+ let. Celkově se průzkumu společnosti SANEP zúčastnilo v rámci respondentního panelu více jak 200 tisíc registrovaných uživatelů 21.612 dotázaných. Statistická chyba u uvedené skupiny obyvatel se pohybuje v rozmezí +-2,5%. Kontrola daného vzorku byla provedena triangulační datovou metodou.

A co s tím? Je na čase, aby vznikla nová pravicová strana či hnutí, které bude respektovat potřeby i těch sociálně slabších a především se pokusí obnovit střední příjmovou vrstvu v naší zemi. Historická tradice velí poohlédnout se po voličích na venkově (viz. Agrární strana), ve městech (viz. Národní demokraté), nové zkušenosti by pak měli nové pravicové politické hnutí postavit na základech nestrannosti a odbornosti.

Zdroj: sanep.cz, agrarnistrana.cz, nestranici.org

Václav Prokůpek: Ekonomická krize je krizí technologií a virtuality
23. Březen 2013

O ekonomické krizi se nejen v českém, moravském a slezském tisku objevují hotové romány. V hodnocení této krize, tedy alespoň ve většině komentářů srovnávají současnou ekonomickou situaci s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929, která začala takzvaným „černým pátkem“ na newyorské burze. Nynější ekonomická krize je ale něco naprosto jiného, naprosto nesrovnatelná z rokem 1929. Je to „jen“ počátek konce fungování amerického principu často virtuální ekonomiky. Tak, jako se před více jak dvaceti lety sesypal experiment zvaný „pěrestrojka“, tak se nyní hroutí takzvaný americký ekonomický systém, kdy tradiční výrobní odvětví nahradily IT – technologie a skutečné platidlo podložené nejen zlatem, ale i prací, nahradilo i virtuální platidlo, chcete-li pro lepší pochopení virtuální peníze. K pochopení toho, proč k tomuto kolapsu došlo vůbec nepotřebujete ekonomické vzdělání. Spíše se k tomu hodí zdravý selský rozum.

Zatímco v padesátých letech minulého století bylo ve Spojených státech na třicet firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jen jediná. Když rozmontujete počítač, do jehož monitoru právě teď koukáte, snadno zjistíte, že asi 95 % součástek v něm je z Číny, Jižní Koree či Japonska, popřípadě jiného státu jihovýchodní Asie. Jenomže s odsunem výroby z Ameriky (a bohužel i Evropy) spolu s ní odcházela i práce. Střední třída, takzvaní živnostníci, které pan Mládek označuje tak rád za parazity, nejpočetnější skupina obyvatelstva
začala chudnout. V osmdesátých letech minulého století vyhlásil republikánský president USA Donald Regan takzvanou ekonomiku služeb.Byla uměle vytvořena pracovní místa ve sféře služeb, a ta byla zaplňována nezaměstnanými z výroby, kterých rychle přibývalo. Tím, že si všichni budou navzájem prát prádlo, půjčovat videokazety nebo podávat na sebe žaloby se ale ani takový „asociální“ stát (mám na mysli zdravotní a sociální systém založený na dobrovolném placení, ale také možném neplacení, a tedy i neposkytování určitých zdravotních služeb), jakým jsou Spojené státy, prostě neuživí!

Odchodem výrobních odvětví také klesala konkurenceschopnost Spojených států a jeho ekonomických satelitů. Tak se stalo, že Čína, která vyrábí výrobky pro půl světa, začala vzkvétat a stala se největším věřitelem USA. Je to úplně stejné, jako když farmář, který je ve finančních problémech, prodá traktor. Za utržené peníze pokryje pohledávky, ale ten traktor mu při práci přece jenom chybí, proto začíná pracovat pomaleji a méně produktivněji, než jeho soused, který zatím traktor prodat nemusel. Následkem toho se dostane do ještě hlubší platební neschopnosti. Musí tedy prodat kombajn, aby mohl poplatit dluhy. Jenomže to jeho práci ještě více zbrzdí a ještě více sníží jeho schopnost konkurovat sousedním farmám. Jistě není nutné popisovat, jak to musí dopadnout. Za několik let jsou z kdysi prosperující farmy už jenom ruiny. A právě tohle se stalo v USA.

Když se podíváme na nárůst zahraničního dluhu Spojených států, celé jeho tři čtvrtiny vznikly za posledních dvacet let. Za vlády George Buse staršího, demokrata Clintona a George Buse mladšího se USA zadlužily třikrát více, než za padesát let od takzvané „Velké krize“ z roku 1929. Někteří nositelé Nobelovi ceny za ekonomii dokonce předpokládají státní bankrot Spojených států a celkový pád dolarové ekonomiky po celém světě. Možná to bude ještě dříve, než se to čeká, neboť silně se rozvíjející ekonomiky Číny a Brazílie se rozhodly, že v krátké době opustí americký dolar jako svou rezervní měnu.

Nehroutí se tedy světová ekonomika jako taková, ale jeden její, byť rozšířený – řekněme americký – model. Virtuální výrobu a peníze bude muset nahradit výroba skutečná a také peníze podložené zlatem, jejichž nominální hodnota má trvalejší ráz, než do chvíle, než se ráno otevřou dveře té či oné burzy. Ať se nám to líbí nebo nikoliv, IT technologie budou muset být nahrazeny řekněme tradičnějšími technologiemi, byť z dnešního pohledu zastaralejšími. A budeme se muset také zaměřit na rozvoj pracovních sil, tedy rozvoje větších průmyslových a agrárních aglomerací, aby místo virtuálních peněz naše ekonomika disponovala nejen měnou podloženou zlatem, ale také poctivou prací.

Václav Prokůpek: Zrušme senát!
24. Leden 2013

Důvody, které ospravedlňovaly naše zákonodárce přijmout zákon o vzniku druhé komory parlamentu – Senátu Parlamentu ČR, se ukázaly jako liché. Senát se sice stal protiváhou poslanecké sněmovny, ale nikoliv z důvodů zákonodárných a pragmatických, nýbrž pouze politického hašteření. Do senátu nebyly voleni skutečné osobnosti, možná i proto, že v ústavě je jeho role velmi slabá Je slabá natolik, že se tato instituce stala odkladištěm vyhořelých politiků a jejich dobře placenou trafikou. Do senátu se v současné době volí v zásadě podle stejného stranického klíče jako u voleb do sněmovny navzdory odlišným volebním systémům. Loňské volby jsou toho zářivým příkladem. Lidé si senát nepřejí. Odpor lidí k senátu se promítá ve volební účasti, která ve druhém kole dosahuje sotva 15% voličů. A potvrzuje ho i poslední zářijový průzkum, který uvádí, že 63,1 % občanů je pro zrušení Senátu. Role senátu se nyní navíc po přímé volbě prezidenta stane ještě dalším článkem našeho zákonodárství, které bude ve při nejen s mocí výkonnou, ale i prezidentskou administrativou.
Pokud někdo namítne, že Senát nelze zrušit, protože ho máme v ústavě, já říkám, že to jde. A nebyli bychom první. Už v roce 1970 byl senát zrušen ve Švédsku. Stalo se tak poté, co byla senátorům nabídnuta doživotní renta ve výši jejich senátorských příjmů. Za tento příslib zrušení odsouhlasili (jak vidno „charakterní politici“ jsou na celém světě). Švédsko přitom nebylo jedinou zemí, která zrušila senát. Už v roce 1953 byl díky výraznému vítězství jedné politické strany zrušen senát na Novém Zélandě. V souvislosti s ústavními změnami z 28. 3. 2001 zrušilo senát i Chorvatsko. Jako poslední se k tomu odhodlalo Norsko, kde byl až do roku 2009 tvořen norský parlament Shortingem a Odelstingem. Obě tyto části Norové rozpustili a sloučili do jednokomorového parlamentu. Tyto případy jednoznačně dokazují, že náš senát je možné rozpustit. Mělo by se však jednat o demokratickou cestu, o které mohou rozhodnout voliči v referendu.
Někteří politici tvrdí, že senát nás mnoho nestojí. Samozřejmě, miliarda a něco českých korun se v státním rozpočtu popravdě ztratí velmi lehce, ovšem právě z těchto ztracených miliard je tvořen náš státní deficit. Jsem přesvědčen, že zrušení senátu by byl správný krok k zeštíhlení přebujelé státní správy a jeho zefektivnění. Levný stát by měl být základem proto, abychom měli bohaté občany. A navíc, dle mého názoru je podstatně lepší šetřit na politicích, než na důchodcích, mladých rodinách a sociálně slabých.

Ekonomické teorie a dnešek
20. Leden 2013

Václav Prokůpek: zapomeňte na ekonomické teorie, vychází ze společenských věd

Jste vystudovaní ekonomové nebo ekonomii studujete? Pak se jistě nestačíte divit! Současná ekonomie se neopírá o žádné výsledky skutečného vědeckého bádání. Používá počítače, matematiku a fyziku, ignoruje ale nejnovější výzkumy týkajícího se životního prostředí a chování jednotlivých aktérů dnešní ekonomické reality. Například americký ekonom Adam Smith věřil, že díky neviditelné ruce trhu může prosperovat celé národní hospodářství . Nyní nastala ale doba, kdy novodobí investoři a ekonomičtí analytici kontrolují neviditelnou ruku trhu a chrání tím svá privilegia a svůj blahobyt a sahají tak ke stále větší moci.
kontrolují neviditelnou ruku trhu a chrání tím svá privilegia a svůj blahobyt a sahají tak ke stále větší moci.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz varuje ve své nové knize „Meme Wars: Creative Destructions of Neo-classical Economics“ ekonomy, státní administrativu, banky i univerzity, že jsou chyceni do pasti mýtů ekonomických teorií. Dogmata a mýty jako je „Teorie efektivního trhu“, které se dají naučit snadněji než pochopit komplexitu, okolnosti a dlouhodobé dopady demografického růstu obyvatelstva regionu, kraje, státu, mezinárodní organizace či celé zeměkoule. Většina manažerů se bohužel chová, jako kdyby v našem denním životě platily vždy a za všech okolností mýty. Dnešní ekonomie se neopírá o žádné výsledky skutečného vědeckého bádání. Používá počítače, matematiku a fyziku, ignoruje ale nejnovější výzkumy týkajícího se životního prostředí a chování jednotlivých aktérů dnešní ekonomické reality. Ekonomové z různých institucí proto často nejsou schopni analyzovat komplexní globální témata a soustřeďují se pouze na to, aby ospravedlnili chování majitelů kapitálu, vedených cílem maximálního osobního užitku.
Joseph Stiglitz, který se charakterizuje jako ekonomický konzervativec, varuje, že takto pojatá ekonomie je silně politická. Na Harvardu se učí národohospodářská teorie podle knihy z pera bývalého Bushova ekonomického poradce a zprostředkovává studentům ideologický názor, podle kterého trhy fungují perfektně. U nás jsou o tomto mýtu přesvědčeni například mladí aktivisté ze Strany svobodných či mladí Konzervativci. A právě konzervativní politici vidí otázky životního prostředí jako čistě levicové téma. Což je ovšem dogma, které řada ekonomů vyvrací a označuje ho za mýtus nekonečného růstu, který je zcestný.
Ale pravda je taková, že ať už svět vidíte levicově či pravicově, tak v roce 2050 nebude svět už schopen uživit 10 miliard lidí, které by v té době měly na zeměkouli žít, říká další významný ekonomický teoretik Jeremy Grantham, jehož firma spravuje majetek ve výši 100 miliard amerických dolarů. Většina ekonomů, kteří pracují pro navýšení soukromého či polostátního či státního kapitálu, žije v bublině iluzí a nebere vážně veškerá varování, že je potřeba nastavit kormidlo jiným směrem. Pouze katastrofa gigantických rozměrů, jako jedna globální pandemie, by mohla možná ještě otřást způsobem myšlením a svědomím těch, co dnes tahají za nitky světové politiky.
Tragédií ovšem je, že ani levicové strany v Evropě nejsou schopny reflektovat realitu a přijít s návrhy radikálních změn politiky, která vede lidstvo do záhuby. Proto není žádný důvod se radovat z vítězství české levice v krajských volbách v ČR a nárůstu jejích celostátních preferencí. Je schopná snad současná ČSSD, třeba i s podporou komunistů, za stávající geopolitické situace změnit něco na faktu, že nejsme pány ve své zemi? Že jsme se stali periférií Evropy? Evropy, která není tažena jasně definovanými hodnotami, nýbrž je pouze součástí neoliberální ekonomické mantry: Je schopná česká pravice či levice dosáhnout zvýšení konkurenceschopnosti a bez ohledu na zájmy obyvatelstva zemí, lidí, kteří kapitál svou prací ve svých zemích rozmnožili.

Evropská unie je postavena na trojnásobně chybné konstrukci: Za prvé na všudypřítomné doktríně globalizace, kdy kapitál má mít všechny svobody a jeho tvůrci žádné, za druhé na použití neoliberální doktríny při výstavbě samotné Evropské unie, a za třetí na předčasném, a proti všem zákonitostem fungování ekonomiky zavedeném euru. Vždyť odjakživa platilo, že se nejdříve buduje stát, a pak následuje jeho měna. Nikoliv obráceně.
Miliardáři, bankéři na Wall-Streetu, šéfové korporací a ostatní, se soustřeďují pouze na konečné kurzy na burze, čtvrtletní zprávy a své roční bonusy. Ekonomický analytik Stiglitz má pravdu v tom, že USA a nejen Spojené státy musí šířit ekonomickou teorii, která bude politicky neutrální a zahrne do svého bádání také životní prostředí, sociální ekonomickou teorii a teorii ekonomického chování všech subjektů trhu.
Čína plánuje do budoucna jakýsi model hybridního kapitalismu, dívá se do budoucna, kdežto americký kapitalismus se vrací jakoby do minulosti. V příští generaci přibude v Číně 300 tisíc obyvatel a Čína dosáhne podle prognóz 1,4 miliardy obyvatel. USA v té době nebude mít víc než 400 miliónů obyvatel. Čínská ekonomika již brzy předstihne americkou a do roku 2040 bude tvořit 40 procent celosvětového hrubého domácího produktu. USA zhruba čtrnáct procent!. K čemu nám však je, Američanům a lidem v Evropě, chtít soutěžit s Čínou? Budeme snad šťastnější? Pořád víc, pořád výkonněji, neustálé inovace, soutěžíme se snad až k smrti? Dohnat a předehnat!
K čemu povede uznávání pouze jedné jediné hodnoty - konkurenceschopnosti, když to bude znamenat zbídačení obrovského počtu obyvatel bývalé západní civilizace a zániku odpovědnosti za rodinu, společenství, popřípadě obec, kraj, zemi či národ. Jaký smysl a jaké ospravedlnění pro svou existenci bude mít násilně sjednocená Evropská říše, která nebude schopna hájit zájmy svých obyvatel a nevystoupí z kruhu lží, které nám servírují architekti Evropské unie a měnové unie v eurozóně. Evropské vlády možná zachrání euro, ale jeho záchrana bude těžce zaplacena evropskými svobodami, kdysi tak těžce vybojovaným Velkou francouzskou revolucí.
Ještě není úplně pozdě. Ale je za pět minut dvanáct. Ještě se můžeme chopit iniciativy, spojit se, uvědomit si sílu a význam společenských věd pro život nás jedinců, ze kterých ekonomie vychází a ze kterých by vycházet měla, jelikož ekonomie musí na jakékoliv úrovní žít v symbióze ze životním prostředím, sociální spravedlností a obesně prospěšných činností.

Václav Prokůpek: Má zůstat Řecko v eurozóně?
25. Prosinec 2012

Zdá se to být neuvěřitelné, jak německá spolková kancléřka Merkelová trvá na tom, aby Řecko zůstalo v eurozóně. Proč má v této rozkládající se instituci zůstat země, které podváděla, aby mohla platit eurem, proč za to platí například Slovensko, které kvůli Řecku muselo mockrát asanovat svoje banky a zaplatit dluhy řeckých, tedy respektive německých a francouzských bankovních ústavů působících v Řecku. Proč to všechno? Nebylo by snad jednodušší prostě Řecko vyloučit z eurozóny? Budete se divit, ale nebylo. Řecko totiž vůbec není chudé! Ve skutečnosti má obrovské nedotčené zásoby zlata, ropy a zemního plynu. Německu vůbec nejde o pomoc jedné zemi eurozóny, ale řecké nerostné bohatství a zásoby zlata.
Ukazuje se, že megapříklad evropské dluhové krize ve skutečnosti vůbec chudý není. Řecko totiž „takzvaně sedí“ na absolutně obrovských nedotčených ložiscích zlata, ropy a zemního plynu. Pokud by Řekové plně využili přírodní zdroje, které mají doslova pod nohama a po kterých doslova šlapou, již by dávno žádné dluhové problémy neměli. Naštěstí je tato ekonomická krize konečně donutila alespoň trochu jednat a nyní například krachující evropský tištěný deník Financial Times předpovídá, že Řecko bude do roku 2016 v Evropě producentem zlata číslo jedna. Navíc Řecko nyní zahajuje průzkum těchto obrovských ložisek ropy a zemního plynu. Řecko podle již zmíněného deníku sedí na stovkách milionů barelů ropy a na gigantických ložiscích zemního plynu, v hodnotě bilionů amerických dolarů.
Je skutečně smutné, že Řecko by mělo být jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě, ale místo toho tato země prochází nejhorší ekonomickou krizí, kterou kdy v moderní historii zažilo. Je to jako by bezdomovec, který spí každou noc na ulici, nevěděl, že po příbuzném zdědil miliony dolarů. Řecko není vůbec chudé, a snad se Řekové dozvědí o všem tom bohatství pravdu a najdou cestu z toho současného ekonomického, uměle vyvolaného krachu, který platí Slovensko a zbytek Evropy.
Od doby, kdy v Řecku začala takzvaná ekonomická krize, se řecká ekonomika propadla o více než 20%. V dubnu 2010 činila nezaměstnanost v Řecku pouhých 11,8%. Od té doby vyskočila na 25,1%. Poměr státního dluhu k HDP v Řecku má letos dosáhnout 198% a kolují ustavičně zvěsti, šířené mnohdy placenými články a reportážemi v médiích, že Řecko bude nuceno opustit euro. Ale to vše je zcela a totálně zbytečné. Řecko není ve skutečnosti vůbec chudé. V podstatě, když se podíváte na nedotčené přírodní zdroje, je Řecko ve skutečnosti jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě.
Podle známé finanční agentury Bloomberg je v Řecku obrovské množství zlata. Současná ekonomická krize urychlila schválení těžebních aktivit a zmíněná investiční agentura předvídá, že Řecko bude brzy v Evropě producentem zlata číslo jedna. Těžba zlata nabírá na síle poté, co Řecko začalo s tím, co je nazýváno „zrychlené“ schvalovací programy. Kanadské a australské společnosti uvedly v listu The Washington Post, že jejich projekty přinesou do roku 2016 celkem 425,000 uncí, v ceně 757 milionů amerických dolarů podle takzvané spotové ceny z října letošního roku.
„Existují jasné důkazy, že Řecko se probudilo do potenciálu svého těžebního průmyslu,“ řekl Jeremy Wrathall, předseda v australském Perthu sídlící firmu Glory Resources a dodal: „Politici stále více chápou, že protěžební postoj je patřičný, kvůli potenciálu vytvářet pracovní místa.“
Ale Řecko nemá jen zlato. Řecko „doslova plave“ na ropě a zemním plynu. Ukazuje se, že Řecko sedí na západním okraji absolutné mamutího ropného a plynového pole pod Středozemním mořem, a na západě země jsou také obrovská ložiska ropy a zemního plynu.
Známá tisková agentura Reuters letos v červenci zveřejnila zprávu, že Řecko dostalo osm nabídek od společností hledajících ropu a zemní plyn ve třech částech na západě země. Pravdou je, že Řecko má dost ropy a zemního plynu, aby bylo schopno zaplatit všechny své dluhy. Jen hodnota zemního plynu, na kterém sedí, byla odhadnuta na biliony amerických
dolarů.
Takže na rozdíl od několika dalších zemí v Evropě vypadají pro Řecko v budoucích letech věci celkem slibně, pokud dokáže spravovat své zásoby správně a nenechá cizince, aby přišli a jeho bohatství mu ukradli. A je to jistě logičtější důvod, proč panuje tak velké zdráhání vyloučit Řecko z eurozóny. Zdá se pravděpodobným, že mnozí vrcholoví politici v Evropě a zejména v Německu a Francii o všem tom zlatu, ropě a zemním plynu, na kterém Řecko sedí, vědí.
Snad se lidé v Řecku o tomto obrovském množství bohatství, které je pod jejich nohama, dozvědí. Pokud dokážou najít způsob, jak zajistit, aby toto bohatství plynulo do jejich rukou, bude spousta jejich problémů vyřešena celkem rychle a mohli by být svědky masivního ekonomického zvratu.

Václav Prokůpek: Není nutné rušit ani jednu nemocnici!
21. Prosinec 2012

Vláda ČR se opět postarala o další skandál svým naprosto netransparentním postupem, kterým dochází k omezení a rušení nemocnic. „Je třeba zveřejnit smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami,“ vyzývají nejen opoziční poslanci, ale především občané tohoto státu podporované různými občanskými iniciativami. „Teprve poté je možné koncepčně a veřejně rozhodnout o tom, kde a co se má případně rušit,“ míní mnozí nestraničtí politici, ale i odborná veřejnost. Občané ČR jsou vystaveni bezprecedentnímu nebezpečí, protože ani necelý měsíc před koncem roku není zajištěno poskytování zdravotní péče v nemocnicích od ledna 2013. Tato slova zazněla z úst krizového štábu tvořeného zástupci asociací nemocnic, pacientů a odborů.
Od ledna 2013 je odsouzeno v České republice celkem 8 nemocnic k zániku bez náhrady a dvanácti dalším bude smlouva prodloužena pouze na překlenovací období, ve 108 nemocnicích bude dále zrušeno jedno a více oddělení. Například v Libereckém kraji se jedná o nemocnici v Tanvaldě. Dále o Paďochovu nemocnici v Turnově a dalších 17 nemocnic v ČR má dostat pouze omezené smlouvy na dva až tři roky pro některá klíčová oddělení, což je pro další rozvoj naprosto kritické. Oproti tomu ale nemocnice v Semilech má uzavřít dlouhodobou smlouvu, přičemž nejen odborníci ví, že tato nemocnice má mnohem horší jak personální, tak přístrojové vybavení a menší spádovou oblast. Okamžitě se zde vyrojily spekulace o Janu Farském, který je jednak ve správní radě VZP a zároveň starostou Semil a poslancem klubu TOP 09, kterým je zároveň i ministr Heger (TOP 09 a starostové).
V Mariánských Lázních nemocnice zkrachovala, jelikož zcela zkrachoval projekt nemocnice nikoliv pro lidi, ale pro elitářské pacienty. Vláda a VZP se pokoušeli zrušit gynekologické oddělení nemocnice v Rokycanech s odůvodněním, že se zde rodí málo dětí. Myslím si, že i člověk nevzdělaný ve zdravotnictví si dobře uvědomí, že gynekologie není jen o porodech a že i při tak významné události, jako je příchod nových občánků na svět musí fungovat dostupnost zdravotní péče, ostatně zaručená ústavou. A mimochodem, to ještě naši vlivní pomýšlej na zrušení nemocnice ve Stodě, jakoby nestačilo, že už dokonale nechali zničit miliónové hodnoty v nemocnici v Plané na Tachovsku.
Netransparentní postup, s jakým dochází k omezení a rušení nemocnic nejen v Karlovarském, Libereckém a možná i Plzeňském kraji je pro občany tohoto státu zcela likvidační. Je třeba Proč se nezveřejní zcela transparentně smlouvy mezi nemocnicemi a pojišťovnami, a politici se tak vyhnou možnému podezření z politických tlaků a také zapojit zástupce odborného personálu, pacientů a místní samosprávy, kteří by se na rozhodování o zachování, nebo naopak rušení některých nemocnic měly také podílet. Teprve poté je možné koncepčně, transparentně a veřejně rozhodnout o tom, kde a co se má případně zrušit. Podle mého názoru se totiž nemusí rušit ani jedna nemocnice.
Na jednu stranu zde máme naprosto nezodpovědný výběr vedení pojišťovny a kauzy typu IZIP, na druhou stranu se dozvídáme, že kvůli nedostatku finančních prostředků se musí od příštího ledna rušit některé nemocnice. Pojišťovny se neobtěžovaly s nemocnicemi vyjednávat, jen direktivně oznamují. Vzhledem k tomu, že do konce roku zbývá méně než měsíc, nezbývá nemocnicím už velký prostor k vyjednávání. Pojišťovny postavily nemocnice bez jakékoliv diskuze před, pro některé z nich, likvidační řešení.

Co s vojenským prostorem Brdy? Lidé místo radaru!
12. Prosinec 2012

Co tedy s Brdy? Podle mne bude prospěšné, jak pro přírodu, tak i pro občany, jenž byli vyhnáni z Brd německými nacisty a potom českými komunisty, když se v Brdech obnoví zaniklé obce a lidé budou v tomto pásmu žít v symbióze s přírodou. Uzavřít Brdy lidem je totiž dle mého názoru stejný nesmysl, jako zde umísťovat radar, který by narušil bipolární mezinárodní vztahy!

V roce 1927 byla v okolních lesích obce Skořice a Trokavec (okres Rokycany) vybudována střelnice převážně pro nepřímou dělostřeleckou střelbu. Rozloha střelnice je podle historických pramenů uváděna 18 - 20 tisících hektarů. V roce 1941 byly obce Kolvín, Padrť, Záběhlá (a řada dalších) vystěhovány. Stavební objekty však nebyly organizovaně ničeny.

V těsné blízkosti obce Kolvín byl vybudován koncentrační tábor, který však nebyl využit pro původní účel v důsledku lesní kalamity (způsobené vichřicí), ale byl využit jako ubytovna pro totálně nasazené v době války. Počet pracovníků se pohyboval mezi 5 - 6 tisíci lidmi. Těžbu polomů prováděla firma Fischer a zpracování dřeva na třech pilách v nedalekém městě Mirošov a dopravu řeziva do Německa zajišťovala firma Roschop. Celkem bylo vytěženo 1,5 miliónů metrů krychlových.
Po skončení 2. světové války velikost škod stanovila komise Fondu národní obnovy. Navrátilci vrátili všechny peníze, které obdrželi od Němců s tím, že válečné škody budou proplaceny později. Při měnové reformě byly ovšem peníze za válečné škody převedeny na vázané vklady a o několik let později (1950) bylo oznámeno, že s ohledem na stoupající životní úroveň nebudou válečné škody propláceny vůbec. V roce 1952 byly nemovitosti zestátněny, a teprve následně byla sjednávána jakási „pofidérní“ náhrada.

A jaké obce zmizely z mapy? Obec Padrť, která byla založena v roce 1565. Důvodem založení bylo železářství - dvě vysoké pece, čtyři hutě a pět hamrů. V roce 1896 měla obec 529 obyvatel, v roce 1952 už jenom 145.

Obec Kolvín (dnes existující v menším rozsahu) byla založena ve 14. století jako obec zemědělská. V roce 1921 měla obec 396 obyvatel, v roce 1952 jen 128.

Obec Záběhlá byla založena v roce 1730, šlo o poslední kolonizaci v Čechách. Hlavním důvodem založení obce bylo posílit pracovní sílu do okolních lesů. V roce 1939 měla obec 447 obyvatel, v roce 1952 jen 216.

I v dnešní době dochází k likvidaci celých obcí, například na místech těžby uhlí. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je sice pro liberála nepřípustná myšlenka, nicméně když k němu dojde, měl by stát odpovídajícím způsobem nahradit vlastníkům škody. I když je jasné, že např. citová újma se finančně ohodnotit nedá. To se v případě likvidace bývalých obcí ve VVP Brdy nestalo. Nejdřív přišli Němci, pak komunisti. Ti dokonce nedodržovali ani svoje vlastní zákony. Nás ostatní, kteří během putování Brdy narazili na zbytky zídek a sadů zaniklých obcí, zajímá spíše než férové odškodnění obětí historie těchto obcí. V Brdské krajině se uměle vytvořila „krajina bez lidí“. Každého citově založeného člověka, stojí-li na hrázi Padrti a přemýšlí, že kousek odsud stála škola, hostinec a žili zde lidé. Proč by k tomu nemohlo dojít nyní, až se Vojenský výcvikový prostor Brdy z majetku ministerstva obrany vrátí lidem této země.

zdroj: www.agrarnistrana.cz, www.nestranici.org

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa