»
S
I
D
E
B
A
R
«
PIRÁTI POD VYŠEHRADEM
12. Srpen 2011

„Nic ve mně nevzbuzuje tak vzrušující pocit, jako plachtění,“ napsal před více než osmdesáti lety autor Tří mužů ve člunu Jerome Klapk. „Navíc se blíží létání, kterážto možnost není člověku dosud dána. Křídla hučícího větru jako by vás unášela vpřed do neznáma.“ V přímořských krajinách to bylo odjakživa jednoduché. V krajním případě stačily i necky a staré prostěradlo a klukovské sny o modravých dálkách s kapitánem Korkoránem a kormidelníkem Vlnovským se stávaly skutečností. Ale ve vnitrozemí? Co naplat, že nemáme zaoceánské lodě, odvážlivce, který přeplaval La Manche, či jachtaře, který se pustil do boje s Atlantikem, když nemá to hlavní – moře. Máme jen velikou nesplnitelnou touhu.
Snad proto se první plachty objevily na českých řekách již v době, kdy jejich břehy lemovaly husté středověké pralesy. Tenkrát ještě vítr pomáhal člověku usnadnit dřinu při přepravě těžkých nákladů proti proudu řeky. V 19.století už nadouval plachty sportovních jachet a přispěl tak k zábavám našich pradědečků. Z plachtění se stala móda, přístupná samozřejmě jen několika vybraným šťastlivcům. Na pražské vodě se objevil kus viktoriánské Anglie, která se zdála příjemnou idylou proti životu v rakouském mocnářství.Od zábavy není nikdy daleko k soutěžím. Zejména jestliže ze zahraničí přicházely zprávy o úspěších sportovců jiných zemí. Ale přestože se o jachtinku v Anglii a Francii vědělo hodně, jako sport se dlouho nemohl prosadit.
„Plachtění ještě není daleko u nás na tom stupni, na jakém by mohlo býti,“ napsal v roce 1894 časopis Sportovní obzor. „Domněnka mnohých, že snad nám k tomu cos schází, jest naprosto nesprávná. Seina jest v Paříži většinou užší než Vltava u Prahy a proud jest tentýž, na podzim pak jest krásných větrů dost. Malý arciť dosud počet lodí plachetních pražských by se měl spolčiti a vypsat na podzim konkurenci.“ Autor zapomněl na jednu maličkost. Vítr je zadarmo, plachetnice nikoliv. Také většina pražských lodí nebyla ke „konkurenci“ stvořena. Teprve později nahradily těžkopádná a špatně ovladatelná plavidla závodní lodě z Hamburku. Štíhlé, elegantní jachty, určené spíše pro námořní dálky a každodenní pozdravy Skagerraku se pak ploužily ve skomírajícím vltavském vánku.
V lepší situaci než pražští jachtaři nebyli ani nadšenci, kteří větrnému sportu propadli v Roudnici, Litoměřicích či Mělníce. Snad jenom Jihočeši, nadosmrti zavázáni Jakubu Krčínovi a jeho rybníkářům, mohli s přivřenýma očima podlehnout iluzím a spřádat sny o nekonečných mořských dálkách. Ale i tak musel jistě v roce 1900 povzdechnout nepodepsaný autor na stránkách listu Sport, že „nejmenší zájem z odvětví sportovních jeví česká veřejnost pro plachtění. Ze všech zemí koruny České existuje pouze v Praze kroužek příznivců tohoto sportu, seskupený do klubu. Spolek má k dispozici tři jachty a jedno americké kanoe…“
Trochu málo, zvláště když o několik stránek dále oznamoval inzerát, že „Český jacht-klub jest jediným střediskem českého plachetního sportu, v němž nabýti možno námořních vědomostí, byť jen v malých poměrech.“ Inzerát nelhal, špatné materiální vybavení nahradily bohaté zkušenosti předsedy klubu Josefa Rösslera-Ořovského. Jako jeden z mála Čechů si totiž plavbu na moři opravdu vyzkoušel.
Třicátého října 1892 odstartoval závod plachetnic na trati Dieppe – New Haven. Mezi ošlehanými chlapci od moře budil největší pozornost diváků muž s přezdívkou „monsieur Boheme“. Ne že by se od nich lišil, naopak i soupeři uznávali, že lodi se dotýká se stejnou jistotou, jakoby vyrostl mezi rybáři v Normandii. Ale málokdo mohl pochopit, že by suchozemec mohl obstát v měření sil, které je i pro zkušené námořníky velkou neznámou.
„Monsieur Boheme“ – Rössler nebyl na vodě žádným nováčkem. S plachtěním se seznámil již během vojenské služby v Terstu, svezl se dokonce i na jachtě samotného arcivévody Štěpána. Ale samotný závod ukázal, že zkušenost neznamená nic, chybí-li odvaha. Nad kanálem se snesla mlha, hladinu bičoval podzimní vítr a záplavy deště. Většina závodníků se přes posměšky, které je čekaly v přístavu, vrátila. Zbytek lodí, mezi nimi i jachta odvážného Čecha, si dál razila cestu k protějším břehům. Ve vichřici se Rössler zapřísahal, že už nikdy na loď nevkročí. Ale stačil první doušek horkého čaje v anglickém New Havenu, aby na všechno zapomněl.
Návrat do Prahy byl cestou zpět do reálné skutečnosti. Vltavské soutěžní tratě, vymezené úzkými břehy, jezem na jedné a Svatojánskými proudy na druhé straně, vyhovovaly snad jen k rekreačním jízdám, ale o rozletu a dálkách se hovořit nedalo. Ani postavení jachtařů mezi ostatními vodáky nebylo ideální. Potíže nastaly, jakmile se kdysi ve veslařském klubu Blesk objevila první plachetnice. Hledala posádku a veslaři rádi vyměnili dřinu u vesel za bezstarostné pokuřování na přídi. Konflikty s vedením klubu, které s nelibostí sledovalo úbytek závodníků, vyvrcholily odchodem jachtařů. Jako už mnohokrát, rozdávali sportovci své síly v malicherných sporech, místo, aby je spojili proti hegemonii německých klubů.
První starostí nově vzniklého klubu byla stavba vlastní klubovny. Bylo třeba složit lodě a ostatní nářadí, bylo třeba mít střechu nad hlavou k přátelskému posezení. Po letitém putování po nejrůznějších boudách v okolí Vltavy vznikly plány na stavbu, která se měla stát nejmodernějším sportovním zařízením v Praze. Tvůrce pamatoval na všechno, bylo postaráno o lodě, závodníci dostali moderní šatny se sprchami, ozdobou byl dámský salonek a veranda k letnímu posezení. Nechybělo ale mnoho, aby projekt neskončil v koši.
Po dlouhém hledání našli jachtaři místo na stavbu na navigaci poloostrova pod Vyšehradskou skálou. Staropražská společnost, žárlivě střežící město proti jakýmkoliv novotám, sledovala přípravné práce se znepokojením. Ozval se i Klub přátel za starou Prahu, který řekl rozhodné ne. Stavba prý zničí pohled na starobylý Vyšehrad, utrpí i kouzelné panorama Hradčan. Spor se přenesl na stránky tisku i na místa nejvyšší – do kanceláře místodržícího.
Ačkoliv státní moc nebyla obyčejně sportovcům nakloněna, tentokrát dopadla audience dobře. Výmluvnost jachtařů přispěla k rychlému dokončení stavby a pod vyšehradskou skálou vyrostla charakteristická dřevěná budova dnešního Jachtklubu, bez níž si už nábřeží neumíme představit. Tentokrát byl vítr v plachtách větrem dobrým.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa