»
S
I
D
E
B
A
R
«
Počátky studené války 1945-1949
28. Srpen 2011

Při objasnění vzniku sovětského bloku je nutné se alespoň stručně zabývat vývojem mezinárodních vztahů, které byly v období 2. poloviny 40. let charakterizovány rozpadem protifašistické koalice. Právě na postupném růstu konfrontace mezi vedoucími velmocemi je možné sledovat formování spojeneckých koalic nových, které se vytvářely kolem obou protagonistů světového vývoje - SSSR a USA. Vnitřně můžeme toto období přechodu od spolupráce ke konfrontaci v poválečném období rozdělit na dvě etapy: první - do roku 1947, charakteristickou sílícími signály studené války ve vzájemných vztazích mezi velmocemi, a druhou - od roku 1947, kdy došlo k významným politicko- mocenským akcím, které znamenaly ve svých důsledcích rozdělení Evropy a posléze Evropy i světa na dvě politicky, hospodářsky a nakonec i vojensky od sebe oddělená seskupení států.
První signály studené války se objevily po nástupu H. S. Tru- mana do čela USA, tedy v situaci, tedy válka v Evropě byla vítězně u konce a zbývalo společně vyřadit japonsko. Na pořad dne se stále důrazněji dostávala otázka poválečného uspořádání a vztahů mezi spojenci. Postoj USA ovlivnily i ty vnitropolitické síly, které nesouhlasily s Rooseveltovou politikou vůči SSSR a vyvíjely silný tlak na nového prezidenta. Byli to především činitelé Republikánské strany (např. senátor Vandenberg nebo J. F. Dulles), kteří pokládali moc USA za natolik silnou, aby nemusela nadále přihlížet rozšiřování sovětského vlivu. Jistou podporu nacházely tyto kruhy na konci války v politice W. Churchilla a jeho snaze proniknout co nejdále do střední Evropy a soutěžit tak svým vlivem se Sověty.
Nejvyšší spojenecké velení v čelo s gen. Eisenhowerein se vsak drželo dohod, uzavřených již dříve se SSSR o průběhu závěrečných vojenských operací. Byl to také Churchill, který již 12. května 1945 v dopise Trumanovi hovořil o „železné oponě” napříč Evropou na linii Lübeck
- Terst, což byla čára dotyku sovětských a spojeneckých vojsk v Německu. Krátce před Postupimskou konferencí se vojska stáhla do původně dohodnutých okupačních pásem, analogicky v Berlíně do stanovených sektorů. Na konferencí v Postupimi byla dohodnuta obdobná operace rozdělení pásem v Rakousku a ve Vídni obsazené sovětskými vojsky. Stalin si byl dobře vědom své výhodné pozice, proto také na územích, která dobyla a osvobodila sovětská vojska, postupoval velmi tvrdě a neústupně.
Určité náznaky nového přístupu k SSSR po nástupu H. S. Trumana do úřadu prezidenta se objevily již při jeho prvém jednání s ministrem zahraničí V. M. Molotovem 23. 4. 1945 ve Washingtonu. Sám Truman později ve svých pamětech uvedl, že si „byl jíst, že Rusko bude rozumět pevné, rozhodné řeči a činům mnohem lépe než diplomatickým žertům“. Předmětem diskusí bylo složení polské vlády, které se vyjasnilo spolu s mi problémy teprve po zprostředkovací misi H. Hopkinse u Stalina v Postupimi.
Hopkins také řešil v Moskvě 10. 5. 1945 náhlé přerušení dodávek zboží a materiálů z USA (na základě zákona o půjčce a pronájmu) bez předchozího upozornění sovětské strany. Americká vláda také dlouho neodpovídala na žádost SSSR o poskytnutí dlouhodobého úvěru na poválečnou rekonstrukci země a úvěr nakonec poskytnut nebyl.
USA a Velká Británie obviňovaly Sovětský svaz z nedodržování závazků a vlastního výkladu podepsaných dohod. Nemluvíme-li již o zmíněných problémech kolem Polska, šlo hlavně o sestavení demokratických vlád a svobodné volby v zemích, okupovaných sovětskou armádou, což se projevilo o něco později při dlouhých jednáních v Radě ministrů zahraničních věcí tří (později pěti) velmocí o přípravě mírových smluv s tzv. satelity. Rovněž přístup k řešení problémů spojených se správou a budoucností okupovaného Německa byl stále rozdílnější a vedl nakonec v roce 1947 k ukončení činnosti Rady ministrů a k rozdělení Německa. Prvým výrazným signálem změněné situace v poválečných vztazích spojenců byl projev vůdce britské opozice W. S. Churchilla ve Fultonu (Missouri, USA) za přítomnosti prezidenta H. S. Trumana dne 6. 3. 1946. Churchiil ve své řeči žádal vytvoření „bratrského sdružení anglicky mluvících lidí, tj. zvláštních vztahů mezi Britským společenstvím a impériem a Spojenými státy“, které by zajistily nejen rostoucí přátelství a vzájemné porozumění, ale i pokračování upřímných vztahů i ve vojenství tak, aby byla zajištěna vzájemná bezpečnost. Proč požadoval tato opatření? Protože: (…) „padl stín na scénu, doposud osvětlenou spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co Sovětské Rusko a jeho mezinárodní komunistická organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou limity, jsou-li jaké, jejich rozpínavých tendencí… Chápeme potřebu Rusů zabezpečit se na svých západních hranicích proti jakémukoli opakování německé agrese. Především vítáme časté, trvalé a rostoucí styky mezi ruským národem a našimi národy na obou stranách Atlantiku … Od Štětína na Baltiku po Terst na Jadranu byla spuštěna železná opona přes celý kontinent ( … )“. Byl to projev, který se rozletěl po celém světě a termín „železná opona“ se stal symbolem nové evropské reality.
Tato kritika Sovětského svazu byla oprávněná, protože po skončení války Stalin podnikl řadu energických kroků k omezení všech kontaktů své země se Západem a ostatním světem vůbec. Potlačování lidských práv v SSSR bylo na denním pořádku a neustále rostlo. Dnes je známo z různých, později uveřejněných pamětí a dokumentů, že Stalin ve svých koncepcích obnovy Sovětského svazu přednostně počítal i s možností války. Hovořil o tom již v roce 1945 s Jugoslávci a k těmto závěrům došel také pracovník amerického velvyslanectví v SSSR a pozdější velvyslanec v téže zemi George Kennan ve své alarmující analýze, kterou zaslal do Washingtonu v únoru 1946.
Postoj USA k Churchillovu projevu nebyl ovšem zdaleka tak jednoznačný, jak se dříve tvrdilo. Na jaře roku 1946 stále ještě přetrvávalo dosti silné povědomí spojenecké spolupráce se SSSR za války a můžeme říci, že prezident Truman přes řadu svých tvrdých vyjádření na adresu SSSR a komunismu nechtěl akceptovat úplnou roztržku, prosazovanou republikánskými kruhy, které v protisovětské kampani argumentovaly atomovým monopolem a jeho použitím. S touto koncepcí a v tomto období nechtěly USA veřejně vystoupit, i když zřejmě kalkulovaly. Tzv. Baruchův plán, který se projednával v OSN v letech 1946-1947, měl na mysli vytvoření samostatné atomové kontrolní agentury. Byl Sovětským svazem odmítnut, protože požadoval v době amerického monopolu úplnou kontrolu jaderného průmyslu, těžby uranové rudy a jejích zásob. To bylo v této době z hlediska zájmů SSSR nepřijatelné, a proto požadoval provádění této kontroly v rámci mezinárodní organizace podřízené OSN s tím, že rozhodování mělo příslušet Radě bezpečnosti. Sovětské vedení pokládalo logicky likvidaci atomového monopolu USA za prvořadý strategický úkol, zvláště když příčiny vzájemné nedůvěry mezi velmocemi rostly. I když se o stavu výzkumu atomových zbraní, respektive základního výzkumu v oboru jaderné fyziky v SSSR mnoho nevědělo, bylo jasné, že se na této záležitosti usilovně pracuje. Všechna zařízení byla předmětem nejvyššího státního tajemství. Základy atomového průmyslu vznikaly z nesmírného utrpení desetitisíců lidí, vězněných v táborech NKVD. SSSR odmítal tato pracoviště zpřístupnit mezinárodním kontrolním komisím. Vědeckému týmu, vedenému akademikem Kurčatovem, se podařilo v prosinci 1946 úspěšně provést první řetězovou reakci a rok nato uvést do provozu první, byť výzkumný, atomový reaktor. Ministr zahraničních věcí V. M. Molotov v projevu k 30. výročí bolševické revoluce v listopadu 1947 pak oznámil, že pro SSSR tajemství atomové pumy již dále neexistuje.
Ještě dříve, než se studená válka dostala do obrátek (tj. v letech 1946-1947), se odehrálo vyčerpávající, ale nakonec úspěšné závěrečné jednání o mírových smlouvách s bývalými spojenci fašistického Německa v Evropě. Neznamenalo to, že by došlo k nějakému smíru mezi velmocemi, vždyť právě kvůli vzniku dalších rozporů především v otázkách týkajících se Německa, ukončila v prosinci 1947 svou činnost Rada ministrů zahraničních věcí. Příprava mírových smluv byla mj. na programu sedmi konferencí ministrů zahraničí, nehledě na různá bilaterální jednání mezi velmocemi. První dvě konference se konaly již v roce 1945 v Londýně. První se sešla v září jako ustavující schůzka pěti ministrů zahraničních věcí krátce po kapitulaci Japonska. Již zde došlo k řadě rozporů, protože západní velmoci obvinily Sovětský svaz, že v okupovaných zemích nedodržel usnesení z Jalty tím, že sice přijal do spojenecké komise zástupce poražených východoevropských zemí, ale jako nerovnocenné partnery co do možnosti rozhodování o vlastních osudech. Faktem ovšem je, že ze strany západních spojenců došlo k naprosto stejnému postupu v případě Japonska a Itálie. Příprava smluv po této schůzce tak zůstala bez většího pokroku.
Druhá schůzka se konala v prosinci 1945 v Moskvě, kde se vzhledem k předcházejícím různým bilaterálním jednáním určitým způsobem pokročilo kupředu. Byly dohodnuty zásady mírových smluv s Finskem, Itálií, Bulharskem, Maďarskem a Rumunskem. Kromě toho na této konferenci ministrů zahraničních věcí došlo k dohodě o Spojenecké radě pro Japonsko, o Komisi pro Dálný východ, o sovětsko-americké komisi pro Koreu a o stažení vojsk USA a SSSR z Číny. Otevřena zůstala otázka italských reparací a dohody o Terstu, na níž byla zainteresována Jugoslávie. Pokroku v mírových smlouvách bylo dosaženo především proto, že Sovětský svaz umožnil určité přeskupení a doplnění ve vládách Bulharska a Rumunska. Dosažený kompromis se však stal po návratu státního tajemníka USA Byrnese domů předmětem kritiky za to, že ponechal zásadní vliv v těchto zemích Sovětům a připustil porušení Jalty.
Další dvě konference Rady ministrů se konaly v dubnu a červnu 1946 v Paříži. I když to bylo po Churchillově projevu ve Fultonu (což se na konferenci projevilo především požadavkem na prodloužení okupačního režimu v zemích východní Evropy, se kterými měly být smlouvy podepsány, což Sověti odmítli), dosáhlo se na jednáních dalších dílčích kladných výsledků. Tak byly zahájeny první kroky k řešení situace v Rakousku, dále Sovětský svaz oznámil dohodu o odsunu sovětských vojsk z Íránu. Nesmiřitelné však zůstávaly rozpory v názorech na politiku velmocí v Německu a na statut Terstu v rámci mírové smlouvy s Itálií. Ministři však dospěli k zásadní dohodě o svolání mírové konference na únor 1947 do Paříže. Dokazovalo to, že zbylé dílčí problémy mohly být do té doby vyřešeny - což se také stalo na setkání ministrů zahraničí v prosinci 1946 v New Yorku.
Mírové smlouvy s bývalými spojenci fašistického Německa ve druhé světové válce byly podepsány zástupci 21 států na mírové konferenci v Paříži dne 10. 2. 1947. Smlouvy vstoupily v platnost 15. 9. 1947 a je možno je pokládat za úspěch poválečné politiky spojenců, i když na druhé straně šlo o poslední akt v duchu spojenecké spolupráce. Ve druhé polovině roku převážila ve vzájemných vztazích studená válka. Mírová smlouva s Finskem potvrdila finské hranice z 1. 1. 1941 s výjimkou Pečengy (Petsamo), která připadla SSSR, a stanovila reparace ve prospěch SSSR. V případě smlouvy s Itálií došlo k úpravám hranic ve prospěch Řecka (Dodekaneské ostrovy), Jugoslávie (Istrie, část Julské Krajiny, Rijeka a Zadar), Francie a Albánie. Itálii byly odebrány kolonie, které vzala pod správu OSN, omezil se početní stav italské armády a byly uloženy reparace ve výši 360 miliónů dolarů. Terst s okolím obdržel statut svobodného města, protože se velmoci na jeho budoucnosti nedohodly. Zůstal prozatím obsazen silami Jugoslávie, USA a Velké Británie až do roku 1954, kdy došlo k dohodě mezi Itálií a Jugoslávií, na jejímž základě město a přístav s většinou italského obyvatelstva připadly Itálii a okolí se slovinským obyvatelstvem Jugoslávii. Vojska USA a Velké Británie v témže roce odešla.
Smlouva s Maďarskem zrušila platnost vídeňských arbitráží z roku 1938 a 1940, a tím stanovila současné hranice. Dále byly stanoveny reparace ve výši 200 miliónů dolarů a počet ozbrojených sil snížen na 50 000 mužů. Rumunsko mělo rovněž smlouvou upraveny hranice zrušením arbitráže z roku 1940 a potvrzením hranic se SSSR a Bulharskem z 28. 6. 1940. Reparace byly stanoveny ve výši 300 miliónů dolarů. Bulharsku byla potvrzena hranice s Rumunskem k 28. 6. 1940, armáda se snížila na 55 tisíc mužů a stanovila se platba reparací Jugoslávii ve výši 25 miliónů dolarů a 45 miliónů dolarů Řecku.
Problematika mírových smluv nebyla v této době jediným momentem, který se na Balkáně projevil. V tomto období probíhal důležitý vnitropolitický boj v Řecku. V roce 1944 se na celém území rozhořel silný protifašistický partyzánský odboj, v němž významnou složku představovala levice z komunistů. Kromě toho existovaly odbojové síly občanské a monarchistické, řízené emigrační vládou v Káhiře. Mezi oběma odbojovými organizacemi postupně narůstalo napětí, které v osvobozených oblastech přecházelo v občanskou válku. Protože levice byla stále silnější, projevil Churchill obavy a při své návštěvě v Moskvě na podzim 1944 nadhodil, jak uvádí ve svých pamětech, J. V. Stalinovi otázku poměru sil v jednotlivých zemích na Balkáně mezi vlivem Británie a Sovětského svazu. V Řecku žádal Churchill pro Velkou Británii 90 % vlivu a 10 % pro SSSR. V říjnu 1944 se v Řecku s cílem posílit vliv pravice vylodila britská vojska, která později zahájila boj proti silným levicovým silám. Výsledkem bylo posílení vlivu monarchistických sil a další eskalace občanské války. Z osvobozených území Bulharska, Jugoslávie a Albánie byla řecká levice podporována zbraněmi i materiálem, a to až do roku 1947, jedním z důsledků této podpory bylo to, že se z iniciativy západních velmocí odsunulo, přijetí Rumunska, Albánie, Bulharska a Maďarska do OSN až po podpisu mírových smluv.
Sovětský svaz, i když nevyvrátil ani nepotvrdil Churchillovo tvrzení o poměru sil, přece jenom svým přístupem k podpoře levicových sil Řecka dal jasně najevo, že tuto zemi pokládá za britskou sféru vlivu. Potvrdilo to i ostré jednání Stalina se stranickými činiteli Jugoslávie a Bulharska v roce 1945 i 1947, kdy je za podporu řecké levice tvrdě kritizoval. Britové, kteří v Řecku podporovali pravici, zjistili koncem roku 1946, že vzhledem k poválečnému stavu své ekonomiky na dlouhodobou podporu nemají. Proto požádala Velká Británie vládu USA, aby za ni podporu převzala. Výsledkem této žádosti bylo poselství prezidenta Trumana v Kongresu USA dne 12. 3. 1947, ve kterém požadoval hospodářskou a vojenskou pomoc pro Řecko a Turecko ve výši 400 miliónů dolarů. V případě Turecka se jednalo o to vyjádřit této zemi podporu proti tlaku, který na ni vyvíjel Sovětský svaz. Šlo především o sovětskou podporu ázerbájdžánské menšiny na tureckém území, dále pak o snahy revidovat smlouvy z Montreaux z roku 1936 o režimu plavby v úžinách mezi Černým a Středozemním mořem (Bospor a Dardanely).
Poselství prezidenta Trumana vstoupilo do historie jako Trumanova doktrína. Co bylo v projevu řečeno a co vyvolalo kritiku i souhlas ve světové veřejnosti? Projev byl formálně odpovědí USA na žádost Řecka a Turecka o pomoc. V řadě míst světa zněl velmi dramaticky jako nevyhnutelná obrana svobody a varování světa před nástupem totality: „Národům několika zemí světa byl nedávno vnucen totalitní režim proti jejich vůli. Vláda Spojených států soustavně vystupovala proti nátlaku a zastrašování v případech porušování Jaltské dohody v Polsku, Rumunsku a Bulharsku. Musím rovněž prohlásit, že v řadě ostatních zemí je vývoj obdobný (…) Věřím, že politikou Spojených států musí být podpora svobodných národů, které odolávají pokusům o porobení ozbrojenými menšinami nebo vnějším nátlakem … musíme pomáhat svobodným národům vyřešit si vlastní osud svou vlastní cestou… naše pomoc by měla být přednostně pomocí hospodářskou a finanční, která je nezbytná pro hospodářskou stabilitu a spořádaně politické procesy“. Porovnáme-li dnes již publikované americké diplomatické dokumenty z roku 1946, jejichž autorem byl George Kennan a ve kterých varoval před politikou sovětského vedení, s poselstvím prezidenta Trumana z března 1947 a statí v červencovém čísle amerického časopisu Foreign Affairs z téhož roku, podepsanou „Mr X“, což nebyl nikdo jiný než opět G. Kennan, zjistíme, že zde byla vlastně vypracována jakási platforma určitého zadržování vlivu komunistické ideologie a politiky. Po dvaceti letech sám G. Kennan ve svých pamětech dochází k názoru, že jeho varovná analýza „O sovětském chování“, napsaná již před prezidentovým poselstvím, nebyla pochopena a byla v podstatě zneužita, a to zvláště ve vojenské oblasti. Šlo především o stránku vysloveně vojenského zadržování, které vůbec neměl na mysli. Co vyvolalo v život uvedené statě a nakonec formulace prezidenta Trumana, které jsme citovali? Byl to zřejmě důsledek poválečných poměrů, kdy rozvrat, bída a hlad se projevily v mnoha zemích v sociálním napětí, které spolu s přímým působením sovětských armád a vlastní politikou levice vytvářely podmínky pro rozmach vlivu komunistické ideologie a ve východní Evropě přímo komunistického systému, nazvaného „lidová demokracie“. A tak vedle zemí přímého sovětského vlivu, tj. Polska, Rumunska, Jugoslávie, Maďarska, Bulharska a Československa, je nutné vidět též velké volební úspěchy a vliv komunistických stran v zemích západní Evropy, které měly zastoupení, byť menšinové, ve vládách ve Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku, Norsku, Dánsku, Finsku, Rakousku a na Islandu, přičemž ve Francii získaly ve volbách 26,5 % hlasů, v Itálii 19 % hlasů.
Teoretické statě G. Kennana a projevy prezidenta Trumana spolu s projevy představitelů Státního departmentu - D. Achesona v Clevelandu a státního tajemníka George Marshalla dne 5. 6. 1947 na Harvardově univerzitě, kde přednesl návrh na hospodářskou pomoc Evropě, tvořily ucelený základ všeobecné doktríny zadržování, jak nazvali ve všech vědeckých, publicistických i politických pracích jejich američtí i zahraniční autoři politiku tohoto období.

Zdroj: magazin Integration 7/2007

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa