»
S
I
D
E
B
A
R
«
Příběh Cortesova koně
12. Září 2011

„Bílí dobyvatelé“ dnešního území Kanady, Spojených států a jihoamerických států – Bolívie a Peru získávali od Indiánů útržkovité zkazky o tajemných zlatých městech, nacházejícím se údajně hluboko v pralesích Amazonky a v pralesích Peru. Vzhledem k tomu, že v polovině 16. století byly již inidánské státy poraženy a vypleněny, zněly tyto povídky chamtivým dobrodruhům velice lákavě. Jednu z nich zanechal Francisco Lopéz a hovoří o zlatém městě Ma-Noa. Má se rozkládat uprostřed jezera a má být postaveno celé ze zlata. Uprostřed má stát chrám zasvěcený slunci a kolem obrovské zlaté sochy. Dobrodruzi ve snaze tato „eldoráda“ vypátrat prochodili celý kontinent a jejich výpravy vždy skončily neúspěchem. Pohltila je nepropustná džungle, mnozí podlehli divočině a otráveným šípům lovců lebek. Ale pověsti o zlatých městech mají určitý pravdivý základ, protože množství ztracených měst již bylo objeveno. Namátkou je to Machu Picchu v horách Peru nebo májské hradiště Dzibilčaltún. I když jejich bohatství jistě nedosahovalo dobrodruhy popisovaných rozměrů.

Jedna z takových zlatých pověsti má souvislost s pádem posledního indiánského státu v okolí jezera Petén Icá. Roku 1523 pověřil guvernér Nového Španělska Hernando Cortés svého spolubojovnka z války proti Aztékům, Cristobala de Olid, vedením válečné expedice do Hondurasu, zatímco doplňoval v Havaně zásoby. Olid dobyl Honduras a založil zde osadu Triunfo de la Cruz, která vyhlásila nezávislost na Španělsku.
A tak o dva roky později zahájil Cortés proti nové kolonii trestnou výpravu a postavil se do jejího čela. Zvolil zdlouhavou cestu po souši, během které padla polovina jeho vojska. Na jaře roku 1525 se vojáci prodírali džunglí směrem k pobřeží a narazili na zapomenuté ostrůvky májské civilizace – státy Akalán a Petén Icá, rozprostírající se na troskách Májské říše.
Po několika měsíční výpravě vojáci zmírali hlady. Obyvatelstvo před bílými muži na koních prchalo a jedinou potravou španělů byla hrstka klasů nezralé kukuřice. Pak narazili na jezero Petén Icá s ostrovem uprostřed, na kterém se tyčil mohutný Tajasal z bílého kamene - hlavní město májského kmene Iců.
Hlad, vyčerpání a pohled na nedobytné město proměnil Cortése z dobyvatele na vyjednavače. Icéský vůdce Kan Ek pod vlivem nabubřelých fantazií o bohatství španělského krále a líčení vlastních úspěchů ve válce s Aztéky daroval Cotrésovi zásoby a průvodce, který je k odbojné kolonii přivede.
Kan Ek se prý v obdivu ke Cortésovi dokonce dobrovolně prohlásil španělským vazalem a slíbil přijmout křesťanství. Cortés slíbil, že se na zpáteční cestě u Kan Eka zastaví a poprosil ho, zda by se mohl postarat o jeho oblíbeného koně, který se v džungli poranil. Cortés sám napsal: „Panovník slíbil, že se o koně postará, ale sám nevím, co s ním udělá.“ To se ale Cortés nikdy nedověděl, protože když získal zpět Honduras, vrátil se se sevými muži lodí.
V roce 1618 se do Icá vypravili dva františkáni ovládající májský jazyk, Bartolomé de Fuensalida a Juan de Orbita, ve snaze obrátit ke křesťanství poslední indiánský stát. Uvnitř Tajasalu spatřili kamennou sochu, která jim vyrazila dech – kamenný Cortésův kůň, kterého Icáové nazývali Cimin Čak (hromový tapír) a ke kterému se modlili. De Orbita se prý tak rozčílil, že sochu úderem poničil a jen o vlásek unikl smrti rukou rozzuřených Icáů.
Kan Ek prý koně považoval za boha. Obdaroval jej drůbeží a květinami, takže kůň brzy zemřel hlady. Aby se Cortés nerozlobil, nechal vytesat podobiznu koně z kamene. Indiáni se domnívali, že třesk mušket souvisí se řehotem španělských koní a tak vraník získal přízvisko „hromový“.
Františkáni se svou misí neuspěli. Nezískali žádné konverity a tak město brzy opustili. Po několika měsících se vrátili a byli ještě méně úspěšní. Icáští kněží proti nim poštvali obyvatelstvo, které misionáře pod výhrůžkou smrti vyhnalo. Po třech letech vedl do Tajasalu válečnou výpravu krutý dobyvatel Mironés v doprovodu misionáře Diega Delgada. Delgada se později vzhledem k Mironésově surovosti vůči obyvatelstvu rozešel a dospěl do Tajasalu sám v doprovodu pokřtěných Indiánů a několika vojáků, které mu Mironés vnutil k ochraně. Delgada byl přijat vlídně. Po příchodu do města byli všichni křesťané spoutáni a popraveni vyříznutím srdce zaživa obsidiánovým nožem. Mironés a jeho druhové byli přepadeni Indiány během modlitby v kostele a do jednoho pobiti o několik měsíců později.
Trvalo téměř tři čtvrtě století než se poradní sbor španělského krále rozhodl pro definitivní podmanění Petén Icá. Nejprve byla zbudována silnice spojující Jukatán s Guatemalou a po ní pod četnými útoky přesouváno vojsko nového guvernéra jménem Martín de Ursúa. Vzhledem k výhodné poloze indiánské pevnosti vybudoval Ursúa vlastní loďstvo - jednu mohutnou galéru a množství člunů. Po několik dní Indiáni tloukly na válečné bubny a zastrašovali španělské vojáky výkřiky. Nepomohla ani špatně načasovaná lest, kdy Icáové předstírali kapitulaci a pozvali španělského velitele ke schůzce na břehu jezera, kde na jeho družinu zaútočili.
Druhý den ráno, 14. března 1697 byla galéra spuštěna na vodu a město dobyto. Španělské loďstvo nejprve zasypal neškodný déšť šípů, poté zazněl rozkaz k útoku. Indiáni měli z mečů a střelby z mušket takovou hrůzu, že naskákali do vody a uplavali. Ti na souši utekli. Velekněz a indiánský vůdce byli zajati a násilím pokřtěni. Plenění Tajasalu trvalo celých devět hodin. Ursúa osobně nařídil zlikvidovat veškeré modly a náboženské, astronomické a matematické spisy, mezi nimi i pozůstatky Cortésova koně, u kterých Indiáni zapalovali vonné svíce. Kvetoucí indiánský stát byl pohřben i se svou kulturou. Po jedinečné jihoamerické kultuře nezbylo nic než pověst o soše Cortésova koně, která leží kdesi na dně jezera Petén, kam ji nechal mladý guvernér svrhnout.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa