»
S
I
D
E
B
A
R
«
SJEDNOCENÍ EVROPY po 17.11. 1989
27. Srpen 2011

z analýzy akademika Dolejšího

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.
Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí mechanickou, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychické povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů.
Politická demokracie se 72 let ukazovala v Evropě neschopná vládnout svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována aprioristicky nebo ideově, není-li opodstatněna schopností evropských vůdců. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnout podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován (přirozeně, že alternativou není myšlena diktatura v žádné podobě).
Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.
Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů manipulovaných neevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy poskytne mimořádnou prémii politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí, cílem politiky světového míru nemůže být pouhé konsolidování státního systému mírovými smlouvami nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit statický mírový program dynamickým. Revize stávající koncepce prostého pacifického pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu reálné politické organizace Evropy. Otázka bezpečnosti souvisí bezprostředně s vládním problémem Evropy, a je to problém aktuální. Účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou vlastní odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních politických dějin 72 let soustavně zkreslovaných legendami.

ČESKOSLOVENSKO a EVROPA
Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.
Cílem 1. světové války bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko-Uherska, Německa, Ruska a Turecka. V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Jejich likvidace byla základní podmínkou k nástupu amerického mezinárodního kapitálu a jeho politické projekce: internacionalizace, bolševizace a odstranění velmocenského postavení Evropy (v zámoří kolonie) ve světě a její podřízení kosmopolitním neevropským cílům.
K tomu účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.
V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy. Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské náboženské myšlení bylo rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobody, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších prostředků postupné pacifikace Evropy.
Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této ideje do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním to byla idea revoluční od samého počátku-likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směřovaly k destrukci evropského myšlení.
Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:
“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.” Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko-Lotrinsko, k Rumunsku připojena Bessarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. Předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na národnostní ideu, avšak důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA. Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu: “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”
Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promíšenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní závislosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.
Československý stát bez jakéhokoli raison d’étre byl experimentem uměle vytvořeného státu na přání Velké Čtyřky. Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81 % Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národností). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu, a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, a proto, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě, se velice záhy stalo nejvíce prosperující zemí střední Evropy. Bylo s to odvrátit balkanizaci střední Evropy a zájem velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T. G. Masaryk byl s tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.
Poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference při zřizování ČSR, bylo zřídit vysoce vyvinutý soběstačný průmyslový stát bez ohledu na zásadu národnostní. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou, rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.
Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versailleský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nemajícím regulující princip tradice, špatně odolávajících bolševické propagandě a s nepatrnou nebo žádnou dějinnou závažností. Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii, a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv klasických velmocí v Evropě byl však anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo učinit podřízený kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove-Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.). Evropa měla být dále zbavena kolonií, což bylo zapotřebí k rozpoutání okupačního úsilí v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerova vzpoura nacistickým Německem tyto záměry pozdržela a současně usnadnila jejich řešení po porážce Německa, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.
Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu. Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států bylo a bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací spolkové moci a jednotlivými lidmi, nazývanými zjednodušeně lidem. Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické a právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen duch podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševněným a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenská technika nemůže tento problém rozřešit. Ani na začátku 31. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané.
Tradiční evropské státy (Francie, Německo, Itálie, Rakousko apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.
Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal V. Havel. Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomatem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomatem je vnucovaná domněnka, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou duchovní jednotou Evropy nebo zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usiloval bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávající ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s jasně vyhraněným charakterem může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.
Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, beze sporu právě svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národa na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace.
Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

II. - 2. MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI SJEDNOCENÍ
Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, exploatoval nezměrná území a počty obyvatel a odstranil heterogenitu z počátku 20. století. Nyní je jako nepotřebný odvoláván.
Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu.
Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti některých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly celý svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.
Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.
Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:
– potřeba konsolidace dobytých území v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila ze světové politické hry všechny ostatní rivaly,
– vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele. Konsolidační snaha se týká především Evropy a předpokládá se její zakončení politickým, vojenským a hospodářským sjednocením kontinentu. Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA.
Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád stávajících států, zejména v západní Evropě. V rámci integrace EHS budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR-USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.
V rámci idejí demokracie, míru a humanity bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. Tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude moci usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocím garantováno, že žádná z tradičních evropských zemí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN.
Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směrován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze budou ze sjednocené Evropy směrovány především do Ruska.
Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Čínou a na Středním Východě, kde bude zbraňovat sjednocení arabských států a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.
Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných zemí Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a garantoval je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutím všech pomocí a podpor evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velikého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii). Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Proto bylo především nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a je pod jejich kontrolou, existuje vojensky silná Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však evakuuje z Ruska více než jeden milion židů a tato území potřebuje a tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky.
Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud pochází také japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny a do Evropy. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Lybii a Sýrii.
Americká kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem.
Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanské části Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko, atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael - Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (svým obyvatelstvem) protižidovské.
Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, králem filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto je jeho úloze přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté, nebo židé.
Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23. 1. 1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost a právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnil tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech své vlády proti vůli obyvatelstva.
Průnik mezinárodních souvislostí v politice V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa.
Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí hospodářský a sociální rozvrat, jehož cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je konvertibilita čs. měny. Zahraniční investoři a potenciální věřitelé vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií podniků, které se později zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory soukromých podnikatelů, investované do pořizování provozních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.
Tato varianta vedla k přesunu Waltra Komárka do rezervy pro dobu, kdy po zhroucení bude následovat druhá fáze reformy. Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto židů v Československu (o jejich vztazích ke KGB je u mnohých z nich snadné si učinit představu dosti snadno). Těmto lidem bude pak svěřen zahraniční (především židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky a společenství k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.) a které zaručují úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Balkán) s ostatní Evropou.
Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska. V období 1990-1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska však dojde později (asi za 5-8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát a stane se tímto příkladem pro ostatní žádoucí státy evropským politikem. Program liberalizace poměrů v Evropě bude pod záminkou humanity apod. vyvolávat volný pohyb obyvatelstva a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského - stanou se mezinárodními Evropany.
O hospodářský a finanční průnik k moci se pokusí zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistů, Charty a OF, zejména pak do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Jsou informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let participuje také sovětská KGB na Západě. Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla rovněž ze strany StB předložena řadě herců a zpěváků, když byli verbováni v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálů byly už v této oblasti zřetelně detekovány. Participace na této nezjevné, neformální, ale faktické moci, je rovněž registrovanou motivací oddanosti celé řady funkcionářů OF.
Je velmi pravděpodobné, že registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto bází činnosti.
Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou mocí pečlivě skrytých subjektů moci. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cíli snadno ovladatelné sjednocené Evropy.
Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií.

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa