»
S
I
D
E
B
A
R
«
Tenisoví bodyguardi se o chleba bát nemusí!
8. Leden 2012

Již v roce 1913 se kolem těch nejlepších hráčů ve Wimbledonu objevovali takzvaní osobní strážci. Blížila se první světová válka a světem se šířilo nebezpečí teroristických útoků z řad anarchistů. Příchozím na nejslavnější londýnské kurty tak detektivové poctivě prohledávali tašky a zjišťovali, zda se v některé z nich nenachází bomba. Tehdejší vítěz Tony Wildind, rodák z novozélandského města Christchurch, si najal v Cambridge, kde žil, jednoho svalovce za tři libry na den, aby se staral o jeho bezpečnost. A osobní strážce se tehdy opravdu snažil, k velmi pohlednému Wildingovi se nedostali anarchisti, ba ani věrní příznivci a dámy obdivující jeho šarm. Dokonce ani žurnalisté kteří chtěli popsat pocity čtyřnásobného vítěze Wimbledonu často skončili pouze u jeho bodyguarda. Mimochodem, ten rok vyhrál Wilding Wimbledon počtvrté a naposledy. Cena osobních strážců v tenise vzrostla po pátku 30. dubna 1993! Tehdy se na turnaji WTA v Hamburku odehrál skandál nebývalých rozměrů. Mentálně postižený fanoušek německé tenistky Steffi Grafové Günter Parche zaútočil na její největší soupeřku Jihoslovanku Moniku Selešovou a bodl ji nožem do zad! Pro devatenáctiletou Selešovou to tehdy znamenalo nucenou zdravotní přestávku, pro zmíněného útočníka paradoxně mírný trest, ale pro tenisové bodyguardy nárůst jejich ceny. Tehdejší oficiální ochranka turnaje totiž na turnaji v Hamburku zareagovala pozdě. A tak si někteří hráči a tenistky začali uvědomovat, že není od věci pořídit si pouze osobního strážce, který bude chránit jen je a jejich zdraví. Přesto i dnes existuje řada tenistů a hráček, kteří nechtějí o tom, že by je měl nějaký osobní strážce hlídat, slyšet ani slovo. Nechtějí se omezovat ve svých svobodách a řada spoléhá i na to, že sloužila
„Nikdo se nebojí o svůj život tolik, jako hvězdy bílého sportu,“ prohlásila o tenisových profesionálech a hráčkách světové úrovně zřejmě s notnou dávkou sebeironie bývalá německá reprezentantka Steffi Grafová. Naráží tak na skutečnost, že skoro nikdo z předních hráčů či tenistek pohybujících se na okruzích ATP či WTA, se už nyní neobejde bez svého tělesného strážce. „Nikdy nebudou sami. Bodyguardi obklopují věrně své tenisové hvězdy,“ říká další Němec Boris Becker. I přestože už dlouhou dobu nestartuje na turnajích určených předním světovým hráčům, ani on se bez ochranky neobejde! „Ne, že by mě chtěl někdo napadnout během zápasů veteránských klání, ale když se pohybuji jako host na významném turnaji, už několikrát se mě stalo, že jsem byl obtěžován,“ stěžuje si Becker a dává najevo, že bodyguardi mají mezi tenisty, ať už současnými hvězdami či legendami z řad veteránů, dveře otevřené a o svoje živobytí se bát nemusí. Samozřejmě, že dnes své řemeslo tělesní strážci již nevykonávají za pouhé tři libry na den. Jejich platy se podle střízlivých odhadů pohybují v přepočtu na české koruny od třiceti do sto padesáti tisíc korun měsíčně. Svalovec z Cambridge střežící kdysi slavného Novozélanďana Wildinga by se asi divil!
Izraelské vojandy se brání samy
Ne všichni ale podlehli strachu o svůj život! A nedávají na rady, jak výhodné je pořídit si svého osobního strážce. „Žádného ochránce nepotřebuji, mám s sebou svého manžela. To je můj bodyguard,“ tvrdí izraelská hráčka s italským pasem Anna Smašnová-Pistolesiová. Její muž, uznávaný italský kouč se od své ženy opravdu ani nehne. „Vím, kolik psychopatů se pohybuje kolem všech tenistek,“ říká trenér Pistolesi a naráží na křiklavé případy z let minulých. Tak například bláznivý fanoušek Albrecht Stromeyer se v Arizoně dobýval do pokoje Sereny Williamsové. Když neuspěl, svlékl se a křičel: „Musím ji vidět.“ Pak pronásledoval svérázný naháč Američanku po celém světě. A nebo Dubravko Rajčevič! Ten se zase stal temným stínem Martiny Hingisové. Od roku 1999 přinášel šestačtyřicetiletý Chorvat květiny do jejího curyšského domu, psal jí milostné dopisy. Za obtěžování dostal podmínku, pak dokonce dvouletý trest.
Jsou však srdnaté ženy, které o tom, že by se kolem nich pohybovali osobní strážci nechtějí ani slyšet. Všechny hráčky z Izraele prošly, jako ostatně všechny izraelské občanky řádnou vojenskou službou. A tak Sahar Peerová dokonale ovládá tenisovou raketu, ale třeba i kulomet či základní prvky sebeobrany.
Krásné ženy jsou častým terčem
Obecně platí, že bodyguardi se nejčastěji pohybují kolem krásných žen, které se bojí útoků maniaků. A tak kolem půvabné Sibiřanky Marie Šarapovové pobíhá suita pěti mužů s vysílačkami. Ostatně, Maria se bojí právem. V Los Angeles byla před lety opravdu napadena, naštěstí bez následků. Ale od té doby je střežena čtyřiadvacet hodin denně. „Není mi to příjemné, ale akceptuji to. Bojím se zůstat sama,“ říká. V Los Angeles napadl Rusku třiadvacetiletý britský občan Matthew Page. Přeskočil hrazení a tehdy blonďaté teenagerce vyhrožoval! „Chtěl jsem ji kopnout nebo praštit do hlavy. Máme nevyřízené účty,“ tvrdil po zadržení. Je přitom jen dalším z pomatenců a exhibicionistů, které jako vábnička přitahuje svět tenisových celebrit. V luxusním domě v East Sussexu, kde s matkou Matthew Page žije, ho navštívili policisté, aby mu sdělili: „Veškeré tenisové turnaje, na nichž Šarapovová hraje, jsou pro vás zapovězeným územím.“
Exhibicionisté mají vstup zakázán
Pořadatelé Wimbledonu zašli dokonce mnohem dále - činovníci All England Clubu rozesílají pokaždé před nejznámějším turnajem roku dopisy deseti známým exhibicionistům s upozorněním, že jejich přítomnost v areálu nebude akceptována. „Předali jsme jim zprávu - Nechceme vás tu, klub vás nechce, hráči vás nechtějí,” říká Simon Ovens, šéf bezpečnostní služby ve Wimbledonu. Fotografiemi desítky nežádoucích je vyzbrojena ochranka u bran všech grandslamových turnajů. Dovnitř nesmí vpustit dokonce ani irského kněze! Kazatel Cornelia Horana, jenž narušil aténský olympijský maratón v roce 2004, má dodnes velké tenisové turnaje zapovězené!
Raritou mezi exhibicionisty fotbalových trávníků je Mark Roberts, který tvrdí: „Svléknout se je lepší než sex.“ Tento muž už dvakrát ve Wimbledonu pobíhal nahý po dvorci, přestože má tato rarita mezi fanoušky zákaz vstupu na všechny sportovní akce po celé Velké Británii. Zakázaný vstup na všechny turnaje okruhu WTA má i nejznámější „tenisový atentátník“ Günter Parche. Potom, co na turnaji v Hamburku 1993 bodl nožem do zad Moniku Selešovou, skončil na chvíli na psychiatrii, ale nyní už zase chodí svobodně na tenisové zápasy dorostenek v rodném městě, grandslamovou podívanou má ale zakázanou.
Špatné zkušenosti z exhibicionisty nabrala též Slovenka Daniela Hantuchová. „Vyskytli se lidé, co mě obtěžovali. Ale nechci o nich radši hovořit.“ Francouzska Mary Pierceová zase vzpomíná: „Jednou jsem dostala podivný, úchylný dopis v angličtině. Byly v něm dvojsmyslné narážky a vzkaz –Já tě sleduji! Přepadl mě z něj nepříjemný pocit. Ale možná to byl jen naštvaný sázkař, kterému jsem svým vítězstvím či porážkou zkazila tiket.“ A právě Pierceová míní, že díky množství psychopatů a exhibicionistů mají bodyguardi u mužských i ženských tenisových profesionálek velmi výnosný „kšeft“. „Vždyť já sama jsem kdysi musela platit hned tři,“ svěřuje se Pierceová a její slova nechápe věčný bouřlivák a kritik John McEnroe: „Kde jsou ty doby, když jsem nějakému praštěnému fanouškovi prostě dal do úst!“
Soukromá očka nejsou vždy úspěšná
Doba se docela jistě změnila, a tak když se hraje nějaký velký tenisový turnaj, hemží se to kolem kurtů nejen manažery a trenéry, ale i osobními strážci. Vezměte si, že například při Wimbledonu se v hledišti kromě bodyguardů tenistů a hráček bílého sportu, objevují i osobní strážci herců, zpěváků, pilotů formule 1, golfistů i státníků. „Jen aby se za chvíli vešel do hlediště někdo jiný, než bodyguardi,“ myslí si ironicky John McEnroe.
Na své „všimné“ si ale nepřicházejí jen osobní strážci, ale i detektivové. Ty si najala třeba ATP, aby vyšetřili podezřelé výsledky na některých turnajích. Boris Becker přiznává, že se stavil dokonce u slavných Pinkertonů a žádal je o pomoc, aby mu zjistili co nejvíce informací o jeho nemanželském dítěti. Stejnou detektivní agenturu žádal o pomoc i při zjištění, kdo ho prošetřuje kvůli údajným daňovým podvodům. A výsledek? „Katastrofa, nyní platím vysoké alimenty a musel jsem také zaplatit velkou pokutu daňovým úřadům,“ tvrdí Becker.
Yanick Noah si zase najal „soukromé očko“, aby vypátralo, kdo obchoduje s pirátskými nahrávkami jeho nejznámějšího CD. Běžně se na detektivní kanceláře obracejí i ti tenisté, kterým se ztratí lukrativní vůz či po návratu z turnaje najdou doma prázdný byt. O tom by jistě mohl vyprávět Ekvádorec Nicolas Lapentti, kterému vykradli luxusní dům šestnáctkrát. „Nejhorší to bylo poprvé,“ vzpomíná Lapentti, jenž si neobezřetně doma nechal i velmi vzácný obraz, který již nikdy neviděl. A jeho zkušenosti s detektivy? „No, jejich úspěšnost není bůhvíjaká, ale alespoň se více snaží, než státní policie,“ myslí si Lapentti a vzpomíná na dva případy, kdy mu soukromí vyhledávači zlodějů přivedli opravdu povedené hříšníky ukázat.
Pech na krádeže aut má bezpochyby Američan Robby Ginepri, jemuž se auto ztratilo již osmkrát. „Jsem nesmírně opatrný. Parkuji vždy zásadně na hlídaných parkovištích před hotelem a po první krádeži jsem si pořídil nejmodernější alarm. Ale zloději jsou vždy rychlejší,“ tvrdí smutně Ginepri, kterému v jednom případě skutečně renomovaná detektivní agentura pomohla a našla jeho luxusní BMW.
Naproti tomu, nepříliš dobrou zkušenost se soukromými očky má bývalý profesionál z Chile Marcelo Rios, jemuž se ztratilo opravdu velmi netradiční vozítko Ferrari a nenašli ho najatí detektivové, nýbrž státní policie. Bohužel pro chilskou hvězdu let minulých v naprosto nepojízdném stavu. Takže Chilan musel sáhnout hodně hluboko do kapsy a koupit si kromě své oblíbené italské značky i drahý alarm.
Na detektivy ze soukromých řad naopak nedá dopustit Francouz Arnaud Clement. Přiznává, že v minulosti se jeho rodina stala obětí vydírání. „Chtěli po mě, abych zaplatil vysokou sumu, jinak vyletí do povětří náš dům. Bál jsem se zavolat policii, a tak jsem požádal o pomoc soukromou bezpečnostní agenturu, která vyděrače našla, vše zařídila i na policii a já nemusel platit vyděračům vůbec nic. Navíc, získal jsem dojem, že proti těmto kriminálním praktikám nejsem bezbranný, což je docela dobrý pocit,“ přiznává reprezentant Francie.
Předky si raději našel sám
U slavných detektivů od pana Pinkertona žádal za mořem pomoc i mladý Američan Brian Vahaly. „Pátral jsem po příbuzných svých prapředků. Ale nakonec jsem detektivům jejich práci usnadnil. Než je stačili najít, tak se mě ozvali sami na základě inzerátu v novinách,“ říká Vahaly s úsměvem.
Bodyguardi se pohubují i kolem Rogera Federera. „Nedivte se, nebyl jsem na vojně,“ tvrdí Federer. Místo tradiční služby ve švýcarské domobraně zvolil civilní službu v roli učitele tělovýchovy na jedné prestižní škole a tak s osobní ochranou nemá prakticky žádné zkušenosti. Ani Goran Ivaniševič nesloužil v klasické armádě! I na přímluvu tehdejšího chorvatského prezidenta sloužil více či méně pouze formálně v elitním praporu. Přesto si bodyguardy nikdy nenajímal. „Jedinou výjimkou bylo, když jsem se pletl do privatizace v Chorvatsku. Hodně jsem na ní prodělal. Nevýhodně jsem investoval a ještě mě museli hlídat osobní strážci,“ vzpomíná Goran na ne zrovna nejlepší období svého života.
Budoucí vojáci ochranku nechtějí
To takový Belgičan Xavier Malisse nechce o tom, že by ho měl někdo hlídat, ani slyšet. Po ukončení sportovní kariéry přímo sní o službě u vojenské policie. Není se čemu divit, vždyť v prestižní uniformované jednotce sloužil už jeho dědeček, který dokonce vlastní válečný kříž z první světové války a i Xavierův strýc je důstojníkem elitního praporu. „Službu v armádě mám v genech a až jednou pověsím tenisovou raketu na hřebík, bude mi ctí vstoupit do slavného bojového útvaru,“ prohlašuje tenista, jenž je mezi hráči považován za rebela. „Nejsem notorický kverulant a vím, že ve všech ozbrojených složkách se musí dodržovat určitá pravidla, takže nikdo nemusí mít obavy, že bych snad vojenský útvar rozložil zevnitř,“ tvrdil s úsměvem v jedněch bruselských bulvárních novinách a dodal: „Nezapírám, uniformy přitahují krásné ženy!“ Malisse ale není mezi předními borci startujícími na okruhu ATP tour jediným, který touží po službě v elitním vojenském praporu.
Například Argentinec Mariano Zabaleta se vyznal z toho, že již od dětství chtěl být členem armády. Důvod? Jako dítě prý velmi těžce prožíval, když jeho rodná země prohrála s Velkou Británií bitvu o Falkandské ostrovy. „Cítil jsem tehdy velkou křivdu. Moje země prohrála válku, v rodině mi přitom zemřeli dva blízcí lidé, profesionální vojáci, které jsem oba měl nesmírně rád. Řekl jsem si, že až dospěji, budu za svou vlast bojovat v armádě. Nakonec ale vše proběhlo trochu jinak a já místo s tankem či puškou válčím za svou Argentinu s tenisovou raketou v ruce. Jsem tedy vlastně jakýsi posel mírových sil,“ tvrdí s nadsázkou Mariano.
Když začali američtí vojáci bojovat v Iráku, oblékl se do uniformy i velký patriot Andy Roddick. I když se jednalo pouze o reklamní trik, Andy přiznal, že by ho služba v profesionální armádě lákala. „Dobře ale vím, že tenis a vojenská služba dohromady jaksi nejdou,“ přiznává Andy objektivně. O tom by ostatně mohl vyprávět i rodilý Ukrajinec a nyní platný člen ruského daviscupového týmu Nikolaj Davyděnko. Ten se musel hned dvakrát vyhnout povinnosti sloužit v armádě. Na Ukrajině mu pomohl mimořádný výnos prezidenta, který ho připravil o tříletou službu v drsných ukrajinských podmínkách a Ruské ministerstvo obrany mu zase udělilo výjimku, aby nemusel na tři roky do posádky v Murmansku. „Běhal mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že bych musel sloužit tři roky v ukrajinské či ruské armádě. Opravdu, to by byl konec s tenisem a asi i se mnou,“ přiznal Davyděnko. Právě Davyděnko nyní bez svého osobního strážce nedá ani ránu! Důvod? Byl podezřelý s několika nečekaných proher a vyhrožovali mu sázkaři. Paradoxně tak Nikolaje, žijícího převážně v Německu či za mořem, hlídá bývalý elitní voják ruské armády, do níž se nikdy Davyděnkovi nechtělo a dělal vše možné, aby se službě v ozbrojených silách vyhnul.
To Američan Brian Vahaly nechce o nějakém osobním strážci ani slyšet. „Umím se bránit sám,“ říká tenista, jehož otec, strýc i děda byli důstojníky u amerického námořnictva a nebýt tenisového nadání, kterého se tomuto Američanovi dostalo vrchovatě, asi by se místo tenisové rakety učil Brian Vahaly ovládat vojenské lodní šrouby.
Václav Prokůpek

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa