»
S
I
D
E
B
A
R
«
Vzpomínka na tureckou invazi
22. Červen 2013

Během 15. století se stala situace východní Evropy ohrožené tureckou smrtící invazí bez přehánění hrozivou. Přes zoufalou obranu padaly jedna balkánská země za druhou do ukrutného tureckého područí a ani ojedinělá válečná tažení, při kterých se neblaze projevila žárlivost jednotlivých vůdců, podceňování protivníka, i nečekané rozmary počasí nedokázaly osmanský nepřetržitý nápor zadržet. V bitvě u Varny r. 1444 padl polský a uherský král Vladislav I. Jagellonský a 6 let poté padla přes statečnou obranu nevelkého počtu obránců bez většího zájmu evropských mocností do rukou odvěkého nepřítele poslední samostatná enkláva východního křesťanství, kdysi mocný a pyšný Cařihrad a turecká vojska začala pronikat nezadržitelně do střední Evropy.

Zde jim stála v cestě 3 velká království, polské, české a uherské, a první úder dopadl na nejjižněji ležící Uhry. Vpád sebevědomého Mehmeda II, dobyvatele Cařihradu, do Bosny však r. 1456 uherský král, schopný diplomat a nadaný vojevůdce Matyáš Korvín odrazil a získal Evropě několik desetiletí oddechu. Po jeho smrti r. 1490 se jeho rozlehlá, ale různorodá a nekompaktní říše, zahrnující jak celé Velké Uhry, tak Rakousy, Moravu a Slezsko okamžitě rozpadla a stala se trvalým ohniskem sváru mezi mocnými velmoži a okolními královskými dvory, které slabý král Vladislav II Jagellonský (od r. 1471 král český, známý jako zde „král Dobře“) nedokázal vyřešit ani poté, co se svoji pozici pokusil upevnit přesídlením z Prahy do Budína. Zde také r. 1516 zemřel a jako dědice zanechal pod formálním poručnictvím svého otce, polského krále Kazimíra IV. Jagellonského, nezletilého syna Ludvíka, což mocenské poměry ve střední Evropě spíše ještě zkomplikovalo

Turci zatím nájezdy pustošili a vylidňovali jižní Uhry, neboť znesváření magnáti usilovali v prvé řadě o boj proti svým oponentům a královská svrchovaná moc zde byla stále zřetelněji prázdným pojmem. Polský král se aktivně zúčastnil jednání, která měla napomoci k urovnání vršících se rozporů mezi středoevropskými dvory a inicioval vyjednávání s římským císařem Maxmiliánem I. Habsburským (1459 - 1519), které byly úspěšně završeny r. 1515 ve Vídni dohodami, majícími sňatky spojit habsburskou a jagellonskou dynastii. Tyto náznaky smíru však přišly zoufale pozdě. Protijagellonskou stranu představoval zejména sedmihradský kníže a transylvánský vojvoda Jan Zápolský (János Szápolai), ovládající většinu uherské šlechty, který ale společně se svým rivalem Štěpánem Báthorym, uherským paladínem a místodržícím usiloval především o rozšíření vlastních pozemkových držav a hromadění majetku. V této situaci se turecký sultán Sulejmán snadno zmocnil r. 1521 Bělehradu, nejdůležítější pevnosti království na jihu. Cesta do srdce Uher se Turkům doširoka rozevřela.

Přestože uherský sněm vyhlásil nové berně (daně) na obranu země před Turky, naprostá většina jich skončila v rukou hrabivé vysoké šlechty. Následovala osudná bitva u Moháče, kdy Jan Zápolský ignoroval králův rozkaz k mobilizaci zemské hotovosti, a přestože se poselstva s žádostí o okamžitou pomoc před akutní tureckou hrozbou rozjela jak ke všem okolním panovnickým dvorům, ale i k papeži nebo k anglickému králi, žádná vojska do Uher nepřišla nebo přišla pozdě. 20letý král se nakonec postavil několikanásobné turecké přesile s pouhými asi 25 000 muži sestavenými z uherských sborů Štěpána Báthoryho a menšími oddíly z Čech a Moravy,. Katastrofa byla díky zaslepenosti či neuvěřitelné hlouposti většiny uherských magnátů, ale i celé Evropy neodvratná. Armáda byla 29. 8. 1526 během nedlouhé bitvy zcela rozprášena a král sám na úprku utonul v bažinách u Dunaje.

Po této tragédii, která zjevně nebyla náhodná, se díky dojednanému a 13. 1. 1522 narychlo uzavřenému sňatku Ludvíka s Marií Habsburskou stal dědicem obou království Ferdinad I. Habsburský. Jan Zápolský, nyní skutečný pán v Uhrách se poté nechal „slavně“ v Székesfehérváru (česky Stoličný Bělehrad) 10. listopadu 1526 korunovat uherským králem a vyhlásil Ferdinandovi Habsburskému válku. Ten byl následně zbytkem západouherské šlechty v Prešpurku 16. prosince téhož roku provolán rovněž uherským králem. Poté, co sebevědomý Zápolský utržil několik těžkých porážek a jeho přiznivci začali houfně odpadávat, se zrádně obrátil přímo k sultánovi Sulejmánovi a jako jeho vazal vedl turecké vojsko r. 1529 k Budínu, který se mu poddal. Turecké panství prostřednictvím zrádce Zápolského rychle pokrylo většinu někdejších Uher a Prešpurk (Bratislava) se stal na dlouhou dobu poslední hraniční pevností a sídelním městem nepatrných zbytků tohoto kdysi rozlehlého křesťanského království. Turecká moc se zdála nezadržitelná a sápala se již do samého srdce Evropy.

Pompézní tažení Sulejmána II s obrovskou, ale různorodou muslimskou armádou k Vídni r. 1529, inspirované nepochybně zrádcem Zápolským však oproti všem očekáváním žalostně zklamalo. Vídeň se osamocena v moři nepřátel zázračně ubránila a propukající hladomor a epidemie, způsobené Turky za jejich ničivého tažení na sever se obrátily proti nim. Závislé a polozávislé balkánské země, Horní Uhry, Rakousy i jižní Morava byly Turky strašlivě zpludrovány, obyvatelstvo pobito či odvlečeno do otroctví, byla vybita všechna stáda dobytka a koní, pole a sýpky vypáleny, vlastní zásoby vlečené z Turecka na velbloudech neschopných aklimatizace v chladné střední Rvropě poztráceny a Turci na svém neslavném „ústupu“ od Vídně stále rychleji umírali hlady. V Uhrách ale přesto zůstaly silné osmanské posádky, které turecký vazal , „uherský král“ Zápolský v obavách ze sultánova nesmírného hněvu ze všech sil zásoboval vším potřebným. Samostatně také pokračoval v nepřátelských akcích proti Ferdinandovi až do uzavření „cařihradského míru“ r. 1538, kde byly stanoveny nové hranice obou uherských království.

Po Zápolského smrti o dva roky později sultán nařídil nové uherské tažení, obsadil centrální část Uher a přes statečný odpor armády Wilhelma von Roggendorfa ji porazil a zřídil v Budíně r. 1541 nejsevernější turecký pašalik. Dědicům Zápolského milostivě ponechal jako léno jen Sedmihradsko. Ferdinandovi se však koncentrací všech dostupných sil podařilo turecké vojsko zastavit a r. 1547 uzavřel se sultánem mír. Ten trval do r. 1551, kdy odpočatí a posílení Turci obnovili své výboje a začali ohrožovat jak sídelní město Prešpurk, tak znovu i Vídeň. Zmocnili se několika habsburských pevností (zejména důležité Ostřihomi) a přes některé vyjímky, jako byla hrdinská a také úspěšná obrana Szigetu Mikulášem Zrinskim r. 1566 obnovili svůj postup napříč Evropou. Až Sulejmánova smrt ukončila – dočasně - další turecké výboje. Jan Zikmud Zápolský využil výhodné situace a s tureckou podporou podnítil protihabsburské povstání v Horních Uhrách. Nový římský císař (od r. 1564), český, uherský a chorvatský král Maxmilián II. (od r. 1563) však povstání včas podchytil, v zárodku rozprášil a donutil Zápolského vzdát se uherského královského titulu a stáhnout se zpět do Sedmihradska.

Tam Zápolský o rok poději zemřel vlády v sedmihradské knížectví se chopili Báthoryové. Přestože formálně zůstávali vazaly Osmanů, s nástupem Zikmunda Báthoryho (od r. 1576) zcela opustili v souvislosti s měnící se strategickou situací protihabsburský kurs. Zde se konečně dostáváme k jádru této studie, k neprávem pozapomenutému legendárnímu vojevůdci habsburských armád Heřmanu Kryštofovi Russwormovi, který se nesmazatelně zapsal do krvavých dějin osvobozování Uher a tedy ochrany celé Evropy před smrtonosnou imuslimskou invazí.

Heřman Kryštof se narodil jako prvorozený syn hraběte Jindřicha Russworma (někdy psáno také Rosswurm, Roesswurm či Rueswurm) v srpnu 1565 ve Freuenbreitungu v Duryňsku. Do zapomenutého kouta Německa jen vzdálenou ozvěnou zaléhaly ozvěny událostí ze světa a dychtivý mladík plný neukojených ambicí dlouho neotálel, vzal svůj osud do rukou a proti vůli rodiny rodné sídlo v 17 letech opustil. Nikdy se sem již nevrátil a nejsou známy ani nějaké významné kontakty s rodinou. Podobně jako tisíce dalších urozených mladíků vstoupil do vojska s vidinou slávy, kořisti a dobrodružného, nevázaného vojenského života. Mladý hrabě si zjevně při svém úprku z domova do světa nevzal vůbec nic, neboť ještě mnohem později nešetřil záští k nadutým hlupákům, kteří se „s plukovnickým patentem již narodili“ a také ve vojsku Adolfa, hraběte z Moersu žárlil na urozené druhy, vybavené do války skvělými doporučujícími listy, honosnou výzbrojí, početným služebnictvem a předevšim měšci zlata. Opovrhoval jejich neodůvodněnou pýchu, kterou dávali až příliš často pocítit takovým „pánům z Nemanic“, jakým byl také on sám. Rozhodl se svým nadutým protivníkům nikoliv vyrovnat, ale dalece je předstihnout a vydobýt si jméno a proslulost jen vlastním příčiněním.

Šance se mu naskytla při dobývání vzdorného porýnského města Neuss, kdy mladý kornet (nižší důstojník) mezi prvními vtrhl do pobořených hradeb. Likvidace posledních ohnisek odporu splynula s obvyklým rabováním, znásilňováním a vražděním obyvatel nepřátelského města. 20ti letý Russworm ovšem nebyl a nemohl být žádnou vyjímkou při těchto obvyklých průvodních jevech válek nikoliv jen 16. století. Zde se také zrodily pomluvy proti budoucímu slavnému vojevůdci. Možná pod vlivem přísné protestantské výchovy v dětství, možná pro výhodnou nabídku ale o rok později konvertoval ke katolicismu a vstoupil do služeb lotrinského vévody Karla III. Jistě nebylo náhodou že maršálek, hrabě Bassompiérre jej ihned obdařil leuitnantským glejtem a svěřil mu první samostatné velení. Za „vojenský čich“, originální, samostatné a především úspěšně velení, při kterém se svojí švadronou vršil vojenské úspěchy mu maršálek brzy svěřil také svojí osobní stráž a jmenoval jej rytmistrem. .

Jak píše kronikář „Slynulť jako smělý, udatný a vytrvalý válečník, jako velitel bystrý, neohrožený, ve lstích válečných zběhlý, avšak též jako prchlý, někdy neprozřetelný člověk. Ve stanech jeho panoval ruch navázaný, avšak před nepřítelem přísně a krvavě vymáhal poslušnosti od poddaných mu důstojníků i vojáků. Život jeho byl zlopověstný pro nevázanost a prostopášnost a mezi vojenstvem neobyčejnou. Karty, kostky, lehké ženy byly jeho živlem.“

Nadějnou Russwormovu kariéru v lotrinských službách však náhle ukončila katastrofa, ve které již lze zahlédnout stopy závisti nad vervou, se kterou se neznámý chuďas opovážlivě a znepokojivě rychle dral přes ramena urozených povýšenců ve známost a přízeň nejvyššího panstva. Něco takového nešlo přehlížet nebo se dokonce smířit s vlastní neschopností. Obžaloba proti nežádoucímu vetřelci byla pečlivě sepsána a čekalo se pouze na vhodnou záminku k jejímu uplatnění. A čekat se skutečně dlouho nemuselo. Souboje byly trestány v každém vojsku. Žádný dobrý velitel neměl zájem na tom, aby se mu důstojníci podřezávali navzájem kvůli malicherným sporům, když jejich hlavy, paže a meče potřeboval v poli. Obžaloba ale Russworma vinila přímo z úkladné vraždy důstojníka. Poté, aby těžkých obvinění nebylo málo, se měl dokonce dopustit znásilnění mladé šlechtičny, která jej požádala o ochranu.

Není účelem zde zvažovat nakolik byla obžaloba pravdivá či zfalšovaná. Není důvodu popírat ani Russwormovo časté holdování jak soubojům, tak vínu, kartám nebo lehkým děvám což u námezdního vojáka patřilo a patří k nezbytným sounáležitostem. Hrabě ale zjevně neměl v povaze – ani zapotřebí - dopouštět se úkladné vraždy a ochotných smilnic, vydělávajících si na živobytí tělem vojsko vždy doprovázelo dostatečné množství. Lze jen v kontextu sledovat průběh událostí minulých, současných i budoucích a udělat si vlastní úsudek. Obžaloba však byla velice závažná a Russworm byl na rozkaz pana maršálka zatčen a uvržen do nejbližšího vhodného vězení v Amiensu. Životem již notně protřelý mladík nečekal na nejisté rozhodnutí soudu a rozhodl se vzít svůj osud jako vždy jen do svých rukou. Rozeslal z vězení dopisy na patřičná místa (jmenovitě generálovi jízdy Svaté Ligy Louisovi de l´Hopital – Vitry, který si schopného vojáka zřejmě vysoce cenil), do rukou strážných se přestěhovaly patřičné sumy zlaťáků a o pár týdnů později již převzal daleko od lotrinských plání, v Bavorsku, nový glejt rytmistra, tentokrát ve službách Hanse Reidricha, hraběte ze Schönberku.

Se svojí vojenskou pověstí neměl hrabě Russworm skutečně nouzi o lákavé nabídky a v poměrech nekonečných náboženských válek „všech proti všem“ často měnil strany. Náboženský fanatizmus u něj hrál pramalou roli, což byly rysy kterým se nijak nelišil od tisíců jiných námezdních vojáků. V čem se ale výrazně lišil, byly vojenské a velitelské schopnosti. Vojáci svého rytmitra zbožňovali, neboť s nimi trávil čas v družném hovoru, jedl ze stejného kotlíku, spal s nimi jako jeden každý prostý vojín na holé zemi a povýšenecké jednání nadutých urozených floutků mu bylo zcela cizí. S úžasnou vynalézavostí chystal lsti, pasti a překvapivé údery na nepřítele, příčemž netradičně a překvapivě šetřil životy svých podřízených. Stejnou vynalézavost projevoval i při mámení často zadržovaného žoldu, který se až příliš často ztrácel v něčích urozených kapsách.

Nejednou se pro svojí tvrdohlavost a pramalé pochopení pro rozkrádání prostředků pro vojsko dostal do sporů se svými nadřízenými a až příliš je zřejmé, kdo a proč o hraběti rozšiřoval pověsti „surového a neurvalého hrubiána“. Když nepořídil, a nevydoloval z pověstně vždy prázdných plukovních pokladen to, co vojsku po právu náleželo, odešel s patřičným rámusem zkrátka do jiných služeb. Russwormova loyalita k zaměstnavateli byla při tom všem nesporná a zářivým důkazem je fakt, že ve spoustě obvinění, která pomlouvači a závistníci na jeho hlavu později vršili zcela chybí obvinění z nějaké vypočítavé zrádnosti a věrolomnosti. Zejména později, v Rudolfových službách pak svoji nezpochybnitelnou loyalitu dosvědčil doslova až na smrt.

R. 1588 jej nalézáme ve službách knížete Ferdinanda Tyrolského pod generálem Karlem von Burgau, kde se konečně dostal do bližšího kontaktu s veterány z proslulých a prakticky neustávajících tureckých vojen v Uhrách. Válka s Turkem se zdála být něčím převratně jiným než bezvýznamné, žabomyší vojny o kořist, a nějakou ves, hrad, či město mezi drobným či vyšším panstvem, vedené pod různými záminkami střídavě v Henegavsku, Německu, Francii, Nizozemí či jinde. Vždyť pohané se v obrovském množství valí již od nepaměti ze svých divokých asijských pustin a ukrutně likvidují jedno křesťanské království za druhým. Že by právě zde mohl uplatnit své schopnosti a skutečně zářivě vyniknout? Že by zde dostal šanci pokořit povýšené, bohaté hlupáky se zvučnými tituly a slavnými erby dávno mrtvých předků?

Zde se údajnému znásilňovateli šlechtičen přihodila další osudová událost, když kdesi v lesích Harzu narazil s kohortou na tlupu marodérů (zběhů), dobývajících se do jakéhosi kočáru. Tlupu rozprášil a urozené dámě pak poskytl bezpečný doprovod za pevné hradby nejbližšího města, aniž se zajímal o koho jde. Blízká přítelkyně bavorského vévody Maxmilána si příhodu nenechala pro sebe a Maxmilián se stal až do konce života Russwormovým dlužníkem a mocným ochráncem. Buď v bavorských, nebo tyrolských službách (zde se zdroje liší) dostal na vlastní žádost konečně doporučující dopis a 400 kyrysníků pro jeho nejmilostivější výsost, císaře římské říše Rudolfa II.se kterým r. 1591 dorazil do sídelního města říše, do Prahy.
Již každý významnější hraběcí dvůr měl své sítě a pravidla vlivných přímluvců a pokoutní zákoutí spikleneckých intrik, bez jejichž využití nebylo snadné uspět s jakoukoliv žádostí či doporučeními. Císařský dvůr v Praze nebyl žádnou vyjímkou a nejmocnějším intrikánem zde byl císařský vrchní komoří, Filip Lang z Langenfelsu. Z obvyklé praxe svého předchůdce, pana Machovského z Makova, který za drobné pozornosti od četných žadatelů zvolna usměrňoval přízeň či nepřízeň nejvyššího císařského majestátu, formuloval, třídil a ve vhodných okamžicích nenápadně podstrkoval císaři k popisu jen ta správná rozhodnutí či výnosy, si Lang udělal profesionální a nesmírně výnosný byznys. Russwormova žádost o vojenskou službu císaři, zhodnocená patřičným obnosem ve zlatě byla promptně a rychle vyřízena. Rudolf dokonce neznámého, proklínaného i obdivovaného vojáka přijal k osobní audienci a s příznivým dojmem odeslal jako obristlieutnanta do Uher k vojsku Adolfa, knížete ze Schvarzemberku.

S knížetem se Russworm nepochybně znal již z německých vojen. Jejich vztahy již byly jistě poznamenány Russwormovou asertivilitou, se kterou se pyšný, autoritativní kníže nedokázal vyrovnat. Podle pobočníka štábu, hraběte Schwimma dokonce nezapoměl Russwormovi potupu, kdy jej měl kdesi v Bádensku obehrát o velkou sumu peněz a pak je „jeho knížecí milosti“ velkoryse vrátit. Trvalo naštěstí celé měsíce než se Russworm se svým maršálkem střetl. Situace na frontě byla snad ještě horší než jakou ji líčily zprávy u dvora v Praze. Turci drželi všechny výzmané strategické body na Dunaji a jako poslední pevnost před Prešpurkem, sídelním městem žalostně zdecimovaného „uherského králoství“ se jim bránila již jen slábnoucí posádka v Komáromu (Komárno). K útoku na mnohem silnější vojsko Sinai paši byly necelé dva pluky málo a tak po dohodě se svým nadřízeným, obristem hrabětem Pálfym byly pod krytím předstíraného útoku do Komárna vypraveny čluny s posilami a pevnost byla alespoň na čas zachráněna. Válku ovšem nevyhrává ten kdo se brání, ale ten kdo útočí.

Tvrdohlavý Russworm nejprve strhnul váhajícího Pálfyho vidinou vítězství a nepochybné přízně jeho císařské milosti. Tak dlouho psal vemlouvavé dopisy na všechny strany, zejména formálním velitelům uherského tažení arciknížeti Maxmiliánovi a Matyášovi, až byl konečně podniknut drtivý útok na tureckou armádu pod Ostřihomí, kterému Turci na základě dřívějších zkušeností s „méněcennými a zbabělými nevěřícími“ nedokázali odolat a vítězství bylo dokonalé. Vojsko bylo nadšené překvapivým vítězstvím, táborové ohně se při dlouho nevídaných hostinách rozhučely naplno, markytánky zvaly vojáky do svých improvizovaných náleven a nevěstinců, aby žoldnéřům ulehčili od kapes naditých tureckým zlatem. Jako projev nejvyšší přízně dorazil v létě 1594 konečně i zlatý řetěz pro čerstvě povýšeného generála/wachmistra Heřmana Kryštofa Russworma.

To se ale již do Uher valila nová pohroma v podobě nové turecké armáda pod velením sultána Mehmeda III. U Bělehradu překročila v srpnu 1596 Sávu a vstoupila na uherskou půdu. Od východu mu navíc na pomoc spěchaly početné tatarské hordy poslané krymským chánem. Generál/wachmister Russworm v té době obléhal spolu s plukem pana Trčky z Lípy tureckou pevnost Hatván a nehodlal si před rozhodujícím střetnutím se sultánem nechat tyto nepřátele v zádech. Více jak 600 tureckých vojáků podporovaných pomocným sborem 1300 jihoslovanských muslimů představovalo příliš silný bod turecké obrany v boku císařských vojsk. Po 3 týdnech neúspěšného obléhání nalezli průzkumníci konečně nevelkou branku v zadní části hradeb a uprostřed zastíracího útoku se jí záškodnický oddíl zmocnil. Během necelé hodiny byla pevnost v císařských rukou a vojáci tentokrát nebrali žádné zajatce. V dnešním muzeu městečka můžeme nalézt žalopěvy „o nevídaných hrůzách“ kterých se císařští vojáci dopustili na tureckých ženách a dětech! Miliony obyvatel Balkánu, východní a střední Evropy, zmasakrovaných či odvlečených do tureckého otroctví za celou řadu století trvajících muslimských výbojů se musejí v hrobech otáčet. Mají-li vůbec jaké.

Pana Trčku poté Russworm odeslal k obraně Egeru (Erlau, č. Jageru) na východ země, střežícímu důležitou spojnici se spojeneckým Bathoryovským Sedmihradskem, zatímco sám byl povolán arciknížetem Maxmiliánem do čela předvoje armády mířící vstříc Turkům. Sultán pověřil Velkého vezíra Damat Ibrahima pašu úkolem dobýt Eger za každou cenu, dříve než křesťané shromáždí všechny síly k protiútoku. 21. září záplava muslimů město oblehla a taktikou lidských vln se tak dlouho vrhala proti hradbám, až město 12. října kapitulovalo. 4000 zajatých obránců bylo přibito na kříže, vykastrováno, ubičováno nebo sťato. Zajatí důstojníci včetně pana Trčky byli odvlečeni kamsi do Turecka, a není známo kde a v jakých podmínkách tam skonali. Žádné relevantní lkaní nad „nevídanými hrůzami“ způsobených Turky a Tatary „nevěřícím“ v Egeru dnes ovšem nikde nenalezneme.

Sultán byl natolik uspokojen tímto „slavným vítězstvím“, že se dokonce rozmýšlel, zda se s armádou nevrátit do Cařihradu, ale rychle postupující předvoj císařských jeho plány zvrátil. „Pán světa“ přeci nebude ustupovat před početně slabšími, nadto méněcennými nevěřícími psy. Předvoj pod Russwormovým velením dorazil na bitevní pole u vsi Keresztes 24. října a znalost prostředí mu usnadnila dopracovat plán bitvy. Mezi bažinami z rozlévající se říčky Zagyvy napravo a řekou Tisou na levé straně se mohl se svými 3 000 pěšáky opevnit na úzké šíji pevné země a snadno zde čelit i sebepočetnějšímu nepříteli. Vydal pokyny a muži se dali pod ochranou střelců rychle do opevňování šíje. Několik tatarských oddílů kroužících již kolem bylo snadno střelbou rozprášeno a zahnáno za Tisu.

Nečekaný problem ale představoval pan maršálek Adolf, kníže se Schvarzembergu. Tuto „pasivní taktiku“ zavrhoval a rozvinul plán na obchvácení nepřítele po křídlech a jeho naprosté zničení. K tomu byl ovšem třeba čas a po velmi vzrušené debatě souhlasil, že Russwormovy pluky mezitím upoutají a zadrží nápor nepřítele. Dva dny padišáh posílal do močálů jeden oddíl za druhým. Ať jízdní či pěší, ať Turci, Arabové či balkánští muslimové však na úzké šíji vůbec neměli šanci dosáhnout Russwormových opevnění a hustá palba je smetávala v celých houfech. Turecká děla vůbec neměla šanci k nepříteli dostřelit. Druhý den pan maršálek spolu s sedmihradskými a transylvánskými pluky Báthoryovými konečně rozvinul své křídla a zahájil svůj „konečný protiútok“. Turci, morálně podlomeni hroznými ztrátami z dosavadního bezúspěšného dotírání na rakouský předvoj nekladli vážný odpor a sultánův ústup z tábora umocnil vzmáhající se paniku.

Po překonání nevýrazné obrany jízda následována pěchotou do poloprázdného tureckého ležení a muži bez ohledu na prchající Turky začali bezuzdně rabovat. Veškerý „frontální útok“ se v několika minutách zastavil, nikdo netušil kde se nachází nepřítel a ani se o to nestaral. Je přeci poražen a prchá. Russworm přes reptání svých vojáků, toužících rovněž sáhnout po nedaleké lákavé kořisti v tureckém ležení nedovolil nikomu opustit dosavadní pozice a kázeň si bohudíky dokázal vždy udržet. Jen jeho plukům se díky tomu vyhla tato „katastrofa u Keresztesu“. Od Schwarzenberga nikdo neměl rozkazy k zajištění pozic v dobytém ležení, ke krytí vojska, nikdo nesledovat pohyb „prchajícího“ nepřítele a kázeň se zde zcela zhroutila. Když konečně císařští plundrující tábor dali dohromady něco jízdy k „pronásledování nepřítele“, narazili nedaleko na znovu zformované šiky stále obrovské turecké armády. Turecký protiútok útok byl děsivý. Do tábora začaly hustě dopadat koule tureckých děl a vojáci byli pobíjeni po stovkách ve změti tureckých stanů, aniž měli čas zmoci se k nějaké účinné obraně.

Nepřítel ve svém náporu neustal, nedopustil se stejné chyby jako císařští a jen díky Russwormově prozíravosti nedošlo ke zkáze celé armády. Zbyl mu truchlivý úkol krýt její zmatený úprk. Vítězství bylo ztraceno pro naprostou neschopnost a lajdáckost vrchního velení, které v rozhodující fázi bitvy vlastní hloupostí ztratilo iniciativu a plošně vůbec schopnost velet svým vojákům. Ani početná záloha, určená k ochraně arciknížecího štábu nebyla v nastalé panice do ústupových bojů vůbec nasazena a mnoho tisíc mužů bylo na úprku Turky pobito zcela zbytečně. U Keresztese Russworm pochopil, že k vítězství nad pohany musí nejprve zvítězit nad úplně jinými protivníky.
Zdroj: blogeurabia.cz
Více na: blogeurabia.parlamentnilisty.cz/Blog/VaclavProkupek/Default.aspx

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa