»
S
I
D
E
B
A
R
«
Že si poslanci sníží platy? Utopie!
20. Leden 2012

Systém náhrad, které dostávají poslanci, je k našim zákonodárcům až příliš velkorysý. Je to jedna z věcí, která už léta vyvolává kontroverze a právem zlobí voliče. Poslanci, stejně jako vrcholoví manažeři či zaměstnanci, mají nárok na nadstandardní výhody, a doposud nedokázali vytvořit takový systém, který bude efektivní a především průhledný. Debaty o snižováni či zvyšování platů poslanců se přitom vedou již od dob první Československé republiky a mohou končit různě. Třeba i obhajobou škubánků, jak to předvedl 19. prosince 1933 poslanec za Československou stranu národně-socialistickou Hugo Bergmann. V ten den se projednával zákon, kterým by si poslanci kvůli probíhající krizi snížili platy a Bergmann srážku ve výši čtyř procent obhajoval. Mimochodem, nebylo to poprvé, poslanci si totiž tehdy strhávali z mezd každý rok. Ten si v třiatřicátém roce minulého století udělal vlastní průzkum mezi poslanci a uvedl, že s platem 5000 korun vyjdou jen tak tak a že mnozí poslaneckou činnost dotují ze svého. Poté si vzal slovo komunista Josef Štětka a prohlásil, že poslanci na tom nejsou vůbec špatně, protože mnoho z nich má dvojí až trojí příjem. Své vystoupení Štětka vypointoval glosou, že poslancům, kteří díky svým funkcím hromadí majetek, přestaly chutnat škubánky. Bergmann pak kontroval slovy, že Štětka jednak neříká úplnou pravdu a že komunisté pobírají stejně jako ostatní dvojí až trojí plat! Hlasování o tomto bodu bylo odloženo na později. Faktem ale je, že i přes neduhy první republiky se ve třicátých letech v době krize zákonodárci odhodlali ke snižování svých platů. Tehdy udělali to, čeho nebyli jejich čeští kolegové schopni ani během takzvaných balíčků na konci roku 1997! Po polovině devadesátých let si navíc schválili takové množství služebních náhrad a zvyšování platů, jaké jim mohou minimálně jejich předchůdci závidět. Není proto divu, že celkové příjmy zákonodárců vyvolávají takové negativní reakce všech slušných voličů!
Pokud pozorný volič sleduje vývoj poslaneckých výhod od monarchie, přes první republiku až po komunismus, zjistí, že nikdy poslanci neměli tolik náhrad jako dnes. Zatímco voliči dostávají v České republice náhrady ve výši od 300 do 3000 korun, poslanci si přijdou na desetitisíce. Při pohledu na poloprázdné lavice poslanecké sněmovny kdekoho napadá, za co poslanci berou tolik peněz. A co náhrady, kterých mají poslanci od poloviny devadesátých let požehnaně. Stačí se podívat do zákona - Výdaje na reprezentaci. Výdaje na dopravu vlastním vozidlem nebo nájemným dopravním prostředkem z místa trvalého pobytu do místa sídla orgánu, v němž poslanec vykonává funkci, a zpět. Výdaje na dopravu veřejnými hromadnými dopravními prostředky, s výjimkou letecké dopravy, při tuzemských cestách spojených s výkonem funkce. Výdaje na leteckou dopravu při tuzemských cestách. Výdaje na dopravu při zahraničních cestách spojených s výkonem funkce. Výdaje na stravování při tuzemských cestách. Výdaje na stravování a některé další výdaje při zahraničních cestách. Výdaje na ubytování při tuzemských cestách. Výdaje na ubytování při zahraničních cestách. Výdaje na přechodné ubytování v místě sídla orgánu, v němž poslanec vykonává funkci. Výdaje na odborné a administrativní práce. Výdaje na činnost průvodce nebo osobního asistenta. Výdaje na odbornou literaturu. A to není ještě vše. K tomu samozřejmě patří dvojnásobné diety, k dispozici jsou rekreační objekty sněmovny a podobně.
Poslanci o svých náhradách často mluví v tom smyslu, že je potřeba celou věc nějak „komplexně“ vyřešit. Jenže se zatím od roku 1995 nenašla vůle takové „komplexní“ řešení najít. Když se člověk podívá do historie, zjistí, že současný stav je poměrně unikátní. Byť byl vývoj v jednotlivých zemích v naší oblasti odlišný, všechny měly společný výchozí bod – ještě v 18. století byla politika čestné povolání, doména šlechty, která si svou činnost dotovala a kterou to mnohdy ruinovalo. V habsburské monarchii se situace začala měnit v šedesátých letech 19. století, od zavedení ústavnosti. Zákonodárci sice nebrali stálý plat, ale měli diety, a to pouze během zasedání. Když se někdo nedostavil na jednání, nebral nic. Diety se zvyšovaly v roce 1897, když byla založena pátá kurie a vstoupila tam sociální demokracie. Poslancům dávaly příspěvky i strany.
Podobný přístup byl například i na konci 18. a začátku 19. století v USA. Jeden z otců zakladatelů Spojených států, Benjamin Franklin, během Ústavodárného konventu třeba prosazoval, aby zvolení činitelé nedostávali nic. Ostatní to ovšem zamítli! A tak od roku 1789 do roku 1815 členové Kongresu dostávali, podobně jako v Rakousko, pouze diety ve výši šest dolarů na den a pouze v době zasedání. Plat začali dostávat v roce 1815 – činil 1500 dolarů za rok. Dnes se plat pohybuje od 175 tisíc dolarů ročně!
Když v roce 1918 padla monarchie, zakladatelé první Československé republiky na ni navázali. Samozřejmě, že zůstaly diety, ale objevil se i plat. Poslanci původně dostávali 2000 korun, ale postupně se částka zdvihla na 5000 korun, což bylo poměrně hodně peněz – průměrný plat kvalifikova¬ného dělníka se pohyboval okolo tisíce korun. Jak tehdy vypadaly výdaje poslance může napovědět proslov už zmiňovaného poslance Huga Bergmanna z prosince 1933. Jím použitý příklad se týká poslance „středního stavu živnostenského“, bydlícího mimo Prahu: 10 procent srážka 500 Kč, srážka na klub 1200 Kč, tajemník na vyřizování korespondence 600 Kč, poštovné 300 Kč, župě na tisk 600 Kč, daně a lístek na dráhu 300 Kč měsíčně, různé příspěvky spolkům 150 Kč, sbírky na různé sociální a kulturní účely 300 Kč, noclehy pouhých 150 Kč, automobil a intervence, spropitné atd. 200 Kč a stravování v Praze 300 Kč – dohromady tedy 4620 Kč! Zbylo mu tedy pro osobní potřebu 380 Kč! Bergmann samozřejmě nezmínil, že jeho kolega poslanec dostává v době zasedání ještě diety a má zadarmo městskou dopravu, ale poslanci si skutečně řadu věcí spojených s výkonem své funkce platili ze svého. A ještě jeden prvorepublikový příklad. 27. října 1922 vypukla ve sněmovně hádka. Nejprve byl poslanec za Slovenskou stranu ľudovou advokát Ludevít Labaj nařknut, že požadoval od invalidy, kterému jako poslanec pomohl, deset tisíc korun. Labaj strávil hodně času vysvětlováním, jaké náklady měl s vyřizováním licence na krčmu, a zda si oněch deset tisíc zasloužil.
Jedno je jisté! Za první republiky to měli poslanci těžší než dnes, i když si samozřejmě dokázali najít cestičky, kudy přijít k penězům. Jeden z problémů byl v tom, že podobně jako za monarchie strany neměly právní subjektivitu. Nedostávaly tedy peníze od státu a nemohly nikoho zaměstnávat, takže ani poslancům neposkytovaly velký servis. Živy byly pouze z darů. Pokud někdo pracoval pro nějakou stranu, musel být zaměstnancem někoho jiného. Třeba poslanci za Agrární stranu byli oficiálně zaměstnanci sdružení československých zemědělců. Nicméně politici, kteří byli ochotni posloužit Hradu či ministerstvu zahraničí, dostávali v některých případech nemalé sumy peněz z fondů prezidenta republiky, tajného fondu ministerstva zahraničí i z peněz Legiobanky. Tak například bývalý poslanec za Československou sociálně-demokratickou stranu František Hlaváček dostal od Hradu sedm tisíc korun. Tvrdil, že přišel o odstupné a že nemá ani na vlak za rodinou do Poděbrad. Byli však i takoví, kteří dostali statisíce korun. Historik Antonín Klimek popsal některé případy ve Velkých dějinách zemí Koruny české, kde citoval i britského velvyslance sira Josepha Adisona, který soudil, že korupce se v Československu stala jistým druhem umění.
Platy a požitky poslanců po druhé světové válce řešil dekret prezidenta Edvarda Beneše ze dne 23. října 1945. Podle něj členové Prozatímního národního shromáždění (prvního poválečného parlamentu) měli nárok na měsíční plat 12 tisíc korun (místopředsedové dostávali 4400 navíc) a předseda dostával každý rok ještě příplatek sto tisíc a dalších 56 tisíc na reprezentaci. K radikální změně došlo až v 50. letech. Funkce poslance se stala opět funkcí čestnou a zákonodárci byli zaměstnanci podniků. Například od roku 1954 měli nárok pouze na náhradu 1200 korun měsíčně a diety ve výši 100 korun v době zasedání parlamentu (předseda měl nárok na 5000 a místo¬předsedové na 3300 korun). Nicméně všem běžel i v době zasedání plat u jejich zaměstnavatele. Tato praxe se příliš nezměnila ani v následujících desetiletích. Do roku 1989, přesněji do šestého února 1990, byla poslanecká funkce čestná! Zásadní změna nastala až v roce 1996. Tehdy totiž zákonodárci schválili nový zákon o platu poslanců, který nastavil pravidla poslaneckých výhod, jak je známe dnes. Pro představu se stačí podívat na skok, ke kterému došlo ve zmíněném roce 1996. Od 1. dubna poslanci brali plat 17 tisíc korun a náhrady ve výši 17 500 –23 800 Kč. Ale už od 1. července téhož roku se plat zvýšil na 31 200 korun, přičemž náhrady zůstaly stejné. Průměrná mzda v roce 1996 byla 9 865 korun. Dnes poslanci berou 54 500 korun a mají nárok na cestovní náhrady ve výši až 30 240 korun. Když se podniku nedaří, tak se platy snižují, říká nepsané živnostenské pravidlo. A co když se nedaří podniku jménem stát? Politikům mohou jít platy dolů? U nás je to bohužel doposud něco nevídaného!

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

Komentáře ke článku jsou ukončené.

»  Běží na: eBlog.cz   »  Šablona: Ahren Ahimsa